Česká národní rada 1990 – 1992

Ministr zemědělství České republiky Bohumil Kubát odpověděl poslancům Čestmíru Hofhanzlovi a Miroslavu Wolfovi na jejich naléhavou interpelaci dopisem ze dne 3. července 1991.

Podle § 89 zákona ČNR č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu České národní rady, předkládám České národní radě odpověď ministra zemědělství České republiky Bohumila Kubáta na naléhavou interpelaci poslanců Čestmíra Hofhanzla a Miroslava Wolfa, která zní:

"Vážený pane poslanče, úvodem odpovědi na jednotlivé body Vaší interpelace si dovolím rekapitulovat koncepci ekonomické reformy lesního hospodářství, která důsledně vychází ze scénáře ekonomické reformy, přijatého Federálním shromážděním ČSFR a z programu vlády ČR.

Koncepce je založena na následujících principech:

a) Základní lesní půdní fond z titulu článku 10 Ústavy privatizovat nelze a tvoří jej lesní pozemky, které nebudou vráceny původním vlastníkům na základě již přijatých, resp. očekávaných zákonů.

b) Existují závažné objektivní důvody k zachování státního vlastnictví k většině lesů, které po restituci zůstanou ve vlastnictví státu. Eventuální privatizace je účelná jen u části státních lesů.

c) Z neprivatizovatelnosti základního lesního půdního fondu nelze vyvozovat neúčelnost nebo dokonce škodlivost převodu nemovitého a movitého majetku dosavadních státních lesních podniků (do něhož lesy samotné nenáleží) na právnické osoby soukromého práva (lesní společnosti) při preferenci privatizace prostřednictvím investičních kupónů před ostatními způsoby privatizace.

d) Stát jako vlastník státních lesů nemůže být ani teoreticky ani prakticky, a to zejména, osvobozen od tlaků zákonitostí tržní ekonomiky.

e) Veřejně prospěšné funkce lesů a jejich význam pro životní prostředí nevytvářejí ze státních lesů výlučné ekologické specifikum. "Ekologicky" musí hospodařit i ostatní vlastníci lesa a jiná výrobní odvětví. Důsledné uplatňování představy, že ekologicky významné aktivity mohou probíhat jen za přímého řízení státem, by muselo vést k odmítnutí privátního sektoru nejen v zemědělství, ale i v průmyslu a dopravě.

f) Mezi reprodukcí lesa jako složitého systému, produkcí dříví a produkcí ostatních užitečných funkcí jsou přirozené a těsné vztahy a v tržních podmínkách se v prvé řadě promítají do výrobních nákladů a cen dříví. Krytí nákladů na ekologické složky reprodukčního procesu prostřednictvím cen dříví je ze systémového hlediska mnohem přirozenější a dokonalejší než prostřednictvím subvencí a intervencí ve prospěch zachování nižší cenové hladiny. Subvence a intervence mají jen zdánlivě příznivý sociální aspekt, ve skutečnosti vyžadují vyšší daně a odvody do státního rozpočtu a zneprůhledňují lesní hospodářství z hlediska jeho racionálnosti. Navíc pomáhají tlakům na zachování dosavadní spotřeby dříví.

g) Postupná liberalizace cen dříví je nutnou systémovou podmínkou vyváženosti mezi ekonomickými a ekologickými parametry vývoje lesního hospodářství pro všechny formy vlastnictví.

h) Současné lesnické a související právní normy sice v mnoha směrech nevyhovují měnícím se vlastnickým a ekonomickým poměrům, ale přesto umožňují nejnutnější regulaci hospodaření s lesem během a po realizaci ekonomické reformy a nevyžadují proto odklad privatizace.

Nyní k jednotlivým otázkám:

1. Článek 10 ústavního zákona ze dne 18. 4. 1990 vyhlašuje, že základní lesní půdní fond (stejně jako nerostné bohatství, základní zdroje energie, přírodní zásoby podzemních vod, vodní toky a přírodní léčivé zdroje) je ve státním vlastnictví. Podrobnosti měl stanovit zákon Federálního shromáždění. Protože se tak dosud nestalo, není k dispozici legislativně vymezená dělící čára mezi základním a ostatním lesním půdním fondem.

