Národní shromáždění Československé socialistické republiky 1965

IV. volební období

17

Vládní návrh

Zákon

ze dne .......................... 1965

o odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání

Soustavné prohlubování péče o bezpečnost a ochranu zdraví při práci vyžaduje, aby organizace zajišťovaly svým pracovníkům pracovní podmínky, v nichž pracující mohou plnit své pracovní úkoly bez ohrožení života a zdraví, a aby tak vytvářely předpoklady pro účinnou úrazovou prevenci. Pracovníci přispívají k dosažení tohoto cíle tím, že důsledně plní povinnosti ukládané jim předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci.

Významným přínosem pro zvýšení úrazové prevence je i úprava odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání. Má-li se však tato úprava stát účinným nástrojem výchovy pracujících k bezpečné práci, je třeba, aby posílila vědomi větší odpovědnosti a kázně jak vedoucích pracovníků, tak ostatních pracujících a aby se v ní výrazně uplatnila hmotná zainteresovanost celého kolektivu pracovníků na vytváření nejpříznivějších podmínek pro bezpečnou práci, což bude významné zejména v podmínkách nového řízení národního hospodářství.

Odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání vycházející z těchto zásad musí též zajistit, aby pracující, kteří utrpí při práci úraz, se mohli vrátit do pracovního procesu a podílet se tak podle svých schopností na vytváření hodnot pro společnost a aby při poškození na zdraví byla jim i jejich rodinám zajištěna dostatečná životní úroveň.

K dosažení těchto cílů Národní shromáždění Československé socialistické republiky se usneslo na tomto zákoně:

Oddíl I

Úvodní ustanovení

§ 1

(1) Organizace je povinna pracovníka, který byl poškozen na zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, po skončení jeho pracovní neschopnosti zaměstnávat na jeho původním pracovním místě nebo na takovém pracovním místě, kde druh požadované práce a pracovní podmínky jsou pro něj vhodné vzhledem k jeho schopnostem a jeho zdravotnímu stavu a kde pracovník, i když jeho pracovní schopnost je změněna, může dosahovat výdělku, který měl před pracovním úrazem nebo zjištěním nemoci z povolání.

(2) Nemůže-li organizace takové pracovní místo poskytnout, je povinna opatřit je pracovníku ve spolupráci s okresním národním výborem v jiné organizaci.

(3) Utrpěl-li pracovník pracovní úraz nebo byla-li u něho zjištěna nemoc z povolaní a organizace odpovídá podle dalších ustanovení za škodu tím vzniklou, je při nesplnění povinností stanovených v předchozích odstavcích povinna vzniklou škodu pracovníku nahradit.

Oddíl II.

Náhrada škody vzniklé z pracovních úrazů a nemoci z povolání

Odpovědnost za vzniklou škodu

§ 2

(1) Došlo-li u pracovníka při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví anebo k jeho smrti úrazem (dále jen "pracovní úraz"), odpovídá za škodu tím vzniklou organizace, u níž byl pracovník v době úrazu v pracovním poměru.

(2) Za škodu způsobenou pracovníku nemocí z povolání odpovídá organizace, u níž pracovník pracoval naposledy před jejím zjištěním v pracovním poměru za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v předpisech o sociálním zabezpečení, jestliže vznikly za podmínek uvedených v těchto předpisech. [příloha č. 1 k vyhlášce č. 102/1964 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení]

(3) Pracovním úrazem není úraz, který se pracovníku přihodil na cestě do zaměstnání a zpět.

(4) Organizace je povinna nahradit škodu, i když dodržela povinnosti vyplývající z předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, pokud se odpovědnosti nezprostí podle § 3.

§ 3

(1) Organizace se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda byla způsobena výhradně tím, že postižený pracovník svým zaviněním porušil předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány.

(2) Organizace se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že

a) postižený pracovník porušil svým zaviněním předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, a že toto porušení bylo jednou z příčin škody,

b) pracovníku vznikla škoda proto, že si počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ač neporušil předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně a musel si přitom být vzhledem k své kvalifikaci a zkušenostem vědom, že si může přivodit úraz nebo nemoc z povolání.

