Předs. dr. Císař: Dále bude hovořit s. prof. Kácl.

S. prof. Kácl: Vážená Česká národní rado, v těchto dnech vzpomínáme nejen 50letého trvání Československé republiky, ale i 50 let společného života Čechů a Slováků v jednom státě. Po tisíciletém rozdělení a padesátiletém spojení rozdělujeme se nyní v určitém smyslu opět, abychom žili jako dva národy ve dvou státech, tvořících Československou socialistickou republiku.

Myslíce na budoucnoct, na budoucí osudy dětí nás všech, Čechů a Slováků, klademe si otázku, přinese-li toto nové federativní uspořádání více prvků, které budou nás stmelovat, nebo více prvků, které nás budou rozdělovat a odcizovat. Vše záleží na nás samých, na Češích i na Slovácích. Měli bychom si při této příležitosti uvědomit, že jsou nejen u nás, ale i v celém světě dvě zdánlivě protikladné tendence. Můžeme jim říkat různě. Použiji pro ně dva výrazy: demokratizace a integrace.

V pojmu demokratizace je obsažena i decentralizace, a mám-li se vyjadřovat podle nynější naší nomenklatury, tedy i řederalizace. Znamená to, že lidé mají o svých věcech rozhodovat pokud možno nejvíce sami a nečekat ani na pokyn, ani na příkaz shora, nejen tedy Češi jako Češi, Slováci jako Slováci, ale i jako občané kraje, okresu, obce a ve větších městech dokonce i jako obyvatelé jeho určitých částí.

Při této demokratizaci a decentralizaci spěje svět však současně i k integraci. Vytváří se společenství států socialistických, společenství států jihoamerických, společenství států arabských, spolenčeství států západoevropských apod. Technický pokrok, letecká doprava, kosmický průzkum, starosti o výživu, starosti o lidské zdraví vyžadují si čím dále větší jednotu při řešení věcí na územích co nejrozsáhlejších.

Na toto vše bychom měli myslet právě nyní. Nesmíme se rozejít do dvou států proto, aby naše společná vlast byla slabší, ale proto, aby naše společné vlast byla silnější. Je třeba, aby dva silné a zdravé pilíře tvořily bezpečnou základnu společné budovy. Domnívám se, že až odezní slovenské výčitky, že Češi vnucovali Slovákům svá rozhodování a české výčitky, že jsme na Slovensko vždy jen dopláceli a oba národy budou dýchat svůj vlastní vzduch a budou si hospodařit se svým a po svém, brzy se dostaví pocit a s ním i přesvědčení, že právě v jednotě je síla a nikoliv rozdělení.

Nerad bych se pouštěl jako neodborník do problémů jazykovědných. Nazveme-li však přítomný stav národnostním vyrovnáním mezi Čechy a Slováky, poznáváme zde všichni na první pohled, že jde o docela něco jiného, že v jiném dvojjazyčném státě, například v Belgii mezi Valony a Vlámy, z nichž jeden národ přísluší k Románům a druhý ke Germénům. U nás jde o tak blízké slovanské jazyky, že si nejen zcela rozumíme, mluvíme-li každý po svém, ale že si dokonce ani neuvědomujeme, mluví-li kdo z nás česky či slovensky. Mnozí z nás při řeči rádi proplétají i slova druhého jazyka a aniž bychom měli na mysli a v úmyslu vytvářet jakousi českoslovenštinu, jíž se vytvořit za půl století nepodařilo, nikdy nelze hovořit o počešťování či poslovenšťování jednoho či druhého. Zatímco u jiných národů např. právě u Valonů a Vlámů jde o zachování jazykové svébytnosti, jde u nás především o oblast hospodářskou a správní, kterou si chtějí provozovat Slováci po svém a nyní koneckonců i Češi, včetně obyvatelstva Moravy a Slezska.

Jsou někdy rozpory mezi Čechy a Slováky a zabíhají až do šovinismu a jsou tyto rozpory z neznalosti věci nebo také z nedobré vůle zveličovány a je to někdy tak předkládáno, jako kdyby byly mezi námi právě jen rozpory. Chtěl bych však ve svých připomínkách k novému státoprávnímu uspořádání uvést, že je i mnoho dokladů upřímné a plodné spolupráce, že té bychom se měli právě soustředit, v té pokračovat a tu prohlubovat.

