Česká národní rada 1990 – 1992

Ministr vnitra České republiky Tomáš Sokol odpověděl poslanci Petru Lomovi na jeho ústní interpelaci dopisem ze dne 26. listopadu 1990.

Podle § 89 zákona ČNR č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu České národní rady, předkládám České národní radě odpověď ministra vnitra České republiky na interpelaci poslance Petra Loma, která zní:

"Vážený pane poslanče, na 5. schůzi ČNR jste vznesl interpelaci ve věci postihování, šíření a držení pistolí na nervový plyn a elektronických kontaktních pistolí jako trestného činu nedovoleného ozbrojování.

Zbraně konstruované nebo upravené k vystřelování chemických, dráždivých nebo toxických látek a pyrotechnických složí se z technického hlediska považují za speciální expanzní přístroje ve smyslu zákona č. 147/1983 Sb., o zbraních a střelivu ve znění pozdějších předpisů. Uvedené druhy speciálních expanzních přístrojů spolu se zbraněmi založenými na principu elektroindukce zároveň § 34 téhož zákona řadí mezi zbraně nepovolené. Pro úplnost je třeba uvést, že za zbraně podle tohoto zákona se nepovažují jen tzv. zbraně palné (střelné), ale i další, u nichž bylo s přihlédnutím k jejich povaze zapotřebí stanovit zvláštní režim (např. jakékoliv zákeřné zbraně).

S přihlédnutím k výše uvedenému lze konstatovat, že expanzní a další přístroje uvedené ve Vaší interpelaci, nelze považovat za palné (střelné) zbraně. Z tohoto hlediska je pak zapotřebí posuzovat i otázku, zda nepovoleným držením takových zbraní (přístrojů) lze naplnit skutkovou podstatu trestného činu nedovoleného ozbrojování. Na takto položenou otázku nelze s ohledem na ustanovení § 185 zák. č. 140/1961 Sb. ve znění zák. č. 175/1990 Sb. (trestní zákon) odpovědět kladně. V opačném případě by šlo o analogii, směřující k rozšíření podmínek trestnosti, neboť uvedené ustanovení postihuje toliko nepovolené držení a nošení střelných zbraní a zbraní hromadně účinných; taková analogie je však v československém právním řádu považována za nepřípustnou, neboť jakékoli rozšiřování dosahu trestního zákona v uvedeném smyslu by mohlo představovat ohrožení občanských svobod.

Z výše uvedených důvodů by tak bylo možné Váš podnět realizovat jedině cestou novelizace příslušného ustanovení trestního zákona Federálním shromážděním ČSFR. Přitom by však nebylo zřejmě možné opomíjet ani podněty zcela opačného smyslu, s nimiž se ministerstvo vnitra České republiky a orgány Veřejné bezpečnosti při výkonu státní správy ve věcech zbraní a střeliva setkávají, tj. podněty k uvolnění podmínek pro držení a nošení uvedených zbraní (přístrojů) obdobně stavu v sousedních zemích, zejména v SRN a Rakousku. Za nejvhodnější řešení celé věci s ohledem na zmíněné skutečnosti proto považuji předložit Federálnímu shromáždění ČSFR návrh na zakotvení přiměřených podmínek pro držení a nošení uvedených zbraní do již citovaného zákona o zbraních a střelivu a zároveň zapracovat do zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, samostatnou skutkovou podstatu přestupku na úseku zbraní a střeliva s možností uložit za takový přestupek odpovídající sankci.