Zmíněný ústavní článek je problémový již tím, že reprodukuje v § 1 zákona č. 61 ze dne 26. října 1977 o lesích zavedené členění tzv. lesního fondu na:

a) pozemky náležející do lesního půdního fondu,

b) lesní dřeviny na lesním půdním fondu.

Uvedené členění umožňovalo prostřednictvím dalších ustanovení tohoto zákona zbavit soukromého vlastníka lesa výkonu vlastnického práva k lesním porostům, aniž by byl zbaven vlastnictví k lesním pozemkům.

Zákon ze dne 21. května 1991 o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku tento problém řeší odst. 2 § 2, podle něhož je vlastník pozemku vlastníkem porostů na něm vzešlých.

Shrneme-li naznačené důsledky obligatorního státního vlastnictví podstatné části lesního půdního fondu, je zřejmé, že základní formou privatizace lesů je obnovení původních vlastnických vztahů. Stane se tak zejména na základě již schválených zákonů o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí a o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku a očekávaného zákona o majetku církví, náboženských společností, řádů a kongregací.

Koncepce privatizace zmíněný článek plně respektuje a lesy, které po restituci zůstanou státní, považuje za neprivatizovatelné až do případného vydání zákona, který kategorii, "základní lesní půdní fond" zruší, nebo bude příslušnou definici obsahovat.

2. Smluvní vztah mezi lesními akciovými společnostmi a "Státními lesy ČR" nemá simulovat přednosti soukromého vlastnictví půdy, ale naopak - umožnit spojení přednosti státního vlastnictví lesů s podnikatelsky orientovaným a motivovaným chováním hospodařících subjektů. Z hlediska současného poznání jsou tyto přednosti založeny na velikosti a stabilitě státního lesního majetku nedosažitelné u naprosté většiny jiných vlastníků, nikoliv na obhospodařování státními organizacemi. To platí jak pro těžební a výnosovou vyrovnanost, tak pro odbornou úroveň správy lesů.

V lesích obhospodařovaných pasečným způsobem je těžební a výnosová trvalost a vyrovnanost podmíněna jistou věkovou a prostorovou strukturou lesa. Vytvoření a udržení takové struktury je prakticky možné jen při dostatečné rozloze lesního majetku. Obdobně je komplexní a systematická odborná správa lesa ve vlastní režii ekonomicky únosná, resp. výhodná až při dostatečně vysokém, trvalém a vyrovnaném výnosu z lesa. Opět nejde o systémovou vazbu na státní vlastnictví. Ani majetková stabilita samotná ovšem není výsadou státního vlastnictví, protože je charakteristická i pro majetky církví, řádů, nadací a právnických osob vůbec.

3. Uvažovaná délka smluvního (nájemního) období, tj. nejméně 10, ale pokud možno 20 a nejlépe 30 let, je dostatečně dlouhá z hlediska návratnosti strojních a stavebních investic provozního (obslužného) zaměření, které budou financovat lesní akciové společnosti. Investice do infrastruktury lesa (cesty, hájenky, lesovny, objekty na lesních tocích) s dlouhodobou návratností budou financovány vlastníkem, tj. "Státními lesy ČR".

4. Neutěšenost stavu našich lesů svědčí o tom, že ani státní lesní podniky (závody) nepracovaly ke zvelebení našich lesů a ku prospěchu budoucích generací. Z tohoto hlediska musíme konstatovat, že nemáme "řádně vedené" lesní závody. Náprava tohoto stavu je jedním z cílů reformy.

5. Stát jako vlastník státních lesů nemůže být ani teoreticky ani prakticky (to zejména) osvobozen od tlaku zákonitostí tržní ekonomiky. Hospodářské subjekty, hospodařící na státní lesní půdě, nemají právo na privilegium nižší ekonomické racionálnosti, stejně jako fyzické a právnické osoby, hospodařící v nestátních lesích, nemají právo na privilegium nižší lesnické úrovně. Spojení dobré lesnické i ekonomické (finanční) stránky hospodaření lze zabezpečit jen spojením legislativního a smluvního rámce (lesní zákon, lesní hospodářský plán, zákon o životním prostředí) s podnikatelsky orientovaným a motivovaným chováním hospodařících subjektů.