Jsem profesorem lékařské chemie a toxikologie a pracovníkem lékařské fakulty Karlovy university v Praze. V oblasti našeho oboru tvoříme již po léta jednotnou pracovní skupinu v celé republice. Radíme se na společných poradách, které se scházejí střídavě ve všech městech republiky, kde jsou lékařské fakulty, o pedagogických a výzkumných problémech našeho oboru a napsali jsme také pro studenty společné učební texty podle národnosti autora v jazyce českém nebo slovenském, které se používají v celé republice. Něco podobného je i v dalších vědeckých oborech.

Jako lékařská fakulta máme přirozeně styky a kooperaci se všemi lékařskými fakultami v republice. Zajímavé však je, že nejprohloubenější styky s lékařskou fakultou university Šafaříkovy v Košicích. A já osobně mám nejen několik vědeckých aspirantů právě v Košicích, ale mohl jsem provést habilitaci docentů jak na této fakultě, tak také na fakultě veterinární v Košicích a spolupůsobit při habilitacích v Bratislavě.

Snad toto vše jsou jen maličkosti při řešení dnešních problémů, avšak souhrn podobných detailů tvoří důležitý celek a má jako sjednocující prvek velký význam politický.

Znovu opakuji, že se nechci plést do problematiky filologické. Jestliže jsme se však i s Poláky na poli toxikologie, kde máme dlouholetou spolupráci, dohodli, že při společných vědeckých konferencích používáme každý svého mateřského jazyka, a jen stručné závěry předkládáme v obou jazycích a nevede to k nedorozumění a k zmatkům, pak by měla platit zásada, že Čech má co nejvíce slyšet slovenštinu a Slovák co nejvíce češtinu. Vyvozuji z toho, že by se mělo co nejméně překládat. Myslím, že např. Alexandru Dubčekovi každý rozumí docela dobře když mluví tak, jak ho to rodiče naučili a že to není pouze pro to, co říká, ale i pro to, jak to říká. Totéž platí i pro další Slováky a také Čechy.

Při řešení nových vzájemných vztahů Čechů a Slováků, rozhodli jsme se řešit i otázku menšinových národností. Jsme asi všichni jednotného názoru, že nikdo, kdo žije v našem státě, nesmí být utlačován a odnárodňován. Ze svých vlastních dějin víme, jak nám bylo, když podobné násilí bylo pácháno i na nás. Předloha zákona o menšinách jak byla v původním znění předložena, dává však více než právo a při své realizaci, mohla by stát uvést do vážných hospodářských i správních obtíží. Nezapomínejme, že Češi a Slováci mají svoji národní svébytnost zajištěnu jen v jednom státě, ve společné republice Československé, zatímco Němci mají tři své státy, se Švýcarskem dokonce čtyři a rovněž tak mají své státy Poláci, Maďaři a Ukrajinci. V těchto státech se mohou kulturně, vědecky i hospodářsky plně vyžít a nepotřebují duplicitu nebo dokonce triplicitu toho u nás. Nevím jestli to správně vystihuji, avšak v tomto státě musí být zajištěna především práva Čechu a Slováků a potom teprve práva ostatních.

Ve svém krátkém projevu, nemohu se dotknout všeho, vím však, že ještě mnoho času strávíme v úvahách a rozhodováních o kompetenci mezi federálními a národními institucemi, že mnoho starostí dá otázka, jak zajistit jednotu v řízení mnohých otázek např. zdravotnických, aniž bychom je řídili direktivně a neomezovali pravomoc národních vlád.

V elaborátu, který nám byl před chvilkou rozdán, čteme doplněk čl. 16, a tam v odst. a) stojí, že do kompetence ČSSR patří také veterinární a rostlinolékařská péče. Mám při této příležitosti otázku, proč tam nepatří také lidská zdravotní péče, proč jenom péče o zvířata a rostliny a nikoli také o lidi.

Při všem tom je třeba, abychom měli stále na zřeteli, že děláme novou úpravu proto, abychom byli silnější a nikoliv slabší.

Nechť tedy nad pocitem samostatnosti vítězí pocit sounáležitosti a snaha posílit celek, aby i údy mohly být silnější. Začneme druhé půlstoletí tedy s tím, že budeme vyhledávat vše, co nás spojuje, co je nám společné a co nás sílí! (Potlesk.)

Předs. ČNR dr. Císař: Děkuji. Nyní hovoří s. prof. Bláha.

Soudruh Bláha: Soudružky a soudruzi, chtěl bych začít tím, čím skončil s. prof. Kácl, ale poněkud z jiné strany. Několik slov k materiálu organizační komise ČNR k zásadám institucionálního uspořádání výkonných orgánů ČSSR.