(3) Při posuzování, zda pracovník porušil předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci (odstavec 1 a odstavec 2 písm. a), není možno dovolávat se jen všeobecných ustanovení, podle nichž si má každý počínat tak, aby neohrožoval zdraví své a zdraví jiných.

(4) Za lehkomyslné jednání (odstavec 2 písm. b) nelze považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.

§ 4

Zprostí-li se organizace odpovědnosti zčásti (§ 3 odst. 2), určí se část škody, kterou nese pracovník, podle míry jeho zavinění; v případě uvedeném v § 3 odst. 2 písm. b) uhradí však organizace alespoň jednu třetinu škody.

§ 5

Organizace se nemůže zprostit odpovědnosti, utrpěl-li pracovník pracovní úraz při odvracení škody hrozící této organizaci nebo nebezpečí přímo hrozícího životu nebo zdraví.

Způsob a rozsah náhrady škody

§ 6

Pracovníku, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je organizace povinna v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, poskytnout náhradu za

a) ztrátu na výdělku,

b) bolest a ztížení společenského uplatnění,

c) účelně vynaložené náklady spojené s léčením,

d) věcnou škodu.

§ 7

Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti pracovníka činí rozdíl mezi průměrným výdělkem pracovníka před pracovním úrazem nebo před zjištěním nemoci z povolání a nemocenským.

§ 8

(1) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti anebo při uznání plné nebo částečné invalidity činí rozdíl mezi průměrným výdělkem pracovníka před pracovním úrazem anebo před zjištěním nemoci z povolání a jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu. K zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost se nepřihlíží.

(2) Náhrada za ztrátu na výdělku spolu s výdělkem postiženého pracovníka a případným invalidním nebo částečným invalidním důchodem poskytovaným při pracovním úrazu nesmí přesáhnout u pracovníka konajícího v době pracovního úrazu nebo zjištění namoci z povolání práce zařazené podle předpisů o sociálním zabezpečení do I. pracovní kategorie částku 2 200 Kčs měsíčně, do II. pracovní kategorie částku 1800 Kčs měsíčně a do III. pracovní kategorie částku 1000 Kčs měsíčně.

(3) Pracovníku, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, která mu byla zajištěna (§ 1), přísluší náhrada za ztrátu na výdělku podle předchozích odstavců pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před pracovním úrazem nebo zjištěním nemoci z povolání a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna.

(4) Ministerstvo zdravotnictví může v dohodě s Ústřední radou odborů stanovit, při kterých nemocech z povolání náleží po jejich vyléčení náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jen po určitou dobu, a vymezit délku této doby.

§ 9

Náhrada za bolest a za ztížení společenského uplatnění, které vznikly pracovníku následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, se poskytují jednorázově.

§ 10

(1) Vznikla-li pracovníku následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání věcná škoda, hradí se jen skutečná škoda, a to v penězích, pokud ji organizace neodčiní uvedením v předešlý stav.

(2) Při určení výše škody na věci se vychází z její ceny v době poškození.

§ 11

(1) Jestliže pracovník následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zemřel, je organizace povinna v rozsahu své odpovědnosti poskytnout

a) náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s jeho léčením,

b) náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem,

c) náhradu nákladů na výživu pozůstalých,

d) jednorázové odškodnění pozůstalých.

(2) Nároky vyplývající z předchozího odstavce nejsou závislé na tom, zda postižený pracovník uplatnil ve stanovené lhůtě své nároky na náhradu škody.

§ 12

Náklady spojené s léčením a náklady spojené s pohřbem se hradí tomu, kdo tyto náklady vynaložil. Od nákladů spojených s pohřbem se odečte pohřebné poskytnuté podle předpisů o nemocenském pojištění.

§ 13

(1) Náhrada nákladů na výživu pozůstalých náleží pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat.

