Česká národní rada 1990 – 1992

Česká národní rada se usnesla na tomto zákoně:

(1) Do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce [§ 68 odst. 1 zákona České národní rady č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení).] a v hlavním městě Praze též na městské části [§ 3 odst. 3 zákona České národní rady č. 367/1990 Sb.], [§ 37 odst. 1 zákona České národní rady č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze.], pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.

(2) Do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí dále věci z vlastnictví České republiky, s nimiž začaly obce a v hlavním městě Praze též městské části hospodařit po 23. listopadu 1990 způsobem obdobným právu hospodaření, jestliže s nimi takto hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona.

(3) Ustanovení odstavců 1 a 2 se nevztahují na věci, které sloužily k plnění úkolů drobných provozoven národních výborů.

(1) Do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí nezastavěné pozemky v jejich katastrálních územích, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1.

(2) Pro účely tohoto zákona se za zastavěné pozemky považují též

a) pozemky tvořící se stavbou jeden funkční celek,

b) pozemky, na nichž bylo na základě pravomocného stavebního povolení započato se stavbou.

(1) Do vlastnictví obce dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, které tato obec vlastnila ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky, a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1.

(2) Je-li právním nástupcem obce zaniklé po 31. prosinci 1949 jediná obec, přechází věc do jejího vlastnictví. Je-li právních nástupců více, přechází věc do jejich podílového spoluvlastnictví rovným dílem.

(1) Do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí obytné domy [§ 59 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty.] a pozemky tvořící s nimi jeden funkční celek, jestliže

a) jsou v jejich katastrálních územích,

b) jsou ve vlastnictví České republiky,

c) právo hospodaření k nim náleží organizacím, u nichž na okresní úřady, obce a v hlavním městě Praze též na městské části přešla funkce jejich zakladatele nebo pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace [§ 67 zákona České národní rady č. 367/1990 Sb. § 36 zákona České národní rady č. 418/1990 Sb.], a

d) nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 3.

(2) Ustanovení § 1 odst. 3 se u věcí uvedených v odstavci 1 nepoužije.

(1) Do vlastnictví obcí nepřecházejí tyto věci z vlastnictví České republiky:

a) pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání [§ 198 a násl. občanského zákoníku.] a pozemky, které byly k tomuto účelu přiděleny,

b) nemovité věci s příslušenstvím, které byly v trvalém užívání Komunistické strany Československa a ke dni 1. června 1990 jí byly odňaty [Nařízení vlády České a Slovenské Federativní Republiky č. 212/1990 Sb., o odnětí nemovitého majetku státu v trvalém užívání Komunistické strany Československa.],

c) nemovité věci s příslušenstvím, které jsou ke dni účinnosti tohoto zákona v trvalém užívání jiné než státní organizace [§ 70 hospodářského zákoníku, § 10 vyhlášky federálního ministerstva financí č. 119/1988 Sb. o hospodaření s národním majetkem, ve znění pozdějších předpisů.] nejde-li o věci uvedené v § 2 a v § 3.

(2) Do vlastnictví obcí nepřecházejí rovněž věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu [Zákon č. /1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.].

(3) Ode dne účinnosti tohoto zákona přísluší k věcem uvedeným v odstavci l právo hospodaření okresním úřadům a v hlavním městě Praze ministerstvu financí České republiky.

(1) Na žádost obce může okresní úřad a v hlavním městě Praze ministerstvo financí České republiky rozhodnout, že do vlastnictví obce přecházejí

a) věci z vlastnictví České republiky uvedené v § 1 odst. 3,

b) věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni účinnosti tohoto zákona příslušelo právo hospodaření organizacím, jestliže na obec a v hlavním městě Praze též na městskou část přešla funkce jejich zakladatele nebo pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace [§ 67 zákona České národní rady č. 367/1990 Sb., § 36 zákona České národní rady č. 418/1990 Sb.], pokud nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 2, § 3 nebo § 4.

(2) K rozhodnutí podle odstavce 1 je zapotřebí předchozího souhlasu ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci.

(3) Žádost podle odstavce 1 může obec podat po uplynutí šesti měsíců od účinnosti tohoto zákona.

