Česká národní rada 1990 – 1992

Ministr vnitra České republiky Tomáš Sokol zaslal odpověď na interpelaci skupiny poslanců Zdenka Malíka, Antonína Hrazdíry, Petra Kozánka, Jaroslava Cabala, Jaroslava Kelnara, Zbyška Stodůlky, Františka Kačenky, Josefa Pavely, Jiřího Macháčka, Gerty Mazalové, Jarmily Hofrové, Zdeňka Smělíka, Josefa Kubiše, Čestmíra Hofhanzla, Jiřího Honajzera, Josefa Šimečka, Břetislava Zatloukala, Miroslava Havlíčka, Vladislava Vaňáka, Jaromíra Kapusty, Pavla Tollnera a Luďka Fendrycha dopisem ze dne 17. ledna 1992.

Podle § 89 zákona ČNR č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu České národní rady, předkládám České národní radě odpověď ministra vnitra České republiky Tomáše Sokola na interpelaci skupiny poslanců Zdenka Malíka, Antonína Hrazdíry, Petra Kozánka, Jaroslava Cabala, Jaroslava Kelnara, Zbyška Stodůlky, Františka Kačenky, Josefa Pavely, Jiřího Macháčka, Gerty Mazalové, Jarmily Hofrové, Zdeňka Smělíka, Josefa Kubiše, Čestmíra Hofhanzla, Jiřího Honajzera, Josefa Šimečka, Břetislava Zatloukala, Miroslava Havlíčka, Vladislava Vaňáka, Jaromíra Kapusty, Pavla Tollnera a Luďka Fendrycha, která je přílohou tohoto sněmovního tisku.

Příloha: 8 listů

Vážený pane místopředsedo, vážené paní poslankyně a páni poslanci,

na základě interpelace skupiny poslanců ve věci nezákonného vyvlastnění pozemku par. č. 4660/5 v Boršicích u Buchlovic manželům Gabrielovým dal jsem prověřit další skutečnosti, které se týkají postupu bývalého Okresního národního výboru v Uherském Hradišti v této věci.

Ministerstvo životního prostředí České republiky v mimoodvolacím řízení zrušilo jako nezákonné rozhodnutí ONV o vyvlastnění pozemku. Rozhodnutí o zrušení vyvlastnění nabylo právní moci dne 16. 7. 1991.

Mám za to, že jsou splněny předpoklady pro to, aby se po soudila rovněž správnost rozhodnutí finančního odboru ONV ze dne 24. 4. 1990, kterým byl předmětný pozemek přidělen do osobního užívání manželům Vlachovým. V důsledku toho, že bylo zrušeno rozhodnutí o vyvlastnění, a to s účinností ex tunc, nepřišli manželé Gabrielovi o vlastnictví k pozemku. Proto jsem dal ministru financí České republiky podnět k tomu, aby podle § 65 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, se touto věcí zabývalo ministerstvo financí ČR, které je příslušné ke zrušení rozhodnutí o přidělení pozemku v mimoodvolacím řízení.

Považuji však za nutné uvést, že ani zrušení rozhodnutí o přidělení pozemku manželům Vlachovým ve správním řízení samo o sobě ještě nevyřeší problém manželů Gabrielových tak, že by jen na jeho základě jim musel být pozemek manžely Vlachovými vydán. Máme k dispozici rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1991 č. j. 3 Cz 92/90, v němž v obdobné věci soud došel k závěru, že pokud právo osobního užívání platně vzniklo, nemá pozdější zrušení jeho přidělení vliv na další existenci práva osobního užívání pozemku. Fotokopii tohoto rozsudku připojuji. Je proto nutné posoudit, zda toto právo platně vzniklo, o čemž může rozhodnout jedině soud, a to podle mého názoru na základě návrhu manželů Gabrielových jako vlastníků pozemku na vydání věci. Právní postavení manželů Gabrielových je nyní posíleno tím, že rozhodnutí o vyvlastnění pozemku bylo zrušeno a pokud ministerstvo financí ČR zruší také rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání, právní postavení manželů Gabrielových se dále posílí.

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Horáka, CSc., a soudců JUDr. Petra Marie a JUDr. Pavly Ondřejové v právní věci navrhovatele československého státu - Místního národního výboru Vysočina, okres Chrudim, proti odpůrcům Bohumilu a Jaroslavě Královým, oběma bytem ve Svobodných Hamrech č. 24, okres Chrudim, pro vyklizení pozemku, vedené u okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 132/88, v níž vstoupil do řízení okresní prokurátor v Chrudimi, takto:

Rozsudkem okresního soudu v Chrudimi ze dne 11. července 1988 č. j. 3 C 132/88-13 a rozsudkem krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. listopadu 1988 č. j. 8 Co 531/88-24 byl porušen zákon.

