Česká národní rada 1990 – 1992

Ministr zemědělství České republiky Bohumil Kubát zaslal odpověď na interpelaci poslanců Petra Krause, Čestmíra Hofhanzla, Miroslava Wolfa, Jana Zahradníčka a Vladimíra Zemana dopisem ze dne 29. října 1991.

Podle § 89 zákona ČNR č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu České národní rady, předkládám České národní radě odpověď ministra zemědělství České republiky Bohumila Kubáta na interpelaci poslanců Petra Krause, Čestmíra Hofhanzla, Miroslava Wolfa, Jana Zahradníčka a Vladimíra Zemana, která zní:

"Vážení pánové, dovolte, abych úvodem odpovědi na Vaši interpelaci citoval některé pasáže z materiálů, zdůvodňujících a vysvětlujících koncepci ekonomické reformy lesního hospodářství. Nikoliv proto, abych oponoval Vašemu přesvědčení o ekologickém a společenském významu lesa, ale naopak, abych dokumentoval, že koncepce je v tomto směru s Vaším stanoviskem v obecném pojetí shodná a navíc v plném slova smyslu konkrétní.

Lesy České republiky pokrývají 2,6 mil. hektarů, tj. 33,3% z její rozlohy. Úřední cena lesních porostů je vyšší než 300 miliard Kčs, respektive 130 miliard DM podle současných oceňovacích tabulek obou zemí. Je to v podstatě cena dřevní zásoby. Prodejní cena vytěženého dříví nebude v příštím roce 1992 činit méně než 10 miliard Kčs (respektive 1,3 miliardy DM). Cena užitků plynoucích z ostatních funkcí lesů (ekologických, vodohospodářských aj.) je mnohonásobně vyšší - pokud má vůbec smysl hledat její vyjádření v penězích, protože úloha lesa je v tomto směru nenahraditelná.

Současný stav lesů není uspokojivý ani z hlediska trvalosti produkce, ani z hlediska plnění jeho užitečných funkcí, ani z hlediska jeho existence samotné. Ke zlepšení nedojde samočinně, může být dosaženo jen prostřednictvím změn uvnitř lesního hospodářství a v jeho okolí. Lesní hospodářství samotné musí zajistit:

- zvýšení stability lesních porostů systematickou výchovou, ale zejména postupnou přeměnou současných monokultur smrku ve prospěch lesů smíšených

- přizpůsobení těžebních postupů úloze jednotlivých lesních porostů a porostních komplexů tvorbě biologické kostry krajiny

- diferencované, ale v každém případě včasné těžebně obnovní rozpracování lesních porostů, aby neodcházely samovolně jako přestárlé, rozvrácené a ekologicky neplnohodnotné

- šetrný a dostatečně velkorysý přístup k potřebám lesních rostlin a živočichů, ohrožených zejména velkoplošným a globálním pojetím těžebních a pěstebních zásahů do lesa

- respektování stanovištních poměrů při volbě těžebně-dopravních technologií, aby nedocházelo k nepřiměřenému poškozování půdy, půdního krytu, mateřského porostu a vodních toků

- rovnováhu mezi stavy lesní zvěře a stavem ostatních složek lesa, protože ohryzem a loupáním poškozené porosty jsou zdrojem nahodilých těžeb a rozpadu lesních porostů v budoucnu

- sledování stavu lesa, jeho ohroženost, a to i u složek ekonomicky málo aktivních

- osvětovou a vzdělávací činnost pro veřejnost, která má často zkreslené představy o kladech a záporech ve stavu lesa.

Na druhé straně musí lesní hospodářství spoléhat na účinná opatření ve prospěch růstového prostředí, hlavně redukce emisí.

Snad jen u tohoto problému si dovolím Vaše hodnocení stavu lesa poněkud zpřesnit a zmírnit.