(2) Při výpočtu této náhrady se vychází z průměrného výdělku zemřelého; přitom se však nepřihlíží k částce, o kterou tento průměrný výdělek přesahuje hranice uvedená v § 8 odst. 2.

(3) Náhrada nákladů náleží, pokud není hrazena dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu. U těchto dávek se nepřihlíží k částce, která odpovídá výši přídavků na děti dříve poskytovaných.

§ 14

Jednorázové odškodnění náleží manželovi, manželce a dítěti, které má nárok na sirotčí důchod. Dítěti náleží ve výši 5000 Kčs, ostatním oprávněným ve výši po 3000 Kčs. V odůvodněných případech lze jednorázové odškodnění ve výši 3000 Kčs přiznat též rodičům zemřelého.

§ 15

(1) Nároky na náhradu škody podle ustanovení tohoto oddílu náleží též při pracovních úrazech a nemocech z povolání učňů, členů výrobních družstev, členů jednotných zemědělských družstev, příslušníků ozbrojených sil a příslušníků bezpečnostních sborů ministerstva vnitra, studentů vysokých škol a vědeckých (uměleckých) aspirantů, žáků základních devítiletých a středních škol, jakož i osob, které jsou činny pro socialistické organizace v poměru obdobném pracovnímu poměru nebo poměru člena jednotného zemědělského družstva, a jiných osob, o kterých to stanoví Ústřední rada odborů.

(2) Osobám uvedeným v předchozím odstavci odpovídá za škodu organizace, pro kterou byly činny.

(3) U osob povolaných k službě v ozbrojených silách, jejichž pracovní poměr vůči organizaci po dobu této služby trvá, jsou ministerstva národní obrany a vnitra povinna spolupracovat při umísťování těchto osob podle § 1.

§ 16

Nárok na náhradu škody se uplatňuje u organizace. Organizace je povinna náhradu škody projednat se závodním výborem základní organizace Revolučního odborového hnutí, a to nejpozději do 30 dnů od uplatnění nároku u organizace. Nedošlo-li k tomuto projednání, není tato skutečnost na překážku tomu, aby byl projednán spor a aby o něm bylo rozhodnuto.

§ 17

Jakékoli úmluvy mezi pracovníkem a organizací nebo prohlášení, jimiž se pracovník předem vzdává svých práv upravených tímto zákonem, jsou nepřípustné a neplatné.

§ 18

(1) Nárok na náhradu škody se promlčí, nebyl-li uplatněn u rozhodčího orgánu, popřípadě u soudu, do jednoho roku ode dne, kdy se poškozený dověděl, jakou má škodu a kdo za ni odpovídá.

K promlčení přihlédne rozhodčí orgán nebo soud, jen bude-li namítnuto. Uplatní-li poškozený nárok u rozhodčího orgánu nebo soudu a v zahájeném řízení řádně pokračuje; promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení.

§ 19

Nároky pracovníka na náhradu škody, s výjimkou nároků na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, jeho smrtí nezanikají a stávají se součástí dědictví.

Oddíl III.

Ustanovení společná

§ 20

Jestliže byly částky určené na náhradu škody vyplaceny nesprávně nebo omylem, lze je požadovat zpět, jen jestliže poškozený věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. Organizace může požadovat vrácení těchto částek do jednoho roku ode dne, kdy zjistila, že částky byly určeny omylem nebo že; byly nesprávně vyplaceny, nejdéle však do tří let od jejich výplaty.

§ 21

(1) Organizace, která nahradila poškozenému škodu, má nárok na náhradu vůči tomu, kdo poškozenému za takovou škodu odpovídá podle občanského zákoníku, a to v rozsahu odpovídajícím míře této odpovědnosti vůči poškozenému, pokud nebylo předem dohodnuto jinak.

(2) Jde-li o náhradu škody při nemoci z povolání, má organizace, která škodu nahradila, nárok na náhradu vůči všem organizacím, u nichž postižený pracovník pracoval v pracovním poměru za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen, a to v rozsahu odpovídajícím době, po kterou pracoval u těchto organizací za uvedených podmínek.

