Česká národní rada 1990 – 1992

Ministr vnitra České republiky Tomáš Sokol odpověděl poslanci Jiřímu Fiedorovi na jeho interpelaci dopisem ze dne 5. srpna 1991.

Podle § 89 zákona ČNR č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu České národní rady, předkládám České národní radě odpověď ministra vnitra České republiky Tomáše Sokola na interpelaci poslance Jiřího Fiedora, která zní:

"Vážený pane poslanče, interpelací ze dne 12. 6. 1991 se na mne obracíte s řadou dotazů týkajících se současného personálního stavu ministerstva vnitra a Policie, přičemž poukazujete na některá konkrétní jména.

Ještě než přistoupím k reakci na konkréta Vaší interpelace, dovolte mi obecnější úvahu, týkající se personálních otázek a všeho, co s tím souvisí. Mám za to, že nebude na škodu Vám předestřít i svůj celkový pohled na celou záležitost a závěry, které jsem ze svých hodnocení vyvodil. Něco z toho, co bude dále uvedeno, Vám je již asi známo, protože s obdobnou argumentací jsem již v minulosti vystoupil na petičním výboru, jehož jste členem. V takovém případě mne prosím omluvte, ale odpovědí na Vaší interpelaci neoslovuji pouze Vás, ale i ostatní poslance ČNR.

Po listopadu 1989 bylo základním a zřejmě osudovým úkolem ovládnout ozbrojené složky a vyloučit možnost jejich vystoupení proti procesu směřujícímu k instalaci parlamentní demokracie za současné demontáže vedoucí úlohy KSČ. Přitom je třeba vidět, že rychlost s jakou se minulý politický a státní systém hroutil, v podstatě velmi brzo prakticky vyloučila možnost i jeho násilné reinstalace. Určitá hrozba tu, alespoň pokud jde o bezpečnostní sbory, samozřejmě zůstala, což s celkem reálným nebezpečím, že ti, kteří se budou obávat postihu za svou minulou činnost v těchto sborech budou všemožně bránit jakýmkoliv změnám, nebo alespoň zahlazovat stopy, vedla k rozhodnutí provést radikální očistu na všech úrovních.

Můžeme diskutovat o kvalitě normy, která tento postup legalizovala a upravila i následnou možnost skončení služebního poměru, můžeme diskutovat i o kvalitě komisí, a tedy prověrkového procesu jako takového. Jisto je to, že tyto prověrky nesporně zajistily rozsáhlou očistu ve všech sborech, odklidily to nejhorší, co v nich bylo a znamenají historickou, ale také právní realitu.

Za této situace, tedy po skončení prověrek, jsem přebíral svoji funkci ministra vnitra ČR. Na rozdíl od jiných profesí ministrovi nikdo nestanoví přesný popis jeho práce a nejspíš se očekává, že sám ví, jak v daném čase a prostoru svůj resort řídit. Mám za to, že se ale příliš nezmýlím, pokud budu předpokládat, že krom mnoha jiného se ode mne očekávalo dosažení vyšší efektivity policejní práce, stabilizace celkové situace v Policii a pochopitelně i personální zkvalitnění na všech úrovních. V této souvislosti je třeba podotknout, že ve většině vedoucích funkcí, ať již v rámci ministerstva, tak v rámci Policie, již dříve došlo k obměně, většinou v souladu se stanovisky občanských komisí. Přesto následně, jednak v rámci reorganizace bezpečnostního úseku ministerstva vnitra, která probíhala počátkem letošního roku, jednak i mimo tento rámec došlo k nové výměně na některých vedoucích místech. Pro tyto výměny je spíše než kvantita, typická kvalita, totiž to, že postihují klíčové funkce a k výměně došlo ani ne tak proto, že ti, kteří ve funkcích byli, by nemohli tato místa zastávat i po určitou dobu dále, ale proto, že jsem měl lidi, o kterých jsem měl za to, že jsou lepší. Namátkou uvedu funkci hlavního inspektora, velitele hlavní správy vyšetřování VB, ředitele čtyř z pěti odborů MV apod. Celkový rozsah personálních změn jsem dokumentoval přílohami dodanými poslancům, v souvislosti s přednesením zprávy o bezpečnostní situaci. Při úvahách, jak přistoupit k velmi akcentované problematice personální situace na MV, jsem pak uvažoval následujícím způsobem:

