Předs. ČNR dr. Císař: Děkuji doc. Jičínskému a dávám slovo inž. Ruskovi, předsedovi organizační komise.

Inž. Rusek: Vážená Česká národní rado, soudružky a soudruzi, vážení hosté, podle zákona, kterým se ustavila Česká národní rada je naším úkolem rovněž provedení přípravných prací k vytvoření národních státních orgánů, institucionální uspořádání českých vládních orgánů. K tomu účelu jste obdrželi pro informaci dva základní materiály. Je to návrh vládní komise, vedené ministrem Inž. Rázlem, a stanovisko naší organizační komise.

Kromě toho ekonomická komise rozdala své stanovisko členům komisí, které zasedaly minulý týden. Dnešní náš úkol nespočívá v tom, abychom s definitivní platností rozhodli o tom, která ministerstva budou a která nebudou, jakou budou mít působnost apod. nýbrž náš dnešní úkol spočívá v tom, abychom si především objasnili, z jakého základu a jakým způsobem budeme k této problematice přistupovat.

Máme jistou výhodu v tom, že doposud žádné české vládní instituce neexistují a můžeme tedy - obrazně řečeno - stavět na zelené louce. Existuje však dosavadní československá vláda s obsáhlým a vybudovaným aparátem, která doposud plní vládní funkce. Musíme se proto v dalším rozhodnout, zdali převezmeme její strukturu v té podobě, jak je, nebo v té podobě, jak nám ji předkládá komise ministra ing. Rázla, ale předtím vším je třeba, abychom se na věci podívali hlouběji, v širších společenských, a především ekonomických souvislostech a vytvořili a vyjasnili si tak stanovisko, to je soubor určitých základních kritérií, který potom budeme používat při konkrétním rozhodování o jednotlivých vládních institucích, kterému se zřejmě nikdo z nás nevyhne. Otázka je, proč nelze jednoduše převzít stávající vládní strukturu.

Federální uspořádání státu vstupuje v život v době, kdy naše společnost prochází kvalitním skokem. Musí nutně dojít k ekonomickým a jiným reformám, poněvadž společnost dospěla do stavu, kdy trochu jednoduše řečeno, nemůže již nosit staré šaty, které jí brání v dalším rozvoji a vývoji a musí se vtěsnat do něčeho nového, aby sama mohla nějakým způsobem vystupovat. Naše doba je doba likvidace řady nesprávných metod uplatňovaných dosud při řízení tohoto státu. Je to doba vytvoření skutečných základů pro rozvoj socialistické společnosti, i když naše úsilí je podstatně ovlivňováno vnějšími zásahy, je naší povinností pokračovat v začaté cestě a vytvářet tu podobu socialismu, kterou soudruh Dubček nazval socialismem s lidskou tváří. Proto je třeba provést aspoň určitou minimální analýzu dosavadního vývoje naší společenské a vládní struktury.

Myslím si, že hlavním kladem uplynulého dvacetiletého období, je vytvoření ekonomických základů socialismu v naší zemi. Je to dílo tisíců a miliónů našich pracujících, je to měřítko jejich vyspělosti. Je třeba konstatovat, že v polednovém vývoji se právě ekonomika naší společnosti v jejím socialistickém smyslu ukázala jako všeobecně přijímaný základ, se kterým souhlasí prakticky všechny vrstvy obyvatelstva, vyjma několika jednotlivců, kterým byl jejich majetek znárodněn. Musíme konstatovat, se i přes všechny kritiky zemědělských družstev, se neprojevily snahy o jejich rozpuštění tak, jak se to stalo v krizových obdobích jiných států, které se samy považují za socialistické.

