(Schůze opět zahájena ve 12.29 hod.)

Předseda ČNR dr. Císař: Zahajuji přerušenou schůzi, na které máme projednat výsledek jednání 13členné dočasné pracovní skupiny. Prosím zpravodaje s. Hübla.

Zprav. doc. Hübl: Na krátké poradě jsme zvážili různá možná hlediska pro doplnění předloženého návrhu na členy předsednictva ČNR. Došli jsme k závěru, že doporučujeme na místo uvolněné po s. Lochnerovi (č. 9) doplnit s. Miroslava Suchopárka, dělníka bytem ve Slaném. Na další místa 19 a 20 doporučujeme doplnit s. Turečkovou a s. Rybáře. Snažili jsme se přitom respektovat různá hlediska jak pokud jde o zastoupení různých věkových skupin, tak i zastoupení žen, současně také sociálních skupin a pokud to jde, také zastoupení Moravy. V konečném návrhu je z celkového počtu 20 členů 9 členů z Moravy a Slezska.

Předseda dr. Císař: Má někdo připomínku k přednesenému návrhu? (Nikdo se nehlásí.) Kdo tedy souhlasí, aby 20 členů předsednictva ČNR bylo zvoleno tak, jak nyní zpravodaj přednesl, nechť zvedne ruku! (Hlasuje se.) Je někdo proti? (Nikdo.)

Zprav. doc. Hübl: Ještě poslední poznámku, pokud jde o zastoupení jednotlivých národních skupin, které žijí na českém teritoriu. Doporučujeme, aby členové ČNR z řad Slováků žijících v Čechách, stejně tak jako zástupci německé a polské menšiny byli zastoupeni ve státoprávní komisi a aby tedy byla tato státoprávní komise ještě doplněna o s. Piverku za německou menšinu. Za polskou menšinu je třeba ještě návrhu. (Hlasy z pléna: dr. Macura!). Ze slovenských poslanců ČNR jsou dvě možnosti, buď s. Kašpar nebo s. Goldstücker. Zřejmě to padne na s. Kašpara, protože s. Goldstücker je časově zaneprázdněn. Předseda Svazu českých novinářů s. Vlado Kašpar je poslancem za Slováky žijící v českých zemích. To jsou naše doporučení na doplnění státoprávní komise.

Předsedající místopředseda Jedlička: Děkuji doc. Hüblovi. Má ještě někdo připomínku nebo dotaz? (Nikdo se nehlásí.) Jelikož tomu tak není, dovolte mi, abych konstatoval, že všechny orgány ČNR ve smyslu právě schváleného jednacího řádu byly zvoleny.

Nyní dovolte, abychom přistoupili k bodu

III.

Informace o základních koncepcích české národní politiky

Informaci přednese předseda ČNR dr. Císař.

Předseda dr. Císař: Vážená Česká národní rado, vážení hosté,

scházíme se dnes na druhé schůzi v této historické síni Starého českého sněmu, která byla svědkem mnohých osudových chvil našeho národa. Bude tomu zanedlouho 50 let, co se zde 28. října 1918 ujal Národní výbor samosprávy v Čechách a 14. listopadu 1918 zde první Národní shromáždění prohlásilo Československou republiku a zvolilo Tomáše Masaryka jejím prvním presidentem. Také první ústava československého státu byla 29. února 1920 schválena v této památné síni.

Vznik Československé republiky, v níž se ze svobodné vůle a po vzájemné dohodě spojily oba naše národy, znamenal zásadní zlom v dějinných osudech Čechů a Slováků: zrodila se československá státnost, otevřel se prostor pro širší uplatnění politických, ekonomických i kulturních tužeb našeho lidu. Nová republika sice nesplnila všechny jeho naděje, nestala se republikou socialistickou a nebyla založena na plné rovnoprávnosti obou národů. Přesto pohlížíme na její vznik a existenci jako na významný projev historického pokroku.

Léta 1918 až 1938 byla naplněna sbíráním cenných zkušeností, jak spravovat, rozvíjet a chránit nezávislý stát, jak řešit jeho národnostní, sociální, ekonomické a duchovní problémy, jak orientovat jeho zahraniční politiku a upevňovat jeho mezinárodní postavení. Fašistický útok, usnadněný západními velmocemi mnichovskou dohodou, rozbil československý stát, ale nezničil jeho ideu. Naopak, čeští a slovenští vlastenci znovu nastoupili do boje za národní svobodu a státní nezávislost, odhodláni tentokrát vyvodit všechna nezbytná poučení z existence a pádu první republiky.

