Další stránka věci: JZD a mnohde i státní
statky jsou na vesnicích jedinou organizací, která
je vůbec schopna rozvíjet a poskytovat určité
služby pro své pracovníky i pro všechny
obyvatele v obci. Jde např. o dopravu, opravy atd. Toto
poskytování služeb je dokonce pro zemědělský
podnik v současných podmínkách životní
nutností, chce-li udržet pracovníky a chce-li
vytvořit snesitelné podmínky života
v obcích. Někdy družstva nebo státní
statky nejsou tímto stavem ve službách nikterak
nadšeny, ale prostě není vyhnutí. Kromě
toho jde o zaměstnanost lidí, žijících
na vesnici. Nechceme-li se dívat, jak se dále a
dále vylidňují české vesnice,
musíme umět vytvořit pracovní příležitosti
i pro lidi, kteří v zemědělské
výrobě nemohou, či z různých
důvodů nechtějí pracovat, nebo nemají
pro to potřebné dispozice. Zde plní družstva
významné širší společenské
poslání, a já mám za to, že i
do jisté míry v zájmu také svém
vlastním, jelikož mnozí rodinní příslušníci
těchto lidí přímo v zemědělské
výrobě trvale nebo sezónně pracují
nebo sami tito pracovníci alespoň příležitostně
v zemědělské výrobě vypomáhají.
Další důležitá věc: Rentabilita
přidružené výroby v JZD je dána
především dvěma skutečnostmi,
které stojí za povšimnutí ve vládě
naší republiky. Především to, že
je asi veliký rozdíl mezi rentabilitou zemědělské
výroby a rentabilitou jiných výrob v národním
hospodářství. To jen dokazuje, že při
současných cenách existují hluboce
neekvivalentní vztahy mezi zemědělstvím
na straně jedné a ostatními odvětvími
národního hospodářství na straně
druhé. Konečně skutečnost, že
JZD jsou schopna i přes nesrovnatelně nižší
technickou vybavenost, koncentraci atd. realizovat některé
výroby podstatně levněji než průmyslové,
stavební, či jiné podniky s podstatně
nižšími náklady. Není zde tak veliká
správní, materiálová a výrobní
režie, jako v těchto podnicích, nejsou zde
nutné ony mamutí režijní přirážky
200 a více procent, s kterými počítají
průmyslové či stavební a jiné
podniky a které my, zemědělci, musíme
jim platit.
Mám za to, že v tomto směru jsou mnohde družstva
jako drobní podnikatelé různých výrob
vysoce společensky rentabilními a efektivními
organizacemi a měla by se proto setkat se společenskou
podporou.
Všechny racionální důvody tedy směřují
k tomu, aby přidružená výroba v JZD
se v žádoucích mezích rozvíjela
a aby pro ni bylo vytvářeno potřebné
ekonomické i psychologické klima. Podle našeho
názoru je však opak pravdou. Na základě
několika ojedinělých případů,
které jsou skutečně nezdravé a nežádoucí,
vytváří se psychóza, jako by byla
přidružená výroba JZD téměř
společensky nebezpečným jevem a že je
nutno ji omezovat popř. potlačovat. Příkladem
toho je materiál z 16. 5. letošního roku, který
ministr financí předložil ve spolupráci
s ministrem práce a sociální péče,
ministrem zemědělství a výživy,
ministrem průmyslu a generálním prokurátorem
k projednání ve vládě a který
vláda také na svém zasedání
dne 22. května projednala.
Obdobný materiál byl projednáván i
federální vládou ČSSR. Chci se u tohoto
materiálu zastavit a obrátit na něj pozornost.
Nemohu - bohužel - uvedený materiál označit
jinak, než jako tendenční a ve většině
jeho tvrzení nepodložený. Opatření,
která byla vládě tímto materiálem
navrhována, se neodvažuji vůbec charakterizovat.
V materiálu se neuvádí jediná doložená
skutečnost, pokud jde o družstva ČSR. Jde se
dokonce tak daleko, že za jeden z hlavních argumentů,
ze kterého materiál vychází, se bere
doznání jakéhosi Antonína Kusáka,
podle jehož údajného doznání
působí v ČSR 300 JRD ze Slovenska pomocí
svých náborových zástupců.
