Česká národní rada 1969 – 1971

Následující léta první etapy vývoje socialismu v naší zemi byla ve znamení velkých úspěchů politiky strany a s nimi spojených pokrokových sil na všech úsecích dynamicky se rozvíjející socialistické společnosti. V době několika let došlo k hlubokým změnám ve třídní struktuře v naší zemi, jednotná a sílící dělnická třída upevňovala pod vedením strany svůj svazek s nově vznikající třídou družstevních rolníků a se socialisticky uvědomělou inteligencí. Rozvíjely se výrazně výrobní síly celé socialistické ekonomiky, rychle se zvyšovala vzdělanost, všestranně se rozvíjela kultura. Všichni pracující rostoucími výsledky své práce vytvářeli podmínky pro všeobecný růst své životní úrovně. Podle zásad socialistického humanismu organizovala se stále účinněji společenská péče o děti, o staré, nemocné a invalidní občany.

Jak už strana mnohokrát zdůraznila, celé toto období prvých velkých úspěchů socialismu v naší zemi bylo doprovázeno také nedostatky a chybami. Byly to chyby, které jsou přirozeným průvodním jevem nově se rodícího společenského řádu, který podle svých revolučních principů, v podmínkách dané země hledá nejúčinnější prostředky své politiky. Jejím cílem je, bez zbytečných ztrát a obětí, neustále rozvíjet socialistický řád pro blaho všech, kteří jej svou prací a obětavostí vytvářejí. Byly však také chyby, které nebyly nutné a které poškodily autoritu a efektivnost našeho socialistického zřízení. Naše strana poučena známým Leninovým stanoviskem a vlastními zkušenostmi je si plně vědoma, že jejím nejvlastnějším zájmem, zájmem úspěšného socialistického rozvoje společnosti jak to také zdůraznil první tajemník ÚV KSČ soudruh Husák, je vyhnout se chybám a jejich opakování, včas rozpoznávat chyby v podmínkách rozvinuté vnitrostranické demokracie a pevného zachovávání principu demokratického centralismu, analyzovat jejich příčiny a odstraňovat je.

Naše zkušenosti zvláště v posledních letech ukazují, že chyby nového, mladého společenského řádu, jakým je socialismus a zvláště jeho vedoucí síly, nejsou-li včas rozpoznány a odstraněny, stávají se nebezpečným nástrojem v rukou politického odpůrce a třídního nepřítele, který jej obrací proti nám. A právě spojení vlastních chyb, kterých jsme se dopouštěli i v předlednovém vývoji, jejich negativní důsledky znásobené hrubými chybami, které se hromadily v politicky náročném období po lednu 1968, spojení těchto vlastních chyb přerůstajících v systematickou politiku pravicového oportunismu se záměry protisocialistických sil v domácím i mezinárodním měřítku, byly základní příčinou prohlubujícího se krizového stavu v naší socialistické společnosti. A to právě v době, kdy podle úmyslu ústředního výboru strany mělo být z její činnosti a jejího vedení odstraněno vše, co překáželo důslednému uplatnění leninských zásad a dalšímu úspěšnému vývoji socialistické společnosti.

V takových podmínkách je vážně ohrožena vedoucí úloha strany, zvláště když nedovede opřít se, jako v roce 1948, o dělnickou třídu a mobilizovat ji hned od počátku na obranu proti jakémukoliv pokusu zneužít naléhavého, ale náročného úsilí strany o odstranění chyb z minulosti a jejich důsledků v přítomnosti. Právě tehdy, víc než kdy jindy, bylo zapotřebí upevnit podle leninských principů vedouc úlohu strany, posílit autoritu socialistické státní moci. Bylo nezbytné mobilizovat široké vrstvy pracujících na podporu nových politických úkolů a na obranu socialismu proti silám, které mocensky poraženy v únoru 1948 nepřestávaly celá léta vyhledávat slabá místa v naší politice, hromadit si tak politicky a ideologicky zálohy a nasadit je pak v nejpříhodnější okamžik do promyšlené, cílevědomě řízené protirevoluční aktivity. Jen pro hrubé chyby tehdejšího vedení strany, pro pronikání pravicového oportunismu do všech pozic vedoucí síly společnosti, pro politiku ústupků narůstajícím protisocialistickým silám, obratně maskovaným, došlo k dezorientaci ve straně, v dělnické třídě a v širokých vrstvách pracujících. Za takového stavu bylo nevyhnutelné odrazit rostoucí nástup protirevolučních sil použitím internacionální, bratrské mocenské pomoci. V této souvislosti je jistě užitečné připomenout tato Leninova slova: "Podstata věci není v "proklamaci" internacionalismu, nýbrž v tom, být i v nejtěžších dobách skutečným internacionalistou." Vyústění krizového vývoje, vyvolaného protisocialistickými silami zneužívaly i potom tyto síly zcela splývající v taktice boje se silami pravicového oportunismu, k nacionalistickým a protisovětským kampaním.

