Předseda ČNR Evžen Erban: Děkuji zpravodaji poslanci Jiřímu Hrdličkovi. O slovo se přihlásil ministr kultury ČSR dr. M. Klusák. Dávám mu slovo.
Ministr kultury ČSR doc. JUDr. Milan Klusák, CSc.: Vážené soudružky poslankyně, vážení soudruzi poslanci, vystupuji dnes před vámi, abych z pověření vlády České socialistické republiky a v dohodě s ministrem vnitra zdůvodnil návrh na ratifikování Úmluvy o opatřeních k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků, vypracované v rámci programu UNESCO. Mé poslání je zjednodušeno, jelikož mohu plně souhlasit a podpořit slova, která zde přednesl zpravodaj výboru poslanec Hrdlička.
Tato Úmluva, přijatá na fóru UNESCO v roce 1970 má pro Československo svůj význam jak z hlediska našich zájmů na rozvoji aktivity této světové mezinárodní organizace, mezinárodní spolupráce v oblasti kulturních styků vůbec, tak i z praktických důvodů. Z praktických zájmů na této problematice najmě tím, že naše země je vskutku jednou z těch evropských zemí, jejíž bohatství kulturních statků a zejména historických památek je velmi značné. Památkové bohatství pro nás především znamená bohatství uměleckých kulturních hodnot současných i z minulých věků zděděných, reprezentované u nás především sbírkami muzeí, galerií a státních zámků i dalšími kulturními hodnotami a je přitom pro náš život součástí našeho životního prostředí, součástí současného života našich lidí. O to se snažíme. Snažíme se, aby byly památky uchovávány nejen pro budoucí generace, ale fungovaly i v současném našem životním prostředí.
Závěry XV. sjezdu KSČ podtrhují i perspektivní závažnost tohoto úkolu. Jde o obrovský fond kulturních i uměleckých hodnot, který uplatňujeme nejen ve vlastním kulturně výchovném působení, ale i v oblasti mezinárodní reprezentace našich národů, našeho socialistického státu.
V duchu naší zahraniční politiky aktivně podporujeme na půdě UNESCO vzájemnou výměnu kulturních hodnot, která je prospěšná plodnému rozvoji mezinárodní mírové spolupráce, jak byla zejména v nedávné době zakotvena ve svých stěžejních zásadách v dokumentech Helsinské konference. Podporujeme a rozvíjíme tak kulturní výměnu a spolupráci, která umožňuje náležitou a aktivní přítomnost kultury našich národů na mezinárodním fóru a přináší i praktické poznatky a přínosy pro vývoj a potřeby našeho kulturního dění.
V těchto základních souvislostech jsme na půdě UNESCO při předběžných jednáních o Úmluvě, jejíž znění dnes máte před sebou, podporovali ochranu kulturních statků. Prosazovali jsme takové pojetí tohoto druhu ochrany, která nedovoluje, aby se kulturní statky stávaly předmětem spekulací, poškozujících zájmy národů. Ve spolupráci s ostatními socialistickými zeměmi jsme podporovali úsilí především rozvojových zemí, jejichž kulturní dědictví bylo a stále ještě je v mnoha případech předmětem obchodního podnikání a drancování, inspirovaného v mnohém dosud pozůstatky koloniálních vztahů či jejich recidivami v duchu neokolonialistických přístupů a metod, uplatňovaných vůči nim ze strany imperialistického světa. Jestliže kolonisté považovali drancování památek v jimi vykořisťovaných zemích za své přirozené právo, je třeba společně mezinárodním úsilím zlikvidovat i pozůstatky takovýchto přístupů v současnosti a tak posílit i celkovou mezinárodní zákonnost v těchto otázkách ve světě. Nebylo proto náhodou, že velkou iniciativu a aktivitu při pracích na Úmluvě projevily právě rozvojové země a naše socialistické země jim v těchto směrech pomáhaly.
