Mezinárodní souvislosti české politiky

Hledáme-li základní koncepce nové české politiky, nemůžeme vynechat její mezinárodní souvislosti, její vnější vztahy. V základních principech se česká - a samozřejmě i slovenská - zahraniční politika nemůže lišit a neliší od naší společné československé zahraniční politiky, která i v budoucnu bude svěřena vrcholným federálním orgánům jako společným reprezentantům obou našich národů. Je ovšem skutečností, že z historických a jiných příčin má český národ poněkud jiné vztahy např. k německému nebo maďarskému národu než slovenský národ. Při existenci českého národního státu je proto správné formulovat i jeho vnější vztahy, i když v činnosti nynější České národní rady budou zaujímat skromné místo. V budoucnu však bude československá zahraniční politika výslednicí snah a představ obou národních států tvořících federaci a české národní orgány budou povinny do ní vnášet svou koncepci.

Odvěkou otázkou české politiky bylo: Západ, či Východ? Německo, či Rusko? S kým jít a proti komu, abychom uhájili sebe? Když vznikl před 50 lety československý stát, zůstal svázán s těmi mocnostmi, jejichž vítězství určilo i zrod naší státnosti. Jeho postavení bylo pevné jen potud, pokud byl pevný tzv. versailleský systém těmito mocnostmi vytvořený. Jakmile se tento systém hroutil, podlamovaly se i základy mezinárodního postavení první republiky. Příliš pozdě a nedůsledně hledala československá vláda novou oporu na východě, v Sovětském svazu, aby obnovila rovnováhu svého otřeseného postavení. Agresívnost hitlerovského fašismu a neschopnost západních mocností mu účinně čelit znamenala konec naší samostatnosti, rozkouskování republiky, přeměnu Čech a Moravy v německý protektorát a vznik satelitního slovenského státu.

Novou odpověď na osudovou otázku "S kým jít?" Dala druhá světová válka a její vyústění. Sovětský svaz přispěl největším a rozhodujícím podílem k porážce fašistických armád a sehrál úlohu osvoboditele Československa. Ještě v průběhu války, v prosinci 1943 uzavírá londýnská Benešova vláda spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem, aby zabezpečila obnovu československé státnosti. Později, po válce, když jsme již nastoupili socialistickou cestu vývoje, spojuje se Československo smluvně s dalšími socialistickými zeměmi, Jugoslávií, Polskem, Rumunskem, Bulharskem, Maďarskem a posléze i Německou demokratickou republikou. Stává se jednou ze zemí, které v roce 1955 uzavírají Varšavskou smlouvu jako protiváhu Severoatlantického paktu.

Tak vznikla relativně stabilní rovnováha sil v Evropě, udržovaná existencí vojensko-politických bloků, v níž Československo hraje řekl bych mimořadně důležitou úlohu svou polohou na západním okraji socialistické soustavy.

Socialistický charakter našeho státu určuje i naše místo v současném světě: jsme součástí socialistických a demokratických sil a stojíme jednoznačně na straně míru, pokroku, demokracie a socialismu, proti silám války, imperialismu a útlaku. Český národ si zvolil své místo ve světovém revolučním procesu, v němž se může cítit nejen jako jeden z avantgardních národů, ale i jako národ silný a bezpečný díky svým spojeneckým a přátelským svazkům.

Tyto svazky nechápeme tak, že by prospívaly jen našim zájmům, vždyť jsou to svazky vzájemné a vyplývá z nich i pro nás povinnost prokázat spojeneckou pomoc těm, s nimiž jsme smluvně svázáni. Podepsali jsme příslušné závazky dobrovolně, jako svrchovaný stát, a necítíme se jimi nijak ve své suverenitě omezováni. Smluvní závazky se týkají jen vnějších vztahů mezi spojeneckými státy a nijak se nedotýkají vnitřních záležitostí jednotlivých zemí. Proto nelze těmito závazky nijak zdůvodňovat snahy o případné vměšování do vnitřního života té či oné země jen proto, že se jiným zemím nelíbí její vnitřní život. (Potlesk.)

