Poněvadž základním cílem západoněmeckého
znovurestaurovaného imperialismu bylo znovuzískání
tzv. východních území, hledali jeho
nositelé podporu především v řadách
těch, kteří z těchto východních
území a z Československa buď sami na
konci 2. světové války, před postupující
Sovětskou armádou uprchli - ze strachu, že
za své nelidské činy ponesou důsledky
- nebo kteří byli po skončení války
do NSR na podkladě Postupimské dohody přesídleni.
Tak začaly vznikat na území Německé
spolkové republiky první spolky těchto uprchlých
a přesídlených Němců, ze kterých
se postupně vyvinula důkladně organizovaná
tzv. Krajanská sdružení - landsmannschafty
a jejich střechová organizace tzv. Svaz vyhnanců.
Postupimská dohoda hovoří o přesídlení
Němců. Tento termín se ovšem v NSR ani
v oficiálních kruzích, ani ve většině
sdělovacích prostředků nepoužívá.
Místo něj byl akceptován revanšisty
rozšiřovaný termín vyhnaní nebo
vyhnanec, aby tak tato dohoda a především vlastní
přesídlení byly znevažovány.
Od samého počátku bylo cílem uvedených
sdružení a organizací, jimž stáli
tehdy v čele tenkrát vesměs význační
prominenti někdejšího fašistického
režimu, sdružovat přesídlené Němce
a pěstovat v nich vědomí údajně
spáchané křivdy.
Po skončení "studené války"
a následujících pozitivních změnách
byl nastoupen kurs uvolňování napětí,
vzájemného porozumění a mezinárodní
spolupráce.
Nechyběly u nás i v jiných zemích
názory, že revanšismus v NSR je na vymření,
že odejde ze scény tak, jak věkem odchází
generace jeho nositelů - lidí, kteří
za války byli ve své většině
na straně Hitlera a poté, co bylo fašistické
Německo poraženo, stáli u kolébky prvních
fašistických spolků a sdružení.
Poslední vývoj, zejména po nástupu
Reaganovy administrativy a nového vedení v NSR však
ukázal, že takovéto očekávání
automatického zániku revanšismu v západním
Německu je hluboce mylné. Revanšismus je nejen
šířen i v jiných spolcích, organizacích
a sdruženích, ale prvky revanšismu jsou i v náplni
činnosti řady institucí a ve více
či méně zahalené podobě existuje
i v nejvyšších orgánech státní
moci v Německé spolkové republice.
Předsednictvu zmíněného Svazu vyhnanců
je v současné době podřízeno
19 landsmannschaftů, které politicky koordinuje
a kontroluje. Největším a nejaktivnějším
mezi nimi je tzv. Sudetoněmecký landsmannschaft.
Revanšistické kruhy NSR, spjaté myšlenkou
zaslepeného antikomunismu a antisovětismu s těmi,
kteří ve Washingtonu podněcují ke
"křižáckému tažení"
proti komunismu, v poslední době prudce vystupňovaly
svou kampaň. Nechvalně známý Svaz
vyhnanců, který má podle údajů
svých předáků 2,5 mil. členů,
letos vystupňoval své provokace tak, že i buržoazní
tisk na Západě poukázal na zvýšenou
agresivitu masových srazů krajanských spolků,
jež se konaly v různých spolkových zemích
NSR. Na těchto srazích již otevřeně
vyslovují územní nároky vůči
socialistickým zemím, tvrdošíjně
hlásají "existenci Německa v hranicích
z roku 1937". Předák Svazu vyhnanců,
poslanec Spolkového sněmu za CDU Herbert Czaja,
se na stránkách oficiálního informačního
bulletinu v nedávných dnech dokonce domáhal
toho, aby Polsko upustilo od jakékoliv kritiky revanšismu
a pokud se tak nestane, pohrozil odpovídajícími
odvetnými opatřeními.
