Česká národní rada 1969 – 1971

Předseda dr. Císař: Tím všichni přítomní poslanci České národní rady složili předepsaný ústavní slib.

Přerušuji nyní do 10.30 hod. schůzi.

/Schůze přerušena v 10.20 hod. a opět zahájena v 10.38 hod./

Předseda ČNR dr. Císař: Budeme pokračovat v přerušené schůzi. Přistoupíme k projednávání dalšího bodu pořadu schůze, kterým je

Zpravodajem je poslanec dr. Vladimír Klokočka; prosím, aby se ujal slova.

Posl. dr. Klokočka: Na poslední schůzi České národní rady byla podávána krátká informativní zpráva o postupu prací při přípravě návrhu zákona o jednacím řádu ČNR. Mezitím pokročily práce natolik, že ústavně právní komise dospěla na své poslední schůzi ke konečnému znění návrhu, kde jsou zapracovány připomínky, které jsme obdrželi od jednotlivých poslanců k návrhu, který byl také projednán v předsednictvu ČNR a naposledy předevčírem na schůzi ústavně právní komise.

Ve zprávě si všimneme některých obecných momentů návrhu jednacího řádu, a pak zejména bychom si všimli otázek, které byly sporné a k nimž se objevily také připomínky.

K pojetí zákona o jednacím řádu není třeba mnoho říci. Návrh jednacího řádu vychází z ústavního zákona 143/68, a proto chápe Českou národní radu jako orgán české politické reprezentace, který na základě konfrontace různých stanovisek formuluje českou politiku jak ve sféře zákonodárství, tak ve sféře politické kontroly výkonu moci a politické iniciativy při federálním orgánu.

Návrh zákona o jednacím řádu vychází dále z toho, že jednací řády se nepíší pro situace ideální, ale pro situace, v nichž je třeba řešit určité konflikty. Proto chápeme jednací řád jako souhrn organizačních pravidel a procesních postupů, které umožňují ČNR nacházet politická řešení racionální a efektivní, avšak současně taková řešení, která jsou politicky přijatelná. Tento způsob v podobě zákona o jednacím řádu je veřejně přijat, vyhlášen a stojí pod kontrolou veřejnosti.

Význam jednacího řádu vyplývá tak z poznání, že není důležité jen, jaké rozhodnutí přijmeme, jaké řešení v ČNR nalezneme, ale neméně významné je také, jakým způsobem, jakými metodami budeme politická řešení na půdě ČNR hledat a nacházet. Tím dovádí jednací řád myšlenku ústavnosti až do vnitřní organizace ČNR a stává se tak jedním z opatření proti libovůli. Říkám-li jedním z opatření proti libovůli, říkám to vědomě proto, že význam jednacího řádu na druhé straně není možno přeceňovat; zůstává abstraktní normou, která nemůže zachytit ani všechny konkrétní situace, popř. nemůže samozřejmě zcela vyloučit ani všechny otázky, které se objevily v připomínkách formulovaných oním "co, kdyby..." atd. Ani nemůže vyjádřit pochopitelně politické ovzduší, v němž bude Česká národní rada pracovat. Velmi bude záležet na nás samých, na naší toleranci a na našem smyslu pro demokratická pravidla, jakož i na ochotě vzájemně se respektovat.

Obsahově je v novém textu návrhu jednacího řádu, který máte v rukou, řada stylistických změn, řada změn v řazení jednotlivých paragrafů a také určité věcně obsahové změny. Tyto obsahové změny se však netýkají podstatných charakteristických rysů původního návrhu. Česká národní rada zůstává tedy i v této poslední verzi jednacího řádu orgánem se silným postavením pléna, a to v otázkách zákonodárných i v otázkách politické kontroly, zůstává konečnou instancí v procedurálních a organizačních záležitostech, je orgánem nerozpustitelným, jak to vyplývá také z ústavního zákona č. 143/68, a je nově - což je změna v paragrafu 9 nového textu - i orgánem, jehož plénum se eventuálně může sejít i v případě, kdy předsednictvem není svoláno přes zákonnou lhůtu.

