Poslanec dr. J. Lang:

Soudružky poslankyně, soudruzi poslanci, když jsem byl vytypován, abych mohl za kulturní výbor Sněmovny národů odevzdat do protokolu tento písemný diskusní příspěvek, kterým chci osvědčit, proč budu dnes v našich zákonodárných sborech spontánně hlasovat pro souhlas se Smlouvou o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik, dovolte mi, abych jako pracovník vědecké a kulturní fronty a vysokoškolský pedagog mohl kromě racionálních důvodů, jež jsou nabíledni, uvést i důvody morální a citové povahy, které mne vedou k manifestačnímu souhlasu se Smlouvou. Spatřuji v ní velký klad naší zahraniční politiky a významné svědectví o postupující konsolidaci našich vnitřních poměrů, jež předsrpnová kontrarevoluce i posrpnové období činnosti našich nepřátel a odpůrců měly narušit a věc socialismu u nás pohřbít.

Rozumové důvody pro souhlas se Smlouvou jsou, jak jsem už řekl, naprosto přesvědčivé. Kdo přece jen trochu přemýšlel o smyslu a filosofii našich národních dějin, o osudech našich obou národů, které se po staletí střetaly s mocensky silnějším nepřítelem a rovněž po staletí byly zbaveny státní suverenity i možnosti národního rozmachu a růstu, kdo vezme v úvahu geografické položení našich zemí, které ještě nedávno byly sevřeny kolem dokola v kleštích kapitalistického obklíčení a jejichž západní hranice dává ještě dodnes potenciální možnost agrese ze strany tohoto západoněmeckého a za ním stojícího světového imperialismu, ten nemůže pochybovat o skutečnosti, že nová Smlouva s mohutným Sovětským svazem, který v poslední válce dokázal svou převahu nad německým fašismem a intrikami imperialistů a nakonec slavně zvítězil, je naprosto objektivně nutným a zákonitým krokem k uhájení i dalšímu posílení našich jistot a hodnot státních i národních.

Aktem ratifikace ovšem naše práce skončit nesmí. Za první republiky jsme byli svědky, že československá hradní buržoazie byla nakonec také jedině rozumovými argumenty přinucena jít do Cannosy a hledat pomoc v spojenecké, velmi podmíněné smlouvě se Sovětským svazem a přece potom, vzpomeňte na potupný mnichovský diktát 1938, v zájmu vlastních třídních interesů nedovedla z této smlouvy vyvodit všechny důsledky a otevřela cestu k nejstrašnější válce novodobých dějin. Život poražené buržoazie je ovšem i v podmínkách diktatury proletariátu velmi tuhý a různé teorie konvergence, teorie "třídního smíru" naší socialistické společnosti s kapitalistickým Západem, jež oživly před srpnem 1968 v ideologických mluvčích této naší včerejší buržoazie, přece jasně ukázaly, že také u nás jsou síly ochotné umožnit tu nejhanebnější politiku kapitulantského mnichovanství.

Objevují-li se proto i u nás ještě "rozumové argumenty" pro "dorozumění" třeba s politikou pana kancléře Brandta, spatřuje-li se v sousední Spolkové německé republice monopolů a kapitalistů "ekonomický zázrak", jehož strůjci nemají důvod sahat k politice anexí a válečných dobrodružství, pak vidíme, že zdaleka není dobojováno a této páté koloně, garnituře nepřítele přímo v našich řadách, že je třeba učinit přítrž právě takovými zárukami a jistotami, jaké obsahuje naše Smlouva. Mnichovské zkušenosti 1938 a jejich neblahá repríza po 30 letech na jaře 1968 by nás měly už konečně poučit o rozumové nutnosti tohoto nového významného smluvního aktu, nechceme-li být kapitulanty, naivními pacifisty nebo přímo zrádci vlastní věci.

Ale ratifikace Smlouvy je jenom prvním krokem, který zaručuje určitou etapu naší konsolidace. Po ní by měla následovat, řekl bych, všenárodní, dlouhodobá a vlastně permanentní akce, jež by zdůvodňovala užitečnost a rozumnost Smlouvy a jež by ukázala i nutnost morální a citové převýchovy našich národů /dovolte, abych výtku adresoval především našemu národnímu společenství/ a zejména mladé generaci, jež bude přece strůjcem našich příštích dějin a jež spolu s námi všemi - a my jsme za životy této generace odpovědni - musí vyjít ozdravena z této vážné krize morální i citové povahy, kterou jsme utrpěli především svou vlastní vinou.

