ČESKÁ NÁRODNÍ RADA 1975

II. volební období

114

Vládní návrh

zásad zákona České národní rady

o divadelní činnosti (divadelní zákon)

A. Politicko-ekonomický rozbor

Divadelní činnost je důležitou složkou našeho kulturního a společenského života. Plní významnou úlohu při realizování kulturní politiky socialistického státu a při utváření harmonické osobnosti socialistického člověka, přispívá k obohacování jeho citového života, pomáhá rozvíjet jeho estetické cítění a umělecký vkus. Je zvláštní svébytnou oblastí kulturní sféry, která zaznamenala od konce druhé světové války nebývalý rozvoj.

V Československé socialistické republice je divadelní činnost upravena dosud zákonem č. 55/1957 Sb., o divadelní činnosti (divadelní zákon), a předpisy vydanými k jeho provedení, zejména na úseku povolování divadelních představení a účinkování divadelních představení a účinkování divadelních umělců z povolání v představeních mimo provoz divadel. Zmíněný zákon, který nahradil první divadelní zákon platný na území naší republiky vůbec (z března 1948), byl legislativním výrazem nových pohledů a společenských požadavků na oblast divadelnictví a jedním z nejvýznamnějších článků koncepčně ucelené právní úpravy šíření a uchovávání kulturních hodnot z konce padesátých let; postupem doby však zákon - na svou dobu velmi progresívní - zastaral. Od jeho vydání v roce 1957 nastaly v našem politickém a společenském životě i v divadelní praxi závažné změny. Nový zákon o národních výborech, federativní uspořádání našeho státu a s tím souvisící změny v působnosti a funkcích orgánů státní správy, změny v koncepci řízení divadel a divadelní činnosti, zánik činnosti armádních divadel a převzetí jejich společenské funkce divadly státními, nové pohledy na opodstatněnost kategorie nestátních divadel, vznik a vývoj nových forem veřejného scénického předvádění divadelních děl, potřeba uceleného legislativního řešení otázek ochotnického divadelnictví - to vše vede k potřebě, aby divadelní činnost byla nově normativně upravena.

Nedostatky platného divadelního zákona se v praxi orgánů státní správy v odvětví kultury projevovaly velmi zřetelně zejména v období politické konsolidace, upevňování státní disciplíny a prosazování jednotných zásad řízení státní kulturní politiky; vyplývají především z deklaratorního charakterů dosavadního zákona a z nedostatku nezbytných kompetenčních norem a norem upravujících jednak práva a povinnosti orgánů státní správy a organizací působících v této oblasti kultury, jednak vzájemné vztahy těchto subjektů.

Nedostatky současné normativní úpravy divadelní činnosti lze shrnout v podstatě do těchto hlavních bodů:

1. Z hlediska potřeb a úkolů současné kulturní politiky neuspokojivě formuluje poslání divadla v naší společnosti, zejména postulát jeho jednoznačné socialistické orientace a společenské angažovanosti.

2. Zákon nevymezuje pojem "divadelní činnosti", což vede často k pochybnostem při praktické aplikaci zákona ve vztahu k právním normám upravujícím příbuzné umělecké obory (estrádní, hudební a artistickou činnost).

3. V oblasti řízení divadelní činnosti je formulace příslušných ustanovení poplatná starým, vývojem překonaným formám řídící práce. Nedostatečně jsou vymezena zejména práva a povinnosti orgánů státní správy, které tuto oblast řídí. Tím nevytváří dostatečnou oporu pro působnost ministerstva kultury a národních výborů při uskutečňování jednotné státní kulturní politiky v této oblasti.

4. Zákon umožňuje existenci tzv. nestátních divadel, což vytváří nežádoucí dvojkolejnost v řízení divadel a oslabuje vliv orgánů státu při prosazování zásad kulturní politiky Komunistické strany Československa v celé šířce divadelní činnosti. Přitom s růstem nároků na obsah a uměleckou kvalitu profesionálního divadla instituce nestátních divadel přirozenou cestou dožívá.

5. Působnost orgánů státní správy při povolování představení je koncipována z různých hledisek, konkrétní rozhodování svěřuje zákon krajským a okresním národním výborům (tato působnost byla později decentralizována), přičemž příslušným je národní výbor, v jehož obvodu působnosti má divadlo sídlo, a divadlo samo má povinnost jen oznámit konání představení místně příslušnému okresnímu národnímu výboru. V důsledku toho je povolovací řízení nepřehledné, složité a postupem času ztrácelo na významu, což mělo za následek - zejména v krizovém období let 1968-69 - řadu negativních jevů.

