Česká národní rada 1990 – 1992

Místopředseda vlády České a Slovenské Federativní Republiky Jozef Mikloško odpověděl poslanci Petru Koháčkovi na interpelaci dopisem ze dne 29. července 1991.

Podle § 89 zákona ČNR č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu České národní rady, předkládám České národní radě odpověď místopředsedy vlády České a Slovenské Federativní Republiky Jozefa Mikloška na interpelaci poslance Petra Koháčka, která zní:

"Vážený pane poslanče, dovolte mi, abych Vám tímto odpověděl na interpelaci klubu Občanské demokratické strany, kterou jste přednesl v průběhu jednání 19. schůze České národní rady.

Vláda ČSFR hodlá dle svého programového prohlášení uskutečnit demonopolizaci rozhlasového a televizního vysílání. Tento proces, k němuž je zavázána i usnesením Federálního shromáždění č. 33/1990, ukládajícím vládě, aby podnikla legislativní kroky k zajištění plurality a nezávislosti sdělovacích prostředků, probíhá v několika etapách.

První z nich a zároveň předpokladem realizace všech dalších opatření bylo přijetí zákona č. 136/1991 Sb. Tento kompetenční zákon otevírá cestu k přebudování dosavadního vysílání, neboť na základě navazujících federálních i národních zákonů umožňuje jednak transformovat a strukturovat tradičně státní audiovizuální sdělovací prostředky do jiné podoby a zároveň zavést i do této sféry konkurenční prostředí otevřením prostoru pro soukromé rozhlasové a televizní stanice. Model tzv. duálního systému vysílání, který by měl takto vzniknout, je znám a aplikován v naprosto převažujícím počtu zemí demokratické Evropy.

Předpokládáme, že vedle Československého rozhlasu a Československé televize a ve spolupráci s nimi budou působit samostatné národní rozhlasy a televize (Český rozhlas, Slovenský rozhlas, Česká televize, Slovenská televize). Příslušné právní předpisy by měly nově definovat tyto instituce veřejného sektoru a zakotvit jejich nové postavení, strukturu a funkci. Na tomto základě a po potřebných ekonomických opatřeních by všechna tato média měla dosáhnout maximálně možného stupně deetatizace a nezávislosti na státu, zejména ve smyslu nezávislosti na politické moci. Plné finanční nezávislosti tato média zřejmě v blízké době nedosáhnou: s rozvojem jejich vlastních komerčních aktivit by se však vazba na státní rozpočet měla oslabovat a snižovat. Pokud je stát bude dotovat či jinak podporovat (a bez přispění státu to zatím pravděpodobně nepůjde), pak proto, že má zájem, aby se každému občanu, bez ohledu na místo bydliště, dostalo určitého penza základních informací a programu, nezávisle na tom, zda jsou v dané lokalitě další technickokapacitní a finanční možnosti pro alternativní zdroje informací, i když i toto je naším perspektivním cílem. Demokratické duální vysílací systémy se však všude v zahraničí budovaly několik let, obdobně dlouhá byla i příprava a schvalování příslušného zákonodárství, které se navíc pod vlivem technického pokroku a měnících se potřeb neustále proměňuje. Je třeba vidět i fakt, že ve srovnání s vyspělými sousedy a na rozdíl od nich nemá ČSFR odpovídající právní řád, ale ani silnou ekonomiku, trh, sítě, techniku a zejména dostatek kapitálu, ať již státního nebo soukromého. Nadšení ani jakkoliv oprávněné požadavky většiny z nás zde tedy nestačí. Vybudování potřebných základů si vyžádá celou řadu systémových opatření věcných, technických, ekonomických i právních a bude nutně dlouhodobou záležitostí seriózní a namáhavé práce nejen legislativy, ale i celého státního aparátu i soukromých iniciativ.

Jak jsem již uvedl, hodlá stát poskytnout určitou pomoc nově vytvářeným veřejnoprávním rozhlasům a televizím a bude hledat i cesty a formy podpory rozvoje soukromého sektoru vysílání formulováním právních podmínek i koncipováním vhodných ekonomických nástrojů. Státní příspěvek na činnost první z uvedených kategorií médií nemá v budoucnu rozhodně sloužit tomu, aby veřejnoprávní rozhlasy a televize fungovaly jako propagandistický prostředek a hlásná trouba jedné skupiny, ať již vlády, parlamentu nebo nejsilnější politické síly ve společnosti. Mají se naopak stát mj. prostředníkem vyjádření její názorové plurality a plnit další funkce, které se snaží obecně vyjádřit navrhovaný zákon o rozhlasovém a televizním vysílání a podrobněji pak příslušné institucionální předpisy. Zároveň mají být zakotveny i určité garance plnění jejich úlohy a zajišťování zájmů veřejnosti (různých společenských skupin) v jejich činnosti a programové nabídce.