Po rozdrcení hitlerovského Německa antifašistickou koalicí národů a po osvobození naší vlasti hrdinnou Sovětskou armádou obnovili jsme svůj stát na nových, lidově demokratických základech a zahájili velké revoluční společenské přeměny, jejichž výsledkem je dnešní Československá socialistická republika. V nejsoučasnějším období napravujeme chyby a deformace, které negativně poznamenaly nové společenské a státní zřízení, a vyvíjíme úsilí povznést československý socialismus na vyšší úroveň, vtisknout mu hluboce demokratickou, humanistickou, lidskou tvář.

Československá státnost je nespornou politickou realitou soudobého světa. Je také pevně zakotvena ve vědomí Čechů a Slováků i ostatních národností, jak přesvědčivě dokazují projevy přímo manifestační jednoty v těchto dnech, kdy se rozhoduje o tom, zda uhájíme svou nynější nezávislou politiku a obstojíme ve vážných zkouškách státnického umění. A nejde jen o mezinárodní vztahy a vazby, které stojí v popředí pozornosti. Jde také, a v jistém smyslu především, o vztahy a vazby vnitřní, o jejich státoprávní přeměny a zdokonalení, aby z nich vyšla československá státnost nikoliv oslabena, ale ještě více posílena.

Iniciativa k novému, spravedlivému a skutečně socialistickému uspořádání státu vyšla ze Slovenska, od národa, který byl po celá staletí utlačován maďarskou nadvládou, který se v roce 1918 upřímně a s velkými nadějemi přihlásil k myšlence společného státu s bratrským národem českým, ale který se dodnes nedočkal opravdu uspokojivého řešení svých národních záležitostí. Není zajisté potřebí připomínat, co všechno se na Slovensku změnilo za uplynulých padesát let k lepšímu, a zejména jak se rozvinula slovenská ekonomika a kultura za dvacet let socialistické výstavby. Avšak jedna principiální otázka zůstávala nevyřešena: realizovat státnost slovenského národa jako výraz jeho svébytnosti, jako nový a stabilizující prvek československé státnosti.

Mezi mnohými Čechy vyvolávají snahy slovenského národa nepochopení a nedůvěru. Tyto pocity pramení z faktu, že český národ je po celé období existence Československa národem silnějším a vládnoucím, zvykl si na toto své postavení, uskutečňuje v něm své vlastní tužby a zájmy. Současně však chová i upřímné přátelství k bratrskému národu slovenskému a aktivně spolupracuje při rozvoji Slovenska. Slovenský národ oceňuje toto přátelství, nemůže však mít druhořadé postavení ve společném státě a chce uplatňovat rovnoprávně svůj vliv na společné státní záležitosti a na svém území být skutečným pánem a hospodářem. To jsou oprávněné požadavky, plně demokratické a socialistické, a není žádný důvod spatřovat v nich něco podezřelého.

Vyjdeme-li ze zásady, že každý národ má právo na sebeurčení, právo dobrovolně a sám si rozhodnout o státní formě a způsobu svého života, pak musíme toto právo plně přiznat i slovenskému národu. Ten se rozhodl už v minulosti pro společný československý stát a nyní žádá, aby mohl vytvořit vlastní Slovenskou socialistickou republiku ve federativně uspořádané Československé socialistické republice. Český národ vytvoří rovněž vlastní státní útvar na půdě společného státu, Českou socialistickou republiku. V roce 50. výročí existence Československa dochází tedy k státoprávní přestavbě republiky na federativním základě, která se stane významným mezníkem v historickém vývoji tohoto státního útvaru i vzájemných vztahů Čechů a Slováků.

