V Úmluvě se potvrzuje zásada mezinárodního
práva, podle které pro válečné
zločiny a zločiny proti lidskosti neexistuje promlčení.
Smluvní státy současně vyslovují
přesvědčení, že účinné
potrestání válečných zločinů
a zločinů proti lidskosti přispívá
k tomu, aby se jim předcházelo. Prospěje
to k ochraně základních lidských práv,
k povzbuzení důvěry a rozvíjení
spolupráce mezi národy a k podpoře míru
a bezpečnosti.
Úmluva vychází z předchozích
rezolucí Valného shromáždění
OSN, které měly za cíl stíhat a trestat
nacistické válečné zločince,
jakož i z Charty Norimberského mezinárodního
vojenského tribunálu. Úmluva tak navazuje
na předchozí mezinárodní dokumenty
směřující k potrestání
a vymýcení válečných zločinů
a zločinů proti lidskosti a představuje významný
krok na cestě k tomuto cíli.
Podle Úmluvy se promlčení nemá vztahovat
především na válečné zločiny,
jak je definuje Charta Norimberského mezinárodního
vojenského tribunálu a jak jsou potvrzeny i příslušnými
rezolucemi Valného shromáždění
OSN z roku 1946 a jak je uvádějí ženevské
dohody o ochraně obětí války z roku
1949, a dále na zločiny proti lidskosti nezávisle
na tom, zda byly spáchány za války nebo v
čase míru, definované v Chartě Norimberského
mezinárodního vojenského tribunálu.
Stejně tak se promlčení nevztahuje na zločiny
vyhnání obyvatelstva z půdy, kterou má
v držbě, ke kterému došlo v důsledku
ozbrojeného útoku nebo okupace, na nelidské
činy, které jsou důsledkem politiky apartheidu,
a na zločin genocidy, jak ho definuje Úmluva o zabránění
a trestání zločinu genecidia z roku 1948.
Úmluva se vztahuje jak na představitele státní
moci, tak i soukromé osoby, které zločiny
Úmluvou vymezené spáchaly nebo se na nich
podílely, k nim podněcovaly nebo se k jejich páchání
spolčovaly.
Kromě těchto osob se Úmluva vztahuje i na
představitele státní moci, kteří
páchání takovýchto zločinů
tolerují.
Úmluva zavazuje smluvní státy, aby uskutečnily
všechna potřebná vnitřní opatření,
která umožní vydání osob, které
se dopustily uvedených zločinů, příslušnému
státu k potrestání.
Z Úmluvy vyplývá dále pro smluvní
strany závazek přijmout ve shodě s vlastním
ústavním zřízením všechna
legislativní nebo jiná opatření potřebná
k zabezpečení toho, aby se zákonné
nebo jiné promlčení nevztahovalo na stíhání
a potrestání zločinů uvedených
v Úmluvě a osob, na které se ustanovení
Úmluvy vztahuje. V československém právním
řádu byla provedena legislativní úprava,
která vyhovuje tomuto požadavku.
Úmluva byla otevřena k podpisu do 31. prosince 1969.
Po tomto datu je otevřena k přístupu všem
státům, které se mohou stát jejími
stranami. Podléhá ratifikaci.
Vstoupí v platnost 90. den po uložení desáté
ratifikační listiny nebo listiny o přístupu
u generálního tajemníka OSN.
Úmluvu až dosud podepsalo 10 socialistických
států /Svaz sovětských socialistických
republik, Běloruská sovětská socialistická
republika, Ukrajinská sovětská socialistická
republika, Polská lidová republika, Bulharská
lidová republika, Maďarská lidová republika,
Mongolská lidová republika, Rumunská socialistická
republika, Socialistická federativní republika Jugoslávie,
Československá socialistická republika/ a
mimo ně Mexiko.
Úmluva byla zatím ratifikována vzpomenutými
socialistickými státy kromě Jugoslávie.