Poškození lesních porostů České republiky imisemi má nepochybně vliv na stav a vývoj lesů a na ekonomiku lesního hospodářství, ale představy o důsledcích často většinou neodpovídají dále uváděných procentickým podílům jednotlivých stupňů poškození na celkové rozloze lesů ČR (bez lesů vojenských):

Plochy vytěžené v důsledku poškození od roku 1958 a znovu obnovené jsou zahrnuty do jednotlivých stupňů poškození podle svého stavu. Mají rozlohu 45,4 tis. hektarů (1,9%), z toho v Severočeském kraji 30,7 tis. ha (12,3% rozlohy kraje).

Vzhledem k tomu, že podíl lesů silně a více poškozených včetně ploch již vytěžovaných dosáhl jen 3,3%, a uvážíme-li, že jde o úhrn za období více než dvacetileté, neměl by být vliv imisí na ekonomiku odvětví přeceňován.

Na druhé straně by však měly být co nejdříve doceněny takové jevy, jako škody působené zvěří a trvalé zanedbávání významu správné druhové skladby porostů.

Plocha porostů, poškozených ohryzem a loupáním kůry zvěří, je více než dvojnásobkem rozlohy imisemi zničených nebo odumírajících porostů a každý rok se zvětšuje o 3 tisíce hektarů. Stavy zvěře, které např. u jelení vzrostly z 3 tisíc kusů v roce 1948 na 22 tisíce v roce 1989, nejsou neovladatelným vnějším činitelem jako imise a mohly být dávno upraveny na únosnou výši - k tomu ovšem chybí právě u lesů ve státním vlastnictví potřebná motivace, stejně jako pro dodržování optimálního zastoupení dřevin v zalesňování, které již na samém počátku existence obnoveného lesního porostu předurčuje jeho budoucí odolnost proti různým vlivům, zejména imisí. Tím se nevyhnutelně dostáváme k závěru, že "nemoci" lesního hospodářství mají zřejmě systémové příčiny a nemohou být léčeny (jen) snížením těžeb a vyšším přísunem finančních prostředků.

Vaše interpelace hovoří o dvojí ekonomice lesní akciové společnosti. Nesdílím Vaše obavy, že tím utrpí les. Naopak jsem přesvědčen, že kombinace lesnických a nelesnických aktivit přispěje k ekonomické stabilitě hospodařících subjektů a tím druhotně i ke stabilitě schopnosti zajišťovat činnosti vyžadované lesním hospodářským plánem. K tomuto přesvědčení mě opravňuje historie - prosperující lesní majetky byly téměř vždy kombinovány se zemědělskými, potravinářskými a dřevozpracujícími výrobami.

Pokládám však za nutné připomenout, že existuje ještě jiný typ dvojí ekonomiky lesního hospodářství. Je dán tím, že hospodaření v lesích má dvě rozhodovací úrovně. První z nich řeší strategii a taktiku hospodaření a jejím hlavním produktem je lesní hospodářský plán. Na druhé úrovni se rozhoduje o časové posloupnosti a technicko-technologických formách činnosti, které musí resp. mohou prakticky naplňovat rámec LHP.

Stát může a musí být natolik ekonomicky velkorysý, aby bylo možno obligatorně zakotvit do LHP a koncepcí pro státní lesy zásady citované v úvodu, které apriori snižují dosažitelnou úroveň příjmů, plynoucích státu z lesů v jeho vlastnictví. Stát však nesmí "velkoryse" připustit ekonomickou neracionálnost při realizaci těchto zásad. Ušlechtilých cílů a potřeb má každá společnost vždy více než zdrojů pro jejich krytí. Vše co je spotřebováno "navíc" při zabezpečování jedněch, zbytečně zužuje prostor pro realizaci jiných, možná ještě naléhavějších.

Nižší ekonomická efektivnost státních podniků je systémová. Systémové příčiny má i obecná snaha o jejich právo na měkčí existenční podmínky, na nižší ekonomickou efektivnost. To platí zcela jednoznačně i pro podniky Státních lesů. Na systémové příčiny "platí" jen systémové řešení. Proto ekonomická reforma nespoléhá na "posilování" samostatnosti a zodpovědnosti státních podniků a další v podstatě kosmetické úpravy, a státní podniky transformací odstraňuje.