Tyto rozsudky se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu v Chrudimi k dalšímu řízení.

Navrhovatel uvedl, že odpůrcům byly rozhodnutím bývalého Okresního národního výboru v Chrudimi přiděleny do osobního užívání pozemky č. 19/1 a č. 19/2 v obci a v katastrálním území Svobodné Hamry. Celková výměra těchto pozemků, účelově určených k užívání již postaveného rodinného domku čp. 24 ve Svobodných Hamrech a ke zřízení přilehlé zahrádky, činila 804 m², a bývalý Místní národní výbor ve Svobodných Hamrech na základě časově předcházejícího vykonatelného správního rozhodnutí uzavřel a odpůrci dohodu o osobním užívání pozemku, která byla státním notářstvím v Chrudimi registrována.

Poté, co se dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemků stala perfektní, dospěl okresní prokurátor v Chrudimi k závěru, že rozhodnutí o přidělení pozemků odpůrcům bylo vydáno, aniž by mu předcházelo řízení o změně ve využití území. Využil tudíž svého oprávnění a proti rozhodnutí ONV Chrudim podal protest, jemuž. bylo vyhověno cestou autoremedury; původní rozhodnutí o přidělení pozemku č. 19/1 odpůrcům bylo zrušeno a podle navrhovatelova názoru samotnou touto skutečností již odpůrcům k dalšímu užívání pozemku nesvědčí způsobilý právní titul. Protože však odpůrci odmítají pozemek č. 19/1 v obci a v katastrálním území Svobodné Hamry vyklidit dobrovolně, požádal navrhovatel, aby jim tato povinnost byla uložena soudním rozhodnutím.

Odpůrci v písemném vyjádření k návrhu namítali, že přestože k protestu prokurátora právní důvod pro uzavření dohody o osobním užívání pozemku odpadl, stalo se tak teprve dodatečně - poté, co dohoda byla při respektování všech zákonných požadavků s příslušným místním národním výborem řádně uzavřena a státním notářstvím v Chrudimi registrována. Právo osobního užívání tudíž trvá a k jeho zrušení by mohlo dojít popřípadě cestou, upravenou v ustanovení § 208 o. z., které sankcionuje neužívání pozemku, popřípadě jeho užívání v rozporu se sjednaným účelem. Přitom stav neužívání pozemku (jeho užívání k jinému účelu, než k němuž byl osobnímu uživateli přenechán), musí být stavem vědomým a chtěným; neužívání pozemku osobními uživateli nelze dovozovat z toho, že je jim v něm navrhovatelem bráněno. Domáhali se tudíž, aby návrh byl zamítnut. Ostatně na platnosti dohody o osobním užívání pozemku č. 19/1 nic nemění ani skutečnost, že přes něj vede přístupová cesta k domku manželů Břízových, neboť o této okolnosti odpůrci věděli.

Okresní soud v Chrudimi ve shodě s návrhem okresního prokurátora rozsudkem ze dne 11. července 1988 č. j. 3 C 132/8813 návrhu vyhověl; rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem a odpůrcům uložil povinnost zaplatit soudní poplatek. Dospěl k závěru, že pokud rozhodnutí o přidělení pozemku bylo zrušeno, potom i dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku je neúčinná a navrhovatelův nárok, opírající se podle přesvědčení soudu o ustanovení § 132 o. z., tudíž důvodný. V dalších úvahách pak okresní soud vyslovil myšlenku, že ani samotná dohoda s bývalým Místním národním výborem Svobodné Hamry nebyla uzavřena platné proto, že přes pozemek vede cesta k domku jiných občanů.

Proti tomuto rozhodnutí podali odpůrci odvolání, v němž okresnímu soudu vytýkali vadné právní posouzení věci. Dovozovali, že ochrana práva osobního užívání je koncipována tak široce, že k jejímu prolomení může dojít pouze zcela výjimečně, za podmínek stanovených zákonem. Samotné následné zrušení rozhodnutí o přidělení pozemku v řízení o protestu prokurátora podle jejich názoru tyto pro uživatele závažné negativní důsledky mít nemohlo.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. listopadu 1988 č. j. 8 Co 531/88-24 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem. V odůvodnění uvedl, že okresní soud naprosto správně podřadil projednávanou věc pod hmotně-právní ustanovení § 132 o. z. a správně návrhu vyhověl, neboť dohoda o sjednání práva osobního užívání pozemku se stala neplatnou poté, co odpadla základní podmínka, opravňující účastníky k jejímu uzavření. Skutečnost, že tato podmínka odpadla teprve dodatečně, není podle právního názoru krajského soudu rozhodná.

