Lidé jsou si vědomi toho, že viníci nikdy v životě nemohou nést plný rozsah náhrad. Jejich činy a zavinění byly větší než hodnoty, které jsou prací schopni kdykoliv vytvořit. V takovém postupu však lidé spatřují i při malých finančních efektech morální, politický i psychologický přístup, který nelze odbýt ani názorem obtížnosti splnění takového usnesení nebo malého počtu jeho uplatnění v praxi.

Vzhledem k tomu, že jsem se z důvodů jiné parlamentní činnosti nemohl zúčastnit jednání ústavně právního výboru NS 18. června 1968, kdy bylo původní usnesení ústavně právního výboru z 12. června 1968 revokováno a změněno odmítnutím schváleného návrhu, předkládám plenárnímu zasedání návrh na doplnění paragrafem 35 za dosavadní paragraf 34 s tímto textem:

"§ 35. Nahradil-li stát škodu podle § 27, má postih proti tomu, kdo ji zavinil."

Lze těžko předpokládat, vážení poslanci, že by veřejnost plně chápala snahu vlády vypořádat se s deformacemi a zvůlí minulých let, kdyby zůstali praví viníci bez spravedlivého postihu. I to je výchova veřejnosti, i to je posílení důvěry lidu, že to s nápravou myslíme doopravdy.

Podpredseda NZ Žiak: Ďakujem. Teraz prehovorí posl. Krúpalová.

Posl. Krúpalová: Vážené súdružky a súdruhovia poslanci, k predkladanému zákonu a rehabilitácii by som chcela povedať niekoľko poznámok, vyplývajúcich z pohovorov s voličmi nášho Trenčianskeho okresu.

Aj v našom okrese občania jednoznačne už dávno odsúdili pôvodcov, ale aj iniciatívnych uskutočňovateľov deformácií, ktoré spôsobili našej spoločnosti nedozerne morálne, ale aj materiálne škody. Súhlasila, aby neprávom odsúdení alebo ináč poškodení občania boli rehabilitovaní, a kde je to potrebné, aj odškodnení.

Majú však o veci svoje názory a pripomienky. V žiadnom prípade som sa na schôdzach v závodoch alebo JRD nestretla s tým, aby v poradí dôležitosti dávali na prvé miesto rehabilitáciu. V doprave, službách, v spotrebnom a potravinárskom priemysle, v poľnohospodárstve atď. predovšetkým žiadajú spoločenské docenenie týchto odvetví, zvýšenie miezd a platov a rôzne iné požiadavky, podmieňujúce rýchlejší rast ich životnej úrovne.

Ale aj pracovníci štátneho aparátu, NV, justície a bezpečnosti zdôrazňujú prednostné uspokojenie svojich požiadaviek. Všeobecne sa stretávam s pripomienkami k vystúpeniu niektorých predstaviteľov nášho štátu, že dávajú prednosť riešeniu dôsledkov minulých chýb pred potrebami súčasnosti, ktoré podmieňujú splnenie Akčného programu strany a vládneho vyhlásenia.

A skutočne. Keď človek porovnáva štátny záverečný účet z minulého roku, ekonomické a hlavne sociálne dôsledky demokratizačného procesu v materiálnej výrobe, uverejňované v prehľadoch Štátneho štatistického úradu (najmä za posledné mesiace), s prerokovaným zákonom o súdnej rehabilitácii, treba celkom vážne rozmýšľať o týchto pripomienkach našich pracujúcich, ktoré nám pripomínajú, aby sme naše možnosti posudzovali reálne a postupovali uvážene.

Aj keď nemám poruke inú vyhovujúcu formuláciu, predsa sa mi vidí, že § 31 (oddiel šiesty) na strane 15 tohto návrhu je tak formulovaný, ako keby náš štát len čakal na príležitosť, ako sa zbaviť zbytočných prostriedkov, aby ešte rýchlejšie rástla nerealizovateľná kúpna sila obyvateľstva a ešte viac sa prehĺbili inflačné tendencie v našom národnom hospodárstve.

Treba zvážiť prvý odsek dôvodovej správy tohto návrhu, kde sa hovorí o tom, že chceme dosiahnuť rýchlu - to podčiarkujem - a účinnú nápravu krívd. Proti rýchlej náprave krívd sú zamerané aj tie pripomienky občanov, aby sme staré chyby a deformácie nenaprávali novými. Prvým predpokladom je zvládnutie zákona o rehabilitácii pracovníkmi justície. Dá sa predpokladať, že členmi senátov, nezávislých na iných orgánoch, budú mladší, v minulosti neangažovaní sudcovia. Ozývajú sa hlasy a obavy, že budú posudzovať a postupovať benevolentnejšie z obavy, aby sa nestali stredom pozornosti a kritiky prostriedkov masového pôsobenia. Zákon musia zvládnuť aj oni, pretože občan má právo žiadať zverejnenie rozsudku. Nie bezvýznamnou je v tejto súvislosti skutočnosť, že obhajcu môžu vyslať aj spoločenské organizácie.