Za Československou socialistickou republiku se Úmluva
podepsala dne 21. května 1969. U podpisu se uskutečnilo
prohlášení k článkům V.
a VII. Úmluvy, které tím, že okruh států,
jež se mohou stát stranami Úmluvy, omezují
na členské státy OSN, odborné organizace
OSN, mezinárodní agentury pro atomovou energii,
účastníky Statutu mezinárodního
soudního dvora a státy, které jsou k tomu
vybídnuty Valným shromážděním
OSN - znemožňují některým socialistickým
státům, aby se staly stranami Úmluvy.
Úmluva o nepromlčitelnosti válečných
zločinů a zločinů proti lidskosti
je důležitým nástrojem mezinárodního
práva, který má významnou měrou
přispět k tomu, aby pachatelé válečných
zločinů a zločinů proti lidskosti
stejně jako ti, kteří se na těchto
zločinech podílejí nebo ti, kteří
jim pomáhají či jejich jednání
tolerují, neušli spravedlivému potrestání.
Velký je význam Úmluvy jako aktu, který
působí k předcházení válečných
zločinů a zločinů proti lidskosti
právě tím, že zajišťuje důsledné
stíhání a trestání jejich pachatelů.
O tom, že tyto zločiny dosud nepatří
minulosti, nás přesvědčují
poslední události v jihovýchodní Asii,
na Středním východě i v těch
částech afrického kontinentu, které
se dosud nacházejí pod vládou rasistických
a koloniálních režimů.
Je proto žádoucí, aby Československá
socialistická republika co možná nejdříve
ratifikovala tuto Úmluvu, a tak přispěla
k jejímu urychlenému vstupu v platnost.
Doporučuji proto jménem vlády ČSSR
Sněmovně lidu, aby Úmluvu schválila.
/Potlesk./
Předsedkyně SL MUDr. S. Pennigerová:
Děkuji členu vlády ČSSR s. dr. Bohuslavu
Kučerovi za jeho odůvodnění.
Zpravodajskou zprávu k tomuto bodu přednese místopředseda
Federálního shromáždění
poslanec Ľudovít Hanúsek.
Zpravodaj místopředseda FS Ľ. Hanúsek:
Vážené súdružky poslankyne, vážení
súdruhovia poslanci, Federálnemu zhromaždeniu
sa predkladá na vyslovenie súhlasu Dohoda o nepremlčateľnosti
vojnových zločinov a zločinov proti ľudskosti,
ktorú dňa 26. novembra 1968 prijalo XXIII. zasadanie
Valného zhromaždenia Organizácie spojených
národov.
O prijatie tejto dohody sa najviac zaslúžili socialistické
štáty, z iniciatívy ktorých bola vypracovaná
a ktoré sa o ňu neúnavne zasadzovali. K prijatiu
dohody významnou mierou prispela aj podpora, ktorú
jej poskytla absolútna väčšina rozvojových
krajín.
Spoločné úsilie socialistických štátov
a rozvojových krajín bolo motivované potrebou
medzinárodnej zaväznej dohody, ktorá by pomohla
vykoreniť najstrašnejšie zločiny, aké
ľudstvo pozná - vojnové zločiny a zločiny
proti ľudskosti. V tomto úsilí boli socialistické
a rozvojové štáty vedené hlavne otrasnými
skúsenosťami vlastného ľudu, ktorý
sám na sebe poznal hrôzu týchto zločinov
a utrpení, ktoré prináša agresívna
vojna a koloniálna samovôľa.
Dohoda, ktorej cieľom je dôsledne stíhať
a spravodlivo trestať vojnové zločiny a zločiny
proti ľudskosti, je významným úspechom
boja pokrokových síl vo svete proti tým silám,
v ktorých väzia korene vojnových zločinov
a zločinov proti ľudskosti. Sú to sily, ktoré
sa usilujú znova vzkriesiť ideológie, spočívajúce
na rasovej a národnej nenávisti a túto nenávisť
rozduchávať. Sú to predovšetkým
pokusy oživovať nacistickú ideológiu,
je to podpora, ktorú niektoré kruhy poskytujú
politike kolonializmu a apartheidu.
Dohoda nadväzuje na dávne úsilie dôsledne
stíhať a prísne trestať nacistických
vojnových zločincov. Preto sa vo svojej preambule
hlási k predošlým medzinárodným
dokumentom, ktoré toto úsilie napomáhali.
