Česká národní rada 1986 – 1990

Na základě dlouholeté empirie se odhaduje, že asi 80 % škodlivých látek z vnějšího prostředí vniká do lidského organismu v potravě a pitnou vodou a jenom 20 % vdechovaným vzduchem. Uvážíme-li ovšem, že plíce, jejich alveolární plocha je asi 100 m² a denně jimi projde až 20 tisíc litrů vzduchu, netvoří přitom tak účinnou bariéru jako zažívadla. Z toho důvodu snižování obsahu nežádoucích složek ovzduší má tak velký význam pro omezování onemocnění, a to nejen onemocnění akutních, ale též zhoubných národů, jejichž výskyt stále vzrůstá.

Z trávicího ústrojí se podstatně více vstřebávají látky rozpuštěné ve vodě než ty, které jsou obsaženy v potravinách, kde jsou vyvázány na bílkoviny nebo jiné složky, takže jsou metabolizovány jen částečně. Proto jsou cizorodé látky v pitné vodě nebezpečnější, zvláště pak pro kojence a děti. Do pitné vody a potravin se dostávají vesměs z ovzduší a z půdy. V našich podmínkách jsou to převážně sloučeniny dusíku, rezidua těžkých kovů, pesticidy a v poslední době též polychlorované bifenyly.

Přenos těchto cizorodých látek z půdy do rostlin se zvyšuje při poklesu pH a nízkém obsahu humusu v ornici. Z toho důvodu je tak závažné vápnění a zapravování humusu nebo chlévského hnoje do půdy. Toxicita těžkých kovů - kadmia, olova, rtuti, ale i hliníku - se zvyšuje za přítomnosti oxidů síry, dusičňanů, dusitanů a již zmíněných pesticidů.

Hlavní nebezpečí pesticidních látek v potravinách a vodě tkví v tom, že se mohou působením světla, tepla a vlhkosti, ale i vlivem technologických procesů při zpracování surovin v potravinářském průmyslu rozkládat na produkty s odlišnými fyzikálně-chemickými vlastnostmi, jejichž toxicida může být vyšší, ale detekce obtížná a hodnocení jejich latentních účinků nesnadné.

Polychlorované bifenyly mají obdobné chemické složení a vlastnosti jako DDT a jeho metabolity. Rovněž afinita k tukové tkáni a kumulace je prokázána. Z toho důvodu by měly být suroviny, obsahující PCB nad přípustnou normu, nekompromisně konfiskovány a ne ředěny s nezávadnými surovinami.

Shrneme-li současné poznatky o vlivu životního prostředí na lidskou populaci, přijdeme k obecně platnému závěru, že prevence, byť velice nesnadná, je účinnější než složité a nákladné odstraňování následků.

Zdroje a příčiny poškozování přírodního prostředí se všemi hlubokými důsledky vesměs známe. Je tedy na nás, abychom usilovali o postupnou nápravu. Některá opatření budou nákladná, například odsíření spalin z tepelných elektráren nebo budování čistíren odpadních vod, deponií a spaloven pro toxické odpady. Jiná však nevyžadují velké finanční prostředky a přinášejí okamžitý efekt. Z nich je nutno na prvním místě uvést šetření energií a surovinami. U nás v některých odvětvích spotřebováváme dvojnásobné množství energie na jednotku výroby než v ostatních srovnatelných státech.

Druhou oblastí, ve kterém bychom měli uplatnit tento princip, je výživa. Při respektování zásad racionální výživy a omezení plýtvání potravinami, bychom mohli redukovat výrobu některých zemědělských produktů, které jsou náročné na hnojení a ochranu, a tím bychom docílili snížení poškození životního prostředí.

