87
Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky
VI. volební období
Scénář ekonomické reformy
V Praze, 30. srpna 1990
Předkládá:
Marián Čalfa
předseda vlády ČSFR
OBSAH
|
|
|
|
Úvod |
|
|
1. |
Makroekonomický rámec ekonomické reformy |
|
|
1.1 Stabilizační politika |
|
|
1.2 Daňová reforma |
|
|
1.3 Rozpočtová pravidla |
|
2. |
Změna vlastnických poměrů v ekonomice |
|
|
2.1 Malá privatizace a restituce |
|
|
2.2 Velká privatizace |
|
|
2.3 Fond státního majetku |
|
3. |
Liberalizace cen |
|
4. |
Vnitřní směnitelnost československé měny |
|
5. |
Sociální souvislosti ekonomické reformy |
|
6. |
Strukturální politika |
|
7. |
Specifika agropotravinářského komplexu |
|
|
7.1 Odstátnění, vlastnictví, privatizace |
|
|
7.2 Liberalizace cen |
|
|
7.3 Subvenční politika |
|
|
7.4 Daňový systém |
|
|
7.5 Vnější vztahy |
Přílohy
č. 1 Vnější a vnitřní podmínky ČSFR při vstupu do ekonomické reformy
č. 2 Scénář ekologické strategie v podmínkách ekonomické reformy
č. 3 Opatření na podporu zahraničního kapitálu a zahraniční pomoci v československé ekonomice
Úvod
Federální shromáždění projednalo ve dnech 3., 10. a 11. července 1990 na společné schůzi SL a SN programové prohlášení vlády České a Slovenské Federativní Republiky a požádalo vládu ČSFR, aby do 1. září 1990 zpracovala a FS předložil scénář ekonomické reformy v podmínkách federace.
Ekonomická reforma je změnou ekonomických institucí a vztahů mezi nimi. Jejím cílem je přechod od centrálně plánované k tržní ekonomice. Na rozdíl od předcházejících reformních pokusů nejde o zdokonalení existujícího ekonomického systému, ale o jeho principiální změnu.
Rizika této reformy (transformace) spočívají právě v její hloubce a radikálnosti. Její realizace musí proběhnout u vědomí nebezpečí růstu inflace a nezaměstnanosti. Zkušenosti reformujících se východoevropských ekonomik ukazují, že stejným nebezpečím je i narušení integrity ekonomiky a její existující výkonnosti. Obdobným nebezpečím je i růst vnější zadluženosti.
Ještě větší rizika jsou však spojena s rozhodnutím reformu odkládat, nebo ji realizovat pouze částečně. Čím rychleji a radikálněji budou reformní kroky realizovány, tím menší budou celkové společenské náklady, které transformační proces vyvolá. Odkládání reformy a její dělení do postupných dílčích opatření zvyšuje zejména tato nebezpečí:
- Soustřeďuje se odpor byrokratického aparátu na všech úrovních, který získává čas pro vytváření a upevňování staronových struktur.
- Vůči vyspělému světu je demonstrována nerozhodnost, či dokonce snaha vytvořit prostor pro tzv. třetí cestu ekonomického vývoje.
- Přetrvávající instituce nedokáží reagovat na rychle se měnící vnější ekonomické vztahy.
- Rychleji než reformní opatření rostou sociální tlaky nově organizovaných skupin obyvatelstva usilujících o zvýšení podílu na rozdělování vytvořeného produktu.
Proto je mimořádně důležité zdůrazňovat, že naším cílem je tržní ekonomika s jejími klady i zápory a že tohoto cíle chceme dosáhnout co nejrychleji. Program ekonomické transformace sestává z komplexu opatření, jehož jádrem jsou cenová liberalizace, liberalizace dovozu a vnitřní směnitelnost, podpora růstu soukromého sektoru, makroekonomická antiinflační politika, politika sociálních garancí či sociální ochrany a politika péče o životní prostředí.
Reformní projekt člení hlavní reformní opatření do dvou základních částí: za prvé je to tvorba makroekonomického rámce, za druhé jsou to mikroekonomická reformní opatření.