6. Zákon nevěnuje dostatečnou pozornost ochotnickému divadelnictví; je už nanejvýš žádoucí vytvořit právní stav v souladu se skutečným stavem a předpokládaným vývojem, zejména pokud jde o organizační stránku a ideově odborné usměrňování této významné oblasti kulturně výchovné práce a společenské zájmové činnosti.

7. Zákon neřeší vůbec otázku výkonu divadelní činnosti ve styku se zahraničím.

Odstranění těchto nedostatků a zdokonalení právní úpravy celé oblasti divadelnictví, především pokud jde o přesné vymezení kompetencí a povinností orgánů státní správy na všech stupních, vyžaduje podstatnou změnu zákona č. 55/1957 Sb. S ohledem na rozsáhlé a koncepčně závažné změny jeho ustanovení i celé struktury zákona, která byla poplatná legislativní technice z doby před vydáním ústavy z roku 1960, navrhuje se zrušit zákon jako celek; nahradí ho konformní zákony národních rad obou republik.

II.

V předkládaném návrhu zásad zákona ČNR o divadelní činnosti, které mají být východiskem pro novou právní úpravu divadelnictví v České socialistické republice, uplatňují se tato hlavní hlediska:

1. Výstižněji se stanoví socialistická orientace divadelní činnosti se zvláštním důrazem na požadavek, společenské angažovanosti.

2. Zakotvuje se princip řízení divadel zásadně krajskými národními výbory (s výjimkou Národního divadla v Praze) v souladu se současným stavem a rozděluje se přesně působnost na úseku divadelnictví mezi všechny stupně orgánů státní správy v odvětví kultury v duchu zákona o národních výborech a ve smyslu závěrů XIV. sjezdu KSČ, pokud jde o posílení pravomoci a odpovědnosti státních orgánů, zejména nižších stupňů. Tím se vytvářejí i právní předpoklady pro upevnění řízení celého českého divadelnictví.

3. Jednou z nejdůležitějších správních působností, rozhodování o povolování konkrétních divadelních představení mimo provoz divadel jako státních socialistických organizací) svěřuje návrh jednoznačně základnímu článku státní správy, tj. městským a místním národním výborům. Návrh vychází přitom z předpokladu, že u představení, v nichž budou účinkovat divadelní umělci z povolání, budou se povolující orgány opírat a dělit o odpovědnost za ideový a umělecký dopad představení o zkonsolidované, krajsky řízené agentury, které budou tato představení obligatorně pořadatelům zprostředkovávat, u představení ochotnických pak budou rozhodovat v úzké spolupráci s okresními národními výbory (a jejích kulturními středisky), které se stanou hlavním článkem odborného řízení tohoto významného úseku zájmové umělecké činnosti.

4. Novým způsobem se právně řeší poslání ochotnického divadelnictví, zřizování ochotnických souborů a odpovědnost zřizovatele a vedoucího souboru. Přitom se zřízení souboru, který hodlá vyvíjet veřejnou činnost, váže na souhlas státního orgánu (vyslovený správním rozhodnutím), jímž je podle návrhu okresní národní výbor příslušný podle sídla zřizovatele souboru.

5. Instituce nestátních divadel, která se již přežila, se z návrhu vypouští.

6. Návrh vytváří podmínky řízení divadelní činnosti též ve styku se zahraničím. Vychází se přitom z celospolečenského zájmu na kvalifikovaném a odpovědném usměrňování této činnosti tak, aby byla zabezpečena důstojná reprezentace divadelní kultury České socialistické republiky v cizině a cílevědomá mezinárodní výměna kulturních hodnot a obohacování kulturního života.

III.

Předkládaný materiál připravilo ministerstvo kultury České socialistické republiky v úzké koordinaci s ministerstvem kultury SSR, které připravuje současně obdobný návrh zásad zákona Slovenské národní rady. Tato spolupráce, vycházející z celostátně jednotných základních principů kulturní politiky, směrovala k tomu, aby normativní úprava divadelní činnosti v obou republikách byla co nejshodnější; podstatnější odlišnosti obou návrhů se projevují proto jen ve vymezení některých působností orgánů státní správy.

Podle návrhu zásad zákona ČNR mají být hlavním článkem řízení divadel krajské národní výbory; ministerstvo kultury ČSR bude vykonávat svoji vrcholnou řídící a koordinační funkci v podstatě pouze v mezích usnesení vlády ČSSR z 21. 5. 1965 č. 221 k současnému stavu a budoucímu vývoji československého divadelnictví, ovšem jen potud, pokud je to slučitelné se zákonem o národních výborech. Naproti tomu návrh zásad zákona SNR spatřuje prozatím záruku všestranného, cílevědomě usměrňovaného rozvoje profesionálního divadelnictví ve Slovenské socialistické republice a důsledného výkonu divadelní činnosti v souladu s kulturní politikou KSČ v přímém řízení divadel ministerstvem kultury SSR. Nicméně i zákon SNR umožní převádění divadel do působnosti krajských národních výborů.