Na žádost obce může ministerstvo kultury České republiky rozhodnout, že do vlastnictví obcí přecházejí z vlastnictví České republiky kulturní památky, muzea a galerie, včetně jejich sbírkových fondů, k nimž náleželo právo hospodaření organizacím, jestliže na obec a v hlavním městě Praze též na městskou část přešla funkce zakladatele nebo pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace [§ 67 zákona České národní rady č. 367/1990 Sb., § 36 zákona České národní rady č. 418/1990 Sb.], pokud nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 3 nebo § 4.

Na rozhodování podle tohoto zákona se nevztahují obecné předpisy o správním řízení [Zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád).].

Obce jsou povinny do šesti měsíců po nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit návrh příslušnému středisku geodézie na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí [Zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí.].

Tento zákon nabývá účinnosti dnem

Důvodová zpráva

I. Obecná část

Zákon ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), stanoví:

1. v ust. § 4 odst. 2, že obec má vlastní majetek a finanční zdroje, hospodaří s nimi samostatně za podmínek stanovených zvláštním zákonem,

2. v ust. § 14 odst. 2, písm. d), že obec může samostatně podnikat a účastnit se podnikatelské činnosti právnických a fyzických osob; rozsah podnikání stanoví zvláštní zákon,

3. v ust. § 18 odst. 1, že majetkem obce jsou věci a majetková práva stanovená zvláštním zákonem. S tímto majetkem obec samostatně hospodaří.

Podle článku 4 odst. 7 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění pozdějších předpisů, stanoví zákony národních rad, které věci z majetku České republiky a Slovenské republiky jsou vlastnictvím obcí.

V článku 24 písm. a), b) a c) téhož ústavního zákona je uvedeno, ze úprava vlastnictví, úprava podnikání a úprava vztahů vznikajících při podnikatelské a jiné hospodářské činnosti občanů a právnických osob, patří do působnosti federace.

Jak je z uvedených legislativních předpokladů patrno, je prostor pro zákony národních rad ve věci majetku obcí poměrně přesně vymezen. Mohou proto upravovat pouze to, jaké věci z vlastnictví republiky se stanou vlastnictvím obcí. Zákon tedy nestanovuje způsob hospodaření s tímto majetkem.

Po nabytí účinnosti tohoto zákona se obec bude řídit takovými obecně závaznými předpisy, jakými jsou hospodářský zákoník, občanský zákoník, rozpočtová pravidla apod. Není vyloučeno ze v budoucnosti bude speciální úprava postavení obcí jako hospodářských subjektů nezbytná, zejména pokud jde o vymezení či omezení určitých podnikatelských aktivit. Nelze například jednoznačně vyloučit, ze přílišná volnost obcí v rozhodování o jejich majetku by mohla např. působit inflačně.

Jak je z návrhu patrno, přecházejí na obce pouze věci a nikoliv i majetková práva. Je tomu tak proto, že ke dni 23. 11. 1990 existovaly dva druhy majetkových práv národních výborů, a to jejich vlastní práva, jakožto rozpočtových organizací, která v plném rozsahu přešla na obce podle ust. § 68 odst. 1 zák. č. 367/1990 Sb., o obcích, a § 37 odst. 1 zák. č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze a dále majetková práva státu (počínaje 1. 1. 1991 České republiky) - pohledávky z důvodů daňových, poplatkových, sankčních - k nimž příslušelo právo hospodaření národním výborům. Výkon těchto práv přesel rovněž na obce podle citovaných ustanovení, takže v současné době neexistují již žádná majetková práva České republiky, která by mohla na obce přejít podle tohoto zákona.

V současné době nelze přesně kvantifikovat vliv tohoto zákona na státní rozpočet.

II. Zvláštní část

K § 1

V odstavci I tohoto ustanovení jsou uvedeny věci, k nimž právo hospodaření příslušelo přímo místním, městským a obvodním národním výborům, národním výborům měst a Národnímu výboru hlavního města Prahy.

Právo hospodaření, které je podle ustanovení § 1 vyhlášky federálního ministerstva financí č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ve znění pozdějších předpisů, výslovně spjato se státními organizacemi, zaniklo dnem 24. 11. 1990 se vznikem obcí. Je však samozřejmé, že obce a v hl. m. Praze též městské části s majetkem státu (od 1. 1. 1991 s majetkem České republiky) nadále hospodaří a toto právo lze označit jako "právo hospodařit s národním majetkem".