Ještě před tím, než si dovolím komentovat Vaše výhrady a názory na privatizaci podniků Státních lesů, považuji za nutné zaujmout stanovisko k tzv. komerčnímu způsobu hospodaření v lese v souvislosti s postoji lesních zaměstnanců akciových společností. Protože tento termín blíže nedefinujete, budu předpokládat, že máte na mysli hospodaření na úrovni "zákonného minima" péče o les. Jde o zřejmé nepochopení postavení lesních společností. Zatímco "nadzákonné" požadavky státní lesní politiky formulované v úvodu, mohou být v nestátních lesích prosazovány jen přesvědčováním a finančním stimulováním vlastníků, pro lesní společnosti budou součástí hospodářské smlouvy: na jedné straně souboru závazků, na druhé straně struktury a výše úhrady, plynoucí od Státních lesů ČR.

Je tomu tak i proto, že lesní společnosti spíše než do práv vlastníka, vstupují do jeho povinností. Pouze tam, kde stát toleruje nebo dokonce vyžaduje porušování svých vlastních zákonů, jak tomu bylo s tzv. "přetěžbami" v zájmu potřeb národního hospodářství ještě v nedávné minulosti u nás, tato záruka není. V takových poměrech je ovšem největším nebezpečím pro les sám stát, resp. ti, kteří vykonávají jeho práva a moc.

Úspěch přechodu k tržní ekonomice je podmíněn přechodem k právnímu státu, kde chování každého subjektu není ovládáno výkonnou mocí státu, ale dodržovanými zákony. Pokud se tak nestane, bude budoucnost našich lesů, a nejen jich, chmurná bez ohledu na to, zda lesní společnosti vzniknou nebo ne.

Tím odpovídám i na obavu, že politickoekonomický tlak povede ke zmírnění kontrolního systému.

Vaše kritika transformace dosavadních státních lesních podniků prostřednictvím investičních kuponů do lesních akciových společností obsahuje ještě další soudy, které zapadají do globálních představ o příčinách neuspokojivého stavu lesů a působí proto na první pohled věrohodně. Ve skutečnosti jsou zjednodušené, zkreslené a proto zavádějící.

Na prvním místě uvedu tvrzení, že navrhované řešení je maximální monopolizací privatizovatelného majetku státních lesů. Snad postačí konstatování, že místo 8 dosavadních podnikatelských subjektů (podniků SL) vznikne 86 lesních společností s plnou právní a ekonomickou subjektivitou. Tyto subjekty budou zasazeny do konkurenčního prostředí, v němž si budou muset zájem vlastníků lesa o své služby vybojovávat.

Na druhém místě lze uvést výtku, že sladění ekonomického a lesnického efektu hospodaření v lese prostřednictvím hospodářské smlouvy povede "k vytváření neúměrně složitého administrativního, organizačního a kontrolního systému". S tím souvisí i obvinění, že "vztahy mezi státem a lesními akciovými společnostmi nejsou dosud zcela vyřešeny ani po teoretické stránce, zejména v ekonomice lesa". Proti tomuto tvrzení stavím konstatování, že hospodářská smlouva i její přílohy, které tyto vztahy konkretizují a zejména kvantifikují, byly v dohodnutém termínu předány k posouzení a praktickému použití. Připomínky a doplňky se prozatím omezují výlučně na formální náležitosti (umožňují jisté zjednodušení).

Pokud jde o složitost a administrativní náročnost - ten, kdo zná systém plánování u dosavadních podniků SL i systém plánování u Státních lesů v Rakousku nebo SRN, musí hodnotit hospodářskou smlouvu a její přílohy jako nesrovnatelně nenáročný akt z hlediska rozsahu i obtížnosti vyhotovení.

Na třetím místě je tzv. skryté přerozdělování zisku formou diferenciální renty a obvinění, že není "příliš daleko od plánovitého hospodářství komunistického typu". Odpověď se nemůže vyhnout odkazu na objektivní existenci diferenciální renty a skutečnost, že náleží vždy vlastníkovi nikoli podnikateli - pokud vlastník a podnikatel jsou dva různé subjekty. Vlastník (stát) si prostřednictvím předávací ceny dříví rentu inkasuje, aniž by přitom krátil (přerozděloval) podnikatelský zisk kohokoliv, kdo pro něj činnost a služby vykonává. A to je zcela jiná situace než odčerpávání hospodářských výsledků a naopak jejich dotování v plánovité socialistické ekonomice.

