ČÁST DESÁTÁ

Společná ustanovení

§ 34

(1) Pořizovat zvukové, obrazové a jiné záznamy na představení lze jen se souhlasem pořadatele.

(2) Práva organizací rozhlasu a televize, jakož i práva autorů a výkonných umělců podle zvláštních předpisů [§ 4 a § 11 zákona č. 17/1964 Sb., o Československém rozhlase, § 4 odst. 2 a 3 zákona č. 18/1964 Sb., o Československé televizi; § 12 až 18 a § 36 až 38 autorského zákona.] zůstávají nedotčena.

§ 35

Ustanovení tohoto zákona se přiměřeně vztahují i na divadelní činnost vykonávanou školami uměleckého směru v souladu s jejich učebními plány a osnovami s tím, že povolování představení, které tyto školy pořádají ve svých prostorách, jakož i dohled na tato představení, přísluší orgánům státní školské správy.

§ 36

(1) Ustanovení tohoto zákona se nevztahují na divadelní činnost vykonávanou v československých ozbrojených silách a ostatních ozbrojených sborech a na představení uspořádaná výlučně pro jejich příslušníky.

(2) Ustanovení § 28 odst. 1 a § 29 se nevztahují na divadelní činnost ochotnických souborů zřízených společenskými organizacemi, vykonávanou v rámci mezinárodních styků těchto organizací.

(3) Kontrolní působnost podle § 33 se nevztahuje na činnost ochotnických souborů zřízených družstevními a společenskými organizacemi.

(4) Obecné předpisy o správním řízení [Zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád)] se nevztahují na rozhodování ministerstva kultury o udělení souhlasu podle § 28 odst. 1 a určení pořadatele podle § 29 odst. 1.

ČÁST JEDENÁCTÁ

Přechodná a závěrečná ustanovení

§ 37

(1) Ochotnicky soubor podle dosavadních předpisů se považuje za ochotnický soubor podle tohoto zákona, pokud je jeho zřizovatelem socialistická organizace.

(2) Ochotnický soubor, zřízený jinou než socialistickou organizací, se považuje za ochotnický soubor podle tohoto zákona a může dále vykonávat činnost, pokud ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona byl v evidenci okresního národního výboru a nejpozději do šesti měsíců od nabytí účinnosti zákona jeho zřizovatel oznámí příslušnému okresnímu národnímu výboru, že soubor pokračuje ve své činnosti.

§ 38

(1) Ministerstvo kultury obecně závazným právním předpisem

a) vymezí podrobněji okruh divadelních umělců a stanoví podmínky jejich odborné způsobilosti,

b) stanoví podrobnosti o účinkování divadelních umělců v představeních mimo provoz divadel a o podmínkách agenturní vinnosti v oboru divadelní činnosti,

c) stanoví podrobnosti o povolování představení, o povinnostech pořadatele a o výkonu dohledu na představení,

d) stanoví podrobnosti o zřizování a podmínkách činnosti ochotnických souborů a o povinnostech jejich zřizovatelů,

e) stanoví úkoly a rozsah oprávnění osob pověřených inspekční činností v oboru divadelní činnosti.

(2) Ministerstvo kultury stanoví v dohodě s ministerstvem školství České socialistické republiky obecně závazným právním předpisem

a) způsob osvědčování odborné způsobilosti divadelních umělců,

b) podrobnější podmínky divadelní činnosti škol uměleckého směru.

(3) Ministerstvo kultury stanoví v dohodě s ministerstvem práce a sociálních věcí České socialistické republiky obecně závazným právním předpisem podrobnosti přijímání divadelních umělců do pracovního poměru na základě veřejného konkursu.

§ 39

Zrušují se

a) zákon č. 55/1957 Sb., o divadelní činnosti (divadelní zákon),

b) položka č. 47 přílohy A, položky č. 27 a 28 přílohy B a položka č. 14 přílohy D k zákonu České národní rady č. 146/1971 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o národních výborech a upravuje působnost národních výborů na některých úsecích státní správy,

c) vyhláška č. 71/1958 Ú. l., kterou se stanoví podmínky účinkování divadelních umělců z povolání v představeních mimo provoz divadla, ve znění vyhlášek č. 196/1958 Ú. l. a č. 74/1964 Sb.,

d) ustanovení první, druhé a čtvrté části vyhlášky č. 99/1958 Ú. l., o povolování veřejných koncertních a jiných hudebních produkcí, veřejných produkcí estrádních a artistických, podniků lidové zábavy, některých divadelních představení, výstav, přednášek a filmových představení a o výhradném oprávnění ochranných organizací autorských, pokud se vztahují na veřejná divadelní představení mimo oblast působení nebo mimo provoz divadla a na veřejná představení ochotnická.