V návrhu usnesení se uváděla například
taková opatření, aby ministři, vedoucí
ústředních orgánů a KNV v oboru
své působnosti zabránili vzniku nových
smluv a dohod mezi socialistickými podniky a JZD a dokonce
se žádal generální prokurátor,
aby vyvodil přísné důsledky z porušování
právních předpisů v oblasti zemědělského
družstevního práva v případech,
na které ústřední orgány a
národní výbory upozorní. -Ještě
jsem nečetl usnesení, ve kterém vláda
žádá generálního prokurátora,
aby vyvodil přísné důsledky z porušování
jiných předpisů, například
v oblasti trestního práva. Osobně si myslím,
že generální prokurátor má dbát
na dodržování všech zákonů
v naší republice a že má postupovat podle
zákona a že ho tedy nemusí nikdo vyzývat
k mimořádné tvrdosti. -A takových
perliček je v materiálu daleko víc. Dočteme
se v něm dokonce, že je zneužíváno
možností především přidružené
výroby v JZD tím, že se uzavírají
smlouvy s různými podniky o provedení prací
a služeb nejrůznějších druhů,
že odčerpávají průmyslovým
a stavebním podnikům kvalifikované pracovní
síly a že vyplácejí pracovníkům
většinou přemrštěné mzdy
v rozporu se zásadami mzdové politiky, čímž
narušují pracovní morálku atd.
Po dobu 20 let svého extenzívního vývoje
odčerpával průmysl a další odvětví
národního hospodářství pracovní
síly ze zemědělství, a dále
tento vývoj ve značném rozsahu pokračuje.
Přitom vidíme různé nešvary a
amorálnosti, jako přeplácení pracovníků,
náborové příplatky a výhody,
které se poskytují při přestupech.
Na této licitaci v trhu pracovních sil zemědělské
podniky, zejména družstva, nevydělávají,
nýbrž doplácejí na ni.
Obdobně je tomu s průměrnými odměnami
za práci a s jejich srovnáváním s
průmyslem či stavebnictvím. O pracovní
době a pracovním výkonu raději nemluvím.
Celému materiálu chybí ovšem jakákoliv
analýza přidružené výroby, ba
není v něm dokonce ani jediné seriózní
číslo. Přitom víme, že přidružená
výroba se na tržbách JZD podílí
v průměru za celou ČSR 3,9 %. Z tohoto rámce
vybočuje pouze 6 okresů, a to Vsetín, Gottwaldov,
Jablonec, Liberec, Děčín a Praha-západ.
Na základě podrobnějšího rozboru
rozsahu přidružené výroby v JZD podle
okresů v ČSR byl proveden orgány Nejvyššího
kontrolního úřadu informativní průzkum
o rozsahu, struktuře, zaměření přidružené
výroby, prací a služeb JZD v okresech Praha-západ,
Děčín, Vsetín a Nový Jičín,
tj. v okresech, kde podíl tržeb z těchto činností
je ze všech okresů jeden z nejvyšších;
tak např. na okrese Vsetín činí 29
%, Děčín 13,3 % a Nový Jičín
5,2 %. Z předložených poznatků lze učinit
jednoznačný závěr, že rozsah
přidružené výroby, i když je u
některých JZD značný, neomezuje vývoj
zemědělské výroby. Naopak lze v řadě
družstev prokázat, že přidružená
výroba, zejména i prostředky, které
z ní plynou, přímo podporují rozvoj
rostlinné a živočišné výroby
a umožňují i stabilizaci odměn a tím
stabilizaci pracovních sil.
Mám po ruce pro své tvrzení desítky
čísel a příkladů, nechci je
však rozvádět. Jen například
v okrese Vsetín, kde je relativně nejvyšší
podíl tržeb z přidružené výroby,
získala družstva hospodařící
v horské oblasti z této výroby 18 mil. Kčs
čistého zisku a na rozšířenou
reprodukci bylo v těchto JZD v loňském roce
přiděleno 18,5 mil. Kčs celkem. Z toho je
vidět, do jaké míry je rozšířená
reprodukce, zejména v horských a podhorských
oblastech, závislá na přidružené
výrobě. Omezením přidružené
výroby vlivem zdanění dojde ke snížení
prostředků věnovaných na rozšířenou
reprodukci v JZD v extrémnějších podmínkách,
neboť v těchto družstvech je tvořen čistý
zisk ze zemědělské výroby včetně
diferenciálních příplatků a
přírůstkových prémii pouze
z 28 % a ostatní činí podíl z přidružené
výroby.