Ve sféře zákonodárství vychází návrh jednacího řádu z toho, že návrhy zákonů mohou podávat poslanci, výbory, vláda ČSR, že po projednávání těchto zákonodárných návrhů je v podstatě používána metoda dvojího čtení, což je upřesnění konečného návrhu zákona, které je demokratickým principem při jednání výborů ČNR a může být jen výjimečně opuštěn ve prospěch jednoho čtení zákona.

Toto dvojí čtení je možné použít zejména u složitějších, komplikovaných textů nebo tam, kde práce výborů ukáže řadu sporných momentů. Tuto metodu je možné použít i při jednání pléna ČNR.

Výbory ČNR jsou chápány ve smyslu ústavního zákona o československé federaci jako iniciativní a kontrolní orgány České národní rady a stávají se těžištěm zákonodárných prací. Jednací řád se snaží vytvořit organizační podmínky pro to, aby výbory mohly dobře plnit tuto svou funkci. Vychází z toho, že budou pracovat spolu se součinností řady expertů, představitelů zájmových organizací, kteří se mohou v podvýborech nebo dalších skupinách, které výbory zřizují, podílet na přípravě zákonodárných prací.

Výborům, právě tak jako plénu a jednotlivým poslancům, se dále dostává práva získávat potřebné informace a podklady pro svá jednání, informace, které státní orgány jsou povinny poskytnout.

Novinkou proti tradičním koncepcím práce výborů je možnost výborů obrátit se na jednotlivé osoby se žádostí o obecné stanovisko k určitým sporným věcem a tím dovést myšlenku konfrontace různých stanovisek až do těchto důsledků.

Uvažovali jsme podle návrhů jednotlivých poslanců i o tom, zda mohou být výbory ČNR chápány ještě šířeji jako orgány, které jsou vybaveny další pravomocí, tj. předvolávat kteréhokoliv občana České socialistické republiky s povinností tohoto občana vypovídat za podobných podmínek jako před soudem, jak je to běžné v některých západních státech. Dospěli jsme po uvážení všech okolností k tomu závěru, že tyto konsekvence v pojetí výborů ČNR by byly vázány na hlubší strukturální změny, na strukturální změny v celém systému politického života, na zásahy do existujících úprav občanských práv atd. Z těchto důvodů jsme toto nepokládali za realizovatelné.

Další otázkou, o které bych se chtěl zmínit, je politická kontrola výkonu moci, jak je chápána jednacím řádem. Jednací řád vychází z obecné politické kontroly vůči české vládě a vůči jednotlivým jejím členům. Navazujeme tu na předpisy ústavního zákona o jmenování a odvolávání vlády a jejích jednotlivých členů, o povinnosti vlády předstupovat před Českou národní radu se svým programem a žádat Českou národní radu o vyslovení důvěry s možností vyslovení také nedůvěry vůči vládě. U prostředků politické kontroly vůči vládě se objevily sporné otázky v pojetí instituce interpelace a instituce otázek. Ústavní zákon č. 143/1968 Sb. nepoužívá termínu dotaz, nýbrž otázka. Některé připomínky vycházely patrně z dosavadní praxe Národního shromáždění a směřovaly k tomu, aby byly odstraněny jakékoliv formální náležitosti politických interpelací. Myslím, že tyto návrhy nejsou přijatelné, chceme-li zachovat určité kvalitativní rozdíly mezi otázkami a interpelacemi. Vycházíme totiž z toho, že poslanec má k dispozici možnost žádat orgány státní správy o informace, že poslanec má možnost klást ústní nebo písemné otázky. Tyto otázky ústní nebo písemné mohou být určitým kontaktem poslance s členy vlády, přičemž poslanec si vyjasňuje určité sporné prvky, kdežto interpelaci pokládáme už vlastně ne za dialog mezi poslancem a ministrem, nýbrž za diskusi nebo za její začátek mezi poslanci na jedné straně a vládou nebo členy vlády na straně druhé. Interpelace je proto spojena s určitými náležitostmi, má písemnou formu, je spjata s určitými důsledky, po jejím předložení buď člen vlády odpoví ještě na téže schůzi České národní rady nebo na schůzi nejbližší, po odpovědi se automaticky zahajuje diskuse o této odpovědi, této diskuse se zúčastní poslanci, vyjasňují svá stanoviska a tato diskuse o interpelaci je určitým závěrem, usnesením, ve kterém zaujme Česká národní rada k odpovědi stanovisko a rozhoduje o tom, zda přechází k dalšímu bodu programu či nikoliv. Interpelace je politicky daleko významnější nástroj, pokud jde o aktivitu poslanců vůči vládě, a jsme toho názoru, že určité minimální formální předpoklady jsou nezbytné. Proti tradičnímu pojetí interpelace odstraňujeme řadu dalších formálních náležitostí. Je známo, že ve většině států je interpelace vázána na podpisy řady poslanců, dvaceti, patnácti, v některých případech i třiceti poslanců a je spojena s dalšími organizačními omezeními. Omezení tohoto druhu odstraňujeme a ponecháváme jedině písemnou formu.