§ 40

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. července 1978.

Důvodová zpráva

Obecná část

I.

Divadelní umění má v socialistické společnosti významné místo mezi nástroji a prostředky, které formují člověka, jeho myšlení, cit, vkus a morálku. Je důležitou složkou celého našeho kulturního a společenského života. Plní významnou úlohu při realizaci socialistické kulturní politiky našeho státu a při harmonickém utváření osobnosti socialistického člověka, přispívá k obohacování jeho citového života, pomáhá rozvíjet jeho estetické cítění a umělecký vkus. Divadlo je zvláštní svébytnou oblastí kulturní sféry, která zaznamenala od konce druhé světové války nebývalý rozvoj.

V Československé socialistické republice je divadelní činnost upravena dosud celostátním zákonem č. 55/1957 Sb., o divadelní činnosti (divadelní zákon), a předpisy vydanými k jeho provedení, zejména na úseku povolování divadelních představení a účinkování divadelních umělců z povolání v představeních mimo provoz divadel. Tento zákon nahradil koncem padesátých let první zákon z tohoto oboru na území naší republiky vůbec (zákon č. 32/1948 Sb.), který jako jedna z prvních poúnorových norem definitivně skoncoval s kapitalistickým postojem státu k umění a zahájil éru rozvoje kulturně výchovné funkce státu ve společnosti nového typu. Zákon z roku 1957, na svou dobu velmi progresivní, neboť již vyjadřoval tehdy vytýčenou zásadu decentralizace státní správy v odvětví kultury, postupem doby zastaral v důsledku závažných změn, které nastaly v našem politickém a společenském životě a v důsledku toho i v divadelní praxi. Přestavba národních výborů uskutečněná dvěma zákony z let 1960 a 1967, federativní uspořádání našeho státu a s tím související změny v působnosti a funkcích orgánů státní správy, změny v koncepci řízení divadel i celé divadelní činnosti, zánik armádních divadel a převzetí jejich společenské funkce divadly státními, nové pohledy na opodstatněnost kategorie nestátních divadel, vznik a vývoj nových forem veřejného scénického předvádění divadelních děl, potřeba uceleného legislativního řešení otázek ochotnického divadelnictví v souladu s příslušnými politickými dokumenty na úseku kulturně výchovné a zájmové umělecké činnosti - to vše vede k potřebě, aby divadelní činnost byla normativně upravena zcela nově.

Nedostatky platného divadelního zákona z roku 1957 se v praxi orgánů státní správy v odvětví kultury projevovaly velmi zřetelně zejména v období politické konsolidace, upevňování státní disciplíny a prosazování jednotných zásad řízení státní kulturní politiky, vyplývající především z deklaratorního charakteru dosavadního zákona a z nedostatku nezbytných kompetenčních norem a ustanovení upravujících jednak práva a povinnosti orgánů státní správy a organizací působících v této oblasti kultury, jednak vzájemné vztahy těchto subjektů.

Nedostatky současné normativní úpravy divadelní činnosti lze shrnout v podstatě do těchto bodů:

1. Z hlediska potřeb a úkolů současné kulturní politiky neuspokojivě formuluje poslání divadla v naší společnosti, zejména požadavek na jeho jednoznačnou socialistickou orientaci a společenskou angažovanost.

2. Zákon nevymezuje pojem "divadelní činnosti", což vede často k pochybnostem při praktické aplikaci zákona ve vztahu k právním normám upravujícím příbuzné umělecké obory (estrádní, hudební a artistickou činnost).

3. V oblasti řízení divadelní činnosti je formulace příslušných ustanovení poplatná starým, vývojem překonaným formám řídící práce. Nedostatečně jsou vymezena zejména práva a povinnosti orgánů státní správy, která tuto činnost řídí. Tím nevytváří dostatečnou oporu pro působnost ministerstva kultury a národních výborů při uskutečňování jednotné státní kulturní politiky v této oblasti.