Součástí makroekonomického rámce je především stabilizační finanční rozpočtová a měnová politika. Do tohoto rámce patří nový daňový systém a rozpočtová pravidla, soubor opatření sociální politiky a nové pojetí vnějších ekonomických vztahů jako integrální součásti hospodářské politiky státu, stejně jako jednotlivých hospodářských subjektů. Znamená to zároveň přechod od dosavadního pasívního pojetí zahraničního obchodu k aktivní úloze vnějších ekonomických vztahů jako bezprostředního optimalizačního a stimulačního faktoru růstu ekonomiky a žádoucího vývoje její struktury. V souvislosti s přechodem k tržnímu mechanismu to znamená žádoucí rychlou liberalizaci, demonopolizaci a diversifikaci forem výkonu vnějších ekonomických vztahů.
Mikroekonomické reformní kroky se dotýkají především liberalizace cen a podpory růstu soukromého sektoru. Spolu s liberalizací cen (odstraněním administrativní tvorby cen) jsou řešeny i otázky liberalizace dovozu ("vnitřní směnitelnosti" naší měny).
Podíl soukromého sektoru na naší ekonomice bude růst jednak pomocí nástrojů usnadňujících vznik nových soukromopodnikatelských subjektů (zejména v oblasti malého a středního podnikání), jednak prostřednictvím transformace státního vlastnictví k výrobním prostředkům do soukromého vlastnictví (privatizace).
Realizace ekonomické reformy vytvoří nové ekonomické, sociální a politické prostředí, v němž budou vznikat nové zájmy a cíle jednotlivých složek ekonomiky a společnosti a vynoří se nové typy problémů. Tyto je třeba předvídat a vytvořit pro další pokračování reformy a pro nesnadné rozhodování vládních i dalších subjektů v nových situacích určitou základní strategickou orientaci. Z toho vyplývá nezbytnost na základě hodnocení nových podmínek, zájmů, rizik a příležitostí formulovat celkovou strategii, která bude slaďovat rozvojové záměry rozličných skupin společnosti a nabízet jim odpovídající postupy.
Některá opatření týkající se naší ekonomické reformy již byla přijata. Byl vypracován nový státní rozpočet, který má silně antiinflační a transformační funkci; byly přijaty velice významné zákony o soukromém podnikání, o akciových společnostech a o státním podniku. Byla provedena cenová náprava v oblasti potravin.
O představě dalšího postupu reformy jsou Federální shromáždění i veřejnost informovány harmonogramem, který vláda předložila spolu se svým programovým prohlášením. Do reformy vstupujeme za stále obtížnějších vnějších i vnitřních podmínek (viz příloha 1). Proto každý z reformních kroků bude před definitivním rozhodnutím ve vládě posuzován zejména z hlediska aktuálního vývoje a existujících rizik.
Vláda počítá se zapojením reprezentantů podnikové sféry, teoretické fronty i zástupců pracujících a vytvořila k tomuto projednávání jednotlivých reformních opatření i patřičný institucionální prostor. Scénář reformy je tudíž nutno chápat jako rozhodnutí o cestě (byt někdy s alternativním řešením) reformy a nikoli jako rozhodnutí o konkrétním řešení každého jednotlivého reformního kroku. Složitost vývoje zejména vnějšího prostředí, v němž se realizace dále uvedených záměrů bude odehrávat, nutně vytváří jejich pravděpodobnostní charakter a potenciální možnost nutných úprav. Tyto úpravy ovšem nesmějí potlačit základní směr, obsah a časovou souslednost scénáře.
Konečně je nezbytné upozornit na problém optimální centralizace a jednotnosti základních rozhodnutí přijímaných v souvislosti s reformou v rámci federativního státu. Ve smyslu svého prohlášení usiluje vláda o takový charakter ekonomiky který je založen na jednotném trhu výrobků, práce i peněz v rámci dnešních hranic ČSFR. Považujeme navíc za nutné, aby naše reforma neprobíhala izolovaně od evropského dění, a proto její kontury a legislativní zabezpečení bude sledovat cíle stále širšího zapojení do vyšších integračních uskupení, zejména v rámci Evropských společenství.