Vztahy k socialistickým zemím, přátelská politická, hospodářská a kulturní spolupráce s nimi jsou nejdůležitějším úkolem naší zahraniční politiky. Hovoříme-li o jednotě socialistických zemí, chápeme ji tak, že je založena na respektování rozdílných podmínek a zvláštností jednotlivých zemí, na plné rovnoprávnosti, vzájemné úctě, svrchovanosti, solidaritě a nevměšování. O své vlastní politice si musí každá země rozhodovat svobodně sama, protože jedině její politické síly a její státní orgány mohou nejlépe znát situaci, stanovit program a postup. Nikdo za hranicemi nemůže posuzovat oprávněnost těch či oněch opatření a konkrétních kroků, tím méně činit nátlak a adresovat výhrůžky.

Zkušenosti potvrdily, že ignorování specifických podmínek při socialistické výstavbě oslabuje možnosti socialismu výrazněji působit na vývoj ve světě, zakládá v socialistickém společenství konfliktní situace, které diskreditují myšlenky socialismu a poškozují zájmy celé socialistické soustavy.

Česká politika má a vždycky bude mít evropské dimenze. Bezpečnost a spolupráce mezi evropskými zeměmi, odstranění příčin konfliktů mezi nimi, klidná či aspoň zmírněná mezinárodně politická atmosféra na evropském kontinentě je výsostným zájmem českého národa. Proto máme snahu vzájemně si porozumět se všemi evropskými zeměmi a rozvíjet s nimi vzájemně výhodné hospodářské a kulturní styky. A proto usilujeme odstranit všechno, co je s tímto cílem v rozporu.

Kardinální otázkou evropské bezpečnosti je německá otázka, na niž je náš národ mimořádně zainteresován. Vycházíme ze skutečnosti, že dnes existují dva německé státy s rozdílným společenským a státním zřízením a začleněné do protikladných politických a vojenských seskupení. Pro bezpečnost Evropy a také naši bezpečnost je klíčovou otázkou vytvořit mezi oběma německými státy takové vzájemné vztahy, aby nedocházelo ke konfliktním situacím, naopak, aby se tyto vztahy postupné normalizovaly. Německá demokratická republika je socialistickým státem, s nímž jsme smluvně spojeni a podporujeme jeho úsilí o mezinárodní uznání. Německá spolková republika je stát kapitalistický, začleněný do Severoatlantického paktu, moderně vyzbrojený, se silnými revanšistickými a militaristickými tendencemi, ale i s rostoucími silami pokrokovými a demokratickými. Vůči Německé spolkové republice musíme rozvíjet takovou politiku, která napomůže těmto demokratickým silám v jejich boji proti militarismu; za normalizaci vztahů se sousedy.

Události posledních týdnů vytvořily novou mezinárodně politickou situaci Československa. Vyvstalo nebezpečí vážného oslabení vztahů s pěti socialistickými zeměmi, které zahájily svým varšavským dopisem ostrý útok na naši nynější politiku. Naproti tomu se upevnily naše vztahy s Jugoslávií a Rumunskem, které respektují suverenitu naší země a projevují plné pochopení pro náš postup. Naše stanovisko je jasné: jsme přesvědčeni o správnosti naší politiky a budeme v ní neochvějně pokračovat; současně chceme učinit ze své strany všechno, aby se odstranilo vzniklé napětí ve vztazích se signatáři varšavského dopisu a obnovily se plně a bezvýhradně přátelské vztahy s nimi. Je to stanovisko rozumné, důstojné a chápané celou světovou pokrokovou veřejností.

Český národ stejně jako slovenský národ je hluboce mírumilovný. Uznáváme zásady mírového soužití států bez rozdílu společenského zřízení a přátelské spolupráce všech národů. Nevyhledáváme spory ani se sousedy, ani s jinými zeměmi a litujeme, jestliže přesto ke sporům dochází. Budeme trpělivě usilovat, aby všechna nedorozumění byla odstraněna a konfliktní situace urovnány. Ale budeme i statečně hájit své právo na samostatnost a rozhodování o vlastním osudu.