Na odlišné postavení a rozsah působnosti krajských národních výborů ve Slovenské socialistické republice ve srovnání s ČSR navazuje i rozdílná působnost agentur, zajišťující povinné zprostředkování umělců: v ČSR jsou samostatné agentury řízené krajskými národními výbory v každém kraji, na Slovensku jediná agentura centrální; přitom však i v ČSR bude zajišťovat. styk divadel a divadelních souborů se Slovenskou socialistickou republikou a se zahraničím jedna ústřední agentura v působnosti ministerstva kultury ČSR.

Některé další odchylky obou republikových návrhů, např. v kompetenci národních výborů při povolování divadelních představení a výkonu dohledu na ně, byly v průběhu prací na obou návrzích postupně sjednoceny.

Uvedené odlišnosti vyplývají z některých zvláštností vývoje a současného stavu českého a slovenského divadelnictví. Přitom respektují jak objektivní možnosti orgánů státní správy při jeho ideovém a odborném řízení, tak i celostátně jednotné uplatňování zásad kulturní politiky KSČ v celé divadelní činnosti.

IV.

Navrhovaná úprava nepředpokládá zřizování nových organizací, ani zvyšování provozních nákladů nebo personálního vybavení divadel anebo zvyšování honorářů a odměn v oblasti divadelní činnosti. Nepočítá se dále také ani se zvyšováním stavu pracovníků na jednotlivých stupních příslušných orgánů státní správy v důsledku realizace navrhované právní úpravy. Pokud se ukáže nutnost modernizace některých českých divadelních budov, bude se tak dít v rámci příslušných prostředků a stavebních kapacit nezávisle na realizaci navrhované právní úpravy. Vzhledem k tomu lze konstatovat, že přijetí návrhu a jeho uvedení v život si nevyžádá žádné nové nároky na státní plán a rozpočet.

B. Zásady

I. ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ

1. Posláním divadelní činnosti v České socialistické republice je přispívat v duchu kulturní politiky Komunistické strany Československa ke zvyšování ideové, morální a estetické úrovně lidu, k rozvoji jeho tvůrčích sil a k utváření a výchově socialistického člověka.

K zásadě 1:

Jako jedno ze základních ustanovení nového divadelního zákona se navrhuje formulovat hlavní společenskou a kulturně politickou funkci divadelní činnosti. Pokrokové tradice českého divadelnictví, jehož historii můžeme sledovat již od konce 18. století, vyvrcholily v etapě socialistické výstavby. Navržená formulace vychází proto skutečně z dosaženého stupně vývoje našeho divadelnictví, není pouhým postulátem, nýbrž trvalým a reálným programem.

2. Divadelní činností se rozumí veřejné scénické předvádění divadelních děl divadelními umělci nebo divadelními ochotníky. Divadelní činností se rozumí též veřejné předvádění divadelních děl pomocí loutek, jakož i ve spojení s audiovizuálními prostředky.

Za díla divadelní se považují díla dramatická, hudebně dramatická a choreografická a pantomimická, jakož i literární a jiná díla pro scénické předvádění zpracovaná.

K zásadě 2:

Rozhodujícím předpokladem divadelní činnosti v dnešní etapě vývoje divadelnictví je autorská předloha, na jejímž podkladě vzniká divadelní představení, tedy zpravidla text hry. V hudebně dramatických žánrech je to vedle textu i hudební partitura. U baletu a pantomimy má libreto formu popisu děje, neobsahuje však žádný text, který by byl přednášen formou dialogů herců. Autorská předloha je v návrhu zásad nazvána v souladu s autorským zákonem č. 35/1965 Sb. "divadelním dílem".

Dosavadní divadelní zákon nevymezuje blíže pojem divadelní činnosti. Tato nedůslednost vytváří někdy pochybnosti při praktické aplikaci zákona, zejména ve vztahu k předpisům upravujícím příbuzné umělecké obory, v nichž se rovněž uplatňují některé scénické formy a mohou působit i divadelní umělci (estrády a jiné hudební pořady, literárně hudební pásma a jiné hudebně zábavné programy). Divadelní činnost se proto navrhuje definovat tak, aby obsahovala nejen všechny tradiční divadelní žánry a formy (činohra, opera, opereta, balet, pantomima a loutkové divadlo), ale i moderní divadelní formy vycházející z rozvoje divadelní techniky a scénografie (např. činnost takových divadelních souborů, jako je Laterna magika, Černé divadlo, divadla malých forem a volná pásma, která se svým charakterem sice blíží estrádám a hudebně dramatickým programům, mají však ucelenou dramatickou formu). I když není možno předvídat vývoj divadelních forem na neomezeně dlouhou dobu, přece jen lze předpokládat, že definice divadelní činnosti nebude omezovat positivní vývoj nových myšlenek v dramatické tvorbě.