Naše prozatímní Česká národní rada má za úkol vypracovat své iniciativní návrhy pro státoprávní uspořádání vycházející ze zájmů a potřeb našeho národa. Můžeme tu navazovat na tisícileté dějiny českého státu, o jehož osudu ne vždy rozhodovali představitelé českého národa, který rovněž a nejednou pocítil jařmo cizího útlaku. Boj za národní svobodu a státní samostatnost je hlavní osou našich národních dějin. Náš politický program vždycky musil počítat s tvrdými realitami malého národa, žijícího na exponovaném místě uprostřed Evropy, v ohnisku nesčetných konfliktů, v sousedství početnějších a mocnějších národů. Není divu, že česká otázka byla v podstatě ve všech dobách otázkou evropskou, ne-li světovou. A naopak, naše národní snažení mohlo být úspěšné jedině tehdy, jestliže přihlíželo k evropskému a světovému rozložení sil. Spojení se slovenským národem ve společném státě znamenalo mimo jiné i posílení pozice a obrany obou našich národů ve světě, kde stále ještě platí spíše kruté zákony boje kdo z koho, než humanistické principy mírového soužití a spolupráce.

Stojíme tedy před úkolem formulovat politiku českého národa v nynějších podmínkách vývoje Československa.

Mám za to, že je naší povinností vzpomenout tu činnost a ideje slavné předchůdkyně našeho orgánu - České národní rady ustavené v dramatických dnech jara roku 1945, kdy vrcholil náš národně osvobozenecký boj a blížila se k závěru druhá světová válka. Tehdejší Česká národní rada se stala ústředním odbojovým a revolučním orgánem, který spojil úsilí partyzánských jednotek, vznikajících národních výborů a vůbec veškerého českého národního odboje, aby je zkoordinoval a soustředil k dovršení šestiletého zápasu. Revoluční Česká národní rada reprezentovala širokou Národní frontu, přijímala myšlenky Košického vládního programu a kladla důraz na socializující tendence. Vedená předsedou profesorem Albertem Pražákem a prvním místopředsedou Josefem Smrkovským plnila odpovědně a rozhodně své poslání, které obsahovalo i předobraz budoucího uspořádání vzájemných vztahů mezi Čechy a Slováky. Pozdější likvidace České národní rady, různá obvinění proti ní vznesená i osobní postižení některých jejích členů je třeba považovat za tragický omyl, jehož důsledky jsme povinni plně a beze zbytku odstranit. Nejlepší cestou k tomu je poctivá a plodná činnost této dnešní České národní rady, která naváže na tradice, myšlenky a podněty našich předchůdců.

Nelze říci, že by vědomí české státnosti bylo v našem lidu výrazně přítomno. V důsledku padesátiletého vývoje splývá, ztotožňuje se s vědomím československé státnosti a bude potřebí určitého uvědomovacího úsilí a také praktických zkušeností, aby se obrodilo a zpřítomnilo. Činnost naší České národní rady tu musí sehrát odpovídající úlohu. Vědomí české státnosti je totiž důležitým, ba nezbytným předpokladem pro formulování českého politického programu, který by respektoval naše národní zájmy a s pochopením zájmů slovenského národa spoluvytvářel, formuloval a realizoval společné zájmy československého státu. V žádném případě nesmíme dopustit, abychom jakkoliv oslabili bratrské svazky a těsnou spolupráci obou našich národů, které žijí v socialismu a jsou prodchnuty idejemi internacionální solidarity. Buďme si vědomi, že harmonické spojení národního a internacionálního je základním kamenem československé státnosti, zárukou jednoty, síly a vážnosti naší republiky v dnešním světě.

Moderní česká politika nemůže být jinou politikou než socialistickou. Společenské vztahy socialistického typu jsou u nás nezměnitelnou skutečností a to musí najít svůj výraz nejen ve vztazích mezi lidmi, občany, kolektivy pracujících, mezi generacemi, ale i mezi národy a národnostmi. Jsme-li pro rovnoprávnost a svobodu člověka, jsme také pro rovnoprávnost a svobodu národů. Právě v komplexnosti socialistických vztahů uvnitř celé naší společnosti je možno spatřovat podmínky pro potřebné sjednocování, pro zmenšování vlivu odstředivých tendencí, pro integrační proces politický, ekonomický i kulturní. Tyto zásady by nás měly vést při uplatňování českých stanovisek v přípravě nového státoprávního uspořádání.