Kupříkladu u nás spotřebováváme ročně na hlavu 38 kg cukru místo doporučovaných 28 kg. To představuje v České socialistické republice 100 tisíc tun bílého cukru navíc. Na produkci tohoto množství musí být oseto cukrovkou 173 680 ha orné půdy zvlášť dobré bonity. Tato by mohla posloužit k produkci ovoce, k pěstování zeleniny nebo v neposlední řadě i kvalitních pícnin a krmných okopanin, které v krmné dávce skotu mohou nahradit obiloviny.

Nebo kdybychom snížili roční spotřebu vepřového masa na jednoho obyvatele o 5 kg, představovalo by to při 75 %ní výtěžnosti a spotřebě 3,5 kg směsi na jeden kilogram přírůstku hmotnosti úsporu 261 tisíc tun jadrných krmiv.

V případě náhrady oněch 5 kg vepřového masa stejným množstvím drůbežího bychom stále ještě ušetřili 100 tisíc tun krmných směsí.

K omezení výskytu cizorodých látek v přírodě také přispívá integrovaná ochrana rostlin s využitím biologických antagonistů škůdců.

Dalším účinným krokem musí být ještě větší rozšíření použití tekutých hnojiv. Jejich optimální dávkování je prováděno na základě aktuálních výsledků rozboru zelených částí rostlin a půdy. Tím je omezen průnik neasymilovaných porcí hnojiv do spodních vod, event. do dalších článků potravního řetězce, nehledě na šetření drahých průmyslových hnojiv.

V zemědělské velkovýrobě jsou budovány nové objekty pro ustájení zvířat, uskladnění krmiv a posklizňovou úpravu rostlinných produktů. Kovové části těchto staveb musí být zabezpečeny proti korozi. Výběr ochranných nátěrů je nutno provádět tak, aby byla vyloučena možnost kontaminace krmiv, nebo přímé intoxikace zvířat. Nedávný případ znehodnocení velkého množství siláže a senáže polychlorovanými bifenyly z barev použitých k nátěru věží s následným průnikem této zdraví škodlivé látky do mléka a masa skotu, ukazuje, že je třeba věnovat pozornost i těmto na první pohled bezvýznamným okolnostem.

V rámci zefektivnění živočišné výroby jsou hledány možnosti náhrady některých složek krmné dávky netradičními komponenty, jako jsou odpady při zpracování kůží, drůbeží trus a některé druhy čistírenských kalů. I to ovšem přináší nebezpečí residuí léků (hlavně termostabilních antibiotik) nebo těžkých kovů v mase jatečných zvířat. Je třeba zvážit, zda míra úspory kvalitních krmiv je srovnatelná se zdravotním rizikem. Mám na mysli nejen výskyt primárních onemocnění u lidí, ale také vznik resistence mikrobů a teratogenní či mutagenní účinky těchto látek.

V neposlední řadě je třeba obrátit pozornost k potravinářskému průmyslu. Základním předpokladem pro výrobu plnohodnotných potravin je nejen kvalitní surovina, ale také dodržení předepsaných technologických postupů. Proto je nezbytná účinná vstupní, mezioperační a výstupní kontrola, která sleduje zdravotní nezávadnost, nutriční hodnotu a sensorické vlastnosti, z nichž nejdůležitější je vůně, chuť a samozřejmě vzhled výrobku.

Zárukou splnění všech těchto požadavků jsou dokonalé technologické linky, které rovněž minimalizují ztráty zpracovávané suroviny. Proto ve vyspělých zemích z celkových nákladů na výstavbu potravinářských provozů je 80 % nákladů určeno na technologii a jen 20 % na stavební část. V našich podmínkách je často poměr téměř opačný - 70 % na stavbu a jen 30 % na strojní zařízení. V takovém případě je technologie buď technicky zastaralá nebo nekompletní a nemůže zabezpečit výše uvedené požadavky.