4. Zákon umožňuje existenci tzv. nestátních divadel, což vytváří nežádoucí dvojkolejnost v řízení divadel a oslabuje vliv orgánů státu při prosazování zásad kulturní politiky KSČ v celé šířce divadelní činnosti. Přitom s růstem nároků na obsah a uměleckou kvalitu profesionálního divadla instituce nestátních divadel přirozenou cestou dožívá. [V současné době působí již jen jediné nestátní divadlo "Na provázku" v Brně, tč. provozované Městským domem kultury v Brně, které bude nejpozději do nabytí účinnosti zákona zrušeno. Umělecký soubor tohoto divadla bude zachován v rámci některého státního divadla v Brně.]

5. Působnost orgánů státní správy při povolování představení je koncipována z různých hledisek, konkrétní rozhodování svěřuje zákon krajským a okresním národním výborům (tato působnost byla později decentralizována), přičemž příslušný je národní výbor, v jehož obvodu působnosti má divadlo sídlo, a divadlo samo má povinnost jen oznámit konání představení místně příslušnému okresnímu národnímu výboru. V důsledku toho povolovací řízení ztrácelo postupem času na významu, což mělo za následek - zejména v krizovém období let 1968 - 1969 - řadu negativních jevů.

6. Zákon nevěnuje dostatečnou pozornost ochotnickému divadelnictví; je už nanejvýše žádoucí vytvořit právní stav v souladu se skutečným stavem a předpokládaným vývojem, zejména pokud jde o organizační stránku a ideové odborné usměrňování této významné oblasti kulturně výchovné práce a společenské zájmové činnosti.

7. Zákon neřeší vůbec otázku výkonu divadelní činnosti ve styku se zahraničním; přitom zahraniční styky ve všech oblastech kultury se neustále rozšiřují a tvoří již významnou složku naší zahraniční politiky.

Odstranění těchto nedostatků a zdokonalení právní úpravy celého úseku divadelnictví, především pokud jde o normativní vymezení kompetencí a povinností orgánů státní správy na všech stupních, vyžaduje podstatnou změnu platného zákona. S ohledem na rozsáhlé a koncepčně závažné změny jeho ustanovení i celé struktury zákona, která byla poplatná legislativní technice z doby před vydáním ústavy z roku 1960, navrhuje se zrušit tento zákon jako celek; nahradí ho konformní zákony národních rad obou republik.

II.

V předkládaném návrhu nového zákona České národní rady o divadelní činnosti, vypracovaném na podkladě zásad schválených vládou ČSR [Usnesení vlády ČSR z 9. července 1975, č. 167.] a s přihlédnutím k stanovisku, které k těmto zásadám vyslovilo předsednictvo České národní rady v září 1975, uplatňují se tato hlavní hlediska:

1. Výstižněji se formuluje socialistická orientace divadelní činnosti se zvláštním důrazem na požadavek společenské angažovanosti.

2. Zakotvuje se princip řízení divadel zásadně krajskými národními výbory (s výjimkou Národního divadla v Praze) a rozděluje se přesně působnost na úseku divadelnictví mezi všechny stupně orgánů státní správy v odvětví kultury v duchu zákona o národních výborech a ve smyslu závěrů XIV. sjezdu KSČ, pokud jde o posílení pravomoci a odpovědnosti státních orgánů, zejména nižších stupňů. Tím se dotvářejí i právní předpoklady pro řízení a dovršení konsolidace celého českého divadelnictví.

3. Jednou z nejdůležitějších správních působností, rozhodování a povolování konkrétních divadelních představení (mimo provoz divadel, jakožto státních socialistických organizací) svěřuje návrh jednoznačně základnímu článku státní správy, tj. městským a místním národním výborům. Návrh vychází přitom z předpokladu, že u představení, v nichž budou účinkovat divadelní umělci z povolání, budou se povolující orgány podílet na odpovědnosti za ideový a umělecký dopad představení se zkonsolidovanými, krajsky řízenými agenturami, které budou představení obligatorně pořadatelům dodávat, u představení ochotnických pak budou rozhodovat v úzké spolupráci s okresními národními výbory (a jejich kulturními středisky), která se stanou hlavním článkem odborného řízení tohoto významného úseku zájmové umělecké činnosti.