Stav příprav státoprávního uspořádání

Zahájení činnosti České národní rady spadá do období, kdy již značně pokročily práce na novém státoprávním uspořádání jednak ve Slovenské národní radě, jednak ve vládní odborné komisi a dalších vědeckých a politických komisích v Čechách a na Slovensku. Náš vstup do aktivní spoluúčasti neznamená tedy obrazně řečeno sednout si k prázdnému stolu, ale ke stolu bohatě prostřenému. Budeme musit vynaložit maximální úsilí, abychom se rychle seznámili s tím, co bylo již uděláno, zahájili vlastní činnost v předsednictvu i v pracovních komisích, které jsme dnes zvolili, a co nejdříve formulovali vlastní stanoviska.

Není žádným tajemstvím, že v přípravných pracích nebylo ještě všude dosaženo jednomyslných závěrů a některé otázky zůstávají otevřené, sporné. Existují alternativy řešení otázek státoprávních, ekonomických i dalších. Nicméně v řadě důležitých otázek panuje mezi českými a slovenskými představiteli shoda. Zatímco na slovenské straně však můžeme konstatovat jednotný postup, soustředěný na propracování a zabezpečení zájmů a potřeb slovenského národa jako celku, na české straně existuje vedle zastánců jednotné České socialistické republiky skupina zastánců tzv. trojdílné federace, která předpokládá ještě vznik Moravsko-slezské socialistické republiky s vlastními orgány, parlamentem i vládou.

Je nad možnosti mého dnešního vystoupení podat vyčerpávající přehled stavu prací na státoprávním uspořádání a ani to není smyslem této naší schůze. Těžiště aktivity České národní rady v nejbližším období se přesune do jejích komisí a v předsednictvu, kde bude potřebí zabývat se svěřenými otázkami do hloubky a do všech podrobností. Omezím se proto na některé zásadní a rámcové informace, které jsou, pochopitelně průběžné a nemohou být považovány za konečné řešení.

Federativní Československo má být rovnoprávným státním svazkem Čechů a Slováků, žijících ve svých národních republikách. Politickým základem federace je demokratický socialismus, jak je formulován v akčním programu KSČ a v programových zásadách Národní fronty. Politický systém v obou národních státech má být zásadně stejný. Národní státy jsou rovnoprávné a postupují podle vzájemné dohody část své pravomoci federálním orgánům. Pravomoci federálních orgánů stanoví ústavní zákon. Rozhodnutí federálních orgánů v rámci tohoto zákona jsou závazná pro oba národní státy.

Československá ekonomika představuje v důsledku dosavadního vývoje hluboce integrovaný celek. Národní a státní existenci Čechů i Slováků ovšem nelze odloučit od existence národních ekonomik. Další rychlejší rozvoj ekonomiky Slovenska zůstane úkolem i ve federativním uspořádání. Politika ekonomického vyrovnávání probouzí k životu nové rozvojové zdroje, vytváří širší vnitřní trh, podporuje podnikavost a soutěživost a je prospěšná všemu československému lidu. Potřebné přerozdělování prostředků budou zabezpečovat federální orgány v dohodě s orgány národními. Společným úkolem zůstává realizace nové ekonomické soustavy na celém území Československa.

Organizace národních státních orgánů je navrhována tak, že by v České socialistické republice existovala Česká národní rada jako zákonodárný orgán, česká vláda jako orgán výkonný. Obdobně by byly organizovány slovenské národní orgány. Na federální úrovni by podle jedné z úvah vládních komisí existovalo jediné federativní uspořádíní, podle druhé z úvah dvoukomorové zákonodárné shromáždění: sněmovna lidu by byla složena z poslanců volených poměrně všemi voliči, sněmovna národů by byla složena paritně (50 a 50).

Zákony by měly být přijímány jen budou-li schváleny oběma komorami.

Federální vláda má zahrnovat činnosti svěřené ústavním zákonem a jejími členy budou nejen ministři, ale i státní tajemníci vybíraní podle národnostního klíče. Do její kompetence bude patřit zahraniční politika, zahraniční obchod, obrana, federální plánování, federální finance apod. Jednou z alternativ je také návrh, aby sněmovna národů byla volena z poslanců České a Slovenské národní rady, aby tak mezi federálním zákonodárným shromážděním a národními parlamenty existovalo i osobní spojení a usnadnila se vzájemná spolupráce. Z týchž důvodů se navrhuje, aby předsedové české a slovenské vlády byli současně místopředsedy federální vlády. V celém systému musí být zakotveny ústavní záruky, aby nemohlo dojít k majorizaci slovenských zástupců v otázkách, které se dotýkají výsostných slovenských národních zájmů.

