Tak jako každý zastupitelský sbor v naší
zemi, i činnost České národní
rady je omezována faktem, že my jako jejich zástupci
jsme vzešli z nedemokratických voleb. Nelze tuto skutečnost
přehlížet, ale nemá smysl ji na druhé
straně přeceňovat a absolutizovat. Jestliže
jsme vzešli jako poslanci z nedemokratických voleb,
neznamená to ještě, že nejsme s to splnit
to, co od nás lid země české i moravské
očekává. Nemá smysl složit ruce
v klín a čekat, až co udělá nová
Česká národní rada, vzešlá
z příštích demokratických voleb.
Budeme především muset nalézt odvahu
kousnout i do dosud zakázaného jablka poznání,
že federativní uspořádání
tak, jak je ústavně i zákonně zakotveno
a zejména tak, jak bylo prakticky realizováno, podle
našeho soudu neumožňuje plný, svobodný
a činorodý rozvoj národních republik.
Jde o závažnou politickou otázku, ke které
bude zapotřebí učinit podrobné expertizy,
ale jedno je jisté - buď má být federace
federací dvou rovnoprávných a v nejvyšší
míře i dvou samostatných republik nebo přichází
v úvahu vrátit se zpět k unitárnímu
státu. To co zde však bylo praktikováno, bylo
všechno možné, jen ne důsledná
federace. Do svobodných demokratických voleb nám
skutečně zbývá jen několik
měsíců. Ale nevidím důvodu,
proč bychom se neměli těmito otázkami
zabývat, proč bychom se neměli vrátit
k samotným kořenům myšlenek, na základě
nichž byla federace původně stanovena. Vždyť
celá filosofie problému je velice jednoduchá
- všechny pravomoci federace jsou odvozeny od dobrovolného
přenesení pravomocí ze strany republik. Takovýto
filosofický přístup bude nepochybně
znamenat zásadně nový pohled na rozdělení
kompetencí mezi federací a republikami. Bude mít
však, a to asi především zajímá
českého občana, závažné
důsledky, v oblasti vztahu rozpočtu mezi republikami
a federací. Je totiž mimo vší pochybnost
zřejmé, že dosavadní přerozdělovací
procesy, založené na principu stažení
finančních prostředků na úroveň
federace a jejich zpětné přerozdělování
na republiky, je zcela zcestné, alespoň v té
podobě, jak je dosud praktikováno. Jsou to otázky,
které zaznívaly mezi poslanci České
národní rady, tedy mezi námi, už dávno.
Nyní nastal čas, kdy budeme muset z nich učinit
definitivní závěry. Nejde jen o otázku
vztahu k federaci. Stojí před námi úkol
dát našemu českému státu vlastní
moderní ústavní normu. Tato ústava
samozřejmě by měla být přijímána
až po svobodných volbách. Myslím si
ale, že je naší morální povinností
nezištně odvážně přistupovat
k našim nástupcům a využívaje možnosti
svobodně formulovat naše představy, připravit
jim takový model ústavy České republiky,
který budou moci s dobrým svědomím
přijmout.
Prožili jsme na sklonku tohoto roku něžnou revoluci,
která v několika málo týdnech přispěla
k tak zásadním změnám, v které
by málokdo z nás před několika měsíci
věřil. Každá revoluce je jednostranná,
i ta sebeněžnější. Každá
revoluce samozřejmě s sebou přináší
i určitou míru netolerancí, je to přirozené.
Její ostří je namířeno proti
starým pořádkům, a chce-li je změnit,
nemůže v tom okamžiku zvažovat všechna
pro i proti. Myslím si však, že revoluce, kterou
jsme prožívali, svým průběhem
a omezením jednostrannosti na nejnezbytnější
míru, nemá v historii světa obdoby. Nyní
jsme dospěli k již tak významnému posunu
ve všech sférách společenského
i politického života, že si prostě už
nyní můžeme dovolit přecházet
a to s tou rychlostí, s jakou postupovala revoluce, na
principy pluralitní demokracie. Rozdílnost názorů
vůbec neznamená, že bychom neměli hledat
to, co nás spojuje či může spojovat.
Je důležité znát, jak kdo vystupoval
před 17. listopadem, ale mnohem důležitější
je, jak se chová dnes, zda je schopen přispět
k společné věci, a tím i ke zdaru
našeho národa. Není třeba - a hlavně
to je politicky nemoudré - vytvářet novou
vrstvu vyděděnce, jenž potichu a se zaťatými
úsměvy budou myslet na to, jak nám to všechno
za dvacet let zase vrátí.
Oprosťme se od toho, co nás rozděluje, a hledejme
to, co nás spojuje, či může spojovat.
Uvědomme si, že máme výjimečnou
historickou šanci. Snad poprvé v historii můžeme
v podstatě nezávisle na vnějších
vlivech budovat český stát a určovat
jeho tvářnost podle našich představ.
To neznamená, že budeme posilovat jakési nacionalistické
nálady, zejména pak k našemu bratrskému
slovenskému národu. Opak je a musí zůstat
pravdou. Samostatnost, relativní autonomie, přirozená
soutěživost, vycházející z faktu
vyrovnání ekonomické úrovně
obou republik, jsou podle mého soudu tím nejlepším
pojítkem mezi našimi národy. Nastal čas,
kdy mohou být naplněna slova Jana Amose Komenského
z Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské:
Věřím i já bohu, že po přejití
vichřic hněvu hříchy našimi na
hlavy naše uvedeného vláda věcí
tvých opět se k tobě navrátí,
ó lide český.
Vážené poslankyně, vážení
poslanci, ještě jednou vám všem přeji
zdraví a všechno nejlepší v novém
roce 1990. Děkuji vám za aktivní účast
na dnešní naší schůzi, předpokládám,
že příště se sejdeme koncem ledna
roku 1990, abychom projednali další závažné
materiály. Dnešní naši plenární
schůzi končím. Členy předsednictva
prosím, aby se sešli ke krátké schůzi.
Děkuji vám a na shledanou. (Potlesk.)