V současné době se již tzv. krajanské
spolky neomezují na propagandu a pořádání
srazů. Zaměřují se na aktivizaci podvratné
činnosti proti socialistickým státům.
Jedna nedávná publikace Krajanského spolku
přesídlenců ze Slezska obsahuje tuto směrnici:
"Cílem nové německé a východní
politiky musí být destabilizace komunistických
režimů". Představitelé bonnské
vlády se sami rovněž účastní
provokačních srazů. Dělají
na nich prohlášení, která se občas
neliší od útoků předáků
"krajanských spolků". Vždyť
i ministr vnitra NSR Zimmermann prohlásil, že takzvaný
problém opětného sjednocení se podle
jeho názoru "týká nejen NSR a NDR, ale
i bývalých východních území
za linií Odra-Nisa". Náměstek předsedy
Svazu vyhnanců Herbert Hupka konstatoval, že "spolková
vláda v čele s kancléřem Helmutem
Kohlem je naší vládou. Bude podporovat naši
činnost, naše úsilí dělat všechno,
co je nutné v zájmu celého Německa".
Zda se, že ostrá reakce evropské veřejnosti
a mnoha tiskových orgánů na revanšistické
projevy v NSR udělala nepříjemnosti bonnské
vládě. Začala se vytáčet a
ospravedlňovat. Ministr zahraničí Hans-Dietrich
Genscher uznal dokonce za vhodné potvrdit, že "NSR
i nadále vychází ze situace v Evropě"
a "dnes i v budoucnu považuje hranice všech evropských
států za nedotknutelné." To však
nebrání dalším činitelům
v Bonnu i nadále propagovat hranice z roku 1973 a otevřenost
německé otázky. Kancléř Kohl
se pokouší uchlácholit veřejnost a v
rozporu se zřejmými fakty tvrdí, že
v NSR prý žádný revanšismus neexistuje.
V rozporu s tím se kancléř Kohl před
několika dny zúčastnil v Bonnu kongresu tzv.
východoněmeckých landsmannschaftů
a na tomto kongresu hned v úvodním slově
již jmenovaný Herbert Hubka uvedl, že Spolková
republika není celým definitivním Německem,
a pokračoval "německá otázka
je otevřená a tuto otevřenost musíme
udržovat." Tvrdil, že uspořádání
v Evropě je stavem bezpráví, které
je třeba napravit otočením kola dějin.
Německá říše existuje dále
v hranicích z roku 1937, prohlašoval. Od těchto
prohlášení se v rozporu s dřívějším
prohlášením ani kancléř Kohl,
ani Strauss, který byl rovněž přítomen,
nedistancovali, naopak jejich vystoupení byla novým
potvrzením společných zájmů
revanšistů a stran CDU/CSU i podpory, kterou současná
vládní koalice revanšistům poskytuje.
V NSR i v Rakousku mají v poslední době nezřídka
svůj původ také naprosté výmysly
a lži, např. o církevně polititické
situaci v ČSSR. Jisté kruhy v těchto zemích
by jistě rády zneužily církví
a věřících jako nástroje svých
antisocialistických a politických záměrů.
Jestliže tady nepříznivě hovořím
o prudkém vystupňování militarismu
v politice Bonnu a oživování revanšismu,
nemám samozřejmě na mysli západoněmecké
obyvatelstvo, ale především ty kruhy, jejichž
zájmy a činnost mohou učinit chování
NSR nevypočitatelným a mohou mít negativní
důsledky i pro mír v Evropě.
NSR je stát s vysokým životním standardem.
Jeho odpovědní činitelé by si měli
uvědomit, že si nelze zahrávat s osudy lidstva.