Prvořadým úkolem socialistické společnosti je starost o člověka, zajištění neustálého růstu jeho životní úrovně tak, jak to zdůraznila vláda ve svém dubnovém a zářijovém prohlášení. V předloženém materiálu však není věnováno odpovídající místo právě této důležité složce, která zajišťuje v tomto směru úspěch řízení ze strany státu. Týká se to jak životních, tak i pracovních podmínek občanů, celé sociální i zdravotní politiky, která je integrální součástí rozvoje socialistické společnosti. Proto nemohu souhlasit, jak už jsem jednou na tomto místě prohlásil, že řízení v tomto směru podle stanoviska organizační komise ČNR ze strany státu je "v plánování, v programech hospodářské politiky, kulturní politiky, ve formování základního ekonomického klimatu a v provádění konjunkturální politiky" a přitom zcela opomíjet lidského činitele jako jednoho z hlavních nositelů úspěchu či neúspěchu rozvoje socialistické společnosti a cíle našeho politického programu.

Proto není možné v novém institucionálním uspořádáním výkonných orgánů ČSSR zeslabit pozici orgánu, který musí být státním orgánem pro oblast sociální a mzdové politiky, existenční a životní jistoty každého člověka vůči těm orgánům, které mají čistě ekonomické zaměření. Znanená to ve skutečnosti zaměňovat prostředek za cíle. Proto je třeba se pozastavit nad tím, že zatímco v materiálu organizační komise jsou navrhována tři zvláštní federální ministerstva s ekonomickým zaměřením jakožto orgány federální vlády - ministerstvo plánování, financí a zahraničního obchodu - je navrhován pro celou oblast vykonavatele sociální politiky státu pouze výbor pro práci a soc. věci, aniž by bylo přitom přihlíženo k nutné jednotné péči o člověka. Domnívám se, že tento návrh bude v případě jeho přijetí nepříznivě přijat širokou veřejností, protože ji bude utvrzovat v tom, jako bychom chtěli v dnešním progresivním polednovém vývoji odsouvat člověka a jeho osobnost zase do pozadí, jako tomu bylo v minulých letech.

Nové uspořádání orgánů federální vlády musí plně odpovídat našim novým politickým cílům a musí být také historickým dokumentem změn, k nimž dochází u nás přijetím nové ústavy. Musí zároveň dokumentovat, že v socialistické společnosti otázky populační, reprodukce pracovních sil, pracovních podmínek všech pracujících při poměrně veliké vnitřní vzájemné migraci a zvláště zaměstnanosti žen a mládeže, umísťování absolventů škol, mzdové politiky a vůbec sociální politiky včetně důchodového zabezpečení všech občanů, péče o rodinu a její zdraví a prostředí, péče o staré obyvatelstvo, jehož budeme mít za chvíli čtvrtinu celé naší populace - a chceme přece sledovat a dělat politiku podle vývoje situace naší společnosti - péče o invalidy apod. je přinejmenším tak důležitou otázkou jako záležitosti ekonomické.

Ze všech uvedených důvodů se proto stavím za zřízení právoplatného orgánu ministerstva práce a soc. věcí jakožto orgánu federální vlády, aby tak bylo zdůrazněno místo, význam a ingerence, které tomuto orgánu právem patří nejen jako orgánu České a Slovenské národní rady, ale i jako orgánu celostátnímu v rámci federální vlády, aby naše sociální politika, péče o člověka byla stejná a na stejné úrovni pro všechny Čechy a Slováky, což je jejich vlastním zájmem.

Předseda s. dr. Císař: Děkuji, dále požádal o slovo ministr s. inž. Rázl.

S. min. inž. Rázl: Vážená Česká národní rado, dovolte mi několik poznámek k doplňkům, které předložila vláda. Jde zejména o doplněk článku 8 ústavního zákona a novou formulaci článku 16 a) tak, jak o ni požádal včera vládu ústavně právní výbor. Těch několik slov chci říci zejména proto, že v souvislosti s diskusí o tom, zda průmysl a zemědělství má být zařazeno do společných kompetencí, vzniká mnoho diskusí a námitek proti takovému zařazení a dokonce lidé, kteří takový návrh předkládají, jsou v nebezpečí, že budou označeni buď za byrokraty nebo reprezentanty starého centralistického způsobu řízení. Proto mi dovolte, abych vysvětlil, jaké má vládní odborná komise důvody a jaké důvody vedly vládu k tomu, aby takový návrh Národnímu shromáždění, České a Slovenské národní radě předložila.

