Místopředseda ČNR Věroslav Jedlička: Děkuji poslanci Hlušímu. Dále bude hovořit poslankyně Křenová. Dávám jí slovo.

Poslankyně Naděžda Křenová: Vážené soudružky a soudruzi poslanci, vážení hosté!

Stálá pracovní skupina předsednictva České národní rady se v tomto roce zabývala kontrolou svého loňského usnesení ke stavu socialistické zákonnosti. Dovolte mi několik poznámek o tom, jak se nám jeví letos prevence proti kriminalitě mládeže v oblasti školské.

Před rokem bylo vzneseno toto doporučení: prohloubit výchovné působení školy, věnovat zvýšenou pozornost záškoláctví a podobným jevům, v praxi prohlubovat spolupráci školy s rodiči ve výchovných otázkách a sledovat výchovu školních dětí stejně intenzívně jako prospěch.

Za předpoklad určitého pokroku v tomto směru lze považovat úsilí ministerstva školství ČSR, aby péče o zaostávající žáky byla organizována přímo ve vyučujících hodinách, nebo ve školní družině, či individuálními konzultacemi atd. Poslanecký průzkum však vede k pochybnostem, zda-li a zejména v jaké šíři, se tento dobrý záměr opravdu v praxi realizuje.

Vznáším proto dotaz na ministra školství ČSR, jaká opatření po organizační a kádrové stránce, i po stránce materiálního vybavení byla učiněna nebo budou učiněna ještě ve zbývající části této pětiletky, aby záměr ministerstva byl postupně realizován.

Vzhledem k tomu, že soudruh ministr není přítomen, prosím o dodatečnou odpověď. Pokud se týká přímo záškoláctví, konstatovalo samo ministerstvo školství, že ne vždy je postihováno záškoláctví tak, jak by mělo být. V prvním pololetí školního roku 1972/1973 prováděly orgány VB šetření o žácích, kteří bezdůvodně zameškali více než 50 hodin. Celkem bylo zjištěno 2384 žáků, kteří zameškali 297 166 neomluvených hodin, což činí více než 100 hodin na jednoho záškoláka.

Z toho jasně vyplývá, že přes řadu opatření, jež udělalo ministerstvo školství, meziresortní spolupráce v této oblasti se zatím míjí účinkem a zřejmě se nevyvíjí všude stejně úspěšně v tomto směru ani spolupráce všech příslušných orgánů na úrovni národních výborů.  

Doporučujeme proto, aby byly z tohoto stavu vyvozeny praktické důsledky a společnými akcemi všech zúčastněných resortů bylo systematicky postupováno proti tomuto společensky alarmujícímu jevu a výsledky pravidelně kontrolovány a vyhodnocovány. Tyto věci nelze podceňovat. Vinu na tom nese nejen škola, která často příliš pozdě upozorní na neomluvené zameškané hodiny, ale i orgány národních výborů, kde prošetřování těchto případů je zdlouhavé a končí jen v malém počtu případů účinným postihem rodičů. Statistika ukazuje, že jen 20 % rodičů těchto dětí je stíháno.

V této souvislosti bych chtěla upozornit na fungování Sdružení rodičů a přátel školy. Průzkumy, které jsme jako členové našeho kulturního a školského výboru a stálé pracovní skupiny pro otázky mládeže dělali, již při přípravě našeho červencového pléna k výchově mladé generace ukázaly, že v některých případech jsou zde velmi zajímavé výsledky, ovšem ve svém celku nelze vliv Sdružení na výchovu dětí i rodičů podceňovat, i když činnost Sdružení byla nově upravena vyhláškou o Sdružení rodičů a přátel školy, která vstoupila v platnost od 1. září 1973.

Sdružení by podle této vyhlášky mělo být významnou formou aktivní účasti pracujících na řešení otázek komunistické výchovy dětí a mládeže. Jeho úkolem je zejména seznamovat rodiče s ideologickým a politickým posláním a úkoly školy a se zásadami socialistické pedagogiky, sjednocovat výchovné působení školy a rodiny. Sdružení má pomáhat i při zajišťování školní docházky, při výchově žáků a učňů v mimotřídní nebo mimopracovní činnosti.