Další otázka, která se objevila v řadě připomínek, je vztah České národní rady ke kontrolnímu orgánu ČNR. Zde jsme samozřejmě ve velmi obtížné situaci, poněvadž zákon o kontrolním orgánu ČNR je ve stadiu přípravy a návrh zákona o jednacím řádu může těžko předcházet tuto úpravu nějakým ustanovením detailnější povahy. Proto jsme se omezili při úpravě vztahu České národní rady a jejího kontrolního orgánu na určité minimum, které by snad v jednacím řádu oprávněně mělo být. Především na ustanovení, že Česká národní rada volí a odvolává kontrolní orgán, že předsednictvo ČNR schvaluje pracovní plány kontrolního orgánu a konečně, že Česká národní rada pověřuje kontrolní orgán úkoly a požaduje zprávu o jejich plnění. To je také jeden z těch doplňků, které se objevily v pozdějších návrzích.

S ohledem na určité připomínky je třeba upozornit na to, že kontrolní orgán ČNR má jiné postavení a jeho vztah k České národní radě je jiný, než je tomu u vlády České socialistické republiky. Sepjetí České národní rady a kontrolního orgánu je mnohem bezprostřednější.

Na druhé straně ale nelze zařadit, jak se objevilo v návrzích, kontrolní orgán ČNR přímo do výčtu orgánů ČNR /předsednictvo, výbory atd./, protože tento vztah není zase natolik bezprostřední, aby kontrolní orgán byl nedílnou součástí vnitřního uspořádání České národní rady. To je třeba vzít na vědomí. Kontrolní orgán, resp. jeho předseda nemusí být členem České národní rady, aparát kontrolního orgánu také není aparátem České národní rady. To z toho důvodu, že kontrolní orgán ČNR je spjat s Českou národní radou užším způsobem než vláda. Nezařadili jsme také připomínku na interpelace poslanců ČNR vůči kontrolnímu orgánu. To je instituce, která by příliš posouvala postavení kontrolního orgánu do jisté autonomie, více než je předvídáno ústavním zákonem č. 143/1968 Sb.

Další otázka, která se objevila v připomínkách a je velmi závažná, je problematika veřejnosti práce České národní rady. Víme velmi dobře, že v samé povaze parlamentního sboru, kterým Česká národní rada je, je veřejný způsob jeho činnosti. Také jsme v návrhu jednacího řádu začlenili ustanovení, že nejenom schůze pléna České národní rady, ale i schůze jejích výborů jsou veřejné.