Vycházíme z toho, že průmysl a zemědělství jsou nositelem více než 70 % národního důchodu a že v žádném případě si nemůže federální stát dovolit takový luxus, aby nenesl odpovědnost za to, co se v těchto oblastech děje. Od správného fungování průmyslu a zemědělství závisí, zda se program a cíle, které si bude dávat jak federální vláda, tak i národní vlády, budou uskutečňovat. Argumentace, kterou mnohdy mají zejména slovenští soudruzi, vychází jen z negativních nebo tzv. negativních zkušeností rozvoje ekonomiky slovenských zemí za posledních 20 let. My se domníváme, že postavit vše na negování minulého vývoje by nevedlo k cíli a nemohli bychom se nikdy dorozumět. Každý máme proto svá fakta a své argumenty. My se proto snažíme pochopit formulaci ekonomických článků navrhovaného ústavního zákona tak, aby v sobě zakládaly podmínky pro dynamický rozvoj československé ekonomiky. V té souvislosti se domníváme a vycházíme při formulaci ze zásady, že i když dnes nemůžeme přesněji exaktně vědecky formulovat principy ekonomické reformy, máme o této ekonomické reformě určité představy a že právě ústava nebo ústavní zákon a serie zákonů, která je předpokládána, že bude vypracována v této souvislosti během příštího roku, bude zakotvovat zásady a bude přesněji formulovat cíle ekonomické refromy. Vycházíme současně z toho, že ekonomická reforma nebo ekonomický systém řízení postaví do správných proporcí úlohu podniků, integračních seskupení, ale také úlohu státu. V žádném případě při formulaci ústavního zákona nevycházíme z nějakých představ, že žijeme v éře, kdy dochází k deetatizaci. Jsme svědky toho, že právě moderní svět se vyvíjí jako hluboké prolínání sféry podnikatelské a sféry státu. Současně vycházíme z toho, že nechceme budovat stát byrokratický, nýbrž že chceme budovat moderní stát, který si je vědom svých povinností, ale který také je schopen provést přestavbu systému řízení nejen v oblasti podniků a hospodářských organizací, ale který je také schopen provést přestavbu řízení státní sféry.

Nedomníváme se však, na rozdíl od mnohých soudruhů, že taková dalekosáhlá věc, jako je přestavba systému řízení, je dosažitelná revolučním zvratem. Změnit systém řízení je problém několikaleté systematické reformy, kde krok za krok se přibližujeme určitým přesně formulovaným cílům, nikoliv jenom heslům.

Dále jsme zvažovali, při doporučování otázek zařadit průmysl a zemědělství do společných kompetencí (byla kdysi diskuse o tom, zda tam patří technika a investice), že v žádném případě se nechceme vrátit k direktivnímu způsobu řízení. Zastáváme názor, že dojde k relativnímu oddělení státních a podnikohospodářské sféry, že neprovedeme žádný tvrdý předěl mezi podnikatelskou sférou a státem. Stát vždy bude muset mít právo mluvit do toho, co se v tomto státě v oblasti hospodářství děje.

Máme k tomu několik důvodů. Z hlediska vzniku dvou národních ekonomik existuje stav, kdy nejde o dvě ekonomiky stejně silné, nýbrž existují dvě ekonomiky, z nichž jedna je slabší a druhá silnější. Nehodnotíme, z jakých důvodů, řekněme, že je to fakt daný historickým vývojem. Má-li federální vláda zabezpečit jednu ze zásad ústavního zákona, tzn. zabezpečovat vyrovnávání obou ekonomik, k prospěchu posílení celé federální ekonomiky, musí provádět určité přerozdělovací procesy.

Vzniká otázka, zda je možno tyto přerozdělovací procesy chápat tak, že parlamenty odhlasují globální částky, které půjdou ze silnější části dvou ekonomik jako globály do slabší, a v pravomoci slabší bude rozhodnout o tom, na co je použije - nebo zda bude volit jiný systém, že bude chtít vědět adresné použití těchto prostředků, které budou předmětem přerozdělovacích prostředků.

V zájmu dobrého soužití obou národů a obou ekonomik je chovat se podle zásady "dobré účty dělají dobré přátele". Je třeba vědět, na co tyto prostředky budou používány. Bude se muset zkoumat věcná stránka přerozdělovacích procesů. V tomto momentě stojí vláda před tím, že musí mít odborný aparát, který je schopen poskytnout odborné posudky, které souvisí s touto problematikou.

Federální vláda bude také rozhodovat a že v rozhodovacím procesu nelze spoléhat pouze na mechanické působení a vyřizování všech věcí prostřednictvím trhu. To nejde ani tam, kde trh fakticky existuje, tím méně je to možné v takových ekonomickách, kde působení trhu je značně omezeno a kde bude ještě delší dobu trvat, než bude trh hlavním regulátorem.