Kvalitu pracovního kolektivu lze hodnotit z celé řady pohledů, přičemž většinou se v této kvalitě promítá kvalita jednotlivých členů tohoto kolektivu. Pro mé posuzování byly nejdůležitější tyto faktory:

1. profesní schopnost, tedy souhrn duševních a fyzických předpokladů k řádnému výkonu svěřené činnosti;

2. spolehlivost, tedy míra ochoty své schopnosti fakticky realizovat, resp. realizovat je určeným způsobem bezvýhradně ve prospěch určitého subjektu, bez uplatňování postranních úmyslů nebo zájmů;

3. morální zachovalost, tedy reálná možnost uplatnit kvalitu sub. 1. a 2. v relaci s obecně platnými etickými principy.

Je samozřejmě nutné doplnit, že takto "vypreparovat" lze kvalitativní kritéria pouze teoreticky, v praxi se projevují vesměs spojitě.

V případě resortu ministerstva vnitra byla, jak jsem již výše uváděl, z počátku velice specifická situace z hlediska kvalit sub. 2., neboť minimálně na konci roku 1989 a počátkem roku 1990 existovala obava z možné neloajality, nebo dokonce ochoty vystoupit více či méně veřejně proti novému vedení.

Prověrka realizovaná na základě zákona č. 169/1990 Sb., kladla akcent na kvality sub. 2. a 3. Již výše jsem uvedl svůj názor na činnost všech komisí a mám za to, že zejména díky této práci je snad již nesporné, že ze strany Policie či aparátu ministerstva vnitra nehrozí útok proti státnímu a politickému zřízení. Asi z podstaty komisí a z orientace vycházející z historického kontextu tehdejší doby vyplynulo, že minimálně byly prověřovány kvality sub.

1.

Základní problém ale spočívá v tom, že zákon č. 169/1990 Sb., upravil možnost ukončení služebního poměru pouze v souvislosti s rozhodnutím občanské komise. (Pomíjím v této věci irelevantní způsoby upravené v původním zákonu o služebním poměru). Pokud příslušník SNB nebo pracovník ministerstva občanskou komisí či prověrkovou komisí "prošel" případně v ojedinělých případech nebyl prověřován, je velmi obtížné dosáhnout zákonnou cestou změny jeho služebního zařazení a prakticky nemožné ukončit s ním služební poměr pro závady spočívající v jeho minulém chování, není-li toto trestným činem anebo pro morální nezpůsobilost. Znamená to, že i v případě policisty, s mírně řečeno podivnou minulostí, jako je např. pan plk. Houba, je obtížné věc adekvátně řešit. Lze akademicky uvažovat o tom, co by bylo na místě v případě, že by hrozila vážná obava další destabilizace státu právě v důsledku personální situace na vnitru. Nelze přitom nevidět, že i v loni na jaře, v době, kdy tato obava existovala, byly personální změny podmíněny mimořádnou zákonnou úpravou. Tím spíše je nutno zákon striktně dodržovat nyní, kdy se situace v Policii zlepšuje možná pomaleji, než bychom si přáli, ale zcela jistě, a podle mne, i nezvratně. Tím ani v nejmenším nechci tvrdit, že jsem se současným stavem spokojen, nebo smířen. Pouze se snažím přiblížit, jak obtížné je nyní řešit personální situaci tam, kdy se zdá, že měla být řešena již v rámci občanských komisí a dále vysvětlit, proč po zhodnocení celé situace jsem nepřistoupil k další fázi jakýchsi plošně pojatých prověrek. Zvolil jsem cestu individuálních změn tam, kde se to ukáže jako nutné. Nemohu hodnotit svoji působnost na ministerstvu vnitra, ale za pozitivum považuji jistou stabilizaci, zejména Policie, což se nepochybně odráží na její práci i růstu společenské prestiže. K tomuto by nepochybně nedošlo, kdyby i nadále probíhaly nějaké prověrky zaměřené do minula. Logickou daní je ovšem ostrá kritika, která se ozve kdykoliv, kdy se zjistí něco negativního v minulosti některého policisty. V této souvislosti si dovolím stručnou poznámku. Za dobu, kdy jsem ve funkci ministra, bylo takto problematizováno maximálně sto jmen. Mám tím na mysli jména, která se objevila v tisku, v seznamu, o němž jste hovořil ve své interpelaci, v dopisech občanů i občanských komisí. l kdyby ve všech případech byly výhrady důvodné, jde početně o nepatrnou skupinu, zlomek procenta z celkového počtu policistů. Tímto způsobem se také pokouším dokázat, že případná existence policistů, kteří prověrkami prošli tak říkajíc omylem, nemůže mít závažnější vliv na práci Policie. Jiná věc je, že tito policisté mohou být závažným zdrojem znepokojení občanů a pochopitelně v některých případech může jejich existence ve sboru i značně pohoršovat. Proto se touto záležitostí míním zabývat velmi přísně i nadále. Bohužel je ale třeba konstatovat, že v řadě případů jsou informace velmi nepřesné, z husta se jedná o polopravdy, což je mimochodem i případ pana redaktora Pilouse a článku, o němž se ve své interpelaci zmiňujete. Zažil jsem případy, kdy se občanská komise rozdělila na dvě i více frakcí a každá z nich mi o určité osobě, míním tím pochopitelně policistu, tvrdila něco diametrálně odlišného. Dobrat se za této situace pravdy, když na základě rozkazu z minulého roku jsou osobní spisy značně zredukovány, je mnohdy nad lidský úkol.