Stížnost pro porušení zákona, jejímž rozsahem a důvody je Nejvyšší soud České republiky při svém rozhodování vázán, přičemž není ani oprávněn posuzovat důvodnost či účelnost použití tohoto mimořádného opravného prostředku v konkrétní věci, soudům obou stupňů vytýká porušení zákona spočívající v tom, že při hodnocení důkazů přecenily význam dodatečného zrušení administrativně-právního rozhodnutí o přidělení pozemku do užívání. S tímto názorem je třeba souhlasit.

Právo osobního užívání pozemku, které se některými svými znaky přibližuje obsahu práva vlastnického, může vzniknout originárním či odvozeným způsobem. Vzniká-li právo originárně, vyžaduje jeho vznik splnění tří náležitostí: rozhodnutí o přidělení pozemku podle ustanovení 205 odst. 1 o.z. (popřípadě vydržení práva na sjednání dohody podle § 135a odst. 2 o. z.), písemnou dohodu mezi občanem (občany) a právnickou osobou, jíž náleží k pozemku právo hospodaření (popřípadě s právnickou osobou - vlastníkem pozemku), a konečně pak registraci dohody státním notářstvím, jíž se proces vzniku práva osobního užívání dovršuje. Tyto náležitosti byly v daném případě splněny.

Právo osobního užívání pozemku je přísně účelově vymezeno; jednotlivé účely jsou vyjmenovány v ustanovení § 198 odst. 1 o. z. (po vydání platného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. byl tento taxativní výčet rozšířen ještě o další účel ve smyslu ustanovení § 20 zákona č. 52/1966 Sb. ve znění zákona č. 30/1978 Sb., o osobním vlastnictví k bytům. Obecně však lze dovodit, ze účely právní praxe dělí na dvě základní skupiny: na ty, které uspokojují potřebu bydlení, a na účely sloužící individuální rekreaci.

Odpůrcům bylo právo osobního užívání zřízeno k pozemkům, z nichž na jednom byl již vystavěn rodinný domek; šlo tedy o první skupinu shora uvedených účelů v širším slova smyslu. Obvyklý postup při přidělování bývá takový, že je zpravidla přidělen jediný pozemek, s jediným parcelním číslem, tedy rovněž jediná věc ve smyslu práva (§ 118 o. z.). Jestliže je na takovémto pozemku uskutečněna stavba - samozřejmě v souladu a jeho účelovým určením - má tato skutečnost sama o sobě za následek, že právo osobního užívání pozemku již nemůže zaniknout ani dohodou účastníků (§ 207 o. z.), ani soudním rozhodnutím podle § 208 o. z., jež je svou povahou ustanovením sankčním. Přitom pojem "uskutečnění stavby" nelze chápat pouze jako stav její stavební dokončenosti, popřípadě dokonce jej svazovat a kolaudačním rozhodnutím; protože předmětem převodu lze platně učinit také stavbu (a jejímž převodem přechází už existující právo osobního užívání pozemku na nabyvatele), je tento pojem zapotřebí vyložit v souladu s možnými dopady do práv uživatele. Proto lze mít zato, že pro závěr o zastavěnosti pozemku postačí, je-li na něm vybudována samostatná hlavní stavba (zřízená v souladu s účelovým určením pozemku) alespoň do takového stadia, aby bylo jasně patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Při takovém chápání pojmu lze totiž oprávněně dovodit, že všech další stavební práce směřují k dokončení konkrétní, už dříve druhově i individuálně určené věci.

Je nutno přisvědčit správnému a v řízení nezměněnému tvrzení právního zástupce odpůrců, že soud se nemohl zabývat samotným vyklizením pozemku, aniž by zkoumal platnost registrované dohody; pouze za situace, že by tato dohoda byla neplatná by právo osobního užívání vůbec nevzniklo a nebylo by ho tudíž ani zapotřebí rušit. V projednávané věci však nevznikly pochybnosti o platnosti uzavřené dohody z hledisek, na něž občanský zákoník obecně váže platnost právních úkonů (§ 34 a násl. o. z.), ani z hledisek vyplývajících z ustanovení o práv osobního užívání pozemků. Proto je nutno souhlasit s právním názorem zástupce odpůrců, že právo platně vzniklo, tudíž že případný návrh tehdejšího národního výboru by musel směřovat ke zrušení práva; takovéto rozhodnutí má všem konstitutivní charakter a přicházelo by v úvahu pouze při neužívání pozemku (které by muselo být uživatelem zaviněným jednáním či opomenutím), popřípadě při užívání pozemku k jinému než dohodnutém účelu.