Jsou příklady z vyspělých kapitalistických ekonomik, kde nějaká představa o trhu z konce minulého století je dávno překonaná a kde rozhodně národní hospodářství a státní zájmy jsou řízeny ještě jinými kritérii než jenom momentálními krátkodobými vlivy trhu.

Bylo nám také namítáno, že zde budou existovat ekonomické nástroje. Jestliže by rozvoj průmyslu a zemědělství - a možno říci celé ekonomiky - a jejich řízení se mělo spoléhat pouze na mechanismus ekonomických nástrojů a na právní normy, pak každý, kdo bude takto koncipovat systém řízení, dopustí se hrubých chyb a po tvrdých zkušenostech se bude muset vrátit k jiným osvědčenějším způsobům řízení.

Dalším důvodem pro to, byla otázka mezinárodní dělby práce. Neumíme si představit, že by v rámci spolupráce se socialistickými zeměmi a Sovětským svazem byl možný stav, že by bylo možno otázky složité průmyslové kooperace k jednotlivým státům, které vystupují jako státy monolitické, otázky kooperace a specializace ve výrobě a výzkumu řešit nekoordinovaně, ne pod zorným úhlem jedné koncepce hospodářské a průmyslové politiky.

I federální stát bude muset v mnohých případech právě proto, že hodlá budovat moderní průmysl a zemědělství, vystupovat také jako podnikatel. Bude muset vystupovat tam, kde národní ekonomiky nebudou stačit zvládat složitou problematiku strukturálních změn a zavádění moderních výkonných technologií a nových výrobních oborů. Znamená to, že stát bude muset na sebe převzít, bude-li chtít právě sledovat otázky tvorby trhu a vytvoření ekonomické rovnováhy, zabránit egoistickým zájmům vývoje v jednotlivých podnicích, vyplnění bílých míst v podnikatelské činnosti a iniciativě podniků a integračních seskupení.

Stát bude muset vystupovat jako podnikatel v průmyslovém a zemědělském výzkumu a také všude tam, kde riziko z podnikání je tak veliké, že je na sebe nemůže převzít jednotlivý závod nebo podnik, byť byl v našich podmínkách sebevětší. Vezměme si např. problém vývoje atomových reaktorů, turbin, problematiku rozvoje energetických systémů, otázky atomistiky vůbec, chemického průmyslu, některých hutních problémů apod.

Po této analýze jsme se všichni experti čeští i slovenští a doufáme, že i z ČNR a SNR, shodli v tom, že společná činnost a společné kompetence zde jsou.

Zůstal rozdílný názor, jak mají být řešeny institucionálně, proto se vláda rozhodla, že doporučí Národnímu shromáždění a oběma národním radám, aby otázka institucí, vzhledem k tomu, že byla sporným bodem, byla vyňata z návrhu ústsvního zákona, řešena dodatečně; nechali jsme si asi tři čtyři neděle na tuto práci, abychom mohli věci řádně prodiskutovat, objasnit si mechanismus řízení federální vlády i mechanismus rozhodovacích procesů mezi federací a národními republikami a pak předložit návrh ústavního zákona o zřízení institucí.

Proto se domnívám, že Česká národní rada může s plným pocitem odpovědnosti doporučit a podpořit návrh vlády a může i podpořit návrh, který jsme vám - a za to se omlouvám - rozdali až teprve dnes odpoledne, návrh na změnu článku 16a) ústavního zákona, který formuluje kompetence v oblasti průmyslu a v oblasti zemědělství.

Nyní ještě poznámku k diskusnímu příspěvku s. prof. Bláhy. Zdá se, že k otázce formulace práv a povinností v oblasti práce a sociální péče jsme shodni a že bylo dosaženo dohody, že půjde o ministerstvo, ne tedy o výbor, a že funkce, o kterých soudruh profesor Bláha mluvil, budou formulovány téměř stejně tak, jak je zde přednesl, protože jsme si význam lidského faktoru v rozvoji společnosti jako základní podmínky pro dosažení hospodářských úspěchů uvědomovali.

Ve včerejším jednání ústavně právního výboru byla na vládu vznesena připomínka, že návrh ústavního zákona velmi málo v oblasti federálních úkolů se dotýká terciární sféry a zejména i otázek zdravotnictví. Vláda se domnívá, že při formulaci článku 8 a), kde společnými kompetencemi je řešena otázka mezd, práce a sociální politiky, jsou tyto připomínky řešeny, neboť vykládáme formulaci sociální politika extenzívně, tj. včetně otázek péče o zdraví lidu, nehledě k tomu, že v jiném ustanovení se předpokládá vydání zákona o zabezpečení lidského zdraví. Není tedy ten stav, že bychom snad preferovali péči o zvířata více než o lidi.

