Prosím o hlasování její poslance zvolené
v České socialistické republice, kterých
je přítomno 65,
Kdo z těchto poslanců souhlasí s návrhem
zákona podle návrhu zpravodaje, nechť zvedne
ruku! /Hlasuje se./ Děkuji.
Je někdo proti? /Nikdo./
Zdržel se někdo hlasování? /Nikdo./
Děkuji.
S návrhem souhlasí všichni přítomní
poslanci Sněmovny národů zvolení v
České socialistické republice.
Žádám o hlasování poslance Sněmovny
národů zvolené ve Slovenské socialistické
republice, kterých je přítomno 67.
Kdo z těchto poslanců souhlasí s návrhem
zákona podle návrhu zpravodaje, nechť zvedne
ruku! /Hlasuje se./ Děkuji.
Je někdo proti? /Nikdo./
Zdržel se někdo hlasování? /Nikdo./
Děkuji.
Pro zákon hlasovali též všichni přítomní
poslanci Sněmovny národů zvolení ve
Slovenské socialistické republice.
Sněmovna národů tedy zákon přijala
jednomyslně.
Vzhledem k tomu, že Sněmovna lidu a Sněmovna
národů přijaly shodná usnesení,
konstatuji, že Federální shromáždění
schválilo zákon o státním rozpočtu
československé federace na rok 1972. /Potlesk./
Nyní přerušuji jednání asi na
15 minut.
/Jednání přerušeno v 10.48 hod./
/Jednání opět zahájeno v 11.04 hod./
Předseda SL V. David: Vážené
soudružky a soudruzi poslanci, budeme pokračovat v
přerušeném jednání.
Posledním bodem pořadu je
Jménem vlády ČSSR odůvodní
návrh ministr zahraničních věcí
ČSSR ing. Bohuslav Chňoupek. Prosím, aby
se ujal slova.
Ministr zahraničních věcí ČSSR
ing. B. Chňoupek: Vážené súdružky
a súdruhovia poslanci, dovoľte mi zdôvodniť
vládny návrh, ktorým sa predkladá
na schválenie Federálnemu zhromaždeniu Dohovor
o potlačení protiprávneho zmocnenia sa lietadiel.
Tento dohovor sme dojednali a podpísali 16. decembra 1970
na konferencii v Haagu.
Potreba dojednať zmluvný dokument, ktorý by
zaväzoval štáty k prísnym zákrokom
proti vzdušnému pirátstvu, obzvlášť
naliehavo vystúpila do popredia v posledných rokoch.
Únosy civilných lietadiel znamenajú vážne
ohrozenie bezpečnosti cestujúcich a leteckého
personálu a súčasne i leteckej dopravy vôbec.
Treba, aby sa únosy lietadiel prísne stíhali
ako medzinárodný trestný čin. Preto
sa touto otázkou zaoberala Medzinárodná organizácia
pre civilné letectvo už od roku 1968.
V rokoch 1969 a 1970 sa stala táto otázka takou
naliehavou, že ju zaradili do programu rokovania XXIV. a
XXV. zasadania Valného zhromaždenia OSN. Tieto zasadania
odsúdili násilné činy proti civilnému
letectvu a súčasne boli prijaté rezolúcie,
ktorými sa vyzývali štáty, aby proti
nim podnikli účinné opatrenia a vypracovali
medzinárodnú dohodu proti takýmto činom
zameranú.
Výzvu Valného zhromaždenia OSN realizovala
konferencia o leteckom práve, konaná 1. až
16. decembra 1970 z iniciatívy Medzinárodnej organizácie
pre civilné letectvo v Haagu. Jej výsledkom je vypracovaný
a prijatý text Dohovoru o potlačení protiprávneho
zmocnenia sa lietadiel.
ČSSR od začiatku usilovala o vyriešenie tejto
otázky, a preto sa tiež aktívne podieľala
na rokovaniach orgánov Medzinárodnej organizácie
pre civilné letectvo a vo výboroch Valného
zhromaždenia Organizácie spojených národov.
Spoločne s delegáciami ďalších
socialistických krajín, Sovietskeho zväzu,
Bieloruskej SSR, Ukrajinskej SSR, Bulharskej ľudovej republiky,
Maďarskej ľudovej republiky, Rumunskej socialistickej
republiky a Juhoslávie vyvíjala československá
delegácia veľkú aktivitu i na medzinárodnej
konferencii v Haagu. Pravda, nedostatkom konferencie bolo, že
pri príprave sa nepodarilo presadiť princíp
univerzálnej účasti všetkých
štátov, takže niektorým z nich, ktoré
mali záujem na riešení tejto otázky,
najmä NDR, účasť na konferencii nebola
umožnená.
