Česká národní rada 1990 – 1992

Účelem tohoto zákona je upravit práva a povinnosti fyzických a právnických osob související s utvářením a využíváním státního informačního systému České republiky a stanovit podmínky vyhlašování standardů státního informačního systému České republiky. Tento zákon nestanoví obsah informací, které vstupují do státního informačního systému České republiky.

Zákon obsahuje jen základní ustanovení týkající se státního informačního systému České republiky. Tato ustanovení státní informační systém České republiky definují, stanoví míru zpřístupnění jeho informační základny, upraví některé vztahy spojené s registry a určí nástroje k jeho racionálnímu utváření. Předmětem zákona není ani ochrana informací a stanovení korektivů pro úpravu nepravdivých nebo neoprávněně získaných informací a sankce s tím spojené. Tato ustanovení bude obsahovat zákon o informačních systémech a ochraně informací, se kterými tyto informační systémy nakládají, který je v současné době předkládán Federálnímu shromáždění jako iniciativní poslanecký návrh.

Státní informační systém České republiky /dále jen "systém"/ je funkční celek zabezpečující činnost spočívající v cílevědomém a systematickém shromažďování, zpracovávání, uchovávání a zpřístupňování informací uložených na hmotném nosiči a reprodukovatelných technickými prostředky /dále jen "informační činnost"/. Tuto informační činnost vykonávají:

a/ ústřední orgány státní správy České republiky,

b/ místní orgány státní správy České republiky,

c/ obce na úseku přenesené působnosti [§ 21 a násl. zákona ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení).],

d/ rozpočtové a příspěvkové organizace, vůči nimž plní funkci zřizovatele orgány státní správy České republiky a okresní úřady,

e/ rozpočtové a příspěvkové organizace, vůči nimž plní funkci zřizovatele obce, pokud jim výkon informační činnosti stanoví zřizovatel /dále jen "instituce"/.

Systém je definován jako funkční celek vytvářený určitými institucemi. Systém nelze vymezit přesným určením informací, které do systému vstupují, a to vzhledem k tomu, že každé organizační opatření týkající se institucí by vyžadovalo novelizaci tohoto zákona. Okruh institucí, které systém utvářejí je omezen pouze na orgány státní správy České republiky a obce /§ 21 a násl. zákona ČNR č. 367/1990 Sb./ a jim podřízené rozpočtové a příspěvkové organizace, a to vzhledem k tomu, že tyto instituce vytváří hierarchicky budovanou strukturu. Další rozšiřování tohoto okruhu by znamenalo i nepřijatelné rozšiřování této struktury. Předmětem činnosti systému se stávají pouze informace cílevědomě a systematicky shromažďované, zpracovávané, uchovávané a zpřístupňované institucemi a uložené na hmotném nosiči, jsou-li reprodukovatelné technickými prostředky. Úprava vychází z toho, že by nebylo racionální do této soustavy včleňovat i informace získané ojediněle nebo náhodně a informace, u nichž nejsou zabezpečeny předpoklady jejich trvalejšího zachycení ve vnímatelné formě.

Instituce svými informačními službami uspokojují informační potřeby vznikající při plnění úkolů státní správy České republiky a jiné informační potřeby, zejména potřeby veřejnosti, a to v souladu se stanovenými úkoly. [Například zákon č.53/1959 Sb., o jednotné soustavě knihoven (knihovnický zákon).]

Zásada stanovuje účel informační činnosti, kterým je uspokojování informačních potřeb určitých subjektů. Těmito subjekty mohou být i orgány státní správy České republiky a v tomto případě je informační činnost nedílnou součástí výkonu státní správy České republiky. Úkol poskytovat informace určitým subjektům vyplývá z obecně závazných právních předpisů /např. ze zákona č.53/1959 Sb./.

Systém se člení na části. Části systému vytvářejí instituce, jejichž informační činnost je upravena obecně závaznými právními předpisy [Například zákon ČNR č.97/1974 Sb., o archívnictví, zákon č.53/1959 Sb., o jednotné soustavě knihoven (knihovnicky zákon).], které stanoví jejich základní práva a povinnosti.

Formulace zásady respektuje skutečnost, že instituce vykonávají informační činnost velmi různorodým způsobem. Systém je proto nutno vnitřně členit.