Soudružky a soudruzi, na závěr chtěl bych říci tuto poznámku. Zřejmě dojde k určité diskusi o úpravě institucí. V odborné vládní komisi jsme si od počátku byli vědomi, protože nikdo z nás nežije v izolované skelné prostoře, pod jakou silnou kritikou veřejnosti, zejména české veřejnosti budeme stát v době, kdy budeme muset předstoupit a buď jako experti nebo jako jiní představitelé říci před národem, že navrhujeme tolik a tolik ministerstev ve federaci a tolik a tolik ministerstev českých, protože na Slovensku je ten problém přece jen trochu jiný. V Praze se nám tzv. zmnoží počet ministrů. Proto jsme vynaložili tolik úsilí k tomu, abychom dosáhli dohody o tom, abychom mohli provést agregaci odvětvových ministerstev. Podařilo se nám to, a doufáme, že úspěšně překonáme i určitá úskalí v další formulaci institucí federální vlády a že i ve spolupráci s ČNR najdeme východisko z hlediska formulace institucí české vlády.

Domnívám se, že nejvážnějším a nejpřesvědčivějším argumentem může být to, když předstoupíme a zase předložíme účty. Myslím si, že nezbude nic jiného než poslance vybavit určitými argumentačními materiály, kde musíme říci, jak velké aparáty měla dnešní ministerstva, jaké byly náklady na tyto aparáty, jak velké aparáty se předpokládají ve federaci, kolik budou stát a kolik budou stát a jaké jsou přibližné počty národních institucí, přičemž je samozřejmě možné přijmout různá kritéria pro postup. Jedno z nich, o kterém se domníváme, že by bylo schůdné, i když si nejsme ještě jisti, jestli je dostačující, je to, že by se řeklo: náklady v korunách byly tolik a tolik a toto je limit, do kterého se po přerozdělení musí státní správa vejít. Je to jedna z možných cest.

Já sám dnes nemohu říci, že se absolutně s takovou částkou vyjde, možná to bude o něco levnější, možná o něco dražší. To nám příští propočty v příštích dnech asi budou muset ukázat.

Ale proto, abyste vy mohli s klidným svědomím věřit tomu, že není žádnou chybou, jestliže se průmysl a zemědělství zapisují do společných kompetencí, svědčí i to, že pozorujeme-li soudobý rozvoj výrobních sil, sledujeme-li onu éru, která je charakterizována jako dovršování industriální éry, vidíme, že tato naše etapa ekonomického rozvoje, v níž žijeme, si vynucuje trvale širší a širší podnikatelské prostory, že nestačí trh vzhledem k rozvoji velikých mamutích výrobních jednotek, že nestačí k absorbování množství výrobků mnohdy pouze ani trh středních států, dokonce už vůbec pro využití určitých velkých kapacit nestačí trhy malých národů a malých ekonomik.

Vidíme, že celý svět integruje a že v těchto integračních procesech na všech úrovních sehrávají rozhodující úlohy státy, čili že to neběhá nějak samovolně, že se podniky a koncerny samovolně dohadují, ale že stát více a více vstupuje a hraje tam roli iniciátora a podporovatele těchto integračních procesů.

Bylo by proto podle našeho názoru chybou, kdyby naše federace s úlohou státu v oblasti ekonomického řízení nepočítala a kdyby jej chtěla redukovat na nějaké pouze vyjadřování finančních nebo hodnotových vztahů.

Přitom současně jsme přesvědčeni, že nelze stavět do protikladu funkci národních a federálního státu, ale že je třeba vidět, že jde o systém, kde každému přísluší určitá účinnost, která vychází z analýzy věcných problémů a věcných hledisek. Jestliže takto přistoupíme a budeme vážit tyto argumenty, jsem přesvědčen, že se v příštím období shodneme i na otázkách formulace institucí jako základu pro formulování české a federální vlády. (Potlesk.)

Předseda dr. Císař: Jako poslední je dnes přihlášena soudružka Hechtová.

S. Hechtová: Vážené soudružky a soudruzi, v návrhu institucionálního zřízení výkonných orgánů, který vypracovala vládní komise, vedená s. min. Rázlem, se hovoří o jednom orgánu, který zajišťuje určitou koordinaci v oblasti terciární sféry, tedy především, školství, kultury a zdravotnictví. Jsou to tzv. rady. Federální rady podle tohoto návrhu jsou tvořeny na principech vzájemné dohody národních orgánů, mají koordinovat jejich postup, nejsou ovšem ústavními orgány federace, nemají odborný aparát a výkon státní správy radě nepřísluší.

