Česká národní rada 1990 – 1992

Ministr kultury České republiky Milan Uhde odpověděl na interpelaci skupiny poslanců Daniely Kolářové, Miroslava Čapka, Hedy Čechové, Jiřího Hájka, Josefa Kašuby, Jiřího Macháčka, Gerty Mazalové, Vladimíra Mišíka, Eduarda Vacka a Vladislava Vaňáka dopisem ze dne 8. července 1991.

Podle § 89 zákona ČNR č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu České národní rady, předkládám České národní radě odpověď ministra kultury České republiky Milana Uhdeho na interpelaci skupiny poslanců Daniely Kolářové, Miroslava Čapka, Hedy Čechové, Jiřího Hájka, Josefa Kašuby, Jiřího Macháčka, Gert Mazalové, Vladimíra Mišíka, Eduarda Vacka a Vladislava Vaňáka, která zní:

"Vážení poslanci České národní rady, přijal jsem Vaši interpelaci ze dne 20. června 1991. Problémy, na které upozorňujete považuji za velmi závažné. Ujišťuji Vás, že ministerstvo kultury České republiky vyvíjí maximální snahu řešit problematické otázky, zejména v souvislosti s nedovoleným vývozem kulturních statků, že však opakovaně naráží na nevyjasněné kompetenční problémy a nezájem legislativních orgánů o pomoc při řešení tohoto stavu. K jednotlivým dotazům uvádím:

1. Podle zákona o státní památkové péči nyní neexistuje možnost, jak požadovat na vlastníkovi, aby zpřístupnil kulturní památky, s výjimkou vědeckých a badatelských účelů (§ 19 zák. č. 20/1987 Sb.). Ve smyslu úst. zákona č. 23/1991 Sb. byly tyto požadavky omezováním vlastnického práva, které uvedený ústavní zákon připouští pouze za konkrétně stanovených podmínek. Proto lze dnes na vlastníky působit pouze morálně, neboť ministerstvo kultury ČR nemá k dispozici ani potřebné ekonomické stimuly, aby mohlo zvýhodnit ty vlastníky, kteří zpřístupní veřejnosti významné kulturní hodnoty. Ministerstvo kultury ČR prosazuje řešení tohoto problému v rámci zásad nového památkového zákona.

2. Aby bylo zabráněno neoprávněným dispozicím s majetkem kulturní povahy, který je vracen dle zákona č. 87/1991 Sb. původním majitelům, prohlašuje ministerstvo kultury ČR tyto věci za kulturní památky ve smyslu § 3 zákona č. 20/1987 Sb. Jakmile jsou uvedené předměty prohlášeny za kulturní památku, vztahuje se na ně režim zákona č. 20/1987 Sb., tj. zejména zákaz trvalého vývozu z území ČSFR.

Pro ostatní předměty kulturního dědictví, tzn. zejména pro předměty muzejní a galerijní hodnoty a pro ostatní chráněné předměty platí režim upravený zákonem č. 54/1959 Sb. o muzeích a galeriích a vyhl. č. 239/1959 ú.l. o vývozu předmětů muzejní hodnoty (zákonem č. 20/1987 Sb. byla zrušena platnost citované vyhlášky pro oblast kulturních památek).

3. Dle zákona č. 20/1987 Sb. a prováděcí vyhlášky k tomuto zákonu č. 66/1988 Sb. platí zákaz trvalého vývozu kulturních památek z území ČSFR. Ministerstvo kultury ČR ve správním řízení vydává rozhodnutí o povolení či nepovolení vývozu kulturní památky a na předepsaný formulář osvědčuje žadateli tuto skutečnost.

4. Předkupní právo státu při prodeji se podle § 13 zákona č. 20/1987 Sb. uplatňuje v úrovni okresních úřadů. Nedodržení této povinnosti může být sankcionováno podle § 39 odst. 2. písm. h/ cit. zákona. Konkrétní uplatnění předkupního práva k jednotlivým věcem záleží ovšem na výši finančních prostředků, které má okresní úřad nebo státní odborná instituce k dispozici, aby mohly nabídnuté předměty vykoupit. Vzhledem k dnešní rozpočtové situaci, která se zřejmě v oblasti kultury nezlepší ani přes četné intervence ministerstva kultury ČR, nelze toto právo státu nijak výrazně uplatnit.

Otázka vývozu starožitností je v jednotlivých evropských zemích legislativně upravena. Vývoz starožitností není volný. Právní úprava, kterou se snažíme prosadit v připravovaných zásadách nového památkového zákona, počítá s povolovacím řízením, jehož smyslem bude odlišit ty starožitné předměty, které se svou hodnotou řadí k národnímu kulturnímu bohatství, od těch, které mohou být předmětem obchodní činnosti. Je přirozené, že u prvé skupiny bude stanoven jasný právní režim odpovídající jejich umělecko-historické hodnotě včetně případného zákazu vývozu. Takto vymezený právní postup odpovídá evropské situaci druhé poloviny 20. století.

Přes všechny stávající obtíže nelze hovořit o druhé vlně vývozu památek a srovnávat ji s organizovanými odvozy uměleckých děl z Čech za třicetileté války, předmětem těchto odvozů se staly především tzv. Rudolfínské sbírky, jejichž majitel byl v té době již řadu let mrtev. S pozdravem