Umělecká díla a ostatní kulturní památky se stávají v posledních letech v celém světě stále více předmětem krádeží, jejichž rostoucí trend vzbuzuje obavy z dalšího ochuzování kulturního fondu. Proto je přirozené, že se především státy ochuzované a ohrožované nedovoleným vývozem snaží zajistit ochranu svého kulturního bohatství jak vlastními opatřeními, tak i mezinárodní spoluprací. ČSSR je státem, který žádné machinace s kulturními statky nejen netoleruje, ale naopak proti nim aktivně bojuje. Tím spíše, že i sám se občas stává jejich terčem. Je proto přirozené, že i náš stát využívá všech možností k posílení nástrojů ochrany a zabezpečení památek. Naše bezpečností orgány, Správy pohraničních i celních orgánů mohou dokumentovat nezákonný zájem různých tzv. "turistů" o historicky a umělecky cenné obrazy, plastiky, zbraně a jiné umělecké předměty z našich veřejných i soukromých sbírek. Jsou známy případy závažných krádeží a loupeží památek a cenných uměleckých předmětů. Je v zájmu ČSSR, aby při potlačování a stíhání této činnosti naše orgány spolupracovaly s orgány jiných států, aby tak ochrana proti této mezinárodně organizované a nelegální činnosti byla co nejúčinnější.
Máme i v naší praxi doklady o významu mezinárodní spolupráce v této oblasti, např. při jednáních o vrácení zavlečených kulturních statků. Tato jednání jsou vždy složitá a mohou vést k pozitivnímu výsledku jenom tehdy, uznává-li druhá strana princip mezinárodního respektování nároku na kulturní dědictví, jak to zakotvením v právě projednávané Úmluvě UNESCO zdůrazňuje.
Předmětem ochrany z hlediska Úmluvy jsou kulturní statky" které daný stát označil za významné pro archeologii, historii, literaturu, umění nebo vědu, a jež jsou v Úmluvě specifikovány do 11 kategorií, jak to bylo charakterizováno soudruhem zpravodajem. Jsou to z hlediska našich norem jednak kulturní památky zapsané do státního seznamu kulturních památek podle zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, dále sbírky muzeí, galerií evidované podle zákona č. 54/1959 Sb., jakož i archiválie prohlášené za kulturní památky podle zákona ČNR č. 97/1974 o archivnictví. Tyto zákony se vztahují na památky, které se u nás nalézají, a to bez ohledu na národnost jejich tvůrce, jejich původu apod. Není tedy nutno pro splnění povinností vyplývajících z Úmluvy vytvářet nové předpisy, které by rozšiřovaly okruh chráněných předmětů, ani předpisy, které by se vztahovaly zvlášť na kulturní statky pocházející z jiných smluvních států. To platí plně i pro ochranu archiválií, jakožto součásti jednotného archivního fondu podchycujícího všechny archiválie na území ČSR a znemožňujícího jejich únik do ciziny. Ani soubor těchto vnitrostátních záruk ochrany není v rozporu s předkládanou mezinárodní úmluvou.
Vydávání osvědčení o vyvážených kulturních statcích, k němuž se zavázaly státy, které přijímají tuto Úmluvu, je zabezpečeno v uvedených zákonech a vyhláškou ministerstva školství a kultury č. 166/1959 U.1., o evidenci kulturních památek, a dalšími vyhláškami. Praktické provádění povolování vývozu kulturních památek a předmětů muzejní hodnoty je u nás svěřeno Národnímu muzeu, Národní galerii a dalším odborným organizacím. Případné povolení vyžaduje souhlas vlády ČSR, resp. ministerstva vnitra.