Teprve v průběhu roku 1969 byly po vleklé krizi, která v mnohém směru připomínala v celém polednovém vývoji mocenské dvojvládí, vytvořeny v naší komunistické straně předpoklady k tomu, aby vlastními silami byl doveden do vítězného konce politický zápas, který byl proti nám vyvolán. Jeho cíle, obnovení a upevnění vedoucí úlohy strany, konsolidace na všech úsecích společenského života, v prostředcích státní moci, v ekonomice i v mezinárodních vztazích uvnitř socialistického společenství, bylo dosaženo.

Soudruzi poslanci! Celé ono krizové období, složité zápasy s uvolněnými protisocialistickými silami a s revizionismem probíhaly také v našem vrcholném zastupitelském orgánu České socialistické republiky, v České národní radě. Díky obnovení principů marxismu-leninismu ve vedoucí straně a její cílevědomé politice od dubna 1969 podařilo se také nám komunistům v tomto orgánu a všem socialisticky uvědomělým poslancům, zbavit vlivu všechno, co oslabovalo vedoucí úlohu strany a plnění závažných úkolů tohoto vrcholného českého zastupitelského orgánu. Myslím, že můžeme při této příležitosti, my, poslanci České národní rady, komunisté, jinostraníci i nestraníci, spojeni láskou k naší zemi, k našim revolučním tradicím, národní hrdostí nad tím, co jsme vykonali vybudováním socialismu pro lepší budoucnost pracujících celého světa, prohlásit: Dáme všechny své síly při rozvíjení aktivity v tomto orgánu i mezi pracujícími, aby naše socialistická vlast po tolika zkouškách a bojích stála pod vedením Komunistické strany Československa neochvějně a navždy mezi těmi pokrokovými silami, které počínajíc Velkou říjnovou socialistickou revolucí nastoupily do boje za nový řád, jehož nepřemožitelná síla je a bude v politice míru, bratrství mezi národy a šťastného života všech pracujících. /Potlesk./

I. místopředseda ČNR dr. Ambruz: Vážené soudružky a soudruzi, jistě jménem nás všech mohu poděkovat soudruhu předsedovi Erbanovi za jeho slavnostní projev.

Do rozpravy se přihlásili poslanci: Věroslav Jedlička, František Toman, Marie Jarošová, akad. prof. dr. Charvát, Antonín Himl.

Dávám slovo prvnímu z nich - poslanci Věroslavu Jedličkovi.

Místopředseda ČNR V. Jedlička: Vážená Česká národní rado, vážení poslanci, dovolte, abych jménem Klubu poslanců Československé strany socialistické v České národní radě shrnul v několika základních myšlenkách náš vztah k tak významné celospolečenské události jako je 50. výročí založení Komunistické strany Československa. Zdůrazňuji celospolečenské události, protože se vznikem Komunistické strany Československa vstoupil do dějin bojů našeho pracujícího lidu za socialistický zítřek vpravdě revoluční program a revoluční organizátorská síla. Právě proto se komunistická strana od svého vzniku stala předvojem dělnické třídy a organizátorem jejího boje, který znamenal změnu celé společenské soustavy. Byla plodem Velké říjnové socialistické revoluce v Rusku, jež vzedmula mohutnou revoluční vlnu především ve střední Evropě. Je nutno popravdě konstatovat, že proti ní se soustřeďoval nápor tehdejšího celého státního zřízení, že její členové i předáci byli nejrůznějším způsobem šikanováni, ztrátou práce počínaje a vězením konče. Proto již tehdy, i když její síla byla teprve v počátcích svého pozdějšího rozvoje, mělo její snažení celospolečenský význam, neboť od samého začátku směřovalo ke změně ekonomických i společenských vztahů, vytvořených buržoazním kapitalistickým řádem a bylo tak jejími odpůrci ve skutečnosti chápáno, i když v praxi se snažili všichni různými způsoby její význam bagatelizovat.