Po 1. světové válce byla Německu odňata
část území, které po prusko-francouzské
válce v roce 1870 až 1871 anektovalo Německo
a byly mu odňaty kolonie. Po 2. světové válce,
kterou rozpoutal hitlerovský fašismus, byla Německu
odňata území, kterých se v minulosti
zmocnilo a byli vysídleni obyvatelé německé
národnosti, kteří byli zdrojem nespokojenosti,
nepokojů a špionáží proti zemím
v nichž žili. Je nanejvýš potřebné,
aby si zejména vládnoucí kruhy v NSR uvědomili,
že nemůže dojít k druhému Mnichovu.
Revanšismus není vrozenou vlastností lidí,
není žádnou společenskou zákonností.
Důkazem toho je Německá demokratická
republika.
Pracující našeho jihočeského
kraje, který má 275 km dlouhou hranici s Rakouskem
a s NSR, aktivně podporují mírovou politiku
naší vlády a s oprávněným
rozhořčením sledují revanšistické
výpady představitelů sudetoněmeckého
landsmannschaftu i některých vládních
činitelů NSR a odsuzují je na různých
shromážděních v průmyslových
a zemědělských závodech, na veřejných
schůzích a manifestacích, tak jako např.
pracující krumlovska odmítli revanšistické
rejdy na mírové manifestaci v Kaplici a jiných
veřejných shromážděních
v okrese. Zrovna tak i okresní konference družstevních
rolníků v Jindřichově Hradci odsoudila
nově bující revanšismus v NSR.
Naši pracující, kteří se do pohraničí
vrátili v roce 1945, i ti kteří se do pohraničí
přistěhovali po roce 1945, jednoznačně
vyjadřují názor, že se jim v žádném
případě nestýská ani po nacistických
fabrikantech a statkářích, ani po henlainových
ordneřích a jejich násilnostech, kterých
se dopouštěli na našem českém obyvatelstvu
v našem českém pohraničí v době
první republiky, zejména v létech 1937 a
1938. Všichni jsme toho názoru, že naše
pohraniční obce v okresech Prachatice, Jindřichův
Hradec a Český Krumlov vyrostly za vlády
pracujícího lidu do nebývalé krásy.
V těchto okresech se rozvíjí průmysl
a pracující jak v průmyslu, tak i zemědělství
plní a překračují úkoly naší
7. pětiletky.
Jsou toho názoru, že ten, kdo chce žít
v Evropě v míru, musí především
vzít na vědomí skutečnost, že
naše pohraničí je a zůstane české,
že hranice tak, jak dnes existují, jsou definitivní
a žádný návrat k bývalé
Velkoněmecké říši, i když
pod jiným názvem, se konat nebude. Musí vzít
na vědomí, že vedle kapitalistického
zřízení existuje zřízení
socialistické. Ne tedy revanšistické útoky
proti současnému uspořádání
Evropy, ale politika uvolňování napětí
a prohlubování mírového soužití
a spolupráce států s rozdílným
společenským zřízením je cestou,
která vede k tomu, abychom nejenom my, ale i budoucí
generace mohla žít v trvalém míru, aby
dějiny lidstva nebyly tak jako dosud dějinami válek,
ale dějinami mírové plodné spolupráce.
Soudružky a soudruzi poslanci, chtěl bych říci
ještě několik slov k naší spolupráci
s Rakouskem jako dalším naším sousedem
z nesocialistických zemí. Československo
přikládá vztahům s neutrálním
Rakouskem velký význam, jak o tom svědčí
návštěva prezidenta ČSSR s. Husáka
v Rakousku v roce 1982. Naše oficiální i neoficiální
vztahy jsou rozvinuté a intenzívní. I cestování
je poměrně bohaté. Z Rakouska k nám
ročně přijíždí kolem 300
tis. občanů a pochopitelně i značný
počet našich občanů navštěvuje
Rakousko.
Rakousko zůstává po NSR druhým největším
obchodním partnerem Československa z nesocialistických
zemí. Vzájemné hospodářské
vztahy v současné době upravuje dlouhodobá
obchodní dohoda mezi vládou Československé
socialistické republiky a vládou Rakouské
spolkové republiky z prosince 1981 a kromě toho
je v platnosti dohoda o hospodářské a průmyslové
spolupráci mezi ČSSR a Rakouskem ze září
1971.