Dalším problémem je sezónnost sklizně některých zemědělských produktů sloužících k výrobě potravin. Ta neumožňuje jejich zpracování v čerstvém stavu. Surovina musí být před uskladněním v převážné míře preparována chemicky, což ji vždy do určité míry znehodnotí. Do budoucna bude žádoucí rozšířit použití šetrnějších fyzikálních konzervačních metod, jako zmrazování, event. sušení. Je třeba sledovat rovněž kvalitu a koncentraci čisticích a desinfekčních prostředků a samozřejmě i zdravotní nezávadnost vody používané k hygienické očistě technologických zařízení.

V materiálu, který do výboru předložilo ministerstvo zdravotnictví a sociálních věcí ČSR, jsou uvedena usnesení vlády ČSSR i ČSR, která jsou plněna jen částečně, nebo jejich realizaci ztěžuje prosazování ne vždy zcela odůvodněných zájmů resortů, které jsou v rozporu se zdravotními hledisky. Jsou to např. usnesení vlády ČSR č. 46/85 a č. 223/85 a usnesení vlády ČSSR č. 202 z roku 1 985.

Rovněž naše normy, které jsou v převážné míře přísnější než v ostatních evropských státech, nejsou vždy dodržovány a často jsou udělovány výjimky. Proto je do budoucna třeba vytvořit účinný ekonomický mechanismus, který by nutil všechna odvětví národního hospodářství k trvalému respektování přijatých zákonů, vládních usnesení a platných norem.

Nezastupitelné místo při řešení projednávané problematiky má i cílená výchova občanů. Jen člověk s hlubokými znalostmi se může účinně podílet na ochraně a zlepšování přírodního prostředí. Ovšem součástí osvěty musí být i včasná a pravdivá informace. Zamlčování skutečností či zkreslování údajů straní těm, kteří přírodní prostředí poškozují a je rovněž úrodnou půdou pro šíření nepravdivých a panických zpráv.

Významnou úlohu v ochraně a tvorbě životního prostředí sehrávají rovněž volební programy Národní fronty, v jejichž rámci jsou budovány kanalizace, malé biologické čistírny odpadních vod, místní komunikace apod. Těchto akcí se účastní také členové Československé strany socialistické. O našem podílu na řešení ekologické problematiky jsme jednali na zasedání ústředního výboru v minulém roce. S uspokojením jsme konstatovali, že se daří naplňovat závěry naší IX. celostátní konference. Členové strany se nejen účastní akcí pořádaných národními výbory a Národní frontou. Základní organizace také iniciativně přebírají do trvalé péče městskou zeleň, části chráněných krajinných území a vodotoče. V okresech a krajích působí aktivy odborníků, kteří pomáhají řešit regionální problémy a organizují osvětové akce. Při předsednictvu ÚV byla ustavena komise pro otázky životního prostředí. Tato soustřeďuje, posuzuje a vyhodnocuje poznatky z krajů a koordinuje v celostranickém měřítku činnost na tomto úseku.

V současné době rovněž připravuje stanovisko naší strany k problematice tvorby a ochrany životního prostředí. Na základě získaných informací a současné úrovně poznání jsme dospěli k názoru, že zhoršování jednotlivých složek životního prostředí a porušování ekologické rovnováhy není nutným důsledkem průmyslového rozvoje a intenzifikace zemědělské výroby, nýbrž v převážné míře je působeno chybami technické politiky, nedbalostí či nezodpovědností a selháním lidí.

Za východisko pro zlepšení životního prostředí považujeme rezervy, které naše společnost díky vědeckotechnickému pokroku a novým možnostem při řízení a plánování bude mít v příštím období k dispozici.

Nezanedbatelnou úlohu musí sehrát i změny v oblasti socialistického způsobu života, výchova k péči o životní prostředí a dobrovolná, angažovaná práce všech občanů.

Do budoucna musí platit zásada, že každé rozhodnutí, každý náš krok v praktické činnosti bude hodnocen především podle toho, jak ovlivňuje životní prostředí, co dobrého přináší lidem a jaké má sociálně ekonomické důsledky. Děkuji. (Potlesk.)