/Řízení schůze převzal předseda ČNR Evžen Erban./

Skutečnou vedoucí roli, nikoliv jen jako avantgarda nejpokrokovější části dělnické třídy, ale jako vedoucí síla všeho pracujícího lidu, získala v průběhu druhé světové války. Získala si tím, že se postavila v čelo protifašistického odboje, že nelitovala poslat své členy a funkcionáře dopravních řad tohoto odboje a nelitovala ani obětí svých nejvyspělejších příslušníků.

V nacistických koncentračních táborech i v odboji se kula jednota mezi příslušníky nejrůznějších vrstev našeho lidu bez ohledu na politické smýšlení a tato jednota uznávala dobrovolně a spontánně komunisty i jejich stranu jako svůj vzor, jako vzor osobní obětavosti a statečnosti. Tak vyrůstala vedoucí úloha komunistů a celé strany nenásilně, samozřejmě a přirozeně, z dobrovolného uznání všech ostatních, z ocenění osobních, charakterových vlastností jejích členů.

Je dobré a nutné si při tomto významném výročí tyto otázky připomenout, protože v denním shonu a zejména pod vlivem mnoha událostí minulých let byla tato dějinná úloha KSČ znevažována a často i hromadně popírána.

Zapomínalo se na morální kořeny její vedoucí úlohy, tkvící právě v celonárodním odboji proti nacistické porobě i v úsilí o socialistickou budoucnost. Na tom nemohou nic změnit ani chyby, k nimž došlo v průběhu budování naší socialistické společnosti. Komunistická strana Československa se k nim přihlásila, veřejně přijala odpovědnost za ně a tím dala příklad nám všem, abychom i my, stejně zásadně a sebekriticky, se podívali na svou minulost.

Československá strana socialistická vznikla v roce 1948 na troskách bývalé národně socialistické strany. Novou stranu vytvořili v podstatě ti příslušníci národně socialistické strany, kteří byli stoupenci pokrokových proudů ve straně. Rozumíme jimi proudy, odsuzující nemorálnost a ekonomickou nedostatečnost kapitalistického řádu a nutnost jeho nahrazení řádem novým - řádem socialistickým.

Je nutno popravdě říci, že stoupenců těchto názorů bylo ve straně daleko více, než by se mohlo zdát podle politiky, kterou dělalo předúnorové vedení tehdejší národně socialistické strany. Toto vedení zatahovalo stranu do stále ostřejšího protikomunistického boje, nedbajíc smýšlení většiny prostých členů, ze značné části příslušníků dělnické třídy, a stávalo se stále více poplatným malé vrstvě členů a funkcionářů, spjatých úzce s představiteli tehdejší buržoazie. Nedovedlo už ani rozpoznat, že i z hlediska prosté politické předvídavosti byla její politika naprosto chybná. Zcela podcenilo vedoucí úlohu, kterou KSČ stále rychleji získávala v řadách pracujících jak ve městech, tak i na venkově. Přestalo vnímat její morální a politický vliv a nepochopilo, že svým zavilým antikomunistickým a antisocialistickým postojem připravuje svoji vlastní izolaci nejen od svých tehdejších voličů, ale i od velmi značné části pokrokově smýšlejících členů strany. Vyvrcholením této hazardní politiky byl útok proti principům Národní fronty, proti dělnosti vlády, to vše, co známe, že předcházelo Únoru 1948.