Nelze vyloučit, že po dalším vývoji bude skutečná praxe blízká této ideální představě. Zatím by však dle našeho názoru bylo velkým pokrokem, kdyby rodičovská sdružení, zejména ve větších a velkých městech opravdu reálně, vzhledem ke svým dnešním možnostem, se soustavně zapojila do boje proti záškoláctví a snažila se vyvinout morální tlak na rodiče, kteří zanedbávají výchovu dětí. Zejména u menších dětí, tedy na základních devítiletých školách, by to mohlo mít podpůrný význam, samozřejmě vedle ostatních prostředků represívní povahy. /Potlesk./

Místopředseda ČNR Věroslav Jedlička: Děkuji poslankyni Křenové. Uděluji slovo poslanci Zeithamlovi.  

Poslanec Richard Zeithaml: Vážené soudružky a soudruzi poslanci. Chci ve svém vystoupení ke zprávě předsedy Nejvyššího soudu říci některé zkušenosti o tom, jak je v praxi uplatňován zákon o dani z příjmu obyvatelstva. Jde o zákon č. 145/1961 Sb. Této dani podléhají příjmy ze živnostenského podnikání, z řemesel a jiných podobných činností, pokud nejsou provozovány v pracovním poměru, dále příjmy z domovního majetku a další.

Zabývali jsme se uplatňováním tohoto zákona na schůzích výboru pro národní výbory a národnosti. Vycházeli jsme z poznatků získaných a ověřených u národních výborů, orgánů Veřejné bezpečnosti, soudů a prokuratury ve volebních obvodech členů našeho výboru. Správa daně z příjmů obyvatelstva byla od roku 1961 zákonem svěřena místním a městským národním výborům.

Prvním závažným zjištěním je to, že výnos této daně ihned po převedení její správy z okresních národních výborů na místní a městské národní výbory hluboce poklesl. Zatímco v roce 1960 činil kolem 300 miliónů Kčs, v roce 1961 poklesl na 30 miliónů Kčs a od té doby se zvýšil pouze na 39 miliónů Kčs v roce 1972.

Funkcionáři národních výborů považují za jednu z hlavních příčin tohoto poklesu skutečnost, že pro výkon správy daně nebyly u místních a městských národních výborů vytvořeny podmínky. V roce 1960 se totiž uváděla do života nová územní organizace okresů a krajů. Okresy se podstatně zvětšily, značně se rozšířil počet obcí v jednotlivých okresech, došlo ke značnému přesunu pracovníků a funkcionářů národních výborů. Ve velké většině obcí byla a je až dosud práce spojená s finančním rozpočtovým hospodařením národních výborů a tedy i se správou této daně vykonávána pracovníky pouze v rámci dílčího závazku mimo jejich normální zaměstnání. Naše poznatky ověřené v řadě okresů se shodují v tom, že příjmy obyvatelstva, které podle tohoto zákona mají být zdaňovány, ani zdaleka zdaňovány nejsou.

K největšímu úniku dochází zejména u lidí, kteří vykonávají různé práce na individuální a svépomocné družstevní výstavbě, provádějí různé opravy, prodávají ovoce a zeleninu, různé upomínkové a jiné předměty. Místní a městské národní výbory nemají o těchto lidech přehled a pokud mají, nejsou ani zdaleka schopny daňově postihnout celý rozsah jejich příjmů. Daň se vyměřuje zpravidla jen těm, kteří sami podají přiznání a v takové výši, jakou sami uvedou. Nikdo neprověřuje, jaký je skutečný rozsah příjmů. Jednoduše se stanoví paušální částka daně, která je často směšně nízká. V mnohých případech místní národní výbory, i když vědí o příjmech občanů z vedlejší a příležitostné činnosti, nevyzvou je k podání přiznání a daň jim vůbec nevyměřují.

Mnohdy v tom sehrávají negativní úlohu i různé sousedské a příbuzenské vztahy a obavy funkcionářů místních národních výborů, aby si to s někým nerozházeli. Často se odkazují i na to, že by jim různí řemeslníci odmítli pracovat v rámci akce "Z". Jsou dokonce i případy, že odmítají vyměřit nebo doměřit daň tam, kde její krácení bylo revizními nebo bezpečnostními orgány prokazatelně zjištěno. Je samozřejmé, že těchto nedostatků využívají různí spekulanti, kteří se obohacují na úkor společnosti, i na úkor těch občanů, pro které často za přemrštěné odměny pracují. Nejde tu však zdaleka jen o únik daně. Tito lidé si často, jak se uvádí i ve zprávě Nejvyššího soudu, opatřují materiály, nástroje a nářadí rozkrádáním, nedovoleným používáním dopravních prostředků i různých mechanismů socialistických organizací.

