Česká národní rada 1990 – 1992

Ministr financí České republiky Karel Špaček zaslal odpověď na interpelaci poslanců ČNR Jana Litomiského, Miroslava Volfa a Petra Krause dopisem ze dne 10. 3. 1992.

Podle § 89 zákona ČNR č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu České národní rady, předkládám České národní radě odpověď ministra financí České republiky Karla Špačka na interpelaci poslanců Jana Litomiského, Miroslava Volfa a Petra Krause, která je přílohou tohoto sněmovního tisku.

Příloha: 7 listů

Vážený pane poslanče,

k Vaší interpelaci na 30. schůzi ČNR, týkající se problémů s přejímáním historického majetku obcí a jeho hospodářským využíváním, sděluji:

K bodu l

Tento bod interpelace se týká činnosti středisek geodézie, která spadají do působnosti Českého úřadu geodetického a kartografického. Považuji však za nutné vyslovit se i k této části interpelace, a to především z hlediska záměrů zákona ČNR č.172/1991 Sb. v době tvorby jeho návrhu, t.j. přibližně před rokem. V té době byl již delší dobu účinný zák. č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, a ve Federálním shromáždění se právě projednával návrh zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Oba tyto zákony zvolily při vracení nemovitostí oprávněným osobám "smlouvu o vydání věci" registrovanou státním notářstvím, kde vlastnictví na oprávněnou osobu přejde teprve registrací. Tato možnost byla zvažována i v přípravě návrhu zákona ČNR č. 172/1991 Sb., ale hned na prvních poradách a jednáních byla zcela jednoznačně odmítnuta jako postup administrativně náročný a zbytečně zdlouhavý. Princip nabytí nemovitého majetku obcemi přímo ze zákona (par. l, 2 a 3 zákona) pak již nikdy nebyl zpochybněn ani v průběhu připomínkového řízení, ani při projednání ve vládě České republiky, ve výborech ČNR ani v plénu ČNR.

Je třeba si uvědomit, že jedním z důvodů jednoznačného prosazení principu "nabytí přímo ze zákona" byla i skutečnost, že střediska geodézie byla již v té době přetížena stále rostoucí agendou spojenou s restitucemi majetku fyzických osob. Pokud by i obcím byl majetek vracen na základě smlouvy, byla by střediska geodézie zatížena mnohem víc, než je tomu za současného stavu. Byly by totiž nezbytné výpisy z evidence nemovitostí ve všech případech historického majektu (par. 2) i obytných domů (par. 3).

Za současného stavu jsou potřebné pouze v případě, že oproti situaci na konci 40. let došlo ke změnám především v číslování pozemků, a že původní historický nemovitý majetek obce není v terénu určitelný. Výpisy z evidence nemovitostí nejsou proto téměř zapotřebí u původního domovního majetku obcí.

I přesto je nápor na střediska geodézie spojený s realizací citovaného zákona značný, neboť k výše uvedeným změnám vytvářejícím potřebu výpisů z evidence nemovitostí došlo ve velké míře u lesního majetku. A to - podle našich znalostí - některé obce o svůj původní lesní majetek dosud zájem neprojevily.

Za těchto okolností se zdá, že lhůta jednoho roku skutečně nebude moci být řadou obcí dodržena a ministerstvo financí nemá nic proti tomu, aby byla novelou zákona prodloužena.

K bodu 2

Není přesné tvrzení, že zákon č. 229/1991 Sb., o vlastnických vztazích k půdě a jinému zemědělskému majetku, konstruuje nájemní vztah v době mezi vznikem nároku a faktickým předáním vlastníku - fyzické osobě. Tento nájemní vztah naopak vzniká až po vydání nemovitosti vlastníkovi, anebo v případech, kdy vlastnictví k pozemku již dříve existovalo, nezměnilo se, (par. 22 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb.) a dnem 24.6.1991 došlo pouze k zániku výslovně uvedených užívacích vztahů. V obou těchto případech jsou tedy nemovitosti identifikovány a proti takovému ze zákona vzniklému nájemnímu vztahu nelze nic namítat. Vlastníci se mohou rozhodnout, zda v něm budou pokračovat, anebo zda skončí. Situace obcí a dosavadních uživatelů je v případě historického majetku obcí odlišná, obce s majetkem nehospodaří, protože nevědí, jakého majetku se vlastně mají ujmout.

V interpelaci je zmínka o komentáři k zákonu č. 172/1991 Sb., v němž autoři vylučují použití par. 22-24 zák. č. 229/1991 Sb. na historický zemědělský a lesní majetek obcí (jde samozřejmě o výklad, který nikoho neváže). Tento výklad je třeba považovat za správný; mimosmluvní nájemní vztah na základě zákona může vzniknout pouze v případě, kdy tak zákon stanoví. Zákon ČNR č. 172/1991 Sb. tuto možnost neobsahuje a nejde ani o případy kdy vlastnictví obce vzniká vydáním, ani o zánik vztahu uvedeného v par. 22 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. Nájemní vztah by bylo možné založit pouze smlouvou.

Je tedy nepochybné, že organizace užívají obecní nemovitosti (pozemky) bez právního důvodu, ani obce ani organizace však přesně nevědí, o jaké pozemky jde. Máme za to, že obec se může domáhat náhrady za výnosy, kterých na jejím majetku dosáhl uživatel v době od účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. do dne faktického převzetí majetku obcí. Musí však současně počítat s tím, že ponese náklady, které v této době vynaložil dosavadní uživatel (např. náklady na ochranu lesních porostů). Tyto vzájemné vztahy budou jistě v naprosté většině případů vyřešeny dohodou. Pokud by se tak nestalo, bude třeba obrátit se na soud.