Z obdobia po druhej svetovej vojne je to rezolúcia Valného
zhromaždenia OSN 3/I/ z 13. februára 1948, rezolúcia
170/II/ z 31. októbra 1947 o vydávaní a potrestaní
vojnových zločincov a nakoniec rezolúcia
95/I/ z 11. decembra 1946, ktorá potvrdzuje zásady
medzinárodného práva uznané Chartou
Norimberského medzinárodného vojenského
tribunálu a jeho rozsudkom.
Z novších čias je to rezolúcia Hospodárskej
a sociálnej rady OSN 1074 D /XXXIX/ z 28. júla 1965
a rezolúcia 1158 /XLI/ z 5. augusta 1966 o potrestaní
vojnových zločincov a osôb, ktoré spáchali
zločiny proti ľudskosti.
Dohoda nadväzuje aj na medzinárodné dokumenty,
bojujúce proti kolonializmu a apartheidu, a to na rezolúciu
2202 /XXI/ zo 16. decembra 1965 a na rezolúciu Valného
zhromaždenia OSN 2184 /XXI/ z 12. decembra 1966. Obe tieto
rezolúcie výslovne odsúdili ako zločin
proti ľudskosti porušovanie hospodárskych a politických
práv domáceho obyvateľstva a politiku apartheidu.
Dohoda vo svojej preambule vyjadruje dva ciele:
Účinne trestať páchateľov vojnových
zločinov a zločinov proti ľudskosti, čo
je zároveň dôležitým prostriedkom,
ako predchádzať týmto zločinom, a v
čom väzí druhý účel, ktorý
sleduje prijatie dohody.
Predchádzaním vojnovým zločinom a
zločinom proti ľudskosti dohoda prispieva k ochrane
ľudských práv a základných slobôd,
ktoré sú týmito zločinmi najviac ohrozené,
a k povzbudzovaniu dôvery, k rozvíjaniu spolupráce
medzi národmi i k podpore medzinárodného
mieru a bezpečnosti.
Zmluvné strany v preambule Dohody konštatujú,
že uplatňovanie právnych noriem vnútroštátneho
práva o premlčacích lehotách bežných
zločinov i v prípadoch vojnových zločinov
a zločinov proti ľudskosti je predmetom vážneho
znepokojenia svetovej verejnej mienky, lebo zabraňuje stíhaniu
a potrestaniu osôb zodpovedných za tieto zločiny.
Zmluvné strany preto potvrdzujú zásadu medzinárodného
práva, že pre vojnové zločiny a pre
zločiny proti ľudskosti neexistuje premlčanie.
Premlčaciu lehotu pre tieto zločiny nestanovil ani
jeden z predošlých medzinárodných dokumentov,
na ktoré sa dohoda v preambule odvoláva.
Pri vymedzení zločinov, na ktoré sa nebude
vzťahovať premlčanie, sa odvoláva článok
1 Dohody opäť už na uvádzané medzinárodné
dokumenty.
Podľa článku VI Charty Norimberského
medzinárodného vojenského tribunálu
sú vojnovými zločinmi činy, znamenajúce
porušenie zákona vojny alebo vojnových zvyklostí.
K nim patrí vraždenie, zlé zaobchádzanie
alebo deportovanie civilného obyvateľstva z obsadeného
územia na otrocké práce alebo na iný
účel, vraždenie vojnových zajatcov alebo
zlé zaobchádzanie s nimi, vraždenie rukojemníkov,
plienenie verejného alebo súkromného majetku,
svojvoľné ničenie miest a dedín a pustošenie
neodôvodnené vojenskou nutnosťou. Za zločiny
proti ľudskosti vyhlasuje ten istý článok
vraždenie, vyhubenie, zotročovanie, deportovanie alebo
iné ukrutnosti, spáchané na civilnom obyvateľstve
pred vojnou alebo počas vojny, prenasledovanie z príčin
politických, rasových alebo náboženských,
pri páchaní akéhokoľvek zločinu,
patriaceho do právomoci tribunálu, alebo v spojení
s takýmito činmi, a to bez ohľadu na to, či
bolo porušené miestne právo krajiny, kde boli
zločiny spáchané.
