Úterý 25. června 1968

Jsem rád, že právě tento případ byl vzat jako konkrétní příklad pro to, aby v zákoně o soudní rehabilitaci byl též § 135 vedle paragrafů 133 a 136, abychom řešili právě takové případy, o kterém zde hovořím, a abychom jim vrátili osobní vlastnictví a tím vrátili jejich dětem stejná práva na spokojený život tam, kde se narodili, kde prožívali svoje mládí. Ve většině případů to jsou lidé, kterým práce v zemědělství přirostla k srdci, mají pro ni i odborné vzdělání a schopnosti a dědičnou lásku k této práci.

Není jeden případ, kdy byli donucováni pracovat na jiném úseku a museli být nahrazováni lidmi, kteří práci v zemědělství podceňovali. Vysoká fluktuace v zemědělství je toho dokladem.

Doporučuji proto zákon o soudní rehabilitaci ke schválení a sám budu pro něj hlasovat.

Závěrem žádám, aby Národnímu shromáždění při zasedání pléna byla předkládána zpráva o průběhu rehabilitace nejméně čtyřikrát do roka. Samozřejmě, veřejnost bude informována v tisku.

Podpredseda NZ Žiak: Ďakujem, slovo má s. inž. Červený, pripraví sa s. posl. Manďák.

Posl. Ing. Červený: Vážené Národní shromáždění, soudružky a soudruzi poslanci. Dovolte mi několik připomínek k § 31. Tento § obsahuje náhradu za škody. Podle tohoto ustanovení se náhrada nepřesahující 20 tis. korun vyplatí v hotovosti. U náhrad převyšujících tuto částku se vyplatí 20 % přiznané náhrady, nejméně však částka 20 tis. v hotovosti, zbytek v zúročitelných státních dluhopisech splatných nejpozději do 10 let a to ve stejných ročních částkách, jejichž výše musí však činit alespoň 5000 Kčs. Vláda vydá k provedení ustanovení o obligacích nařízení, v němž zejména stanoví rozsah emisí státních dluhopisů, jejich podmínky a jejich zúročení.

V důvodové zprávě se k tomu uvádí:

Osnova počítá s jednorázovou výplatou jen do určité výše a s rozložením výplaty zbytku formou zúročitelných státních dluhopisů, a to nejvýše na dobu 10 let. Státní dluhopisy kromě toho, že budou volně prodejné, zaručí držiteli výhodné zúročení, popř. i dřívější zpětný odkup státem podle ekonomických možností národního hospodářství.

Soudružky a soudruzi, tato ustanovení jsou předmětem pozornosti naší veřejnosti. Obecně se uznává, že výplata odškodnění v hotovosti by měla inflační následky a že při napjatosti státního rozpočtu by byla pro státní rozpočet neúnosná.

Další námitky se však týkají státních dluhopisů. Říká se, že měnová reforma z roku 1953 podlomila důvěru ve státní cenné papíry. Jsem ovšem toho názoru, že důvěra ve státní cenné papíry se může poměrně rychle obnovit. Vždyť je důvěra ve spořitelní vkladní knížky, jak dokazuje neustálý růst vkladů. Záleží jen na vhodné propagaci a na ekonomické výhodnosti, vyplývající z držení stáních dluhopisů. Předpokládám, že státní dluhopisy budou zúročitelné jako dlouhodobé vklady a že nebude tudíž rozdíl mezi vkladní knížkou na dlouhodobý vklad a státním dluhopisem, pokud jde o úroky.

Kromě toho se namítá - a to je závažná věc - že ti, kteří byli rehabilitováni před tímto zákonem, dostali odškodnění plně v hotovosti. Naproti tomu ti kteří budou rehabilitováni po tomto rozhodnutí, dostanou pohledávku ve státních dluhopisech. Vznikají nám tím jacísi starorehabilitovaní a novorehabilitovaní.

Další námitka je ta, že státní dluhopisy jsou volně prodejné. Tvrdí se např., a to se objevilo ve výboru pro plán a rozpočet, že ten, kdo nebude mít důvěru ve státní dluhopisy, prodá je třeba i se ztrátou jinému občanu a že by se tak mohl vyvinout černý trh státních dluhopisů. Ponechávám stranou otázku důvěry, ale předpokládám, že by držitel dluhopisů měl mít právo prodat dluhopis např. státní spořitelně, která by mu zaplatila nominále a příslušnou část úroků.

