Z provádění navrhovaného zákona nevzejdou pro státní rozpočet žádné nové náklady. Zejména v důsledku zvýšení hranice pro přiznání bolestného lze předpokládat určité úspory.

Podle zákona č. 150/1961 Sb. odpovídala za škodu vzniklou pracovním úrazem organizace (podnik), u níž byl pracovník v době úrazu v pracovním poměru, za předpokladu, že k úrazu došlo při výkonu zaměstnání nebo v přímé souvislosti s ním. Výklad pojmu "výkonu zaměstnání a přímé souvislosti s ním" byl obsažen v § 1 prováděcí vyhlášky č. 7/1962 Sb. Výkonem zaměstnání se rozuměl výkon práce, který svým druhem a zaměřením spadal do činnosti organizace. Nová úprava zavádí místo toho pojem "plnění pracovních úkolů" a přímou souvislost s tímto plněním.

Výklad těchto pojmů bude obsažen v prováděcí vyhlášce. Počítá se s tím, že za plnění pracovních úkolů bude považována vedle výkonu pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru i jiná činnost vykonávaná na příkaz organizace, včetně činnosti, která je předmětem pracovní cesty, a dále též činnost konaná pro organizaci na podnět společenské organizace nebo spolupracovníků, popřípadě i činnost konaná pro organizaci z vlastní iniciativy, pokud k ní pracovník nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nekoná proti výslovnému zákazu organizace. Za podmínek, které budou stanoveny v prováděcí vyhlášce, bude v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů též činnost, která napomáhá k plnění politických, hospodářských a sociálních úkolů organizace, např. cvičení Lidové milice, a úkony obvyklé během práce, popřípadě nutné před začátkem práce nebo po jejím skončení, s výjimkou stravování. Za činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů se bude považovat též školení pracovníků organizace organizované vedením organizace nebo společenskou organizací, popřípadě nadřízeným orgánem organizace a školení pro funkcionáře společenské organizace za podmínek uvedených v prováděcí vyhlášce Ústřední rady odborů. Za přímou souvislost s plněním pracovních úkolů bude považována např. také cesta v areálu organizace na svačinu nebo oběd a zpět, i když úraz v důsledku vlastního stravování odškodňován nebude, a cesta k lékaři po pracovním úrazu nebo za účelem poskytnutí první pomoci.

Návrh přejímá dosavadní ustanovení, podle něhož není pracovním úrazem úraz, který se přihodí pracovníkovi na cestě do zaměstnání a zpět. Poslední odstavec tohoto paragrafu má za účel zdůraznit, že jde o odpovědnost za výsledek, že tedy organizace odpovídá za škodu způsobenou pracovním úrazem postiženému pracovníkovi i tehdy, když sama neporušila žádné bezpečnostní předpisy.

Nová úprava přejímá, pokud jde o úplné zproštění odpovědnosti organizace za pracovní úraz, ustanovení § 3 zákona č. 150/1961 Sb. Organizace se tedy zprostí zcela odpovědnosti za pracovní úraz, prokáže-li, že k němu došlo výhradně tím, že pracovník porušil svým zaviněním předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečné práce. Návrh rovněž předpokládá, že organizace řádně seznámí pracovníka s bezpečnostními předpisy, jakož i to, že organizace bude povinna dodržování předpisů a pokynů k zajištění bezpečné práce soustavně vyžadovat a kontrolovat. Pokud by organizace pracovníka s předpisy řádně seznámila, jejich dodržování by však soustavně nekontrolovala, nemohla by se zcela zprostit odpovědnosti. Soustavnou kontrolou a soustavným vyžadováním dodržování bezpečnostních předpisů ze strany organizace je třeba zpravidla rozumět kontrolní činnost prováděnou podle směrnic nadřízeného orgánu, jak pokud jde o její způsob, tak i o její rozsah. Pokud nejsou takové směrnice vydány, platí zásada, že za soustavnou kontrolu a soustavné vyžadování je nutno pokládat pravidelně se opakující dozor ze strany nadřízeného pracovníka na dodržování bezpečnostních předpisů.