Závěrem bych chtěl vyslovit obavu, že
by tato kampaň mohla mít podobné výsledky,
jako ona v roce 1960 a 1961. Proto kladu otázku, jak chce
vláda vytvářet podmínky pro přiměřený
rozvoj přidružené výroby v JZD ?
Děkuji vám za pozornost. /Potlesk./
Místopředseda ČNR dr. Jičínský:
Dávám slovo poslanci ing. Bosákovi.
Posl. ing. Bosák: Vážená Česká
národní rado, považuji za svou povinnost říci
několik poznámek k tématu, které je
hlavním programem našeho zasedání.
Myslím, že není na závadu znovu zdůraznit
nezbytnost správné funkce všech činitelů,
jejichž komplex tvoří českou ekonomiku.
Tímto samozřejmým postulátem oplývalo
zvláště v posledním měsíci
mnoho veřejných vystoupení a článků
v periodickém tisku.
Za účelné nepokládám rozvádět
krátkodobé dílčí cíle,
které si staví česká vláda
ve svých ekonomických opatřeních.
Co je však z těchto opatření minimálně
zřejmé, je koncepce, jež by vedla nejen k dočasnému
přibrzdění hospodářského
úpadku, ale k jeho definitivnímu zastavení
a obratu k prosperitě, žádoucí pro stát
s kulturně a civilizačně vyspělým
obyvatelstvem. Pouhý poukaz na nutnost okamžitého
překonání momentálních potíží
s tím, že koncepce bude řešena později,
nese v sobě nebezpečí, že buď dnešní
opatření jsou stvořena bez zásadní
koncepce, nebo že jsou vlastně jakýmsi stavebním
kamenem pro koncepci v budoucnu. Z toho vychází
potřeba zabývat se metodou, s níž uvažují
tzv. regulační opatření. Zdá
se, že její podstatou je upevnit stávající
organizaci národního hospodářství
za použití dosavadních nástrojů
v řízení. Z popisu navrhovaného instrumentu
dohod totiž soudím, že není po stránce
věcné něčím podstatně
odlišným od direktivního rozpisu a nemění
tedy podstatu přímého řízení.
Český zákonodárný sbor by měl
zaujmout stanovisko k tomu,
1. do jaké míry je tato metoda racionální,
2. zda odpovídá vládnímu programu,
který jsme spontánně odsouhlasili na začátku
tohoto roku.
Já se osobně, vážení poslanci,
domnívám, že do důsledku není
dodržen ani jeden z těchto postulátů.
Ekonomická reforma, jejíž teoretické
základy sahají do padesátých let,
byla konstituována účelově. Analýza
aplikace centralizovaného modelu řízení
socialistického národního hospodářství
ukázala nutnost uvolnit v naší ekonomice síly,
které dosud nepůsobily v souladu, ale v mnoha případech
v rozporu s jejími skutečnými potřebami.
Metodou, zajišťující tento cíl,
měla být účelná organizační
přestavba spojená se zásadní změnou
způsobu řízení ekonomiky.
V průběhu uplatňování ekonomické
reformy se v praxi ukázala jako nejobtížnější
právě tato změna: přechod od řízení
přímého k nepřímému.
Její zábranou byly a jsou stále mocenské
struktury v ekonomice, jejichž raison d'étre by důslednou
aplikací nového způsobu řízení
zanikl. A tak jsme byli v ekonomické praxi svědky
polovičatých, kompromisních řešení.
Nedostatky, které provázely takto deformovaný
průběh ekonomické reformy, byly pak s úspěchem
využity k útokům vůči samotné
podstatě reformy i proti jejím teoretickým
tvůrcům.
Když jsme o této věci debatovali, napadla mne
jedna příhoda z mé patnáctileté
podnikové praxe. Můj nadřízený
podnikový ředitel rozhodl po přečtení
měsíčního rozboru, který jsem
mu jako vedoucí účtárny předložil,
o rychlých a rázných opatřeních.
