Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Nepřítomní poslanci:

Sněmovny lidu: Adam, Adámek, Andelová, Bakšay, Bartončík, Baštigal, Battěk, Černý A., Danihel, Dienstbier J. st., Hrušínský, Kakačka, Kapusta, Kňažko, Kocáb, Kováč, Kováč, Kvačkaj, Nováková, Petrovič, Rajnič, Ropek, Rothmayerová, Soboňa, Špaček, Tvrdá, Veverka, Vysloužil, Žalud

Sněmovny národů zvolení v České republice:

Arnošt, Lux, Němec, Parkanová, Toman

Sněmovny národů zvolení ve Slovenské republice:

Babáková, Dubček, Gémesi, Hacaj, Košnár, Kováč Marián, Krištofík, Mečiar, Mišura, Molnár, Posluch, Slota, Sýkora, Tahy, Vicen, Viktorín, Vincze, Zlocha

(Řízení schůze: první místopředseda FS Z. Jičínský.)

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Vážení kolegové, prosím ještě jednou, zaujměte svá místa, budeme pokračovat v 16. společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů.

Vládní návrh, kterým se předkládá k vyslovení souhlasu Federálního shromáždění ČSFR Protokol o ukončení platnosti smlouvy o přátelství a spolupráci a vzájemně pomoci podepsaný ve Varšavě dne 14. května 1955 a Protokol o prodloužení její platnosti podepsaný dne 26. dubna 1985 ve Varšavě, podepsaný v Praze 1. června 1991 (tisk 753).

Vládní návrh odůvodní předseda Federální vlády Marián Čalfa, kterého na naší schůzi vítám a zároveň ho prosím, aby se ujal slova. Vítám i ostatní členy federální vlády, kteří čekají, až dostanou slovo na interpelace. Pane premiére, máte slovo.

Předseda vlády ČSFR M. Čalfa: Vážený pán predsedajúci, vážené Federálne zhromaždenie, predstupujem pred vás, aby som uviedol vládny návrh, ktorým sa predkladá k vysloveniu súhlasu Federálneho zhromaždenia protokol o skončení platnosti zmluvy o priateľstve, spolupráci a vzájomnej pomoci podpísaný vo Varšave 14. mája 1955 a protokol o predĺžení jej platností podpísaný 26. apríla 1985 vo Varšave.

Tento významný dokument znamená definitívnu bodku za rozdelením Európy do dvoch antagonistických mocenských blokov. Pre štáty strednej a východnej Európy to bola udalosť skutočne historického významu. Pri úspešnej likvidácii Varšavskej zmluvy zohrala významnú úlohu naša diplomacia. Od minulého roku, od júlového zasadania Politického poradného výboru Varšavskej zmluvy v Moskve, vyvíjala ako poverený koordinátor Varšavskej zmluvy, značné úsilie najprv pri presadzovaní hlavných zásad transformácie paktu a zrušenia jeho vojenských štruktúr a taktiež iniciovala ukončenie činnosti Varšavskej zmluvy ako celku na pražskom zasadaní Politického poradného výboru. Je treba podotknúť, že v tejto súvislosti sa plne prejavila úzka spolupráca a koordinácia úsilia medzi štátmi tzv. trojky, teda medzi nami, Poľskom a Maďarskom.

Zrušenie Varšavskej zmluvy nemôže automaticky znamenať obmedzenie významu a rozsahu vzťahov s ďalšími členmi dnes už bývalej Varšavskej zmluvy.

I naďalej sme ostali zemepisnými susedmi a partnermi, ktorí si majú čo ponúknuť a ktorých mnoho spojuje. Nechceme, aby opustenie starých neživotaschopných štruktúr - a týka sa to i RVHP - viedlo k radikálnemu obmedzeniu či dokonca prerušeniu ekonomických vzťahov. Krajiny strednej a východnej Európy donedávna ešte zviazané totalitnou ideológiou a veľmocenskou hegemóniou, jednej z nich dnes začínajú hľadať cesty a spôsoby usporiadania vzťahov na základe bezvýhradného rešpektovania suverenity, dodržovania ľudských práv a základných slobôd, na základe partnerstva a dobrého susedstva.

