Nikoli rozpad, ale prosperující pospolitost je náš
program. Zkompromitovaní odcházejí, o tom
není pochyb. Kompromitace však nesmí být
pouze to, jakou vlastním legitimaci. Úmyslně
nehovořím o tom, že by lidé měli
odcházet kvůli tomu, jaké mají názory.
Neboť mnozí komunisté, či lépe
řečeno - obrozující se komunistická
strana - má stejný cíl, jako většina
společnosti - žít ve státě, o
němž se v celém světě hovoří
s uznáním a obdivem.
Právě proto se obracím na všechny členy
vlády České socialistické republiky
s dotazem: jak bude vláda garantovat kádrovou obměnu,
aby přinesla to, co všichni od ní objektivně
očekáváme - to znamená -, že
na svých místech budou vždy lidé odborně
a morálně na výši nebudou muset odcházet
jen proto, že jsou komunisté? Jistě pochopíte,
že je to velmi naléhavý problém, na
který by vláda měla odpovědět
co nejdříve.
Předseda ČNR Jaroslav Šafařík:
Děkuji poslanci Adámkovi, dále vystoupí
poslanec Hrabaň.
Poslanec Josef Hrabaň: Vážený
pane předsedo, paní poslankyně, páni
poslanci, v současné době probíhá
na úrovni všech tří ministerstev financí
příprava návrhů rozpočtů
federace a obou republik na letošní rok. Svým
usnesením z 26. ledna 1990 a následně potom
schválením opatření ke koordinaci
postupu přípravy stanovilo předsednictvo
ČNR závazný rámec, který vycházel
ze základního požadavku - vytvořit i
v mimořádné situaci přijatelné
podmínky pro jednání výborů
tak, aby ve schůzi ČNR 29. - 30. března mohl
být přijat zákon ČNR o státním
rozpočtu ČSR na rok 1990. Tím by bylo ukončeno
dosavadní hospodaření podle rozpočtového
provizoria, které není žádoucí
zbytečně protahovat.
Kritickými termíny jsou: předložení
návrhu státního rozpočtu ČSR
do 20. února ze strany ministerstva financí, cen
a mezd, jako podklad pro jednání vlády ČSR
a zároveň jako podklad pro jednání
všech výborů, a dále pak následné
projednání návrhu ve vládě
ČSR a předložení závěrů
České národní radě do 2. března
tohoto roku.
Podle platných rozpočtových pravidel navazuje
projednání a schválení rozpočtu
republik na rozpočet federace. Dosavadní postup
federálního ministerstva financí, jak alespoň
můžeme soudit z dostupných informací,
je stejný jako v minulosti a ve svých důsledcích
vede k popření všech základních
představ, které jsme si v rámci České
národní rady vytvořili a které chceme
pro svá jednání a rozhodování
uplatňovat. Přitom nemám na mysli jen věcné
problémy rozpočtu, ale i časové hledisko
přípravy ČNR a jejích orgánů.
Federální ministerstvo financí počítá
s předložením návrhu státního
rozpočtu federace do vlády až 28. února
t. r. To prakticky znamená týdenní posud
všech termínů pracovního harmonogramu,
který schválilo předsednictvo ČNR
a pokud nechceme neúnosně zkracovat termíny
pro přípravu našich jednání,
tedy i posuny všech schůzí výborů
a schůze ČNR z března na duben. Znamená
to i prodloužení rozpočtového provizoria
v ČSR bez ohledu na to, že federace již rozpočtové
provizorium míti nebude.
Za současné situace je jen jedna možnost, jak
můžeme dále postupovat, pokud nechceme akceptovat
stejný přístup, který jsme v minulosti
odsuzovali a kritizovali. Musíme vyjít z toho, že
je zpracován seriózní podklad pro státní
rozpočet ČSR, jsou kvantifikovány vztahy
k rozpočtu federace, vycházející z
velmi podrobného posouzení věcných
problémů a z potřeby sestavit protiinflační
rozpočet, což je velmi důležité.