1. Makroekonomický rámec ekonomické reformy
1.1 Stabilizační politika
Měnová a finanční restrikce
Základním úkolem makroekonomické regulační politiky v procesu transformace je vytvořit takové ekonomické prostředí, ve kterém se nezbytné otřesy v mikrosféře doprovázené změnami cenových struktur nepromítnou do rostoucí globální nerovnováhy, do rychlé inflace či do neúměrného nárůstu zahraniční zadluženosti. Transformační proces musí být proto makroekonomicky limitován tak, aby růst agregátní poptávky obyvatelstva, podniků a státu nevedl zejména k rychlému zvyšování cenové hladiny, k inflaci. Makroekonomickou prioritou v procesu transformace je blokování inflačního procesu a této prioritě musí být v rozumném rozsahu podřízeny všechny další základní makroekonomické cíle - ekonomický růst, zaměstnanost a vyrovnanost platební bilance.
Z tohoto přístupu budou vycházet jak měnová, tak i finanční politika, které v procesu transformace budou koncipovány jako restriktivní a které vedle svého základního úkolu, tj. blokování inflačního procesu, musí současně zabraňovat i dalšímu zbytečnému udržování těch ekonomických struktur, které nemají opodstatnění a na které všichni doplácíme.
Cíle pro rok 1990
- Nulový růst množství peněz v ekonomice (základní orientace měnové politiky).
- Mírně přebytkový státní rozpočet (v rozsahu 1 - 1,5% úrovně rozpočtu).
Splnit tento cíl znamená neustoupit ani v měnové, ani v rozpočtové politice stále se opakujícím tlakům na změkčování této politiky. Naopak je nutno usilovat o to, aby rozpočtový přebytek byl vyšší než ve schváleném státním rozpočtu na rok 1990.
Cíle pro rok 1991
Základní cíle finanční a měnové politiky pro rok 1991 budou obdobné jako v roce 1990 s tím, že v souvislosti s liberalizací cen a zavedením směnitelnosti naší koruny bude nezbytné míru restrikce na jedné straně zvýšit a současně zabezpečit větší pružnost těchto politik ve vztahu k reálným ekonomickým procesům.
Měnová politika vedle svého restriktivního zaměření bude usilovně dbát o pozitivní reálnou úrokovou míru, která je jedním ze základních předpokladů stabilizace sklonu k úsporám.
Finanční politika bude usilovat o to, aby státní rozpočet byl sestaven s přebytkem ve výši 2 - 2,5% z celkových výdajů s tím, že bude zhruba v téže výši obsahovat rezervy, které by umožnily reagovat finanční politice na nežádoucí výkyvy v ekonomickém vývoji. Současně bude usilovat o pokles podílů výdajů státního rozpočtu na národním důchodu, a to zejména cestou snížení dotací do podnikové sféry při současné podpoře soukromého podnikání a snížením spotřeby státu.
Státní rozpočty i při restrikci zajistí prostředky na sociální garance spojené s valorizací důchodů, rekvalifikací a nezaměstnaností. Na druhé straně se však bude muset dynamika výdajů na společenskou spotřebu přizpůsobit dynamice příjmů státního rozpočtu.
1.2 Daňová reforma
Cílem daňové reformy, která je rozvržena do několika etap, je vybudování tržně konformního daňového systému, zabezpečení pružného sepětí příjmů i výdajů státního rozpočtu s vývojem hrubého domácího produktu, snižování daňové kvóty na úroveň obvyklou ve státech s tržní ekonomikou, vytváření rovných konkurenčních podmínek, podporu společensky žádoucích podnikatelských aktivit, využití pro řešení ekologických problémů a v neposlední řadě sblížení našeho daňového systému se systémem Evropských společenství.
Daňovou soustavu budou tvořit
- Daň z přidané hodnoty
- Spotřební daně
- Dovozní daň
- Daň z příjmů
- Daň podniků a společenství
- Daň silniční
- Daň z nemovitostí
- Daň dědická a darovací
- Poplatky soudní, správní a místní.
Páteří daňového systému budou zejména daň z přidané hodnoty, včetně spotřebních daní, univerzální daň z příjmů a daně podniků a společenství.
V roce 1990 se předpokládá projednání a přijetí
- novelizace zákona o dani z příjmů (návrh zákona je předložen Federálnímu shromáždění),
- zákona o místních poplatcích,
- sjednocení sazeb daně z obratu v souvislosti s 2. etapou centrální cenové nápravy (4 základní sazby daně z obratu 0,12, 22 a 32%).