Vážená Česká národní rado,

je nám souzeno pracovat za mimořádných okolností, ba za dramatických událostí. To nepřidává klidu k přemýšlení a hledání nejlepšího řešení úkolů, které jsou nám svěřeny. Ale náš lid a také dějiny nebudou ani tak pátrat po našich obtížích jako se spíše ptát po výsledcích naší práce. Vzhledem k podmínkám nemohou být tyto výsledky zcela dokonalé. Snažme se však, aby byly alespoň dobré a aby na ně mohla budoucí řádně zvolená Česká národní rada navázat a dále je rozvíjet.

Zvolili jsme si dnes své pracovní orgány a vytvořili jsme si tak organizační předpoklady pro svou další činnost. Vůle našeho lidu vybudovat demokratický socialismus ve federativním Československu nám dává politické předpoklady pro naši činnost. Přidejme k tomu svůj pracovní elán, osobní obětavost a vytrvalost. Úspěch se určitě dostaví. (Potlesk.)

Místopředseda s. Jedlička: Děkuji předsedovi ČNR dr. Císařovi.

Přerušuji schůzi do 15 hod.

(Schůze přerušena v 13.36)

(Odpolední jednání zahájeno v 15.00 hod.)

Předsedající s. Jedlička: Soudružky a soudruzi, zahajuji přerušenou schůzi. Jako první se přihlásil o slovo předseda ČNR dr. Císař.

Soudr. Dr. Císař: Vážené shromáždění, dovolte, abych Vám přečetl odpověď na naše poselství, která došla z Čierné nad Tisou: "Posíláme Vaší plenární schůzi vřelé pozdravy. Všichni přejeme ČNR úspěch v její práci na nové výstavbě státu. Myslíme, suudruzi, na Vás a těšíme se na brzké shledání. Prezident ČSSR a předsednictvo ÚV KSČ." (Potlesk.)

Předsedající s. Jedlička: Děkuji Dr. Císařovi. Nyní přistoupíme k rozpravě ke 3. bodu pořadu. Jako první bude hovořit dr. Adam. Prosím, aby se ujal slova.

Soudr. Adam: Vážená Česká národní rado, my členové ČNR, příslušníci Čs. strany socialistické, vstupujíce poprvé do jednací síně starého českého sněmu, který byl svědkem staletých zápasů o českou národní i státní samostatnost a připravujíce se na svou práci v ČNR jako vrcholné představitelce českého národa v samostatném a svrchovaném státě československém, považujeme za spravedlivé a potřebné, aby tu byly vyhlášeny naše zásady, jimiž se chceme řídit při jednání a hlasování v tomto našem národním sněmu. Přihlašujeme se k odkazu českých dějin a k myšlenkovému dědictví našich národních velikánů, Mistra Jana Husa, Jana Amose Komenského, Karla Havlíčka Borovského a Tomáše Masaryka.

Hlásíme se k humanitním a demokratickým ideálům, z nichž se zrodil náš společný stát Čechů a Slováků. Hlásíme se k ideálům, z nichž se znovu zrodila naše svoboda roku 1945, k ideálům socialismu a rovnoprávného postavení Čechů a Slováků ve společném národním státě.

Jde nám o to, aby se Československo stalo štastnou vlastí a matkou Čechů a Slováků, aby tu našly svůj spokojený domov i naše národnostní menšiny.

Chceme usilovat o společnost svobodných lidí, kde se každému dostane možnosti svobodného rozvoje a právní jistoty. Není svobody jednotlivce, není-li svobodná celá společnost, právě tak jako není svobodné společnosti bez svobodných jednotlivců. Za tyto svobody byl v Kostnici upálen Mistr Jan Hus, za ně umírali na bojištích první a druhé světové války stateční synové a dcery našeho národa.