Námitka, že by se takto zvyšovalo oběživo nad danou emisi neobstojí, protože vklady do spořitelny převyšují pravidelně plánované částky vkladů a znamenalo by to, že by se nákup státních dluhopisů spořitelnou pohyboval jen v rámci již emitovaných prostředků. Kromě toho by mohla státní spořitelna i půjčovat na státní dluhopisy, třeba až do výše jejich nominále, čímž by se umožnily další půjčky obyvatelstvu.

Máme zájem na tom, aby majitelé obligací si je po nechávali a neprodávali. Toho by se dalo docílit např. tím, že by stát poskytl 1-2 % z hodnoty obligací jako zvláštní prémii. Tato částka by byla vyplácena ve formě výher podle slosovacího plánu.

Nejsem proto, aby z každé obligace se ročně vyplácela jedna desetina, jak je uvedeno v návrhu zákona. Bylo by lépe, kdyby jedna desetina obligací byla slosovatelná a úmor se týkal jen slosovaných obligací. Pokud by byla zavedena prémie, o které jsem mluvil, pak bych navrhoval, aby umořené obligace nebo obligace, na které byly taženy výhry, nevstupovaly do dalšího slosování na prémie. Tím by možnost prémie byla stále větší a držitelé obligací by si je ponechávali.

Došlo-li by k odkupu obligací v případě zlepšení finanční situace státního rozpočtu, navrhuji, aby byly přednostně uhrazeny obligace, které jsou v majetku Státní spořitelny.

Může se vyskytnout i námitka, že by odkup obligací neměla provádět Státní spořitelna. Jsem toho názoru, že Státní spořitelna hospodaří finančními prostředky obyvatelstva a že tím je zaručeno, že oběh obligací bude procházet v rámci emitovaných finančních prostředků.

Mohl by někdo namítnout, že by všichni majitelé obligací na ráz prodávali své obligace. Této námitce nevěřím, protože výhodnost zúročení a eventuálně i naděje na prémii budou pobídkou, která přinutí držitele, aby se obligací nezbavovali.

Státní banka počítá s odvodem přebytků volných prostředků ze spořitelny. Počítá s tím odvodem, který je plánován, a vzhledem k tomu, že můžeme předpokládat další nadplánovaný růst v kladů, nelze mluvit o tom, že by prostředky Státní banky byly tímto opatřením nějak zúženy.

K připravovanému vládnímu nařízení mám jen uvedené připomínky, které jsem řekl a prosil bych, aby s. ministr financí zaujal k nim své stanovisko. Vím dobře, že v případě, budou-li tyto připomínky přijaty, je překážkou ustanovení § 31 odst. 2, a to ustanovení: "Zbytek v zúročitelných státních dluhopisech, splatných nejpozději do 10 let, a to ve stejných ročních částkách, jejichž výše má však činit alespoň 5000 Kčs. K tomu poznamenávám, že si nedovedu představit, jakým způsobem budou tyto roční splátky na každou obligaci vypláceny. Znamenalo by to, že natištěná obligace by musela obsahovat kupóny, které by se prostě předkládaly k inkasu a každý rok se stříhaly. Jak by pak ovšem bylo možno stanovit částku 5000 Kčs? Jestliže ministerstvo financi by souhlasilo s návrhem, který jsem zde dal, pak bych navrhoval, aby z druhé věty odst. 2 slova "a to ve stejných ročních částkách, jejichž výše musí však činit alespoň 5000 Kčs byla škrtnuta. Vydání a oběh obligací už je kryt odst. 3, kde se říká, že vláda vydá k provedení ustanovení odst. 2 nařízení, v němž zejména stanoví rozsah emise státních dluhopisů, jejich podmínky a míru zúročení.

Predsedajúci podpredseda NZ Žiak: Ďakujem posl. Červenému. Bude hovoriť posl. Manďák, pripraví sa posl. Růžička.

Posl. Manďák: V roce 1963 jsem jako vedoucí komise, která šetřila případ jisté skupiny neprávem odsouzených občanů komunistů na Slovensku, navrhoval, vážené Národní shromáždění, rozhodujícím místům zjistit příčiny a učinit potřebné závěry v těchto směrech:

1. Proč revizní řízení trvalo 3 roky i více a v důsledku toho i tzv. revizní vazba, která se právem odsouzeným jevila jako zostření trestu trvalým pobytem v samovazbě v pankrácké věznici, spojeným s některými kárnými opatřeními. Seděl jsem sám v samovazbě tři a půl roku a vím tedy, co samovazba je.

2. Jaké okolnosti působily na tehdejšího vojenského prokurátora, že zpočátku vedl revizní vyšetřování objektivně a později za měřil veškeré výslechy a konfrontace jednostranně na hledání alespoň nějakého provinění.