Tyto instituce jsou na základě zákona č. 136/1991 Sb., k vysílání oprávněny ze zákona a na rozdíl od jiných právnických osob a osob fyzických nepotřebují licenci. Tu u nich prakticky nahrazuje zákon, jímž jsou, nebo budou zřízeny.

Zákony SNR o Slovenskom rozhlase a o Slovenskej televízii jsou už přijaty a od 1. 7. t. r. v účinnosti. Návrhy zákonů ČNR o Českém rozhlase a o České televizi prošly již, pokud jsem správně informován, připomínkovým řízením. Příprava nových zákonů o Čs. rozhlase a o Čs. televizi je v počátečním stádiu. Zpomaluje ji především obtížnost dohody s českými a slovenskými partnery o šíři vlastní programové tvorby federálních médií a o způsobu jejich financování. Čs. televize již předložila první návrh, který pravděpodobně - vzhledem k neexistenci příslušného federálního resortu - bude posouzen a dále zpracováván k tomu ustavenou komisí. Obdobný postup bude zřejmě zvolen i u Čs. rozhlasu.

Veřejnoprávní média rozhodně nemají být médii vládními, vládou řízenými a kontrolovanými. Nepředpokládá se, že by napříště jejich ředitele jmenovaly vlády: podle našeho názoru mají být tato média odpovědna parlamentu a jeho prostřednictvím i kontrolována. Nejvyšším orgánem Čs. televize (a obdobně i Čs. rozhlasu) by měl být speciální kolegiální orgán typu programové rady, složený ze zástupců nejrůznějších společenských skupin a aktivit. Tento nový orgán by měl rozhodovat o všech zásadních koncepčních, programových, finančních a investičních otázkách, vč. jmenování a odvolávání ředitele. Měl by zajišťovat také to, aby se do programové skladby promítly odpovídajícím způsobem zájmy všech skupin veřejnosti. Předpokládáme, že v této souvislosti bude ředitel jmenován podle klíče, zakotveného v příslušném zákoně a dojde zřejmě k potřebným dalším personálním změnám. Některé z nich však byly již provedeny, konkrétně z redakce zpravodajství Čs. televize odešlo od listopadu 1989 celkem 81 pracovníků, z toho 46 redaktorů. Přijato bylo naopak 87 pracovníků, z toho 65 redaktorů, z nich 10 rehabilitovaných a 21 na konkurs - vesměs mladých novinářů, 16 osob (sportovní redaktoři, ekonomové, ekolog) bylo z organizačních důvodů převedeno z jiných částí ČST.

Tyto změny by měly přinést zkvalitnění činnosti veřejnoprávních sdělovacích prostředků, samy o sobě však nejsou ještě zárukou žádoucí objektivity. Nestrannost zpravodajství, objektivitu, všestrannost a vyváženost informací požaduje i navrhovaný zákon o rozhlasovém a televizním vysílání. Jsme si přitom však vědomi faktu, že objektivita je poněkud abstraktní a relativní kategorií a těžko ji lze zajistit rozhodnutím, ať již vlády, či jiného státního orgánu. Za klíčovou pokládáme proto zejména vyváženost informací, které lze dosáhnout souběžným působením dvou faktorů:

Za prvé - činností zmíněných programových rad (uvnitř veřejnoprávních médií) a orgánů pro rozhlasové a televizní vysílání, které budou zřízeny na úrovni federace a republik.

Za druhé - vytvořením plurality informačních zdrojů, tj. doplněním informační nabídky servisem soukromých stanic.