Okruh těchto děl a materiálů je před nežádoucím vývozem chráněn u nás vyhláškou č. 239/1959 U.1., o vývozu kulturních památek a předmětů muzejní hodnoty, která stanoví postup při jednání o vývoz z hlediska posuzování předmětu jako event. součásti kulturního dědictví. Nepokrývá se tím celý rozsah zboží v obchodech se starožitnostmi, který je podstatně širší než kategorie kulturních statků ve smyslu Úmluvy. Spadají tam jen špičkové hodnoty v rozsahu 1 - 2 % celkového množství tohoto zboží, které v obchodech můžete vidět. Toto zboží komise pro výkup starožitností v prodejnách vyjímají z vývozu výkupem pro státní sbírky zabezpečovaným ministerstvem kultury ČSR zvláštní dotací pro Národní galerii a Národní muzeum. I v tomto směru je přístup k ochraně kulturních a uměleckých hodnot v naší praxi i v ustanoveních Úmluvy shodný. Stát, z jehož území by byly nedovoleným způsobem vyvezeny některé předměty, může podle čl. 7 Úmluvy žádat ostatní členské státy o pomoc při jejich nalezení a vrácení. V zájmu zabraňování nelegálnímu dovozu stanoví Úmluva rovněž další povinnosti členských států, které spočívají zejména ve vydávání příslušných normativních opatření zabraňujících muzeím a obdobným institucím nabývat předměty, jež pocházejí z jiného členského státu, v zákazu dovozu odcizených kulturních statků a v přijetí opatření k jejích případnému nalezení a navrácení.
Zabezpečení těchto otázek vyplývajících u Úmluvy spadá u nás především do působnosti celních správ po linii federálního ministerstva zahraničního obchodu. Federální ministerstvo zahraničního obchodu zavede v dohodě s ministerstvy kultury ČSR a SSR také požadované osvědčení k povolení dovozu kulturního statku.
Ministerstvo kultury a vnitra spolu s národními výbory vydají instrukce svým podřízeným organizacím k všestrannému zabezpečení plnění Úmluvy v obou směrech, aby byly chráněny sbírky vlastní a aby nebyla přijímána díla sbírek, jež by k nám byla dovezena nelegálně.
Popularizaci zásad Úmluvy zajistí ministerstvo kultury ČSR spolu s ministerstvem kultury SSR prostřednictvím odborných časopisů památkové péče a muzejnictví, popř. jiných sdělovacích prostředků, a kulturně výchovnými sankcemi v této oblasti.
Pokud jde o požadavek Úmluvy, aby členské státy zavedly trestní nebo administrativní sankce proti osobám, které ji poruší, je třeba konstatovat, že zákon o kulturních památkách ani vyhláška č. 239/1959 Ú.1. sice nestanoví výslovně sankce při nedodržení povinnosti doložit povolení příslušného orgánu k vývozu, platí zde však obecná ustanovení zákona č. 60/1961 Sb., o úkolech národních výborů při zajištění socialistického pořádku. Dalším ustanovením, kterého je možno se dovolat jak při vývozu, tak při dovozu kulturního statku, je § 5 zákona č. 150/1969 Sb., o přečinech. Na některé skutkové podstaty uvedené v Úmluvě jsou použitelné i trestní sankce uvedené v § 28 zákona č. 97/1974 o archivnictví a konečně ve všech případech, kdy jednání splňuje podstatu trestného činu, také uplatněním příslušných ustanovení trestního zákoníku a jiných administrativních opatření.
Podle čl. 19 podléhá Úmluva ratifikaci nebo přijetí ze strany členských států UNESCO v souladu s jejich ústavními předpisy. Pro státy, které nejsou členy UNESCO, bude otevřena k přístupu za podmínky, že k tomu budou vyzvány výkonnou radou UNESCO.
Vzhledem k tomuto ustanovení Úmluvy se doporučuje z naší strany učinit v souvislosti s přijetím Úmluvy prohlášení, že Úmluva z hlediska problematiky v ní upravené by měla být otevřena pro všechny státy bez vyzvání.