§ 22

Pokud tento zákon nebo předpisy podle něho vydané nestanoví jinak, platí podpůrně ustanovení občanského zákoníka.

§ 23

Změní-li se podstatně poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, může se poškozený i organizace domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě povinností.

§ 24

(1) Předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci jsou předpisy na ochranu života a zdraví pracovníků, hygienické a protiepidemické předpisy, technické normy, dopravní předpisy, předpisy o ochraně proti požárům a předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušinami, zbraněmi, jedy, látkami škodlivými zdraví a látkami radioaktivními, pokud upravují podmínky týkající se ochrany života a zdraví.

(2) Za předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci se považují i pravidla o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci vydaná ústředním orgánem nebo vydaná organizací s předchozím souhlasem závodního výboru základní organizace Revolučního odborového hnutí; u pravidel vydaných organizací se mimo to vyžaduje, aby byla uznána za předpis o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci také vyšším orgánem Revolučního odborového hnutí.

(3) Pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou konkrétní pokyny dané pracovníku jeho nadřízenými.

§ 25

Invalidním důchodem, částečným invalidním důchodem a důchodem pozůstalých se rozumějí tyto důchody bez odečtení případné zvláštní daně z důchodu.

§ 26

Povinnosti a práva organizace podle tohoto zákona má též každý, u něhož pracují osoby v pracovním poměru.

§ 27

(1) Ústřední rada odborů vydá v dohodě se zúčastěnými ústředními orgány předpisy potřebné k provedení tohoto zákona, ve kterých může též stanovit odchylky potřebné pro určení rozsahu náhrady škody a způsob jejího poskytování u učňů, studentů, žáků, pracovníků ve věku blízkém věku mladistvých, pracujících důchodců a osob uvedených v § 15.

(2) Ministerstvo zdravotnictví, Státní úřad sociálního zabezpečení a Ústřední rada odborů stanoví v dohodě s ostatními zúčastěnými ústředními orgány výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a upraví určování výše náhrady v jednotlivých případech.

(3) Ministerstva národní obrany a vnitra vydají v dohodě s Ústřední radou odborů předpisy k provedení tohoto zákona v oboru jejich působnosti; v těchto předpisech mohou též stanovit potřebné odchylky.

§ 28

(1) Nároky na náhradu škody z pracovního úrazu, k němuž došlo přede dnem počátku účinnosti tohoto zákona, a z nemoci z povolání, která byla zjištěna před tímto dnem, se posuzují podle dosavadních předpisů. Stejně se posuzují i nároky pozůstalých a osob odkázaných na výdělek postiženého pracovníka, který zemřel před tímto dnem. Nároky pracovníků na náhradu za ztrátu na výdělku a nároky pozůstalých na ušlou výživu, o nichž bude rozhodováno počínajíc tímto dnem, se však posuzují podle tohoto zákona.

(2) Ode dne počátku účinnosti tohoto zákona se dávky sociálního zabezpečení přiznávané v souvislosti s pracovními úrazy vyměřují jen ve výši vyplývající z předpisů o sociálním zabezpečení.

§ 29

Promlčecí doby, které počaly běžet přede dnem počátku účinnosti tohoto zákona, avšak do tohoto dne neskončily, skončí dnem 31. prosince 1965.

§ 30

Zrušuje se zákon č. 150/1961 Sb., o náhradách při úrazech a nemocech z povolání.

§ 31

Tento zákon nabývá účinnosti dnem ...................

