Středa 16. ledna 1991
Vážený pane předsedající, vážené shromáždění,
na 9. schůzi SL a SN dne 27.11.1990 vystoupil pan poslanec Hubálek s kritikou mnoha problémů a mnoha lidí a také se svérázným hodnocením dávné minulosti, roku 1968 i bezprostřední současnosti. V návaznosti na květnový projev bývalého ministra vnitra Richarda Sachera na kampaň redaktora Kaštánka v Lidové demokracii zapochyboval o mém morálním oprávnění být poslancem tohoto parlamentu. V odpovědi poslanci Hubálkovi jsem upozornil toto shromáždění, že v nejbližší vhodné době budu na jeho projev reagovat, že předložím fakta a skutečnosti z mého života. Projev pana Hubálka vyvolal zájem občanské veřejnosti na základě postojů těch poslanců, kteří odměnili projev pana Hubálka potleskem, zvláště pak reakcí poslance JUDr. Sachera a jeho následným prohlášením ve sdělovacích prostředcích, že se plně ztotožňuje s obsahem projevu. Neočekávám pochopení ze strany kalkulačních cyniků, pro které útok na mne a moje přátele je pouze součástí jejich politického boje. Velmi bych si však vážil toho, kdyby mne aspoň zčásti pochopili lidé, postižení režimem, k němuž jsem v mládí patřil.
Rozhodl jsem se využít tohoto plenárního zasedání k tomu, abych informoval FS i veřejnost o svém životě a svých politických postojích v minulosti i přítomnosti, protože jednostranně a zkresleně předložené údaje nejen diskreditují moji osobu, ale desorientují i veřejnost.
Tyto údaje sledují záměr snížit důvěru veřejnosti nejen ke konkrétním osobám a politikům, ale i ke stranám a hnutím, jejichž jsou členy, především však ve volené orgány, které reprezentují.
Když mluví poslanec Hubálek o morálním oprávnění, chtěl bych zdůraznit, že u mne nikdy nešlo o konjunkturální postoje, ale o víru, která se opírala o možnosti mého poznání. Vždy jsem se snažil konfrontovat svou víru s praxí života. Víru jsem nestavěl na ideologických postulátech, ale na vyšších morálních principech, jejichž základ jsem čerpal i z křesťanské morálky, kterou jsem získal v rodinném prostředí. Mohl jsem se mýlit při hledání pravdy. Své omyly jsem však v průběhu životního poznání vždy revidoval. Ne rychlým převlékáním kabátu, jako mnozí a jak mne někteří kritici podezřívají, ale v téměř 35 let trvajícím střetu s totalitní mocí. Hluboce se mne proto dotýká způsob, jakým jsou prezentovány mé postoje v počátcích mé politické činnosti i štvanice v části tisku, vycházejících z těchto desinformací. V té době jsem nikdy nepocítil ve svém okolí pochybnosti o mé morální oprávněnosti zúčastnit se opozičního hnutí v Chartě 77, VONSu, Hnutí za občanskou svobodu, Československém helsinském výboru atd. Trvalý byl však zájem agentů Státní bezpečnosti, vyšetřovatelů, soudů a prokurátorů.
Domnívám se, že objasnění mých postojů v minulosti má i širší politickou dimenzi.
Dovolte mi, abych vám nyní přiblížil svůj život a formování mých politických názorů, které jsou východiskem i pro mé současné politické postoje.
Můj otec byl dělníkem, bylo nás 7 dětí a žili jsme opravdu chudě. Ve 30. letech za hospodářské krize jsme se přestěhovali z jižních Čech do Prahy. Snad někteří z vás slyšeli o Krejcárku - nouzové kolonii chatrčí, postavených z plechu a lepenek mezi Žižkovem a Vysočany. Tam jsem vyrostl. Každý, kdo z prostředí takové kolonie vyšel, odnášel si do života hluboké přesvědčení o nespravedlivém společenském systému a jeho sociálním uspořádání. Já také.
Lidí, se kterými jsem žil v kolonii a se kterými jsem pracoval v ČKD jsem si vážil. Byli to dělníci, sociální demokraté, stejně jako můj otec, nebo komunisté. Lidé se sociální orientací. Nadchli mne pro myšlenku boje za národní osvobození a vytvoření lepší, sociálně spravedlivé společnosti. Vybaven silným sociálním cítěním, které mělo kořeny v extrémně nuzném životě naší mnohočlenné rodiny a touhou pomoci svému národu v těžké protektorátní době, zapojil jsem se do odbojové činnosti.