Uplynulé dvacetileté období se vyznačuje řadou velmi vážných a podstatných nedostatků, které nelze mlčky přejít a je nutno je analyzovat právě v době, kdy uvažujeme o tom, jak vytvářet vládní instituce. Přečteme-li si dlouhou řadu připomínek, které naši občané posílají k federativnímu uspořádání státu, vidíme, že řada z nich poukazuje nebo se obává utváření dalších nákladných orgánů a aparátů, upozorňuje na vzniklou propast mezi orgány a lidem, žádá daleko důslednější kontrolu nad činností volených i nevolených funkcionářů aparátu apod. Není pochyb o tom, že tyto připomínky jsou odrazem minulého vývoje, jehož hlavní nedostatky, pokud se týká vývoje vládní struktury, můžeme shrnout asi takto:

Vládní orgány byly z převážné části vybudovány jako vrcholné články přímého podnikového řízení. Tento systém je znám pod jménem administrativně-direktivního řízení. O jeho charakterizaci se není třeba již dnes šířit. Je všeobecně znám. Uplynulé období lze považovat za období velmi malé kontroly vlády v parlamentě, která naopak na druhé straně měla formálně u sebe koncentrovány příliš velké pravomoci. Toto konstatování platí především pro hospodářskou oblast, kde vláda si prakticky rozsah své řídící kompetence určovala sama. Parlament zdaleka svou úlohu v oblasti zákonodárné v tomto směru neplnil.

Uvážíme-li spojení vládních orgánů a rozsáhlých vládních pravomocí v administrativně-direktivním řízení, je logické, že došlo k vyřazení zpětné vazby, což vedlo ke známým úkazům subjektivního a voluntaristického rozhodování, tj. rozhodování, kde základním kritériem není skutečnost sama, nýbrž subjektivní záměr, takže vládní instituce a ostatní řídící složky společnosti ztrácely nakonec sebekontrolu a reálné kritérium svého vlastního počínání.

Soudobá společnost, která ještě podléhá objektivním zákonitostem dělby práce, musí být ještě spravována řídící složkou, která řídící práci vykonává jako svoje povolání. Pokud toto bude existovat, bude stále existovat možnost, aby se řídící orgány a jejich aparáty stavěly nad společnost, protože i u nich jako u každé specifické společenské vrstvy vzniká vlastní dílčí skupinový zájem na takovém společenském postavení, které dané společenské vrstvě zabezpečuje maximální osobní důchod.

Jestliže se tedy umožní, aby řídící orgány nebyly podrobeny důsledné společenské kontrole, aby ve společnosti neexistoval automatický mechanismus, který buď zabraňuje podobným tendencím, nebo aspoň je ukazuje ve zvláště ostrém světle společenské kritiky, pak může snadno dojít k předlednové situaci, kdy moc, která patří lidu, byla monopolizována hrstkou osob, kdy byl tímto způsobem vytvořen systém, který na každém kroku potlačoval a znemožňoval prosazování se zájmů pracujících, který neumožňoval rozvinutí jejich iniciativy a který je prakticky vyřazoval z účasti na tvorbě politiky a odsuzoval k úloze pouhých mechanických převodných pák, k politické a občanské pasivitě a k životu lidí, kteří žijí tím, že oslavují své vůdce.

Je otázkou, kterou bude muset rozřešit věda o vývoji společnosti, a především politická ekonomie, zda systém, který vyřazuje pracujícího člověka z účasti na řízení socialistické společnosti, je ještě systémem socialistickým, zda nejde o nějakou formu recidivy soukromého vlastnictví, poněvadž víme, že v dějinách společnosti se recidivy uplynulého vývoje vyskytovaly a nikdo zatím neprokázal, že ani na začátku dějinného převratu, kterým je nástup budoucí komunistické společnosti, se recidivy v minulosti vyskytovat nemohou.

Vidíme-li úskalí, i možné formy vývoje vládních společenských orgánů, je přirozené položit si otázku, jaké potřebujeme vládní orgány v nynější situaci. Odpověď na ni musí obsahovat odpověď na jednotlivé podotázky, a to, jaká má být funkce vládnoucího orgánu, jaké má být uspořádání dělby práce uvnitř vládnoucího orgánu a jaké jsou kádrové požadavky na členy vlády socialistické republiky.