Vedle toho bude existovat daň z obratu se zvláštní sazbou (budoucí spotřební daň) na výrobky alkoholické, tabákové, petrochemické a osobní automobily.
V roce 1991
- namísto dosavadních 4 sazeb (75, 65, 55 a 50%) budou od 1. ledna sblíženy pro tuzemské organizace sazby odvodu (daně) ze zisku. Budou existovat jen dvě sazby: 50% pro zemědělskou daň ze zisku a 55% pro odvody a pro daň důchodovou,
- budou zpracovány a projednány zásady nových jednotlivých daňových zákonů,
- z daňového systému budou vyčleněny příspěvky na sociální zabezpečení, které budou součástí nově zřízeného fondu sociálního zabezpečení.
V roce 1992
- se předpokládá projednání a schválení zákonů týkajících se ostatních daní s tím, že nabudou účinnosti k 1. lednu 1993.
1.3 Rozpočtová pravidla
Vzájemné vztahy mezi jednotlivými veřejnými rozpočty jsou dosud deformované nerovnoměrností rozdělení rozpočtových příjmů v relaci k rozdělení rozpočtových výdajů, což vyvolává závislost státních rozpočtů republik na federálním rozpočtu a místních rozpočtů na rozpočtech republik. Přitom vzájemné relace mezi jednotlivými rozpočty jsou značně ovlivněny deformovanými hodnotovými vztahy. Dnešní uspořádání vede k nárokovému chování ve vztahu k rozpočtu, nízké odpovědnosti za vlastní finanční hospodaření a ke značně subjektivnímu dělení dotací zejména z federálního rozpočtu do rozpočtů republik.
Federální vláda proto rozhodla, že již od roku 1991 musí platit nová rozpočtová pravidla. Radikální změna dosavadních vztahů mezi veřejnými rozpočty musí zajistit jejich principiální samostatnost a plnou odpovědnost za vlastní hospodaření, zpřehlednit finanční vztahy mezi republikami i na úrovni jednotlivých obcí.
Návrh zákona o rozpočtových pravidlech federace spolu s návrhy zákonů národních rad o rozpočtových pravidlech republik vytváří nové komplexní řešení vztahů mezi veřejnými rozpočty.
Nový model veřejných rozpočtů musí respektovat tyto požadavky:
- jednotlivé rozpočty musí mít ex ante stanoveny své vlastní příjmy tak, aby byly v maximálně možné míře nezávislé na dotacích od jiných rozpočtů,
- musí jít o tržně konformní systém, tj. musí být zabezpečena makroekonomická regulační funkce státního rozpočtu federace,
- veřejné statky, které budou z vůle našich národů zabezpečovány celostátně jednotně, je praktické a "levnější" zabezpečovat z federálního rozpočtu či federálního účelového fondu.
Změny, k nimž by mělo proti současnosti dojít, jsou tyto:
- vznik jednotného fondu pro sociální pojištění (dnes v rozpočtech republik),
- vznik federálního a republikových fondů pro životní prostředí,
- zeštíhlení republikových rozpočtů,
- posílení vlastních příjmů rozpočtů samospráv obcí a měst,
- federace v zásadě na téže úrovni, resp. mírné zvýšení v souvislosti se zabezpečováním kompenzačního příplatku na zvýšení ceny potravin.
V návrzích rozpočtových pravidel federace a republik se předpokládá, že státní rozpočet federace bude mít (mimo některé celostátní příjmy, jako například z cel) podíly na dani z obratu a na odvodech ze zisku. Výše těchto podílů se postupně zpřesňuje v návaznosti na jednání o budoucích kompetencích federace a republik. Návrh dává možnost zpřesnit tyto podíly i v ročním rozpočtovém zákoně.
V rozpočtových pravidlech republik se pak řeší i příjmová základna místních rozpočtů. Příjmem obcí a měst mají být především příjmy z jejich majetku včetně z podniků v jejich kompetenci, místní daně a poplatky a podíly na republikových daních, popř. přirážky k nim.