Socialismus je pro nás naplněním staletého zápasu českého rolníka a dělníka o svobody občanské i na poli hospodářském a sociálním. On dovršuje svobodu občana zaručením sociální jistoty a osvobozením od vykořištování. On navrací lidu do rukou plody jeho práce, jež po staletí mu byly neprávem odnímány.

Pevně stojíme za znárodněním výrobních prostředků a nedopustíme, aby se v naší zemi kdokoli znovu pokusil o návrat poměrů kapitalistických. V souladu s tak nyní spontánně projevenou vůlí všeho československého lidu chceme, aby socialismus vycházel v naší zemi z našich dějinných tradic, z národních povah českého a slovenského národa, aby se ve svých formách obnovoval s pokrokem vědy.

Zřízením ČNR zahájeno bylo údobí, v němž má být dovršeno státoprávní uspořádání vztahů mezi Čechy a Slováky, jimž oběma je tato země jedinou domovinou. Český národ ví ze své zkušenosti, co znamená možnost vlastního státního života pro každý národ. Má proto hluboké pochopení pro tužby slovenského národa spravovat si vlastní věci vlastními státními orgány, které mu v jeho národních dějinách zůstaly odepřeny. Považujeme proto snahu o nové státoprávní uspořádaní ČSSR za spravedlivou.

Domníváme se, že při jednáních ČNR a SNR je nutno přistupovat k řešení daných otázek s vzájemným porozuměním a s dobrým úmyslem dosáhnout dohody. Český a slovenský národ se neoctly ve společném státě z vůle vladařů nebo prostě shodou okolností. Společný stát svůj vybojovaly už dvakrát, v prvé a druhé světové válce, a své bratrství zpečetily krví. Domníváme se, že v otázkách politických a právních dojde mezi SNR a ČNR snadno k dohodě. Historická poučení z neblahých důsledků přehnaného pražského centralismu jistě pomohou k nalezení dohody.

Přitom nepovažujeme za nutné, aby v každé věci bylo řešení v Čechách stejné jako na Slovensku. Máme přitom za samozřejmé, že nové státoprávní uspořádání zachová jednotný stát a že nepovede ani k dualismu, jenž tak neslavně skončil s Rakousko-Uherskem, ani konfederaci, v níž by se přednosti dobrovolného spojení obou národů v jeden stát nepochybně ztratily.

Za věci patřící do výlučné národní svrchovanosti považujeme např. otázku školství, kultury, zdravotnictví, vnitřní bezpečnosti, za věci federální pak otázky národní obrany, zahraniční otázky politické a hospodářské a vnější bezpečnost.

Nejsložitější otázku tvoří věci hospodářské. Domníváme se, že k jejich řešení přispěje oddělení otázek státní výkonné moci od správy podniků. Ta by měla být svěřena národním orgánům s tím, že tyto postoupí federální vládě správu železnice, námořní a letecké dopravy a spojů tak, aby byly řízeny celostátně a aby přitom národní orgány měly vliv na řízení jejich územních složek na svém území. Přitom nutno vytvořit podmínky pro to, aby národní podniky mohly vytvářet dobrovolná sdružení s celostátní působností.

V době, kdy se ve světovém měřítku spěje k vytváření ekonomických seskupení většího počtu států a kdy i v členských zemích RVHP sílí snahy po hospodářské integraci těchto členů, nemůžeme si v našem státě dovolit hospodářskou desintegraci, která by vedla k rozpadu jednotného trhu na čs. státním území. Je proto nutné, aby ČNR hledala společně se SNR takové řešení národohospodářské politiky státu, která by federální vládě dala pravomoc jednotně řídit otázky jednotné emise měny, jednotné politiky cenové, mzdové a daňové a jednotného sociálního zabezpečení. Půjde přitom o to nalézt takové uspořádání finanční politiky a státního rozpočtu, které by zabránilo ekonomickému znevýhodnění některého národního celku a umožnilo přesně vyčíslené ekonomické vyrovnání. To pak není jen záležitostí mezi ČNR a SNR, ale i uvnitř obou národních celků.