Za zločiny, na ktoré sa premlčanie nevzťahuje,
považuje dohoda aj vážne porušenie Ženevských
dohôd z roku 1949. Podľa Ženevských dohôd
sa takýmito vážnymi porušeniami rozumejú
tieto činy: úmyselné zabitie, mučenie
alebo neľudské zachádzanie vrátane biologických
pokusov, úmyselné spôsobenie veľkého
utrpenia alebo vážne telesné zranenie a ohrozenie
zdravia, prinútenie dohodami chránenej osoby, aby
slúžila v ozbrojených silách nepriateľskej
mocnosti, úmyselné zbavenie chránenej osoby
práva byť súdený pravidelným
a nestranným spôsobom podľa Ženevských
dohôd, branie rukojemníkov, ničenie a scudzenie
majetku, neoprávnené vojenskou dohodou a vykonané
vo veľkom rozsahu nezákonným a samovoľným
spôsobom.
Za zločiny proti ľudskosti Dohoda o nepremlčateľnosti
vojnových zločinov a zločinov proti ľudskosti
považuje aj vyhnanie obyvateľstva z pôdy, ktorú
má v držbe, spôsobené ozbrojeným
útokom alebo okupáciou, ďalej neľudské
činy, ktoré sú dôsledkom politiky apartheidu,
a zločin genocídia, ako ho definuje Dohoda o zabránení
a trestaní zločinov genocídia z roku 1938.
Článok z tejto dohody definuje ako genocídium
činy, ak sú spáchané s úmyslom
zničiť celkom alebo sčasti národnostnú,
etnickú, rasovú alebo náboženskú
skupinu: zabíjanie príslušníkov takej
skupiny, spôsobenie vážnej telesnej alebo duševnej
ujmy jej príslušníkom, úmyselné
ovplyvnenie životných podmienok skupiny, zamerané
na fyzické zničenie celej skupiny alebo jej časti,
zavedenie opatrení zameraných na zamedzenie rodenia
detí v skupine a násilné premiestňovanie
detí jednej skupiny do skupiny druhej.
Všetky zločiny uvedené v článku
I Dohody sú nepremlčateľné aj vtedy,
ak by neboli porušením vnútorného práva
štátu, v ktorém boli spáchané.
Článok II Dohody vymedzuje okruh osôb, na
ktoré sa jej ustanovenia vzťahujú.
Dohoda sa vzťahuje tak na súkromné osoby, ako
aj na predstaviteľov štátnej moci, ktorí
sa na páchaní týchto zločinov podieľajú,
buď ako priami páchatelia, alebo ako účastníci,
alebo ktorí sa k ich páchaniu spolčujú
alebo iných k nemu podnecujú bez ohľadu na
stupeň dovŕšenia. Ustanovenia dohody sa rovnakou
mierou vzťahujú na predstaviteľov štátnej
moci, ktorí páchanie týchto zločinov
tolerujú.
Zmluvné štáty Dohody prijímajú
záväzok legislatívne zabezpečiť,
aby sa zákonné alebo iné premlčanie
nevzťahovalo na stíhanie alebo potrestanie zločinov,
ktorých nepremlčateľnosť dohoda zabezpečuje.
Tam, kde by takéto premlčanie existovalo, má
byť zrušené.
Zmluvné štáty tak isto prijímajú
záväzok urobiť všetky vnútorné
opatrenia, aby umožnili vydanie osôb, na ktoré
sa podľa článku II ustanovenia Dohody vzťahujú.
V československom právnom poriadku je zákonom
č. 184/1964 Zb. zakotvená nepremlčateľnosť
najzávažnejších trestných činov
proti mieru, vojnových trestných činov a
trestných činov proti ľudskosti, ktoré
boli spáchané v období od 21. mája
1938 do 31. decembra 1946. Tento zákon zahrňuje
teda vojnové zločiny a zločiny proti ľudskosti,
pri ktorých pravdepodobne prichádza do úvahy,
že by boli stíhané a trestané československými
orgánmi.