Ministerstvo financí, cen a mezd předložilo
do zítřejšího jednání
vlády ČSR podklad o rozpočtu na příští
rok. Očekáváme, že vláda všestranně
posoudí možnosti dalšího postupu v duchu
závěrů, které přijalo předsednictvo
ČNR a akceptovala celá ČNR. Je třeba
mimo jiné posoudit, kdy je vláda ČSR schopna
předložit vládní návrh zákona
o státním rozpočtu ČSR na letošní
rok.
Znamená to ovšem, že můžeme dospět
do jedné možné krajnosti, že totiž
vláda ČSR navrhne a ČNR uzákoní
základní reálné rozpočtové
proporce ČSR, aniž by pasivně čekala
na to, jakou sumu dotací federální ministerstvo
financí pro ČSR navrhne a federální
vláda schválí. Je to plně v souladu
s principy federace, jejíž fungování
je založeno na plné svrchovanosti republik, ve kterých
je také prvotní moc a tedy mimo jiné i prvotní
rozhodování o užití zdrojů, které
se na území té které republiky vytvářejí.
Je to, jak již bylo naznačeno, v rozporu s dosud platnými
rozpočtovými pravidly federace i republik, tedy
se zákonem Federálního shromáždění
i České národní rady. Ten nakonec
můžeme novelizovat, ale pokud by se nezměnil
současně i zákon Federálního
shromáždění, zůstal by zde rozpor
mezi dvěma zákony.
Časový nesoulad v postupu přípravy,
o kterém jsem hovořil, by nemusel míti věcný
dopad, pokud by federální návrh státního
rozpočtu akceptoval souhrnný vztah k rozpočtu
ČSR tak, jak jej bude vláda ČSR kvantifikovat.
Pokud tomu tak nebude, nezbylo by v praktickém postupu
nic jiného, než odvést z ČSR do státního
rozpočtu federace daně jen ve výši,
odpovídající námi určenému
vztahu a ostatní "podržet" na úhradu
výdajů rozpočtu ČSR.
Domnívám se, že takovémuto krajnímu
řešení by se mělo předejít
tím, že se mezi federálním a českým
ministerstvem financí bez prodlení dohodne výsledný
vztah rozpočtů federace a rozpočtu ČSR
na letošní rok, se kterým budou obě
strany moci odpovědně pracovat. Ale zdůrazňuji,
že je zde třeba ochoty obou stran, tedy i federálního
ministerstva financí, vyjít vstříc
oprávněným názorům české
republiky. Řeknu-li to srozumitelně a česky,
potom nás nelze neustále stavět na vedlejší
kolej.
Upřímně řeknu, že mne mrzí,
když příslušní federální
činitelé nemají čas na řešení
vnitřních problémů, které jsou
již příliš citlivé a nesnesou odkladu.
Odbývat problémy tím, že zůstaneme
při praktickém řešení na zcela
stejné pozici jako v minulosti, jen slovně obměníme
argumentaci, která se ovšem opírá o
stejné důvody, které byly uváděny
řadu let nazpět, je prosto neúnosné.
Federace, jak byla posledních 20 let chápána
a naplňována, je neživotná. Na tom se
všichni shodujeme. Je postavena naruby a zejména v
ekonomice nemůže vůbec přispívat
k trvalému ozdravění naší společnosti.
Musím zde zcela odmítnout názory vyslovené
federálním ministrem financí panem Klausem,
že jde o Pandořinu skříňku, kterou
v zájmu stability a renesance jednotné československé
ekonomiky letos na jaře nelze otvírat. I první
pokus o zaútočení na neefektivní složky
československé ekonomiky by dával federaci
do vínku sebevražedný nástroj. Z toho
vyvozuje pan ministr Klaus závěr, že i pro
rok 1990 je třeba přijmout dosavadní rozpočtová
pravidla.
Je to tedy jakési znovu vyhlašované "tabu".
Podle mého názoru zcela nezdravé, zejména
pro ekonomiku. Ta se řídí dosti neúprosně
svými zákony, které v jiných souvislostech
pan ministr Klaus uznává. Domnívám
se, že nelze opakovat staré chyby a je třeba
postupovat věcně, na základě čísel,
otevřeně a pravdivě informovat především
poslance.