Nedostatek soustavné kontroly a vyžadování dodržování bezpečnostních předpisů ze strany organizace je nutno považovat za porušení konkrétního bezpečnostního předpisu organizací, která by tedy v důsledku toho rovněž odpovídala za úraz. Organizace by se v tomto případě mohla zprostit odpovědnosti pouze zčásti. Stejně by tomu bylo tehdy, kdyby jednou z příčin pracovního úrazu bylo vedle porušení bezpečnostního předpisu ze strany pracovníka (při dodržení povinnosti řádného seznámení a soustavné kontroly a vyžadování dodržování předpisů) porušení bezpečnostního předpisu ze strany organizace. Organizace by zprostila odpovědnosti pouze v rozsahu míry zavinění na pracovním úrazu ze strany pracovníka.

Návrh nadále nepočítá s dosavadním ustanovením § 2 zákona č. 150/1961 Sb., podle něhož byla organizace povinna nahradit pracovníkovi vždy vyšší část škody než část, kterou nesl pracovník, pokud bylo další příčinou pracovního úrazu vedle porušení bezpečnostního předpisu ze strany pracovníka také porušení předpisů organizací. To znamená, že podle návrhu bude rozsah odpovědnosti organizace záviset na míře zavinění pracovníka. Navrhovaná změna přispěje ke zvýšení výchovného účinku úpravy odškodňování pracovních úrazů.

Ve srovnání s dosavadním stavem zavádí návrh dále nový důvod pro částečné zproštění odpovědnosti.

Dosud se organizace zprostila odpovědnosti za pracovní úraz zcela nebo zčásti, prokázala-li, že pracovník porušil svým zaviněním konkrétní bezpečnostní předpis nebo příkaz, zákaz a jiný pokyn k zajištění bezpečné práce, ač s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly kontrolovány a vyžadovány.

Nově se zprostí organizace odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že k úrazu došlo proto, že pracovník, ač neporušil bezpečnostní předpisy, počínal si v rozporu s obvyklým způsobem chování lehkomyslně tak, že si musel uvědomit možnost úrazu. Při rozhodování, zda skutečně šlo u pracovníka o takové počínání, které by bylo možno posoudit jako lehkomyslné jednání - riskování, bude nutno postupovat vždy tak, aby takové jednání bylo prokázáno pracovníkovi na základě skutečností objektivně zjištěných při šetření příčin úrazu. Přitom bude nutné přihlédnout vždy k pracovníkově kvalifikaci a jeho zkušenostem, takže určité počínání bude moci být posouzeno u staršího, kvalifikovaného pracovníka jako jednání lehkomyslné, a totéž jednání u mladého pracovníka krátce po vyučení jako neopatrnost. Opilost bude možno považovat v některých případech za porušení bezpečnostních předpisů (např. v případech, na které dopadá § 10 zákona č. 120/1962 Sb., o boji proti alkoholismu), v jiných případech půjde o lehkomyslnost.

Při posuzování těchto otázek bude zapotřebí vždy dále přihlédnout k tomu, zda určité jednání, které má být kvalifikováno jako jednání lehkomyslné, není jednáním v závodě obvyklým. V tom případě by nemohlo jít u pracovníka o lehkomyslné jednání již proto, že takové jednání je všeobecně na pracovišti ze strany vedení trpěno, takže se pracovníci mohou domnívat, že jejich počínání není nesprávné. Bude-li v závodě při projednávání pracovních úrazů dodržen uvedený postup, bude zachována i hlavní zásada odškodňování pracovních úrazů, podle níž nemá být riziko práce přenášeno na pracující. Pokud se tedy pracovník dopustí pouze běžné neopatrnosti a dojde u něho k úrazu, který se může stát každému pracovníkovi, nebylo by možno použít tohoto nového zprošťovacího důvodu.

Pokud organizace pracovníkovi prokáže, že jednal vědomě lehkomyslně v rozporu s obvyklým způsobem chování, nemůže se zprostit odpovědnosti za škodu plně, nýbrž jen částečně a bude povinna uhradit pracovníkovi nejméně jednu třetinu škody. Přesná výše náhrady v konkrétním případě bude musit být stanovena po bedlivém uvážení všech okolností úrazu. Zejména bude nutno zvažovat, zda byl pracovník na nebezpečný způsob práce upozorňován. Odpovědnost organizace vyjádřená minimálně jednou třetinou škody je odůvodněna zejména tím, že organizace by měla u prací nebezpečnější povahy vždy buď dát pracovníkovi individuální pokyn, jak při práci postupovat, nebo vydat pravidla bezpečné a zdravotně nezávadné práce pro taková riziková pracoviště.