Jsme si vědomi významu vědeckotechnické revoluce, která je spojencem socialismu. Víme, že vědu a výzkum nelze svázat do úzkých národních hranic. Bylo by jistě osudným omylem, kdybychom tu přistoupili k mechanické desintegraci našich vědeckých a výzkumných institucí jen do národního řízení. Bude nutno pečlivě zkoumat, který výzkum má mít jen národní ráz, a naopak u společného výzkumu hledat řešení, které by zaručilo spravedlivý podíl na této důležité činnosti a dalo českým a slovenským vědcům a výzkumníkům stejnou příležitost.

Velmi důležitou otázkou rozvoje našeho národního hospodářství je otázka oběhu zboží v naší nové soustavě hospodářského řízení zásadně neřešená. Uznáváme-li, že řízení národních podniků má být v rukou národních orgánů a že otázky jednotného trhu mají být řízeny celostátně, nemůžeme tu nezdůraznit, že otázky oběhu zboží považujeme pro zvýšení účinnosti našeho národního hospodářství za zásadní. Proto by tyto otázky měly být v prvé řadě řešeny orgány federálními. Nezajistíme-li vysokou úroveň zásobování pro celé národní hospodářství, nemůžeme úspěšně uskutečnit svůj předpokládaný hospodářský rozvoj.

Buďme si vědomi toho, že řešení, která přijmeme, nebudou ověřena životem a že je bude nutno na základě zkušeností dále a soustavně zdokonalovat. Rádi bychom tu přitom vyjádřili přesvědčení, že otázka zdaru našeho nového státoprávního uspořádání nebude jen věcí litery ústavy a zákonů, ale především celkového politického ovzduší a schopnosti státníků, kteří je budou v každodenním životě uskutečňovat.

ČNR je však povolána také k přípravě zřízení českých národních orgánů a k vyřešení otázek územní samosprávy. Rozumíme této věci tak, že tu nebude možno přijmout zrcadlově shodné řešení v obou národních celcích.

Stojí před námi otázka decentralizace politické státní správy a vyřešení otázky správy Slezska a Moravy. Shodujeme se v tom, že tu musíme spravedlivě řešit otázku takového územního uspořádání, které by umožnilo svébytný rozvoj i Moravě a Slezsku. Přitom nám jde o to, aby ČNR mechanicky nepřejímala dosavadní celostátní orgány s celým, často překrveným administrativním aparátem. Naopak chceme tu přispět k tomu, aby nové národní orgány byly opravdu nové svým pojetím, svou úrovní a účinností, aby pracovaly hospodárně. Svou úlohu by tu měly sehrát zájmové hospodářské svazy průmyslu, stavebnictví, dopravy, obchodu, zemědělství, výzkumu, výrobních a spotřebních družstev, které by na zásadě samosprávy mohly obstarat lecos z toho, co dosud obstarávají direktivním řízením celostátní hospodářská ministerstva.

Ve svém jednání bude muset ČNR řešit také otázku postavení národnostních menšin v českých zemích. Přimlouváme se za to, aby tato otázka byla řešena na základě zásad dohodnutých se SNR a v duchu zásad internacionalismu.

Jsme proti uplatňování zásady reciprocity a domníváme se, že naši občané příslušející k národnostním menšinám mají mít rovná práva v podmínkách svého uplatnění v práci a životě jako Češi a Slováci a že jim mají být poskytnuta menšinová práva na kulturní a jazykovou svébytnost bez ohledu na to, jak jsou tato práva poskytována českým a slovenským nenšinám v zahraničí.

Jsme naplněni odhodláním přispět ze všech sil ke splnění úkolů ČNR tak, aby byla upevněna československá státnost a zajištěn další rozvoj našeho drahého českého národa k blahu všeho československého lidu. V těchto osudových chvílích českého a slovenského národa na křižovatce dějin našeho milovaného československého státu budiž nám dovoleno ukončit naše prohlášení některými slovy z památné přísahy českých spisovatelů přednesené Aloisem Jiráskem dne 13. dubna 1918:

Národe český!