V roce 1943 jsem byl jako 17letý učeň v ČKD přijat do ilegální odbojové organizace, jejíž většinu tvořili příslušníci komunistické strany, kteří mne také později přijali za svého člena. Po osvobození jsem se zapojil do politické práce hlavně mezi mládeží. Bylo nás hodně, kdo jsme se s nadšením zapojili do obnovy demokratické republiky ne pod vlivem ideologie, ale převážně z vlasteneckého cítění. V pětačtyřicátém roce jsem bojoval na barikádách a dostal jsem za to vyznamenání Za odvahu z rukou prezidenta Beneše. Byl jsem mladý, sdílel jsem s ostatními poválečnou euforii a absolutně jsem důvěřoval programu strany, která v mých devatenáctiletých očích ztělesňovala boj proti fašismu.
Co na tom bylo konjukturálního, pane Hubálku?
Přál bych dnešním mladým lidem, ještě loni stejně nadšeným jako tenkrát my, alespoň zlomek naší tehdejší mravní síly a připravenosti k osobním obětem ve prospěch celku. Byli jsme pro tento stát kapitálem, který přímo nabízel ke zneužití a který posléze také zneužit byl. Někteří lidé toto nebezpečí pochopili a chtěli zabránit zamaskované totalitě. Jsou to ti, kteří skončili na popravištích nebo věznicích, někteří emigrovali. Další procitali postupně, s přibývajícím poznáním krutých skutečností. Mezi ně jsem patřil i já.
Nestydím se za to, že jsem byl v komunistickém hnutí. Tohoto hnutí se zúčastnily stamilióny lidí na celém světě, kteří chtěli osvobodit člověka a společnost od poroby a své etické a humanitní ideály ztotožňovaly s komunistickou ideologií. Ta však místo proklamovaných svobod nastolila porobu novou. V komunistickém hnutí nebyli jen porobení, ale řadili se sem i přední vědci a umělci. Kromě organizovaných členů mělo komunistické hnutí i řadu stoupenců a milióny sympatizujících. Ti všichni se nechali nadchnout myšlenkou o lepší společnost a včas neprohlédli metody, kterými měla být uskutečněna, neprohlédli včas podstatu komunistické ideologie.
Co mě však už dlouho mrzí a co považuji sám pro sebe za varovné, to je ono citové vzplanutí, které se projevilo i v mém vystoupení 19.12.1952. Děsím se své tehdejší naivity, která mne ve spojení se základním rysem mé povahy - totiž potřebou se občansky angažovat - dovedla až k zaslepenosti. Velmi se dnes za svá slova stydím, neboť jak říká francouzský spisovatel a novinář Jean Lacouture "je těžké žít vedle těch, na něž jsme působili svými názory, když míru ovlivnění nelze již identifikovat."
Potud plně souhlasím s kritikou těch, kteří v té době přinesli řadu osobních obětí. Projev, s nímž zde loni v listopadu poslanec Hubálek vystoupil, byl bezesporu podmíněn jeho životními zkušenostmi. Také můj projev z doby před 38 lety byl podmíněn mými tehdejšími životními zkušenostmi. Mnozí z nás uvěřili v existenci vnitřního nepřítele, který ohrožuje naši budoucnost. Také já jsem tomuto problému věnoval ve svém projevu několik hloupých a primitivních vět. Hloupých a primitivních, pane Hubálku, nic víc! To ostatní jste si prostě vymyslel.
Domnívám se však, že můj projev nikoho nepoškodil ztrátou svobody či majetku. Nenajdete v něm ani požadavek trestu smrti, ani to že bych usiloval o něčí životy, jak tvrdí poslanec Hubálek. Nebyl jsem ani iniciátorem, ani režisérem či vykonavatelem těchto procesů, nežádal jsem veřejně tresty smrti ani je neschvaloval v soukromí. Jestli se mýlím a svým projevem jsem někomu ublížil, velice toho lituji a omlouvám se za to.
Moje generace se ocitla "v situaci řízené střely, která neví nic o povaze svého poslání ani o záměrech ruky, která jí řídí", jak říká Lacouture. Vstupovala právě do života a ve světě plném falše a podvodů s plnou hlavou dobrých úmyslů sloužila zvrácenosti.
Naprosto odmítám, aby mi byla přičítána odpovědnost za padesátá léta v souvislosti s mými politickými funkcemi. Pravdou je, že jsem byl necelý rok předsedou ČSM. Funkci v ČSM jsem nepřijímal z touhy po kariéře a osobních výhodách a také jsem žádné neměl. Svoje svědomí jsem nezradil, pane Hubálku. Od chvíle, kdy jsem si začal uvědomovat rozpor mezi hlásanými idejemi a prováděnými skutky vládnoucích komunistů, vzepřel jsem se. Bylo to již v roce 1953, tedy nikoliv o patnáct let později, jak tvrdíte Vy.