Průběh Února potvrdil jejich omyl, jejich slabost a izolaci, ale také sílu a jednotu Komunistické strany Československa a životnost jejího programu. Tento program byl základem jejího vítězství v Únoru i obsahem její práce na výstavbě socialismu. Nic nemůže lépe dokumentovat existenci vedoucí úlohy Komunistické strany Československa než fakt, že nikdo předem neorganizoval ty statisíce, nikdo je nenutil, aby vyšly do ulic a přece právě z jejich vystoupení a z jejich práce se začal rodit opravdový socialismus.

Naše strana si vzala z této historické skutečnosti poučení. Obnovila se jako nová strana, poctivě se přihlásila k politice Národní fronty a uznala vedoucí úlohu Komunistické strany Československa.

Chceme znovu z tohoto místa prohlásit, že to bylo, je a zůstává základem politiky naší strany. Nejde o politickou taktiku, ale o uznání a přihlášení se k historické skutečnosti, plně odpovídající potřebám výstavby socialistické společnost, na níž jsme se, jako strana, již více než dvacet let podíleli. Nejde nám o prohlášení, ale o fakta a také o to, aby z nich vycházela celá naše další práce.

Systém Národní fronty, která vystupuje jako třídní revoluční svazek dělnické třídy, družstevního rolnictva, inteligence a ostatních vrstev pracujících obou našich národů, jako svazek komunistů s jinostraníky i nestraníky, se v našich poměrech plně osvědčil. Národní fronta není něčím zcela novým v naší společnosti. Zrodila se vlastně již z dělnických bojů po první světové válce. Na tuto svou tradici navázala i v r. 1938 po mnichovském diktátu, který předznamenal zánik naší státní a národní svobody a strašné utrpení, jímž náš národ prošel za šest let nacistické okupace. Po roce 1945 snažila se vést celý národ k jednotě a budování lepšího společenského řádu. Jejími zakladateli byli opět komunisté a pokrokoví lidé, jimž nešlo o mechanickou jednotu, ale o jednotu v cílech, kterých je třeba dosáhnout v zájmu trvalého osvobození lidstva od nebezpečí válek a od vykořisťovatelů politických i sociálních.

V této Národní frontě nejde o svazek slož k s protichůdnými zájmy. Zespolečenštěním výrobních prostředků zmizela ekonomická základna pro boje antagonistických tříd. Nebyla tím však automaticky vytvořena monolitní socialistická společnost zcela vnitřně sourodá a bezkonfliktní. Tímto faktem je nejsilněji zdůvodněna na jedné straně objektivní potřeba integrující úlohy Komunistické strany Československa, na druhé straně i nutnost Národní fronty s její rozmanitostí a členitostí, dávající základnu pro tvorbu a realizaci politiky komunistů i nekomunistů.

V boji o myšlení lidí musíme se angažovat všichni. Boj vedeme na principech našeho socialistického zřízení, komunisté i nekomunisté, všichni, jimž leží na srdci osudy naší vlasti i její socialistická budoucnost.

Dovolte mně závěrem, abych vyslovil naše upřímné blahopřání Komunistické straně Československa k padesáti letům jejího trvání a vyslovil pevné přesvědčení, že společnou prací překonáme naše dnešní těžkosti a že budoucí léta budou znamenat významný posun směrem k dovršení socialismu v naší krásné vlasti.

Předseda ČNR E. Erban: Děkuji soudruhu poslanci Jedličkovi. Nyní dávám slovo soudruhu posl. Františku Tomanovi.

Místopředseda ČNR Fr. Toman: Vážená Česká národní rado, vážené soudružky poslankyně, vážení soudruzi poslanci!

K padesátému výročí existence vůdčí síly našich národů - Komunistické strany Československa - se hlásí upřímně též ostatní naše politické strany. Je pro mne ctí, že při této příležitosti mohu promluvit jménem poslanců České národní rady - příslušníků Československé strany lidové.