Musím si totiž položit jednu základní
otázku - když platí dosavadní rozpočtová
pravidla, podle kterých federace určuje sumu dotací
pro rozpočty republik a není žádoucí
"otevírat Pandořinu skříňku",
na základě čeho tedy mohou poslanci jednat,
aby přijali zákon o státním rozpočtu
České republiky na letošní rok? Mohou
vůbec dostat k posouzení státní rozpočet
federace?
Nechci to dále dramatizovat, ale pro nás by měl
závěr býti jasný - nechceme prodlužovat
rozpočtové provizorium a cesta z něj je možná
jen při rozumném uplatnění principů
sebeurčení a prosazení reálné
svrchovanosti republik bez zbytečného otálení.
Plně přitom uznáváme nutnost společného
postupu v zabezpečení oprávněných
potřeb federace při současném vytváření
rovných ekonomických podmínek v rámci
celé federace.
Rádi bychom, aby ČNR a vláda ČSR uplatnily
svou nezadatelnou odpovědnost a rozhodly o rozpočtových
proporcích a prioritách v zabezpečení
potřeb České republiky tak, aby zákon
ČNR o státním rozpočtu ČSR
na rok 1990 pro nás nebyl jen převzatým kusem
papíru, kterým formálně naplňujeme
svůj poslanecký mandát, ale základním
řídícím dokumentem, odrážejícím
naše názory.
Znovu zdůrazňuji, že krajnímu řešení
se lze ještě vyhnout, když budou míti
příslušné federální orgány,
především ministerstvo financí, pochopení
pro naše potřeby. Domnívám se, že
by vzhledem k naléhavosti problému měli jak
předseda ČNR tak i předseda vlády
ČSR urychleně vyvinout iniciativu ve vztahu k příslušným
federálním orgánům. Vláda ČSR
potom na svém zítřejším jednání
by měla stanovit svůj další postup v
intencích, které jednoznačně dává
usnesení předsednictva ČNR z 26. ledna t.
r.
Předseda ČNR Jaroslav Šafařík:
Děkuji poslanci Hrabaňovi. Dále se přihlásil
poslanec Anděl.
Poslanec Václav Anděl: Vážené
poslankyně a poslanci, zazněla zde někdy
snad poněkud tvrdá slova poslance Adámka,
která jsou jistě v mnohém pravdivá,
i když je trochu divné - a všichni víme
dobře proč - že zaznívají právě
z úst poslance člena KSČ, ale snad i to je
dobře.
Myslím, že bude proto vhodnější,
když vystoupím již nyní a ne až při
projednávání hlavních úkolů
ČNR, jak jsem měl v úmyslu původně.
V poměrně krátkém období do
svobodných voleb čeká náš nově
doplněný nejvyšší zastupitelský
sbor českých zemí mnoho důležitých
úkolů. Budeme v krátké době
přijímat více nových důležitých
zákonů a také stávající
zákony, které již nevyhovují se budou
novelizovat.
Měli bychom dbát na to, aby tyto zákony byly
plně v zájmu našeho lidu a aby zajišťovaly
práva a svobody všech našich spoluobčanů
bez výjimky, tedy i práva těch, kteří
jsou v menšině.
Měli bychom dbát na to, aby tyto zákony byly
opravdu demokratické a aby se k jejich obsahu měli
vyjádřit všichni kdo mohou, chtějí
a mají k nim co říci. Většina
z nás je přece ráda, že jsme
se konečně zbavili totalitního režimu,
že jsme se zbavili diktatury jedné strany.
V rámci naší kontrolní činnosti
bychom měli pečlivě a důsledně
kontrolovat zda vláda plní svůj program a
zda vede národ po cestě, kterou si většina
národa přeje. Stejně tak tomu musí
být i v našich okresech, městech, obcích,
podnicích, školách a dalších organizacích.
I tam musíme dbát na to, aby v čele byli
lidé schopní, čestní a obětaví.
Nesmíme dopustit, aby se do vedoucích funkcí
dostávali různí kariéristé,
kteří sledují jen své úzké
osobní zájmy, lidé kteří si
především chtějí vyřizovat
s jinými své účty, nebo takoví,
kterým se podařilo rychle převléci
svůj kabát.