Z řady míst je kritizováno ministerstvo vnitra s poukazem na nevhodnou či nedostatečnou kádrovou politiku a v této souvislosti je argumentováno i nedostatky v činnosti Policie. Krom toho, že nevím o jediném státním orgánu, který by prošel takovou očistou, jako resorty MV, mám za to, že podstata nedostatků v policejní službě není v politické orientaci či politických reziduích, ale v neschopnosti řady pracovníků, a to mnohdy i vedoucích. Za tohoto stavu jsem tedy považoval za vhodnější obrátit svoji pozornost k problematice kvalifikovanosti policistů na vedoucích místech. Z toho důvodu jsem vydal pokyn k vypracování scénáře prověrky kvalifikovanosti. Scénář této, řekněme atestace, je prakticky hotov, realizace začne ve 3. čtvrtletí t. r. a půjde o masívní prověrku odborných i fyzických schopností. Ti, kteří neobstojí, nebudou moci vykonávat velitelské funkce. Tento postup by měl být počátkem tvorby kvalifikačního systému, kterým by musel projít každý policista, aspirující na vyšší funkci. V první fázi by kromě dalšího zkvalitnění vedoucích pracovníků mělo toto opatření zvýšit i odstup Policie od politické ideologie, a podle mne i potrhat sítě osobních vazeb, které mnohde vedly k tomu, že se zakrývala zjevná neschopnost. Druhým opatřením, které ale mohu pouze navrhovat, by měl být doplněk zákona o služebním poměru, a to v ustanovení, obdobném ustanovení zákona o prokuratuře, umožňující ukončit služební poměr v případě, kdy budou zjištěny skutečnosti naprosto vylučující další setrvání policisty ve sboru. Těmito skutečnostmi míním chování v období před 17. listopadem, přičemž musí jít skutečně o hrubé porušení základních lidských a etických norem. Mělo by jít o ustanovení sice časově omezené, a svoji povahou zcela výjimečné, nicméně umožňující řešit ony případy policistů, kteří sice byli prověřeni, ale pro závažné poklesky v minulosti je jejich činnost v Policii nemožná. V každém případě ale v této souvislosti chci zcela otevřeně zdůraznit, že půjde o vysoce individuální záležitost a k takovémuto postupu bude přistoupeno po skutečně pečlivém zvážení všech skutečností.

Závěrem této obecné části mi dovolte poznámku osobního charakteru. Vím, že jsem podezírán z nadměrné shovívavosti a je mi vytýkáno, že jsem ztratil svoji rozhodnost. Toto hodnocení ponechám jiným. Pro mne je jediným imperativem zákon. Pokud mi zákon dá, byť i jen sebemenší prostor, bez váhání ho využiji. To jsem ostatně učinil i v onom dopise, který vzpomínáte ve své interpelaci. Pokud ale tento prostor nemám, nemohu udělat něco, co by pro mne sice bylo výhodné, ale co by také současně bylo zcela protizákonné.