Nová bezpečnostná situácia v našej krajine, ktorá vznikla v dôsledku ukončenia platnosti Varšavskej zmluvy a odchodu posledného sovietskeho vojaka je nielen dôvodom k radostí, ale kladie nám i rad závažných otázok. Odpoveď na ne hľadá naša krajina, podobne ako ďalšie štáty strednej a východnej Európy, predovšetkým v rámci celoeurópskeho procesu, v rámci vytvorenia novej architektúry bezpečnosti a spolupráce v Európe. To predpokladá i rozvoj vzťahov s existujúcimi európskymi integračnými a bezpečnostnými organizáciami a vytváranie systému bilaterálných zmlúv. Posledný vývoj potvrdzuje, že účastnícke štáty KEBS prikladajú stále väčší význam tejto platforme celoeurópskej spolupráce. Nedávna berlínska schôdzka KEBS dala konkrétnejšie formy i bezpečnostným štruktúram KEBS, predovšetkým mechanizmu pre riešenie naliehavých situácii. Tento mechanizmus je z rozhodnutia júlového pražského zasadania výboru zmocnencov KEBS uplatňovaný i v riešení situácie v Juhoslávii. Cesta k celoeurópskemu systému bezpečností v súčasnej dobe vedie predovšetkým cez transformáciu a súčinnosť existujúcich kľúčových inštitúcií európskej architektúry. Za mimoriadne závažné považujeme upevňovanie vzťahov európskych spoločenstiev, NATO, Západoeurópskej únie a Rady Európy s KEBS či účastníckymi štátmi, ktoré stoja mimo tejto organizácie.

Pokiaľ ide o spolupráci s NATO, do praxe uvádzame mechanizmus založený na diplomatickom spojení a pravidelných politických kontaktoch a výmenách. S ohľadom na perspektívu nášho členstva v európskych spoločenstvách sledujeme so záujmom diskusiu o obrannej dimenzii európskych spoločenstiev vo väzbe na Západoeurópsku úniu. Stabilizácii Európy prispelo vytváranie kvalitatívne nového systému bilaterálných zmlúv medzí štátmi strednej a východnej Európy a tiež týchto štátov s ďalšími účastníkmi helsinského procesu. ČSFR už podpísala prvú zmluvu s Talianskom, nasledovať bude zrejme s Poľskom, Maďarskom a pracujeme na zmluvách s ďalšími susedmi a Franciou.

Oslobodenie Európy od umelého rozdelenia na dve časti pred nami otvára veľké možnosti. Cesta vpred však rozhodne nebude jednoduchá. Bude to proces hľadania a riešenia zložitých politických, ekonomických, národnostných a ďalších problémov. Musíme sa snažiť - a je to nielen náš záujem, ale i záujem celej Európy - aby náš kontinent rozdelený v minulosti deliacou čiarou ideológie, nenahradila Európa rozdelená na chudobných a bohatých. Takáto Európa by nebola o nič viac životaschopná než tá doterajšia, obsahovala by v sebe zárodky budúcej destabilizácie.

Vážené Federálne zhromaždenie, verím, že urýchlenou ratifikáciou protokolu o ukončení platnosti Varšavskej zmluvy, tak ako sa o tom dohodlo šesť štátov pri poslednom zasadaní Politického poradného výboru Varšavskej zmluvy v Prahe, je naším príspevkom k vytváraniu novej Európy. Doporučujem preto vyslovenie súhlasu s protokolom o ukončení platnosti zmluvy o priateľstve, spolupráci a vzájomnej pomoci podpísanej vo Varšave v r. 1955 a protokolu o predĺžení jej platnosti podpísaného vo Varšave v r. 1985, ktorý vám z rozhodnutia vlády ČSFR predkladáme. Ďakujem za pozornosť. (Potlesk.)

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Děkuji panu premiérovi. Vládní návrh projednaly výbory branné bezpečnostní i zahraniční obou sněmoven. Žádám nyní poslance A. Blažka, aby přednesl zpravodajskou zprávu výborů SN.

Společný zpravodaj výborů SN poslanec A. Blažek: Vážený pane předsedající, vážené Federální shromáždění, vážení hosté, Protokol o ukončení platností smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci podepsaný ve Varšavě 14. 5. 1955 a Protokol o prodloužení její platnosti podepsaný 26. 4. 1985 ve Varšavě, byl podepsán v Praze dne 1. 7. 1991 a vstoupí v platnost po ratifikací podle ústavních předpisů jednotlivých zemi, které tento protokol podepsaly.

Protokol, jehož znění je nám předkládáno jako vládní návrh v tisku 753, je politickou smlouvou a musí tedy být v souladu s článkem 36, odst. 3 zákona č. 143/1968 Sb., o čs. federaci ve znění pozdějších předpisů předložen FS ČSFR k vyslovení souhlasu, a teprve poté může být ratifikován prezidentem republiky. Federální shromáždění se vztahem k Varšavské smlouvě zabývalo na své schůzi v lednu t.r., kdy jsme svým usnesením zavázali vládu působit k vystoupení ČSFR z Varšavské smlouvy a k ukončení její činnosti. Dámy a pánové, likvidací Varšavské smlouvy končí v Evropě politika bloků, která, jak se nám ještě nedávno zdálo, natrvalo Evropu rozdělila na dvě části: na část složenou ze států fakticky ovládaných Sovětským svazem, států, kterým byl po jejích osvobození z německé okupace vnucen politický a ekonomický systém podle vzoru sovětského, a část států demokratických, které se spojily v obraně před sovětskou rozpínavostí, její oběti se za výrazného přispění sil, které v ČSFR zorganizovaly a provedly protidemokratický puč v únoru 1948, stalo i Československo.