A tu se mi zdá, že další působení ideologickými argumenty morálně politické a citové povahy je právě v dnešní naší situaci namístě a je svrchovaně potřebné.

Nemělo by být u nás rodiny, rodiny z dělnických a rolnických vrstev, rodiny z vlastenecké demokratické buržoazie a inteligence, jež v poslední válce proti fašismu bojovaly s námi, kde by starší příslušníci, pamatující život první republiky, její sociální ráj, krize, stávky, nezaměstnanost a žebračenky nevysvětlili mladé generaci, jak se kdysi žilo a co to byl kapitalismus. Nemělo by být u nás školy, kde by socialistický učitel, vychovatel nového typu, neukázal naší mládeži, že její budoucnost, budoucnost bez válek a krizí, je podmíněna i novým citovým a morálním způsobem života, jeho novým vkusem a novým řádem hodnot, kterému dnešní západnický "modus vivendi" se svým cynismem a pokrytectvím nemá co říci. Naši učitelé by měli novým morálním a citovým přístupem vychovat v mládeži úctu k životu odešlých generací, otců a dědů, kteří bojovali za společenský pokrok a za socialismus, jehož se nedočkali. Naši starší revoluční dělníci, kteří nezešedivěli v zápase a křivdách, by měli docela jinak, než to nedávno dělali naši docenti pro marxismus-leninismus, ukázat mládeži, co to byly třídní boje první republiky, jak nastavovali hřbety k ranám a přece nepodlehli, co to byly koncentráky a káznice, také jeden z důsledků imperialistických představ o svobodném, důstojném životě v míru a hojnosti. Měli by znovu a znovu opakovat, co to byla poslední válka. Naši propagandisté ze stranického úseku by měli jít do terénu a tam zapalovat srdce mládeže pro ideje komunismu. Měli bychom ukázat na velikost našich národních dějin tam, kde vedly k husitské táborské revoluci a národnímu obrození a na neblahost a tragický osud těchto dějin tam, kde pro naši vlastní nesvornost a charakterovou nepevnost vedly k Lipanům, Bílé hoře, panským jednotám první republiky a mnichovským zradám.

Tu všude by bylo třeba ukázat, že první úspěšná diktatura proletariátu ve světových dějinách, vítězná Velká říjnová socialistická revoluce, vznik Sovětského svazu a Leninův příklad celému vzdělanému a o spravedlivý život bojujícímu lidstvu, zkušenost stalinských pětiletek a velké vítězství Sovětského svazu v poslední válce umožnily potom vznik skutečně obrodných idejí i v naší společnosti, položily základ naší komunistické straně, vyvolaly v lidových masách nadšení pro sovětský příklad a spojenectví zpečetěné krví i prací a bratrstvím na věčné časy. Tu by bylo třeba říci, že i socialistická kultura, výchova a osvěta jsou novou kvalitou v řádu hodnot a o tyto hodnoty že musíme usilovat, bojovat o jejich zdomácnění i u nás. Takovou názornou propagandou v terénu, od člověka k člověku, by se dokázalo, že i naše city přátelství a bratrství k Sovětskému svazu a srdečná pozornost všem socialistickým zemím, jsou morální trvalou hodnotou v nás samých a že zítra nezradíme, čeho jsme tak těžko dosáhli.

Nová československo-sovětská Smlouva dává, soudružky a soudruzi, všechny možnosti a záruky, aby dílo socialismu bylo u nás dokončeno i očištěno, abychom od slov přikročili k činům, tak jak jsme se o to snažili záhy po Únoru 1948. Jako bývalý politický vězeň, jako komunista, jako přítel sovětského lidu, jako člověk obdivující se lidu všech národů, jež nastoupily do posledního zápasu se světovým imperialismem v čele se Spojenými státy americkými, spatřuji v nové Smlouvě trvalou záruku možností, aby nitřní kontrarevoluce u nás už nikdy neprošla a aby - kdyby se dobrodruhům imperialistického tábora zazdálo narušit klid našich domovů - byli ihned zkroceni ve svých choutkách a věc socialismu byla vybojována spolu s proletariátem těchto imperialistických zemí přímo v jejich lůně a na jejich půdě. S úctou a hrdostí pohlížím na mezistátní smluvní akt, uzavřený mezi našimi spojeneckými a bratrskými vládami a jako poslanec Federálního shromáždění budu pro něj samozřejmě hlasovat.