O této otázce, o koordinaci a o federálním řízení tohoto druhu jsme hodně diskutovali v kulturní komisi. Samozřejmě nemáme nejmenší úmysl ani chuť rozmnožovat ještě více federální orgány, kterých i tak je už dost; když bude přijat návrh vládní komise na další dva nebo tři výbory, bude to asi znamenat padesátsedm ministrů národních vlád i ve vládě federální. Myslím, že to je číslo příliš úctyhodné a že by se nikdo neodvážil žádat další.

Ovšem domnívám se, že problematika školství, kultury i zdravotnictví (s. min. Rázl předtím říkal, že v otázce sociální politiky je zahrnuta i péče o zdraví lidu, možná, že to tam tak je), domníváme se, že pokud jde o školství a kulturu, měl by existovat nějaký činitel, který by zajišťoval situaci v těchto dvou oborech ve federální vládě. Domníváme se, že aspoň by se to dalo řešit tak, že jeden z náměstků předsedy federální vlády by měl tuto oblast na starosti. Víme velmi dobře ze zkušeností a myslím, že se to nebude příliš měnit ani do budoucna, jak často se na tuto oblast ještě pohlíží. My totiž na nás nevyděláváme, na nás se doplácí, jak se tomu říká. Zatím ještě nevešlo v povědomí většiny našeho národa, že např. všechny investice, které se věnují školství, se mnohonásobně naší ekonomice vyplatí. Troufám si tvrdit, užiji příkladu chemického průmyslu, že např. jedna dokonale vybudovaná škola chemická by možná znamenala něco více než jedna dobře vybudovaná chemická továrna v současné situaci. Na to ovšem mohou být názory rozličné. Toto je názor můj. Proto se domníváme, že ve federální vládě tedy musí být někdo, kdo tuto oblast bude hájit. Jde i o otázky ekonomické. I když tady budou dvě národní ministeistva, která budou mít svůj rozpočet, přece jen existují tzv. státní hmotné rezervy, které bude spravovat federální vláda, o nichž bude rozhodovat federální parlament. Jak víme, vždycky na konci roku z toho společného měšce dojde k dělení. A to dopadne podle toho, čí hlas se ve vládě také ozve. Jestliže nebude nikdo, kdo v této vládě bude hájit tuto sféru, tuto oblast, bude to vypadat nadále tak, jak jste mohli vidět v televizi, když dnešní ministr školství prof. Kadlec navštěvoval ve Středočeském kraji školy, které jsou téměř na spadnutí.

Ale můžeme se podívat i na oblast zdravotnictví a nemusíme se dívat ani na oblast Středočeského kraje. Stačí se podívat po Praze. Největší obvod, Praha 4, který má 190 tis. obyvatel, nemá vůbec polikliniku, jsou tam dvě jakési polikliniky, které jsou vybudovány - promiňte mi to - z hodinových hotelů. Tam se do toho věčně vrážejí peníze, aby se to upravilo, a dohromady to nic není. A tak myslím, že by to šlo dále a dále a situace by byla opravdu horší, protože by tam nebyl nikdo, kdo by tuto sféru hájil.

Proto ještě dříve, než dojde k definitivní úpravě otázek federální vlády, otázek národních vlád, dovoluji si pozvednout hlas i za tuto oblast školství, kultury i zdravotnictví, aby uvážila komise s. min. Rázla, zda by neměl být tento problém nějak řešen buď otázkou jakéhosi ministra ve federální vládě, anebo ještě lépe podle našeho názoru tím, že jeden náměstek předseddy vlády by tuto oblast obhajoval.

Poslanec federálního parlamentu má přece právo interpelovat v jakékoliv otázce. Nikdo mu jistě nemůže zabránit, aby se zeptal třeba na něco, co se týká školství. Kdo mu bude odpovídat, kdo bude jeho partner? To se potom zeptá Národní shromáždění federální České národní rady a ta se zeptá potom národního ministra českého a Slovenská národní rada slovenského, tak to si nedovedu představit.

Přece nemůžeme říci, že poslanec Federálního parlamentu má právo se ptát jen na otázky, které spadají do výlučné kompetence federálních nebo té společné kompetence. Musí přece mít nějakého partnera. Jestli se mýlím já i ostatní členové kulturní komise, nechť je nám to vysvětleno.