Národní výbory měly právo hospodaření i v případech, kdy s věcmi reálně hospodařily drobné provozovny národních výborů. S ohledem na § 1 zák. č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, je nezbytné zvolit odlišný režim právě pro tyto věci, které slouží výrobě a placeným službám a které budou podléhat privatizaci.

K § 2 a § 3

Pokud jde o pojem "historický majetek obcí", s nímž se v poslední době setkáváme velmi často, lze konstatovat, že není jednotně chápán. Nejčastěji se za něj považuje majetek, který obce vlastnily ke dni 31. 12. 1949, neboť zákon č. 179/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1950.

Je však nepochybné, že různé majetkové součásti byly obcím odnímány již před tímto datem.

Současné názory na případné navrácení nemovitého majetku obcím se pohybují od stanovisek požadujících veškerý nemovitý majetek, který obce vlastnily alespoň ke dni 31. 12. 1940, až po názory omezující navrácení pouze na majetek uvedený v § 1 návrhu (souvisí to i s často zcela protichůdnými představami o podnikatelské aktivitě obcí).

Předkládaný návrh obsahuje vrácení obecního majetku ve velice široké míře. Vyloučeny byly pouze dřívější obecní pozemky zastavěné stavbami vzniklými po 31. 12. 1949, pokud se na ně ovšem nevztahují § 1, § 6 nebo § 7.

Ustanovení § 2 se týká navrácení pozemkového majetku obcí. Přímo ze zákona mají přejít do vlastnictví obcí pozemky ke dni účinnosti zákona nezastavěné. Převedení i zastavěných pozemků obcím by mohlo znamenat nároky na státní rozpočet (placení nájemného obcím). Zkomplikovalo by i proces tzv. malé privatizace, neboť u dražeb celých nemovitostí by oddělilo vlastnictví staveb (státní vlastnictví) od vlastnictví pozemků (obecní vlastnictví). Privatizační komise by pozemky nemohly zařadit do aukcí a to by zcela jistě odradilo řadu zájemců o nabytí provozní jednotky v aukci.

Návrh zákona dále vychází z územního principu navrácení, t. j. pozemky se dostanou do vlastnictví té obce, v jejímž katastrálním území v současné době leží bez ohledu na to, která obec je dříve vlastnila. Územní princip umožňuje překlenout problematiku diskontinuity subjektu (některé obce zanikly, jiné se sloučily či rozdělily) a vylučuje, aby (alespoň u pozemkového majetku) hned od počátku obce měly finanční závazky vůči jiným obcím.

Pojem "jeden funkční celek" v ust. § 2 odst. 2 není v právním řádu novinkou, použit je např. v ust. § 14 odst. 2 vyhl. č. 182/1988 Sb. (v původním znění i ve znění po novelizaci vyhláškou č. 316/1990 Sb.). Není známo, že by jeho výklad působil problémy. Kromě stavebních parcel a nádvoří půjde o přilehlou zahradu, ostatní plochu a event. i o jinou kulturu pokud tvoří se stavební parcelou souvislý celek bez přerušení např. veřejnou komunikací.

Pokud jde o historický majetek spočívající ve stavbách s přilehlými pozemky (§ 3), je v návrhu obsažen vlastnický princip navrácení, t. j. stavbu s pozemky obdrží ta obec, která ji k 31. 12. 1949 vlastnila (v odstavci 2 je pamatováno na případy zániku obcí). U staveb vystupuje mnohem výrazněji než u pozemků do popředí nutnost odstranění nespravedlností a navrácení odejmutého majetku těm konkrétním obcím, které jej vytvořily či financovaly.

Nelze zastírat, že realizace ustanovení § 3 může vyvolat komplikace mezi obcemi jako vlastníky stavby s pozemky a státními podniky (neboť především o ně půjde), které v navráceném objektu budou vyvíjet svou hospodářskou činnost s právem hospodaření ke všemu, co není nemovitostí, jejím příslušenstvím či součástí.

K § 4

Další rozsáhlý soubor majetku, který přejde do vlastnictví obcí přímo ze zákona, představují obytné domy zahrnující nezanedbatelnou část bytového fondu České republiky. Byla zvolena nejširší míra tohoto přechodu, neboť do vlastnictví obcí přejdou i domy, k nimž právo hospodaření vykonává organizace, u níž funkce zakladatele nepřešla na obec, ale zůstala okresnímu úřadu. Obce se tak stávají jedním z hlavních realizátorů bytové politiky.