4. Úsek ochotnického divadelnictví se právně řeší zcela novým způsobem; stejně nové se upravuje zřizování ochotnických souborů a odpovědnost zřizovatele i vedoucího souboru. Zřízení ochotnického souboru, který hodlá vyvíjet veřejnou činnost, spojuje návrh s povinností informovat o tom státní orgán, jímž je podle návrhu okresní národní výbor, který bude příslušný k registraci ochotnických souborů v obvodu své působnosti.

5. Instituce nestátních divadel, která se již pře žila, se z návrhu vypouští.

6. Návrh upravuje také řízení divadelní činnosti ve styku se zahraničním. Vychází se přitom z celospolečenského zájmu na řízení zahraniční politiky ČSSR tak, aby byla zabezpečena důstojná reprezentace divadelní kultury České socialistické republiky v cizině a cílevědomá mezinárodní výměna kulturních hodnot se zahraničím s cílem maximálního obohacování kulturního života pracujících.

III.

Navrhovaná úprava nepředpokládá zřizování nových organizací ani zvyšování provozních nákladů nebo personálního vybavení divadel a nebude mít za následek zvyšování honorářů a odměn v oblasti divadelní činnosti. Nepočítá se také ani se zvyšováním stavu pracovníků na jednotlivých stupních orgánů státní správy v důsledku realizace navrhovaného zákona v praxi po nabytí jeho účinnosti; lze tedy konstatovat, že navrhovaná úprava nebude mít dopad ani na rozpočty národních výborů a na plán pracovních sil. Pokud se projeví nutnost modernizace některých divadelních budov, bude se tak dít v rámci příslušných prostředků a stavebních kapacit nezávisle na zákonu. Vzhledem k tomu přijetí návrhu a jeho uvedení v život si nevyžádá žádné nové nároky na státní plán a rozpočet.

Zvláštní část

Základní ustanovení

(K § 1 až 4 návrhu)

Stěžejní ustanovení § 1 odst. 1 návrhu formuluje poslání divadelní činnosti a její společenskou a kulturně politickou funkci. Navržená formulace vychází z dosaženého stupně vývoje našeho divadelnictví, jehož pokrokové tradice můžeme sledovat v jeho historii až od konce 18. století s vyvrcholením v etapě socialistické výstavby; nelze ji proto chápat jen jako pouhý postulát, nýbrž jako trvalý a reálný program.

V souladu s novým pojetím divadla a jeho postavením v kulturním životě socialistické společnosti obsahuje návrh v § 1 odst. 2 zásadu, že o divadelní činnost a její plánovitý rozvoj pečuje stát; spolupracuje přitom se společenskými organizacemi. Divadla, v nichž účinkují divadelní umělci z povolání, včetně celého jejich provozu svěřuje návrh zákona výlučně státu. Na toto ustanovení navazují pak příslušná konkrétní kompetenční ustanovení návrhu, zejména i § 31 až 33.

Navrhovaná formulace § 2 stanoví, že charakteristickým rysem divadelní činnosti je to, že divadelní díla (ve smyslu práva autorského) jsou předváděna na scéně přítomnými účinkujícími formou představení. Za scénu se nepokládá pouze jeviště v tradičním smyslu tohoto slova jako součást jednoúčelové divadelní budovy, nýbrž jakýkoli prostor, kde dojde k provedení inscenace divadelního díla.