V tom je také přímá spojitost a společenská nebezpečnost mezi únikem daně z příjmu obyvatelstva, nedovoleným podnikáním, zneužíváním socialistického podnikání a rozkrádáním národního majetku.

Členové výboru uvedli ze svých okresů celou řadu takových případů, u kterých nejde jen o nějaké korunové nebo stokorunové částky, ale o desetitisícové nebo statisícové částky. Tak např. invalidní důchodce se specializoval na opravu kostelů v různých okresech. V Čelákovicích přiznal ke zdanění 7 tisíc Kčs. Přitom zaměstnával 25 až 30 lidí a jeho skutečný příjem, pokud se to podařilo zjistit, činil více než 150 tisíc Kčs. Nebo jiný příklad. Důchodce z okresu Žďár nad Sázavou se specializoval na jahodové sazenice, okrasné keře a květiny. Posílal je po celé republice soukromníkům i podnikům. Za 3 roky měl příjem, který se dal prokázat, přes půl miliónu Kčs. A neprokázaný příjem byl také značný.

Vezmeme-li v úvahu, že okruh lidí, kteří provádějí práce a služby na základě povolení národního výboru nebo i bez tohoto povolení a dalších lidí, kterým zákon daňovou povinnost ukládá, se proti roku 1960 nikterak nezmenšil, naopak, zejména v letech 1968 a 1969 se značně rozrostl, přichází zde státní rozpočet každoročně o 260 až 270 mil. Kčs pouze na výnosu daně z příjmu obyvatelstva. A to je za 14 let úctyhodná částka. K tomu musíme připočítat ještě škody, které v souvislosti s tím, jsou způsobovány rozkrádáním nebo zneužíváním socialistického podnikání.

Nejde tu však pouze o finanční stránku. Nedůsledné uplatňování zákona má vážné negativní důsledky pro dodržování a upevňování socialistické zákonnosti i morálky.

Diskutovali jsme s funkcionáři ONV, jak tyto nedostatky ve správě daně odstranit. Ukazuje se, že zákon sám ve své podstatě vyhovuje, nevyhovují však některé předpisy vycházející z tohoto zákona, zejména zásady č. 20 z roku 1965 o poskytování některých služeb a oprav občany na základě povolení národního výboru. Je ovšem třeba počítat s tím, že samotná změna předpisů celý problém nevyřeší. Klíč k řešení se musí hledat především ve změně postoje národních výborů a ve zdokonalení práce jejich orgánů i pracovníků, která s důsledným uplatňováním zákona souvisí. Děkuji. /Potlesk./

Místopředseda ČNR Věroslav Jedlička: Děkuji poslanci Zeithamlovi. Hovořit bude poslankyně Beránková, připraví se poslankyně Vlasáková.

Poslankyně Vlasta Beránková: Vážené soudružky a soudruzi, vážení hosté! Zdravotní a sociální výbor se při projednávání zprávy Nejvyššího soudu ČSR o stavu socialistické zákonnosti zaměřil na dvě otázky: na působení zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a sice na příslušné paragrafy tohoto zákona o výživném nezletilým dětem a na zjištění prvých zkušeností z působení zákona č. 50/1973 Sb., o pěstounské péči. Zdánlivě na dvě velmi úzké otázky, ale s poměrně značným společenským dosahem.

Nejprve k otázce výživného nezletilým dětem. Náš poslanecký průzkum ve volebních obvodech potvrdil zjištění Nejvyššího soudu, že tato agenda tvoří ve všech okresech značnou část soudní agendy. Je to asi 20 - 30 %. Většinou jde o děti z rozvedených manželství, v nichž je převážná část svěřena do péče a výchovy matce. Jsou to tedy většinou ženy, které v případě, že otec neplatí výživné, nesou nejen odpovědnost za výchovu, ale i ekonomické břemeno za výživu dětí. Soudy vyvíjejí snahu zkrátit řízení o výživném na minimum, přesto však se vyskytuje mnoho případů, kdy řízení trvá příliš dlouho. Nedostatky v agendě výživného existují také ze strany závodů. Jde zejména o pozdní vyřizování dotazů o pracovní morálce a výdělků rodičů.