Návrh přejímá ustanovení § 27 zákona čís. 150/1961 Sb., podle něhož se nemůže organizace při posuzování, zda pracovník porušil bezpečnostní předpisy, dovolávat jen obecných ustanovení, podle nichž si má každý pracovník počínat tak, aby neohrožoval zdraví své a zdraví jiných. Toto vykládací pravidlo má rovněž zajistit, aby riziko práce nebylo přenášeno na pracující, a má působit na organizace v tom směru, aby zabezpečovaly řádné školení svých pracovníků o konkrétních bezpečnostních předpisech, které mají vztah k práci, kterou pracovníci vykonávají.

Škodou, která hrozí organizaci (§ 5); není míněna škoda, která organizaci může vzniknout v důsledku neplnění plánu. Není proto možné dovolávat se tohoto ustanovení u úrazů, k nimž dojde nedodržováním bezpečnostních předpisů nebo lehkomyslnou prací při dohánění plánu, tzv. šturmování apod.

Návrh přijímá v podstatě dosavadní úpravu a stanoví, že postižený pracovník má nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením a náhradu věcné škody. Nárok na náhradu věcné škody mohl dosud pracovník uplatňovat pouze podle ustanovení občanského zákoníku.

Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti se podle nové úpravy poskytuje pracovníkovi obdobně jako dosud v rozsahu rozdílu mezi průměrným čistým výdělkem před pracovním úrazem a nemocenským, které pracovník pobírá po dobu pracovní neschopnosti. V prováděcí vyhlášce bude tato zásada zpřesněna v tom směru, že nemocenským se rozumí jeho plná vaše podle § 18 zákona č. 54/1956 Sb. Nebude se tedy přihlížet k případnému snížení nemocenského z důvodů opilosti, porušení léčebného řádu a z důvodu ústavního ošetřování svobodného, rozvedeného nebo ovdovělého pracovníka, který neplní vůči nikomu vyživovací povinnost.

K rozdílu proti dosavadní úpravě dochází u náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopností. Návrh odpoutává tuto náhradu škody od úzké závislosti na důchodovém zabezpečení v tom směru, že nadále nebude nutno zjišťovat a vyměřovat tzv. invalidní důchod v nejvyšší výměře a zkoumat, zda průměrný výdělek pracovníka před pracovním úrazem nepřesahoval nejméně o 10% tento důchod.

Podle návrhu činí náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě rozdíl mezi čistým průměrným výdělkem pracovníka před pracovním úrazem nebo před zjištěním nemoci z povolání a jeho čistým výdělkem po skončení pracovní neschopnosti s připočtením případného hrubého invalidního nebo částečného invalidního důchodu, poskytovaného v souvislosti s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání podle předpisů o sociálním zabezpečení. Návrh však přejímá dosavadní stav, podle něhož se poskytuje náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (na rozdíl od náhrady škody po dobu pracovní neschopnosti, která není ničím omezena) u pracovníků konajících práce zařazené podle předpisů o sociálním zabezpečení do I. pracovní kategorie do částky 2200 Kčs, do II. pracovní kategorie do částky 1800 Kčs a do III. pracovní kategorie do částky 1600 Kčs měsíčně.

Účelně vynaloženými náklady, spojenými s léčením, je třeba rozumět např. náklady na cesty rodiny postiženého pracovníka za ním do nemocnice, náklady za manipulační poplatek za vystavení receptu apod.

Návrh obsahuje zmocnění pro ministerstvo zdravotnictví, aby stanovilo, u kterých nemocí z povolání bude pracovníkům poskytována náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jen do doby, kdy bude postižený pracovník převeden na jinou přiměřenou práci odpovídající jeho kvalifikaci a zdravotnímu stavu: Půjde především o pracovníky postižené průmyslovými otravami nebo ekzémy, po jejichž vyléčení je pracovník zcela zdráv a schopen jakékoliv práce v jiném prostředí.

Návrh přejímá dosavadní úpravu, podle níž se poskytuje náhrada za bolest a náhrada za ztížení společenského uplatnění, které vznikly postiženému pracovníkovi následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, a to jednorázově.

Náhrada věcné škody se poskytuje pracovníkovi buď uvedením v předešlý stav (fyzickou náhradou škody), nebo v penězích, přičemž při určení výše náhrady je nutno vycházet z ceny věci v době poškození po odečtení případného opotřebení. Věcnou škodou je i škoda, kterou utrpěl postižený pracovník odcizením nebo ztrátou věci (peněz), pokud pozbyl při úrazu možnosti tyto věci opatrovat.