Články 12, 22 a 23 Úmluvy obsahují rovněž tzv. koloniální klauzuli, podle níž koloniální mocnosti, jak to v OSN dosud přežívá, mají přebírat určité závazky týkající se provádění Úmluvy též za koloniální území. U těchto článků se navrhuje učinit prohlášení, že ČSSR soudí, že zachování stavu závislosti určitých zemí, z něhož vychází uvedené ustanovení Úmluvy, je v rozporu s deklarací XV. zasedání Valného shromáždění OSN ze 14. prosince 1960 o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům.
Jak již bylo řečeno, v současné době se v ČSR i v SSR připravuje nová právní úprava na úseku památkové péče. V připomínkovém řízení jsou projednávány návrhy zásad zákonů, které mají nahradit dosavadní zákon č. 22/1958 Sb. a zákona SNR č. 7/1958 Sb. V připravovaných zákonech bude pojem kulturní památky v zásadním pojetí a pokud jde o mobilní část kulturního dědictví odpovídat pojmu kulturní statky ve smyslu Úmluvy. Zákony budou ve smyslu Úmluvy rovněž zabraňovat nežádoucímu vývozu i dovozu kulturních statků spolu s příslušnými prováděcími předpisy a opatřeními po linii zahraničního obchodu.
Jestliže jedním z hlavních cílů připravovaných zákonných úprav je v jejich souhrnu a na základě zkušeností získaných z dosavadní praxe i současných a perspektivních potřeb, jak o tom konkrétně hovořil soudruh zpravodaj, dosáhnout posílení všech nástrojů ochrany a zabezpečení historických památek včetně prevence i trestního postihu jejich zcizování, pak i otázky mezinárodní součinnosti musí být a budou ve všech směrech sladěny i s ustanoveními předkládané mezinárodní Úmluvy.
Jak vyplývá z důvodové zprávy i z toho, co bylo soudruhem zpravodajem řečeno, přijetí závazků vyplývajících z Úmluvy pro ČSSR si nevyžaduje změny nebo doplnění čs. zákonodárství. Nově připravované zákony budou proto bez problémů rovněž v souladu s ustanoveními Úmluvy. Přijetí závazků vyplývajících z Úmluvy nevyžaduje rovněž mimořádné výdaje ze státního rozpočtu.
Jelikož předkládaná Úmluva jev plném souladu se zájmy našeho socialistického státu na úseku ochrany kulturních statků a nepochybně posílí mezinárodně právní záruky této ochrany pokud jde o naše zájmy, doporučuji jménem vlády České socialistické republiky, aby Česká národní rada s přijetím Úmluvy o opatřeních k zákazu a zamezení nedovoleného vývozu, dovozu a převodu vlastnictví kulturních statků, přijaté dne 14. listopadu 1970
XVI. Generální konferencí UNESCO vyslovila souhlas ve smyslu předloženého návrhu vlády ČSR. Děkuji za pozornost. /Potlesk./
Předseda ČNR Evžen Erban: Děkuji soudruhu ministrovi za projev. Do rozpravy se přihlásili poslanci plk. dr. Liška a dr. Patejdlová. Dávám slovo poslanci Liškovi.
Poslanec plk. RSDr. Emil Liška: Soudružky a soudruzi poslanci, vážení hosté! Ve zpravodajské zprávě i ve výkladu soudruha ministra bylo uvedeno, že náš právní řád již vytvořil právní předpoklady pro systém ochrany kulturních statků. V ústavně právním výboru jsme se již dvakrát zabývali stavem právních předpisů v odvětví kultury a chtěl bych proto plénum seznámit s některými poznatky, které se týkají dnes projednávané problematiky.
Právních předpisů platných pro celé odvětví kultury je velký počet. V současné době jsou postupně prověřovány, konfrontovány s celospolečenskými potřebami a zájmy a postupně podle potřeb upravovány. Oblasti péče o kulturní statky se z nich především dotýká zákon o kulturních památkách, dále zákony o knihovnictví, o muzeích a galeriích a zákon o archivnictví. Jde většinou o zákony z doby unitárního státu. Pouze zákon o archivnictví byl v roce 1974 přijat Českou národní radou a obdobný zákon byl později přijat i na Slovensku.