Ve světle předchozích závěrů o tom, že nelze zrušit práv k pozemku zastavěnému, přičemž podle obvyklé praxe správních orgánů býval přidělen pozemek jediný (k jeho geometrickému a právnímu rozdělení na vlastní zastavěnou plochu a na zahradu docházelo teprve po úplném dokončení výstavby), bylo by absurdním dovozovat odlišné závěry pouze proto, že odpůrcům byly - v širším slova smyslu ovšem k témuž účelu - přiděleny pozemky č. 19/1 a č. 19/2. Také zahrada je pozemkem hospodářským nezbytným pro potřebu vlastníka rodinného domku a jeho rodiny jakož i pro obhospodařování a udržování stavby, její napojení na příslušné sítě a podobně.

Pokud protest prokurátora a stejně tak návrh na zahájení řízení argumentoval skutečností, že přes pozemek vede přístup k jinému rodinnému domku, šlo o zcela nesprávné chápání důsledků takového zatížení uživatele. Soustavná judikatura totiž dovodila, že ani věcné břemeno, nesporně znamenající omezení práva osobního užívání, nevylučuje zřízení tohoto práva ve všech případech, zejména pak ne tehdy, jestliže o tomto omezení (budoucí) osobní uživatel ví a je s ním srozuměn. Není vyloučeno zřídit právo osobního užívání k pozemku, přes který má třetí osoba právo přechodu. Jen tehdy, jestliže by uživatel v době uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku o věcném břemenu na pozemku váznoucím nevěděl a byly-li by splněny podmínky ustanovení § 49 odst. 1 nebo odst. 2 o. z., mohl by uživatel od smlouvy odstoupit pro omyl. Jestliže by podmínky ustanovení § 49 o. z. splněny nebyly, mohl by se uživatel domáhat určení neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 39 o. z. V tomto směru tudíž okresní i krajská prokuratura, ovšem však také soudy obou stupňů, nepochopily oprávnění příslušející účastníkům právního vztahu, a právo uživatelovo přenesly na navrhovatele, jemuž náleželo právo hospodaření k předmětnému pozemku.

Je tedy nutno souhlasit se stížností pro porušení zákona a v ní vyjádřeným názorem, že pokud právo osobního užívání pozemku platně vzniklo, nemá pozdější zrušení rozhodnutí o jeho přidělení zásadně vliv na další existenci práva (samozřejmě tím není vyloučeno zcela výjimečné odejmutí práva osobního užívání pozemku, které může nastat podle ustanovení § 204 o. z. jen v důležitém zájmu společnosti a za podmínek platných pro vyvlastnění - srovnej také zákon č. 50/1976 Sb.). Takové skutečnosti však tvrzeny nebyly.

Jestliže teprve poté, co se již dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemků stala perfektní, dodatečně odpadne předpoklad pro její uzavření, je tato skutečnost sama o sobě zpravidla bez vlivu na další osud již vzniklého práva. Rovněž tak k tíži osobního uživatele nelze přičítat ani eventuelní nedostatky v činnosti správních orgánů (tvrzené nedostatky ve výběru pozemku poskytují toliko obraz o úrovni součinnosti orgánu územního plánování s dotčeným orgánem státní správy).

Posléze je soudům obou stupňů zapotřebí vytknout, že si neujasnily ani tu otázku, jakému vlastnickému právu hodlají ochranu poskytnout. Jimi citované ustanovení § 132 o. z. slouží k ochraně proti neoprávněným zásahům do osobního vlastnictví; sporný pozemek však byl v rozhodné době ve vlastnictví státu.

Z předešlého je zřejmé, že soudy obou stupňů porušily zákon v ustanoveních § 6, § 120 odst. 1,. 132 a 153 odst. 1 o. s. ř., odvolací soud pak rovněž v ustanoveních. 211 a § 319 o. s. ř., ve vztahu k ustanovením § 132 a § 205 odst. 1 a odst. 2 o. z. Proto bylo důvodné stížnosti pro porušení zákona vyhověno, napadené rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla podle ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř. vrácena okresnímu soudu v Chrudimi k dalšímu řízení. Právní názor Nejvyššího soudu České republiky vysloven v tomto rozsudku je závazný (§ 243 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Praze dne 30. září 1991.