Další základní podmínkou divadelní činnosti ve smyslu navrženého zákona je, aby dílo bylo předvedeno veřejně. Vymezení tohoto pojmu, který má ve sféře práva správního odlišný obsah než např. v právu trestním, návrh zákona výslovně neobsahuje. Teoretický rozbor dané otázky, který zvážil zejména judikaturu býv. Nejvyššího správního soudu, pokus o definici pojmu "veřejný" pro oblast správního zákona č. 32/1948 Sb., jakož i současnou praxi a obecné chápání veřejnosti, vedl k jednoznačnému závěru, že nelze vyčerpávajícím způsobem stanovit přímo v zákoně všechna potřebná kritéria, jimiž by byl objektivně spolehlivě vymezen charakter veřejnosti divadelního představení. Za veřejné bude nepochybně považováno představení, které bude zpřístupněno individuálně neurčenému okruhu návštěvníků, zpravidla - ale nikoli bezvýjimečně - na základě veřejné nabídky, ať již skutečný počet diváků bude jakýkoli. Veřejnou povahu nebude však možno upírat ani takovému představení, kde budou návštěvníci tvořit individuálně určený okruh osob (např. vyhrazené představení pro vyznamenané pracovníky z odvětví školství ke Dni učitelů apod.), pokud návštěvníci představení nebudou vytvářet úzký okruh osob se zvláštním vztahem k jeho pořadateli, vymykající se běžnému chápání pojmu "veřejný" ve správním smyslu tohoto pojmu (např. loutkové představení uspořádané v soukromém bytě rodiči pro vlastní děti a jejich jmenovitě pozvané spolužáky, nebo přátele z nejbližšího okolí jejich obydlí aj.). Návrh proto záměrně nedefinuje pojem "veřejné představení", který bude v drtivé většině praktických případů nepochybný a ponechává rozhodování konkrétních sporných případů správní praxi, popř. judikatuře, aby chápání tohoto pojmu bylo v souladu s celospolečenským zájmem na jeho vymezení v optimálním rozsahu.

V § 3 návrh zachovává tradiční, v čs. právním řádu již vžitý pojem "divadelní umělec" jak jej definoval a zavedl do praxe už první divadelní zákon z roku 1948. V souladu s navrhovanou definicí jsou tedy divadelní umělci všichni tzv. umělečtí pracovníci divadel ve smyslu příslušných platových předpisů, tj. vedle herců, zpěváků, tanečníků, hráčů orchestru i choreograf a jevištní výtvarník, pokud tyto osoby jsou v pracovním poměru k divadlu anebo - zatím jen zcela výjimečně - ke krajské agentuře. Z praktických důvodů se pak u těchto osob, které vyvíjejí divadelní činnost mimo pracovní poměr, omezuje obsah tohoto pojmu přirozeně na divadelní umělce, jejichž osobní účast při představení je nezbytná (srv. § 1 návrhu):

Požadavek, aby divadelní umělci, kteří vykonávají divadelní činnost jako své povolání, měli patřičnou odbornou způsobilost, je důležitým předpokladem pro udržení a další zvyšování umělecké úrovně českého profesionálního divadelnictví. Osvědčení odborné způsobilosti bude podmínkou nadále však nikoli bezvýjimečnou - jak při přijímání do pracovního poměru k divadlu na místa (funkce) uměleckých pracovníků, tak i pro výkon divadelní činnosti mimo provoz divadel.

Činnost uměleckých pracovníka divadel mimo pracovní poměr je častým a téměř pravidelným jevem, ať již jde o jejich účinkování pro rozhlas, film a televizi nebo při jiných příležitostech. Aby se tato činnost, která je bezpochyby společensky žádoucí a prospěšná a která je vykonávána zpravidla na podkladě smluv o podání uměleckého výkonu podle autorského zákona (na tyto případy nelze automaticky vztahovat ustanovení § 237 odst. 3 zákoníku práce), nedostávala do rozporu s plněním povinností vyplývajících z pracovního poměru k divadlu, předpokládá návrh - v souladu s dosavadní praxí - že konkrétní případy uvolňování uměleckých pracovníků divadel budou předmětem dohod mezi příslušnými organizacemi. Návrh zákona neobsahuje o této otázce záměrně výslovné ustanovení, neboť jednak jde o problematiku, která je podle příslušných ústavních předpisů v působnosti federace, jednak a-ni není zákonná úprava této problematiky nezbytná.

Za účelem vyloučení subjektivního prvku při obsazování volných systemizovaných míst uměleckých pracovníků divadel stanoví návrh zákona zásadu vyhlašování veřejných konkursů. Prováděcí předpis pak bude mít také charakter zvláštního předpisu o konkursním řízení pro účely pružnějšího rozvazování pracovního poměru [podle § 51 odst. 1 písm. b)] zákoníku práce.