Vytvoření České socialistické republiky s vlastními státními orgány vyzdvihuje současně otázku vnitřního uspořádání této národní republiky. Česká národní rada se nemůže vyhnout demokratickému zkoumání této otázky a hledání optimálního řešení. Při tomto zkoumání si musíme uvědomit některá objektivní východiska. Předně fakt, že poprvé v našich moderních dějinách vzniká český stát jako výraz národního a politického sebeurčení českého národa, se strukturou nejvyšších zastupitelských a výkonných orgánů. Za druhé je nutno počítat s oddělením státně politické a ekonomické sféry v důsledku nové ekonomické soustavy, což ovlivní zaměření činnosti a strukturu státních orgánů i národních výborů. Za třetí bude pokračovat proces demokratizace a rozvoje socialistické samosprávy, provázený posilováním pravomoci základních článků státní moci a správy, národních výborů v obcích a městech. Za čtvrté existuje tendence formulovat a zabezpečit některé specifické zájmy Moravy, Slezska, ale i jiných oblastí.

Na první pohled je jasné, že naše státnické umění bude záležet v tom, jak se nám podaří skloubit obecné principy existence a poslání českého národního státu jako výrazu politického sebeurčení s požadavky široké socialistické samosprávy a demokratizace celého společenského života. Víme, že se vynořil nespočet nejrůznějších náměrů a návrhů, jak tyto složité otázky řešit, některé z nich jsou i navzájem protichůdné, předkládané uvážlivě nebo zase kategoricky. Měli bychom usilovat, aby se o těchto návrzích rozproudila demokratická diskuse a aby při jejich posuzování rozhodovaly nejrozumnější argumenty.

Všechny návrhy na vnitřní uspořádání se však shodují ve spravedlivé kritice byrokratického centralismu a v položení důrazu na zvýšení pravomoci míst, na přiblížení správy obyvatelstvu. Obecně se požaduje jednoduchá, pružná a levná správa, nejlépe dvoustupňová, která bere zřetel na podmínky života moderního člověka v socialistické společnosti. Za samozřejmé se pokládá zrušení zbytečných řídících a správních mezičlánků, které jsou těžkopádné a drahé. Česká národní rada by měla pozorně naslouchat těmto požadavkům a při svých úvahách nedbat žádných partikulárních zřetelů, nýbrž vycházet ze skutečných zájmů a potřeb lidu. Přitom můžeme navazovat na pozitivní demokratické tradice a zkušenosti naší místní a územní samosprávy v minulosti i na nejlepší zkušenosti dosavadního systému národních výborů.

Trpké zkušenosti s direktivním řízením a tuhým centralismem, jak se uplatňovaly v minulosti, vedou představitele některých územních celků k závěrům, že nejlepší řešení je v maximální pravomoci pro daný územní orgán. Těmito zřeteli jsou poznamenány ojedinělé návrhy na zachování a posílení pravomoci krajů, na obnovení zemského zřízení, na vytvoření dalších nebo obnovu bývalých okresů apod. Méně pozornosti se věnuje účelnému zabezpečení skutečně demokratického fungování celkové politické a samosprávné struktury naší společnosti s vyloučením byrokratického poručníkování shora. Bude prospěšné prozkoumat náměty na spravedlivé poměrné zastoupení územních celků v ústředních národních orgánech, na umístění některých těchto orgánů mimo hlavní město, v přirozených centrech a aglomeracích, na vytvoření právních i materiálních záruk harmonického politického, hospodářského i kulturního rozvoje každého místa, každého okresu, každé oblasti.

Otázky státoprávního uspořádání jsou hlavním předmětem činnosti prozatímní České národní rady a je potřebí je urychleně v předsednictvu i v komisích zpracovávat, abychom byli s to navázat kontakty a zahájit jednání s představiteli Slovenské národní rady. Abychom nebyli českou politickou reprezentací jen podle jména, ale ve skutečnosti.