Přechod vlastnických práv k obytným domům na obce neznamená zánik organizací bytového hospodářství, kterým bude nadále příslušet právo hospodaření ke všem ostatním věcem než obytným domům a které tak získají charakter ryze servisní organizace.

Vzhledem k tomu, že k části domovního majetku vykonávaly právo hospodaření národní výbory prostřednictvím drobných provozoven, bylo nutno vyjmout je z režimu § 1 odst. 3 a § 6 výslovným ustanovením (§ 4 odst. 2).

K § 5

V tomto ustanovení jsou uvedeny věci, které splňují kriteria uvedená v předchozích ustanoveních, avšak vlastnictvím obcí se nestanou.

Jde jednak o pozemky v osobním užívání a pozemky, které byly do dne účinnosti zákona přiděleny do osobního užívání (t. j. do dne účinnosti zákona bylo vydáno rozhodnutí o jejich přidělení do osobního užívání), neboť podle připravované rozsáhlé novelizace občanského zákoníku se tyto pozemky stanou vlastnictvím občanů. Přeměna na vlastnictví občanů přímo zákonem je možná pouze u státního vlastnictví a nikoliv u vlastnictví obce (článek II odst. 4 Listiny základních práv a svobod).

Pokud jde o věci odňaté ke dni 1. 6. 1990 z trvalého užívání Komunistické strany Československa, byla cena tohoto majetku komunistické straně uhražena z prostředků státního rozpočtu. Je tedy jen spravedlivé, že tento majetek zůstává ve státním vlastnictví.

U věcí v trvalém užívání jiných než státních organizací (družstva, občanská družení) je zájem na nerušeném pokračování v užívacím vztahu, pokud ovšem tyto věci nejsou součástí již uvedeného historického majetku, jehož navrácení obcím má i v tomto případě přednost.

Právo hospodaření k uvedeným věcem budou vykonávat okresní úřady a v hl. m. Praze, kde neexistuje orgán státní správy s universální působností ani na úrovni městských částí ani na úrovni obce (hl. m. Prahy), je nutno toto právo přenést až na ministerstvo financí České republiky.

K § 6

Smyslem tohoto ustanovení je důsledně respektovat postupy podle zákonů o tzv. malé privatizaci (zák. č. 427/1990 Sb. a zák. ČNR č. 500/1990 Sb.). Pro malou privatizaci jsou věci drobných provozoven národních výborů (nyní obcí) a organizací založených či zřízených národními výbory (nyní obcemi) takovými součástmi národního majetku, který má být v co nejširší míře privatizován formou aukčních prodejů.

Po uplynutí šesti měsíců po účinnosti tohoto zákona by proces malé privatizace měl být do značné míry dokončen. Žádosti obcí by neměly být proto příliš četné.

K § 7

Toto ustanovení je speciálním ustanovením ve vztahu k § 6 odst.1 písm. b). U těchto věcí, majících povahu kulturních statků, se rozhodovací pravomoc svěřuje ministerstvu kultury České republiky. Předpokládá se, že ministerstvo kultury nevyhoví žádostem obce pouze v těch případech, kdy půjde o kulturní statky s celostátním nebo alespoň republikovým významem.

Rada kulturních statků ovšem může přejít do vlastnictví obcí přímo ze zákona podle § 1, § 3 a § 4.

K § 8

Rozhodování podle § 6 a § 7 je rozhodováním o majetku České republiky, resp. o tom, které věci z jejího vlastnictví přejdou do vlastnictví obcí. Nejde o rozhodování o nárocích obcí. Vyloučení správního řízení je tedy na místě a z hlediska rychlého vyjasnění vlastnictví k určité věci i žádoucí.

K § 9

Vyhledávání tzv. historického majetku obcí v pozemkových knihách a jiných operátech a zjišťování, zda tento majetek je nadále ve vlastnictví České republiky, bude časově velmi náročné. Proto se v § 9 stanoví mimořádně dlouhá lhůta šesti měsíců.

Zpracoval:

JUDr. Jan HERDA

ředitel odboru 22

ministerstva financí ČR