Novelizace občanského soudního řádu ve znění zákona č. 49/1973 Sb., o změně příslušnosti soudu podle ustanovení § 252 odst. 4 se v soudní praxi neosvědčuje a má za následek časové průtahy v řízení o výživném. Statistika sice uvádí, kolik osob, většinou mužů, bylo odsouzeno pro trestný čin zanedbání povinné výživy v jednotlivých letech. Je to pouze 7 % z celkového počtu osob povinných platit výživné. Sám Nejvyšší soud ČSR však uvádí, že je obtížné určit, zda uvedené počty osob odpovídají skutečnému počtu pachatelů této trestné činnosti. Zkušenosti z akce "Ali", to je alimenty, kterou zveřejňoval v loňském roce časopis Vlasta ukazují, že rodičů, kteří neplní své povinnosti v tomto směru, je daleko více, než vykazuje statistika stíhaných a odsouzených. Jaké starosti z toho vyplývají pro ženy a jaké to má důsledky pro desetitisíce dětí si lze představit.

Zdravotní a sociální výbor se proto domnívá, že agendě výživného nezletilým dětem je třeba věnovat i nadále zvýšenou pozornost jak ze strany soudní praxe, tak i ze strany národních výborů, závodů i společenských organizací, využívat přitom všechny zákonné možnosti dané našim právním řádem a přísně postihovat rodiče, kteří zanedbávají tuto základní povinnost vůči dětem. Současně zvýšit společenský a morální tlak na tyto rodiče. V budoucnu také zvážit vhodnost ustanovení § 252 odst. 4 občanského soudního řádu ve znění zákona č. 49/1973 Sb.

Dovolte mi, vážené soudružky a soudruzi, abych vás, i zde přítomné představitele resortů seznámila s některými náměty z diskuse ve výboru. Někteří poslanci upozornili na příliš přísné podmínky, za nichž národní výbory přiznávají příspěvek v případě, že povinný rodič neplatí výživné, ačkoli národní výbory byly instruovány, že mohou postupovat benevolentněji a brát přitom v úvahu individuální podmínky žadatele, tedy většinou matky.

Na základě vlastních zkušeností a poznatků z akce "Ali" v časopisu Vlasta navrhuje zdravotní a sociální výbor, aby těm rodičům, kteří neplní své povinnosti při placení výživného nezletilým dětem, byl provede záznam do občanského průkazu, jako upozornění pro zaměstnavatele. Záznam by se prováděl na základě soudního podmínění, tedy jen určité skupině občanů, nikoli těm, kteří své povinnosti plní. Tento návrh, který byl tlumočen předsedkyní Českého svazu žen na základě připomínek z veřejných schůzí žen, podporuje plně celý výbor. Zdravotní a sociální výbor tlumočil podobný námět již před dvěma roky ministerstvu vnitra. Tehdy nám bylo namítáno, že občanský průkaz není žádný záznamník a že žádné další údaje se v něm nesmějí uvádět. Od té doby nastala změna v tom, že v občanském průkazu bude zaznamenáno očkování proti tetanu. Pokládáme to za správné, naopak bychom tyto zdravotní záznamy navrhovali doplnit ještě o krevní skupinu. Současně však nevidíme žádný důvod, proč by se do občanského průkazu nemohla zaznamenat povinnost placení výživného tam, kde se jedná o rodiče, který opakovaně neplní tuto povinnost vůči nezletilým dětem. Vznáším tento námět, který vznikl z iniciativy Českého svazu žen, jménem zdravotního a sociálního výboru a prosila bych o odpověď, ať již na tomto plénu nebo písemnou.

Pokud se týká prvních zkušeností s uplatňováním zákona č. 50/1973 Sb., o pěstounské péči, této nové formy náhradní rodinné péče, je možno konstatovat: Přes krátkost doby působení se zákon o pěstounské péči plně osvědčil, protože téměř ve všech případech pěstounské péče lze zaznamenat zlepšení celkového vývoje dětí. Zatímco v prvních měsících působení zákona byly řešeny většinou jen fakticky vzniklé vztahy, to je osiřelé nebo poloosiřelé děti žijící u prarodičů nebo u příbuzných, v roce 1974 je již značné množství dětí dáváno do tzv. klasické pěstounské péče, tj. do péče cizích osob. Velkou úlohu při výběru vhodných rodičů a dětí sehrávají národní výbory a společenské organizace, především Český svaz žen.