Instituce mohou pro potřeby vedení evidencí obsahujícících informace o fyzických osobách, právnických osobách a nemovitostech využívané orgány státní správy České republiky /dále jen"registr"/ vyžadovat pouze informace a informační činnosti stanovené zákonem. Zákon stanoví:

a/ okruh informací, které jsou předmětem registru,

b/ rozsah zpřístupňování informací,

c/ způsob zpřístupňování informací,

d/ způsob nezaměnitelného označení informací, který jednoznačně určuje subjekt nebo objekt,

e/ způsob územní identifikace informací.

Navrhované ustanovení vychází z toho, že informace zde uvedeného druhu obsažené v registrech jsou citlivé z hlediska možného zneužití a jsou významnou součástí systému /podle usnesení vlády České republiky č. 208/1991 jsou základem systému registry obyvatel, nemovitostí, hospodářských a správních subjektů a registry územně identifikační/, že výkon informační činnosti na tomto úseku musí být upraven zákonem. Realizací tohoto ustanovení by měl být získán přehled o informacích, které jsou vedeny orgány státní správy České republiky o jednotlivých subjektech a současně by ve svém důsledku měly být určeny zdroje informací pro výkon státní správy České republiky na úsecích citlivých pro jednotlivce.

Standardem pro účely tohoto zákona se rozumí závazná úprava výkonu informační činnosti. V případech uvedených v zásadě č. 5 je standard stanoven vždy zákonem.

Standardy vyhlašují:

a/ instituce uvedené v zásadě č. 2 písm. a/, b/ a c/ jejichž odpovědnost za určitou část systému je stanovena zákonem, v mezích této odpovědnosti,

b/ ministerstvo pro hospodářskou politiku a rozvoj České republiky /dále jen "ministerstvo"/ pro části systému, za které žádná instituce nenese zákonem stanovenou odpovědnost. Tyto standardy ministerstvo vyhlásí po projednání s institucemi, jejichž informační činnost je tímto standardem dotčena,

c/ ministerstvo, pokud se tyto standardy vztahují na více částí systému. Pravomoc institucí, jejichž odpovědnost za určitou část systému je stanovena zákonem, však tímto není dotčena.

Základním předpokladem k účelnějšímu výkonu informační činnosti je její racionální sjednocení. Toto sjednocení by mělo být uskutečněno prostřednictvím standardů. Lze předpokládat především vyhlašování standardů pro zavádění a využívání techniky a pro shromažďování informací. Právo vyhlašovat standardy koresponduje se zákonem stanovenou odpovědností za systém a jeho jednotlivé části. Standardy budou zpravidla vyhlašovány směrnicí. Ustanovení však nevylučuje vyhlašování standardů obecně závazným právním předpisem (např.za takovýto obecně závazný právní předpis je možno považovat vyhlášku č.110/1965 Sb.). Vyhlásit standard v této podobě může pouze subjekt oprávněný vydávat obecně závazné právní předpisy.

V případech uvedených v zásadě č.5 je nutno standard vyhlásit formou zákona. Standardy jsou běžné v Západní Evropě (např. SRN, ES). Jejich vyhlašováním se také navíc zjednoduší řízení informační činnosti a odstraní dosud přežívající neúčinné metodické řízení.

Informace, které jsou předmětem informační činnosti institucí, jsou, pokud tento nebo zvláštní zákon [Například zákon č.102/1971 Sb., o ochraně státního tajemství, ve znění zákona č. 383/1990 Sb. a zákona č.558/1991 Sb.] nestanoví jinak, přístupné každému, kdo o ně projeví zájem. V případech stanovených zákonem může instituce podmiňovat zpřístupnění informace závazkem, že přejímající subjekt nebude dále informaci zpřístupňovat, nebo že ji bude využívat stanoveným způsobem.

Ustanovení vychází z toho, že systém je sice utvářen především pro účely uvedené v zásadě č.3, jeho informace však mohou být využitelné i jinak. Realizace ustanovení by měla pomoci odstranit státní monopol na informace. Je však samozřejmé, že informace nebudou zpřístupněny v případech stanovených jiným obecně závazným právním předpisem. Obecně závazným právním předpisem, který zpřístupnění informací omezuje, resp. vylučuje, je např. zákon č.102/1971 Sb., o ochraně státního tajemství ve znění pozdějších předpisů, zákon ČNR č.97/1974 Sb., o archívnictví, zákon č.20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu ve znění pozdějších předpisů apod.