Ochotnické divadelnictví je významnou a společensky důležitou složkou české divadelní kultury. Sehrálo mimořádnou historickou úlohu při formování a rozvoji českého divadelnictví i dnes jako součást zájmové umělecké činnosti, výraz tvůrčích schopností a kulturní aktivity širokých vrstev národa i ušlechtilá forma využívání volného času.

Návrh vychází na tomto úseku v § 4 především z té skutečnosti, že veřejné scénické předvádění divadelních děl patří k tradičním společensky zvlášť významným formám zájmové umělecké činnosti, při níž se lidé z přirozené potřeby a z vlastního zájmu vyžívají především také tím, že se sami v různé míře a různým způsobem veřejně projevují. Mohou být též organizačně sdruženi v zájmové organizaci "Svaz českých divadelních ochotníků" (podle zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních), který pečuje po ideové a organizační stránce ve spolupráci s příslušnými státními ústavy o zvyšování úrovně svých členů i celého ochotnického divadelnictví, a tím výrazně přispívá k plnění programu státní kulturní politiky.

Divadla

(K § 5 až 7 návrhu)

Divadlo definuje zákon jako státní socialistickou organizaci, která představuje nejvýznamnější článek v procesu společenského využívání divadelních děl. Jeho hlavním posláním je výkon divadelní činnosti, které plní organizovaným působením svých uměleckých i jiných pracovníků na základě schváleného dramaturgického plánu, z něhož vyplývá plán činnosti (výkonů).

V souladu s kulturně politickou linií XIV. sjezdu KSČ, jíž se sleduje soustavné posilování pravomoci a odpovědnosti nižších orgánů státní správy za rozvoj kultury, svěřuje ustanovení § 5 návrhu zřizování, řízení a rušení divadel krajským národním výborům, resp. Národnímu výboru hl. města Prahy, a jen zcela výjimečně v případě nezbytné potřeby, ministerstvu kultury. Tak soustředí zákon veškerou rozhodující působnost při řízení profesionálního divadelnictví na dvou stupních státní správy: na ministerstvu kultury a krajských národních výborech.

Povinnost krajských národních výborů konzultovat s ministerstvem otázku jmenování a odvolání ředitelů divadel je v souladu s kulturně politickými úkoly ministerstva kultury a s jeho odpovědností za řízení celého českého divadelnictví. Jinak by se totiž mohla péče o další vzdělávání a výchovu divadelních umělců a o vytváření vhodných kádrových rezerv - tato povinnost vyplývá pro ministerstvo z § 68 odst. 2 písm. a) zákona o národních výborech - minout se sledovanými cíli kádrové politiky.

Navrhovaný zákon se nedotkne příslušných obecných ustanovení o zřizování a zániku organizací (srv. § 7 rozpočtových pravidel stanovených zákonem č. 134/1970 Sb.), ani zvláštních předpisů obsahujících kompetenci odborových orgánů, jejichž působnost je zajištěna jednak v zákoně č. 37/1959 Sb., o postavení závodních výborů základních organizací ROH a v jeho příloze, jednak v zákoníku práce, popř. v dalších obecně závazných právních předpisech.

Ustanovení § 6 o zvláštním postavení Národního divadla v Praze jako jediného ústředně řízeného divadla, jež bylo převzato do péče státu již v roce 1930, je odůvodněno zcela mimořádným kulturním i politickým významem, který toto divadlo od svého zrodu mělo a který si má zachovat jako vrcholný representant české národní kultury i v budoucnosti. Ustanovení navazuje na § 8 dosavadního zákona, jímž byl zákon č. 83/1929 Sb., o Národním divadle v Praze, zrušen.

Návrh zákona předpokládá, že všechna divadla se budou řídit vlastními statuty, v nichž budou vedle obvyklých otázek řešeny i formy, jimiž budou uplatňovat svůj vliv na činnost divadel okresní, popř. městské národní výbory (např. zastoupením v umělecké radě jakožto poradním orgánu ředitele), nebo i spolupráce s významnými společenskými organizacemi ze sféry kultury.