Tolik k této oblasti, pokud jde o uspořádání výkonných orgánů a pokud jde o oblast školství, kultury a zdravotnictví.

Nyní ještě několik připomínek k referátu s. doc. Jičínského, totiž k otázce diskuse naší veřejnosti k federaci. Hodně jsme se tím zabývali v kulturní komisi, a nejen materiálem, který předložil s. dr. Vácha a připravila komise ČNR vedená dr. Šlansarem. Ovšem vycházeli jsme i z vlastních zkušeností. Každý z nás referoval na četných aktivech, slyšel velmi mnoho připomínek a ne vždy kladných.

Domníváme se, že určitá vina, nechtěla bych použít tak silného slova, ale nenapadá mě vhodnější, je i na našem tisku, rozhlasu a televizi, že totiž málo dosud informoval naši českou veřejnost o těchto otázkách. Uvedu jen příklad: Byla asi před 14 dny tisková beseda s novináři. Soudruh dr. Císař hovořil o problémech federace, hovořil o práci České národní rady, o těch nesmírných obtížích, s jakými se pracuje. Hovořili předsedové jednotlivých komisí, trvalo to asi 2 hodiny - a výsledek byl takovýhle sloupeček v novinách. O jiných věcech, o kterých se domnívám, že nejsou tak důležité, se popíše více místa v novinách. Myslím, že náš tisk by si měl uvědomit určitou míru, co je dnes více důležité a co méně. Myslím, že také naší české veřejnosti by se věci měly vysvětlovat, aby stále nedocházelo k negativním projevům proti Slovákům, že by se mělo ukazovat i na určitý podíl viny z naší strany, naší viny. Musíme to brát jako z naší viny, i když bychom za to nemohli. Uvedu příklad: Málokdo z naší české veřejnosti si uvědomuje, jak velmi těžce působilo na Slovensku například zrušení pověřenectev v roce 1958. Byla to naprostá zbytečnost a přitom to působilo velmi špatně, poněvadž byly zrušeny určité národní orgány, určitá slovenská národní reprezentace. Jak velmi špatně působil například takový nesmysl, že Bratislava nebyla hlavním městem Slovenska. Řeklo se jen: Bratislava je středem Západoslovenského kraje. Komu to mělo být dobré? Jenom to podráždilo. Např. některé články ústavy z roku 1960 a jiné věci. Myslím, že o těchto věcech je třeba české veřejnosti také říkat, aby byla o tom informována, aby si mohla udělat objektivnější obraz, aby se objektivněji také dívala na otázky nového státoprávního uspořádání státu.

Jde o to, aby nedocházelo ke zbytečným zatrpklostem, nedůvěře nebo k nechuti hned v počátcích, kdy tento zákon vstupuje v plattnost. (Potlesk.)

Předs. ČNR dr. Císař: Děkuji.

Než přeruším schůzi, máte ještě jeden úkol. Ze zítřejšího zasedání musí vzejít usnesení České národní rady k otázkám, které projednáváme. Předsednictvo doporučuje, abychom zvolili návrhovou komisi, která nám podklady pro usnesení připraví.

Předsednictvo zároveň doporučuje, aby oba zpravodajové doc. Jičínský a ing. Rusek, byli v této komisi. Prosím plénum, aby dalo další 2-3 návrhy, abychom komisi takto doplnili.

Posl. Vodička: Navrhuji za člena komise Františka Háse.

Posl. dr. Dudková: Navrhuji dále za člena komise doktora Turka.

Posl. Springer: Navrhuji do komise prof. Malíře.

Předs. ČNR dr. Císař: Máme zde návrhy, aby komise byla složena takto: Doc. Jičínský, ing. Rusek, dr. Hás, dr. Turek a prof. Malíř.

Soudruzi a soudružky, kdo souhlasí, aby komise v tomto složení připravila návrh usnesení? (Hlasuje se.)

Děkuji vám. Je někdo proti? (Nikdo.) Složení komise bylo jednomyslně schváleno. Určité podklady jsou připraveny a prosím komisi, aby snad za předsednictví dr. Jičínského se ujala práce a na návrhu usnesení pracovala.

Dále doporučujeme, aby v rozporu s tím, co máme napsáno na pozvánkách, zítra ráno začínalo jednání ne v 10. hod., ale v 9.00 hod., abychom naše zasedání mohli skončit.

Má někdo připomínku, abychom začínali v 9.00 hod.? (Souhlas.) Budeme tedy pokračovat zítra ráno v 9.00 hod.

Končím naše dnešní jednání.

(Jednání skončeno v 18.05 hod.)