V zájmu využívání zákona o pěstounské péči je třeba klást větší důraz na popularizaci smyslu a cíle zákona o pěstounské péči ve sdělovacích prostředcích. Dále sjednotit praxi soudů při vyřizování agendy v pěstounské péči.

Aby národní výbory mohly plnit své odpovědné úkoly ve vyhledávání a sledování dětí daných do pěstounské péče, je třeba také dbát o důslednou realizaci usnesení vlády ČSR č. 124/1973 o kádrovém zajištění agendy pěstounské péče na národních výborech. Děkuji vám za pozornost a za odpověď na náš námět. /Potlesk./

Místopředseda ČNR Věroslav Jedlička: Děkuji poslankyni Beránkové. Hovořit bude poslankyně Vlasáková a připraví se poslanec Milan Kučera.

Poslankyně Vlasta Vlasáková: Vážené soudružky a soudruzi poslanci, vážení hosté! Dovolte, abych zaměřila vaši pozornost na působení kultury jako prevence proti delikvenci mladých lidí.

Již letošní červnová schůze České národní rady ukázala, že nedostatky ve výchovném působení rodiny, školy, společenských organizací a výchovných institucí spolu s negativně působícími vlivy buržoazní propagandy morálky a způsobu života jsou zdrojem závažných komplikací ve výchově určité skupiny mladých lidí. Komplikací, které vedou k více či méně protispolečenským postojům a v řadě případů až k závažným deliktům kriminální povahy.

Dovolte mi několik poznámek k jedné z řady forem preventivního působení na charakterový profil naší mladé generace, kterou je výchovné působení kulturně výchovné činnosti.

Formy kulturně výchovné činnosti zaměřené k boji proti kriminalitě mládeže, jsou závislé na orientaci této činnosti, tzn., že je třeba sledovat, ke komu toto kulturně výchovné úsilí směřuje. Za základní formy kulturně výchovné činnosti v užším slova smyslu v boji proti kriminalitě mládeže můžeme považovat zejména u dospívající mládeže ve školách a učilištích: přednášky a odborné semináře pro pedagogy, besedy s mládeží, výstavky, filmy s doprovodnou přednáškou či besedou, návštěvy v nápravných zařízeních, léčebnách, dětských domovech, návštěvy veřejných přelíčení u soudů. Tyto formy, ty které také podporuje ministerstvo kultury ČSR, mají-li mít reálný význam, musí být především systematické a nelze je oddělit od školní výchovy. Nevím, zda-li s takovými akcemi v učebních plánech škol I. a II. cyklu se počítá, ale jestliže nikoliv, bylo by dobré je v blízké budoucnosti do školních plánů zařadit.  

Pokud se týká kulturně výchovného působení mimo školu, máme po ruce zajímavé údaje z ministerstva kultury a z ministerstva spravedlnosti ČSR. Podle nich bylo v roce 1973 uskutečněno 4201 přednášek s trestně právní tématikou, 999 besed o konkrétních případech z justiční praxe, ovšem nejen trestně právní, nýbrž i civilně právní. Je to asi o 20 % více akcí, než v roce 1972. A dále 44 besed s trestně právní problematikou v rozhlase a televizi. Podíl televize a rozhlasu by podle mého názoru mohl být větší.

V oblasti činnosti kulturně výchovných zařízení můžeme vycházet z některých dobrých zkušeností, široce popularizovaných ústavem pro kulturně výchovnou činnost. Např. v Ostravě 3 proběhla v roce 1973 kampaň zabývající se řešením otázek kriminality, porušováním socialistické zákonnosti a trestné činnosti vůbec. Jako cíl si stanovila tato kampaň působit na široký okruh občanů, tedy i na mládež různými formami tak, aby pochopili úsilí společnosti vedené komunistickou stranou o snížení trestné činnosti. Výchozí akcí celé kampaně byla výstava "Klid a pořádek věcí nás všech", kterou uspořádala osvětová beseda společně s městskou správou Veřejné bezpečnosti. Na 16 panelech byly vystaveny fotografie, čísla, grafy, tedy konkrétní údaje. Výstava byla současně příležitostí ke konfrontaci skutečnosti s pouhými dohady. Znázorňovala práci Veřejné bezpečnosti v oblasti zjišťování a potírání trestné činnosti. Byla spojena s veřejnými schůzemi, přednáškami a besedami, které se odehrávaly ve výstavním prostoru. Uprostřed výstavy probíhalo inscenované výjezdní zasedání okresního soudu. Výstava umožnila pořádat řadu dalších akcí, např. při výuce občanské nauky u žáků ZDŠ. Pracovníci osvětové besedy v Ostravě vyjádřili ochotu spolupracovat i s jinými osvětovými zařízeními, výstavku nejen propůjčit, ale podílet se i na realizaci přednášek a besed.