Na konferencii, ako aj v celom priebehu jej prípravy sa
prejavoval medzi zúčastnený mi štátmi
rozdielny názor na najdôležitejšiu otázku
pripravovanej dohody, totiž na otázku vydávania
páchateľov štátu, kde je lietadlo registrované.
Socialistické štáty spolu s niektorými
inými krajinami, ktoré boli postihnuté násilnými
činmi, usilovali sa o zakotvenie extradície páchateľov.
Druhá skupina štátov, medzi ktoré patrila
väčšina západoeurópskych krajín
a niektoré rozvojové krajiny, sa z rôzne motivovaných
dôvodov zakotveniu tejto zásady bránila.
Výsledkom je kompromisné riešenie, ktoré
ponecháva na vôli zmluvného štátu,
na území ktorého sa páchateľ
nachádza, či páchateľa vydá alebo
nie. Pravda, pokiaľ tak neurobí, ukladá mu
povinnosť stíhať páchateľa, a to
rovnakým spôsobom ako v prípade iných
závažných trestných činov.
Dohovor je vo svojom celku významným dokumentom,
ktorý pri dôslednej aplikácii môže
slúžiť ako dôležitý nástroj
v boji proti leteckému pirátstvu.
Veľkým kladom Dohovoru je, že z povinnosti stíhať
páchateľa sa nepripúšťa žiadna
výnimka. Teda, že každý zmluvný
štát má povinnosť páchateľa
prísne potrestať. To znamená, že páchateľ
sa nemôže vyhnúť zodpovednosti za svoj
čin tým, že by ho napr. odôvodňoval
politickými motívmi. Práve v tejto povinnosti
zmluvných štátov stíhať páchateľov
tkvie predpoklad účinnosti Dohovoru.
Dohovor ratifikovalo 16 štátov a nadobudol platnosť.
Zo socialistických krajín ho ratifikovali ZSSR,
BLR, NDR, Maďarská ľudová republika a
Mongolská ľudová republika.
Významným úspechom socialistických
krajín je, že Dohovor zostáva otvorený
pre všetky štáty, teda aj pre tie, ktoré
sa nemohli z diskriminačných dôvodov zúčastniť
na jeho príprave, to znamená, že je v pravom
zmysle slova univerzálny.
Pri ratifikácii Dohovoru urobíme výhradu
k odseku 1 čl. 12, ktorý sa týka otázky
riešenia sporov vzniklých pri aplikácii alebo
pri interpretácii Dohovoru.
Podľa znenia tohto ustanovenia Dohovoru môže totiž
ktorákoľvek strana v prípade, že by sa
nepodarilo spor vyriešiť arbitrážou, predložiť
spor Medzinárodnému súdnemu dvoru. Toto ustanovenie
je v rozpore s koncepciou socialistických krajín,
pokiaľ ide o spôsoby riešenia medzinárodných
sporov, ČSSR tak ako aj ostatné socialistické
krajiny využila možnosť, ktorú dáva
ods. 2 článok 12, a vyhlasuje, že nebude viazaná
uvedeným ustanovením.
Ratifikácia Dohovoru bude významným krokom
na ceste k zvýšeniu bezpečnosti leteckej dopravy.
Vzhľadom na to vláda ČSSR odporúča,
aby Federálne zhromaždenie s týmto Dohovorom
vyslovilo súhlas.
Na záver, súdružky a súdruhovia, mi
dovoľte poďakovať s. Plojharovi za jeho vrelé
slová a súčasne využiť príležitosť
prvého vystúpenia pred najvyšším
naším orgánom štátnej moci, aby
som vyjadril najhlbšie ubezpečenie pracovníkov
Federálneho ministerstva zahraničných vecí,
že vykonajú všetko, aby aj napriek nie jednoduchej
situácii realizovali tie náročné úlohy,
ktoré na úseku zahraničnopolitickom stanovil
XIV. zjazd KSČ, októbrové plenárne
zasadanie jej ústredného výboru a ako ho
formulovalo vládne vyhlásenie, t. j. konštruktívnu
iniciatívnu mierovú aktivitu v najužšej
koordinácii s bratskými socialistickými krajinami,
predovšetkým so Sovietskym zväzom, ktorého
hlavným zmyslom je zvyšovanie aktívneho podielu
ČSSR na upevňovaní jednoty socialistických
krajín, podpora pokrokových revolučných
hnutí a upevňovanie svetového mieru. Ďakujem
za pozornosť.