Návrh předpokládá, že při úmrtí pracovníka v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání bude organizace povinna poskytnout vedle náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s jeho léčením jako dosud náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem, náhradu nákladů na výživu pozůstalých a jednorázové odškodnění pozůstalým. Přitom se náklady spojené s léčením a s pohřbem hradí tomu, kdo tyto náklady účelně vynaložil. Nadále se vychází ze zásady, že od nákladů spojených s pohřbem je nutno odečíst pohřebné vyplacené podle předpisů o nemocenském pojištění.

Nárok na náhradu nákladů na výživu pozůstalých je v návrhu řešen nově v důsledku odpoutání nové úpravy odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání od úzké závislosti na důchodovém zabezpečení. Nadále nebude již vyměřován vdovám a sirotkům vdovský a sirotčí důchod z invalidního důchodu pracovníka v nejvyšší výměře. Organizace bude poskytovat náhradu nákladů na výživu ve formě peněžitého důchodu. Přitom se bude vycházet z průměrného výdělku zemřelého pracovníka, nejvýše však z částek 2200 Kčs, 1800 Kčs a 1600 Kčs měsíčně podle pracovních kategorií. Na náhradu se započtou dávky důchodového zabezpečení bez odečtení zvláštní daně z důchodu.

Jednorázové odškodnění pozůstalých je v návrhu upraveno obdobně jako v zákoně č. 150/1961 Sb., může však být přiznáno i rodičům.

Za žáky základních devítiletých škol a středních škol se považují i žáci a studenti škol s celodenní péčí, škol internátních a škol pro mládež vyžadující zvláštní péče, popřípadě mládež v domovech mládeže s ochrannou výchovou nařízenou soudem, které se při ochranné výchově dostává základního nebo středního vzdělání, anebo která je v učebním poměru. Totéž platí i o žácích a studentech vychovávaných v mimoškolních výchovných zařízeních.

Počítá se s tím, že v prováděcí vyhlášce bude blíže vymezen okruh osob, jejichž nároky na odškodnění se budou řídit ustanoveními tohoto zákona tak, že půjde zejména o občany plnící veřejné funkce pro národní výbory, o funkcionáře společenských organizací, soudce, členy advokátních organizací, brigádníky, příslušníky dobrovolných jednotek požární ochrany; příslušníky báňské záchranné služby; dobrovolné příslušníky civilní obrany, zdravotníky Československého červeného kříže, dárce krve a další. Za občany plnící veřejné funkce nutno považovat i aktivisty národních výborů a dobrovolné pracovníky státní ochrany přírody.

Nároky na náhradu škody bude nutno jako dosud uplatňovat u organizace. To platí i v případě, že nároky uplatňují pozůstalí. Závodní výbor základní organizace Revolučního odborového hnutí, který ve smyslu § 3 vyhlášky č. 83/1961 Sb. musí projednat každý pracovní úraz, má postiženého pracovníka upozornit, jaké nároky a v jakém rozsahu může uplatnit. Zejména musí pracovníka také upozornit na to, že uplatněním nároku u organizace se nepřerušuje ani nestaví běh promlčecí lhůty, takže kdyby organizace nárok včas neuspokojila, musel by jej uplatnit do stanovené promlčecí lhůty u rozhodčího orgánu nebo soudu. Také vedení organizace by nemělo čekat, až postižený pracovník nárok uplatní. Jakmile projedná případ se závodním výborem, mělo by se postarat, aby oprávněné nároky postiženého, popřípadě pozůstalých byly urychleně uspokojeny. Lhůta 30 dnů k projednání se závodním výborem je sice jen lhůtou pořádkovou, neměla by však být překračována.

Návrh nově upravuje promlčení nároků na odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání tak, že nároky se promlčí, nebudou-li uplatněny v rozhodčím nebo soudním řízení do jednoho roku ode dne, kdy se postižený pracovník, popřípadě pozůstalí dověděli o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Tím se prakticky prodlužuje dosavadní šestiměsíční subjektivní promlčecí doba na celý rok a ruší se objektivní tříletá promlčecí doba počítaná ode dne úrazu nebo od zjištění nemoci z povolání. Promlčecí doba se podle návrhu staví, jestliže poškozený uplatnil svůj nárok v rozhodčím nebo soudním řízení včas a v zahájeném řízení řádně pokračoval. Nároky na náhradu za ztrátu na výdělku, za bolest a ztížení společenského uplatnění, nákladů spojených s léčením a za věcnou škodu jsou samostatnými dílčími nároky postiženého. Proto se také promlčují samostatně.