Všeobecne sa stretávame s požiadavkou, oddeliť a dištancovať sa od priamych deformátorov a vyvodiť proti nim dôsledky. To platí aj o pracovníkoch justície a bezpečnosti. Pracujúci od nás očakávajú dôslednosť, ale tentoraz aj objektívnosť. Od toho je závislá ich dôvera v úspešný rozvoj našej spoločnosti.

V zhode s mienkou verejnosti návrh zákona správne zdôrazňuje, že rehabilitácia sa spravidla uskutoční na základe individuálneho preskúmania trestných vecí. Obdobne tiež to, že nebudú v žiadnom prípade rehabilitovaní občania, ktorí boli právom odsúdení za trestnú činnosť nepriateľskú republike a jej socialistickému zriadeniu.

Podľa návrhu má zákon nadobudnúť platnosť dňom 1. augusta 1968. Ak schváli Národné zhromaždenie tento termín, potom výkonné štátne orgány by sa mali snažiť o to, aby proces rehabilitácie viedol ku konsolidácii politickej situácie v štáte, aby sa ďalej nerozkladala jednota našej spoločnosti, aby rehabilitácia vytvárala podmienky pre splnenie Akčného programu Komunistickej strany Československa a Komunistickej strany Slovenska. Ďakujem za pozornosť. (Potlesk.)

Podpredseda NZ Žiak: Ďakujem. Prehovorí súdružka Závodská, pripraví sa posl. Sekaninová-Čakrtová.

Posl. Závodská: Vážené soudružky a soudruzi poslanci, vážené Národní shromáždění! Navrhovaný zákon o soudní rehabilitaci, který právě projednáváme a který jsem diskutovala s našimi soudci i s členy Svazu protifašistických bojovníků "je naší veřejností velice očekáván. Bude dalším důkazem toho, že demokratizační proces se u nás dále naplňuje a že jsou přijímána též Národním shromážděním první zákonná opatření, odčiňující křivdy, deformace a nezákonnosti způsobené v minulých letech.

Už při projednávání zásad tohoto zákona, kde jsou uvedena konkrétní čísla o počtu odsouzených osob, jsem si položila otázku, jak bylo možné, že vůbec mohlo dojít v takovém rozsahu a k takovým tvrdostem porušování zákonnosti při procesech v minulých letech. Mám na mysli především tzv. politické procesy v padesátých letech, ve kterých už od samého počátku docházelo k hrubému porušování základních lidských práv, k porušování zákonnosti ať ze strany vyšetřovatelů, soudců, či prokurátorů.

Kladu si další otázku: Jak to, že tito lidé, kteří je měli naopak hájit, ochraňovat proti zneužití zákona, se připojili a souhlasili s vykonstruovanými žalobami vůči obviněným, k jejichž doznání byli donucování hrubým násilím a psychickým tlakem, jak je to už v dostatečném rozsahu známo naší veřejnosti z tisku, rozhlasu a televize.

Že nezkoumali vůbec jako zástupci spravedlnosti, především soudci a prokurátoři, že nehledali důkazy pravdy, nedávali možnost obžalovaným se hájit a vypovídat podle vlastního uvážení, ale naopak dělali všechno pro to, aby tito nevinní lidé byli odsouzeni a jejich rodiny pronásledovány a znemožňováno jim žít v naši společnosti. Můžeme je dnes nazývat oprávněně v pravém slova smyslu, že byli soudci a prokurátory? Jednali podle svého svědomí a podle přísahy, že budou vždy jednat a rozhodovat ve jménu spravedlnosti, nebo jednali podle cizí vůle či nařízení? My dnes víme, že jednali podle cizí vůle a že se oni této vůli plně podřídili a dali k tomu i své soudcovské taláry k dispozici.

Málo bylo těch, kteří raději odešli, a těm by mělo patřit naše uznání.

Dovolte mi, soudružky a soudruzi poslanci, abych o charakteru a myšlení některých tehdejších soudců a prokurátorů uvedla pouze stručnou část rozhovoru, který měl můj manžel s bývalým majorem, prokurátorem Nejvyššího soudu dr. Zdražilem, který byl prokurátorem při procesu s mým švagrem Osvaldem Závodským, odsouzeným na základě tohoto procesu k trestu smrti 23. 12. 1953.