Tedy nejen extra légem, ale kontra légem. Personální otázky, a to nejen na ministerstvu vnitra, jsou dnes ve středu zájmu. Jistě bych se mnohým zalíbil, kdybych se zbavil oněch lidí, kteří se mi ostatně líbí stejně málo, jako Vám. Zájem veřejnosti se ale časem přesune jinam a pak bych zbyl sám se stigmatem právníka a dokonce advokáta, který se v okamžiku, kdy se dostal k moci, začal chovat přesně jako jeho ideoví odpůrci, a to bych opravdu nerad.

A nyní mi dovolte, abych se vyjádřil k jednotlivým bodům Vaší interpelace. Především chci podotknout, že je třeba brát s jistou rezervou některé informace, které se objeví v denním tisku. Zejména pak je třeba hledět určitých jmen autorů těchto zpráv, protože mnozí z nich si počínají velmi nekriticky a bohužel, jedním z nich je autor článku, o kterém se v úvodu své interpelace zmiňujete. V rámci zprávy o bezpečnostní situaci, kterou jsem přednesl, byly dodány přílohy, ze kterých je zřejmé, jak k podstatným změnám na vedoucích místech došlo. l když zřejmě tyto změny nebyly ve všech případech dostatečné, ale tvrzení, že lidé, kteří kormidlovali tento represívní orgán před 17. listopadem 1989, jsou dnes na stejných funkcích, ne-li vyšších, je zjevně nepravdivé.

Dále ve své interpelaci konkrétně uvádíte některá jména policistů, kteří jsou na seznamu policistů vybraných do kádrových rezerv z výboru pro stranickou práci v ČSR a v současné době vykonávají vedoucí funkce u Policie. Především je třeba konstatovat, že seznam kádrových rezerv nemusí zcela přesně vypovídat o současné vhodnosti té, které osoby pro vedoucí funkci. Myslím, že obecně bylo vzato na vědomí, že zdrcující většina policistů byla, či přesněji musela být v komunistické straně. Předpokládám, že výběr tzv. kádrových rezerv byl výběr těch, kteří z pohledu komunistické strany přicházejí v úvahu do vedoucích funkcí. Jak jistě víte, takovýto výběr se dělal na všech pracovištích a souvisel s tzv. nomenklaturními kádry, tj. funkcemi, na které jmenování schvaloval příslušný orgán KSČ podle významu funkce. To, že někdo byl zařazen do seznamu kádrových rezerv, nebo jmenován na některou funkci, mohlo znamenat, že je to buď odraz jeho angažovanosti pro politiku KSČ, anebo jeho odborných kvalit a přijatelnosti z hlediska KSČ. Samozřejmě, že možné jsou nejrůznější variace. Proto mne spíše zajímá konkrétní chování v období minulém a pochopitelně i přístup k plnění současných povinností. Zde opět narážíme na tradiční problém celé této záležitosti, a to jsou prověrky občanských komisí, neboť ti, kteří pracují na vedoucích funkcích, všichni procházeli těmito prověrkami. Nebylo žádných připomínek vůči panu pplk. Moltašovi a je i v současné době hodnocen velmi pozitivně. Občanská komise shledala nezpůsobilým ke službě pana plk. Houbu, avšak k jeho odvolání byl tento výrok změněn na to, že je této služby schopen. Z důvodů, které rozebírám výše, je velmi obtížné tuto situaci řešit, nicméně hlavním velitelem jsem byl opakovaně ujištěn, že pplk. Houba bude přeložen na nižší funkci. Tento osud již potkal mjr. Františka Boušku a také pplk. JUDr. Ivo Popeláře, když u tohoto posledně jmenovaného je třeba konstatovat, že prověrkami také prošel bez podstatných připomínek a jeho výměna byla spíše reakcí na celkovou brněnskou situaci. Pokud jde o pana mjr. Jiřího Chudobu, ten pokud je mi známo, nebyl ničím pozoruhodný, s výjimkou toho, že na tento seznam se dostal v polovině roku 1989. Žádné negativní informace nemám o mjr. JUDr. Vítězslavu Švehlovi.