Šlo o tři nesplněné prémiové
ukazatele: hrubá výroba, dodávky pro vývoz
a vlastní náklady. "Hrubou výrobu zajistíme
přesčasovou prací a výrobky s větším
podílem materiálu, dodávky pro vývoz
vyrovnáme přesunem z tržních fondů,
a pokud jde o vlastní náklady, uděláte
mi návod, takovou kuchařku, jak plnit plán
vlastních nákladů." - Tehdy jsem se
stal mimoděk rušivým elementem při zajišťování
rozhodných opatření a dostal přisouzenou
pozici "radila", zatímco jiní rychle,
rázně a bez zbytečných diskusí
pracovali. Nadto každý jejich úspěch
byl pro můj nešťastný ukazatel hotovou
pohromou.
Vážení přítomní, opatření,
která se až do "československého
jara" prováděla jako zavádění
nové soustavy řízení, končila
směrem dolů u podniku. O podniku se mluvilo jako
o homogenním celku: "Podniky si přejí,
podniky zneužívají, bohaté podniky a
chudý stát a pod." Předmětem
diskusí byl vztah státu k podniku, v oficiální
řeči centrální sféry ke sféře
podnikové /nebo též chozrasčotní/.
Mluvilo se o uvolnění iniciativy podniků,
přičemž se současně z vyloženě
etických pozic kritizovalo sobectví vůči
celku, které toto uvolnění přineslo.
/Nijak zvlášť se přitom nezdůrazňovaly
logické chyby, kterých se staronové centrum
dopouštělo už v závěrečném
stadiu nepřímého řízení./
Zásadně se však abstrahovalo od humánních
činitelů, od osob, které reprezentovaly tak
zvané chování podniků.
Rok 1968 mimo jiné poodhrnul zástěnu, která
dosud zakrývala ekonomický potenciál pluralitního
vlastníka kapitálových statků v tomto
státě. Uvolněním dříve
násilně zadržovaného informačního
toku se dostalo pod lupu veřejného mínění
i samotné ledví mocenské struktury v ekonomice,
představované vedením statutárních
podniků i jejich nucených integrací. Ohrožení
držitelé moci volají po teoretické frontě,
která by vědecky prokázala jejich nepostradatelnost
i za těchto nových podmínek. Když frontu
nenalézají, uchycují se u různých
pevnůstek. Toto vtipné bojové označení
vynalezl jeden z loňských obdivovatelů amerického
managementu, který navrhoval teoreticky přenesení
jeho metody do praxe socialistických podniků a argumentoval
tak proti myšlence podnikové samosprávy. Zúčastnil
jsem se také několika schůzí jedné
z pevnůstky. Ze vzrušených porad, jejichž
účelem bylo orientovat se fundovaně v nepřátelském
sociálním prostředí, jsem si odnesl
jejich esenci. Je obsažena v tvrzení, že politická
kalkulace nastoupila na místo kalkulace ekonomické.
Bude třeba usilovat o to, aby ekonomická kalkulace
zaujala místo, jež jí náleží.
/Myslím, že taková formulace je i dnes v zásadě
správná./
Vážení poslanci,
promítám si jako Jihočech otázku priority
ekonomické kalkulace do našich poloh. Jižní
Čechy a zvláště oblast, v níž
působím, je typickým příkladem
provincie, která se stala v období aplikace centralizovaného
modelu přítěží pro ekonomické
centrum. Reprezentanti jihočeské ekonomiky vystupovali
převážně v roli žadatele nebo spíše
prosebníka o centrální fondy.
Tento charakter deformovaného národního trhu
se promítá i do vnitřku jihočeské
ekonomiky. Historickým středem města Třeboně
se denně rozléhá rachot projíždějících
nepřetržitých kolon nákladních
aut naložených pískem. Naši vědecky
zaostalí předkové nepředvídali
rozmach socialistické industrializace a postavili jí
do cesty překážky, jako jsou brány,
dimenzované tak pro panské kočáry
nebo nanejvýš pro selské vozy, všelijaká
podloubí nebo nevhodné budovy, jako radnice či
kostel, které novodobí pomatenci nedovolí
zbourat dříve než samy spadnou po otřesech,
způsobených těžkými nákladními
auty a kolem nichž musí tato vozidla zbytečně
kroužit po nerovných vozovkách.
Jedna z mnoha ukázek dřívější
a vlastně i dnešní interpretace ekonomické
kalkulace. A přitom v jihočeském městě
s bohatou kulturní tradicí a úrovní
žijí lidé, část ze 14 miliónů
vlastníků národního majetku. Jejich
ekonomický potenciál je však systematicky vrhán
někam jinam než do rozvoje hospodářství,
jehož jsou podílníky. Řadový
občan dnes začíná podnikat teprve
tehdy, když končí jeho práce v zaměstnání,
v němž působí jako námezdní
síla. Jak jinak je možno vysvětlit, že
pracovník, který v zaměstnání
vydělá měsíčně 2 000
Kčs, si dokáže během dvou let bez jakýchkoliv
dluhů pořídit nový dům v hodnotě
250 000 Kčs?