Závěrem bych chtěla říci několik slov o významu zájmové umělecké činnosti, která je společensky velmi žádoucí formou využívání volného času mladých lidí. Chci především podtrhnout tu okolnost, že 37 % mladých lidí se z vlastní iniciativy věnuje některému uměleckému oboru. Uvážíme-li, že kriminalita mladistvých se týká 2 % všech mladistvých, je na první pohled zřejmý obrovský rozdíl mezi tou vrstvou mládeže, která zpravidla nemá zájem o nic, což souvisí s aktivním provozováním některé umělecké činnosti, a mezi těmi, kteří takový zájem mají.  

Bohužel nám chybí zatím statistické údaje o kulturních postojích a zájmech, respektive nezájmech delikventní mládeže. Dosavadní znalosti, opírající se o průzkumy federálního kriminologického ústavu naznačují, že mládež, která je již morálně narušena a dokonce se již octla v řadách trestaných delikventů, má o aktivní přístup k umění velmi malý zájem. Potřebovali bychom proto v tomto směru daleko propracovanější sociologické průzkumy. Vznáším proto dotaz na ministra kultury ČSR soudruha Klusáka, zdali jeho resort bude realizovat v tomto směru spolupráci s příslušnými vědeckými pracovišti ČSAV, případně pokud tato spolupráce se již rozvíjí, jaké jsou její výsledky. Děkuji za pozornost. /Potlesk./

Místopředseda ČNR Věroslav Jedlička: Děkuji poslankyni Vlasákové. Hovořit bude poslanec Milan Kučera.

Poslanec Milan Kučera: Vážené soudružky a soudruzi poslanci, stálá pracovní skupina pro otázky mládeže, z jejíhož pověření loni poslanec Nezval formuloval na plénu České národní rady řadu doporučení, směřujících především k předcházení vzniku kriminality mládeže, se rozhodla, že letos obrátí svou pozornost na to, jak tato doporučení byla v praxi příslušnými orgány realizována. Protože jde o celý komplex otázek, vyčlenil jsem z nich pro své diskusní vystoupení jen několik základních.

Jde o tato doporučení: Přísně postihovat společensky závažné trestné činy, zejména trestné činy spáchané pod vlivem alkoholu; usilovat o prohloubení právní propagandy ke zvýšení úrovně právního vědomí mladých lidí; urychlit tvorbu věcných podmínek pro větší diferenciaci výchovných a nápravných zařízení; zvýšit v praxi účinnost péče o osoby propuštěné z výkonu trestu a z výchovných ústavů, zejména při jejich přijímání do zaměstnání; výrazněji než dosud věnovat pozornost předcházení vzniku trestné činnosti mládeže mimo jiné i zlepšením dohlídky bezpečnostních orgánů, zejména ve večerních hodinách tam, kde je známo, že se narušená mládež koncentruje.

Ukládání nepodmíněných a přísnějších trestů je nejen represí, ale i prevencí. Je nutné konstatovat, že v roce 1973 i letos se stále zvyšuje podíl nepodmíněných trestů. Celkem činí 38 % všech uložených trestů. Přihlédneme-li však k nejzávažnějším trestným činům, je počet nepodmíněných trestů podstatně vyšší. U trestných činů proti republice činí nepodmíněné tresty 96 %, u loupeže 86 %, u znásilnění 77 %, u trestných činů proti osobnímu majetku 67 %. Tato čísla se týkají všech věkových skupin pachatelů. U mladistvých jak vyplývá z úvodní zprávy Nejvyššího soudu ČSR, je to asi 23,5 %.

Většina těchto nepodmíněných trestů, zhruba tři čtvrtiny, je ukládána recidivistům. Z tohoto přehledu se nám členům stálé pracovní skupiny mládeže jeví situace tak, že se blížíme pomalu k horní hranici možností ukládat nepodmíněné tresty.

