FEDERÁLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ ČESKÉ A SLOVENSKÉ FEDERATIVNÍ REPUBLIKY 1990
VI. volební období
12
Vládní návrh,
kterým se předkládá k vyslovení souhlasu Federálnímu shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky Smlouva mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Rakouskou republikou o vzájemném výkonu soudních rozhodnutí ve věcech trestních, podepsaná ve Vídni dne 20. května 1990
Návrh schvalovacího usnesení:
Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky souhlasí se Smlouvou mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Rakouskou republikou o vzájemném výkonu soudních rozhodnutí ve věcech trestních, podepsanou ve Vídni dne 20. května 1990.
SMLOUVA
mezi českou a Slovenskou Federativní Republikou a Rakouskou republikou o vzájemném výkonu soudních rozhodnutí ve věcech trestních
Prezident České a Slovenské Federativní Republiky a spolkový prezident Rakouské republiky,
vedeni snahou dále rozvíjet dobré sousedské vztahy a usnadnit právní vztahy mezi oběma státy,
přihlížejíce k tomu, že výkon trestu odnětí svobody ve státě, jehož jsou odsouzení státními občany, přispěje k jejich resocializaci,
jakož i vedeni přáním plně a důsledně plnit ustanovení Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a jejích následných dokumentů,
se dohodli uzavřít tuto smlouvu a za tím účelem jmenovali svými zmocněnci:
prezident České a Slovenské Federativní Republiky
pana Jiřího Dienstbiera,
místopředsedu vlády České a Slovenské Federativní Republiky a ministra zahraničních věcí,
spolkový prezident Rakouské republiky
pana Dr. Aloise Mocka,
spolkového ministra zahraničních věcí,
kteří po výměně svých plných mocí, jež byly shledány v dobré a náležité formě, dohodli se na tomto:
Část první
Všeobecná ustanovení
Článek 1
(1) Smluvní státy se zavazují vykonávat na žádost a za podmínek stanovených touto smlouvou rozhodnutí ve věcech trestních, jimiž byli státní občané jednoho ze smluvních států pravomocně odsouzeni soudem druhého státu k trestu odnětí svobody nebo k ochrannému opatření.
(2) Za státního občana smluvního státu se považuje osoba, která podle právního řádu tohoto státu má jeho státní občanství. Osoby, které mají státní občanství obou smluvních států, se podle této smlouvy nepředávají.
(3) V této smlouvě výraz "ochranné opatření " znamená opatření spojené s odnětím svobody, které se ukládá podle trestních zákonů rozhodnutím soudů vedle trestu nebo namísto něho. Je-li doba opatření, která se má ještě vykonat, neurčitá, vychází se z nejvyšší výměry přípustné podle zákona.
Článek 2
(1) Žádost podle článku 1 odst. 1 podává stát, jehož soud vynesl rozhodnutí (stát odsuzující). Stát, v němž má být soudní rozhodnutí vykonáno (stát vykonávající), může dát u státu odsuzujícího podnět k podání žádosti podle článku 1 odst. 1.
(2) Odsouzený, jeho zákonný zástupce, manžel, jeho příbuzní v pokolení přímém a jeho sourozenci mohou u každého ze smluvních států dát podnět k postupu podle odstavce 1. Stát odsuzující poučí odsouzeného o této možnosti.
Článek 3
Písemný styk podle této smlouvy se uskutečňuje mezi ministrem spravedlnosti České republiky nebo ministrem spravedlnosti Slovenské republiky na straně jedné a spolkovým ministrem spravedlnosti Rakouské republiky na straně druhé. Diplomatická cesta se tím nevylučuje.
Článek 4
Žádosti, sdělení a písemnosti k nim připojené není třeba překládat ani legalizovat.
Část druhá
Převzetí výkonu rozhodnutí a jeho účinky
Článek 5
Výkon rozhodnutí se přebírá jen tehdy, jestliže čin, jehož se rozhodnutí týká, je soudně trestným činem podle právního řádu obou smluvních států.
Článek 6
(1) Výkon soudního rozhodnutí týkajícího se trestného činu záležejícího v porušení předpisů o dávkách, daních, clu, monopolech a devizách nebo předpisů o oběhu zboží nebo o zahraničním obchodu se přebírá, pokud jednání, pro které došlo k odsouzení, by bylo soudně trestné i podle srovnatelných trestních ustanovení státu vykonávajícího.