Rozvoj českého národního života

Nová situace českého národa v příštím období klade na jeho politickou reprezentaci velké nároky. Každý národ, tedy i náš, požaduje od svých představitelů takový politický, hospodářský a kulturní program, který zabezpečuje všestranný rozvoj národního společenství. Tady nemohou stačit jen síly České národní rady.

Program rozvoje českého národního života musí být záležitostí celé České národní fronty, jejích politických stran a společenských organizací. Očekávané ustavení České komunistické strany zajisté přispěje významnou měrou nejen k vypracování akčního programu činnosti této strany, ale i k formulování úkolů České národní fronty. Další dvě české strany, socialistiká a lidová, bezpochyby rovněž přispějí k úspěšnému splnění historického úkolu položit základy moderní české politiky. Postupně se ustavují české orgány významných společenských organizací, jejichž aktivita v České národní frontě pomůže skloubit politické zřetele se zájmy odbornými, skupinovými a generačními.

Nepochybujeme, že ani organizace národnostních menšin, pokud u nás existují, nezůstanou stranou k plnění těchto úkolů.

Díky historickým okolnostem vývoje kapitalismu ve střední Evropě stal se český národ jedním z těch, které dosáhly už dříve hospodářské a kulturní vyspělosti a daly tomu výraz i v politickém životě země. Česká dělnická třída si již před 90 lety založila svou marxistickou dělnickou stranu a začala si osvojovat principy dělnické demokracie a svobody. Pod vlivem Velké říjnové socialistické revoluce vznikl v našem dělnickém hnutí nový, komunistický proud, jehož inspirující činnost přivedla k vítězství socialistické revoluce v Československu. I dnes představuje dělnická třída v našem národě rozhodnou většinu, která usiluje o další rozvoj socialismu v duchu nejlepších tradic dělnické a revoluční demokracie. Nemůže být pochyb, že česká dělnická třída je hlavní oporou příštího socialistického vývoje českého národa.

Své revoluční a demokratické tradice má i české rolnictvo, organizované v socialistických zemědělských družstvech a spjaté čím dále tím pevněji s moderními způsoby hospodaření. Právě současná doba poskytuje českým rolníkům nové možnosti zasahovat do politického života národa jako samostatná společenská síla, oddaná pokroku své vlasti.

S našimi dělníky a rolníky je těsně spjata česká inteligence, která je odedávna nositelkou idejí národní svobody a státní nezávislosti, idejí lidské svobody a revolučního humanismu. Česká inteligence vzešla z lidu a zůstala s ním vždycky nerozlučně spojena. Národní život si proto bez české inteligence nelze vůbec představit. A nelze si bez ní představit ani další rozvoj socialismu, k němuž přispívá významným způsobem tím, že objevuje nové perspektivy rozvoje vědy a techniky, výroby a kultury, i tím, že se bezvýhradně angažuje za všestranný společenský pokrok.

Český národ jako socialistický národ nezahrnuje již v sobě třídu vykořisťovatelské buržoazie, kapitalisty a statkáře. Oceňuje historický význam průkopníků české podnikavosti, ale navždy se oddělil od starého kapitalistického zřízení, které mu přineslo tolik utrpení a zklamání. V naší zemi žijí ještě bývalí příslušníci této třídy, ale živí se vlastní prací a jejich společenský a politický vliv je nepatrný.

Základní materiální podmínkou národního rozvoje je úspěšný chod a růst hospodářství. Česká politika v této oblasti nesmí být politikou národní omezenosti a izolace, i když musí počítat s důsledky svého historického vývoje. Vzpomeňme jen, kolika převratnými změnami naše ekonomika prošla za uplynulých padesát let! Po roce 1918 se musila přeorientovat na širší světový trh, neboť ztratila vnitřní trh rozpadlého Rakousko-Uherska. Ve třicátých letech utrpěla kruté ztráty způsobené světovou kapitalistickou krizí. Za šestileté hitlerovské okupace byla bezohledně drancována a její struktura měněna podle potřeb německého válečného hospodářství. V letech socialistické výstavby prošla krátkým obdobím pokusu o založení československého ekonomického modelu, aby pak byla podrobena zásahům tzv. ocelové koncepce, jejíž důsledky nyní musíme řešit.