V roce 1949 bylo tedy ve Washingtonu založeno 10 západoevropskými státy a USA a Kanadou NATO, jakožto společenství, jehož úkolem bylo chránit demokratické státy západní Evropy před komunistickou expanzí. K zakládajícím státům (Belgie, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Norsko, Portugalsko, Velká Británie a USA a Kanada) se v r. 1952 připojily Řecko a Turecko, v r. 1955 BRD a v r. 1982 Španělsko. Připomeňme si, že v r. 1966 vystoupila z vojenských struktur NATO Francie a v období 1974-80 byla suspendována účast Řecka. Právě přistoupení SRN k NATO v r. 1955 se stalo Sovětskému svazu záminkou pro ustavení paktu zemí, které se v preambuli Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci ze dne 14. 5. 1955 nazývají "mírumilovné státy Evropy", jejichž národní bezpečnost je "zapojením remilitarizovaného Německa do severoatlantického bloku ohrožena". Preambule této Smlouvy, která vešla do dějin pod názvem Varšavská, dále vyhlašuje zásadu respektování nezávislosti a svrchovanosti členských států i zásadu nevměšování do jejích vnitřních věcí. Tyto zásady pak smluvní strany vyhlašují i v článku 8 Smlouvy.

Jak známo, už v roce 1956 ukázal Sovětský svaz v Maďarsku, jak si realizaci těchto zásad představuje v praxi, a zvláště názorný příklad pak poskytly státy Varšavské smlouvy (mimo Rumunsko a Albánie) viribus unitis invazí do Československa v roce 1968. "Mírumilovné státy Evropy" tehdy světu jasně ukázaly, co znamená prohlášení o tom, že "musí učinit nutná opatření k zajištění své bezpečnosti a v zájmu zachování míru v Evropě", jak to smluvní strany vyhlásily v preambuli Smlouvy ze dne 14. 5. 1955.

Počátkem 70. let padl jeden z hlavních argumentů využívaných Sovětským svazem pro vytvoření Varšavské smlouvy, totiž argument hrozbou "remilitarizovaného Německa". Tehdy zahájila SRN svou "východní politiku", která vyvrcholila podpisem smluv SRN se Sovětským svazem, Polskem a Československem, v nichž byla potvrzena zejména neměnitelnost hranice na Odře a Nise, tento citlivý bod evropské politiky po roce 1945. Tak byla otevřena i cesta k helsinské konferenci v roce 1975, kde zúčastněné státy projevily svou vůli po soužití v míru a svou ochotu ke spolupráci bez ohledu na různá politická a ekonomická zřízení. Tak byla zahájena politika détente, politika uvolnění napětí, a část evropské i světové veřejnosti byla nakloněna domněnce, že politiku konfrontace mezi světem demokracie a svobody na jedné straně a komunistickým světem na straně druhé může vystřídat mírové soužití, provázené postupujícím snižováním stavu nejnebezpečnějších zbrojních systémů na obou stranách a vírou, že i komunismus se svým samovývojem může přiblížit humanitě a civilizačním standardům demokratického světa. Pilířem politiky détente byla ovšem důvěra v ochotu komunistického světa, zejména Sovětského svazu, brát vážně přijaté sliby a závazky - tato důvěra však byla těžce narušena invazí Sovětského svazu do Afganistánu v závěru roku 1979 a následnou okupací této země. Mírové soužití v Evropě pak bylo fakticky znemožněno rozmístěním sovětských raket středního doletu začátkem 80. let. Náš kontinent podle všech známek čekala restaurace politiky konfrontace a je velkou zásluhou západních demokratických států a zejména politiky NATO, že nové sovětské vedení po roce 1985 pochopilo bezperspektivnost konfrontační politiky (a ostatně i nemožnost realizovat ji z ekonomických důvodů).