Funkce vládního orgánu vyplývá především z potřeb soudobého vývoje naší společnosti. Naše společnost, její ekonomika, stojí na prahu vědecko-technické revoluce. O ní bylo napsáno již mnoho. Je třeba si uvědomit, že tak jako bude tato vědecko-technická revoluce postupovat, bude růst i složitost národních vztahů uvnitř národního hospodářství, že tím se vylučují jednoduché a v podstatě primitivní formy řízení tak, jak je znám administrativně direktivní systém a že velmi rychle roste význam výrobní samostatnosti spojené s výrobní iniciativou. Bez těchto faktorů je tvorba nové techniky prakticky nemožná, o čemž svědčí náš uplynulý vývoj. Jednou ze základních potřeb dalšího vývoje naší společnosti je nezbytnost strukturálních změn, které budou ve svých důsledcích znamenat přesun desetitisíců a možná statitisíců lidí do aféry všech druhů služeb a současně ve všech odvětvích materiální i nemateriální výroby, vzrostou požadavky na kvalifikaci. Myslím, že je jasné, že pohyb statisíců lidí, jejich chování, soulad jejich činností s celospolečenským zájmem nelze řešit ani podnítit pouhým rozhodnutím centrálního orgánu, nýbrž jinými, i když složitějšími prostředky.

Významnou charakteristikou naší soudobé společnosti je vysoká úroveň kvalifikace, vzdělanosti, kultury, která umožňuje, aby z řad našich pracujících neustále vyrůstala řada schopných dělníků, inženýru, vědců, učitelů, organizátorů a jiných potřebných pracovníků, kteří dovedou samostatně a iniciativně řešit problémy a jsou-li k tomu dány podmínky, dovedou se i řídit celospolečenským zájmem.

Zvlášť v této době je třeba poukázat na vysokou politickou aktivitu všeho našeho lidu, která byla lednem znovu uvedena na politické pole. Naši lidé v uplynulých týdnech prokázali, že dovedou se podřídit požadavkům, které vyjadřují nebo jsou odrazem společenského zájmu, dovedou chápat věci tak, jak jsou, avšak je třeba si uvědomit, že tato situace vyžaduje, aby vůči nim byla prováděna naprosto otevřená politika jak ve vlastní oblasti politických vztahů, tak především v oblasti ekonomické. Konečně jako velmi významnou skutečnost je třeba zaznamenat výrazně socialistický charakter ekonomiky našeho státu, která je na rozdíl od jiných států, zcela prosta kapitalistických výrobních vztahů a i když částečně ke své škodě, se vyznačuje velmi malým podílem osobního podnikání.

Z uplynulého by se tedy zdálo, že naše společnost vůbec nepotřebuje nějaké centrální řízení. Takto chápat věc by byl velký omyl. Nutnost centrální regulace nevyplývá z pouhého rozhodnutí ano, či ne, ale vynucuje si ji samotná technická základna společnosti, soustava vztahů, která je vyvolána rozvinutou strojovou velkovýrobou. V této věci není volby. Druhou otázkou však je, jaká je úloha centrálního řízení a jaké formy mají být při jeho realizování používány.

Vědecké analýzy, které byly našimi ekonomy provedeny v posledních letech, přesvědčivě ukázaly, že našemu stupni ekonomického vývoje, potřebám dalšího rozvoje našeho národního hospodářství odpovídají ekonomické metody centrálního plánovitého řízení národního hospodářství. Tyto metody jsou známy také pod pojmem nepřímého řízení, tj. ovlivňování rozhodnutí dílčích organizací, podniků prostřednictvím vytváření ekonomických podmínek a používání ekonomických nástrojů.

Našli se lidé u nás doma i v zahraničí, kteří použití těchto metod vydávají za anarchii, div ne za kapitalismus. Je otázkou, z čeho tito lidé vycházejí. Je to asi tak, jako kdybychom za vychovatele nebo za učitele považovali člověka, který neumí nic jiného než tlouci nebo vyhrožovat rákoskou a takového učitele, který dovede vést dítě svým vlastním chováním, svým slovem a příkladem, považovali za neschopného nebo dokonce za škůdce dítěte a jeho zájmů. Je tedy otázkou, zda jde o vědomý nesmysl, anebo o hlubokou neznalost nejelementárnější problematiky řízení národního hospodářství.