Bylo mi 26 let, byl jsem ženatý, měl jsem 2 děti a bydlel jsem stále v nouzové kolonii v domku svých rodičů i se svými sourozenci. Z funkce předsedy ČSM jsem byl odvolán po necelém roce za kritické postoje k politice KSČ, jejímu vztahu k ČSM a za kritické vystoupení k měnové reformě v roce 1953. Za tato vystoupení jsem byl potrestán dvěma důtkami s výstrahou předsednictvem KSČ, což byl nejvyšší stranický trest před vyloučením ze strany.
Pak následovala další vystřízlivění. Likvidace drobných živností, násilná kolektivizace, hospodářské zaostávání, protesty a demonstrace při měnové reformě, pokusy o nový kurs v Maďarsku. Tato fakta mě přesvědčila o tom, že KSČ vede společnost jinam, než veřejně proklamovala. Ve svých kritických postojích jsem nebyl sám. I u mých přátel vzrůstaly pochybnosti o správnosti tehdejší politiky. Pravidelně jsem se scházeli, snažili se najít východisko ve změně dosavadní politické orientace. Ke zlomu v našem přesvědčení došlo odhalením zločinů Stalina a deformací v KSSS na XX. sjezdu KSSS v roce 1956. Naše pochybnosti o socialismu sovětského typu dovršily maďarské události. V této době již byly naše schůzky pod kontrolou Státní bezpečnosti nasazením agentů do našich řad. Byli jsem sledováni pět let a jednoho zářijového dne v roce 1961 jsme byli zatčeni jako organizovaná skupina a obviněni z protistranické a protistátní špionážní činnosti ve prospěch jugoslávské agentury "amerického imperialismu". V této tzv. skupině Klementa Lukeše spolu s ostatními jsem byl vyloučen z KSČ. K připravovanému politickému procesu nedošlo jen díky Chruščovovské linii, potvrzené na XXII. sjezdu KSSS, a změněné národní situaci. Unikli jsme tak dlouholetému žaláři, ale nikoli systematickému pronásledování za strany Státní bezpečnosti.
Ze zprávy komise šetření tzv. skupiny pravicových oportunistů, zřízené předsednictvem ÚV KSČ ze října 1961 vyjímám.
"Veškeré dosavadní šetření v plném rozsahu potvrdilo že jde o hrubé porušování stanov strany. Jde především o skutečnost, že členové skupiny na přelomu let 1956 a 1957 připravovali memorandum k tomu, že proces rehabilitace jde u nás pomalu a k některým dalším otázkám postupu stany po XX. sjezdu KSSS.
Jejich výhrady k politice stany jsou starého data, postupně rostly, a stále víc se odtrhávaly od stranického života. Silně na ně působili události z let 1953 a 1954 u nás i v SSSR. Činnost, ke které se někteří členové skupiny dostali, svědčí o tom, že neměli pochybnosti k jednotlivostem, ale k celému postupu naší strany.
Členové skupiny rozšiřovali nagyovské názory před maďarskou kontrarevolucí. Nejvýrazněji se jejich přechod od revizionistické pozice projevil po XX. sjezdu KSSS v souvislosti s požadavky svolání mimořádného sjezdu KSČ. Právě v této době, kdy strana rozhodně postupovala k vítězství socialismu, členové této skupiny měli k její politice výhrady. Nejtypičtěji se projevovaly v těchto otázkách:
- tempo združstevňování 1957-1958 je příliš prudké a bude působit řadu obtíží
- ve výhradách k systému plánování a řízení národního hospodářství, které je příliš centralistické a tedy škodlivé
- opatření k prohlubování socialistické demokracie jsou nedostačující
- československá zahraniční politika je málo samostatná a pružná
- období let 1956 a 1957 se jevilo skupině jako nejpříhodnější k protistranickému vystoupení
Ze všeho šetření ve věci je zjištěno a jasně vyplývá, že účastníci těchto schůzek se dopustili nejhrubších protistranických činů. Po nezdaru revizionistických tendencí, které byly odsouzeny celou stranou, si ponechali názory a čekají, až se vytvoří objektivní podmínky."
Po vyloučení ze strany jsem byl odsouzen k fyzické práci - zvláštní trest od strany, která před veřejností propagovala práci jako nejvyšší hodnotu. Byl jsem donucen odejít z Prahy, pracoval jsem jako dělník ve Válcovnách trub v Chomutově a byl jsem postaven pod trvalý dohled StB.