Vypracování návrhu státního rozpočtu na rok 1991 podle nových rozpočtových pravidel bude znamenat výrazné omezení přerozdělovacích vztahů mezi státními rozpočty a tím i jejich celkové zpřehlednění. Současně se počítá s vytvořením fondu sociálního zabezpečení vyčleněním odpovídající výše rozpočtových výdajů a příjmů. Pro rok 1991 však půjde pouze o první krok v této oblasti, neboť cílového stavu ve fungování tohoto fondu bude možno dosáhnout až v návaznosti na daňovou reformu, tj. v roce 1993.
x x x
Pro realizaci této části ekonomické reformy je třeba novelizovat nebo přijmout následující právní normy:
1. zákon č. 129/1989 Sb., o rozpočtové soustavě ČSSR a o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky (rozpočtová pravidla)
2. zákon č. 130/1989 Sb., o Státní bance československé
3. zákon č. 158/1989 Sb., o bankách a spořitelnách
4. zákon o bursách
5. zákon o dluhopisech
6. zákon č. 156/1989 Sb., o odvodech do státního rozpočtu (zákon o dani podniků a společností)
7. zákon č. 157/1989 Sb., o důchodové dani, ve znění zákona č. 108/1990 Sb. (zákon o dani podniků a společností)
8. zákon č. 172/1988 Sb., o zemědělské dani (zákon o dani podniků a společností)
9. zákon č. 73/1952 Sb., o dani z obratu ve znění zákona č. 107/1990 Sb. (zákon o dani z přidané hodnoty, zákon o dovozní dani a zákon o spotřebních daních)
10. zákon č. 145/1961 Sb., o dani z příjmů obyvatelstva ve znění zákona č. 162/1982 Sb. (zákon o dani z příjmů)
11. zákon o silniční dani
12. zákon o dani z nemovitostí
13. zákon o dani z dědictví a darování
14. zákon o životním prostředí
15. zákon o poplatcích (soudních, správních, ekologických a vnitřních)
16. nařízení vlády ČSSR č. 209/1989 Sb., o regulačních odvodech ve mzdové oblasti
17. nařízení vlády ČSSR č. 38/1989 Sb., o dodatkových odvodech za neúměrný růst mezd a odměn za práci
18. nařízení vlády ČSSR č. 207/1989 Sb., o provádění odvodu ze zisku na základě finančního plánu
19. nařízení vlády ČSSR č. 208/1989 Sb., o finančním hospodaření státních podniků a některých dalších socialistických organizací
20. nařízení vlády ČSSR č. 127/1989 Sb., o finančním hospodaření státních podniků zemědělsko-potravinářského komplexu, JZD a společných podniků.
2. Změna vlastnických poměrů v ekonomice
Jedním ze základů fungující tržní ekonomiky je soukromé vlastnictví výrobních prostředků. V naší společnosti však existuje naprostá převaha vlastnictví státního s neidentifikovatelným podílem občana na jeho tvorbě a užití. Pokud tedy nedojde k zásadnímu zvratu v těchto vlastnických poměrech, budou záměry reformy ohroženy. Proto tedy budou realizovány procesy odstátnění a privatizace.
Výchozím legislativním krokem k těmto procesům bude vládní návrh zákona o odstátnění a privatizaci, tzv. transformační zákon. V jeho úvodní části budou definovány základní druhy a obsah vlastnictví ve společnosti, tj. soukromé, družstevní, státní, federální, republikové a municipální, jako sobě rovné a základní práva a povinnosti s nimi spjatých vlastnických subjektů.
Předložení, projednání a schválení tohoto klíčového vládního návrhu zákona, v němž mimo definování vlastnických poměrů ve společnosti budou obsažena ustanovení umožňující realizovat odstátnění subjektů, v nichž je dosud alokováno státní vlastnictví a ustanovení umožňující jeho transformaci v procesu privatizace v soukromé, se předpokládá v říjnu 1990.
Podíl soukromého vlastnictví (sektoru) v československé ekonomice bude růst dvěma základními cestami:
- vstupem nových soukromých podnikatelských subjektů do ekonomiky a jejich růstem,
- privatizací, tj. prodejem majetku alokovaného v dosavadních státních podnicích soukromým subjektům.
Podle zkušeností tržních ekonomik jsou malé a střední podniky jedním z nejdůležitějších zdrojů permanentní a intenzívní změny struktury výrobků a služeb a ekonomického růstu. Otevírání se trhu a rychlá domácí adaptace na impulsy z oblasti vyspělé techniky nejsou ani v našich podmínkách uskutečnitelné bez toho, aby malé a střední podnikání nenašlo odpovídající místo v ekonomice.