Předseda ČNR Josef Kempný: Děkuji poslanci Oldřichu Burskému. Slovo má poslanec Antonín Zicha, připraví se poslanec Václav Anděl.

Poslanec Antonín Zicha: Vážený soudruhu předsedo, soudružky poslankyně, soudruzi poslanci, vážení hosté, úroveň péče o životní prostředí se v posledních letech stala jedním z určujících faktorů růstu životní úrovně. Svými ekonomickými a sociálními vlivy tato problematika stále výrazněji působí na názorovou orientaci obyvatelstva. Chci vás seznámit se situací, jaká je v této oblasti v okrese Přerov a zejména pak v samotném okresním městě. Vysoká intenzita hospodářského využívání okresu svými důsledky výrazně narušuje životní prostředí a ekologickou stabilitu území. Základním problémem, a to vyplývá i ze zpracované ekologické studie okresu, je stav ovzduší v Přerově. Dle vyhodnocení jednotlivých ukazatelů stavu ovzduší se město řadí do čtvrté třídy, dle metodiky Terplánu Praha, ovzduší neúnosně silně znečištěné.

Při souhrnném hodnocení faktorů hygienické úrovně je zaznamenáno vysoké překročení indexu znečištění, i přes 7000. Město je enormně zatěžováno celou škálou škodlivin: oxidem siřičitým, polétavým prachem, popílky, fluorem, kadmiem, zinkem, oxidy dusíku, dále pak intenzivními pachy a zápachy, zejména z Přerovských chemických závodů.

Přes to všechno není okresní město zařazeno do automatického imisního monitoringu, prognózního a signálního systému stavu ovzduší, ačkoliv jsou zde s ohledem na nečistotu ovzduší a nepříznivé klimatické podmínky jednoznačné důvody pro jeho zařazení. Imise jsou měřeny pouze na třech měřících stanicích, lokalizovaných na území města. Od roku 1984 byly sice měřící stanice čtyři, ale jelikož Český hydrometeorologický ústav zrušil svou pobočku, umístěnou mimo centrum města, jsou tři a navíc zde nefunguje nikdo kompetentní k analýze stavu nynějšího i budoucího ovzduší a tím i k poskytování včasných a konkrétních informací pro další zpracování a eventuální opatření. Informace z hydrometeorologického ústavu Ostrava docházejí opožděně a tudíž se nedá včas zasáhnout a popřípadě přistoupit k náležitým opatřením.

Z hodnocení výsledků měření imisí oxidu siřičitého vyplývá, že město Přerov patří k nejvíce zatíženým lokalitám v rámci Severomoravského kraje již od roku 1982 a je srovnatelné se stavem znečištění ve skupině měst a oblastí zařazených mezi postižené s narušeným prostředím. Kupříkladu v roce 1985 byla nejvyšší přípustná koncentrace oxidu siřičitého

překročena v 88 případech, celoroční průměrná koncentrace oxidu siřitého 74 mikrogramu na metr krychlový překročila celoroční doporučený průměr 60 mikrogramu na metr krychlový a vysoko překročila celoroční průměr Severomoravského kraje. Průměrná maximální roční koncentrace oxidu siřitého dosáhla hodnoty 655 mikrogramu na metr krychlový.

V roce 1986 byla situace obdobná, nejvyšší průměrná celoroční koncentrace v Severomoravském kraji byla opět naměřena v Přerově a dosáhla hodnoty 67,6 mikrogramu na metr krychlový.

V roce 1987 byla situace ještě horší. Průměrná celoroční koncentrace oxidu siřitého dosáhla hodnoty 92,6 mikrogramu na metr krychlový, opět nejvyšší v Severomoravském kraji, a dokonce byla ve 110 případech překročena nejvýše přípustná koncentrace pro celodenní průměr 150 mikrogramů na metr krychlový s maximem cca 1550 mikrogramů na metr krychlový.