Vyskytla se další připomínka, velmi závažná, zda by nebylo vhodné, aby uveřejněné zápisy z jednání a těsnopisecké zprávy ze schůzí České národní rady neměly být imunizovány. Předpokládáme, že pod tímto termínem "imunizované" se má na mysli, že projevy poslanců ČNR by měly být předmětem veřejné publikace v tisku i jinde bez ohledu na obvyklé cenzurní předpisy. Je to zásada, která odpovídá běžným praxím demokratického parlamentního života. Česká národní rada je orgánem politické reprezentace, má-li tato reprezentace fungovat, musí existovat vzájemná informovanost především voličů, nebo v našem případě občanů, o činnosti jejich reprezentantů.

Na druhé straně toto pojetí politických projevů, které by mohly být veřejně publikovány, naráží v současné době na určité potíže, protože těžko můžeme posoudit tyto možnosti pro publikaci všech projevů členů ČNR proti existujícím federálním předpisům, a to cestou zákona o jednacím řádu ČNR.

Domníváme se ale, protože otázka je natolik závažná, že by se Česká národní rada měla tímto problémem zabývat a spolu s dalšími parlamentními sbory, Federálním shromážděním a Slovenskou národní radou by měla usilovat o určité celostátní řešení při nové úpravě předpisů o tisku a cenzuře.

V posledních týdnech a dnech byla nejvíce předmětem diskuse otázka úpravy voleb a hlasování v České národní radě. Jsou to ustanovení § 34 - 37 návrhu jednacího řádu. Chtěl bych při této příležitosti říci, že ústavně právní komise je postavena před velmi složitý úkol. Složitost při úpravě voleb v České národní radě vyplývá především z toho, že voleb je velké množství. Volí se předseda, místopředsedové, ostatní členové předsednictva ČNR, zejména předsedové výborů, existuje volba členů výborů, ústavního soudu, jeho členů a bude se volit předseda kontrolního orgánu atd. Voleb je velké množství a jejich charakter je nesourodý.

Tyto volby jsou obsahově rozmanité povahy. V některých případech se projevuje u těchto voleb více politický charakter, v jiných případech hraje větší roli moment odborného rozvrstvení, jindy podle politické příslušnosti a jindy zase politické zařazení ustupuje a musí ustupovat do pozadí před hledisky efektivity parlamentních prací. Snažíme se tento problém řešit pokud možno jednoduchým globálním způsobem, který ponechává určité možnosti i pro usnesení České národní rady, pro usnesení, jež by mohlo modifikovat oblast otázek, které nejsou zcela zásadní povahy.

Vycházeli jsme z toho, že volba orgánů ČNR bude mít povahu politického výběru, ale také odborné kvalifikace. Dospěli jsme k závěru, který byl zatím v diskusi akceptován, že návrhy na volbu /navazujeme také na první zkušenosti z České národní rady/ by měly být podávány skupinami poslanců, abychom předcházeli určitému chaosu při organizaci voleb. Jedná se asi o skupinu 20 poslanců.

Volby samé, jak je máte zachyceny v § 35 - 37, vycházejí z dvojí odlišné úpravy. Rozlišují volbu individualizovanou - § 36, kde jde o volbu předsedy ČNR, předsedy ústavního soudu ČSR a předsedy kontrolního orgánu ČNR.

V tomto případě, jak vyplývá z § 36 z odst. 2, koná se

1. obligatorně tajná volba

2. je možné předpokládat větší počet kandidátů toho jednoho obsazovaného místa. Zde nejsou žádné problémy.

Paragraf 37 naopak vychází ze situace, kdy dochází k volbě více členů téhož orgánu najednou a nikoliv k volbě individualizované, ale kolegiální. Máme na mysli volbu místopředsedů a ostatních členů předsednictva, volbu předsedů výborů ČNR atd.