Agentury

(K § 8 a 9 návrhu)

Veškerá profesionální divadelní činnost má podle návrhu spočívat na dvou organizačních článcích: především na divadlech jako státních, výlučně na tuto činnost specializovaných institucích, doplňkově pak na agenturách, které budou organizačně zajišťovat uspokojování potřeb obyvatelstva, pokud jde o divadelní představení, zejména v místech, která nejsou plně pokryta sítí státních divadel, ať již přímo nebo v rámci jejich pravidelné zájezdové činnosti (plánovaným působením na jevištích tzv. stálých divadelních scén apod.). K tomu účelu návrh využívá existujících organizací řízených krajskými národními výbory, které vznikly původně na základě § 3 zákona č. 81/1957 Sb., o koncertní a jiné hudební činnosti, a jimž byly současně svěřeny úkoly podle § 2 zákona č. 82/1957 Sb., o estrádách, artistických produkcích a lidové zábavě. Tyto organizace (krajská jednatelství), v letech 1958-1960 ještě jen zvláštní pracoviště některého krajského kulturně osvětového zařízení nebo krajského symfonického orchestru, byly konstituovány jako samostatné, zpravidla hospodářské organizace na základě vládního nařízení č. 71/1960 Sb., o rozšíření pravomoci a odpovědnosti národních výborů a o uspořádání a činnosti jejich orgánů (srv. § 35 odst. 5 cit. vl. nař.); současně byly do těchto organizací začleněny krajské filmové podniky, oproštěné již od přímé správy všech kin v kraji (ta byla v rámci decentralizace v letech 1956 a 1957 převedena na místní a městské národní výbory). Tak byly vytvořeny jednotně ve všech krajích krajské podniky pro film, koncerty a estrády, které v současné době jsou v některých krajích již organizačně přebudovány v duchu usnesení vlády ČSR č. 212/72 a usnesení předsednictva vlády ČSSR č. 338/75, popř. jim byl změněn - s cílem vytvořit lepší podmínky pro plnění kulturně politických úkolů - způsob hospodaření (nyní příspěvkové organizace).

Krajské agentury budou výhradně oprávněny provádět kvalifikační řízení divadelních umělců mimo pracovní poměr, na jeho podkladě je přijímat do evidence a sjednávat s nimi smlouvy o účinkování v představeních mimo provoz divadel. Současně budou krajské agentury evidovat i ty divadelní umělce v pracovním poměru k divadlům, kteří se souhlasem vedení divadla projeví zájem o výkon divadelní činnosti vedle svého pracovního poměru, tedy mimo plánovanou činnost divadla, jehož jsou pracovníky. Krajské agentury se tak stanou jedinými dodavateli inscenací divadelních děl pořadatelům divadelních představení, ať již dojde k nastudování díla přímo z iniciativy agentury podle jejího dramaturgického plánu, nebo mimo agenturu - ale s jejím souhlasem - na základě dohody divadelních umělců.

S krajskými agenturami, právě tak jako s divadly, bude spolupracovat ústřední agentura v působnosti ministerstva kultury, která bude napomáhat krajským agenturám při sjednocování kritérií kvalifikačního řízení, využívat umělců v evidenci krajských agentur pro plnění svých úkolů při monopolním obstarávání zahraničního styku v oboru divadelní činnosti po komerční linii, popř. i vytvářet vzorové programy s aktuálním tématickým zaměřením a za pomoci krajských agentur je nabízet zájemcům z řad pořadatelských organizací.

Ochotnické soubory

(K § 10 až 14 návrhu)

Návrh umožňuje zřizovat ochotnické soubory všem socialistickým organizacím. Realizaci tohoto práva spojuje v konkrétních případech s povinností uvědomit o tom orgán státní správy, který bude tyto soubory registrovat a zajistí jim odborně metodickou pomoc prostřednictvím svého kulturního střediska jakožto metodického centra pro oblast zájmové umělecké činnosti.

