Česká národní rada 1990 – 1992

Z pověření předsednictva České národní rady předkládám v souladu s §89 zákona ČNR č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu ČNR, poslancům České národní rady následující písemnou interpelaci poslance ČNR Zbyňka Mácy na předsedu vlády České republiky Petra Pitharta, na ministra zdravotnictví ČR Martina Bojara, na ministra školství, mládeže a tělovýchovy ČR Petra Vopěnku a na ministra práce a sociálních věcí ČR Milana Horálka:

"Dorostová lékařka OÚNZ v Českém Krumlově mne seznámila s problematikou, jejíž řešení považuji za natolik závažné, že ji činím obsahem interpelace, a to současně na tři ministry, jichž se týká, i na předsedu vlády jakožto předsedu vládního výboru pro zdravotně postižené.

Na málokterém zdravotnickém pracovišti se zároveň stýká tolik záležitostí zdravotnického, školského i sociálního charakteru. Hlavním úkolem dorostových lékařů je všestranná péče o tělesné a duševní zdraví pacientů, kteří jsou ve vývoji. Jakákoli posudková činnost má velký dopad, žádný závěr by neměl být definitivní.

Minimálně 6 procent dětí, které vycházejí ze škol, musí mít přiznanou pracovní schopnost /ZPS/, přestože jim tato skutečnost do značné míry komplikuje budoucí život. Pokud by se postupovalo podle maximálně přísných měřítek, bylo by možno přiznat ZPS až 20 procentům dětí. Posuzování ohledně jejich dalšího pracovního zařazení je velice svízelné a vyžaduje nejen znalost choroby, ale především znalost prostředí, do něhož děti půjdou.

Praxe posledních let staví dorostové lékaře často do role "advokátů dorostenců". Setkávají se stále častěji s tím, že mladiství, kteří mají přiznanou ZPS, jsou pro toto své označení v nevýhodě oproti ostatním vrstevníkům, neboť jejich zařazení do učebního poměru je daleko složitější. Dokonce složitější než tomu bylo v minulosti. Pokud by organizace s poměrně atraktivními učebními obory odmítaly brát osoby se ZPS, dostaneme se do situace, kdy se buďto pustí dítě tam, kde je vezmou, a nebudeme brát ohled na jeho zdravotní stav a dispozice, nebo je prostě nebudeme mít kam umístit. Za této situace by představa, že včasným přiznáním ZPS můžeme zabránit invaliditě v dospělosti, byla iluzorní.

Nejsou sjednocena ani posudková kritéria závodních a ostatních posuzujících lékařů. Závodní lékař logicky hájí zájmy závodu, a pro ten je lepší, má-li samé zdravé pracovníky.

Nesmíme dopustit, aby v mladistvém vzniklo přesvědčení, že je pro společnost nepotřebný. Nesmíme v něm však živit představu, že společnost mu nabízí jen invalidní důchod.

K výše uvedenému pokládám tyto otázky:

1/ Odlišuje se vůbec pojem "mladistvý se ZPS" od pojmu "invalidní mladistvý"?

2/ Může být a bude i v současnosti pro podniky zajímavé nechat u sebe vyučit mladistvé se ZPS?

3/ Existuje právní dokument, který se vztahuje na postavení těchto dětí?

4/ Počítají právní úpravy zaměstnanosti se zmíněnými mladistvými, kteří se na zaměstnání teprve připravují?

Doma dnes zůstávají děti, o které nemá nikdo zájem. Nejsou tak nemocné, aby byly předmětem zájmu charity, ani tolik zdravé, aby byly zajímavé pro podniky. Jsou momentálně navíc? Jaká je představa o koncepčním řešení? Co lze udělat ihned a k čemu směřovat?