Shromáždili jsme se zde jako povolaní zástupcovi Tvoji, abychom domů i do světa manifestovali, že všechen národ český v bratrském spojení s národem slovenským sjednocen tak, jako toho dějiny tvoje nejsou pamětníky, stojí jako žulová hradba za tím vším, co tvá vůle v této dějinné chvíli zjevila. Tak zde stojíme! A v pevné nezlomné důvěře v konečné vítězství nejsvětějších práv svých, v důvěře ve vítězství spravedlnosti, ve vítězství práva nad násilím, svobody nad porobou, demokracie nad výsadami, socialismu nad vykořisťováním a sociální nejistotou a pravdy nad klamem na velké křižovatce dějin našeho státu československého zvedáme ruce své a při drahé památce předků, před očima celého národa a nad hroby padlých za svobodu, demokracii, socialismus a humanitní ideály, v mohutném souzvuku všeho ducha našeho slibujeme dnes a pro všechnu budoucnost: Zůstaneme kde jsme stanuli! Věrni v práci, věrni v zápase, věrni v utrpění, věrni až do hrobu. Vytrváme, dokud nenaplníme svůj ideál demokracie a socialismu!

Zdráv buď národe! Zůstávej ratolestí rostoucí, přijdiž čas tvůj! Rostiž a zkvétej a rozkvétej svobodný v bratrství s národem slovenským ve společném a silném státu československém a ve velké bratrské rovině národů světa pro štěstí svoje i pro blaho příštího svobodného lidstva! (Potlesk.)

Místopředseda Jedlička: Hovořit bude prof. dr. Bláha.

Prof. dr. Bláha: Vážená Česká národní rado, nebudu zde přednášet žádný nový projev, nebo proklamaci, protože to jistě vyčerpávajícím způsobem udělal za nás soudruh předseda a my jeho projev a jeho program jistě plně podepisujeme. Chtěl bych jenom k tomu udělat malý dodatek a doplněk, který mi v jeho prohlášeni chyběl. Soudruh předseda rozvinul rozsáhlý program politický, společenský, ekonomický a kulturní. Ale my nezapomínáme, jestliže se máme dostat po všech těchto stránkách dopředu, že záleží na každém člověku, na jeho práci, přesvědčení a snažení. Na to se v nedávné minulosti zapomínalo: zapomnělo se totiž na člověka. Tím ztratil minulý socialismus svou lidskou tvář.

V ústavodárném Národním shromáždění po r. 1945 i v prvním voleném Národním shromáždění do r. 1950 jsme udělali slibný rozběh v sociální i zdravotní politice. Ale potom jsme se rychle dostávali zpět. Byli jsme přesvědčeni, že socialismus sám od sebe rozřeší všechny sociální otázky a že v socialistické společnosti vlastně žádné sociální otázky neexistují. A my jsme se přesvědčili a přesvědčujeme neustále, že právě socialismus, protože musí mít na starosti všechny lidi a každého člověka, má těchto starostí sociálních a lidských daleko více než kterýkoli jiný společenský systém. Všecko, co se tenkrát mluvilo o sociální péči, o sociálních reformách nebo o péči o zdraví, zavánělo již reakčnictvím. I zdravotnictví jsme zinstitucionalizovali, pokračovali jsme v něm od dětství přes pracující až do stáří. My, kteří již více než půl století pracujeme mezi lidem a chodíme po zemi, ne ve vzduchu, vidíme nespokojenost konzumentů jak sociální práce tak i sociální péče. Chceme-li se vzepnout, musíme se starrt o lidi, musíme přestat věřit, že výroba, plánování, bytová výstavba a celá vědeckotechnická revoluce je cílem, protože ve skutečnosti všechno to je prostředkem, aby se lidem dařilo lépe, aby lidé měli vyšší životní úroveň, aby byli šťastnější. Nastala samoúčelnost práce, kterou musíme nahradit účelnou péčí o člověka. Nejen svobodný člověk, ale také člověk zdravý radostně pracuje a žije a navíc má-li k tomu ještě plně zabezpečenu právní jistotu pro sebe, má-li ji zabezpečenu pro děti a své rodiče. Naše nemocenské pojištění, zdravotnictví i sociální péče, které mají u nás vysokou organizovanost, je skutečně na výši, je naší pýchou, ale jinak to vypadá, sledujeme-li jeho dopad. Zeptejte se konzumentů jak žijí, jak bydlí, jak pracují, jak stůňou, co je dnes problémem rodiny a populační politiky. Statistický úřad právě uplynulých dnech publikoval svůj výkaz, který se týká v prvé řadě českých zemí a který ukazuje, jak hluboce neustále upadáme, že nastává vymírání našeho národa, že roste úmrtnost a klesá porodnost na míru, která nikdy předtím nebyla v našich dějinách. Zato ale roste potratovost a rozvodovost. To jsou důležité signály pro nás, to jsou dopady a sociologické důsledky bývalé sociální politiky, ekonomie i zdravotnické politiky. Musíme již jednou přestat se záplatováním, s udržbářstvím, se schematickým byrokratismem a přinést správné vědecké podklady na základě