6. Financování potřeb lesního hospodářství v oblastech devastovaných imisemi bude řešeno vlastníkem, tj. "Státními lesy ČR", a to z části přerozdělením diferenciální renty, realizované v nájemném, z části rozdělením státní účelové dotace. Provozním příjemcem této dotace musí být postižení vlastníci obecně, nejen "Státní lesy ČR". Nepůjde ovšem o vyrovnávání "ztrátovosti" akciových společností tak, jako byla dosud vyrovnávána ztrátovost lesních závodů, ale o účelové, na konkrétní akce (projekty) uvolňované prostředky. Náklady na reprodukci lesa v rozsahu běžné těžby dříví zajistí očekávaná úroveň cen surového dříví.

Právnická osoba "Státní lesy ČR" bude reprezentovat stát jako vlastníka lesů. Bude vykonávat vlastnická práva k pozemkům a lesním porostům a k objektům tzv. infrastruktury lesa (lesní cesty, objekty hrazení bystřin, hájenky, lesovny aj.). S výjimkou lesů Národních parků a některých dalších případů vymezených statutem, v nichž má mít povinnost i hospodařit ve vlastní režii, bude tento majetek státu spravovat (evidovat, nakupovat, dávat smluvně a za úhradu do užívání, vymáhat a přijímat náhrady za odlesnění nebo poškození apod.).

Ve smlouvách, které budou "Státní lesy ČR" uzavírat s lesními společnostmi na období alespoň 10 let (nejlépe 20 - 30 let), budou dohodnuty kromě úplaty a podmínek užívání i specifické služby pro vlastníka (např. vedení majetkové evidence, výkaznictví, gesce) v rámci širší oblasti (regionu).

Právnická osoba "Státní lesy ČR" bude všechny náklady spojené se svou činností krýt ze svých příjmů, zisk bude zdaňován. Je tedy zřejmé, že lesy nebudou při transformaci lesních podniků a závodů do vlastnictví lesních akciových společností převedeny. Pokud jde o administrativní aparát, jeho početní stav za celé "Státní lesy ČR" bude nižší než průměr připadající v minulosti na jedno z osmi podnikových ředitelství státních lesů.

Na otázku, zda, "existuje vůbec jediný konkrétní důvod, logický argument, který by prokázal účelnost připravované transformace státních lesů v akciové společnosti", by zajisté bylo možno odpovědět replikou, zda existují důvody, proč by se na státní lesy neměla vztahovat ekonomická reforma, a tudíž i velká privatizace. Tím by ovšem nejasnosti odstraněny nebyly. Proto je účelné uvést alespoň toto:

Filozofie privatizace vychází z poznatku, že chronicky nízká výnosovost většiny státních podniků, vedoucí až k závislosti na financování ze státního rozpočtu není "výsadou" centrálně plánovaných a řízených socialistických ekonomik, i když právě pro ně je typická. Tento jev je příznačný i pro tržní ekonomiky, v nichž státní podniky nezaujímají dominantní postavení. Jeho příčinou jsou některé systémové atributy státního vlastnictví.

Koncepce privatizace proto vychází z následujících tezí:

a) Ekonomických a lesnických cílů reformy lesního hospodářství nelze dosáhnout jen změnou politické struktury centrálně orientovaného byrokratického řízení, ale záměnou tohoto systému obhospodařování státních lesů systémem podnikatelským.

b) Transformace současných podniků a závodů státních lesů na lesní společnosti není negací dlouhodobého požadavku pracovních kolektivů po hospodářské a lesnické samostatnosti. Je ovšem negací toho typu samostatnosti, která si osobuje právo rozhodovat, resp. spolurozhodovat bez stejně velké míry majetkové zodpovědnosti za výsledky a důsledky.

Není důvodu pro očekávání, že jeden a týž pracovní kolektiv se bude pod zastřešením lesního závodu chovat lesnicky odborněji a ušlechtileji než pod firmou lesní společnosti. Je však zcela jisté, že tam bude nucen k chování racionálnímu. Samotný proces transformace proběhne prostřednictvím lesních společností postupně a přirozeným přizpůsobením vnějšímu tržnímu prostředí. Tento přerod bude sociálně méně bolestný a ekonomicky mnohem racionálnější než někdy doporučované okamžité zefektivnění činnosti organizací lesního hospodářství administrativní cestou řízenými reorganizacemi a reskrikcemi.