Informace, které jsou předmětem informační činnosti institucí, si instituce uvedené v zásadě č.2 písm. a/,b/ a c/ poskytují navzájem bezplatně, v ostatních případech se informace poskytují ze cenu sjednávanou podle cenových předpisů. [Zákon č.526/1990 Sb., o cenách]

Ustanovení vychází ze stávajících obecně závazných právních předpisů o cenách. Současně však stanovuje výjimku pro případ předávání informací mezi orgány státní správy České republiky. Stávající praxe ukazuje, že úplatné předávání informací mezi orgány státní správy České republiky nemá opodstatnění.

Požadavky na zpřístupnění informací, jejichž zpracování by se časově překrývalo a které není možno zpracovat současně, instituce uspokojují v tomto pořadí:

1. požadavky České národní rady,

2. požadavky vlády České republiky,

3. požadavky Federálního shromáždění,

4. požadavky institucí uvedených v zásadě č. 2 písm.a/,b/ a c/,

5. požadavky ústředních orgánů státní správy České a Slovenské Federativní Republiky,

6. požadavky orgánů samosprávy na území České republiky,

7. ostatní požadavky.

Při poskytování informačních služeb může dojít ke střetu uživatelských požadavků. Tento střet nastává zejména v současné době, kdy instituce ve značné míře využívají manuální způsoby zpracování informací, může však nastat i při využívání moderních technologií. Pořadí pro uspokojení požadavků je stanoveno s ohledem na poslání systému.

Smlouvy na dodání věcí nebo vykonání činnosti pro potřeby systému /dále jen "smlouvy"/, instituce uzavírají obvykle na základě výsledků veřejné soutěže.

To se nevztahuje na smlouvy:

a/ jejichž zadávání prostřednictvím veřejné soutěže by bylo v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, které se vztahují na systém,

b/ uzavírané k realizaci projektů, pokud tyto projekty byly schváleny přede dnem, kdy tento zákon nabyl účinnosti a po 30.6. 1991,

c/ o nichž to v rámci své pravomoci stanoví ústřední orgán státní správy České republiky.

Ministerstvo může vydat obecně závazný právní předpis, který stanoví další případy, u nichž není nutné uzavírání smluv na základě výsledků veřejné soutěže.

Zásada vychází z občanského zákoníku, zejména z jeho § 847 a násl. upravujících veřejnou soutěž. Smyslem této zásady je zabezpečit maximálně možnou objektivitu při vynakládání prostředků na systém a dále pak dosáhnout úspory těchto prostředků. Současně by pak konání veřejné soutěže mělo vytvořit předpoklad pro ověření správnosti a objektivity přijatých rozhodnutí. To by ve svém důsledku mělo přispět k prohloubení důvěry především k orgánům státní správy České republiky. Výjimky ze zásady konání veřejné soutěže se vztahují na situace, kdy by tímto byly narušeny obecně závazné právní předpisy (v úvahu připadá zejména zákon č. 102/1971 Sb., o ochraně státního tajemství ve znění pozdějších předpisů) a na situace, kdy by konání veřejné soutěže znamenalo zbytečnou administrativu. Okruh těchto výjimek pak může dále rozšířit buď příslušný ústřední orgán státní správy České republiky nebo MHPR ČR, které však toto musí učinit vydáním obecně závazného právního předpisu. Tento postup bude praktický zejména pro stanovení cenového limitu, do jehož výše není nutno veřejnou soutěž konat.

Veřejnou soutěž jsou instituce povinny organizovat tak, aby se do soutěže mohly zapojit právnické a fyzické osoby působící na trhu České a Slovenské Federativní Republiky, o nichž lze předpokládat, že jsou schopny vyhovět podmínkám soutěže. Při stanovení podmínek veřejné soutěže se instituce řídí standardy a obecně závaznými právními předpisy vztahujícími se na systém. Dále instituce vezmou v úvahu hledisko podpory domácího průmyslu.

Instituce jsou povinny postupovat při uzavírání smluv společně, pokud je společným postupem možno dosáhnout výhodnějších obchodních podmínek. Vláda České republiky může přijmout opatření nezbytná k snazšímu dosažení spolupráce institucí při uzavírání smluv.