Relativně jednoduchá bude reakce na sekvenci o pilných závodech se starým nebo jen velmi mírně obměněným vedením, kde si bývalé nomenklaturní kádry zajišťují místa v obavách před lustračním zákonem. Privatizační projekty totiž nebyly vypracovány z píle, ale na základě zákona č. 92/1991 Sb. Vyhláška k tomuto zákonu jednoznačně určuje vstupní údaje do všech částí projektu tak, že jsou pro všechny lesní podniky a závody dostupné z účetní, statistické a výrobní evidence. A pokud jde o nomenklaturní kádry - je jich rozhodně více mezi těmi, kteří se reformy bojí, než mezi těmi, kteří ji podporují. To můžeme dokázat.

Interpelace vyzývá k předložení takové koncepce reformy lesního hospodářství, která prospěje především našim lesům, životnímu prostředí a tím všem občanům naší republiky.

Mohu prohlásit, že o nic jiného kritizovaná koncepce neusiluje. Vychází důsledně z vládního programu, ze scénáře ekonomické reformy a platných zákonů.

Účelem privatizace podniků Státních lesů je jejich přeměna v privátní podnikatelské subjekty, zabezpečující obhospodařování lesů ve vlastnictví státu, ovšem nikoliv na základě pověření zakladatelem, ale na základě hospodářské smlouvy s institucí, reprezentující stát jako vlastníka. Systémové změny sociálněekonomického chování nelze dosáhnout jen tím, že si státní podnik bude zadávat u privátních subjektů provedení činnosti a prací, které si dříve realizoval ve vlastní režii. Privatizací "rukou" bez privatizace "mozku" nelze zajistit ekonomickou racionálnost rozhodování, takže může být prováděna zcela zbytečná nebo neadekvátní činnost. Koncepce ekonomické reformy LH se proto neomezuje na pouhý prodej majetku podniků SL nebo dílčí "malou privatizaci", ale vyžaduje přeměnu subjektu podniku ze státního na privátní. Z právního hlediska takovou změnu umožňuje pouze privatizace dle zákona č. 92/91 Sb.

Přípustné formy privatizace dle tohoto zákona jsou pouze následující:

a) veřejná dražba

b) veřejná soutěž

c) přímý prodej předem určenému vlastníkovi

d) převod podniku do právní formy akciové společnosti.

Navrhovaný odklad privatizace podniků SL až po stabilizaci vlastnických vztahů k půdě, ve vazbě na územně správní uspořádání, je nefunkční, protože podniky SL lesy nevlastní a ani lesní společnosti vlastnit nebudou. Odklad by naopak zpomalil přizpůsobovací proces a je navíc neúnosný ze systémového hlediska, protože brání zapojení 65% podílu z lesního hospodářství ČR do tržní ekonomiky se všemi jejími aspekty cenovými, obchodními a kapitálovými. Kritizovaná koncepce privatizace dokonale realizuje Váš požadavek na zainteresovanost pracovníků Státních lesů ČR na kvalitě lesa a důsledně odděluje jejich odměňování od komerčního zhodnocení těženého dříví.

Je jisté že žádná verze ekonomické reformy nemůže sama o sobě eliminovat rizika, která náleží také do kompetence a působnosti legislativy a státní správy. Může a musí odstranit neefektivní chod hospodářského mechanismu, který dlouhodobě deformoval hlediska účelnosti, jimiž se řídila investiční, nákladová, technologická a pěstebně-těžební politika lesního hospodářství.

Je zřejmé, že značná část výhrad z Vaší strany je podmíněna interpretací, nikoliv skutečným obsahem koncepce, a může být odstraněna v krátké době jednáním tak, jak se podařilo např. vůči našim partnerům z MŽP ČR.