V tomto případě vychází návrh z hromadných kandidátních listin, kde počet navržených do volených funkcí odpovídá počtu obsazovaných míst. Tato zásada byla přijata po určitých diskusích, není reakcí na požadavky demokratizace nebo proti požadavkům demokratizace voleb v České národní radě, které vycházejí z věcné problematiky, odborné skladby těchto orgánů. Budou-li voleni místopředsedové ČNR nebo předsedové výborů touto kolegiální volbou, je třeba vzít v úvahu, že jde o určitý tým, o skupinu osob, která má reprezentovat jisté proporce, kde musí být jednotliví členové této skupiny určitým způsobem odborně kvalifikovaní, kde by měla mít /zejména u místopředsedů/ jistou kvalifikaci politická reprezentace atd.

Vycházeli jsme z toho, že v těchto případech, kdy bychom volili jiný způsob volby, by došlo k volbě s neznámým efektem z toho věcného hlediska. Eventuálně výběr jednotlivých poslanců, který by se mohl orientovat velmi široce, by mohl hrou náhody ve volbě samé vytvořit takové orgány, které by event. reprezentovaly víceméně přesně zájmy na osobní politické reprezentaci vyjádřené jednotlivý mi voliči při hlasování, ale které by nedostatečně nebo dokonce ve velmi nepatrné míře vyjádřily skutečné zájmy efektivní práce České národní rady. Z těchto zásad vycházel návrh § 37.

Textace § 37 odst. 4, je-li předložena pouze jedna kandidátní listina, mohou ji poslanci upravovat škrtáním jednotlivých jmen kandidátů, vychází rovněž ze zásady, že by bylo obtížné získávání potřebné většiny při velkém počtu kandidátů a že by touto cestou volby mohlo dojít k takovému složení příslušného orgánu, který by z hlediska odbornosti neodpovídal zájmům a potřebám České národní rady.

Při této koncepci jsme pochopitelně nemohli vzít na zřetel individualizovaně všechny jednotlivé případy voleb. Určitým problémem zůstává např. zcela zvláštní volba té části reprezentace Sněmovny národů, kterou bude provádět Česká národní rada, kdy jde o volbu jistě politickou. Snažili jsme se ovšem zachytit ty základní zásady, z nichž by úprava volby a hlasování měla vycházet. Tolik úvodem k návrhu zákona o jednacím řádu.

Předseda dr. Císař: Děkuji zpravodaji poslanci dr. Klokočkovi. Chci vám oznámit, že poslanecký slib složilo 192 poslanců ČNR.

Do rozpravy k návrhu zákona o jednacím řádu se přihlásili dva poslanci. Prosím, aby se ujal slova posl. František Haas.

Posl. Haas: Soudruhu předsedo, soudružky a soudruzi poslanci! Dovolte mi dvě krátké poznámky.

V § 96 doporučuji pozměnit text odstavce 2, kde se hovoří o prošetřování stížností a podnětů pracujících, termínem "občané" jako termínem širším, poněvadž i nepracující, studenti atd. mají právo na stížnosti.

Druhá poznámka se týká § 49, kde navrhuji vypustit 5/ "Kancelář České národní rady". Z toho důvodu je potom nutno změnit § 83, vypustit 5/, tzn., že odstavec 1 by začínal: "Kancelář ČNR obstarává pro ČNR agendu..." kromě tohoto úvodního řádku text ponechat.

Předseda ČNR dr. Císař: Děkuji. Prosím posl. Wichterleho.

Posl. akademik Wichterle: Chci přednést některé připomínky, které jsme přijali na dnešní schůzce skupiny nestraníků a připojit k tomu ještě některé své konkrétní návrhy. Bude se to týkat § 37, o němž naposledy mluvil ve své zprávě posl. Klokočka. A to onoho stanoviska, že je podle této předlohy nutno při volbě orgánů, které mají více členů, postupovat zásadně pomocí vázaných kandidátek, které obsahují právě onen počet zvolených míst. My v tom vidíme omezení volebního práva v České národní radě a tím i jednotlivých poslanců.