Teprve v roce 1968 jsme byli rehabilitováni a na výzvu přátel z naší skupiny jsem začal pracovat od května roku 1968 jako jeden z tajemníků Městského výboru KSČ v Praze.
Nechci se přít s poslancem Hubálkem o charakteru společenského procesu v roce 1968. On ho považuje za pouhý mocenský zápas a konjukturální pokus reformovat nereformovatelné. Za pokus udržení neomezené komunistické moci v nových podmínkách, za pokus opět podvést veřejnost. My, mluvím za okruh svých přátel z šedesátých let, jsme neviděli v tomto procesu pouze pokus o reformy či tzv. obrodu, ale chápali jsme ho jako začátek hlubokého přerodu společnosti v souladu s probíhajícími změnami ve světě. Usilovali jsme nejen o hlubokou ekonomickou reformu a rozvinutí tržní ekonomiky, ale především o nastolení demokracie a pluralitního systému,včetně postupné likvidace politického monopolu a vedoucí role komunistické strany ve společnosti. Nejsou to je slova. Ve své funkci tajemníka MV KSČ jsem napomáhal vzniku Sociální demokracie, Klubu angažovaných nestraníků, K 231. Nepřevlékal jsem tedy kabát, ale cílevědomě usiloval o změnu politických poměrů, jejíž nutnost naše skupina viděla již v roce 1956. Nemusím zdůrazňovat, že jsem usiloval o důslednou rehabilitaci politických procesů a nápravu všech spáchaných křivd.
Po srpnu 1968 jsem odmítl se podílet na realizaci tzv. moskevských protokolů a z funkce tajemníka jsem odešel sám. V únoru 1969 jsem byl opět vyloučen z KSČ, mimo jiné též za organizování mimořádného vysočanského sjezdu KSČ. Od toho okamžiku začalo druhé kolo pronásledování ze strany StB, umocněné pronásledováním normalizační moci. Už v lednu 1970 útočil M. Jakeš ve svém projevu na naši skupinu ze 60. let a odsoudil naše názory.
Po marném hledání jakékoliv pracovní příležitosti v Praze jsem opět musel odejít, našel jsem zaměstnání až po dlouhém hledání jako lesní dělník - dřevorubec na Českolipsku. Zde jsem pracoval 10 let.
Od prosince 1970 jsem evidován v registru FMV pod označením - nepřátelské osoby v kategorii číslo 1, nejvyšší nebezpečnosti. V letech tzv. normalizace jsem se od samého počátku zúčastnil všech akcí proti normalizační moci. Podepsal jsem Chartu 77, v roce 1982 jsem byl jejím mluvčím. Od samého počátku jsem byl členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, spoluzakladatelem Hnutí za občanskou svobodu, iniciátorem založení Československého helsinského výboru, inicioval jsem a spoluorganizoval sympozium Československo 88, podílel jsem se na organizaci všech rozhodujících protestních shromáždění a demonstrací a účastnil se jich, pokud jsem ovšem nebyl zajištěn v cele předběžného zajištění. V roce 1988 jsem organizoval manifestaci na Škroupově náměstí ke 40. výročí Daklarace lidských práv. Z mé iniciativy vznikly a začaly vycházet Lidové noviny. Za tuto činnost jsme byli já i celá moje rodina těžce postiženi.
V těchto letech jsem byl téměř tři roky ve vězení, odpykal si tři roky tuhého ochranného policejního dohledu, v jehož prvním asi dvouletém období jsem se musel hlásit i 3x denně na SNB. Prožil jsem množství domovních prohlídek, včetně vylamování dveří, fyzických napadání všech členů rodiny, psychického nátlaku, zejména výhružkou zabití našich dětí, nesplním-li podmínky požadovaného výkupného. Prožil jsem bezpočet výslechů a zajištění v celách předběžného zadržení na 24, 48 i více hodin a nejrůznější formy šikanování. Manželka byla vyhozena ze zaměstnání, dcera nemohl studovat. Pokud jsem nebyl ve vězení, pracoval jsem jako dřevorubec, ale i této práce jsem se musel domáhat soudně.Po podpisu Charty 77 byl se mnou rozvázán pracovní poměr v lesním závodě a byl mi odebrán částečný invalidní důchod, který jsem pobíral po pracovním úrazu při těžbě dřeva.
Celá tato téměř tři desetiletí jsem patřil k čelným organizátorům nezávislých aktivit. Dnes už se přece jen dostalo něco na světlo z temných archivů StB a tak přímo ze zpráv StB je možno doložit některá fakta. Hlavní vojenský prokurátor pplk. Křižanovský cituje v Lidových novinách 15.11.1990, že StB proti nám organizovala "skrytá aktivní opatření s cílem minimalizovat jejich materiálně technickou základnu a omezovat jejich aktivitu. Tato opatření soustředit na V. Havla, P Uhla, L. Lise, J. Urbana, J. Šabatu. J. Čarnogurského a M. Kusého."
