Česká národní rada 1990 – 1992

Ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky Tomáš Ježek zaslal odpověď na interpelaci poslance Vladimíra Líbala dopisem ze dne 3. ledna 1992.

Podle § 69 zákona ČNR č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu České národní rady, předkládám České národní radě odpověď ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky Tomáše Ježka na interpelaci poslance Vladimíra Líbala, která je přílohou tohoto sněmovního tisku.

Příloha: 2 listy

Postavení privatizačních komisí je upraveno zákonem ČNR č. 500/1990 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby. Ten definuje komise jako ministerstvem zřizované, řízené a kontrolované orgány sui generis bez právní subjektivity. Dále se zde stanoví, že organizačně, technicky a finančně zabezpečuje činnost komisí příslušný okresní úřad. Jmenováním za člena komise nevzniká jmenovanému pracovní poměr ani ke komisi (ta ostatně nemá právní subjektivitu), ani k ministerstvu. Je však zřejmé, že komise jsou orgány státní správy a jejich členové vykonávají působnost ve státní správě.

Je všeobecně známo, za jakých okolností a jakým způsobem komise vznikaly. Aby se malá privatizace mohla rozběhnout, bylo třeba během několika týdnů jmenovat 1 600 členů komisí. Dnešní obava, pramenící z možné kolize zájmů, resp. z možnosti zneužití postavení a přístupu k informacím k neoprávněnému obohacování, je jistě pochopitelná. Od počátku byl však prosazován a také realizován požadavek, aby v komisích působili též členové z řad vznikajících podnikatelů. Celkově je však nutno vidět, že problém se zdaleka netýká jen privatizačních komisí a dosud není či nebyl uspokojivě řešen příslušnou právní úpravou. V každém případě zůstává zachována povinnost každého, kdo se dozví o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, aby o nich neprodleně informoval orgány činné v trestním řízení.

V předmětném případě toto oznámení učiněno nebylo, a přesto bylo razantně vyžadováno okamžité odvolání pěti ze sedmi členů stálého kádru komise.

Při projednávání případu na úrovni náměstka ministra za přítomnosti dalších odpovědných pracovníků ministerstva, tito bez výjimky konstatovali, že jim nebyl sdělen ani jeden konkrétní, doložený fakt, který by tak závažný krok odůvodňoval. Všichni se naopak shodli v názoru, že hlavním motivem požadavku na odvolání je nespokojenost místních orgánů s průběhem privatizace v příslušném regionu, která však vyplývá především ze známé, všeobecné a těžko odstranitelné konfliktnosti zájmů obecních a privatizačních.

Tím nemá být řečeno, že kritické připomínky navrhovatelů odvolání zcela postrádaly racionální jádro. Je však dostatečně známo, že MSNMP se nevyhýbá ani výrazným střetům se svými komisemi tam, kde se komise uchylují od politiky stanovené ministerstvem. Znovu je však třeba zmínit závažnost odvolání a nejen nutnost existence prokázaných, odpovídajících důvodů k němu, ale též potřebu řádného projednání každého problému za účasti obou stran sporu. Jestliže tedy náměstek Herda označil za nesprávný postup navrhovatelů, kteří se obrátili přímo na ministra, nečinil tak z důvodů osobně prestižních, jak se v interpelaci naznačuje, ale vycházel z přesvědčení, že obdobné problémy nepřísluší řešit "v první instanci" ministrům, a to mimo jiné i proto, že je tak ministr nucen rozhodovat na základě jednostranných informací.

V privatizačních komisích nejsou zastoupeni jen podnikatelé, Působí v nich i zástupci místních orgánů a členové či sympatizující různých politických stran. Ve všech závažných otázkách spadajících do jejich působnosti přitom komise rozhodují hlasováním. Jestliže přesto dochází v některých případech k omylům, nedorozuměním či konfliktům, je to podle zkušeností ministerstva způsobováno především nesmírnou složitostí a náročností onoho bezprecedentního procesu, kterému říkáme privatizace. Tím více vystupuje potřeba řešit všechny problémy uvážlivě, bez emocí a jednostranných soudů. Ministerstvo právě o takový postup usilovalo nejen v případě plzeňské komise.