Česká národní rada 1990 – 1992

Ministr pro hospodářskou politiku a rozvoj České republiky Karel Dyba odpověděl poslancům Jana Kryčerovi, Kamilu Procházkovi, Jaromíru Kapustovi, Františku Homolovi, Jiřímu Karasovi, Miroslavu Havlíčkovi, Jiřímu Fiedorovi, Josefu Kubišovi, Antonínu Chutnému a Zdeňku Bártovi na jejich interpelaci dopisem ze dne 14. ledna 1991.

Podle § 89 zákona ČNR č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu České národní rady, předkládám České národní radě odpověď ministra pro hospodářskou politiku a rozvoj České republiky Karla Dyby na interpelaci poslanců Jana Kryčera, Kamila Procházky, Jaromíra Kapusty, Františka Homoly, Jiřího Karase, Miroslava Havlíčka, Jiřího Fiedora, Josefa Kubiše, Antonína Chutného a Zdeňka Bárty, která zní:

"Vážení páni poslanci, z pověření předsedy vlády České republiky pana Petra Pitharta odpovídám na Vaši interpelaci č. 96 z 31. října 1990 ve věci spravedlivého účtování dodané tepelné energie občanům.

Do roku 1989 prodával koncern ČEZ dodávkové teplo odběratelům v průměrné ceně (v souhrnu všech výroben) 60,- Kčs/GJ. Tato cena kryla zhruba výrobní náklady, nestačila však na pokrytí všech fondů a nekalkulovatelných nákladů (úroky, poplatky za exhalace, atd.) a nevytvářela prostředky pro rozšířenou reprodukci.

Podnikům bytového hospodářství byl 1 GJ tepla prodáván za 21,80 Kčs a ze státních prostředků bylo koncernu ČEZ dopláceno na 1 GJ 38,20 Kčs (dotace ze státního rozpočtu).

Finanční prostředky na úhradu ostatních položek spojených s výrobou tepla a výstavbou nových zdrojů byly získávány přerozdělováním v rámci koncernu ČEZ a z hospodářských výsledků výroby elektřiny a vydělováním prostředků ze státního rozpočtu na nové investice.

V současné době (tj. od 1. 12. 1990) činí velkoobchodní cena dodávkového tepla 103,- Kčs/GJ což znamená, že při zachování tepla pro obyvatelstvo v původní výši (21,80 Kčs/GJ) rostou nároky na dotace ze státního rozpočtu.

Vzhledem k tomu, že všeobecně je do hospodaření podniků prosazována jejich samostatnost, vyrovnané finanční hospodaření a omezování dotací ze strany státu, je nutno považovat zvýšení cen tepla za nevyhnutelné.

Otázkou zůstává jaké tempo ve snižování dotací na dodávku tepla pro obyvatelstvo budou zpracovatelé státního rozpočtu považovat za únosné i ve vztahu k celkovému růstu životních nákladů.

Neoddiskutovatelným faktem však zůstává, že větší část obyvatelstva České republiky, která není připojena na zásobování teplem z CZT se musí s náklady na teplo vyrovnávat bez dotací a je možno říci, že dotace na teplo z CZT jsou hrazeny na úkor právě té části obyvatelstva, která nepožívá výhod centralizovaného zásobování teplem.

V souvislosti s postupnou privatizací domovního a bytového fondu bude nutno řešit i individuální měření tepla pro jednotlivé byty a domy, neboť se do přímého vztahu dostane dodavatel tepla a individuální majitel bytu či domu. Tento vztah je dnes splňován v případě napojení rodinných domků na rozvod CZT, ale již tomu tak není u hromadné bytové zástavby, kde majitel domu je podnik bytového hospodářství, který uzavírá smluvní vztah o dodávce tepla.

I v případě individuálních měřičů tepla však platba za teplo není vyjádřena pouze výší spotřeby tepla, ale zahrnuje v sobě i stálé platby, ke kterým se připočítává platba za odebrané teplo (tj., že když majitel bytu neodebere v průběhu topné sezóny ani jedinou jednotku tepla, přesto pevné náklady zaplatí. Dle praktických zkušeností bývá poměr nákladů pevných a proměnných běžně 50/50, ale i 70/30).

Před podniky bytového hospodářství stojí tedy poměrně rozsáhlý úkol. Ocenění instalace měření dodávky tepla do domů a bytů v České republice je odhadováno na 8 až 9 mld. Kčs. Pokud by celá akce byla řízena jako jednorázová kampaň je odhadováno, že deset specializovaných firem (dnes se uvažuje o zřízení jedné) by zajišťovalo tento úkol cca 5 let.

Závěr:

Zvýšení ceny tepla neodkládat. Ve vazbě na celkovou obnovu hospodářství, považuje mise Světové banky zvýšení cen energií za zásadní krok. V případě ceny tepla pro obyvatelstvo je možno uvažovat s jejím zvýšením například ve dvou, ale i více etapách časově oddělených, aby dopad byl částečně kompenzován například i liberalizací mezd.

Zvýšení formy snížení jeho spotřeby jak u majitelů domů, tak i uživatelů bytů, kterými jsou např.:

- měření odběru teplé užitkové vody (TUV) v bytech (z celkové dodávky tepla je na ohřev TUV spotřebováno 40%, přičemž spotřeba v bytech není měřena. Je prokázáno, že instalace měření vede ke snížení spotřeby tepla o 10%);

- vyregulování hydraulických poměrů otopné soustavy jednotlivých domů (nebude docházet k přetápění bytů);

- zavedení měření dodávek tepla do jednotlivých domů (zamezení placení neodůvodněných ztrát odběratelem tepla).

Novelizace zákona o výrobě, rozvodu a spotřeby tepla a navazujících vyhlášek ve smyslu změny odběrného místa je v podstatě možná a je třeba ji dát do souladu s předpisy o majetkoprávních vztazích v oblasti bytového hospodářství. S pozdravem