Demokracie znamená dávat také prostor široké
pluralitě různých a to někdy i protichůdných
názorů. Vznikají a budou vznikat i různé
nové politické strany, sdružení a spolky.
Měli bychom podporovat dialog mezi zastánci různých
názorů a směrů a dbát na to,
aby nebyla narušena jednota většiny našeho
národa i obou našich národů, která
se tak nadějně a spontánně vytvořila
v listopadových a prosincových dnech minulého
roku. Zvlášť v nastávajícím
období, v průběhu volební kampaně,
musíme k sobě být nadále slušní
a tolerantní.
Chceme být přece co nejdříve i my
součástí sjednocené Evropy, Evropy
bez hranic. Společně s našimi slovenskými
bratry i s občany dalších národností
musíme proto odstranit vše co nás rozděluje
a hledat to co nás navzájem spojuje. V žádném
případě bychom neměli zveličovat
a snad i někdy uměle vytvářet rozdíly
mezi obyvateli Čech, Moravy a Slezska. Celou tuto citlivou
otázku bychom měli řešit s rozmyslem,
bez spěchu a velmi uvážlivě.
Právě v jednotě je naše úspěšná
budoucnost. Všechny dohromady by nás měla proto
spojovat láska ke každému člověku,
bez ohledu na jeho postavení, stranickou či náboženskou
příslušnost. Tatam by měla být
dřívějším systémem propagovaná
nenávist.
Měla by nás spojovat láska k našim předkům,
láska k našim dětem a mládeži,
láska k naší společné vlasti,
láska k naší kultuře, láska k
přírodě, láska k pravdě a některé
z nás i láska k Bohu - tvůrci vesmíru
a dárci života.
Proto jsem tak velmi rád, že náš pan prezident
si zvolil za své právě heslo "Pravda
a láska vítězí!" Myslím,
že i my, poslanci ČNR, bychom se měli snažit
právě toto heslo v praxi naplňovat.
Pevně věřím, že pak získáme
důvěru našich spoluobčanů. Věřím,
že pak, budeme-li dobře pracovat, se budeme moci s
optimismem dívat do budoucnosti a že se nám
podaří vytvořit takovou Českou i Československou
republiku, na kterou budeme moci být hrdi nejenom my, ale
i naše děti.
Připojuji se proto k otázce poslance Adámka
vládě ČSR i svojí otázkou a
ptám se, jak chce i vláda ČSR naši celonárodní
jednotu v období do voleb co nejúčinněji
upevňovat? Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Předseda ČNR Jaroslav Šafařík:
Děkuji poslanci Andělovi. Slovo má poslanec
Čestmír Adam.
Poslanec Čestmír Adam: Vážený
pane předsedo, paní a páni poslanci, především
se obracím na naši vládu s dotazem, zda vyřídí
moji interpelaci z 1. listopadu 1989 ve věci zřízení
pomníku pro oběti, které tento národ
přinesl v boji proti nacismu, která měla
být vyřízena při nejbližší
schůzi ČNR, tzn. už v prosinci, takže
už máme dvouměsíční prodlení.
Doufám, že toto prodlení nebude dále
pokračovat.
Dovolte nyní několik poznámek k zaměření
činnosti naší vlády vzhledem k tomu,
že programové prohlášení, které
bylo původně plánováno na dnešní
schůzi, se nekoná.
Dovolte mi přednést některé poznámky,
které bude moci vláda vzít v úvahu
při konečném zpracování svého
programového prohlášení.
My tu představujeme zástupce českého
lidu a českého národa. Český
národ je národ s dlouhým, jedenáct
století trvajícím vývojem, české
státnosti, národ, který zažil pohromy
většině ostatních národů
zcela neznámé.
Od konce vlády Karla IV. do konce 30leté války
klesl počet obyvatel českých zemí
na jednu třetinu. A to pro dnešní dobu znamená,
že jsme zaznamenali úbytek a ztrátu asi 25
miliónů lidí.
