Při zpracování návrhu zásad zákona ČNR o státní památkové péči bylo přihlédnuto k právní úpravě ve Svazu sovětských socialistických republik (zákon o ochraně a využití historických a kulturních památek z r. 1976) a v některých dalších socialistických státech jako např. k zákonu o ochraně kulturních památek a muzeí v Polské lidové republice z roku 1962, k nařízení ministra stavebnictví Maďarské lidové republiky o ochraně památek z roku 1967 a k zákonu o památnících kultury a muzeí v Bulharské lidové republice z roku 1969.

Citované právní předpisy v podstatě vycházejí z téměř podobných zásadních principů péče socialistického státu o kulturní památky. Vymezení pojmu kulturní památky, jak již vyplývá z názvů zákonů (s výjimkou MLR) je širší než v ČSR. Kromě kulturních památek, které jsou druhově shodné jako v návrhu zásad zákona ČNR o státní památkové péči, patří sem sbírkové předměty v muzeích, písemné a grafické dokumenty, rukopisy, archivy a tisky. Ochrana kulturních památek je dána definicí ze zákona (pouze v MLR jsou prohlašovány).

Způsob evidence nebo registrace kulturních památek se provádí analogicky. V PLR se kulturní památky registrují z podnětu vojvodského konzervátora nebo ministra kultury. V SSSR se zapisují ve státní evidenci a rozlišují se památky všesvazového, republikového a místního významu. Hlediska rozčlenění památek do kategorií jsou uplatněna ve všech citovaných zákonech.

Ostatní ustanovení řeší obdobně práva a povinnosti vlastníků (v SSSR je vybudován silný aparát státní kontroly pokud jde o kulturní památky), ochrany a vhodného využití kulturních památek, zákaz vývozu kulturních památek, zrušení ochrany kulturní památky, výzkum archeologických památek a péče o ně.

Zvláštní pozornost je věnována i zajištění finančních prostředků na údržbu a obnovu kulturních památek, které je v zásadě povinen zabezpečit vlastník. V mimořádných případech je umožněna dotace státu (v MLR pouze na objekty lidové architektury). Zákon o ochraně a využití historických kulturních památek v SSSR dovoluje, aby u památek, které jsou ve správě památkových orgánů, byly prostředky získané z jejich využívání, znovu vráceny pro účely obnovy památek na zvláštní účet státních orgánů památkové péče.

V citovaných zákonech je rovněž obsažena odpovědnost za porušení předpisů o ochraně a využití kulturních památek. Rozsah postihů i peněžitých náhrad je např. v PL R značně důrazný. Také v sovětském zákoně jsou stanoveny sankce za poškození památky a povinnost uvést ji do původního stavu. V případě, že tak již nelze učinit, je nutno nahradit způsobenou škodu a finanční výtěžek opět připadá na zvláštní účet státních orgánů památkové péče. Pouze v MLR v nařízení č. 1 není trestně právní ochrana zakotvena a používá se obecně platných zákonů a nařízení.

Výkon státní správy v oblasti památkové péče odpovídá specifiku územního členění jednotlivých zemí. Hlavní důraz je kladen na ústřední řídící sféru a krajské orgány. Památková péče je převážně začleněna pod ministerstvo kultury (v MLR se podílí ministerstvo stavebnictví a ministerstvo kultury). V SSSR má nejvyšší výkon rada ministrů SSSR a rady ministrů národních republik. Pro odborný výkon státní památkové péče jsou zřízeny zvláštní odborné organizace.

Dobré výsledky, kterých dosahují socialistické státy v oblasti ochrany a využívání kulturních památek i historických sídelních útvarů, jsou vysoce oceňovány v mezinárodních odborných kruzích. Jsou i přesvědčivým dokladem toho, že pouze socialistická společnost je schopna vytvořit pro ochranu kulturních památek takové právní normy, aby mohla zachovat neporušené kulturní dědictví příštím generacím.