V oblasti vědy realizuje ČSAV styky s Akademií
věd Rakouska na základě přímého
ujednání z roku 1978. Je to jeden z dokladů,
jak je možno využívat plodných styků
a spolupráce mezi zeměmi s rozdílným
společenským systémem.
Přesto se i v Rakousku, zejména v poslední
době, aktivizují určité síly,
které mají zájem na zhoršení
současných vztahů, a je jim dobrá
každá i nepodložená záminka, kterou
mohou zneužít proti Československu, jak jsme
se o tom mohli přesvědčit i v posledních
událostech na Československých hranicích
v prostoru Velenice.
Soudružky a soudruzi poslanci, jsem přesvědčen,
že dnešní jednání o zahraniční
politice československé vlády přijme
všechen pracující lid jihočeského
kraje za své a svou usilovnou a poctivou prací naplnění
úkolů naší 7. pětiletky toto
úsilí podpoří. Děkuji.
Předseda FS A. Indra: Děkuji poslanci Kalkusovi.
Slovo má poslanec Štěpán, připraví
se poslance Rusov.
Poslanec SL M. Štěpán: Vážený
soudruhu předsedo, soudruzi poslanci, při plnění
svých poslaneckých úkolů se znovu
a znovu přesvědčujeme o aktivní podpoře,
kterou u drtivé většiny našich lidí
nachází zásadová zahraniční
politika naší strany a státu. Obsažný
výklad jejích hlavních směrů
podal soudruh ministr Chňoupek. Tato zásadová
linie obráží i to, co dnes spojuje nejširší
spektrum mezinárodní pokrokové veřejnosti
i samy pokrokové, demokratické síly, i různorodá
protiválečná hnutí na Západě
si naléhavěji uvědomují, nač
od počátku poukazují socialistické
země. Kontrast, jaký dnes zeje mezi mírovým
řečněním a militaristickou horečkou
reakčních sil imperialismu, nemá obdoby od
let, kdy spojily své plány hitlerovským vabankem.
Soudružky a soudruzi, je zřejmé, že koordinované
naplnění československé zahraniční
politiky významně přispělo k odhalování
skutečných záměrů imperialismu
vůči životním zájmům našeho
lidu i společenského pokroku a míru ve světě.
Přispělo ještě aktivněji k osvětlování
principiálních stanovisek, které zaujímá
SSSR a celé socialistické společenství.
Objasňuje, ale i naléhavé a vysoké
nároky, jež dnešní doba klade na práci
a postoje každého vlastence - internacionalisty, poctivého
občana naší země, ať pracuje kdekoliv.
V úsilí změnit alarmující fakta
o imperialistické hrozbě v ještě působivější
zbraň, s jejíž pomocí třeba mobilizovat
za plnou a bezvýhradnou podporu těchto požadavků
všemi našimi spoluobčany - na tomto prvořadém
úkolu jsme se po uplynulém období podíleli
i my, poslanci vrcholného zákonodárného
sboru ČSSR, zde a zejména pak na volebních
obvodech.
Skutečné krédo sil, které dnes přijímají
otěže imperialistické politiky, už bezpočtukrát
obnažily jejich vlastní hlásné trouby.
Avšak snad žádná z nich tak neučinila
s tak bezduchým - tudíž i kromobyčej
prostořekým - cynismem jako jistý Wilbur
Schlamm, po léta mluvčí západoněmecké
reakce. Cituji doslova: "Strašlivá podstata konfliktu
mezi komunismem a Západem tkví totiž v tom,
že komunismus v míru prospívá, mír
chce a v míru triumfuje... Jestliže se zabránění
všeobecné válce považuje za důslednější,
než odvrácení komunistického triumfu,
pak přirozeně nic nemůže tento triumf
odvrátit... skutečné přijetí
mírového soužití by znamenalo zřeknout
se vítězství Západu ve studené
válce a bylo by současně uznáním
jeho porážky". To je citát, který
jistě nepotřebuje žádný komentář.