Koncepce návrhu čtvrté části zákona vychází - poněkud odchylně od původně schválené zásady - z dosavadní praxe normativně sice nezakotvené v právním předpisu, ale všeobecně zachovávané na

základě "Zásad rozvoje zájmové umělecké činnosti", dohodnutých k postupnému naplňování příslušné části rezoluce XIV. sjezdu KSČ mezi ministerstvem kultury ČSR, ministerstvem školství ČSR, Českou radou odborových svazů, ČÚV Socialistického svazu mládeže, ČÚR Pionýrské organizace SSM a ÚV Českého svazu družstevních rolníků. Tyto zásady byly vydány všemi uvedenými ústředními orgány jako metodické pokyny pro jejich podřízené orgány a organizace; v souvislosti s tím vydalo Revoluční odborové hnutí i separátní "Zásady činnosti a hospodaření kulturních zařízení ROH". Po státní linii, tedy především pro národní výbory všech stupňů, vydalo "Zásady rozvoje ZUČ" ministerstvo kultury ČSR výnosem ze dne 23. 3. 1972, čj. 11 614/71-II/1 (Věstník MŠ a MK ČSR, r. 1972 str. 59 a násl.), a jsou podle zkušeností všeobecně zachovávány a respektovány. Podle tohoto dokumentu a současné praxe v ČSR (a shodně i v SSR) je zřízení zájmového uměleckého kolektivu v jakémkoli uměleckém oboru "v přímé pravomoci zřizovatele. Zřizovatel oznamuje zřízení kolektivu svému nadřízenému orgánu a příslušnému okresnímu kulturnímu středisku k účelům evidence a statistiky. Rovněž zrušení zájmového kolektivu je v kompetenci zřizovatele. Zřizovat však takový krok předem konzultuje s vyšším orgánem a s okresním kulturním střediskem, které prozkoumá možnost jiného řešení včetně převedení kolektivu k jinému zřizovateli. Při ustavování a řízení zájmových kolektivů postupují zřizovatelé podle směrnic svých ústředních orgánů".

Předkládaný návrh představuje tedy zachování všech principů uplatňovaných v současné praxi, pouze s tím rozdílem, že evidence ochotnických divadelních souborů, vedená dosud u okresních kulturních středisek jakožto organizací podřízených okresním národním výborům, se přenáší přímo na ONV jako orgány státní správy, které po zjištění, že jsou splněny zákonné podmínky pro zřízení každého jednotlivého souboru, provede jeho registraci. U registrovaných ochotnických souborů bude okresní národní výbor vykonávat svou působnost podle § 12 návrhu, tedy zejména zajišťovat jim soustavnou metodickou pomoc prostřednictvím svého odborného zařízení (okresního kulturního střediska) a dbát o jejich systematické využívání v rámci jednotného plánu kulturně výchovné činnosti.

Příslušnost k oznamovací povinnosti podle § 10 odst. 2 je stanovena odchylně u ochotnických souborů zřízených odborovou organizací. Tím se vytváří i v zákoně prostor pro vyšší odborové orgány, aby mohly ovlivňovat, že ochotnické soubory na bázi ROH nebudou vznikat a zanikat živelně a bez dostatečných záruk, že jejich činnost se bude vyvíjet cílevědomě v souladu se státní kulturní politikou.

U vybraných, kvalitních ochotnických souborů se nadále předpokládá, že okresní národní výbor bude uplatňovat vliv na jejich dramaturgický plán tak, aby činnost souboru byla přímo součástí okresního plánu kulturně výchovné činnosti a aby realizaci tohoto plánu obohacovala žádoucím směrem. Počítá se také s tím, že sama divadla, popř. složky společenských organizací v divadlech, budou zřizovat ochotnické soubory a využívat svých odborných pracovníků k práci s těmito kolektivy zájmové umělecké činnosti.

Ustanovení § 11 a 12 návrhu zachovává v podstatě současný stav; prohloubení a zkvalitnění činnosti okresních národních výborů na úseku ochotnického divadelnictví možno očekávat na základě nově právně konstituované inspekční působnosti.

Aby v evidenci okresních národních výborů nebyly zbytečně vedeny soubory zaniklé nebo nevyvíjející žádnou činnost, obsahuje návrh v § 14 odst. 1 odhlašovací povinnost zřizovatele takového souboru. Je samozřejmé, že okresní národní výbory budou samy iniciativně získávat informace o činnosti a existenci souborů, které delší dobu veřejně neúčinkovaly.

V případě zániku zřizovatele, zaniká přirozeně i ochotnický divadelní soubor jím řízený; aby však nevznikaly kulturně politické škody v důsledku této právní skutečnosti, umožňuje návrh zachování existence životaschopných ochotnických souborů i v takovýchto případech, v praxi nepochybně výjimečných, a to způsobem uvedeným v § 14 odst. 2 návrhu.