Od roku 1620 do roku 1989 jsme žili ve svobodě necelých
23 let a útisk stalinské totality nám způsobil
ztráty nenahraditelné. Nejen politickými
popravami, které neměly obdobu v našich zemích
od vyvraždění Slavníkovců, nejen
oněmi osmi tisíci povražděných
tzv. na útěku a desítkami tisíc lidí
v táborech nucené práce a ve vojenských
trestních oddílech, ale i likvidací duchovní
elity národa a ponořením národa až
na samé dno mravní, duchovní a občanské
úrovně.
Pronásledování lidí znemožňováním
svobodného výkonu povolání a osobního
uplatnění v práci, odpírání
přístupu dětí a mládeže
ke vzdělání, policejní sledování,
majetkové sankce a trestní postihy neměly
v této zemi nikdy především - s výjimkou
doby nacismu - obdoby.
Nemáme hotové osobnosti pro hospodářství,
pro vědu, školství, veřejnou správu
a politickou činnost; nemáme hotové programy
mravní, duchovní, právní, hospodářské
a politické obrody. A co je nejhorší - náš
národ není připraven na demokracii, žije
v představách o demokracii, které nemá
zažity a prožity, stále ještě v politické
bázni a existenční nejistotě. Touží
po svobodě a neví, jak se jí domoci.
Prvním velkým úkolem nás všech
je zbavit národ politického strachu, existenční
nejistoty a obav o zdraví a dát mu poznat základní
zásady mravní a duchovní, pojmy práva,
spravedlnosti, poctivosti a cti, bez nichž svoboda a demokracie
nejsou vůbec myslitelné.
Chce to očistu od těch, kdo ve velkém i v
malém uskutečňovali stalinskou totalitu,
ale nikoliv za cenu toho, že budeme páchat křivdy,
které jsou stále pro lidi představou totality
a útisku.
Něžná revoluce by přestala být
něžnou, kdyby se nyní mohli úspěšně
chopit moci ti, kdo měli v podmínkách totality
pohodu a blahobyt a nyní opírajíce se o svou
samozvanou moc chtějí zlepšit své hmotné
a mocenské postavení. Lidé totiž by
nepochopili jako akt svobody, kdyby lidé, které
jsme dosadili v rámci obrody v prosinci, měli být
nyní bez vážných důvodů
zase vyměňováni. To by bralo našemu
veřejnému životu politickou stabilitu. Nemůžeme
ve jménu práva a svobody na slušné lidi
pouštět hrůzu a dělat věci, které
se elementárnímu právu příčí.
Jde přece o velké, svaté věci lidskosti,
svobody a práva.
Konečně nikdo dnes v této zemi nemá
mandát od lidu. daný ve svobodných volbách,
aby mohl dělat více, než je příprava
skutečně svobodných voleb, voleb, které
provedou občané zbavení strachu a nejistoty,
a nemůžeme dělat více, nežli je
řešení nezbytných věcí,
které si vyžaduje zajištění řádného
chodu státu, obcí a podniků až do svobodných
voleb.
Máme první zkušenosti z opatření,
která byla některými představiteli
provedena, aniž byla předtím schválena
zástupci lidu; a tyto zkušenosti nejsou právě
dobré.
Bylo by pošetilé opájet se mocí za cenu
společenských škod, i kdyby šlo jen o
malou obec a nikoli o celý stát.
Utištěný český národ,
jehož hospodářství po léta neobnovované
a držící pohromadě dnes jen obětavou
prací našich lidí a především
našich žen, jehož zdravotnictví, školství,
sociální péče, obchodní síť,
služby a infrastruktura a zejména životní
prostředí jsou na samém pokraji únosnosti,
má přece stejně jako jiné národy
právo na politické i hospodářské
sebeurčení, na nakládání se
zdroji, které on svou prací vytváří,
na vlastní státnost, která byla od roku 1970
záměrně potlačena a umlčena.
My tady přece nedisponujeme penězi nějakého
pomyslného národního fondu, národního
bohatství, ale penězi našich občanů,
jen jako jejich zmocněnci, kteří musí
kdykoli vydat počet z toho, jak s těmito penězi
zacházeli.