Na dotaz, kdo navrhl trest smrti, odpovídá dr. Zdražil, že mu byl předán vyšetřovací spis Státní bezpečnosti s návrhem na trest smrti, neboť Státní bezpečnost sama navrhovala tresty u svých důstojníků (nikoliv tedy soud). Na dotaz, zda mohl návrh po prozkoumání změnit, odpovídá dr. Zdražil, že ano, ale že s návrhem souhlasil. Mohl ho změnit i vojenský senát, ale rovněž to neudělal.

Přiznal, že na poradě čtyř prokurátorů o navržených trestech hlasoval pro trest smrti, a to bylo i v této skupině přijato.

Celý případ podle názoru dr. Zdražila znalo i tehdejší politbyro, neboť sám podával podrobnou zprávu o případu na politický orgán. Myslím, že je to známo dostatečně veřejnosti opět z televizního seriálu Zvědavé kamery, který byl uveřejněn v pátek. Zpět přes tento orgán dostal odpověď, že se žalobou i s návrhem trestu smrti souhlasí. Na další dotaz, zda dostatečně prozkoumal usvědčující fakta, dr. Zdražil odpověděl, že tehdy nešlo o to cokoliv prověřovat, ale vinu dokázat.

Na dotaz, zda byly známy dr. Zdražilovi metody vymáháni přiznání nezákonnými prostředky, odpověděl rovněž, že mu to známo bylo, že proti tomu bylo možno něco dělat, snad kdyby dostali od Státní bezpečnosti další důkazy, které ovšem Státní bezpečnost nikdy nedala, neboť se to týkalo jejích lidí.

Dr. Zdražil byl prostě přesvědčen, že to bylo všechno správné. Při každé návštěvě prokurátora u obžalovaného byl přítomen vyšetřovatel, který nepřipustil jiný rozsah rozhovoru, než jaký měla žaloba. Dr. Zdražil vyprávěl i o procesech, které vedl tehdy proti s. generálovi Pavlovi, nynějšímu ministru vnitra a proti Londonovi, kde změnil trest smrti na doživotí.

Znovu poukázal na to, že o objektivní pravdu tehdy nešlo, nýbrž o to, odsoudit a dokázat, že je pravda, co je ve spisech.

Na tomto stručném výtahu z rozhovoru s dr. Zdražilem jsem chtěla poukázat na tehdejší myšlení našich některých soudců a prokurátorů.

Takovýchto případů, jak již dnes víme, bylo více a každý sám o sobě byl hrůznou tragédii poctivých lidí, komunistů, protifašistických bojovníků, interbrigadistů a jiných vlastenců. Všichni ti, kteří se přímo podíleli při těchto politických procesech, počínaje prvním vyšetřovatelem a konče posledními stranickými či státními činiteli, musí nést svůj osobní podíl zodpovědnosti a z toho vyplývající důsledky, případně i trestné, podle míry prokázané viny.

Proto se domnívám, že jsou naprosto správná ustanovení v odst. 7 tohoto navrhovaného zákona, kde se hovoří o ustavení prověrkových komisí za účelem prozkoumání činnosti pracovníků státního orgánu a státní či jiné socialistické organizace, kteří hrubým porušením povinností nebo jiným hrubě závadným jednáním nezákonné odsouzení přivodili nebo k němu přispěli a v důsledku tohoto zjištění ztratili potřebnou důvěru pro místo ve státním orgánu nebo pro veřejnou funkci, kterou v současné době zastávají. Bylo by však namístě, aby NS po skončení celé prověřovací akce těchto komisí bylo informováno a seznámeno se závěry a výsledky. Jedině důsledným provedením tohoto opatření je možno znovu navrátit důvěru lidu v naše státní orgány, především soudní.

V této pro nás významné době často od našich voličů jsou nám poslancům kladeny otázky "jaké záruky dává NS jako nejvyšší zákonodárný orgán ve státě, že k takovémuto porušování zákonnosti už nebude docházet"?

Žádají po nás a ptají se, jaké záruky jim můžeme poskytnout.

Zde bych se proto chtěla zmínit o tom, jak je důležité, aby zákony, které my, poslanci NS, projednáme "posuzujeme a schvalujeme, zvláště takové zákony, které se dotýkají svobody, občanských práv našich občanů a které mají přispět k upevnění demokracie, byly velmi pečlivě posuzovány i z hlediska dopadu na kteréhokoli občana našeho státu, aby byly formulovány tak, aby si nikdo nikdy nedovolil a neměl možnost a práva jejich nesprávného výkladu.

Dále si myslím, že by naše Národní shromáždění mělo v daleko širším rozsahu provádět kontrolu, jak jsou plněny v praxi zákony přijaté naším Národním shromážděním. Nechat se pravidelně a mnohem podrobněji informovat o tom, jak jsou tyto zákony realizovány, jaké nejasnosti se projevují, a s výsledky seznamovat plenární schůze NS i veřejnost a operativně podle potřeby zákony novelizovat, doplňovat, tak jak si to vyžaduje nynější život a také tempo, které v životě je.