Transformaci podniků a závodů státních lesů v lesní společnosti považují odpůrci privatizace za ohrožení optimálního lesního hospodaření a plnění mimoprodukčních funkcí lesa. Doporučují jen odprodej základních prostředků jednotlivě i v ucelených souborech (dílny, sklady, školky apod.) privátním subjektům, které by pak měly zabezpečovat výkony, dosud realizované ve vlastní režii lesních podniků a závodů. Zmíněný odprodej označují jako privatizaci činnosti. Jde však jen o dílčí změnu, která nemění kvalitu hospodářského subjektu státních lesů a zachovává zásadní systémový nedostatek organizací rozpočtového typu: nutnost i možnost prokazovat své hospodářské potřeby u financujících orgánů.

Kvalita "potřeb" většinou nemůže být jednoznačně ani prokázána ani vyvrácena a z toho vyrůstá větší nebo menší voluntarismus v řízení těchto organizací. Zkušenosti ukazují, že to platí pro všechny subjekty, které nejsou plně existenčně závislé na vlastní tvorbě finančních zdrojů.

Takovou závislost vytváří jen podnikání vlastníků a ekonomická reforma proto směřuje k privatizaci chování hospodářských subjektů prostřednictvím privatizace vlastnických vztahů. Při zachování státního vlastnictví příslušné části lesního fondu mohou ovšem privátní podnikatelské subjekty les obhospodařovat jen na základě smlouvy. Smluvní vztah odstátněných a privatizovaných podniků a závodů státních lesů ke státnímu lesnímu fondu bude přitom konformní s nájemním vztahem k soukromým lesům, o který by z existenčních i vysloveně lesnických důvodů měly usilovat.

Závěrem tedy může být řečeno:

Prostřednictvím lesních akciových společností budou odstraněny centrálně řízené byrokratické struktury, které nedokázaly zajistit ani žádoucí stav lesů z hlediska produkce dříví a tzv. ostatních užitečných funkcí, ani žádoucí ekonomickou racionálnost vlastního obhospodařování.

Jejich nahrazení privátními subjekty s podnikatelsky orientovaným a motivovaným chováním, usměrňovaným a kontrolovaným již existující a dále zdokonalovanou legislativou (zákon o lesích, zákon o životním prostředí), státní správou a státní dohlédací službou, vytvoří systémové předpoklady pro dobrou úroveň lesnické i ekonomické stránky hospodaření.

Zařazení státních lesních podniků do první vlny privatizace umožní, aby se urychleně přizpůsobily změněné vlastnické struktuře své primární výrobní základny v rámci vznikajícího vnějšího tržního prostředí.

Přitom je třeba konstatovat, že odpůrců není mnoho. Zmíněné články v denním i odborném tisku a protestní dopisy lesnických organizací jsou pouze vytrvalým opakováním dvou stanovisek, která reprezentují názor několika málo desítek jedinců, nikoliv podstatné části lesnické veřejnosti. Naopak, "mlčící většina" je si vědoma toho, že jen zásadní změna ve způsobu užívání lesů ve vlastnictví státu může zabránit jejich přeměně ve "skanzen reálného socialismu", k čemuž směřují, vědomě i nevědomě, pseudoprivatizační postoje včetně těch, které se odvolávají na staré "zlaté časy" státních lesů.

Shrneme-li na jedné straně teoretické a praktické argumenty pro transformaci současných podniků a závodů státních lesů na privátní právnické osoby a na druhé straně kritické připomínky k navržené koncepci, zjišťujeme, že jádrem sporu není transformace samotná, ale náplň a forma smluvního vztahu mezi těmito právnickými osobami (akciovými společnostmi) a státem jako vlastníkem tzv. základního lesního půdního fondu. Tento vztah ovšem má široké rozpětí možností od dlouhodobého nájmu lesního hospodářského celku určitou lesní společností s podmínkou, že bude dodržován lesní hospodářský plán a koncepce státu jako vlastníka pro smluvní plnění úkolů lesního hospodářského plánu na základě zadání (objednávky) příslušných činností u lesních akciových společností jako firem. Další alternativou je samozřejmě možnost ponechání dostatečně silného akciového podílu státu v těchto společnostech.

Konkrétní řešení smluvních vztahů má být součástí statutu právnické osoby "Státní lesy ČR", do jehož vypracování vstoupí všechny zainteresované státní i společenské instituce. Jde tedy o problém otevřený, který nemá bezprostřední omezující vliv na transformaci dosavadních podniků a závodů státních lesů. S pozdravem