Plně si uvědomujeme, že vedoucí úloha komunistické strany - tato dějinná skutečnost naší země a stěžejní princip uspořádání socialistické společnosti - je v souladu s nejhlubším zájmem všeho našeho pracujícího lidu, tedy i příslušníků Čs. strany lidové.

Vždyť byla to KSČ, která již od svého vzniku pomáhala dělnictvu probojovávat jeho oprávněné požadavky. Tato skutečnost a zejména nové, revoluční vedení, které si zvolila na svém historickém V. sjezdu, jí umožnily, aby ve složitém vývoji předmnichovské buržoazní republiky, zejména pak v období šířící se krize průmyslové, finanční i agrární, vystupovala ještě účinněji proti oklešťování základních demokratických práv, proti zbídačování dělníků a drobných rolníků.

Jsme hrdi na to, že v nejednom případě spolupracovali tehdy solidárně s komunisty též lidovci - jako například na závodech příslušníci křesťanských odborů nebo na vesnici u nás organizovaní malozemědělci.

Nezapomněli jsme však ani na to, že jednou z největších brzd ještě účinnější spolupráce mezi Komunistickou stranou Československa a Československou stranou lidovou byl za první republiky zejména politický klerikalismus, zneužívající náboženství a náboženských citů věřících v tažení proti pokroku, proti životním zájmům drobného pracujícího lidu. Také toto poučení z historie je nutno mít stále na zřeteli.

Komunistická strana vznikla a trvale působí jako politická strana dělnické třídy. Tím je také dáno její historické poslání vést v čele dělnické třídy její spojence, všechen náš pracující lid na cestě od kapitalismu k socialismu a k rozvinutému komunismu.

Tento sjednocovací proces se zvlášť výrazně projevil v boji za obranu republiky proti nastupujícímu fašismu. Tehdy komunistická strana vypracovala program jednotné fronty dělnictva a lidové fronty všech pracujících, který Klement Gottwald charakterizoval jako jedinou možnou cestu, vedoucí k vítězství nad hitlerovským fašismem i českou reakcí.

V oněch hrůzných letech docházelo však také k postupnému vystřízlivění i u těch, kteří byli po léta pod vlivem antisovětismu, antikomunismu a buržoazního nacionalismu.

I to přispívalo k růstu autority Komunistické strany Československa, která za velmi tvrdých podmínek ilegální práce stála v čele vlasteneckého zápalu, pokračovala cílevědomě v protifašistickém odboji a projevila v něm také největší odhodlání, důslednost a obětavost.

Svědčí o tom historické dokumenty. V odbojové činnosti doma i v zahraničí, zvláště v hitlerovských věznicích a koncentračních táborech, se o tom mohli přesvědčit i četní funkcionáři naší Československé strany lidové, kteří v těžkých dobách fašistické okupace úzce spolupracovali s komunisty.

Bojem proti buržoazii a fašismu a zvláště po vítězství naší národní a demokratické revoluce v květnu 1945 se stala dělnická třída a její politická strana vedoucí silou v novém lidově demokratickém Československu. Víme také, že v několika málo letech vyvrcholil u nás proces přerůstání národně demokratické revoluce v revoluci socialistickou. Stalo se tak ústavní cestou v únorových dnech roku 1948, kdy rozhodné vítězství pracujících rozbilo kontrarevoluční puč, který už vlastně od podpisu Košického vládního programu připravovali čelní představitelé buržoazie, včetně některých reprezentantů tehdejšího vedení naší strany.

Hlavním hlasatelem politické moci i socialistického vlastnictví nejdůležitějších výrobních prostředků a rozhodující aktivní silou socialistické výstavby se stala dělnická třída. A již v krátkém období po únoru 1948 - v letech první naší pětiletky - podařilo se u nás rozvinout rozsáhlou přestavbu a výstavbu průmyslu, zahájit mohutnou industrializaci S násobek. Na přelomu padesátých a šedesátých let byl splněn i jeden z nejnáročnějších úkolů přechodu k socialismu - združstevnění vesnice. V letech 2. pětiletky byly pak vytvořeny předpoklady pro významné kvalitativní změny v budování systému sociálních jistota v životní úrovni nejpočetnějších vrstev naší společnosti.