Charakteristickým rysem divadelní činnosti je to, že divadelní díla jsou předváděna na scéně přítomnými účinkujícími formou představení. Za scénu se pokládá každý trojrozměrný prostor, kde lze předvést divadelní dílo. Promítání filmu, ani rozhlasové či televizní vysílání není realizováno formou trojrozměrného představení na scéně, a to ani tehdy, jde-li o příslušné zpracování divadelního díla.

Veřejným předváděním divadelního díla, které je další základní podmínkou divadelní činnosti ve smyslu navržených zásad zákona, rozumí se zpřístupnění jeho představení individuálně neurčenému okruhu návštěvníků, zpravidla na základě veřejné nabídky. Za veřejné se však považuje i představení uspořádané pro pevně určený okruh pozvaných osob, pokud místo konání představení i zvláštní vztah návštěvníků k jeho pořadateli veřejnou povahu představení nevylučuje. Vychází se tedy ze dvou možných alternativ veřejného předvádění divadelních děl v souladu s tradičním již autorskoprávním chápáním pojmu "veřejný": v prvním případě se zpřístupňují díla zájemcům bez bližšího omezení, v druhém může být okruh návštěvníků podle určitých hledisek ohraničen (představení pro určité závody, školy, účastníky symposia apod.). Takovéto chápání veřejného předvádění divadelních děl je v souladu nejen s vžitou praxí, ale i s celospolečenským zájmem na normativním podchycení této činnosti v jejím optimálním rozsahu.

3. Divadelní umělci jsou osoby s odbornou způsobilostí k výkonu umělecké činnosti související s veřejným scénickým předváděním divadelních děl; svou činnost vykonávají jako své povolání v pracovním poměru anebo - pokud jde o výkonné umělce - i mimo pracovní poměr.

Ministerstvo kultury stanoví v dohodě s příslušnými ústředními orgány státní správy obecně závazným právním předpisem podmínky odborné způsobilosti divadelních umělců a způsob jejího osvědčení, jakož i podrobnosti o obsazování míst divadelních umělců v pracovním poměru k divadlu na podkladě veřejného konkursu.

K zásadě 3:

Návrh zachovává tradiční, v čs. právním řádu již vžitý pojem "divadelní umělec", definovaný v podstatě v rozsahu, jak jej zavedl první náš divadelní zákon z roku 1948 (srv. § 4 odst. 1 zák. č. 32/1948 Sb.) a převzal i zákon dosud platný. Přitom termín "umělec", obdobně jako termín "výkonný umělec" v autorském zákoně (viz § 36 zák. č. 35/1965 Sb.), není vyjádřením určité, objektivně ověřené kvality, nýbrž jen toho, že jeho činnost spočívá v realizaci konečné formy uměleckého díla, v níž se toto dílo společensky uplatňuje. V tomto smyslu jsou tedy divadelními umělci všichni tzv. umělečtí pracovníci divadel ve smyslu příslušných platových předpisů, tedy vedle herců, zpěváků, tanečníků, orchestrálních hráčů atd. i jevištní výtvarník, choreograf aj., pokud jsou v pracovním poměru k divadlu. Z praktických důvodů se pak u těch osob, které vyvíjejí divadelní činnost mimo pracovní poměr, omezuje obsah tohoto pojmu na výkonné umělce ve smyslu autorského zákona; např. výtvarný umělec, který na objednávku vytvoří návrh jevištní výpravy, nestává se ještě tím divadelním umělcem, a protože není třeba, aby při každém představení osobně působil, nebudou se na něj vztahovat ustanovení o povinném zprostředkování (evidence, kvalifikační řízení atd.).

Požadavek, aby divadelní umělci, kteří vykonávají divadelní činnost jako své povolání, měli patřičnou odbornou způsobilost, je důležitým předpokladem k udržení a dalšímu zvyšování umělecké úrovně českého profesionálního divadelnictví. V prováděcím předpise bude proto ražena zásada, že dokladem o této způsobilosti je absolutorium některé vysoké školy nebo konservatoře, popř. maturitní vysvědčení ze střední odborné školy příslušného uměleckého směru. I když většina divadelních umělců, zejména těch, kteří působí v českých divadlech, splňuje tuto podmínku, je třeba také umožnit, aby odbornou způsobilost mohli prokázat i jiní umělci, kteří odborné školy neabsolvovali. Jsou to např. starší umělci, kteří do divadel přišli v době, kdy ještě nebyl vybudován dnešní systém socialistického uměleckého školství; u nich bude předpokladem osvědčení odborné způsobilosti divadelní úspěšná umělecká praxe.