Předseda SL V. David: Děkuji s. ministrovi
za jeho výklad. Prosím poslance dr. Pavla Auersperga,
předsedu zahraničního výboru SN, aby
jako společný zpravodaj přednesl stanovisko
výborů Sněmovny národů, kterým
byl vládní návrh přikázán
k projednání.
Zpravodaj poslanec RSDr. P. Auersperg: Vážené
Federální shromáždění,
soudružky a soudruzi poslanci, stále se množící
případy únosů civilních letadel
a dalších násilných aktů proti
civilnímu letectví, jichž jsme byli v minulých
letech svědky, právem vyvolaly znepokojení
světové široké veřejnosti a vyvolaly
naléhavou potřebu efektivních mezinárodních
opatření. Tyto činy nebyly totiž zaměřeny
pouze vůči jedné zemi nebo určité
skupině zemí, nýbrž se jednalo o činy,
jejichž obětmi je civilní letectví celé
řady zemí ve světě, mezi nimi i Československa.
Nebezpečí, které tyto činy představují,
není omezeno pouze na přímé ohrožení
uneseného letadla, jeho cestujících a posádky.
Únos letadla je zároveň i vážným
ohrožením celkového leteckého provozu,
zejména jeho neobyčejně citlivého
systému, nemluvě již o celé sérii
krajních rizik, které jsou spojeny s násilným
odvedením letadla z jeho předepsané dráhy
a s přistáním na často neznámých
plochách.
Neméně důležitou úlohu jistě
hraje i psychická stránka. Řízení
velkého dopravního letadla za složitých
provozních podmínek je samo o sobě obtížnou
záležitostí, která se však stává
ještě komplikovanější, jsou-li
při ní členové posádky a cestující
fyzicky ohrožováni. Jak známo, v některých
případech došlo i k násilí ze
strany pachatelů vůči cestujícím
a posádce. A často jen zcela náhodou nedošlo
ke katastrofám nedozírného rozsahu.
Z uvedených faktů je zřetelně patrno
nebezpečí, které násilné zásahy
do civilního letectví představují.
Tyto pirátské zásahy si již vyžádaly
řadu lidských obětí, nehledě
na značné materiální škody, které
při nich byly způsobeny. Je proto žádoucí,
aby jejich pachatelé byli důsledně stíháni
a aby nemohli uniknout spravedlivému trestu. Praxe zároveň
potvrzuje, že stíhání a trestání
pachatelů je rovněž nejlepším preventivním
prostředkem v předcházení těmto
násilným činům.
Mezinárodní organizace pro civilní letectví
se otázkou únosů letadel jako naléhavým
problémem začala zabývat již v roce
1968. V důsledku stále rostoucího počtu
pirátských únosů, který dosahoval
až několik letadel týdně, byla zařazena,
jak tu připomněl ve svém vystoupení
ministr zahraničních věcí, na program
a projednávána na 24. zasedání Valného
shromáždění OSN v roce 1969 a na 25.
zasedání Valného shromáždění
OSN v roce 1970.
Obě zasedání přijala rezoluce, které
násilné činy proti civilní letecké
dopravě odsuzovaly a které vyzývaly státy
k přijetí příslušných
opatření proti těmto činům,
mezi něž na prvém místě patří
přijetí mezinárodní úmluvy
k této otázce.
Rozhodující úlohu sehrála mezinárodní
konference o leteckém právu, která se konala
v prosinci 1970 z iniciativy mezinárodních organizací
pro civilní letectví v Haagu. Na této konferenci,
které se zúčastnily delegace 77 zemí,
byl přijat text Úmluvy o potlačení
protiprávního zmocnění se letadel,
který byl připraven právním výborem
mezinárodní organizace pro civilní letectví.
Je nutno říci, že tato Úmluva ještě
zdaleka není dokonalým nástrojem boje proti
leteckému pirátství. Její hlavní
nedostatek tkví v tom, že nezakotvuje princip extradice
pachatelů do států, v němž je
letadlo registrováno. O zakotvení tohoto principu
v Úmluvě usilovaly především
socialistické státy, neboť v něm přirozeně
viděly hlavní prostředek k tomu, aby pachatel
nemohl uniknout odpovědnosti za svůj čin.