Vezmeme-li na potaz historický vývoj mezi vytvářením pětiletých plánů a reálnou ekonomickou skutečností tak jak se u nás vyvinula, musíme konstatovat, že ani jedna pětiletka nebyla splněna ve své původní verzi, a naopak, že řada dnešních disproporcí, které na nás tak těžce doléhají, byla založena, tak říkajíc, plánovitým způsobem. Bližší zkoumání chování jednotlivých podniků, ukazuje současně, že jakmile daný způsob řízení vyčerpá svoje vlastní meze a možnosti, nastává prakticky stav, kdy centrální orgán, i když zdánlivě řídí a plánuje, je nucen se pasivně přizpůsobovat dané skutečnosti, ustupovat před dílčími zájmy, o čemž všem svědčí zejména vývoj uplynulých tří let.

Ekonomické formy řízení, ať už jde o vytváření ekonomických podmínek, nebo o používání ekonomických nástrojů, vytváří určitý stálý tlak, na vlastní rozhodování samostatných podniků, orgánů a institucí, které uvádí jejich činnost v soulad se společenským zájmem. Je samozřejmé, že ani zde se nelze vyhnout zájmovým konfliktům, event. i krizovým situacím. Avšak na rozdíl od administrativního řízení, vypadá konflikt jako konflikt, místní zájem jako místní zájem, a centrální orgán má v ruce všechny možnosti pro rychlé překonání konfliktního nebo krizového stavu. Nejdůležitější je ta okolnost, že lidé se rozhodují sami na základě svého vlastního úsudku a že nemají pocit, že jsou někým neznámým vedeni nebo dirigováni.

Říkám to zde vše proto, abych zdůraznil, že rozhodujícím klíčem v utváření příštích našich vládních institucí, je jejich poměr k hospodářské oblasti. Z nutnosti oddělit sféru hospodářské politiky od podnikové sféry, vyplývá podstatný základní požadavek na nové orgány, nebudovat je jako orgány administrativního, ale jako orgány politicko-ekonomického řízení národního hospodářství a tomu odpovídajícího řízení ostatních oblastí života společnosti.

Námitka proti tomu z řad praktiků, zní takto, že bude nutno řešit určité věci mimořádným způsobem, např. závazným úkolem nebo závazným limitem. I když je nutno napřed prozkoumat, zda skutečně je třeba použít tohoto způsobu, což je jedna věc, pak za druhé, je něco jiného, jestliže mám vybudován aparát a systém, který mě neustále může zásobovat závaznými úkoly a závaznými limity a něco jiného, když na bedrech členů vlády spočine takováto věc jako věc vskutku mimořádná. Bude třeba se v této souvislosti zabývat i tím, zda-li i vládě jako sboru se nemá pravomoc v tomto směru omezit i tím, zda není nutné, aby se k řadě těchto otázek vyslovovalo přímo zastupitelské shromáždění, aby se například řešily zákonem.

Shrneme-li to, co jsem uvedl, dohromady, vyplývá z toho, že centrální orgán musí především vytváčet soulad mezi jednotlivými odvětvími společenské výroby a oblastmi společenského života, tedy plnit funkci regulační, že centrální orgán dále musí realizovat činnost, která zakládá vývoj určitých rozhodujících trendů a vazeb, působí tedy jako plánovací činitel, že překonává rozpory a uvádí v rovnováhu proti sobě působící zájmy a plní tak funkci rozhodovací.

Funkci centrálního vládního orgánu musí odpovídat i dělba práce uvnitř něho samotného. Jde zde především o dělbu práce mezi zákonodárným neboli zastupitelským sborem a výkonnou mocí, čili vládou samou a nakonec i mocí soudní. Nedostatky uplynulého vývoje nám ukazují, že je nutno posílit především postavení zastupitelského sboru, tedy v tomto smyslu ČNR nesmí v žádném případě připustit, aby vláda mohla mít nezávislé postavení. Je nutno především, aby byla pevně vymezena pravomoc vlády vůči hospodářské oblasti na základě již uvedeného principu ekonomického řízení.

Jako dělbu práce uvnitř orgánu státní moci je nutno posuzovat i strukturu vládních institucí. Podle povahy práce při realizaci společenských oblastních, místních a jiných dílčích zájmů, musíme počítat s oblastními orgány, za které v nynějsí situaci musíme považovat krajské národní výbory. To vyžaduje, abychom se k nim stavěli jako k přímé součásti vládních institucí.