(2) Převzetí výkonu rozhodnutí nelze odmítnout jen proto, že v právním řádu státu vykonávajícího nejsou ustanovení týkající se dávek, daní, cla, monopolů nebo deviz nebo ustanovení o oběhu zboží nebo zahraničním obchodu toho druhu, jaká jsou v právním řádu státu odsuzujícího.
Článek 7
Výkon rozhodnutí se nepřebírá, jestliže čin, jehož se rozhodnutí týká, je podle názoru státu vykonávajícího trestným činem politického charakteru, u něhož se zřetelem ke všem okolnostem případu, zejména způsobu spáchání, použitým nebo zamýšleným prostředkům nebo závažnosti vzniklých nebo možných následků, nepřevažuje kriminální charakter.
Článek 8
Výkon rozhodnutí se nepřebírá, jestliže čin, kterého se rozhodnutí týká, má podle názoru státu vykonávajícího výlučně povahu vojenského trestného činu.
Článek 9
Výkon rozhodnutí může být odmítnut, jestliže
a) výkon trestu nebo ochranného opatření je promlčen nebo není přípustný z jiných důvodů podle právního řádu jednoho ze smluvních států;
b) odsouzený byl ve státě vykonávajícím pro týž čin pravomocně odsouzen, zproštěn nebo trestní stíhání bylo s konečnou platností zastaveno z jiných než procesně právních důvodů;
c) rozhodnutí bylo vydáno výjimečným soudem, který byl ustanoven jen dočasně;
d) podle názoru státu vykonávajícího by to ohrozilo jeho veřejný pořádek nebo zásady jeho právního řádu;
e) odsouzený nebo jeho zákonný zástupce s tím projevil nesouhlas;
f) odsouzený je ve výkonu trestu ve státě odsuzujícím a v době doručení žádosti má vykonat trest odnětí svobody nebo ochranné opatření nepřevyšující čtyři měsíce. Při posouzení tohoto předpokladu se více trestů nebo ochranných opatření nebo jejich nevykonaných zbytků sečtou. Je-li doba výkonu ochranného opatření neurčitá, je rozhodující den, kdy podle právního řádu státu odsuzujícího je nutno je ukončit;
g) odsouzený má bydliště nebo trvalý pobyt v státě odsuzujícím.
Článek 10
Výkon rozhodnutí, které bylo vyneseno v nepřítomnosti odsouzeného, se převezme jen tehdy, jestliže odsouzený byl o řízení, které bylo proti němu vedeno, vyrozuměn a v tomto řízení mohl uplatnit svá práva na obhajobu.
Článek 11
Nastanou-li podle názoru státu odsuzujícího podmínky pro převzetí výkonu rozhodnutí podle této smlouvy, může tento stát požádat stát vykonávající o převzetí výkonu rozhodnutí. Nepodá-li žádost, přestože k tomu dal podnět stát vykonávající, sdělí mu důvody.
Článek 12
(1) Žádosti podle této smlouvy se podávají písemně.
(2) K žádosti je třeba připojit:
a) vyhotovení nebo ověřený opis rozsudku, opatřený potvrzením o právní moci a vykonatelnosti, i případných rozhodnutí o opravných prostředcích;
b) opis použitých zákonných ustanovení, jakož i ustanovení o podmíněném propuštění;
c) údaje o odsouzeném, jeho státním občanství, bydlišti nebo trvalém pobytu;
d) potvrzení o vykonané části trestu nebo ochranného opatření a započitatelné době vazby;
e) protokol o vyjádření odsouzeného, nachází-li se ještě na území státu odsuzujícího, k možnosti převzetí výkonu rozhodnutí;
f) další podklady a údaje, které mohou mít význam pro posouzení žádosti.
Článek 13
Jestliže stát vykonávající shledá podklady a údaje, které mu byly sděleny, nedostatečnými, vyžádá si potřebná doplnění. Pro doručení doplnění může určit přiměřenou lhůtu; lhůta může být na žádost prodloužena. Nebude-li žádosti o doplnění vyhověno, bude o převzetí výkonu rozhodnuto na základě podkladů a údajů, které jsou k dispozici.