Důležité je to, že nejen politici a diplomaté,
ale i široké vrstvy našich spoluobčanů
vidí, že sebepokrytěčtější
žonglování se slovy nemůže zastřít,
že Washington a NATO nehodlají přijmout žádný
smluvný dokument, jenž by je zavazoval zřeknout
se jaderné agrese, použití síly a hrozby
silou v mezinárodních vztazích. V nedávném
rozhovoru pro list Washington Post soudruh Černěnko
znovu právem zdůraznil: "Slova o ochotě
americké vlády k rozhovorům jsme slýchali
i dříve, nebyla však ani jednou potvrzena reálnými
činy, které byl svědčily o skutečném
přání dohodnout se na spravedlivém
a vzájemně přijatelném základě
alespoň o jedné podstatné otázce našich
vztahů - zejména v oblasti omezování
výzbroje a snížení nebezpečí
války". Spojené státy zcela bezostyšně
pošlapávají vše, co už bylo v zájmu
odvrácení nové světové války
zakotveno - základní principy Charty OSN i Závěrečného
aktu Helsink, zásady vzájemných vztahů
mezi SSSR a USA z roku 1972 i závěry SALT 2 a celé
řady dalších dohod omezení zbrojení,
mnohé jiné důležité dokumenty
a normy mezinárodního práva a mezinárodních
vztahů.
Jsme velice znepokojeni tím, že politické výsledky
2. světové války - včetně historických
závěrů Jalty a Postupimi - které si
po léta troufali otevřeně napadat jen přímí
pohrobci nacistické "třetí říše",
jsou dnes vystaveny frontálnímu útoku mezinárodní
reakce za podpory a pod patronací odpovědných
míst USA. Srovnání nemá neomalenost
revanšistických aspirací, jež jsou v tomto
duchu vedeny i proti naší zemi v NSR. Hovořil
o tom poslanec Kalkus.
I v této souvislosti litujeme, že i v sousedním
Rakousku ještě existují kruhy, snažící
se narušovat dobré sousedské vztahy mezi ČSSR
a Rakouskou republikou, které se po mnoho let v souladu
se zájmy národů obou zemí usilovně
budovali, zneužívají případu
s narušitelem státní hranice k rozpoutání
nenávistné kampaně proti Československu.
Ve shodě s našimi voliči tyto akce v celé
šíři rozhodně odsuzujeme, a podporujeme
pevný a nekompromisní postoj naší vlády
a odpovědných politických míst k této
otázce.
Válečné přípravy imperialismu
má dnes lživě ospravedlnit i demagogie s lidskými
právy, která se v poslední době pronikavě
vystupňovala.
Vážené soudružky poslankyně, vážení
soudruzi poslanci, proč byl Reagan uváděn
do Bílého domu právě za zvuku tirát
o takzvaném boji s mezinárodním terorismem,
bylo zřejmé, už na prahu 80 let. Avšak
dnes je to ještě očividnější.
Washington podporuje bezostyšněji než po celá
desetiletí všechny reakční diktátorské
režimy a agresory - Izrael, Jihoafrickou republiku, salvadorskou
juntu, hondurasské vládce, basmače řádící
v Afghánistánu, Grenada a Libanon, americká
podpora ozbrojené intervenci proti Nikaragui, hrozící
co chvíli přerůst v přímou
účast Pentagonu, diversní akce CIA a dalších
amerických zvláštních služeb, na
něž bylo na letošní rok oficiálně
schváleno 17 miliard dolarů - to je jen část
projevů státního terorismu, jenž Washington
povýšil na úroveň své oficiální
vládní politiky.