Ekonomika česká se odlišuje mnohými rysy od ekonomiky slovenské, neboť každá z nich prošla jinou logikou vývoje v podmínkách rozdílného stupně hospodářské vyspělosti. Deformacemi centralistického řízení a plánování rozvoje československého hospodářství došlo i k deformacím ve vývoji struktury české i slovenské ekonomiky a zpomalil se jejich růst. Dnes se uznává, že česká ekonomika neměla již v padesátých letech podléhat zákonitostem industrializace, nýbrž měla přejít k postindustriální fázi vývoje, která charakterizuje země obdobné naší zemi. Naproti tomu Slovensko správně procházelo industrializací, ovšem nedostatečně uváženou a zaměřovanou.

Česká hospodářská politika musí vycházet z poznání, že vědeckotechnická revoluce vyžaduje uvolnění omezených nacionálních ekonomických hranic a postupnou internacionální integraci a tím také je povolána napomáhat tomuto procesu uvnitř Československa i směrem k ekonomickým vazbám společenství států socialistické soustavy a také vůči celosvětové ekonomice. Přitom nesmíme ztratit ze zřetele konkurenci národních i mezinárodních ekonomických seskupení a vyvarovat se takové integrace, která by poškozovala naše národní zájmy.

Přínosem české hospodářské politiky pro posílení československého hospodářství vcelku bude rozpracování a tvořivá aplikace přechodu do postindustriálního stádia vývoje. To znamená plánovitě rozvíjet vědecko-výzkumnou činnost a její výrobní aplikaci, posunovat těžiště ekonomické činnosti z průmyslu a zemědělství do terciální sféry, provést pronikavé změny v klasickém průmyslu, stavebnictví, dopravě. Před českými hospodářskými a plánovacími orgány bude úkol vypracovat komplexní plán cílevědomého formování nových faktorů ekonomického růstu, nové progresivní hospodářské struktury.

Česká národní rada se může zasloužit o úspěšné zvládnutí tohoto úkolu, jestliže podpoří tvorbu moderní hospodářské politiky s vyloučením všech škodlivých prvků zakořeněné resortnosti a oborovosti. Důležitým předpokladem k tomu je plné prosazení principu hospodářského demokratismu a samozřejmě účelná státní politika.

Z minulosti si neseme balast snahy po autarkii, vyrábět všechno bez ohledu na efektivnost. Potřebujeme smělou socialistickou podnikavost, která odhodí neefektivní výroby a soustředí se podle zájmu trhu na využití nejen "zlatých českých rukou", ale i vynalézavých mozků, technické zdatnosti a vysoce kulturního vkusu. Nová česká hospodářská politika musí vyvolat takové změny, abychom zachovali a rozvinuli tradice a současně se přizpůsobili podmínkám moderní konkurence. Bez ekonomického růstu zůstanou totiž všechny naše politické programy na písku.

Avšak, jak známo, nejen chlebem živ je člověk. Pro úspěšný národní rozvoj je nezbytná i žádoucí duchovní atmosféra, vědecké bádání, růst vzdělanosti, kulturní tvorba. To jsou neméně mohutné síly, které spoluvytvářejí národní vědomí a o něž se musí opírat ve své činnosti i Česká národní rada.

Období národního probuzení v minulém století nám zanechalo jeden významný poznatek: český národ byl schopen formulovat své politické cíle, teprve když si vytvořil svou národní literaturu, své umění, svou vědu, svou publicistiku. Karel Havlíček stejně jako František Palacký nebo Jan Neruda, v pozdějších desetiletích Jakub Arbes stejně jako Tomáš Masaryk nebo Zdeněk Nejedlý, Jan Šverma či Petr Bezruč byli nejen básníky, vědci, žurnalisty, ale současně vstupovali do politiky, protože tu ani nebyl tenkrát nikdo jiný, kdo by se stal mluvčím svého národa. A ještě v době docela nedávné musili vyslovovat spisovatelé a učenci pravdu o politických tužbách našeho lidu, když politici tuto pravdu nedovedli nebo nechtěli rozpoznat.