Článek 14
Stát vykonávající vyrozumí co nejdříve stát odsuzující, zda a do jaké míry bude žádosti vyhověno. Každé úplné nebo částečné odmítnutí žádosti je třeba odůvodnit. Je-li důvodem odmítnutí nesouhlas odsouzeného nacházejícího se na území státu vykonávajícího, musí být státu odsuzujícímu předán protokol o tomto nesouhlasu.
Článek 15
(1) Jestliže výkon rozhodnutí byl převzat, stanoví soud státu vykonávajícího trest odnětí svobody nebo ochranné opatření téhož druhu a v trvání, v jakém byly uloženy ve státě odsuzujícím. Je-li však tento trest nebo ochranné opatření co do druhu nebo trvání neslučitelné s právním řádem státu vykonávajícího, přizpůsobí jej stát vykonávající trestu nebo ochrannému opatření stanovenému jeho právním řádem za stejný trestný čin. Trest nebo ochranné opatření musí svým druhem a trváním co nejvíce odpovídat trestu nebo ochrannému opatření, které bylo uloženo rozhodnutím, jež se má vykonat. V každém případě stát vykonávající vychází ze skutkových zjištění, která jsou podkladem rozhodnutí vydaného ve státě odsuzujícím.
(2) Celkový dopad výkonu rozhodnutí ve státě vykonávajícím nesmí být pro odsouzeného nepříznivější než v případě pokračování výkonu rozhodnutí ve státě odsuzujícím.
(3) Výkon rozhodnutí včetně podmíněného propuštění se řídí právním řádem státu vykonávajícího. Právní předpisy státu odsuzujícího ve věci podmíněného propuštění pro odsouzeného příznivější se však použijí, pokud to není v rozporu se zásadami právního řádu státu vykonávajícího.
(4) Doba strávená ve vazbě nebo část trestu nebo ochranného opatření vykonaná ve státě odsuzujícím se započítá do doby trvání trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření, která má být vykonána ve státě vykonávajícím.
(5) V případě dodatečného zrušení nebo změny soudního rozhodnutí (článek 18 odst. 3) soud státu vykonávajícího, pokud je to třeba, znovu rozhodne o trestu odnětí svobody nebo o ochranném opatření, které je třeba vykonat.
Článek 16
Jestliže došlo k odsouzeni za více trestných činů, ale převzetí výkonu se vztahuje jen na část trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření připadajícího na některý nebo některé z těchto trestných činů, soud státu vykonávajícího při rozhodování podle článku 15 odst. 1 určí část trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření, která připadá na tyto trestné činy a která se má vykonat.
Článek 17
(1) Je-li žádosti o převzetí výkonu rozhodnutí vyhověno, stát odsuzující předá odsouzeného v nejkratší možné lhůtě do státu vykonávajícího. Jestliže k předání již došlo nebo jestliže odsouzený se ve státě vykonávajícím již nachází, žádná další opatření k předání se ve státě odsuzujícím již nečiní.
(2) Jestliže se odsouzený vyhýbá výkonu rozhodnutí ve státě vykonávajícím, stát odsuzující znovu nabývá právo vykonat rozhodnutí.
(3) Právo státu odsuzujícího vykonat rozhodnutí zaniká s konečnou platností, jestliže si odsouzený trest nebo ochranné opatření odpykal nebo jestliže mu byl jejich výkon s konečnou platností prominut.
(4) Jestliže ve státě vykonávajícím bylo proti odsouzenému zahájeno trestní stíhání pro trestný čin, který je předmětem žádosti o převzetí výkonu a jestliže bylo žádosti vyhověno, tento stát přeruší trestní stíhání. Právo na stíhání opět nabývá, jestliže se odsouzený výkonu rozhodnutí vyhýbá. Stát vykonávající zastaví trestní stíhání s konečnou platností, jestliže bylo rozhodnutí vykonáno nebo jestliže byl jeho výkon s konečnou platností prominut.
Článek 18
(1) Na odsouzeného se plně vztahuje amnestie udělená jak státem odsuzujícím, tak státem vykonávajícím.