Pro podporu soukromého podnikání byla přijata již řada opatření právního charakteru (zákon č. 105 /1990 Sb.) a přijala se také opatření týkající se úvěrování a pojišťování soukromého sektoru.
Přesto však postupuje rozvoj soukromých podnikatelských subjektů pomalu. V současné době byly identifikovány legislativní, věcné, informační a finanční překážky, které brání zakládání a rozvoji soukromopodnikatelských činností.
Ve společné komisi federální a národních vlád bude do 15. září zpracován program opatření k urychlené nápravě.
2.1 Malá privatizace a restituce
V předstihu před rozsáhlým procesem velké bude provedena urychleně tzv. malá privatizace. K jejímu provedení postačí novela vyhlášky FMF č. 119/1988 Sb., a na základě dohody federální a národních vlád jednotně stanovená privatizační pravidla, což umožní do doby nabytí platnosti transformačního zákona, aby byla urychlena privatizace podniků a provozoven obchodu a služeb. Novela vyhlášky a privatizační pravidla vymezí pro tyto typy majetku prodávající subjekty, okruh potenciálních kupců, způsob prodeje, způsob stanovení ceny, možnosti regulace hospodaření s privatizovaným majetkem, způsob dispozice s výnosem privatizace, rozsah a zásady restituce.
V rámci malé privatizace bude majetek (s výjimkou majetku podléhajícího restituci) nabídnut tuzemským fyzickým osobám formou aukcí za hotové. Prodej bude zajišťován k tomu účelu jmenovanými místními komisemi pro privatizaci a restituci, které budou sestaveny národními ministerstvy pro privatizaci ve spolupráci se Svazem měst a obcí a poslanci zastupitelských sborů.
Současně s malou privatizací bude ve stejném typu majetků provedena restituce, tj. navrácení majetku původním majitelům, popř. jejich přímým dědicům. Jde o majetky, které byly odňaty bez náhrady původním majitelům na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb., a v návaznosti na vyhlášku ministerstva financí č. 88/1959 Ú. l. Tyto budou zrušeny. Majetek spadající pod tuto restituci bude z malé privatizace vyňat. Konkrétní způsob nakládání s tímto majetkem bude řešen v zákoně o majetkové restituci.
Malá privatizace otevře prostor pro soukromé podnikání, umožní vznikání tradičních řemeslníků, jednotlivých řemeslnických oborů, obchodů a tím vytvoří konkurenční prostředí. Přitom bude nutno sledovat cíl, aby při hromadné malé privatizaci nevznikl "podnikatel" vlastnící několik řemeslných oborů. Tím by se jen konzervoval současný stav a úpadek řemesel.
Tento záměr je třeba bezpodmínečně realizovat, neboť v roce 1946 pracovalo v českých zemích v 73 druzích řemesel 566 tis. osob ve 177 tis. provozovnách, kde bylo evidováno pouze 2,5% kancelářských sil. Naproti tomu v roce 1988 pracovalo v českých zemích zhruba 287 tis. osob v místním hospodářství a ve výrobních družstvech, z čehož počet režijních pracovníků dosahoval cca 33% z počtu výrobních dělníků, a to v cca 500 podnicích místního hospodářství a v družstvech.
Zůstatková hodnota základních prostředků podniků místního hospodářství činila v roce 1988 cca 9,5 mld. Kčs.
Větší státní podniky průmyslu místního hospodářství a stavebnictví je třeba dezintegrovat a konstituovat na bázi státních akciových společností, určených k privatizaci, kde vlastníky akcií by měli být především řadoví zaměstnanci s vyloučením možnosti spekulativních kroků starých struktur.
Obce a města by se pak měla zaměřit na podnikání v podnicích ryze výdělečných (cihelny, lomy, pivovary), veřejně prospěšných (městská doprava, lázně, vodovody, kanalizace a životní prostředí) a v oblasti sociálně zdravotní a ve školství. Všechna legislativní opatření musí být připravena do doby konání voleb do obecních zastupitelstev v listopadu 1990.