V roce 1988 i přes snížení výroby kyseliny sírové v Přerovských chemických závodech asi o 10 % byla v Přerově opět naměřena nejvyšší průměrná celoroční koncentrace oxidu siřičitého v rámci Severomoravského kraje.

Z pohledu tuhého aerosolu patří město Přerov k nejvíce zatíženým lokalitám v Severomoravském kraji. S velkou četností jsou překračovány nejvýše přípustné denní koncentrace ve volném ovzduší. Kupříkladu ve 128 případech v roce 1985.

Průměrná celoroční koncentrace tuhého aerosolu činila 106,3 mikrogramy na metr krychlový, v roce 1986 činila průměrná celoroční koncentrace tuhého aerosolu 111,6 mikrogramů na metr krychlový, překročení průměrné denní koncentrace ve 136 případech.

V roce 1987 zaznamenáváme opět vysoké překročení průměrné celoroční koncentrace, a to 101,6 mikrogramu na metr krychlový s tím, že překročení průměrné denní nejvýše přípustné koncentrace se vyskytuje ve 116 případech.

I přes přijatá opatření, rekonstrukce a modernizace odlučovačů, dochází i v roce 1988 k vysokému překročení průměrné celoroční koncentrace tuhého aerosolu na hodnotu 90,5 mikrogramu na metr krychlový a překročení průměrné denní nejvýše přípustné koncentrace v 69 případech.

Pokud se týká produkce popelovin a zejména jejich vhodného uložení je situace v celém okrese doslova neřešitelná. Geologická situace okresu nedovoluje ukládat popílky na citovaném území: hydrogeologické poměry, ochrana podzemních a minerálních vod, ochrana zemědělského původního fondu, ochrana ložisek nerostů, ochrana přírody atd.

Roční množství asi 180 tisíc metrů krychlových bude podstatně zvýšeno zavedením provozu kotelny K 4, což bude představovat zvýšení produkce popílků minimálně o 25 500 metrů krychlových ročně. Je předpoklad, že produkce bude ještě vyšší. Je nutno zvážit a zdůraznit, že území okresu vykazuje velmi nízké zastoupení ekologických stabilizačních prvků pro celkovou ekologickou rovnováhu či vyvážení.

Nahromaděné problémy přerostly v limitující faktory pro další rozvoj města a není možné je vyřešit z úrovně okresních orgánů. Právě pro tato základní a nepříznivá fakta v narušeném životním prostředí vyvíjejí státní orgány okresu a města Přerov ve spolupráci se stranickými orgány a dalšími organizacemi úsilí o zlepšení stavu životního prostředí v okrese, zatím bez větších pozitivních výsledků (dopis předsedy ONV předsedovi Severomoravského KNV ze 6. listopadu 1984 se žádostí o podporu při zajišťování příslibu zemního plynu pro kotel K 4 - jednání neúspěšná).

Následovaly návrhy ze strany okresu na zařazení měst Přerova a Hranic mezi lokality s narušeným životním prostředím. Např. žádost předsedy komise životního prostředí ON krajské komisi životního prostředí z 24. dubna 1985. Žádná ze žádostí nebyla akceptována.

Dále pak žádost opětovně adresovaná předsedovi Severomoravského KNV ze 17. listopadu 1988 o projednání a posouzení stavu životního prostředí v Přerově na úrovni Severomoravského KNV a znovuposuzování našeho požadavku na postupnou plynofikaci tepelných zdrojů v Přerově, s nastíněním stavu ovzduší jak současného, tak budoucího (v roce 1990 dojde ke zvýšení emisí oxidu siřičitého o 2900 tun proti roku 1980) - dosud bezvýsledně.

Následuje dopis rady ONV z 12. ledna 1989 radě Severomoravského KNV se žádostí o řešení kritické situace v okrese s patřičným odůvodněním žádosti - opět bezvýsledně.