V případě vzniku nájemního vztahu na základě zákona by situace rozhodně nebyla jednodušší. I u nájemních smluv s přesně stanovenými podmínkami dochází později mezi pronajimateli a nájemci ke sporům, které musí řešit soudy, natož u nájemních vztahů, kde by se předmět nájmu vyjasnil až při zániku nájemního vztahu.

Ministerstvo financí České republiky věnovalo zákonu ČNR č. 172/1991 Sb. zcela mimořádnou pozornost, neboť si bylo vědomo, že jde o velmi závažný předpis svou povahou ojedinělý.

Pracovníci ministerstva financí se zúčastnili řady seminářů k výkladu tohoto zákona pro starosty, členy obecních zastupitelstev a pracovníky obecních úřadů, a to nejméně čtyř v každém dřívějším kraji. K dotazům obcí zaujali přibližně 200 výkladových stanovisek s jediným informačním dluhem k dnešnímu dni.

Je nepochybné, že k prodloužení období mezi vznikem vlastnického práva obce k historickému majetku, resp. jeho obnovením a skutečným převzetím tohoto majetku dochází v naprosté většině bez viny obce. Ani státní organizace dosud věc držící žádnou vinu nenesou. Vinu lze spatřovat pouze v přemíře úkolů, které obdobně koncipované zákony kladou na tytéž orgány.

K bodu 3

V interpelaci se restituce zemědělského a lesního majetku obcí považují za nedostatečné a upozorňuje se na to, že u fyzických osob je tento rozsah širší. Je obtížné polemizovat s tímto názorem téměř po roce po schválení zákona, zdůrazňuji pouze, že v době přijetí zákona se rozsah zdál dostatečný.

Je třeba si uvědomit dvě základní skutečnosti:

a) Vedle církví jsou obce jedinými právnickými osobami, jejichž majetek se restituuje.

b) Křivdy spáchané na fyzických osobách byly pociťovány mnohem tíživěji než křivdy spáchané na obcích, a tomu odpovídá i způsob restituce.

Pokud jde o lesní hospodářství, je třeba vycházet ze skutečnosti, že les je výnosný až na konci svého produkčního cyklu. Do té doby obvykle převažují nákladové položky nad výnosovými. To mimo jiné znamená, že z vlastnictví lesa nelze automaticky očekávat ve všech případech zisk. Naopak, v mnoha případech je třeba počítat s tím, že organizace lesního hospodářství nebudou mít zájem o pronájem lesních pozemků, nebo jen o nájem za minimální nájemné. S přihlédnutím k uvedeným okolnostem však nelze bez dalšího mluvit o diktátu podmínek nájmu ze strany organizací lesního hospodářství.

K bodu 4

Ani ministerstvo financí ani ministerstvo zemědělství nemají dosud žádné poznatky o tom, že by docházelo k obtížným situacím či sporům z důvodů uvedených v tomto bodě. Naopak pojem "jeden funkční celek" použitý v zákoně se ukázal jako velmi správný a jeho výklad ministerstvem financí České republiky umožňující dělení pozemků geometrickým plánem by měl přispět k řešení většiny konfliktních situací.

Omezit zastavěné pozemky pouze na stavební parcelu (a nádvoří) by státní organizace postavilo v řadě případů do podřadného postavení, což - ani z hlediska zájmu obce nelze pokládat za účelné a rozumné.

K bodu 5

V tomto bodě jsou obsaženy dvě otázky

a) Každou stavbu, t.j. i cestu musí udržovat především její vlastník. Užívá-li však cestu více uživatelů k hospodářským účelům, je možno (a je to i obvyklé) smluvně dohodnout, aby se tito uživatelé přiměřeně podíleli na nákladech spojených s údržbou. Není samozřejmě vyloučena ani možnost převodu cesty do vlastnictví obce smlouvou či přechod do jejího vlastnictví podle par. 5 zák. ČNR č. 172/1991 Sb.

b) Druhá část tohoto bodu se týká ústavního zákona FS (Ústavy ČSFR), do něhož nelze zasahovat zákonem ČNR.

K bodu 6

Vracení lesního nemovitého majetku dřívějších lesních družstev obcím nelze pokládat za restituci a šlo by o postup naproto ojedinělý. Všechna tato lesní družstva byla totiž subjektem vlastnického práva a majetek by se tedy vracel někomu, komu dříve nepatřil. Obce by jej navíc musely převzít do ideálního podílového spoluvlastnictví (např. i jednou devadesátinou), neboť reálné dělení by jednak znamenalo drobení a jednak by bylo mimořádně náročné - a to i finančně. Pokud by mělo dojít opravdu k restituci majetku lesních družstev, bylo by třeba dát přednost obnově těchto subjektů a vracení majetku jim. Podle názoru ministerstva zemědělství by návrh tohoto zákona mohl být připraven do poloviny roku 1992, nelze ani vyloučit možnost využít v tomto případě zákona ČNR, který bude navazovat na právě schválenou novelizaci zákona č. 229/1991 Sb. Dá se však předpokládat, že takový postup by mohl vyvolat určitou řetězovou reakci u dosud pomíjených právnických osob.

Pokud jde o závěrečné resumé otázek v interpelaci, pokládám je za zodpovězené předchozím textem a pokud jde o zcela závěrečný bod interpelace, ponechávám jej k vyjádření panu ministru zemědělství České republiky.