Důvodová zpráva

Cílem zákona č. 150/1961 Sb., o náhradách při úrazech a nemocech z povolání, který nabyl účinnosti 1. února 1962, bylo upravit odškodňování úrazů a nemocí z povolání tak, aby úprava odpovídala hlavním zásadám zákona o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci č. 65/1961 Sb., tj. zásadě nedílné jednoty zabezpečování úkolů výroby a bezpečnosti při práci, zásadě osobní odpovědnosti všech orgánů, které řídí, organizují a kontrolují práci, za vytváření podmínek bezpečné a zdravotně nezávadné práce a zásadě nejširší bezprostřední účasti pracujících na zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Tato úprava odškodňování pracovních úrazů a nemoci z povolání měla přispívat k tomu, aby organizace i jednotliví pracovníci důsledně plnili všechny povinnosti na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a tak účinně působili ke snižování úrazovosti a k prohlubování péče o bezpečnou a zdravotně nezávadnou práci. Zákon č. 150/1961 Sb. dále sledoval, aby riziko práce nebylo přenášeno na pracovníky a aby pracovníkům, kteří utrpí pracovní úraz, nebo kteří budou postiženi nemocí z povolání, byla za případnou újmu poskytnuta náhrada.

Zkušenosti získané při provádění zákona č. 150/1961 Sb. ukázaly však některé nedostatky, které snižují jeho výchovný účinek, nevedou k prohlubování péče o úrazovou prevenci a mají za následek v některých případech i zneužívání výhod dosavadní úpravy. To platí zejména o okruhu zprošťovacích důvodů, který je příliš úzký, o určení přímé souvislosti s výkonem zaměstnání, která je zase vykládána příliš široce, takže se dnes odškodňují i některé úrazy, k nimž došlo při činnosti, která prakticky s výkonem zaměstnání již nesouvisí, a o přiznávání bolestného u nepatrných úrazů, u nichž se nikdy dříve bolestné nepřiznávalo.

Rovněž se ukázalo, že ani úprava tzv. regresů není v dosavadní formě dosti účinným prostředkem výchovy k zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v závodech. Tyto skutečnosti nakonec vedly k tomu, že úprava odškodňování pracovních úrazů provedená zákonem č. 150/1961 Sb. nesplnila uspokojivě svou funkci při úrazové prevenci.

Navrhovaná nová úprava, jejímž účelem je odstranit nedostatky, které bránily tomu, aby se dosavadní úprava stala opravdu účinným nástrojem úrazové prevence, vychází ze základní linie ÚV KSČ, že riziko právě nelze přenášet na pracovníky. Proto i nadále přejímá zásadu, že organizace odpovídá za každý úraz, k němuž dojde při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, pokud se organizace této odpovědnosti nezprostí z některého důvodu uvedeného přímo v zákoně. Zprošťovací důvody se upravují tak, že dojde-li k pracovnímu úrazu v důsledku běžné neopatrnosti, která se může stát každému i sebelepšímu pracovníku, nebo v důsledku rizika práce, organizace za pracovní úraz plně odpovídá.

Podle zákona č. 150/1961 Sb. se organizace mohla zprostit odpovědnosti za pracovní úraz nebo nemoc z povolání, jen když prokázala, že k úrazu došlo tím, že postižený svým zaviněním porušil předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci nebo příkazy, zákazy a jiné pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ač s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly kontrolovány a vyžadovány. Takto úzce pojatá možnost, aby se organizace zprostila odpovědnosti, ovlivňuje však dosti nepříznivě snahu odborové organizace i vedoucích pracovníků vychovávat pracující k tomu, aby při práci zachovávali důsledně jak bezpečnostní předpisy, tak i základní zásady bezpečného chování. Aby se v tomto směru posílil výchovný účel nové úpravy, byl do návrhu nového zákona pojat nový zprošťovací důvod uvedený v § 3 odst. 2 písm. b).

Správné uplatnění tohoto důvodu bude znamenat, že pracovník, který bude při práci postupovat vědomě lehkomyslně proti obvyklému způsobu chování, nedostane v případě pracovního úrazu plné odškodnění jako dosud, nýbrž jenom jeho část.