Mimoto je třeba umožnit, aby výjimečně i v budoucnu se mohli stát profesionálními divadelními umělci mimořádně talentovaní herci bez absolvování uměleckých škol. Mohou to být např. vynikající členové ochotnických souborů, kteří byli vychováni v rámci zájmové umělecké činnosti. Takové jedince bude možno přijímat do divadel jako tzv. elévy, kteří zpravidla po určité době předstoupí před kvalifikační komisi, která jejich odbornou způsobilost přezkoumá. Podobně budou moci prokázat odbornou způsobilost umělci, kteří chtějí získat další uměleckou profesi (např. absolvent oboru herectví, který po několika letech praxe přejde do funkce režiséra apod.). Při získávání dalších profesí bude se počítat s využitím možností postgraduálního studia na uměleckých školách.

Osvědčení odborné způsobilosti bude podmínkou - rovněž však nikoli bezvýjimečnou - jak při přijímání do pracovního poměru k divadlu na místa uměleckých pracovníků, tak pro výkon divadelní činnosti mimo provoz divadel. To vytvoří předpoklady pro snížení počtu tzv. herců, kteří nejsou v žádném pracovním pomru a umělecky pracují třeba jen příležitostně.

Předpokládá se, že v divadlech bude v případech, kdy to bude vhodné, používán také systém pracovních poměrů sjednávaných na určitou dobu (zpravidla na omezený počet sezón) a že zejména místa uměleckých pracovníků budou obsazována na základě veřejně vyhlašovaných konkursů.

Návrh se záměrně nezabývá účinkováním divadelních umělců pro potřeby rozhlasu, televize, filmu a gramofonové výroby (včetně výroby jiných technických prostředků záznamu zvuku, popř. zvuku a obrazu, jako jsou mg pásky, videokazety aj.), neboť ve smyslu navrhovaného zákona nejde o divadelní činnost. Je nutno i nadále počítat s tím, aby byla umožněna činnost divadelních umělců při zabezpečování kulturně politických úkolů na úseku filmu, rozhlasu a televize. Tím není vyloučena - z hledisek zájmů divadla - účelná regulace této činnosti, právě tak jako divadelní činnosti mimo provoz divadla, v rámci pracovních smluv.

4. Divadelní ochotníci jsou osoby, které ve svém volném čase a bez nároku na odměnu veřejně scénicky předvádějí divadelní díla.

K zásadě 4:

Ochotnické divadelnictví je významnou a společensky důležitou složkou české divadelní kultury. Sehrálo mimořádnou historickou úlohu při formování a rozvoji českého divadelnictví. Bylo základnou, z níž profesionální divadlo mnohdy vyrůstalo a o niž se vždy opíralo. Svou pozitivní funkci má ochotnické divadelnictví i dnes jako významná součást zájmové umělecké činnosti, výraz tvůrčích schopností a kulturní aktivity širokých vrstev národa a ušlechtilá forma využívání volného času.

Zájmová umělecká činnost na úseku divadelnictví je amatérská kulturní aktivita lidí, kteří se z přirozené potřeby a z vlastního zájmu zabývají ve svém volném čase tímto uměleckým oborem a přitom se v něm také sami v různé míře a různým způsobem veřejně projevují. Mohou též být organizačně sdruženi v zájmové organizaci "Svaz českých divadelních ochotníků" (podle zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních), která po stránce ideové i organizační pečuje ve spolupráci s Ústavem pro kulturně výchovnou činnost o zvyšování úrovně svých členů i celého ochotnického divadelnictví, a tím výrazně přispívá k plnění programu státní kulturní politiky.

Veřejné scénické předvádění divadelních děl patří k tradičním, společensky zvlášť významným formám zájmové umělecké tvořivosti; vykonává se zásadně kolektivně, v ochotnických souborech [srv. zásadu 10 a násl.].

II. DIVADLA

5. Divadla jsou státní socialistické organizace kulturní povahy s posláním vykonávat divadelní činnost. Divadelní díla předvádějí na základě dramatických plánů schválených příslušným orgánem státní správy.

K zásadě 5:

Divadla představují nejvýznamnější článek v procesu společenského využívání divadelních děl; výkon divadelní činnosti je jejich základním posláním, které plní organizovaným působením svých uměleckých i jiných [technických, administrativních] pracovníků v rámci svého provozu. Představení 44 českých divadel, která.mají 74 uměleckých souborů, navštíví zhruba 9 miliónů návštěvníků ročně. To představuje dostatečně hustou síť divadel umožňující vyloučit, obdobně jako je tomu na Slovensku, instituci divadel nestátních. Tím není ovšem vyloučeno, aby divadelní činnost nemohla být vyvíjena - na úrovni amatérské i profesionální - i mimo divadla, jejichž význam tkví i v podněcování a vlivu na tvůrčí aktivitu nových autorů a růst divadelních umělců, pro něž vytváří možnosti plného rozvoje jejich talentů a umělecké osobnosti.