V dalších materiálech stejného původu se uvádí: "navázat na kompromitaci hlavních organizátorů protisocialistických aktivit, zveřejněním charakteristik F. Stárka, R. Battěka a L. Lise".
V brožurce, vydané oddělením agitace a propagandy ÚV KSČ z března 1989, pojednávající o nezávislých iniciativách v ČSSR, určené pro vnitřní potřebu stranických organizací, je uvedena tato má charakteristika: "Je jedním z dlouhodobě působících aktivistů Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Je místopředsedou Mezinárodní organizace pro lidská práce s určením pro východní země... Jeho základní ideově politickou orientací je ostře vyhraněný antikomunismus. Zpochybňuje politiku ČSSR jako právního státu a neguje socialistický vývoj v naší společnosti. Je jednoznačně proti vedoucí úloze KSČ ve společnosti. Ve svém politickém vývoji překročil hranici reformního komunisty, čímž si zabezpečil širší podporu emigrantských a antikomunistických center. Je jedním z organizátorů vzniku Hnutí za občanskou svobodu a Čs. helsinského výboru."
To jsou podstatná fakta z mého života, Jsem však přesvědčen, že zde nejde jen o mne. Jde o problematiku obecnější povahy zahrnující široký okruh lidí. Jde o mnohé z řad disidentů, chartistů, členů HOS i VONSu, zkrátka o většinu z těch, kteří se dokázali postavit normalizační moci. Všichni víme o pokusech zdiskreditovat a zbavit je morálního kreditu účastnit se veřejného život.
Na jejich místa by měli přijít ti, kteří v době normalizace v tichu kolabovali, budovali si politickou či jinou kariéru anebo jen mlčky sledovali dění.
V roce 1988, kdy vrcholí represe StB proti mně a dalším aktivistům v opozičním hnutí píše dr. Sacher dopis ÚV KSČ, v němž se přihlašuje k aktivní podpoře politiky KSČ, jak bylo zveřejněno v časopise Fórum z 5.12.1990. Pan poslanec Hubálek ve svém interwiev pro Lidovou demokracii pod názvem "Pravda musí mít místo všude" uvádí, že se "po okupaci v roce 1968 stáhl do ústraní, věnoval své odbornosti a publikační činnosti v odborných časopisech".
Chápu, že kořeny zla se oprávněně hledají v 50. letech. Zde jsou beze sporu kořeny čtyřicetiletého zla, označovaného pojmem totalitní moc. Vznikala skrytě, dokonce tajně, o jejich zločinech se dlouho nic nevědělo. Ale totalita nejsou jen padesátá léta, totalita nemá jen svůj vznik. Má také svůj dlouhodobý vývoj.Od šedesátých let byla již zcela průhledná a po roce 1968 jen kariérista nevěděl, o co jde. Našla se však hrstka lidí, kteří v podmínkách represí nahlas říkali to, co si jiní lidé jen mysleli. Kontinuitu však nelze hledat v lidech, kteří se s politikou KSČ uvědoměle rozešli, a celou další činností prokázali upřímnost svého jednání a svým nekompromisním úsilím vytváření povědomí občanského odporu proti totalitě. Odpovědné pokračovatele 50. let je třeba hledat nejen v normalizátorech po roce 1968, ale ve všech, kteří se aktivně podíleli na podpoře totalitního režimu. Proti zodpovědným funkcionářům z období normalizace jsem na půdě FS neslyšel ani slova kritiky a odsouzení.
Kampaň proti lidem, kteří aktivně odporovali totalitě, je uměle nastolena. Jejím cílem je vyvolat nedůvěru v současná hnutí.
Pan poslanec Hubálek se ptal, zda mám morální oprávnění být poslancem tohoto shromáždění. Myslím, že na to odpověděli mí voliči, kteří mne znají a kterým jsem zodpověděl všechny otázky, týkající se mého života a nic jsem jim nezamlčel. Dali mi důvěru a já jsem odhodlán jejich zájmy hájit a prosazovat. Otevřeně vám říkám, že jsem odhodlán hájit zájmy jak těch, kteří prošli stejným osudem jako já, tak i těch, kteří byli postiženi krutostí komunistické totality.
Za sebe a za tu hrstku bláznů, která po léta vedla osamělou zákopovou válku proti totalitě v této zemi se ptám: "Komu a za co se tu máme ještě omlouvat?".