Odchod Sovětského svazu z Afganistánu, likvidace raketových systémů středního doletu, smlouvy o omezení konvenční výzbroje v Evropě, kontrolní mechanismy procesu odzbrojování a snižování rizik možných konfliktů, to vše jsou kroky, které ve svých důsledcích vedly k pádu Berlínské zdi jako symbolu rozdělené Evropy i k pádu komunistických režimů ve státech střední a východní Evropy. Sjednocení Německa, tato nedávná ještě utopie, se stala skutkem a na další existenci Varšavské smlouvy ztratila většina smluvních stran zájem. Bloková, konfrontační politika v Evropě tedy končí, je ovšem otázka, zda se našemu kontinentu dostane příležitosti ke skutečně mírovému a nekonfliktnímu vývoji. Faktický stav občanské války v Jugoslávii, nejistota nad dalším vývojem v Sovětském svazu a jeho možnými důsledky pro naší zemi i náš kontinent jsou vážnými důvody pro znepokojení a obavy a lez jen litovat, že nová, postbloková éra evropské politiky začíná právě takto. Těsná souvislost, která tyto jevy spojuje s našimi zájmy, které nás náš lid pověřil chránit a rozvíjet, musí být důvodem pro aktivizaci zejména naší zahraniční politiky především směrem k vytvoření a upevnění dobrých vztahů se všemi sousedními státy.

Zánik Varšavské smlouvy také znamená, že nyní náš stát není bezprostředně zapojen v žádném obranném mechanismu, který by začal automaticky fungovat ve chvílí našeho ohrožení zvenčí. Zde je třeba vzít v úvahu, že bezpečnostní struktury helsinského systému se teprve vytvářejí a že jediným účinným systémem ochrany v Evropě zůstává NATO, které však nebude mít zájem posunout hranice svých závazků (v teritoriálním smyslu) až k západní hranicí Sovětského svazu.

I to by mělo být důvodem, abychom svou pozornost zaměřili i na stav našich ozbrojených sil a na míru jejích připravenosti splnit úkoly, ke kterým je zavazuje kromě jiného i naše vojenská doktrína.

Problémy, které ještě z hlediska bezpečnosti našeho kontinentu může přinést éra, kterou jsem zde nazval postbloková, mohou být i takového rázu, že je vlastními silami nebudeme s to řešit a budeme k jejích řešení nucení hledat pomoc u jiných. Zdá se mi, že zejména demokratické státy a jejích společenství budou takovou pomoc s větší ochotou poskytovat tam, kde politická stabilita, důsledné demokratické prostředí a rozumná politika vnitřní i zahraniční dají záruky, že takové pomoci bude využito ke prospěchu věci demokracie a svobody. Vědomí takových souvislostí klade, myslím, nároky na nás na všechny. Našim dnešním úkolem, vážené Federální shromáždění, je však ve vztahu k vládnímu návrhu Protokolu o ukončení platnosti Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci atd., tak jak je obsažen v tisku č. 753, vyslovit souhlas s jeho ratifikací. V této souvislosti zdůrazňuji, že ČSFR zánikem Varšavské smlouvy nevznikají žádné závazky a povinnosti, kromě závazků v rámci Smlouvy o omezení konvenční výzbroje a stavů vojsk v Evropě, které byly přijaty ještě za trvání obou bloků v Evropě a v rámci každého z nich. Tyto závazky snížit stav naší výzbroje na dohodnutou úroveň pochopitelně platí i nadále.

Dámy a pánové, jakožto společný zpravodaj výborů Sněmovny národů doporučuji, aby Federální shromáždění vyslovilo souhlas s ratifikací tohoto protokolu prezidentem republiky. Děkuji Vám za pozornost.

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Děkuji poslanci Blažkovi za jeho zpravodajskou zprávu. Nyní prosím druhého zpravodaje, Ericha Kříže, jako společného zpravodaje výborů Sněmovny lidu, aby přednesl zpravodajskou zprávu.

Společný zpravodaj výborů SL poslanec E. Kříž: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, moji předřečníci mi značně usnadnili úlohu. Vystupuji zde jako zpravodaj Sněmovny lidu, dvou výborů, zahraničního a branného a bezpečnostního, které se na společném zasedání usnesly na následujícím. Ještě než vám to sdělím, dovolte mi říci několik poznámek a doplnit mé předřečníky.

Bylo zde již řečeno mnoho o minulosti, která je spjata s Varšavskou smlouvou. Je třeba si v této souvislostí uvědomit především historické okolnosti, které vedly ke vzniku tohoto vojenského uskupení. Uvědomme si, že zde fakticky existovala propojenost pod hegemonií Sovětského svazu dávno před rokem 1955. To, co v roce 1955 bylo utvrzeno juristicky, existovalo de facto dávno před tím. Dá se možná říci, že autoritativní režim Stalina ani nepotřeboval, aby zde vzniklo něco podobného jako Varšavská smlouva.