Aby sa plne vyhovelo požiadavkám Dohody, bolo nutné
legislatívnou úpravou stanoviť nepremlčateľnosť
tých vojnových zločinov a zločinov
proti ľudskosti, ktoré boli spáchané
mimo tohto údobia. Preto bolo novelou trestného
zákona, zákonom č.148/1969 Zb. zo dňa
18. decembra 1969 stanovené, že trestnosť týchto
zločinov nezaniká uplynutím premlčacej
lehoty a že sa nepremlčuje ani výkon trestu
uloženého za tieto činy.
Zástupcovia ČSSR na zasadnutí Valného
zhromaždenia OSN i iných orgánov Organizácie
spojených národov vždy zdôrazňovali,
že Československo ako jedna z prvých obetí
zločinnej nacistickej agresie plne podporuje vtelenie zásady
nepremlčateľnosti vojnových zločinov
a zločinov proti ľudskosti do medzinárodne
záväzného inštrumentu. Tento postoj vychádzal
z pevného želania urobiť všetko, aby páchatelia
týchto zločinov neušli zodpovednosti za svoje
jednanie a aby sa tieto zločiny už nikdy nemohli opakovať.
O správnosti a aktuálnosti tohto postoja nás
presvedčujú najnovšie udalosti vo svete - aktivizácia
revanšistických a neonacistických živlov,
udalosti na Strednom východe, v juhovýchodnej Ázii
a v oblastiach Afriky, ovládaných koloniálnymi
a rasistickými režimami.
Zo všetkých týchto dôvodov je potrebné,
aby Československá socialistická republika
urýchlene ratifikovala Dohodu o nepremlčateľnosti
vojnových zločinov a zločinov proti ľudskosti.
Súdružky poslankyne, súdruhovia poslanci, odporúčam,
aby s predloženým vládnym návrhom Dohody
o nepremlčateľnosti vojnových zločinov
a zločinov proti ľudskosti bol vyslovený súhlas.
Předsedkyně SL MUDr. S. Pennigerová:
Děkuji zpravodaji poslanci Hanúskovi a zahajuji
rozpravu k tomuto bodu.
Soudružky a soudruzi poslanci, kdo se hlásí
o slovo? Poslankyně Besserová.
Poslankyně L. Besserová: Soudružky a
soudruzi poslanci, předložená Úmluva
o nepromlčitelnosti válečných zločinů
a zločinů proti lidskosti je na pořadu jednání
našeho plenárního zasedání, kdy
jsme v nedávné době vzpomínali 25.
výročí osvobození naší
vlasti slavnou Rudou armádou. Před 25 lety Sovětský
svaz dobil fašistického nepřítele v
jeho vlastním doupěti v Berlíně. Přinesl
svobodu celé řadě zemí a národů,
přinesl svobodu i naší Československé
socialistické republice.
Po své slavné cestě otevírala Rudá
armáda vrata koncentráků a káznic
a osvobozovala tisíce a tisíce vězňů.
Její cesta vedla řadou fašisty vypálených
a zničených měst a vesnic. Ve všech
zemích, kde řádili nacisté, byla po
válce velmi smutná bilance na lidských životech.
Nejde jen o hmotné škody, ale jde o škody na
životech lidí, na životech mužů,
žen a dětí. Milióny lidí zahynuly
v koncentračních táborech, tisíce
lidí na popravištích v Německu, v Polsku,
ve Francii i v jiných zemích.
Ani my jsme nezůstali ušetřeni. Na 360 000
našich občanů prošlo koncentráky
a káznicemi fašistického Německa. Přes
35 000 jich zahynulo. Našim občanům není
možná známo, že jen na území
bývalého Protektorátu bylo zřízeno
35 koncentračních táborů. Nedávno
jsme vzpomínali obětí, které zahynuly
ve známém koncentračním táboře
v Terezíně. 10. června budeme znovu vzpomínat
vyhlazení Lidic, vyvraždění mužů,
odvezení jejich žen, vyvraždění
lidických dětí. Budeme vzpomínat obce
Ležáky. Máme v souvislosti s projednáváním
této Úmluvy na mysli partyzánské obce
na Slovensku - Ostrý Grúň, Klak, Tokajík
a další - které byly vypáleny a zničeny
fašisty a jejich občané vyvražděni.