3. Proč Generální prokuratura ve své stížnosti na porušení zákona usilovala o udržení alespoň části tzv. skutkové podstaty a proč Nejvyšší soud rozhodl pro ostřejší tresty, než předpokládala stížnost generálního prokurátora, proč v roce 1958, a dokonce ještě v roce 1961, byly delikty odsouzených motivovány nepřátelstvím proti lidově demokratickému zřízení, i když už bylo jasné, že se neprovinili z činů, které jim byly kladeny za vinu v rozsudku z roku 1953.

4. Jaké morálně politické zásady vedly prokurátora a soud k návrhu o určení vysokých trestů pro používání násilných metod při vyšetřování, když prokuratura a soud z výslechů obžalovaných a též z podkladů z Ruzyně věděly, že právě proti obžalovaným byly používány brutální metody, a to jako vyšetřovacího systému.

Nebudu popisovat další osudy předložených návrhů. Přečetl jsem tuto pasáž jen proto, aby další mé poznámky nebyly veřejně zneužity a tak zmařen nebo oslaben účel, který sleduji. Jde mi totiž o aplikaci zákona o rehabilitaci v dané situaci a v daných politických a ekonomických podmínkách. Návrh zákona, o němž máme rozhodnout, se dotýká celé společnosti v rozsahu, který bude správně pochopen teprve v nastávajícím období a zčásti po delší době. Jsou zde totiž velmi závažné aspekty politické, ekonomické, morální, právní i jiné povahy.

Rád bych především upozornil, že princip nezávislosti soudce platil i v době, na niž se vztahuje rehabilitační zákon. A přece soudcové, kteří tehdy působili, zejména jako členové státních soudů - jsou voláni k zodpovědnosti a právem. V obdobné situaci se taktéž právem ocitli jiní pracovníci justice. Avšak stejný princip soudcovské nezávislosti platí i nyní.

Připravit soudce, kteří budou členy senátu, vytvořených podle rehabilitačního zákona, znamená vybavit je pro tuto práci v tom smyslu, aby se skutečně řídili zákonem a svým svědomím, aby se zásada soudcovské nezávislosti mohla plně uplatnit.

Dopustíme-li, aby nově zřizované senáty podle zákona rozhodovaly pod jakýmkoliv tlakem neodolatelných okolnosti, pod vlivem obecné psychózy a nikoliv pod vlivem materiální pravdy, neprospějeme vytčeným cílům, naopak dále oslabíme naděje vkládané do lidské spravedlnosti a dále oslabíme důvěru v socialistický právní řád, v právo. Mají-li být v praxi odčiněny dopuštěné křivdy - a to jistě všichni nebo aspoň většina chceme - bude tedy třeba, aby si soudcové těchto zvláštních senátů uvědomili i druhou stránku své odpovědnosti, odpovědnost za to, že nelze rehabilitovat kontrarevoluční nezákonné činy, nebo činy, jichž se někteří odsouzení skutečně dopustili proti tehdy platnému řádu, proti tehdy platným zákonům.

Nikdo z nás nesejme, a také z příštích soudců, odpovědnost za následky vyplývající z toho, že velké společenské prostředky nutné k odčinění křivd spadají vjedno s hospodářskou reformou, se všemi hospodářskými těžkostmi, soudobými i budoucími. Vždyť zde jde doslova o miliardové částky, po kterých se současně volá v oblasti sociální, mzdové i v jiných úsecích našeho veřejného života. Soudcové musí se proto pevně postavit na stanovisko respektování práva a úcty k zákonům, jinak by stáli před odpovědností, že bude zasazena nová rána právnímu řádu, který odstraněním a napravením křivd připravuje cestu ke skutečné socialistické spravedlnosti a socialistickému humanismu.

V tomto úsilí a podle těchto zásad by měla naše veřejnost podporovat činnost rehabilitačních soudů a jen za takovéto podpory veřejnosti může být dílo rehabilitace úspěšně zakončeno. Jsem toho mínění jako poslanec Kopecký, že Národnímu shromáždění bude třeba předkládat pravidelné zprávy o průběhu rehabilitačního řízení. Prohlašuji, že pro zákon o rehabilitaci dám svůj hlas.

Podpredseda NZ Žiak: Bude hovoriť posl. Růžička.

Posl. Růžička: Vážené Národní shromáždění. Projednávaný zákon o soudní rehabilitaci osob postižených v uplynulých 20 letech tragickými nezákonnostmi, zneužíváním moci a práva je nesporně jedním z nejzávažnějších dokumentů dnešního obrodného procesu našeho politického života.