Jak již bylo stanoveno, realizace odborných technických zájmů je svěřena příslušným úřadům jako je např. statistický úřad, geodézie a kartografie apod. Tyto úřady pracující na základě příslušného zákona, nemohou však podléhat přímo žádnému resortu, řada z nich poskytuje něco na způsob servisu pro všechny vládní a ve značné části případů i mimovládni orgány a organizace. Organizační komise je toho názoru, že kromě těchto úřadů je nutno mít k dispozici ústavy vědeckého výzkumného charakteru, které se zabývají řešením problematiky, která se vztahuje přímo k práci centrálního orgánu. Jsou to např. problémy plánování, podnikového i nadpodnikového řízení, práce státní správy apod.

Konečně je zde problém, jakou funkci má mít ministerstvo, který je vůbec klíčovým problémem dělby práce tohoto orgánu. Ukazuje se, že řada soudružek a soudruhů vidí řešení určité problematiky v tom, že se pro to zřídí ministerstvo. Např. máme-li podstatné potíže v bytové výstavbě, je nutné pro tyto účely zřídit ministerstvo. Problém však je značně složitý a ve velké míře teoreticky neprostudovaný a nepropracovaný.

Při vrcholném centrálním řízení se ukazují dvě velké skupiny problémů. První ukazuje tzv. průřezové neboli syntetické problémy, které obrážejí jistou stránku společnosti jako celku a jejichž řešení má bezprostřední vliv na fungování celé společnosti. Sem patří především problematika plánování, financí, životní úrovně v pojetí práce a sociálních věcí a v jistém smyslu i rozvoj vědy a techniky. Druhou skupinou jsou problémy odvětvové, avšak dělené nikoliv podle věcného obsahu odvětví, ale podle politicko ekonomických zvláštností jednotlivých odvětví. Tak se např. od sebe odlišuje podnikatelská sféra nebo odvětví, kde dochází ke komplikacím v podnikání, uplatňování přímého státního zájmu, nebo odvětví jako je např. zemědělství. Patří sem i problematika takových nevýrobních ddvětví jako je školství, zdravotnictví, kultura apod.

Podle toho bychom mohli předběžně vymezit ministerstvo - pouze pro vlastní práci - jako orgán pro poznávání a zpracování a nakonec i realizaci určitého politicko ekonomického nebo politicko společenského zájmu. Jde tedy vždy o takovou činnost, která se i když má určité specifikum dotýká společnosti jako celku, nemá však výlučně odborný nebo výlučně technický charakter.

Při úvahách o tom, kolik ministerstev máme mít, je třeba brát v úvahu i takové skutečnosti jako je samovývoj orgánu, jeho vnitřní rovnováha. Není potom jedno, jestli ve vládě sedí značný počet zástupců, nositelů zájmů materiálně výrobní sféry a naproti tomu malý počet reprezentantů např. terciárního sektoru. I tato struktura musí odpovídat vývojovým potřebám společnosti. Dosavadní stav prací se vám předkládá ve zprávě odborné vládní komise a v přehledu, který je uveden v bodě 8 stanoviska organizační komise.

V tomto směru je nutno především vyzvednout velký pokrok, který učinila komise s. ministra inž. Rázla při řešení problematiky odvětvových ministerstev. Celkový stav je však nadále otevřený, ani stanovisko organizační komise v tomto směru nelze považovat za konečné a zejména ne v dopracování problémů, které souvisí s technikou, dopravou a výstavbou. Výčet této problematiky je uveden rovněž v bodě 8 stanoviska.

Konečně je třeba říci i to, že z pojetí vládních institucí, tak jak jsou uvedeny v bodech 1-6 stanoviska organizační komise, vyplývají i určitá kritéria pro přímý výběr členů vlády. Vycházíme ze samozřejmého předpokladu, že půjde o lidi, kteří jsou hluboce oddáni socialismu, věci dělnické třídy, rolnictva a inteligence.