Předválečné směry namnoze byly lepší než dnešní a jde o to, abychom se dostali dále, abychom lidem skutečně zabezpečili krásný život a lepší životní úroveň.

Česka národní rada má své specifické problény na rozdíl od Slovenské národní rady, kde jsou jak sociální tak i zdravotnické problémy značně odlišné. Jak Česká národní rada se bude svými otázkami zabývat, tak nesmíme zapomínat na tyto důležité otázky, které dávají základ celé naší politice, které jsou naší národní starostí, abychom mohli splnit všechno to, co tak krásně přednesl ve svém programovém prohlášení soudruh předseda. (Potlesk.)

Místopředseda Jedlička: Děkuji dr. Bláhovi, promluví soudruh Buchta.

S. Buchta: Vážené soudružky a soudruzi, v současné době nás především zajímají výsledky jednání našeho předsednictva s PB KSSS, zajímá nás, zda ojedinělá celonárodní jednota nebyla jednotou několika okamžiků, zda má ve výsledku jednání hlubší kořeny a solidní základ.

Přesto tvrdím, že pracovní problémy naší ČNR nás musí zajímat tak intenzivně, jak by tomu bylo v dobách tzv. politicky normálních.

K problémům Moravy a potřebě jejích regionálních orgánů se vyjádřím nikoliv proto, že bych byl jako Čech z Moravy na pozitivní řešení moravských problémů citově vázán. Zajímá mě pouze, zda bude státní správa demokratičtější než v uplynulých letech. Prozatím neexistuje pojetí české státnosti a jejích institucí ani de fakto, ani de jure. Považuji propracování těchto otázek a v té souvislosti českou národní jednotu za otázku prvořadou.

V rámci české národní jednoty je však podle mého názoru nezbytné zakotvit nutnost moravsko-slezských institucionálních orgánů. Mám totiž informaci, že se závazně počítá s mezičlánkem mezi národními orgány a okresy. Řešit to systémem expozitur považuji za naprosto nesprávné a znovu opakuji nutnost existence institucionálních orgánů jako voleného mezičlánku s patřičnými pravomocemi. Podle mého názoru není možné, aby český národní orgán jako jediný demokraticky zvolený státní orgán státoprávní z moci centra de fakto i de jure zakládal a řídil ryze administrativními formami jakési vlastní expozitury, fungující v regionech. To je pro mne nesprávná metoda demokratizace orgánů státní moci a správy.

Instituce mající jasně definované pravomoci v regionech na českém a moravsko-slezském území musí být podle mé představy zcela demokraticky voleny, jejich aparáty musí být pod permanentní demokratickou kontrolou zástupců lidu a nemohou být tudíž jako úřady řízeny nadřízenými úřady a jejich jednotlivými odbory.