(2) Milost může udělit odsouzenému stát vykonávající. Tím není vyloučeno právo státu odsuzujícího doporučit státu vykonávajícímu udělení milosti. Takové doporučení bude ve státě vykonávajícím při rozhodování o milosti blahovolně posouzeno. Nedotčeno zůstává též právo státu odsuzujícího udělit milost s účinností pro oblast svého právního řádu.
(3) Pro zrušení nebo změnu soudního rozhodnutí, jehož výkon byl převzat, je výlučně příslušný stát odsuzující.
Článek 19
(1) Smluvní státy se v nejkratší možné lhůtě vzájemně vyrozumí o všech okolnostech, které by mohly ovlivnit výkon rozhodnutí a předají si navzájem vyhotovení nebo ověřené opisy vydaných rozhodnutí.
(2) Stát odsuzující vyrozumí stát vykonávající zejména o udělení amnestie nebo o zrušení či změně soudního rozhodnutí, jehož výkon byl převzat.
(3) Stát vykonávající vyrozumí stát odsuzující, jestliže se odsouzený vyhýbá výkonu trestu, jakož i o propuštění z výkonu trestu či ochranného opatření.
Článek 20
(1) Nachází-li se odsouzený na území státu odsuzujícího, bude předán státu vykonávajícímu v místě hraničního přechodu smluvních států. Smluvní státy se dohodnou o místě, době a způsobu předání.
(2) Stát odsuzující může odložit předání odsouzeného, je-li třeba provést trestní stíhání anebo vykonat trest nebo ochranné opatření pro jiný trestný čin.
Článek 21
Náklady vzniklé v souvislosti s prováděním této smlouvy, s výjimkou nákladů průvozu, se nenahrazují. Stát, který požádá, aby odsouzený byl předán letecky, hradí však náklady touto přepravou vzniklé.
Článek 22
(1) Na žádost jednoho ze smluvních států se povolí průvoz odsouzeného, který není občanem dožádaného smluvního státu, přes území tohoto státu do třetího státu nebo z třetího státu k výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření. Dožádaný smluvní stát může průvoz odmítnout, jestliže podle této smlouvy by mohl odmítnout převzetí výkonu rozhodnutí.
(2) Žádosti o průvoz se podávají písemně. K žádosti se připojí vyhotovení nebo ověřený opis příslušného rozhodnutí.
(3) Průvoz provedou orgány dožádaného smluvního státu. Dožádaný stát nesmí osobu, která se převáží, pro činy spáchané před jejím průvozem, bez souhlasu dožadujícího smluvního státu ani stíhat ani na ní vykonat trest nebo ochranné opatření.
(4) Při přepravě vzdušnou cestou bez mezipřistání není třeba výslovného povolení přelétaného smluvního státu. Tento stát bude dožadujícím smluvním státem předem vyrozuměn, že průvoz je přípustný podle odstavce 1.
(5) Náklady průvozu, které vzniknou dožádanému smluvnímu státu, hradí dožadující smluvní stát.
Část třetí
Závěrečná ustanovení
Článek 23
Závazky vyplývající z vícestranných úmluv nejsou touto smlouvou dotčeny.
Článek 24
Tato smlouva se týká i soudních rozhodnutí, která byla vydána před jejím vstupem v platnost.
Článek 25
Tato smlouva podléhá ratifikaci. Ratifikační listiny budou vyměněny v Praze.
Článek 26
(1) Tato smlouva vstupuje v platnost prvním dnem třetího měsíce po výměně ratifikačních listin.
(2) Tato smlouva zůstává v platnosti na dobu neurčitou, pokud ji jeden ze smluvních států diplomatickou cestou nevypoví: v tomto případě pozbývá smlouva platnosti rok po obdržení výpovědi.