Zásada stanovuje základní kritéria pro veřejnou soutěž tak, aby mohly být splněny cíle deklarované v odůvodnění zásady č. 10.

Formulace této zásady dále vychází ze skutečnosti, že řada dodavatelů poskytuje při odběru většího množství produkce výhodnější podmínky (zejména slevy z ceny). Informace o možném dosažení výhodnějších podmínek lze získat např. z nabídek jednotlivých firem. Spolupráci institucí při uzavírání smluv má usnadnit Informační agentura státního informačního sytému zřízená usnesením vlády České republiky č.208/1991.

Pracovníci institucí mohou činnosti spojené s řízením provozu počítačových sítí, ochranou údajových základen informačních systémů a ochranou technických a programových prostředků vykonávat pouze na základě osvědčení. Ministerstvo stanoví obecně závazným právním předpisem podmínky a způsob vydání osvědčení.

Výkonem činnosti spočívající v řízení provozu počítačových sítí, ochraně údajových základen informačních systémů a ochraně technických a programových prostředků je možné způsobit zvlášť závažnou újmu, nebo naopak takové újmě předejít. Proto je k výkonu určitých funkcí v rámci systémů třeba ověření způsobilosti.

Tento zákon nabývá účinnosti dne...

Datum účinnosti bude stanoveno s ohledem na další projednávání zákona.

V Praze dne 29.ledna 1992.

Politicko ekonomický rozbor k zásadám zákona České národní rady o státním informačním systému České republiky

Výkon funkce státní správy je spojen se systematickým získáváním, zpracováním a využitím potřebných informací. Stát je také povinen zabezpečit určité informační služby pro veřejnost-např. na úseku knihovnictví a archívnictví.Účelem státního informačního systému je zabezpečení výkonu státní správy a informačních služeb pro veřejnost.

Každý informační systém zahrnuje informační základnu, technické a programové prostředky, technologie a procedury a pracovníky. Příslušná právní úprava proto musí stanovit práva a povinnosti s těmito prvky spojené. V případě státního informačního systému České republiky však je tato problematika komplikována tím, že informace, které vstupují do státního informačního systému České republiky, jsou velmi různorodé a nemůže s nimi být nakládáno stejným způsobem. Státní informační systém České republiky se skládá z jednotlivých částí, vymezených společnými základními právy a povinnostmi pro všechny složky této části.

Tato práva a povinnosti vyplývají z obecně závazných právních předpisů, z nichž je možno uvést např.:

- zákon č.21/1971 Sb., o jednotné soustavě sociálně ekonomických informací ve znění zákona č.128/1989 Sb.,

- zákon ČNR č.97/1974 Sb., o archívnictví,

- zákon č.53/1959 Sb., o jednotné soustavě knihoven /knihovnický zákon/,

- vyhláška č.21/1985 Sb., o soustavě vědeckých, technických a ekonomických informací a jiné.

Obecně závazné právní předpisy, které tyto oblasti upravují, dnešním podmínkám nevyhovují tím, že zajišťují státu určitý monopol na informace. Současná právní úprava však nevyhovuje ani z hlediska požadavků racionálního získávání informací, a to z těchto důvodů:

l. Platná úprava jednotlivé části státního informačního systému České republiky ve svém důsledku vzájemně izoluje. Tím se stává problematické plné využití existujících informačních kapacit a dále se tímto vytváří překážka pro účelné nasazení moderních informačních technologií.

2. Některé části státního informačního systému České republiky se překrývají (např. řada knihoven jednotné soustavy zároveň vykonává funkce pracovišť soustavy vědeckých, technických a ekonomických informací).

3. Stávající úprava je neúplná, především není zřetelná odpovědnost za státní informační systém České republiky jako za celek.

Tento neuspokojivý stav byl v posledním období nejdůrazněji konstatován usnesením vlády České republiky č. 13 z 16. ledna 1991.