Je to jedno z prvních zákonných opatření, které předkládá naše vláda ze svého vládního prohlášení, a je třeba uznat, že ministerstvo spravedlnosti splnilo svůj úkol a dodrželo slíbený termín.

Za naprosto správné opatření je možno pokládat ustavení zvláštních senátů pro provádění rehabilitačního řízeni, jejichž členové jsou voleni Národním shromážděním. Pokládám za správná i ta navržená ustanovení zákona, která řeší současně i rehabilitaci zemědělců a živnostníků. Nesouhlasím s těmi hlasy, které prohlašují, že by zákon neoprávněně rehabilitoval tzv. kulaky, statkáře a podobné živly. Pokud se tito lidé dopustili činů proti republice, proti naší společnosti a byli za to potrestáni v duchu platných zákonů, nemají oprávnění se podílet na právu rehabilitace. Rehabilitace bude přece odčiňovat jen křivdy, pokud na nich byly spáchány. Kdybychom chtěli vyloučit z prováděné rehabilitace lidi jen za to, že jsou původem zemědělští nebo živnostenští podnikatelé, dopouštěli bychom se nových křivd. Nejde nám o velkostatkáře, kteří ze spekulativních úmyslů získávali prospěch z půdy. Abychom měli čistý stůl a čisté svědomí, vyrovnejme se všemi nesprávnostmi, které byly v nedávné minulosti napáchány. Věřím, že rehabilitační senáty správně posoudí, kdy byly takové osoby právem postiženy a kdy jim bylo ukřivděno. Naprosto správné bude navrácení těmto osobám osobního vlastnictví protiprávně zabaveného, v opačném případě bychom se dostali do rozporu také s článkem 17 Všeobecné deklarace lidských práv.

Souhlasím s časovým rozsahem působnosti tohoto zákona tak, jak jej navrhují vláda i zpravodajka. Proč bychom měli vylučovat z působnosti tohoto zákona nezákonné činy, ke kterým došlo v našem soudnictví ještě po roce 1956. I když takových případů snad není mnoho, jistě existují a je třeba se s nimi vypořádat.

Velká pozornost ve veřejnosti je věnována postihu osob, které jsou odpovědny nejen za provádění nezákonných činů, zvláště činů proti lidskosti, ale i proti těm, kteří umožňovali taková jednáni nebo dokonce k němu naváděli.

§ 34 navrhovaného zákona hovoří sice o postihu osob odpovědných za trestné činy, ale jen za takové trestné činy, které dosud nebyly promlčeny, a přitom se u takových případů prodlužuje promlčení do 1. ledna 1973.

Toto zákonné opatření je správné. Ale co s takovými případy, kdy došlo ke krutým zločinům proti lidskosti, jež je možné klást na úroveň vraždy? K těm docházelo v padesátých letech v široké míře, jak nás o tom přesvědčují četná svědectví, o nichž je uvědomována široká veřejnost.

Jak vysvětlíme našim občanům nepostižitelnost trestním stíháním takových zločinů? Uvědomuji si, že nelze protiprávním postupem nahrazovat křivdy předchozího protiprávního jednáni a je politováníhodné, že mnozí z viníků uniknou spravedlivému postihu.

V povědomí našeho lidu nemohou být zločiny proti lidskosti nikdy promlčeny, a to zvláště nemorálně. Ani dosud vyhlášené amnestie nemohly mít v úmyslu osvobodit od stihání nebo odpustit zločiny spáchané na nevinných občanech našeho státu. Proto bude správný co nejtvrdší postup proti těm viníkům, které postihnout ještě můžeme, a hlavně pro výstrahu v budoucnosti, postihnout alespoň ty nejkrutější viníky zločinů uplynulého období. Za předloženou osnovu zákona budu hlasovat, protože jsem přesvědčen, že nám pomůže znovu získávat důvěru veřejnosti pro další cestu k socialismu v naší vlasti.

Podpredseda NZ Žiak: Ďakujem posl. Růžičkovi. Teraz prehovorí posl. Šubrt.

Posl. Šubrt: Vážené Národní shromáždění, dne 12. června 1968 ústavně právní výbor NS přijal doplňující paragraf, kterým se stanoví zásada, že stát má v případech, kdy byla poskytnuta náhrada škody, právo požadovat náhradu na tom, kdo prokázanou škodu způsobil. Návrh byl přijat proto, že veřejnost citlivě na tyto otázky reaguje, a nepovažuje za spravedlivé, aby se na náhradě škody podíleli společně poctiví občané, postižení i viníci, kteří nesou za deformace plnou odpovědnost.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP