Místopředseda s. Lochner: Děkuji s. předsedovi za přednesenou zprávu. Má někdo ke zprávě připomínky nebo dotaz? (Nikdo se nehlásil.) Není tomu tak.

Česká národní rada tedy bere přednesenou zprávu na vědomí.

Přistoupíme k projednávání dalšího pořadu. Předsednictvo navrhuje, aby rozprava ke třetímu a čtvrtému bodu našeho pořadu byla sloučena, aby obě dvě zprávy byly předneseny za sebou, a po přednesení zpráv aby se k oběma vedla rozprava současně.

Jsou připomínky k tomuto návrhu předsednictva? (Připomínky nebyly.) Nejsou.

Třetí bod pořadu je zpráva o jednání komisí ČMR o institucionálním uspořádání federálních výkonných orgánů.

Prosím zpravodaje prof. dr. Veltruského, aby se ujal slova k této zprávě.

Prof. Veltruský: Vážení členové České národní rady.

Návrh na vymezení působností federálních orgánů státní správy, který máte k dispozici, byl vypracován odbornou vládní komisi pro přípravu řešení ekonomických problémů, souvisících s federativním uspořádáním ČSSR.

Návrh byl zpracován na podkladě materiálů ministerstev. Tyto materiály byly v mnoha jednáních upravovány, aby se dostaly do souladu nejen s principy federativního uspořádání, ale zejména též s principy ekonomického systému řízení národního hospodářství. Přitom se návrh přidržuje zásad schválených vládou dne 24. října 1968.

Považuji za svou povinnost zdůraznit úsilí pracovníků vládní komise, aby ve vymezení působností federálních vládních orgánů byl uvolněn prostor pro fungování ekonomického systému řízení. Není jistě nevýznamné, že bylo třeba čelit neustále se vracejícím tendencím rozšiřovat náplň působnosti, vytvářet zrcadlové agendy v průřezových a odvětvových orgánech a v řadě ministerstev i zakotvit podrobné rozhodování o činnosti a vývoji podniků. U řady pracovníků naší praxe existuje i nadále pojetí výrobních jednotek hospodářské sféry jako podřízených článků ministerstev.

Ovšem situace pro jednoznačné vymezení kompetencí vládních výkonných orgánů vůči podnikové sféře je o to komplikovanější, že v současné době procházíme určitým přechodným obdobím, kdy vedle perspektivní koncepce relativního osamostatnění podnikové sféry existuje v řadě případů ve skutečnosti dosud vázanost a sepětí podnikové sféry a státní správy, která se projevuje nejen v rozhodování o výrobních programech a investiční činnosti, ale zejména v nepřehledných proudech redistribuce finančních prostředků.

Tuto skutečnost nelze nebrat na vědomí ani při náplni kompetencí federálních orgánů, i když tyto agendy by měly mít charakter přechodný a měly by být likvidovány. Nelze bohužel ani očekávat, že zákon o institucionálním uspořádání federace by byl současně projednán se zákonem o postavení socialistických podniků, který by v mnoha směrech vyjasnil rozsah kompetencí státní správy vůči podnikům.

Tato skutečnost souvisí i s dalším problémem, na který citlivě reagovaly všechny komise ČNR i předsednictvo ČNR, totiž s předpokládanými počty pracovníků v těchto orgánech. Odstranění nebo v současné době alespoň silné snížení agend, spojených s výkonem administrativně direktivních metod řízení by nutně muselo vést ke snížení počtu pracovníků. Tím spíše, uvážíme-li, že značná část analytických i koncepčních prací je v současné době a bude zřejmě i v budoucnosti vykonávána v rezortních výzkumných ústavech, které představují velmi silnou složku co do nároků na pracovníky. Původně se předpokládalo, že při federativním uspořádání celkový počet pracovníků federálních i národních orgánů poklesne a to i tehdy, když ve Slovenské socialistické republice dojde k nutnému rozšíření dosavadního stavu administrativy. V současné době se však tato zásada vykládá tak, že nedojde k celkovému zvýšení pracovníků, i když se agendy při federativním uspořádání v některých případech ztrojnásobily.

Není sice nikterak racionální uvažovat mechanicky o počtech pracovníků v administrativě, poněvadž problém není v počtu, ale ve výkonnosti a schopnosti této administrativy. Avšak snaha prosadit vyšší počty není často snahou po vytvoření kvalitního aparátu, nýbrž z valné části snahou o zachování existujícího aparátu, ačkoliv řady jeho pracovníků je zapotřebí v řídící agendě podnikové sféry. Proto je zřejmě nutné, aby politické orgány setrvaly na požadavku snížit dosavadní stav aparátu. Při rozšíření státního aparátu by vyvstal další probém, t. j. zabírání budov původně určených pro administrativní pracovníky ve výrobní sféře. Tím by vznikaly další překážky pro relativní osamostatnění a racionální správu v podnicích.

Předkládaný návrh na uspořádání a věcnou náplň půdobnosti federálních orgánů vychází ze zásady, že průřezové orgány, t. j. ministerstvo plánování, financí, práce a sociálních věcí, zahraničního obchodu, výbor pro ceny a výbor pro technický rozvoj a výstavbu, vypracovávají příslušné komplexní koncepce a programy, které jsou zároveň podkladem pro dlouhodobé výhledy, střednědobé plány a hospodářské programy. Ministerstvo plánování pak odpovídá za koordinaci postupů a prací a za vypracování celkových návrhů založených na integraci obou národních ekonomik. Naproti tomu orgány s odvětvovou působnosti, t. j. výbor pro průmysl, výbor pro zemědělství a výživu, výbor pro dopravu a výbor pro pošty a telekomunikace, neopakují ekonomické činnosti průřezových orgánů, ale zpracovávají věcnou stránku hospodářské politiky.

Ve vzájemné dělbě práce předkládají orgány s odvětvovou působností vládě svoje návrhy a stanoviska, při čemž jsou zároveň oponenty koncepcí průřezových orgánů.

Za předpokladu, že se ve vládě nebudou hromadit detailní rozhodnutí o operativních zásazích v podnikové sféře, lze očekávat, že se rozhodování federální vlády bude v budoucnosti soustřeďovat zejména na politickou volbu variant státního plánu a rozpočtu a že se pro jednání o těchto dokumentech vytvoří v podstatě větší prostor.

Nebylo by ovšem správné zamlčovat, že nynější dlouhotrvající přechodné období mezi starým a novým systémem řízení vyvolává nejen značnou nejistotu ve státní správě i v podnikové sféře, ale i velmi nezdravý pokles autority státní správy, V tom se projevuje rozpor mezi dosavadním institucionálním uspořádáním a požadavky ekonomické reformy.

Další problém tvoří vztahy mezi federálními a národními orgény. Tyto vztahy nelze asi plně předvídat a postihnou jednorázovým konstitučním aktem. Lze spíše očekávat, že se budou postupně krystalizovat. Avšak lze již předem říci, že předpokladm racioální dělby práce a hladkého fungování federálních a národních orgánů, je takové rozdělení kompetencí, kde by byla základním hlediskem účelnost. Při tom ovšem výchozí zásadou je zachování dělby kompetencí ve smyslu ústavního zákona o federalizaci. Při takovémto přístupu se vytvoří i nezbytný předpoklad pro dobré fungování celku v trvalé spolupráci národních, výkonných i zákonodárných orgánů navzájem a v jejich spolupráci s orgány federálními, při čemž se obě národní republiky budou účastnit a podílet na vytváření i realizaci federální politiky.

Přesto však je nutné povžovat navrhované řešení za časově nezbytné provizorium, které bude vyžadovat postupné úpravy v souvislosti s pokračováním ekonomické reformy, a úpravou postavení národních výborů jako nedílné součásti celého politického systému a s vypracováním nového modelu územně správní organizace.

Komise České národní rady na svých zasedáních podrobně projednaly předložený návrh a dopěly k některým doporučením, která se odchylují od členění orgánů v uvedeném návrhu. Jsou to tato doporučení:

1) U výboru pro technický rozvoj a výstavbu neshledávají komise důvod, proč by samostatná problematika výstavby, která patří do národní kompetence, byla na federální úrovni agregována s problematikou technického rozvoje. Doporučují proto jednoznačně, aby na federální úrovni existoval pouze výbor pro techniku.

Celostátní spolupráce a koordinace v oblasti výstavby může být plně zajištěna zřízením rady.

2) Místo konstituování výboru pro tisk a informace doporučují komise zřízení úřadu.

3) Komise doporučují zahrnout do kompetence ministerstva zahraničního obchodu onu část federální kompetence v oblasti vnitřního obchodu a nevyjadřovat působnost pro vnitřní obchod v názvu ministerstva, neboť to, jak praxe ukazuje, vzbuzuje opětovné tendence rozšířit kompetence nad rámec zákona o federalizaci.

4) Komise rovněž doporučují, aby normotvorná kompetence v oblasti místního, družstevního a drobného podnikání byla převedena do resortu ministerstva zahraničního obchodu a výboru pro průmysl z ministerstva vnitra a aby v tomto smyslu byl upraven zákon o NV.

5) Správní komise jako jediná doporučuje řešit společné otázky na úseku zdravotnictví zřízením federálního výboru pro zdravotnictví. Ostatní komise tento názor nesdílejí.

Z jednání komisí rovněž vyšlo doporučení, aby v zákoně o působnosti federálních ministerstev a federálních výborů bylo řešeno nejen institucionální uspořádání vlády z hlediska řízení hospodářských a administrativních agend, ale zejména úloha vlády jako politického orgánu odopovědného NS. Jde o soubor problémů souvisejících s tvorbou politických rozhodnutí vlády v souladu s principy ústavního zákona o federalizaci, dále o postavení a úlohu předsednictva vlády, o vztahy k politickým orgánům, k Národní frontě atd.

V souvislosti s tímto postavením vlády a jejích jednotlivých členů je nezbytné, aby byla v zákoně vyslovena neslučitelnost členství v národní a federální vládě, neboť členové těchto vlád jsou odpovědni různým zastupitelským sborům.

Vážení členové ČNR, příprava zákona o institucionálním uspořádání federálních orgánů, stejně tak jako orgánů národních, jenom zdůrazňuje naléhavý úkol odstranit nejistoty, jak bude postupováno při zavádění nové soustavy plánování a řízení naší ekonomiky. Stejně tak naléhavé je vyjasnění dlouhodobé koncepce hospodářského rozvoje ČSSR. Nejistoty v těchto otázkách brání racionálnímu uvažování jak v oblasti státní správy, tak v oblasti podnikové. I když technicky zřejmě nelze provádět v současné situaci základní zákonné úpravy souběžně, je víceméně zřejmé, že spolu navzájem souvisí a navzájem se ovlivňují.

Jestliže vás žádám o vyjádření souhlasu s předloženým návrhem a úpravami na základě jednání komisí ČNR, je to zároveň s vědomím, že řada základních otázek souvisejících s předkládaným zákonem zůstává dosud ořevřena. (Potlesk.)

Předsedající s. Lochner: Děkuji zpravodaji prof. Veltruskému za zpravodajskou zprávu.

Přistupujeme ke 4. bodu pořadu, kterým je zpráva o jednání komisí ČNR o uspořádání výkonných orgánů ČSSR.

Prosím zpravodaje doc. inž. Ruska, aby se ujal slova.

S. doc. dr. Rusek: Vážená Česká národní rado, soudruzi předsedové, soudružky a soudruzi! Naším úkolem je dnes udělat další krok k přípravě institucionálního uspořádání výkoných orgánů České socialistické republiky. My jsme na poslední plenární schůzi, i když ještě ve stínu projednávání ústavního zákona o federalizaci, projednali základní, řekl bych teoretické otázky, které se toho týkají. Od té doby pracovala organizační komise, vytvořila se poměrně značná, 27 členná skupina expertů z jednotlivých orgánů dosavadních ministerstev a výsledek této praxe jste obdrželi v pracovním podkladu pro řešení působnosti a vztahů českých a ústředních orgánů u státní správy, který je výchozím podkladem pro další jednání.

Cílem tohoto jednání je postupně připravit i na lednové schůzi projednat příslušný institucionální zákon o zřízení těchto orgánů, takže je třeba i toto naše dnešní jednání chápat jako určitou fázi přípravy tohoto vlastního zákona.

Je třeba si uvědomit, že jednání o institucích nelze provádět pouze tak, jako bychom jednali o institucích jako takových. Instituce, ač už se to týká ministerstev, úřadů nebo ústavů a jiných organizací, pracují v určitém prostředí, vykonávají určitou činnost, jsou nositeli určité politiky, která buď odpovídá nebo neodpovídá určitému vývojovému stavu společnosti. Proto při její tvorbě nemůžeme vycházet pouze z minulosti, ze zkušenosti, která je zde určitým způsobem nahromaděna a která má vnitřní tendenci opakovat se do budoucnosti, nýbrž musíme chtě nechtě vycházet z určitých základních předpokladů budoucího rozvoje, z přibližného, sice velmi hrubého, ale přece jen koncepčního odhadu, jakou máme představu o tom, jak se bude společnost vyvíjet dále.

Ti, kteří bezprostředně připravovali tyto návrhy a většina těch, kteří je projednávají, vycházeli především z toho, jak zde uváděl můj předřečník rektor s. Veltruský, že vláda bude především politickým orgánem v soustavě demokratického socialismu, že bude přímo odpovědná zastupitelskému sboru, v tomto případě ČNR, že bude provádět určitou státní politiku, určité komplexní řízení celé této oblasti.

V dalším pak jsme vycházeli z předpokladu, že ekonomická reforma bude pokračovat, bude se prohlubovat, dále rozvíjet, že bude vedena především na bázi vytváření optimálních vztahů mezi plánem a trhem, jehož předpokladem je relativní osamostatnění podnikatelské sféry a vytvoření silného, nikoliv administrativního, ale ekonomického centra jakožto soustavy orgánů, které budou nositeli státní hospodářské politiky.

V tomto smyslu se ovšem nepřetržitě naráželo na to, že dosavadní zákonný stav na tomto úseku, který je samozřejmě nutno respektovat, nedává dostatek předpokladů pro důsledné řešení této otázky, že zde velmi citelně chybí zákon o podniku, který by určoval jeho postavení i vzájemné vazby s jednotlivými centrálními orgány.

Je tedy nezbytně nutné co nejrychleji tento zákon připravit tak, aby mohly jak ústřední orgány, tak i orgány podnikové sféry fungovat, aby byl zabezpečen další růst a rozvoj našeho národního hospodářství.

V pracích na institucionální uspořádání se dále naráželo na stávající zákon o národních vyborech, na podmínky vztahů, které tento zákon vytváří a s tím na jedné straně související problematiky samosprávy a na druhé straně vytváření určitých předpokladů přímo z centra, což by zabezpečovalo realizaci záměrů státní politiky zvláště na úseku školství a zdravotnictví, popř. na úseku kulturním, kde v určité míře jsou takové podmínky, že je možno provádět zásahy, které nelze nazvat kvalifikovanými a že se zároveň v tomto případě ne dost velká péče a pozornost věnuje těmto úsekům, které jsou neobyčejně významné pro další rozvoj naší společnosti.

Vzhledem k tomu, že jsme v určitém stavu přechodu, tak jak experti tak i funkcionáři, kteří tyto věci projednávali, se museli bezpodmínečně zabývat otázkami přímého direktivního řízení. Je nasnadě pochopit, že tyto otázky nelze naprosto vyloučit. Ostatně, jak svědčí vývoj i v jiných státech, dobře udělané administrativní opatření v pravý čas a za určitých podmínek může působit jako velmi útlumové opatření pro vznikající paniku na peněžním a jiném trhu, avšak nelze zde z toho dělat určitou zásadní věc v tom smyslu, aby orgány, které jsou nositeli státní hospodářské politiky byly vnitřně strukturovány tak, aby přímé direktivní řízení se stalo hlavním obsahem jejich činnosti.

Proto ta vnitřní konstrukce orgánů i vzájemné vztahy mezi jednotlivými orgány státní správy, jak je vám to předkládáno, jsou konstituovány především tak, aby to byly orgány příslušné státní politiky na hospodářském úseku, především státní hospodářské politiky a orgány ekonomického řízení výrobní sféry.

Pokud bude nutno použít přímých direktivních opatření, které vidíme ve formě ukládání závazných úkolů, přičemž autoři návrhu jsou toho názoru, že je musí ukládat vláda jako celek, je to tak, že v určitém vládním opatření musí být bezprostředně uvedeny přímo organizace podnikové sféry, které ty či ony úkoly mají plnit. Na tomto základě je třeba k otázce přistupovat.

My jsme se samozřejmě nemohli vyhnout také vztahům centrálních a národních orgánů. Základní stanovisko pokud se týká výkladu ústavního zákona, které bylo přijato, bylo zde předneseno předsedou s. dr. Císařem a dále bylo rozvedeno mým předřečníkem dr. Veltruským. Chtěl bych poznamenat tolik, že chápeme federální výkonné orgány především jako orgány koncepční, jako orgány, kde minimálně je soustředěna určitá oblast výkonu pravomoci, pokud se to netýká orgánů, kde jsou pravomoci svěřeny výlučně federálním orgánům.

Z toho vyplývá, že převážná část výkonných činností a značná část koncepční činnosti je soustředěna u národních orgánů, tak že základní zásada, která byla vzata v úvahu a je svým způsobem zabudována v ústavním zákoně, je taková že při ní nejde o vzájemný vztah podřízenosti a nadřízenosti mezi federálními a národními orgány, nýbrž jde o určitou dělbu pravomoci souběžné kompetence, která je takto vyjádřena. Zároveň bylo třeba stanovit praktický přístup k tomuto materiálu. Ten spočíval v tom, že se ukazovalo zejména na začátku, že jestliže půjde o to, co bude ministerstvo a co bude úřad, že se dostaneme do nekonečných diskusí a debat a že tyto věci by byly na závadu věcnému projednávání. Proto byl zvolen takovýto postup: komise expertů, která pracovala na návrhu orgánů pro jednotlivé oblasti, kde je třeba provádět určitou státní politiku, měla takový úkol, že neměla bezprostředně navrhovat jaký typ tohoto orgánu má v této oblasti pracovat. Proto jste dostali materiál, který obsahuje návrh na 17 orgánů, přičemž to ještě neznamená, že každý tento orgán bude vystupovat jako samostatné ministerstvo. K těmto orgánům patří ještě takové, které nejsou uvedeny, to je orgán pro spravedlnost a orgán pro problémy, které jsou dnes soustředěny v ministerstvu vnitra. Bylo dohodnuto, že zastupitelský sbor a zastupitelské orgány rozhodnou o tom, které z těchto orgánů budou mít formu ministerstev, a které budou mít formu úřadů nebo jinou formu a proto také v komisích se projednávala především stanoviska k těmto záležitostem a naším dnešním základním klíčovým úkolem je zaujmout především stanovisko k tomu, který z těchto orgánů budou ministerstva a které orgány budou fungovat jako úřad, které budou sloučeny a seskupovány dohromady, které budou samostatné, protože toto stanovisko bude základním podkladem pro vypracování institucionálního zákona o vládních institucích České socialistické republiky.

Návrh zákona po jeho věcném projednání v organizační komisi bude předán státoprávní komisi, aby jej oděla do příslušného právnického šatu. Čili hlavní problém, který jsme řešili v komisích, byly otázky počtu ministerstev, jejich složení popř. seskupení jednotlivých orgánů v jednotlivé státní orgány.

Otázka počtu ministerstev je otázka, kterou nemůžeme přejít už z toho důvodu, že značná část našich občanů má určité vyhraněné stanovisko v tomto směru, že budeme zároveň muset být schopni zdůvodnit naší veřejnosti, prakticky našim příštím voličům, proč navrhujeme takové a ne onaké uspořádání vládních institucí.

Předem bych chtěl uvést, že se navrhuje celkem 17 ministerstev, a to ministerstvo školství, min. kultury, min. pro mládež a tělovýchovu, min. zdravotnictví, min. spravedlnosti, min. plánování, min. financí, min. práce a sociálních věcí, min. výstavby a techniky, min. stavebnictví, min. průmyslu, min. zemědělství a výživy, min. lesního a vodního hospodářství, min. dopravy, min. pošt a telekomunikací, min. obchodu (včetně dosavadních agend, které obstarával Výbor pro cestovní ruch a některých agend min. vnitra) a min. vnitra.

Při navrhování počtu ministerstev se vycházelo především z toho, že nelze obejít stávající skutečnost, stávající počet i rozsah ministerstev, i to, že je nutno počítat s určitým přechodným obdobím, přičemž jsme brali v úvahu i to, aby jednotlivé oblasti, a to především vztah mezi ministerstvy, která působí v oblasti terciární sféry jako sféry, která musí sehrát základní úlohu při příštím vývoji naší společnosti a jejich vztah k odvětvovým hospodářským ministerstvům, byl v určité rovnováze. Přitom by bylo možno teoreticky seskupit tyto orgány u 6-7 ministerstev, která by pochopitelně reprezentovala dosti rozsáhlé oblasti.

Je možno a pravděpodobně k tomu za příznivého vývoje v budoucnosti dojde, že např. budeme mít pro celou oblast podnikatelskou fakticky jedno ministerstvo, že by bylo možno seskupit ministerstvo průmyslu, stavebnictví, obchodu v jedno ministerstvo, že by bylo možno obdobným způsobem pokračovat u průřezových ekonomických ministerstev, např. u plánování a financí a bylo by možno stejným způsobem postupovat v oblasti terciární sféry, třeba u školství, kultury a mládeže a tělovýchovy.

Přitom však je zřejmé, že za stávající situace není možno vytvořit takováto velká seskupení, poněvadž nemůžeme s dost velkou pravděpodobností tvrdit, že to je předpoklad dalšího úspěšného rozvoje našeho národního hospodářství. Proto základní koncepce seskupování vychází z toho, že se vydělily zhruba 4 skupiny oblastí, které obhospodařují jednotlivé orgány. Jde především o oblasti syntetických hospodářských orgánů, tj. plánování a finance, svým způsobjem také práce a sociální věci, problematika výstavby i problematika státní technické politiky. Další oblastí je oblast podnikové sféry, tedy oblast, která má fungovat jako relativně samostatná, kde budou působit tržní vztahy a kde bude platit v plné míře zásada rentability. Dále je to oblast, v níž zásada rentablity nemůže platit v plné míře, kde společenské zájmy jsou takové povahy, že je třeba vytvořit pro tuto oblast státní podniky, které by určitým způsobem pracovaly i s dotacemi a jinými finančními vztahy, a konečně je to oblast, která je výslovně přímo napojena na státní rozpočet, je to soustava rozpočtových organizací, což platí především pro celou oblast terciární sféry. Aby byla zachována určitá rovnováha mezi nimi, klíčovým přístupem k tomu je oblast jednotlivých odvětvových hospodářských ministerstev. Jde o oblast průmyslu, stavebnictví a obchodu. Kritéria, která budou uplatněna pro vytváření samostatných ministerstev v oblasti terciární sféry, musí být obdobná kritériím, která byla použita pro tuto oblast. Proto celkový počet ministerstev vyšel na číslo 17.

Nyní několik poznámek k jednotlivým návrhům a problematice, která se toho týká. Především je celkem jasné, že musí existovat ministerstvo plánování, i když je třeba v tomto směru uvést, že je pojímáme především jako ministerstvo pro tvorbu návrhů střednědobých a dlouhodobých plánů, jako ministerstvo, které má stejné postavení s ostatními, tedy nikoli jako ministerstvo, které má určité - jak tomu bylo v minulosti - nadresortní postavení, zvláštní postavení vůči jiným ministerstvům.

Obdobným způsobem je třeba pojímat orgán pro finance jako ministerstvo financí. Orgán pro práci a sociální věci se navrhuje jako ministerstvo práce a sociálních věcí, přičemž ti, kteří to projednávali, předpokládají, že v podstatě záběr tohoto orgánu bude obsahovat celou problematiku životní úrovně diferencovaně podle jednotlivých společenských vrstev.

Velké diskuse a debaty byly kolem cenového orgánu. Tyto diskuse ještě pokračují. U cenového orgánu se rozhodovalo, případně rozhoduje o tom, který návrh by byl nejlepší. Původní návrh byl Úřad pro ceny, protinávrh bylo Ministerstvo cen a další návrh byl ponechat Úřad pro ceny, ale postavit do jeho čela ústavního činitele, ministra.

Diskuse se odehrála v jednotlivých komisích a předsednictvo ČNR požádalo ekonomickou komisi, aby minulý pátek zvlášť zasedala k této problematice a zaujala zásadní stanovisko, které značná část členů ČNR obdržela. Zásadní stanovisko vychází z toho, že podle ústavního zákona o čs. federaci základní kompetence v oblasti cen přísluší federálnímu výboru pro ceny, poněvadž vychází z toho, že rozsah cenové působnosti federace je dán těmi cenovými podmínkami, z nichž plyne nutnost udržení jednotného vnitřního trhu v ČSSR. Tím už je také dán určitý rozsah práce i pravomocí národního cenového orgánu. V národní oblasti není možno z odpovědnosti za cenový vývoj vyjmout jednotlivá odvětvová hospodářská ministerstva. Jestliže někomu ukládáme, aby byl nositelem státní hospodářské politiky v té či oné oblasti, není ho možno zbavit těch atributů, které s tím bezprostředně souvisí.

Ekonomická komise se domnívá, že konstituováním cenového úřadu na úrovni národního ministerstva by došlo k vytvoření dalších článků, které by přebíraly odpovědnost od národních ministerstev a tím je zbavovaly jedné z významných agend. Tím by se vytvářely určité možnosti zatlačovat tato ministerstva do přímé direktivy vůči podnikům.

Dále ekonomická komise došla k názoru, že ekonomická reforma nutně předpokládá další přesun cenové tvorby přímo na podniky a tudíž vyhranění agendy cenového úřadu zejména směrem ke sledování vývoje cenové hladiny a cenové kontroly.

Ekonomická komise ve svém stanovisku dále podotýká, že cenový vývoj v obecném smyslu patří mezi politické úkoly celé vlády a v žádném případě se nemůže snižovat odpovědnost v tomto směru.

Je možno navrhnout cenový úřad, i když je třeba podotknout, že seznam ministerstev a ministrů nemusí být vždy identický, že je možno připustit podle situace, jak se bude v jednotlivé oblasti ukazovat, jednotlivé odchylky.

Další velký problém se ukázal při diskusi kolem orgánu pro techniku a orgánu, který je označen pod číslem 6, tj. výstavba a stavebnictví. Byl předložen návrh ministerstva stavebnictví, které celou problematiku výstavby, kterou máme zde fakticky jako oblast státní politiky ve vytváření umělého životního prostředí, shrnovalo v jeden orgán zároveň s řízením stavebních podniků. Proti tomu byly značné námitky, které především vycházely z toho, že tím by se sice vytvořil jeden komplexní orgán, avšak kromě věcné problematiky zde existuje problematika ekonomická, existují zde určité oblasti zájmů, které vycházejí z určitého postavení orgánů, které mají prosazovat společenský zájem.

Řada soudruhů, kteří argumentovali proti tomuto návrhu vycházela z toho, že vzhledem k dnešnímu absolutnímu monopolu stavebnictví existuje velké nebezpečí, že by zájem, který z toho vyplývá a který se nutně objektivně musí prosazovat, si podřídí i celou činnost, která by směřovala k prosazování celkových společenských zájmů v oblasti tvorby a ochrany životního prostředí, územního plánování atd. Proto naprostá většina členů ČNR, kteří jednali v komisích, se vyslovila pro to, aby tyto orgány byly od sebe odděleny.

Diskuse vznikla kolem orgánu pro techniku, který je zde koncipován jako orgán, který organizuje podmínky pro zkoumání určitých programů, které mají velký význam z hlediska rozvoje České soc. republiky, přičemž tento orgán musí úzce spolupracovat s federálním výborem pro techniku, který má za úkol financovat programy, které mají základní význam pro ČSSR. Odhaduje se, že z 5 mld Kčs nákladů na tuto oblast by 2 mld Kčs byly obhospodařovány federálním výborem, 2,2 mld Kčs českým orgánem pro techniku a zbytek slovenským orgánem pro techniku.

Po delších diskusích předsednictvo ČNR souhlasilo s tím, aby tento orgán byl spojen v jeden orgán s výstavbou, aby bylo vytvořeno ministerstvo výstavby a techniky, i když je možno proti tomu argumentovat, že jde o vnitřně nesourodé činitele, jak to prokázala dosavadní praxe.

V orgánech a komisích padl návrh na to, aby byly sloučeny orgán pro průmysl a stavebnictví, pokud se týká podnikatelské oblasti, v jedno ministerstvo - ministerstvo průmyslu a stavebnictví. Toto ministerstvo bychom pojímali jako klíčové ministerstvo pro celou oblast podnikové sféry, jako základního nositele státní hospodářské politiky vůči podnikatelské sféře.