2.2 Velká privatizace
Souběžně s podporou drobného a středního podnikání bude řešena i otázka velkých státních podniků (a na jejich roveň postavených podniků). Právním základem tohoto procesu bude tzv. transformační zákon. Komercializace (odstátnění) podstatné části státních podniků by mělo proběhnout do konce roku 1990. Současně je třeba provést organizační a finanční restrukturalizaci dnešních státních podniků. Cílem organizační restrukturalizace je vytvoření kapitálově silných, konkurence schopných jednotek. Souběžně s tím bude přihlédnuto k úkolu naši ekonomiku demonopolizovat, vč. zahraničního obchodu.
Cílem finanční restrukturalizace je identifikovat takové podniky, jejichž existující závazky znemožňují jejich komerční životaschopnost. Pro tyto podniky budou hledány cesty, jak je části závazků zbavit. Jedním z výsledků finanční restrukturalizace bude i rozhodnutí o likvidaci podniku.
Dalším krokem v procesu velké privatizace je ocenění podniků a jejich transformace do takové právní formy, která umožňuje privatizaci. Nejčastěji půjde o formu akciové společnosti. Klíčový význam zde bude mít ustavení představenstev těchto akciových společností k 31. lednu 1991.
Bude-li podnik nabízen zahraničním investorům, jeho ocenění a prodej budou probíhat na základě individuálních projektů, které budou podle významnosti projektu pod přímým dohledem vlád a zastupitelských orgánů. První výsledky takovéto privatizace lze očekávat ke konci roku 1990.
Prodej majetkových účastí na státních podnicích (v rámci velké privatizace) je mimo existující možnosti domácího obyvatelstva. Úspory obyvatelstva jsou jednak velice malé, jednak byly zjevně pořizovány za účelem realizace běžné spotřeby. Plné použití těchto úspor na privatizační účely by navíc ohrozilo životaschopnost domácích bank a spořitelen. Stejně tak je nemožné zajistit, aby domácí banky nákupy majetku ze strany domácího obyvatelstva v širokém měřítku úvěrovaly, neboť se to zcela vymyká jejich kapitálovým možnostem.
Jedinou možností, jak do procesu velké privatizace zapojit v širší míře a v relativně krátkém čase domácí obyvatelstvo, je majetkové účasti (akcie) tomuto obyvatelstvu nabídnout "pod cenou". Technickou stránku této operace řeší metoda tzv. investičních kupónů.
Tato metoda je velice flexibilní. To znamená, že kromě pevně daných konstant má tato metoda i volně nastavitelné proměnné (parametry), jimiž lze v nekonečně mnoha variantách vymezit:
- Administrativní náročnost a nákladnost procesu získání investičních kupónů občanem. Například je možné stanovit libovolně vysokou cenu kupónů; od nuly po takovou cenu, že kupóny by fakticky odpovídaly penězům. Vedle toho je možné umožnit občanům kupovat kupóny "navíc", za cenu vyšší, než je cena základní.
- Objem majetku, který je za investiční kupóny nabízen. V kombinaci s předcházejícím parametrem je to právě objem nabízeného majetku, který definuje faktickou hodnotu investičního kupónu. Tato hodnota je dána poměrem objemu distribuovaných kupónů k objemu nabízeného majetku. Čím vyšší bude počet držitelů kupónů a čím menší bude objem nabízeného majetku, tím menší bude hodnota kupónů.
Cena investičních kupónů, za kterou je bude obyvatelstvo získávat, struktura a počet (rozsah) obyvatelstva a podíl na celkovém objemu hodnoty národního majetku, bude předmětem zvláštního režimu, do nějž bude spadat zejména posouzení záměru vládou a jeho schválení příslušnými zastupitelskými sbory.
Mimo tuto nestandardní privatizační techniku budou dále využity standardní, mezi které zejména patří:
- preferenční prodej majetkových podílů (akcií) zaměstnancům, popř. i majetkovým fondům měst a obcí,
- prodej majetkových podílů nebo celé hodnoty privatizovaných podniků tuzemským i zahraničním investorům za tržní ceny,
- vložením akciového kapitálu do společných podniků se zahraniční kapitálovou účastí,
- leasingovým pronájmem částí nebo celých podniků zaměstnaneckým kolektivům nebo soukromým podnikatelům.