Poněvadž se ukazuje i v současné době, že máme řadu různých zákonných norem, které se v praxi nedodržují, neplní či zastaraly a nejsou vyvozovány žádné závěry, čímž jedině naše NS ztrácí na autoritě a vážnosti ve veřejnosti, mezi našimi občany.

Domnívám se, že navrhovaný zákon, kterým se bude měnit zákon o komisích lidové kontroly a zákon o národních výborech a který budeme projednávat v další části naší plenární schůze, může podstatně přispět ke zlepšení kontrolní činnosti našeho Národního shromáždění. Ale bude třeba hledat i další cestu, jak tuto kontrolní činnost zlepšit.

To jsem považovala za nutné říci k činnosti tzv. strážců a ochránců zákonů, které naše NS přijímá, a k jejich spravedlivému uplatňování v praxi a k vytvoření záruk, aby jejich porušování již nikdy nikdo v naší socialistické společnosti nepřipustil.

V souvislosti s tím, si někdy kladu otázku, kde se ztratilo z našeho života to známé husitské heslo: Slyš pravdu, mluv pravdu, braň pravdu až do smrti!

Ještě jednu krátkou poznámku mi dovolte, a to k časovému rozsahu přezkoumávaných věcí. Při projednávání zásad jsme se shodli, že by se měly přezkoumávat nesprávně vynesené rozsudky do konce roku 1956.

V předloženém paragrafovaném znění návrhu zákona, který projednáváme, je tato doba prodloužena do 31. 7. 1965. Zpočátku jsem byla na rozpacích, zda je toto správné. Avšak po uvážení se domnívám, že to je opravdu správné a potřebné, že je to vlastně už i naše funkční období od června 1964 a že bude správné prozkoumat, v jakém rozsahu za naší působnosti docházelo ještě k porušování zákonnosti, i když nás zde v parlamentě hlavní prokurátor dr. Bartuška i ministr spravedlnosti Neumann ubezpečovali, že k porušení zákonnosti u nás nedochází. Pak si dále myslím, že i každý občan, který má pocit, že mu byla způsobena křivda, že byl protizákonně odsouzen, může se odvolat a takto že to bude řešeno jedním zákonem.

Po přezkoumání všech případů a po skončení celého rehabilitačního procesu podle tohoto zákona budeme moci pak s čistým svědomím říci, i když, soudružky a soudruzi poslanci, vždycky to bude bolet při pohledu do minulosti, že jsme my, tj. naše nynější Národní shromáždění, v tomto probíhajícím demokratizačním procesu vyvinuli veškeré úsilí, aby křivdy minula byly odstraněny.

Proto s navrhovaným zákonem plně souhlasím, budu pro něj hlasovat a věřím, že jeho přijetím, přestože nám vyvstanou ještě mnohé nesnáze při jeho uplatňování v praxi, se jistě přispěje k znovuzískání důvěry našich občanů. Děkuji vám.

Místopředseda NS Zedník: Promluví nyní soudružka Sekaninová-Čakrtová, připraví se soudruh předseda NS Smrkovský.

Posl. dr. Sekaninová-Čakrtová: Soudruzi a soudružky, soudružka Závodská položila závažnou otázku prvořadé důležitosti. Myslím, že její slova by zněla krajně naléhavě i tehdy, kdyby jim nedodával váhy tragický stín osudu blízkého člověka. Jaké záruky? Tato otázka myslím bude aktuální, bude otázkou vyžadující ještě dlouho odpověď, každodenní vnitřní, ale i hlasitě a poctivě vyslovenou odpověď. Bude vyžadovat jistě velmi dlouho bdělost a pozornost každé lidské společnosti. Je však myslím plně nutná dnes, v době, kdy polednové období, známé československé jaro, a neříká nám to jen kalendář, trvá teprve několik měsíců a my se musíme přičinit o to, aby květy vedly k plodům. Myslím, že nám velmi názorně a přesvědčivě tuto nutnost předvedlo nedělní Rudé právo, když uveřejnilo článek pod titulem "Občané, pozor". Ukázalo nám, jaké síly ještě působí, a že ani surový výhružný dopis ještě dlouho nemůže, nesmí jít tradiční cestou tam, kam patří, tj. do koše, ale jako výstraha tam, jak se to právě stalo, a jsem za to Rudému právu vděčná, na stránky nejrozšířenějšího listu s obrovskou publicitou. Myslím, že tak tomu bude musit být dotud, dokud ve společnosti socialistické demokracie se důsledně a nekompromisně ne vypořádáme s nezákonností a nelidskostí, ať jde o její zbytky nebo o podhoubí neznámého data vzniku, o inspiraci nebo exekuci, prostě o každou její vývojovou fázi.