Jako marxisté však musíme říci, že pouze tyto vlastnosti již dneska zdaleka nestačí, naopak mezi těmi lidmi, kteří uvedené vlastnosti mají, musíme hledat ty, kteří mají určité znalosti i schopnosti. Pro úspěšné plnění funkce ministra v příští české vládě, je naprosto nezbytné mít obecný přehled o stavu a problémech naší i jiných společností, je nutno znát společenské a zejména ekonomické souvislosti, základní problematiku, soudobé techniky a organizace výroby, je nutno vyznat se v základech psychologie, pedagogiky, umět jednat s lidmi. Protože současná doba přináší neustále celou řadu nových problémů, v jejichž podstatě je nutno se orientovat, je nutno, abychom od příštích ministrů požadovali kromě uvedených znalostí, i značné schopnosti studijní, dále pak abychom trvali na tom, aby uměli analyzovat danou problematiku i danou situaci, aby tedy ovládali základní metody vědecké práce a konečně pak, aby byli úspěšnými organizátory jak svého ministerstva, tak i celkové práce vlády.

Není toho málo, co bychom měli požadovat, avšak jestliže si uvědomíme, že máme k dispozici mnoho milionů lidí, můžeme si uvedená kriteria pro výběr stanovit.

Jsem přesvědčen, že pojetí vládních institucí i systému jejich práce, tak jak je uveden ve stanovisku organizační komise, povede k tomu, aby Česká republika splnila naděje obyvatel Čech, Moravy a Slezska, aby tvořila rovnoprávné vztahy mezi nimi a aby se tak stala pevnou součástí svobodné a suverénní Československé socialistické republiky.

Předs. ČNR dr. Císař: Děkuji s. ing. Ruskovi.

Dříve, než přerušíme schůzi, prosím Vás, abyste se, pokud chcete vystoupit v diskusi, do diskuse přihlásili. Počítáme s tím, že část přihlášených by vystoupila dnes do večerního přerušení a ostatní zítra, kdy hodláme v jednání pokračovat.

Přerušuji nyní schůzi na 20 minut.

(Schůze přerušena v 16.32 hod.)

(Schůze opět zahájena v 16.58 hod.)

Předseda dr. Císař: Zahajuji přerušenou schůzi České národní rady. Přihlášek máme zatím velmi málo, ale pro dnešek to stačí.

Jako první se přihlásil akademik Wichterle. Prosím, aby se ujal slova. Připraví se prof. Kácl.

S. akad. Wichterle: Vážená rado! Já budu mluvit jen k jednomu bodu návrhu zákona, který se zabývá přechodným ustanovením a který do jisté míry vyvolal usnesení předminulého zasedání, ve kterém se souhlasí, aby účinnost federalizace byla od 1. ledna a aby od 1. ledna až do voleb přebrala tato Česká národní rada všechny funkce, které vyplývají z federalizačního zákona.

Je třeba si uvědomit, že souhlas k tomuto přechodnému ustanovení jsme dali v době, kdy jsme se domnívali tehdy, že odklad voleb bude jen z takových v podstatě technických důvodů a že se může jednat o měsíc nebo dva. Proto ač neradi, jsme s tím souhlasili. I tak byly zde vzneseny proti tomu námitky, soudruh docent Jičínský sám ve svém odůvodnění tohoto opatření měl k tomu velmi podstatné výhrady. Kdyby ovšem měl vznniknout stav takový, že by toto přechodné období trvalo déle, tak rozhodně se proti tomu musíme ohradit.

Myslím, že není možné, aby tento sbor, který byl vybrán k tomu, aby posoudil zákon a přispěl k vytvořeni federalizace, zabýval se vším tím obrovským odpovědným oborem, který bude příslušet volené České národní radě. Proto já myslím, že by mělo být v tomto závěrečném ustanovení vysloveno i to, že cokoli v této přechodné době tento přechodně působící orgán učiní, rovněž bude mít více méně přechodný charakter. Alespoň tak přechodný, aby automaticky po nastoupení zvolené České národní rady byla všechna opatření včetně např. s výběrem české vlády, automaticky revidována tímto voleným sborem. Nevím, jak dalece by to šlo z právního hlediska, ale pokládám to za logické, aby všechna opatření sboru, který nemá pověření svých voličů, byla tak přechodná, jako je on sám v tomto období.