Dáno ve Vídni dne 20. května 1990 ve dvou původních vyhotoveních, každé v jazyce českém a německém, přičemž obě znění mají stejnou platnost.
|
Za Českou a Slovenskou Federativní Republiku |
Za Rakouskou republiku |
|
Jiří Dienstbier v. r. |
dr. Alois Mock v. r. |
Důvodová zpráva
V souvislosti s všestranným rozvojem mezinárodních styků v nejrůznějších oblastech společenského života dochází objektivně k zvýšenému pohybu osob mezi státy. Tato migrace je pak zejména patrná, jedná-li se o dva sousední středoevropské státy, jakými jsou Československo a Rakousko. Objektivně s tím je spojen i výskyt trestných činů, které spáchali občané jednoho státu na území druhého z nich. Jedním z důsledků je zvyšující se počet těchto osob v nápravných zařízeních toho kterého státu.
K prohloubení a zdokonalení spolupráce v právní oblasti přispěje Smlouva mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Rakouskou republikou o vzájemném výkonu soudních rozhodnutí ve věcech trestních, podepsaná ve Vídni dne 20. května 1990.
Smyslem sjednané smlouvy je umožnit výkon trestu odnětí svobody, event. ochranného opatření, uloženého za trestný čin soudem jednoho smluvního státu občanu druhého z nich, na území toho smluvního státu, jehož je odsouzený občanem. Tím bude lépe dosaženo účelu trestu podstatným posílením jeho výchovné složky. Resocializace takových osob nemůže být v opačném případě plně rozvinuta vzhledem k jazykovým přehradám, odlišnosti kulturního a sociálního prostředí, podstatnému ztížení kontaktů s rodinou apod. Dojde k odstranění řady komplikací i na straně vězeňské správy.
Podstata smlouvy, formálně rozdělené do tří části a 26 článků, je vyjádřena v zásadě zakotvené v článku 1, podle níž se státy zavazují za stanovených předpokladů vykonávat rozhodnutí ve věcech trestních. Jde o rozhodnutí soudů ve věci samé, jimiž byl uložen trest odnětí svobody či ochranné opatření občanům druhého státu. (K ochranným opatřením viz. odst. 3 téhož článku: rakouský právní řád upravuje tři druhy spojené s omezením osobní svobody pro duševní chorobu či drogovou závislost nebo jde-li o nebezpečného recidivistu - které jsou vždy vykonávány před trestem odnětí svobody.) Zakotven je tedy závazek vykonávat, za dalších předpokladů, rozhodnutí, nikoliv podávat návrhy na převzetí výkonu. Stát odsuzující má tedy možnost buď požádat smluvního partnera o výkon nebo vykonat rozhodnutí sám. Tato druhá alternativa je omezena právem státu, jehož je odsouzený občanem, podat u státu odsuzujícího podnět k předání výkonu (čl. 2 odst. 1). Nebude-li vyhověno, musí být sděleny důvody (čl. 11). Stejné právo mají vůči oběma státům osoby uvedené v článku 2 odst. 2.
Základním předpokladem pro převzetí výkonu je zásada oboustranné trestnosti daného činu (čl. 5). Rozšířena je pro trestné činy devizové a daňové, které jinak chrání pouze zájem vlastního státu a bez tohoto širšího pojetí by se rozhodnuti v těchto případech nemohla jinak vykonávat (čl. 6).
Výkon rozhodnutí se nepřebírá, jde-li o trestný čin politické povahy, u něhož nepřevažuje čistě kriminální charakter (čl. 7; srov. též smlouvu o právní pomoci v trestních věcech, čl. 5 odst. 1, a smlouvu o extradici, čl. 6, mezi oběma státy) nebo výlučně vojenský trestný čin, tj. speciální činy dle hlavy XII. čs. tr. zákona, nikoliv obecné spáchané vojáky (čl. 8).
Článek 9 uvádí důvody fakultativního odmítnuti výkonu, byť některé jej nebudou umožňovat pro důvody ve vnitrostátním právním řádu příslušného státu. Jeho písm. a) zahrnuje důvody § 11 odst. 1 čs. tr. řádu o nepřípustnosti trestního stíhání, písm. b) zásadu res iudicata (viz. čl. 14 al. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, vyhl. č. 120/1976 Sb., a princip obecného mezinárodního práva ne bis in idem), písm. c) pamatuje na výjimečnou možnost, legislativní zkratka zahrnuje mimořádné soudy či řízení, jež neodpovídá standartům "fair trial" podle mezinárodních norem (viz. cit. pakt).