Právní úprava sestavování, projednávání a schvalování dramaturgických plánů divadel, kterou vydává ministerstvo kultury ve formě prováděcího předpisu k zákonu [srov. zásadu 14 písm. d)] stanoví, že divadla se zaměřují ve své činnosti především na rozvoj a společenské uplatnění socialistické dramatické tvorby s přihlédnutím k jejím pokrokovým tradicím, a že v důsledku toho smějí studovat a veřejně předvádět jen divadelní díla obsažená v jejich schváleném dramaturgickém plánu, jakožto výrazu ideově umělecké koncepce a inscenačních záměrů jeho uměleckých souborů. Dramaturgický plán divadla, schválený jeho nadřízeným státním orgánem, bude pro divadlo závazný; k jeho změně se bude vyžadovat předchozí písemný souhlas.

6. Divadlo zřizuje, spravuje a zrušuje v rámci stanovené sítě divadel [zásada 14 písm. c)] příslušný krajský národní výbor, v Praze Národní výbor hlavního města Prahy (dále jen "krajský národní výbor"), který též jmenuje a odvolává jeho ředitele. K jmenování, popř. odvolání ředitele si krajsky národní výbor vyžádá předem vyjádření ministerstva kultury. Obecné ustanovení o zřizování a zániku organizací zůstávají nedotčena.

K zásadě 6:

V duchu zásadní politické linie XIV. sjezdu KSČ, kterou se sleduje soustavné posilování pravomoci a odpovědnosti nižších orgánů státní správy, navrhuje se - na rozdíl od dosavadní zákonné úpravy - aby zřizování, správa a rušení divadel bylo zásadně svěřeno krajským národním výborům. Tak soustředí navrhované zásady zákona veškerou pravomoc a rozhodující působnost na úseku řízení profesionálního divadelnictví na dvou stupních státní správy: na ministerstvu kultury a na krajských národních výborech. Přitom termín "správa divadla" zahrnuje i jeho řízení podle státní kulturní politiky (srv. např. dikci § 20 odst. 1 zákona o národních výborech).

V souladu s úkoly ministerstva kultury a s jeho odpovědností za řízení celého českého divadelnictví se navrhuje, aby krajské národní výbory měly povinnost konzultovat s ministerstvem otázku jmenování a odvolávání ředitelů divadel. Jinak by se totiž mohla péče o další vzdělávání a výchovu divadelních umělců a o vytváření vhodných kádrových rezerv - jak vyplývá tato povinnost pro ministerstvo z ustanovení § 68 odst. 2 písm. e) zákona o národních výborech - minout se sledovaným cílem.

Navrhovaný zákon se nedotkne příslušných obecných ustanovení o zřizování a zániku organizací (srv. § 7 rozpočtových pravidel stanovených zákonem č. 134/1970 Sb.) ani zvláštních předpisů obsahujících kompetenci odborových orgánů, jejichž působnost je zajištěna jednak v zákoně č. 37/1959 Sb., o postavení závodních výborů základních organizací ROH a v jeho příloze, jednak v zákoníku práce, popř. v dalších obecně závazných právních předpisech.

7. Vrcholným reprezentantem divadelní kultury v České socialistické republice je Národní divadlo v Praze. Ministerstvo kultury vytváří v dohodě s příslušnými orgány státní správy Národnímu divadlu v Praze, které přímo řídí a spravuje, podmínky pro jeho činnost odpovídající jeho významu a poslání. Ředitele Národního divadla v Praze jmenuje a odvolává ministr kultury.

K zásadě 7:

Národní divadlo v Praze, o něž převzal veškerou péči stát již od roku 1930, je neodmyslitelnou a trvalou součástí institucionálního uspořádání českého kulturního života. Zakotvení zvláštního postavení Národního divadla jako jediného ústředně řízeného divadla navazuje na ustanovení § 8 dosavadního zákona, jímž byl zákon č. 83/1929 Sb., o Národním divadle v Praze, zrušen.

8. Správu divadla, které svým uměleckým a kulturněpolitickým významem přesahuje území kraje, může převzít v dohodě s příslušným krajským národním výborem ministerstvo kultury. Ministerstvo kultury může také v dohodě s příslušným krajským národním výborem převést divadlo, které přímo řídí a spravuje, do správy příslušného krajského národního výboru.