Tímto ustanovením se odstraňují dosavadní pochybnosti, zda nároky pracovníka na odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zanikají jeho smrtí. Stanoví se tu, v souladu s občanským zákoníkem, že pracovníkovy nároky, s výjimkou jeho osobních nároků na bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění, jeho smrtí nezanikají a stávají se součástí dědictví.

Návrh přejímá dosavadní úpravu § 24 zákona č. 150/1961 Sb., podle níž lze požadovat na postiženém pracovníku i na pozůstalých vrácení nesprávně nebo omylem vyplacených částek na náhradu škody pouze tehdy, jestliže věděli nebo musili z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. Přitom se nově stanoví, že organizace může požadovat takové částky nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy omyl zjistila, nejpozději však do tří let od jejich výplaty. Jestliže došlo k uvedenému omylu a nárok na vrácení vyplacených částek není možno uplatnit, měla by organizace požadovat podle ustanovení zákona č. 71/1958 Sb. náhradu škody, která jí tím vznikla, od pracovníků, kteří jí tuto škodu způsobili.

Návrh nově upravuje vzájemné nároky organizací při nemocech z povolání, a to tak, aby u pracovníků, kteří pracovali v různých organizacích za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, nenesla celou náhradu škody jen organizace, u které byl pracovník takto naposledy zaměstnán. Proto se jí přiznává právo, aby požadovala na ostatních organizacích úhradu poměrné části náhrad vyplacených pracovníku podle délky doby, po kterou u nich pracovník pracoval za uvedených podmínek. Tím se vyhovuje námětům, které v tomto směru uplatňovala řada podniků, zejména z odvětví paliv.

Návrh nevylučuje možnost uzavírat mezi organizacemi dohody o tzv. refundování vyplacených náhrada Bude to praktické např. v případě, kdy organizace zahraničního obchodu vyšle na práce do ciziny pracovníky,.kteří zůstávají v pracovním poměru u jiné tuzemské organizace. Případný úraz při práci v cizině odškodní podle našich předpisů organizace, u níž je postižený v pracovním poměru. Tato organizace se však může dohodnout s organizací zahraničního obchodu, že jí uhradí veškeré náklady spojené s tímto úrazem.

Ustanovení § 23 umožňuje, aby výše přiznaných nebo dohodnutých nároků byla upravena podle změněných poměrů na straně postiženého, a to jak na návrh organizace, tak i na návrh postiženého pracovníka. Tím bude např. umožněno přihlédnout ke snížení výdělku postiženého pracovníka v důsledku zhoršení jeho zdravotního stavu a přiznat mu dodatečně vyšší náhradu za ztrátu na výdělku.

V § 24 a 26 se přejímá dosavadní stav.

V § 25 se k odstranění pochybností stanoví, že invalidním důchodem, částečným invalidním důchodem a důchodem pozůstalých se rozumějí důchody bez odečtení případné zvláštní daně z důchodu. Jde o vykládací pravidlo, podle něhož je třeba v souladu s platnými předpisy o sociálním zabezpečení postupovat i tehdy, jestliže některý z uvedených důchodů byl přiznán v souvislosti s odškodněním podle dosavadních předpisů o náhradě škody při pracovních úrazech a nemocech z povolání a podléhá podle předpisů o sociálním zabezpečení zvláštní dani z důchodu.

V přechodných ustanoveních návrhu je vyjádřena na rozdíl od dosavadní úpravy zásada, že nový zákon se nevztahuje na případy, k nimž došlo před počátkem jeho účinnosti, i když o nich ještě nebylo rozhodnuto. Proto úrazy, k nimž dojde přede dnem počátku jeho účinnosti, a nemoci z povolání, které budou zjištěny před tímto dnem, budou odškodněny podle dosavadních předpisů. Jediná výjimka z této zásady spočívá v tom, že výše nároků na náhradu za ztrátu na výdělku a výše nároků pozůstalých na ušlou výživu bude posuzována již podle nového zákona, jestliže o těchto nárocích bude rozhodováno až po počátku jeho účinnosti. Odpovědnost organizace, jakož i ostatní nároky postižených pracovníků nebo pozůstalých, budou se však i v těchto případech řídit dosavadními předpisy.

V Praze dne 30. prosince 1964.

Předseda vlády:

v z. inž. Šimůnek v. r.