Podle písm. e) téhož článku má odsouzený, a v případě jeho nezpůsobilosti zákonný zástupce právo nesouhlasit s převzetím výkonu. Jde o projev nyní již převažujícího názoru, že předání odsouzeného není jen věcí států, ale i odsouzeného, jehož práva, zájmy a osobnost je třeba respektovat (srov. vzorovou Úmluvu OSN, úmluvu Rady Evropy, řadu bilaterálních smluv). Daný projev vůle je zachycen v protokolu (čl. 12 odst. 2 písm. e/), který je náležitostí žádosti v případě, že odsouzený je ve státě odsuzujícím. Případ, kdy se nachází již v domovském státě a nesouhlasí s předáním, upravuje článek 14. Zpravidla však dojde k udělení souhlasu, neboť jinak mu hrozí nové trestní stíhání v domovském státě buď na základě uplatnění principu legality nebo žádosti o převzetí trestního stíhání (viz. smlouva o právní pomoci ve věcech trestních, vyhl. č. 90/1985 Sb.), jíž pravomocný, ale nevykonaný odsuzující rozsudek nebrání. (Rakouský systém dovoluje odvolat souhlas až do okamžiku nařízení předání, proto se vyžaduje nejdříve souhlas druhého státu a pak se opatřuje vyjádření odsouzeného).
Písm. g) čl. 9 dává možnost omezit hledisko státního občanství ve prospěch místa, k němuž má odsouzený bližší vztah (bydliště, trvalý pobyt).
Mezi náležitostmi žádosti o převzetí výkonu v článku 12 je i povinnost připojit znění příslušných ustanovení o podmíněném propuštění (odst. 2 písm. b/). Má význam z hlediska dalších ustanovení smlouvy, jejichž účelem je zajistit, aby se odsouzený nedostal do horšího postavení, než kdyby trest vykonával ve státě odsuzujícím (viz. čl. 15 odst. 2. 3 a násl.).
Soudní řízení ve státě vykonávajícím při převzetí výkonu je ovládáno zásadou identity (čl. 15), pro zvláštní případ při ukládání trestu za více trestných činů platí rovněž článek 16. Na rozdíl od postupu čs. soudu dle Berlínské úmluvy (vyhl. č. 123/1980 Sb.) rakouský soud rozhoduje ještě před případným fyzickým předáním odsouzeného.
Zásadu stejného postavení odsouzeného sleduje rovněž článek 18, věnovaný otázkám amnestie, milosti a mimořádných opravných prostředků, přičemž udělí-li amnestii stát odsuzující, má účinek jen na jeho území. V článku 19 odst. 3 se pojmem "vyhýbání výkonu trestu" rozumí útěk odsouzeného.
Články 20 a 21 upravují fyzické předání odsouzeného státu vykonávajícímu. Důvody odkladu předání (čl. 20 odst. 2) zahrnují i výkon jiného trestu než odnětí svobody, který může být uložen i v řízení správním.
Článek 22 řeší problematiku oboustranného tranzitu odsouzeného přes území smluvního státu, jeho odstavec 3 pak otázku speciality (princip legality v trestním řízení). Každý stát zajišťuje tranzit osob dle svého právního řádu s omezením jejich volného pohybu.
Rozhodnutí dle článků 20 - 22 na rakouské straně náleží ministerstvům spravedlnosti a vnitra, které předání provádí.
Část třetí smlouvy obsahuje obvyklé závěrečné články, a to včetně důležitého intertemporálního ustanovení (čl. 24).
Daný dokument do značné míry doplňuje úpravu poskytování mezinárodní právní pomoci ve věcech trestních mezi oběma státy, zakotvenou dále ve smlouvách o vydávání a o právní pomoci ve věcech trestních, sjednanými ve Vídni dne 18. 11. 1982, vyhl. č. 87/1985 Sb. a č. 90/1985 Sb.
Smlouva mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Rakouskou republikou o vzájemném výkonu soudních rozhodnutí ve věcech trestních vychází z platného československého trestního práva. Vzhledem k tomu, že jde o významnou smlouvu řešící spolupráci v oblasti vyhrazené zákonům, vyžaduje v souladu s článkem 36 odstavec 3 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, před ratifikací prezidentem republiky vyslovení souhlasu Federálního shromáždění.