Rovněž ustanovení dosavadní úpravy, které zajišťuje, že dojde-li k pracovnímu úrazu v důsledku porušení bezpečnostních předpisů jal ze strany postiženého pracovníka, tak i ze strany organizace, musí dostat pracovník nejméně 51% náhrady škody, i když míra zavinění v jednotlivých případech tomuto podílu naprosto neodpovídá, působí z hlediska výchovy pracovníků v řadě případů negativně. To platí, zejména pokud jde o nošení ochranných pracovních prostředků. Toto zvýhodnění nevedlo pracovníky k dodržování bezpečnostních předpisů, a to zejména v případech, kdy odpovědní pracovníci organizace prováděli sice velmi často, ale nikoliv soustavně kontrolu. Ukazuje se proto, že bude správnější i v těchto případech odpovědnost organizace činit závislou na míře zavinění.

Nedostatkem dosavadní úpravy byla i složitost úpravy způsobu náhrady škody, především úpravy nároku na náhradu ušlého výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Dosavadní úprava omezuje výši náhrady této škody výši invalidního důchodu v nejvyšší výměře, popřípadě maximálními částkami, do nichž lze přiznat důchod v jednotlivých pracovních kategoriích: Omezení výše náhrady maximálními hranicemi 1600 Kčs, 1800 Kčs a 2200 Kčs měsíčně zajišťuje postiženým i jejich rodinám slušnou životní úroveň a lze je proto ponechat i v nové úpravě. Složitost dosavadní úpravy však vyplývala z omezení výše náhrady škody částkou odpovídající invalidnímu důchodu v nejvyšší výměře. S tím souviselo i ustanovení prováděcího předpisu, že se poskytuje náhrada až do výše původního výdělku, je-li původní výdělek alespoň o 10% vyšší než invalidní důchod v nejvyšší výměře. Právě tato velmi úzká vázanost na důchodové zabezpečení působila administrativně velké potíže, a to zejména v těch případech, kdy postiženému nebyl přiznán invalidní ani částečný invalidní důchod při pracovním úrazu.

V těchto případech si organizace musely nejdříve zjistit od Státního úřadu sociálního zabezpečení, kolik by činil průměrný roční výdělek, pak vypočítat invalidní důchod v nejvyšší výměře, dále vypočítat, zda původní výdělek pracovníka není o 10 procent vyšší než tento invalidní důchod v nejvyšší výměře, a teprve na základě těchto úkonů mohly odpovědně rozhodnout o výši náhrady škody. Na tuto složitost proto oprávněně poukazovaly organizace i samotní postižení pracovníci.

Navrhuje se proto tento dosavadní systém zjednodušit a náhradu ušlého výdělku poskytovat do výše původního výdělku, avšak ponechat i nadále limitování náhrady škody shora uvedenými částkami 1600 Kčs, 1800 Kčs a 2200 Kčs. Tím se určení výše náhrady škody podstatně zjednoduší a základní vazba na důchody, pokud jde o maximální částky náhrady škody, zůstane zachována.

Pokud jde a jednorázové úrazové odškodnění, přejímají se dosavadní zásady. Poněvadž se však v praxi ukázalo, že u nepatrných úrazů činí bolestné často více než ušlý výdělek, což vedlo často ke zneužívání, počítá se s tím, že v prováděcích předpisech bude poskytování bolestného omezeno jen na případy, kdy lékař ohodnotí bolest nejméně 30 body místo dosavadními 10 body. Náhrada za ztížení společenského uplatnění bude sice poskytována všem pracovníkům bez ohledu na jejich stáří, ale zejména u nemoci z povolání, jako u silikózy, budou sníženy spodní hranice bodového ohodnocení, čímž se umožní výraznější diferenciace při poskytování této náhrady s ohledem na věk postiženého pracovníka.

Navrhované změny v odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání vytvářejí podmínky pro to, aby se nová úprava stala účinnějším prostředkem výchovy k bezpečné práci a aby v pracovnících upevnila vědomi zvýšené odpovědnosti a kázně. Tím zároveň bude zvýšena hmotná zainteresovanost všech pracovníků na bezpečné a zdravotně nezávadné práci, což bude mít zejména v podmínkách nového řízení národního hospodářství veliký význam.