Lze tedy konstatovat, že nová zákonná úprava archivnictví již odpovídá současným i perspektivním požadavkům péče o archiválie, z nichž mnohé jsou kulturními i národními památkami. Zákon řeší otázky archivnictví komplexně, včetně stanovení postihu za porušení uložených povinností. Na podkladě zmocnění v zákoně byla k jeho provedení vydána řada prováděcích předpisů a možno říci, že celá právní úprava tohoto úseku vyhovuje.
Pokud jde o muzea a galerie, je jejich poslání zakotveno v samostatném zákoně z roku 1959. Se souhlasem jsme ve výboru vzali na vědomí, že ministerstvo kultury zde připravuje po odborné stránce podklady pro obecně závazný právní předpis pro Správu sbírky muzeích a galeriích.
Pro realizaci Úmluvy má kromě zákona o archivnictví velký význam zákon o kulturních památkách. Tento zákon platí od roku 1958 a jak jsme se při kontrole jeho působení přesvědčili, nevyhovuje, a proto se připravuje nová úprava. Tak jak jsme byli seznámeni se stěžejními zásadami připravovaného zákona o památkové péči, půjde v něm o komplexní řešení otázek památkové péče a budou v něm též stanoveny možnosti sankčních opatření v případě porušení zákona. Svým obsahem bude tedy i tento nový zákon v plném souladu s ustanoveními Úmluvy a spoluzabezpečí její provedení v České socialistické republice.
Třeba ještě připomenout, že také československé trestní právo chrání naše kulturní památky před nedovoleným vývozem. Jak trestní zákon, tak zákon o přečinech obsahuje v tomto směru skutkové podstaty, jejichž naplnění je trestným činem nebo přečinem. Rovněž tak zákon o úkolech národních výborů při zajišťování socialistického pořádku má ustanovení, podle něhož se jako přestupek kvalifikuje jednání toho, kdo neoprávněně vyveze nebo se pokusí vyvézt do ciziny kulturní památku, nebo nesplní povinnost stanovenou k její ochraně. Můžeme tedy konstatovat, že realizace Úmluvy je v našem právním řádu zabezpečena, pokud jde o zákonné předpisy.
Určité povinnosti vyplývající z Úmluvy nespadají do pravomoci národních rad a musí být do nabytí účinnosti této Úmluvy pro Československou socialistickou republiku stanoveny federálním ministerstvem obchodu. Půjde především o druhotné předpisy týkající se celní kontroly, prodeje a nákupu v Tuzexu apod.
V závěru se připojuji k doporučení zpravodaje a navrhuji, aby plénum České národní rady vyslovilo s Úmluvou souhlas. /Potlesk./
Předseda ČNR Evžen Erban: Děkuji poslanci Liškovi. Slovo má poslankyně Patejdlová.
Poslankyně JUDr. Marie Patejdlová: Soudružky a soudruzi, bylo zde již řečeno, že vláda České socialistické republiky věnuje velkou péči našim kulturním památkám a k podpoře rozvoje této péče přijala v roce 1973 závažné usnesení č. 25. Toto usnesení ukládá KNV a příslušným ministrům mimo jiné provést i bezpečnostní opatření proti odcizení kulturních památek.