Ne zcela uspokojivé zůstává využívání trestných sazeb, zejména tam, kde jde o společensky nebezpečné projevy agrese, především, kde trestný čin je spáchán opakovaně, nebo ve spolupráci s pomocníky, pod vlivem alkoholu a ohrožuje bezpečnost a zdraví občanů.

Ovšem, má-li trest působit nejen represívně, ale i preventivně, je nezbytné, aby bylo prohloubeno informování naší veřejnosti nejen v tom, že trestný čin byl spáchán, ale současně o trestním postihu. Např. se stává, že u těch nejtěžších deliktů se z denního tisku dovíme, že pachatel byl odsouzen k trestu smrti s poznámkou, že rozsudek nenabyl dosud právní moci. Zpravidla již daleko méně výrazně nebo vůbec ne je později uvedeno, co se děje s celým případem dále. To samozřejmě u tak hluboce narušených individuí, že jsou schopny vraždit, může vyvolat zrůdnou představu, že i když toto individuum bude dopadeno, vyvázne životem a odsedí si nakonec při dobrém chování jen několik let vězení. To nelze podceňovat u mladých pachatelů.

Druhá poznámka. Ve smyslu usnesení vlády ČSR z 5. 1. 1972 byl ústředními orgány státní správy ČSR připraven meziresortní plán prevence a právní propagandy, s jehož realizací se již započalo. Úkol, jehož gestorem je ministerstvo spravedlnosti ČSR spočívá v tom, uspořádat v součinnosti se společenskými organizacemi řadu rozhlasových a televizních seminářů, tiskových konferencí, zaměřených na problematiku hospodářských trestných činů, recidivy, výchovy dětí. Obdobné meziresortní plány usměrňují právní propagandu i v jednotlivých krajích a okresech. Je třeba uvítat, že tento plán je průběžně plněn, přičemž se postupně realizují úkoly, vyplývající z usnesení vlády ČSR č. 182/1973 o výsledcích průzkumu, o společenském působení propagace právního řádu a preventivně výchovné činnosti státních orgánů a společenských organizací.

Je obtížné zatím říci, jaký je konkrétní efekt této činnosti u mladých lidí. Vzhledem k tomu, že se růst kriminality obecně i u mladistvých zastavil, bylo by možno soudit na kladný, byt i zatím omezený výsledek. Přesto však je nutné věnovat této propagandě stále vyšší pozornost, propracovávat ji, aby měla vysokou profesionální úroveň.

Doporučovali bychom vytvořit v tomto směru koordinovaný informační a propagační systém právní propagandy, kde by byly plánovitě propojeny jak tisk, tak i rozhlas i televize v celostátním měřítku. Z ostatních doporučení naší skupiny jsme věnovali zvýšenou pozornost realizaci větší diferenciace nápravných zařízení. V praxi se zatím stalo jen málo s ohledem na materiální i kádrové obtíže. Doporučujeme proto, aby v 6. pětiletce byly vytvořeny materiální a kádrové podmínky, aby alespoň pro nejmladší pachatele, kteří jsou poprvé trestáni, do 18 let mohly být zřízeny potřebné diferencované ústavy.

Přes různé dílčí akce nemůžeme být spokojeni s dnešním stavem. Měli bychom se pozastavit nad tím, že zhruba každý třetí recidivista patří do věkové skupiny od 15 do 24 let. Doporučujeme proto věnovat daleko více pozornosti kontrole energické realizace vládního usnesení č. 1/1972, jímž vláda ČSR uložila ministrům práce a sociálních věcí, vnitra, spravedlnosti a zdravotnictví zajistit, aby v jejich působnosti byl vytvořen ucelený systém postpenitenciární péče.

Závěrem bych se chtěl dotknout otázky prevence vykonávané systematickou dohlídkou orgány Veřejné bezpečnosti, především ve velkých městech. Poslanecký průzkum nepřinesl nám zjištění, že by v tomto směru nastalo podstatné zlepšení proti stavu v minulém roce. Vznáším proto otázku na ministra vnitra, zdali považuje vzhledem ke zkušenostem pracovníků bezpečnosti a s ohledem na předcházení trestné činnosti, motorizované hlídky Veřejné bezpečnosti, zejména ve večerních hodinách ve velkých městech, za postačující náhradu za fyzickou přítomnost pěších hlídek. Děkuji za pozornost. /Potlesk./