Vzhledem k tomu, že Morava a Slezsko je region, má opodstatnění každá úvaha o formách a charakteru jejich demokratické správy. Mně z této situace vyplývá jediné rozumné: Je třeba seriózně vážit každou alternativu, je třeba usilovat o pochopení pro argumenty, být tolerantní ke svým názorům a chápat jako předmětné jen ty názory, které jsou podloženy řádnou argumentací. Žádnou alternativu není podle mého soudu možno apiori prohlásit za nemarxistickou. Na takovou argumentaci jsem bohužel z dřívějška zvyklý, ale nerad bych ji dále toleroval.

Za určující i usměrňující pro další diskuse považuji přiznání skutečnosti, že regiony mají mít své správní i zákonodárné orgány, což není pouhá organizační otázka, ale otázka státoprávního uspořádání a důsledného řešení důležitého aspektu budoucího štastného života našich národů ve federalizovaném státě.

Ing. Rusek, CSc: Vážená ČNR, prosím za prominutí, že jsme se shodou okolností dostali v diskusi za sebe dva z jednoho kraje.

Chtěl bych říci několik poznámek k zásadním projevům soudruha předsedy a přihlásit se k té části, v níž hovořil o specifických otázkách Moravy a Slezska. Tato historická chvíle, kdy vstupuje do života ČNR, by měla být využita i pro to, aby koncepce, která se zde bude prosazovat byla koncepce skutečně moderní, odpovídající stávajícím podmínkám, koncepce, která dává plné možnosti rozvinutí všech sil, které v českém národě existují. Za takovou koncepci považujeme především vědecký přístup k řešení všech otázek, které s tím souvisí zároveň s tím, že budou uplatňovány důsledně demokratické zásady.

V tomto smyslu se domnívám, že hovořit o postavení Moravy a Slezska jako o nějakém specifickém problému není zcela správné, i když se to tak navenek zdá. Jde totiž o to, že Morava a Slezsko není zvláštní problém ve smyslu lokálních zájmů, ale že jde o problém, který má po výtce celospolečenskou povahu. Jde totiž o to, aby bylo přijato řešení, které bude optimální. Ovšem optimální z hlediska života obyvatelstva, nikoliv optimální z toho hlediska, aby jeden řídící a vládnoucí orgán měl svou práci co nejlehčí a nejjednodušší, aby tedy vnitřní struktura našeho budoucího státoprávního uspořádání nebyla budována z tohoto hlediska, z hlediska, jak co nejjednodušeji řídit z centra, tedy nejjednodušeji v tom vulgárním pojetí. Jde o to, aby toto optimální řešení dávalo základy především k budoucímu rychlému ekonomickému rozvoji. Jde tedy o takové řešení, které by bylo založeno především na ekonomické reformě, které by bylo založeno na samosprávě nejen v oblasti podniků, ale na samosprávě v oblasti spravování měst, obcí a optimálních okresů a na samosprávě popř. v jiných oblastech, jako je určitá možná samospráva v oblasti školství, zdravotnictví apod. Jde tedy o to, aby v tomto případě princip samosprávy vedl k tomu, aby státní moc byla budována nikoliv shora dolů, nýbrž zdola nahoru tak, aby princip samosprávy byl spatřován především v ekonomické oblasti, tzn. tak, aby jednotlivá města, okresy a orgány, které jsou ještě nad nimi, měly svůj vlastní zdroj příjmů, který by byl v podstatě nezávislý na subjektivním rozhodování jednoho centrálního orgánu, aby jejich správa a jejich hospodaření bylo založeno nikoliv na papírování, ale na podílení se, aby měly možnost samostatné iniciativy jak v oblasti ekonomiky, tak ve všech ostatních, aby totiž dosavadní centralismus, který nadále existuje, byl důsledně odstraněn právě v této oblasti, aby tak byl umožněn optimální vývoj všech oblastí do budoucna, aby každý obyvatel tohoto státu měl pocit, že je svobodným občanem, člověkem, který se skutečně podílí na rozhodování, že zde neexistuje ani žádný orgán, ani nějaká většina, která by ho zbavovala nějakých práv, které pokládá za svoje vlastní a přirozené.