Návrh zákona o rozhlasovém a televizním vysílání je již připraven a dne 24. 6. byl rozeslán ke stanovisku vládám ČR a SR. V současné době je projednáván podle legislativních pravidel odbornými poradními orgány vlád. Po vyjádření vlád ČR a SR projedná návrh zákona vláda ČSFR na svém nejbližším zasedání. Vzhledem k tomu, že jsme tato stanoviska do dnešního dne neobdrželi, nemohla tak federální vláda učinit, aniž by porušila předepsaný legislativní postup. Pokud vláda návrh schválí, postoupí jej samozřejmě neprodleně Federálnímu shromáždění. Otázka, na které zasedání parlamentu bude zákon zařazen, je již mimo kompetenci vlády. Věřím však, že bude přihlédnuto k naléhavosti přijetí potřebné právní úpravy.

Vláda ČSFR, vědoma si zdlouhavosti legislativního procesu, podnikla ještě před schválením příslušných zákonů tyto kroky:

1. S cílem prověřit možnosti vysílacích kapacit pro nestátní sektor zadala Výzkumnému ústavu spojů úkol zmapovat soubor frekvencí využitelných pro nestátní rozhlasové a televizní vysílání.

2. Na základě takto získaných údajů o možnostech rozhlasového vysílání, Meziresortní komise vlády ČSFR pro výběr uchazečů o nestátní vysílání po dohodě se zástupci vlády ČR přistoupila k udílení licencí ke zkušebnímu lokálnímu rozhlasovému vysílání soukromých žadatelů. Po nabytí účinnosti kompetenčního zákona byla pak ustavena na úrovni České republiky obdobná komise při ministerstvu kultury ČR.

V současné době na základě licencí udělených meziresortními komisemi vlády ČSFR a vlády ČR připravuje své vysílání 10 rozhlasových stanic pražských a 9 stanic, které budou na území České republiky zajišťovat nezávislé regionální vysílání (viz příloha).

Obdobným způsobem však nebylo možno před schválením příslušných zákonů postupovat u nestátního televizního vysílání, které vyžaduje mnohem větší investice a s tím spojené podnikatelské záruky. Přidělení licence pro nestátní televizní vysílání dosud brní i § 2 stávajícího zákona o Československé televizi č 18/1964 Sb., který hovoří o výhradním oprávnění Československé televize k televiznímu vysílání. toto ustanovení navrhujeme zrušit ještě před předložením nového zákona o Čs. televizi, a to derogační klauzulí zákona o rozhlasovém a televizním vysílání.

3. Meziresortní komise vlády ČSFR ve spolupráci s výzkumným ústavem spojů zajistila zpracování možností televizního vysílání na území ČSFR, jež budou k dispozici nezávislému orgánu, který vznikne na základě zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, ihned po jeho ustanovení.

Chtěl bych Vás, vážený pane poslanče, ubezpečit, že vláda ČSFR činí vše pro to, aby maximálně urychlila vytvoření zákonného rámce nezbytného pro vznik pluralitního demokratického systému vysílání na území ČSFR a nezávislost sdělovacích prostředků. Domnívám se však, že všechna média, ať již veřejnoprávní, či soukromá, budou vždy v určité závislosti na zdroji svých financí, a proto hovořit o stoprocentní nezávislosti je poněkud iluzorní. Musíme proto hledat mechanismy, kterými by mohla být tato podmíněnost minimalizována a vyvažována.

Závěrem chci zdůraznit, že vláda ČSFR si je vědoma faktu, že stav ve sdělovacích prostředcích rozhodně není ideální, že uplynul přece jen příliš krátký čas na to, aby se i v jejich činnosti zásady demokracie dostatečně vžily a zachovávaly. Celou situaci chápeme proto jako přechodné období, a to jednak do dopracování příslušné legislativy, ale především do doby, než se v praxi vytvoří nové modely chování a vztahů mezi státem, sdělovacími prostředky a veřejností. Nesmíme zapomenout, že na rozdíl od tiku, kde lze navazovat na určitou demokratickou tradici z první republiky, v oblasti rozhlasu a především televize nemáme z čeho vycházet. Právo v oblasti sdělovacích prostředků je u nás prakticky novým právním odvětvím. z těchto důvodů lze očekávat, že projednávání zákona o rozhlasovém a televizním vysílání bude velmi obtížnou záležitostí. Doufáme nicméně, že i přesto se podaří zákon přijmout a postupně vytvořit demokratický model vysílání. S pozdravem

Příloha

Pražské a mimopražské rozhlasové stanice, kterým meziresortní komise vlád ČSFR a ČR pro nestátní rozhlasové vysílání udělily licence ke zkušebnímu vysílání do konce roku 1992