K tomu chci říci několik poznámek. Vlna krádeží uměleckých děl v Evropě zasáhla i naši republiku. Za posledních pět roků bylo v ČSR zaznamenáno 766 případů krádeží kulturních památek. Třeba konstatovat, že v důsledku represivních a preventivních opatření se počet krádeží každého roku snižuje. Většina vloupání - a některá z nich nejsou objasněna, jsou provedena recidivisty; jde o akce organizované a památky jsou vyváženy do zahraničí. Podařilo se odhalit několik skupin velmi nebezpečných pachatelů, kteří odcizili umělecké předměty vysokých hodnot, z nichž některé jsou nenávratně ztraceny. Jde například o dvojí vloupání v roce 1969 a 1973 do státního zámku Šternberku. Zde byly mimo jiné odcizeny dva obrazy německého mistra Hanse Malera z roku 1524. Bylo zjištěno, že obrazy jsou v Mnichově a ministerstvo kultury jedná o jejich navrácení. Další vloupání byla do muzea v Teplicích, do zámku v Blatné a v Libochovicích. Rozsáhlé krádeže byly jedním pachatelem provedeny ve státním zámku v Lokti, Kynžvartu, v muzeu v Turnově a Děčíně; vzácné ukradené předměty byly rovněž odvezeny do Německé spolkové republiky. Pachatel byl zadržen; část věcí se podařilo zachránit a o navrácení dalších se jedná.
Uvedené případy i další, které se staly, svědčí o tom, že přes všechna bezpečnostní opatření, která již byla učiněna, nejsou objekty, v nichž jsou památky uloženy, dostatečně chráněny, není dostatek pracovníků ke střežení exponátů a chybí evidence předmětů, které často nejsou umístěny tak, aby mohly být vůbec střeženy. Počet muzeí, zámků a galerií, vybavených potřebnou zabezpečovací technikou je stále minimální. Zvýšená ostraha musí být daleko intenzivněji rozšířena i na kulturní památky, které jsou v církevním vlastnictví. Příčinou usnadňující krádeže bývá často nedbalost a důvěřivost osob odpovědných za správu a ochranu památek. Prověrky ve vybraných objektech odhalily řadu nedostatků, které mohou být odstraněny v rámci kompetence krajských národních výborů, v některých případech za účinné podpory ministerstva. V oblasti bezpečnostních opatření půjde především o zavádění instalací novodobých, technických, bezpečnostních systémů, o personální posílení dosavadních stavů stálých průvodců a stráží. Realizovat tyto požadavky vyžaduje součinnosti příslušných resortů.
Na bezpečnostní opatření je třeba pamatovat a v souladu s obsahem Úmluvy jsme povinni ochranu našich kulturních statků zabezpečovat. I naši občané by si více měli uvědomovat vysokou hodnotu kulturních památek, které často jsou ochotni prodat cizím zájemcům za hodnotu, která zdaleka není úměrná hodnotě památky. Proto bude nutné, jak to také Úmluva členským státům ukládá, působit výchovnými prostředky k tomu, aby si veřejnost byla vědoma významu hodnoty kulturních statků a celého našeho kulturního dědictví. /Potlesk./
Předseda ČNR Evžen Erban: Děkuji poslankyni Patejdlové. Hlásí se ještě někdo do rozpravy? Nikdo.
Nikdo se nehlásí, rozprava je skončena.
Přeje si zpravodaj poslanec Hrdlička závěrečné slovo?
Společný zpravodaj poslanec Jiří Hrdlička: Vzdávám se slova.
Předseda ČNR Evžen Erban: Můžeme tedy přistoupit k hlasování o návrhu usnesení, jak je obsaženo v předložené zprávě obou výborů.
Má někdo k tomuto návrhu usnesení nějaké připomínky, /Nikdo se nehlásí./
Nemá. Kdo tedy souhlasí s návrhem usnesení, jak je ve společné zprávě /tisk 147/ předkládají kulturní a školský výbor a ústavně právní výbor, nechť zvedne ruku! /Hlasuje se./
Je někdo proti? Nikdo.
Zdržel se někdo hlasování? Nikdo.
Děkuji. Tím Česká národní rada projednala tento bod svého pořadu.
Třetím bodem je
III
Návrh ústavně právního výboru ČNR na zproštění některých soudců z povolání soudcovské funkce
Zpravodajem je poslanec Miroslav Bartheldy. Dávám mu slovo.