Obecně závazné právní předpisy, které by měly stanovit způsoby řešení těchto problémů, lze vydat podle těchto variant:

1. Varianta vydání zákona České národní rady o státním informačním systému České republiky, který by v sobě zahrnoval jak ustanovení o jednotlivých částech státního informačního systému České republiky, tak ustanovení o integraci těchto částí. Toto řešení by samozřejmě z hlediska přehlednosti právní úpravy ve vztahu ke státnímu informačnímu systému České republiky bylo ideální. Naráží však na problém způsobený kompetencí federace k vydání předpisů týkajících se některých částí státního informačního systému České republiky (např. v případě statistiky). Některé informační soustavy budou existovat jak vně, tak uvnitř státního informačního systému České republiky (např. knihovnictví a archívnictví), takže trvat na této variantě by znamenalo zařadit do zákona i řadu ustanovení, která se státním informačním systémem České republiky souvisí jen okrajově. Tuto variatu proto nelze přijmout.

2. Varianta koordinovaného vydání obecně závazných právních předpisů týkajících se jednotlivých částí státního informačního systému České republiky a zákona, který bude obsahovat ustanovení společná všem částem. Tato varianta se jeví jako vhodná.

Z této úvahy pak vycházejí i navrhované zásady zákona České národní rady o státním informačním systému České republiky.

Tento zákon tak bude řešit pouze část problematiky spojené se státním informačním systémem České republiky, a bude proto mít rámcový charakter. V důsledku tohoto pojetí zákon nestanoví obsah informační základny státního informačního systému České republiky a státní informační systém České republiky bude definovat stanovením okruhu subjektů, které vykonávají informační činnost.

Znění těchto zásad zákona bylo připraveno ve spolupráci s Komisí vlády České republiky pro státní informační systém a dopracováno podle připomínek ústředních orgánů České a Slovenské Federativní Republiky a České republiky. Při formulaci bylo přihlédnuto k právní úpravě v Západní Evropě (ES, SRN). Tato úprava odpovídá mnohem vyšší technologické úrovni zpracování informací dosažené těmito státy v porovnání s Českou a Slovenskou Federativní Republikou a je velmi různorodá. Každý stát však usiluje o to, aby informace pro svou potřebu získával účelně.

Vlastní realizace tohoto zákona nezakládá žádné další nároky vůči státnímu rozpočtu České republiky. Je však zřejmé, že k dosažení vyšší úrovně zpracování informací bude nutno výrazněji investovat do technického vybavení institucí.

Odůvodnění jednotlivých zásad je uvedeno odděleně u každé zásady.

l. K vydání osvědčení je nutno prokázat znalosti:

- obecně závazných právních předpisů vztahujících se k nakládání s informacemi,

- způsobů ochrany informací před zneužitím,

- ovládání používané techniky a programového vybavení.

2. Osvědčení vydává komise jmenovaná vedoucím instituce. Instituce se mohou dohodnout na zřízení společné komise. Vedoucí ústředního orgánu státní správy České republiky může jmenovat pro podřízené instituce společnou komisi. Komise má devět členů. Jejími členy jsou odborníci s nejvyšší kvalifikací v příslušných oborech. Komise je schopna se usnášet, je-li přítomna nadpoloviční většina členů. Rozhodnutí, zda se osvědčení uděluje, je přijaté hlasuje-li pro něj nadpoloviční většina přítomných členů komise, nejméně však čtyři členové. O jednání komise se pořizuje zápis.

3. Prokazování znalostí potřebných k vydání osvědčení se provádí ústní formou nebo formou vykonání určité činnosti. Každý člen komise má právo položit prověřovanému pracovníkovi dotaz nebo předložit požadavek na vykonání určité činnosti. Prokazování znalostí zpravidla netrvá déle než šedesát minut.

4. Žádost o vydání osvědčení podává pracovník, jehož se žádost týká. Žádost pracovník podává komisi, kterou zřídila instituce, s níž pracovník uzavřel pracovní poměr. V žádosti pracovník uvede své jméno a příjmení, informace o své kvalifikaci, dosavadní praxi a činnostech, které by měl pro instituci vykonávat. Instituce pracovníkům vytvoří předpoklady k potřebné přípravě na prokázání znalostí před komisí.

5. Osvědčení se vydává na dobu 5 let a má platnost pro všechny instituce.

6. V případě, že je rozhodnutí komise záporné, může být žádost o vydání osvědčení podána znovu nejdříve po uplynutí 3 měsíců.

7. Náklady spojené s realizací této vyhlášky hradí instituce ze svých prostředků.