Vážení přítomní, navštívil
jsem před čtvrt rokem poprvé průmyslovou
oblast v okolí Mannheimu. Bydlel jsem týden v rodině
dělníka, zaměstnaného v automatickém
provozu velké firmy. Měl jsem možnost seznámit
se do detailu s organizací jedné střední
firmy. Nestačil jsem se podivovat nad tím, jak si
váží a přitom využívá
egoisticky založená a vysoce vyspělá
a rentabilní ekonomika toho torsa historických a
přírodních krás, které má
tato oblast např. ve srovnání s našimi
jižními Čechy. Ze zkušeností, které
jsem za poměrně krátkou dobu získal,
jsem bohužel nedospěl k závěru, který
vidí příčiny neúspěchu
naší ekonomiky v nedostatku pracovní disciplíny,
ačkoliv by tato okolnost měla vzhledem ke známé
německé mentalitě bít do očí.
Ověřil jsem si, že je pravda to, co jsem už
dříve četl a slyšel: jaké, pro
nás bohužel ještě divy, může
vykonat účelná vnitropodniková organizace
a dobrá úroveň řídící
práce. Nejvíce mne však při srovnání
zamrzelo, jak dokážeme plýtvat s tím,
co by mohlo být při vysokém inteligenčním
kvocientu a kulturní úrovni našeho českého
dělníka, zemědělce, technika či
jiného duševního pracovníka tím
nejvyšším přínosem pro naši
ekonomiku. Touto zakopanou hřivnou je podle mého
mínění - a to nejen utvořeného
srovnáním z krátké návštěvy
v cizí zemi, ale především získaného
dlouholetou zkušeností ze spolupráce s řadovými
občany tohoto státu a jako jeden z nich - touto
zakopanou hřivnou je vrozená podnikavost a houževnatost
českého člověka.
Těchto několik postřehů mi, vážení
poslanci, tane na mysli, když se mluví o rozhodných
opatřeních a když se kromě několika
hospodářských restrikcí prezentují
tato opatření demokratické české
veřejnosti bohužel zatím jen v postupném
rušení těžce získaných občanských
svobod.
Český občan se v minulém roce opět
po dlouhé době začal zajímat o správu
svého majetku, který mu byl přisouzen před
více než 20 lety. Začal se zajímat o
to, kdo bude kvalifikovanou obsluhou - řízením
hospodářského procesu ve všech jeho
článcích - zajišťovat rozmnožení
jeho majetku. Chtěl se stát podnikatelem nejen na
své záhumence, stavbě domku, různých
prací, pro něž se vžil vulgární
název melouch, nebo při napalování
svého méně chytrého nadřízeného.
Chtěl svou podnikavost vložit ve prospěch státu.
Kladl si přitom jedinou podmínku, a to, že
tento stát bude skutečně jeho. Proto si myslím,
že by si to měla uvědomit i první česká
vláda, která nás kdysi nadchla svým
demokratickým programem. /Potlesk./
Místopředseda dr. Jičínský:
Prosím, aby se ujal slova posl. dr. Adam.
Posl. dr. Adam: Vážená Česká
národní rado, výklad předsedy první
české vlády ukazuje složitost otázek,
které je třeba řešit při budování
novodobého českého státu. Zrodil se
v bouřlivé době, jak je již v Čechách
dějinnou tradicí. Situace vlády není
snadná. Doznívá vliv předlednového
období a objevují se snahy leccos z tohoto období
zachovat. Někdy je to z návyku, někdy i z
osobního zájmu. V Čechách se obvykle
snadno nevládlo. Nevládne se snadno ani dnes. Vyplývá
to ze zeměpisného položení i z povahových
rysů českého národa. Sotva odezněly
návyky a přežitky Rakouska-Uherska, přišla
hitlerovská okupace a nedlouho po opětném
osvobození se projevily známé deformace.
To vše mělo hluboký vliv na důvěru
lidí, na lidové vztahy, na pocit jistoty a životní
perspektivy.