Zpravodaj poslanec Miroslav Bartheldy: Vážená Česká národní rado, v období od poslední schůze České národní rady požádalo podle zákona o organizaci soudů a o volbách soudců 11 soudců z povolání o zproštění soudcovské funkce. Z tohoto počtu je jeden soudce Nejvyššího soudu České socialistické republiky. Z 11 soudců je 7 znovu kandidováno k jinému soudu, z toho dva k Nejvyššímu soudu České socialistické republiky, dva přecházejí na státní notářství, jeden na ministerstvo spravedlnosti a jeden soudce hodlá nastoupit do jiného zaměstnání. Ke všem žádostem došlo zákonem požadované vyjádření ministra spravedlnosti.
Ústavně právní výbor projednal došlé žádosti ve své schůzí a jeho jménem doporučuji, aby Česká národní rada zprostila funkce soudce z povolání všech 11 soudců, kteří jsou jmenovitě uvedeni v tisku 148.
Předseda ČNR Evžen Erban: Děkuji. Má někdo k předloženému návrhu ústavně právního výboru nějaké připomínky? /Nikdo./
Nemá. Přistoupíme tedy k hlasování, a to tak, že budeme hlasovat najednou o celém návrhu předloženého usnesení.
Jsou k tomuto způsobu hlasování nějaké námitky? /Nebyly./ Nejsou.
Kdo souhlasí s písemným návrhem ústavně právního výboru České národní rady, aby zprostila soudce z povolání, uvedené v tomto návrhu, soudcovské funkce, nechť zvedne ruku. /Hlasuje se./
Je někdo proti? Nikdo.
Zdržel se někdo hlasování? Nikdo.
Tím Česká národní rada zprostila soudce z povolání, uvedené v návrhu, soudcovské funkce a projednala tak třetí bod pořadu schůze.
Dalším pořadem schůze je:
IV
Návrh předsednictva ústředního výboru Národní fronty České socialistické republiky na volbu některých soudců z povolání k soudům České socialistické republiky
Návrh odůvodňuje tajemnice ústředního výboru Národní fronty ČSR ing. Marie Hrušková. Prosím ji, aby se ujala slova.
Tajemnice ústředního výboru Národní fronty ČSR ing. Marie Hrušková: Soudružky a soudruzi poslanci, dovolte, abych vám, poslancům České národní rady, jménem předsednictva ústředního výboru Národní fronty ČSR předložila návrhy na doplňující volbu soudců z povolání k Nejvyššímu soudu, ke krajským, okresním a obvodním soudům České socialistické republiky.
Navržení kandidáti byli vybráni po zhodnocení jejich politicko-odborné připravenosti i jejich angažovanosti na prosazování a uskutečňování záměrů socialistického soudnictví. Všichni kandidáti, i když převážná část patří k mladé generaci, prokázali v dosavadní činnosti dobré odborné znalosti a schopnosti aplikace právních předpisů. Většině kandidátů umožňuje správné rozhodování i to, že prostřednictvím organizací Národní fronty jsou spjati s občanským životem nejen jako členové ROH, SSM, SČSP, Svazu žen, ale i jako jejich funkcionáři. Řada z nich pomáhá různými formami pěstovat u našich občanů úctu k zákonům a vychovávat občany i k dodržování zákonů a norem socialistického soudnictví. Ministr spravedlnosti ČSR doporučuje 33 kandidátů a předseda Nejvyššího soudu ČSR dva kandidáty. Jejich výběr byl veden třídními hledisky a vždy bylo přihlédnuto k souhlasným stanoviskům příslušných orgánů KSČ a Národní fronty.
Na základě platných zákonných norem projednalo doporučené návrhy předsednictvo ústředního výboru Národní fronty ČSR na svém zasedání dne 1. září 1976 a vyjádřilo stanovisko, že všichni mají předpoklady vykonávat odpovědnou funkci soudce z povolání. Jménem předsednictva ústředního výboru Národní fronty ČSR navrhuji, aby Česká národní rada zvolila kandidáty do funkcí soudců z povolání k soudům České socialistické republiky podle předloženého návrhu.