Úmluva ukládá každému státu,
na jehož území se nalézá pachatel
trestného činu, jímž je protiprávní
zmocnění se letadla, pokus o tento čin nebo
spoluúčast, aby viníka zatknul. V případě,
že tento stát se rozhodne pachatele nevydat, je povinen
bez výjimky předložit případ
příslušným orgánům ke
stíhání. Prosazení obratu "bez
výjimky" je pokrokem, neboť je myšlen na
ty případy, kdyby se projevila snaha zachránit
trestnému stíhání s poukazem na údajně
politickou motivaci činu.
Úmluva tedy dává státu, v němž
se pachatel nalézá, možnost rozhodnout se pro
jeho vydání, nebo pokud tak neučiní,
ukládá tomuto státu povinnost pachatele trestně
stíhat. Jurisdikci nad trestným činem Úmluva
dává jednak státu, v němž je
letadlo registrováno, jednak státu, na jehož
území letadlo s pachatelem na palubě přistálo
a konečně i státu, v němž má
sídlo nebo bydliště pronajímatel letadla.
Pro účely extradice se za místo spáchání
trestného činu považuje nejen místo,
kde k činu došlo, ale i území států,
které podle Úmluvy mají nad trestným
činem jurisdikci.
Úmluva rovněž ukládá smluvním
státům závazek, trestný čin
protiprávního zmocnění se letadel
trestat přísnými tresty.
Úmluva se vztahuje jak na mezinárodní, tak
i na vnitrostátní lety, a to pod podmínkou,
že místo startu nebo místo skutečného
přistání letadla s pachatelem na palubě
je na území jiného státu, než
je stát registrace letadla.
I přesto je nutno zdůraznit, že Úmluva
je do určité míry kompromisem mezi státy,
stojícími na stanovisku důsledného
vydávání pachatelů a státy,
pro které tento princip z různých důvodů
a motivů nebyl přijatelný. Přes tento
nedostatek může se Úmluva při své
důsledné aplikaci stát významným
nástrojem boje proti leteckému pirátství.
Význam Úmluvy tohoto druhu však tkví
nejen v efektivnosti jejích ustanovení, ale v tom,
aby jí bylo vázáno co nejvíce států.
Z tohoto hlediska má velký význam skutečnost,
že socialistickým státům se nakonec
podařilo prosadit univerzální účast
všech států na této Úmluvě.
Znamená to další prolomení diskriminačních
praktik západních mocností.
Při ratifikaci Úmluvy Československou socialistickou
republikou je nutné upozornit ještě na to,
že většina států, které
připadají v úvahu jako cíl únosců
čs. letadel, dá spíše přednost
tomu, že pachatele bude sama trestně stíhat,
než by jej vydala do Československa. Jak je známo
ze soudních řízení v nedávné
době, tresty uložené pachatelům v některých
státech za tyto činy rozhodně neodpovídají
jejich závažnosti a společenské nebezpečnosti
podle našich hledisek. Z tohoto důvodu je zapotřebí
klást odpovídající důraz jak
na realizaci připravovaných legislativních
úprav v oblasti trestního práva, které
mají za cíl zabezpečit důsledné
stíhání pachatelů, tak i na technická
a organizační opatření jak na letišti,
tak i přímo v letadle, jejichž účelem
je únosům letadel zabránit.
Závěrem bych chtěl ještě, soudružky
a soudruzi, upozornit, že Úmluva byla již ratifikována
16 státy a vstoupila v platnost 14. října
letošního roku.
Ze socialistických států ji ratifikovaly:
Sovětský svaz, Bulharská lidová republika,
Maďarská lidová republika, Německá
demokratická republika a Mongolská lidová
republika. Je proto žádoucí, aby byla ratifikována
rovněž Československem.
Předpokládá se, jak už zdůvodnil
i soudruh ministr, že při ratifikaci bude učiněna
výhrada v článku 12 odst. 1 Úmluvy,
který se týká řešení sporů
vzniklých při interpretaci nebo aplikaci Úmluvy.
Obdobnou výhradu učinily při podpisu i ratifikaci
ostatní socialistické státy. Jejím
účelem je vyloučit obligatorní jurisdikci
Mezinárodního soudního dvora, která
by přijetím tohoto ustanovení mohla být
založena. Možnost učinit takovou výhradu
dává sama Úmluva.