K zásadě 8:

Navrhovaná zásada vytváří obecné předpoklady pro to, aby v případě potřeby mohlo ministerstvo kultury spravovat přímo - vedle Národního divadla v Praze - i jiné divadlo celostátního významu. Nelze totiž předem vyloučit, že by někdy v budoucnu mohla vzniknout potřeba ústřední správy divadla, jehož význam výrazně přesáhl rozsah působnosti krajského národního výboru.

9. Úkoly divadla, jakož i způsob hospodaření a zásady organizačního uspořádání upravuje v rámci obecných předpisů jeho statut, vydaný orgánem, který divadlo spravuje.

K zásadě 9:

Návrh počítá s tím, že každé divadlo se bude ve své činnosti řídit vlastním statutem, v němž budou upřesněny zvláštnosti jeho poslání, základní principy organizačního uspořádání a úkoly jeho hlavních složek (uměleckých souborů), jakož i formu napojení na státní rozpočet. Státní divadla jsou tč. tzv. příspěvkovými organizacemi a návrh nepředpokládá v tomto ohledu žádnou změnu.

Statuty divadel budou také obsahovat ustanovení o poradních orgánech ředitele; počítá se s tím, že ve všech divadlech - až snad na výjimky - bude zřízena jako stálý poradní orgán umělecká rada a že statut bude určovat i její složení.

III. OCHOTNICKÉ SOUBORY

10. Divadelní ochotnické soubory (dále jen "ochotnické soubory") jsou organizované kolektivy divadelních ochotníků. Ochotnické soubory mohou být zřizovány jen socialistickými organizacemi (dále jen "zřizovatel"), u nichž jsou předpoklady, že se souboru dostane náležité ideové, odborné i materiální péče.

Ke zřízení ochotnického souboru se vyžaduje předchozí souhlas okresního národního výboru příslušného podle sídla souboru; souhlas ke zřízení souboru může být vázán na splnění podmínek, které vyplývají z jednotného plánu kulturně výchovné činnosti okresu.

K zásadě 10:

Návrh umožňuje zřizovat ochotnické soubory všem socialistickým organizacím, i když předpokládá, že těžiště činnosti na tomto úseku kulturněvýchovné práce bude jednak v organizacích společenských, jednak ve státních divadlech. Konkrétní uplatnění této možnosti váže návrh na souhlas orgánu státní správy, který v návaznosti na tuto kompetenci bude mít evidenci ochotnických souborů a zajistí jim odbornou pomoc prostřednictvím svého kulturního střediska jakožto metodického centra pro oblast zájmové umělecké činnosti. Pro udělení souhlasu, který bude podmínkou pro veřejné vystoupení souboru, budou rozhodující předpoklady pro svědomité plnění povinností zřizovatele.

Bude-li souhlas ke zřízení souboru vázán na plnění určitých podmínek, může být jejich neplnění důvodem pro zastavení činnosti souboru (srv. zásadu 12). Na rozhodování o souhlasu ke zřízení ochotnického souboru se bude v plném rozsahu vztahovat správní řád.

11. Zřizovatel odpovídá za činnost ochotnického souboru a je povinen pro ni vytvářet všestranné podmínky; jmenuje a odvolává vedoucího souboru, který mu odpovídá za ideovou a uměleckou úroveň činnosti souboru.

Podrobnosti o zřizování a podmínkách činnosti ochotnických souborů, o odpovědnosti a povinnostech jejich zřizovatelů upraví ministerstvo kultury obecně závazným právním předpisem.

K zásadě 11:

Zřizovatelé kolektivů zájmové umělecké činnosti vůbec, a ochotnických souborů zvlášť, plní významnou společenskou funkci: vytvářejí pro práci kolektivu materiální a organizační podmínky, zajišťují jim odborné vedení a pomáhají jim při veřejném uplatnění. Činnost souboru řídí zejména tím, že projednávají a schvalují jejich plány činnosti a rozpočtu a kontrolují a hodnotí jejich plnění. Přitom spolupracují s národními výbory; okresními kulturními středisky a s dalšími kulturními organizacemi.

Z právního hlediska řeší návrh této zásady požadavek odpovědnosti za veřejnou činnost souboru.

12. Okresní národní výbory zajišťují evidenci ochotnických souborů ve svém obvodu, sledují jejich činnost a dbají o jejich společenské uplatnění a využívání. Na závady v činnosti souborů upozorňují jejich zřizovatele s pokyny pro jejich odstranění. Okresní národní výbory mohou rozhodnutím podle správního řádu zastavit souboru činnost, jestliže soubor závažným způsobem nebo opětovně jednal v rozporu s posláním divadelní činnosti podle tohoto zákona; odvolání proti rozhodnutí o zastavení činnosti souboru nemá odkladný účinek. Na žádost zřizovatele po odstranění příčin, které byly důvodem k zastavení činnosti, může být souboru činnost opět povolena.