Další část Vaší interpelace se zabývá velice citlivou otázkou přechodu příslušníků z bývalého Úřadu na ochranu ústavy a demokracie do resortu Českého ministerstva vnitra. Je především třeba drobně poopravit základní premisu, z které vycházíte. Udávané počty jsou počty těch, kteří z těch, či oněch důvodů přešli z resortu federálního ministerstva vnitra. Z nich pouze část jsou pracovníci bývalé Státní bezpečnosti. Konkrétně jde o 1984 osob, z nichž ale velká většina byla k Policii přijata již přede dnem mého nástupu do funkce. Tím ze sebe nechci snímat jakoukoliv odpovědnost, pouze chci připomenout, že v tehdejší době byl vyvíjen značný tlak na to, aby ti příslušníci Státní bezpečnosti, kteří projdou prověrkami, byli použiti k posílení Policie. Je třeba také konstatovat, že zdrcující většina těch, kteří přešli z federálního ministerstva vnitra pracuje buď u pořádkové, dopravní, nebo kriminální služby, příp. na úřadu vyšetřování. Pokud jde o konkrétní jména Vámi uváděná, pánové Pokorný a Průšek byli propuštěni přímo z Úřadu na ochranu ústavy a demokracie, kpt. Jouja pracuje jako velitel čety SOŠ MV ČR a pan Sychra neprochází evidencí ministerstva vnitra.

Plně s Vámi souhlasím, že situace ve školství není taková, jakou bych si ji přál, a proto jsem s účinností od 1. 7. 1991 jmenoval nového velitele nástupní školy v Hrdlořezích a bude především jeho věcí, jakým způsobem bude realizována personální politika v této škole.

Pokud jde o upozornění občanské komise při ministerstvu vnitra ze dne 25. 3. 1991, šlo o jedno z upozornění týkajících se toho, že ne všichni příslušníci, kteří přecházejí z resortu Úřadu na ochranu ústavy a demokracie do resortu Českého ministerstva vnitra, byli v minulosti prověřováni občanskou komisí. Šlo o dosti kritickou situaci, neboť celou záležitost bylo nutno vyřešit do 31. 3. 1991. Za daného stavu věci, kdy se ukázalo, že počet takto neprověřených příslušníků není příliš velký, jsem vyšel z ujištění, které mi bylo dáno všemi řediteli krajských Úřadů na ochranu ústavy a demokracie, totiž, že doporučí pouze ty, jejichž zaměstnání u Policie budou považovat za vhodné. Neměl jsem, a dosud nemám, žádný podstatnější důvod, proč těmto ředitelům nedůvěřovat, neboť všichni nastoupili k federálnímu ministerstvu vnitra až po 17. listopadu 1989.

V závěru své interpelace žádáte, abych nejen čísly vyjádřil, kolik příslušníků býv. StB., později Úřadu na ochranu ústavy a demokracie přišlo na ministerstvo vnitra ČR, resp. policejnímu sboru a kolik z nich vykonává náčelnické a velitelské funkce a naopak funkce IPS a SlPS. Nerozumím přesně požadavku, abych tyto skutečnosti vyjádřil jinak než čísly, ale mám za to, že se celá situace výrazně změnila v důsledku usnesení ČNR k bezpečnostní situaci a že v rámci šetření, která budou podle tohoto usnesení prováděna, by opět mělo dojít k dalšímu zprůhlednění celé situace.

Vážený pane poslanče, odpověď na Vaši interpelaci jsem koncipoval nikoliv jako pouhé faktické vypořádání se s konkrétními údaji v interpelaci obsaženými, ale ve snaze přesvědčit Vás, že se skutečně hluboce zamýšlím nad celou personální problematikou a že problém ani v nejmenším nepodceňuji. Jsem si plně vědom, že důvěra, kterou by Policie měla u občanů požívat je kromě konkrétního výkonu služby ovlivněna i jistotou občanů, že v řadách Policie nejsou ti, kteří se ve snaze po kariéře snažili tehdejším chlebodárcům zavděčit tím, že aktivně zasahovali do základních lidských práv, anebo dokonce přímo porušovali zákony. Současně věřím, že i Vy pochopíte, že situace mnohdy není tak jednoznačná, jak se na první pohled zdá. S pozdravem