Dnes zajisté nejde o to, aby kultura nahrazovala politiku, každá sféra činnosti má své zvláštní poslání a úkoly. Z historie jsou tu však cenná poučení: kdykoliv se česká politika dostala do konfliktu s českou kulturou, ohlašovala se hluboká krize v organismu národa. V buržoazní republice se celá avantgardní kulturní fronta stala politickou opozicí a přešla na pozice socialismu. V letech socialistické výstavby se zase celá progresivní kulturní fronta postavila proti deformacím a ohlašovala boj za obrodu socialismu. Je v zájmu politiky, aby pozorně sledovala vývoj kultury, aby jej plně podporovala, a to i tehdy a právě tehdy, vystupuje-li kultura jako oponent politiky.

Česká kultura si vydobyla uznání nejen doma, ale i za hranicemi. Je tomu tak proto, že zůstávala vždycky těsně spjata se životem a prací svého lidu, ale že přitom nikdy nepropadala nacionální omezenosti, naopak spojovala národní rysy se světovou orientací a dovedla si osvojit nové a pokrokové inspirace, ať přicházely odkudkoliv. Svobodná tvorba kulturních hodnot, všestranný rozmach vědy a vzdělanosti, zprostředkování kultury nejširším vrstvám lidu bude stále v centru pozornosti české politiky.

Současná doba vysoko vyzdvihla význam tisku, rozhlasu a televize a učinila je spolutvůrci politiky, společenského pohybu, národního usilování. Máme zabezpečenu svobodu slova, která otevřela dokořán mocné zdroje lidové iniciativy a politické aktivity. Právě svoboda slova a zrušení jakékoliv cenzury tisku jsou nejvýraznějším znakem našeho demokratizačního procesu, protože staví celý tento proces pod neustálou kontrolu všeho lidu. Česká politika se bude již trvale odehrávat před celým veřejným míněním národa, nikoliv v uzavřených kabinetech, jak tomu donedávna bývalo. I v tom je záruka, že to bude politika lidová, střežící zájmy národa a státu.

Zvlášť významné místo připadá české kulturní frontě při řešení otázek vztahů českého a slovenského národa. Kulturní vztahy mezi oběma národy předcházely už v minulém století vztahům politickým a pomáhaly vytvářet vědomí bratrské sounáležitosti a společného osvobozovacího boje. Slovenské kulturní prostředí se velmi zasloužio o kontinuitu českého husitství, reformace a obrození, jak ji pochopil ideolog české národní filosofie a historik František Palacký. Slováci Jan Kollár a Pavel Josef Šafařík mají nemalý podíl na tvorbě české obrozenské kultury. Česko-slovenská kulturní vzájemnost je očividnou realitou a trvalou hodnotou.

Existence těsných kulturních vztahů vedla kdysi Čechy k falešné představě o jednotném národě československém a odtud k politickým závěrům, upírajícím Slovákům národní svébytnost a státní rovnoprávnost. Tzv. čechoslovakismus jako oficiální ideologie první republiky byl pláštíkem pro politické potlačování slovenského národa. Tato etapa je dnes překonána. Slovenská kultura je rovnoprávnou partnerkou české kultury a prokázala, že výhodou není nějaká nadnárodní uniformita, nýbrž naopak odlišnost a relativní samostatnost obou kultur, jejich vzájemné střetání, doplňování a obohacování.

Při formulování úkolů české politiky nelze obejít otázky světového názoru našich občanů, vztahy vědy a náboženství, státu a církví. V našich národních dějinách hrály tyto otázky nemalou úlohu a často vyústily v konflikty a zápasy. Socialismus je řádem založeným na vědě a jeho vývoj musí být spjat s pokrokem vědy. Avantgardní síly socialismu vyznávají ateistický světový názor, avšak pro konkrétní činnost v socialistické výstavbě tvoří jednotu všichni občané bez rozdílu přesvědčení. Naše Národní fronta je živým dokladem praktického sjednocení všech politicky angažovaných lidí, komunistů i nekomunistů, bezvěrců i věřících. Vztahy mezi státem a církvemi se postupně normalizují, pozbývají napětí a dramatičnosti minulých let. Česká národní rada může i v tomto směru sehrát pozitivní úlohu. Vždyť jde o to, aby každý poctivý český člověk pochopil, co je v naší politice hlavní, rozhodující a společné, čemu má zasvětit své schopnosti a síly.