K zásadě 12:

Návrh počítá s tím, že ochotnické soubory budou nadále jako dosud v úzkém kontaktu s okresním kulturním střediskem. Okresní kulturní středisko, které jako přímo spravovaná organizace ONV bude mít povinnost podávat ONV veškeré vyžádané informace o činnosti ochotnických souborů stejně jako o činnosti jiných kolektivů zájmové umělecké činnosti, bude vyvíjet metodickou pomoc ochotnickým souborům jak při výběru vhodného repertoáru, tak i při veškeré jejich činnosti.

Okresní národní výbor bude vedle toho soustavně sledovat veškerou činnost ochotnických souborů jednak přímo v rámci své vlastní inspekční činnosti (srv. zásadu 16), jednak také prostřednictvím městských a místních národních výborů, které povolují jejich veřejná divadelní představení a dohlížejí na jejich průběh.

Na udělování souhlasu ke zřízení ochotnického souboru i zastavování jeho činnosti se bude vztahovat zákon o správním řízení (správní řád). V tomto druhém případě půjde ovšem většinou o výjimky, které budou v praxi zpravidla časově limitovány, aby v dané lhůtě mohly být zjištěné závady odstraněny.

IV. PŮSOBNOST ORGÁNŮ STÁTNÍ SPRÁVY

13. Divadelní činnost řídí ministerstvo kultury; ve spolupráci s příslušnými orgány státní správy, zejména s národními výbory a se společenskými organizacemi zabezpečuje rozvoj a společenské uplatnění divadelní činnosti v souladu se zájmy a potřebami socialistické společnosti.

K zásadě 13:

Dosavadní divadelní zákon z roku 1957 obsahuje pouze všeobecné formulace o tom, že o divadelnictví a jeho rozvoj pečuje stát, který řídí veškeré divadelnictví, zejména že zřizuje a provozuje divadla atd., aniž by jasně vymezoval působnost jednotlivých stupňů orgánů státní správy. V zájmu jasné a jednoznačné dělby kompetence mezi jednotlivé stupně orgánů státní správy vymezuje se v následujících zásadách podrobně a konkrétně působnost ministerstva kultury i všech stupňů národních výborů.

14. Ministerstvo kultury jako ústřední orgán státní správy v oboru divadelní činnosti plní při řízení divadelní činnosti kromě úkolů vyplývajících z tohoto zákona a jiných právních předpisů tyto další úkoly:

a) vypracovává koncepci státní kulturní politiky v oboru divadelní činnosti, zabezpečuje a sleduje její realizaci v tuzemsku i ve styku s zahraničím,

b) nepomáhá rozvoji tvorby původních divadelních děl a divadelní kritiky,

c) stanoví v dohodě s krajskými národními výbory síť divadel, v níž určuje zejména sídlo, rozsah a oblast jejich působení,

d) vydává předpisy pro sestavování, projednávání a schvalování dramaturgických plánů,

e) sleduje dramaturgické plány a uměleckou úroveň českého divadelnictví jako celku i jednotlivých divadel, posuzuje pravidelně jejich činnost po odborné stránce a vyvozuje z nich potřebná opatření,

f) zabezpečuje ve spolupráci s příslušnými orgány státní správy a společenských organizací jednotné působení veškeré divadelní činnosti v souladu se zásadami kulturní politiky socialistického státu,

g) pečuje ve spolupráci s příslušnými ústředními orgány o další vzdělávání a výchovu divadelních umělců, pracovníků divadel a vedoucích pracovníků na úseku ochotnického divadelnictví,

h) spravuje, popř. řídí organizace, jejichž posláním je

- plnění úkolů dokumentačních a poradenských na úseku divadelní činnosti;

- odborně metodická pomoc a péče o ochotnické divadelnictví,

- rozvoj a podpora tvůrčí činnosti v oblasti divadelnictví a ochrana autorských práv k divadelním dílům,

- agentáž a zprostředkování účinkování divadelních umělců, zejména ve styku se zahraničím,

- výroba technických potřeb pro divadla a ochotnické soubory,

i) organizuje přímo nebo prostřednictvím jím přímo řízených organizací divadelní přehlídky, soutěže a festivaly, jakož i symposia a jiná setkání, jejichž účelem je řešení odborných otázek v rámci národní i mezinárodní účasti; rozhoduje o reprezentaci České socialistické republiky na celostátních i mezinárodních akcích,

j) vytváří v oboru divadelní činnosti předpoklady pro uspokojování zájmů občanů jiných národností.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP