Pokládám za nutné dosáhnout podstatně změny v názoru na plnění úkolů, které uložil sjezd, předsednictvo strany i vláda, aby k urychlení modernizace došlo ještě v posledních letech této pětiletky a zejména pak v páté pětiletce. Dosavadní úvahy o investiční činnosti z platné pětiletky se pro léta 1969-1970 značně rozcházejí s představami spotřebního průmyslu.

Kromě jiného považuji za nezbytné, aby se především urychlil rozvoj výroby syntetických vláken, prodyšných usní, kvalitního papíru, laků, barev i jiných výrobků, které potřebují odvětví spotřebního průmyslu. Jde o to, aby se s řešením nečekalo až na 5. pětiletku. Rychlejší rozvoj chemizace by měl být založen již v této pětiletce, v letech 1969-1970. Považuji v této souvislosti za málo progresivní i úvahy o postupu chemizace národního hospodářství do roku 1980. Měl by se především podstatně zvýšit podíl syntetických vláken na celkové spotřebě textilních vláken a rozšířit i cestou mezinárodní výměny jejich sortiment. Přírůstek výroby obuvi by měl být výhledově surovinově zabezpečen zvýšením dodávek plastických prodyšných usní z tuzemské výroby.

Za nezbytné je třeba pokládat také to, aby ještě v této pětiletce byl založen rozvoj dřevozpracujícího a nábytkářského průmyslu, polygrafie a urychlen rozvoj bavlnářského průmyslu. Po roce 1970 by měla započít modernizace a rekonstrukce textilního průmyslu a v souladu s rozvojem výroby umělých prodyšných usní i v dostatečném předstihu modernizace kožedělného průmyslu. Nyní probíhá v rozsáhlém měřítku modernizace a rekonstrukce sklářské výroby, která by měla být dokončena v podstatě v páté pětiletce. Skutečnost nám však ukázala, že k této rekonstrukci a modernizaci mělo dojít už nejméně před 10 léty.

V souvislosti s novým státoprávním uspořádáním organizace vlády, organizace centrálních orgánů, s řízením našeho hospodářství na všech úsecích považují za životně důležité upozornit na to, aby nedošlo, jako v minulosti docházelo, k dalším nárůstům lidí v těchto orgánech - naopak musí dojít k postupnému omezování až na nejnutnější potřebu, především co do počtu těchto orgánů a početních stavů. Řekl bych to názorně. S tímto stavem našeho řídícího aparátu, jak jej v celém rozsahu máme, byli bychom schopni řídit nejen jednu naši republiku, ale nejméně pět takových republik. Tak bohatí přece nejsme, abychom si toto mohli nadále dovolovat.

Vážené soudružky a soudruzi, jak je zřejmé, je řešení těchto problémů čím dále naléhavější. Situaci ale ztěžují podmínky, za kterých se chyby minulosti musí napravovat. Propočty, které ekonomičtí pracovníci provedli, ukazují, že potřebný rozvoj a tak rozsáhlá rekonstrukce a modernizace nebude možná u většiny podniků spotřebního průmyslu za daných ekonomických podmínek a působení současných ekonomických nástrojů. Nelze přece měřit stejnými kritérii podniky a celé obory, které v minulosti byly vybaveny novými základními prostředky, s podniky a odvětvími, z nichž prostředky byly soustavně odčerpávány a zaostaly tak, že se nemohou vlastními silami modernizovat. Z 22 oborů spotřebního průmyslu nemůže jich podle propočtů 10 zajistit financování rozvoje bez neúnosného úvěrového zatížení. Mohlo by se stát, že tyto obory by pro rozsáhlou investiční výstavbu nemohly zvyšovat výdělky úměrně s ostatními obory a tím by ztratily možnost obstát na trhu práce.

Nenormální stav vytvořený v minulosti by při nutné rozsáhlé a nárazové modernizaci v nových ekonomických podmínkách měl i další nepříznivý důsledek v tom, že by se nemohlo v dohledné době počítat se snižováním cen spotřebního zboží u rozvojových oborů na úroveň světových cen a vznikly by též potíže při zavádění jednotného průměrového daňového zatížení. S tím vším bude nutno při napravování minulých chyb počítat.

Možné řešení vidím v tom, že i finanční situaci pomůže řešit v rámci ekonomických nástrojů stát, obdobně jako je tomu ve vyspělých kapitalistických státech.

Znovu opakuji, že jsem si vědom současných nároků na řešení naléhavých případů, zejména v oblasti investic a dovozů. Jsem však přesvědčen, že strukturální změny ve prospěch rozvoje spotřebních předmětů s poměrně rychle návratnými vloženými prostředky umožní intenzivnější rozvoj národního hospodářství jako celku a uspíší i řešení celostátních problémů. Proto prosím, aby těmto otázkám věnovala vláda v budoucnosti svou prvořadou pozornost. Děkuji za pozornost.

Předseda NS s. Smrkovský: Děkuji, slovo má poslanec Gemrot, po něm poslanec Vaverka.

Posl. Gemrot: Vážené Národní shromáždění, předseda vlády soudruh inž. Černík uvedl v předneseném vládním prohlášení řadu důležitých otázek pro další rozvoj naší socialistické společnosti. Chtěl bych se alespoň ve stručnosti dotknout některých otázek, o nichž předseda vlády hovořil.

Ve vládním prohlášení se říká, že vláda bude dbát, aby byly dále rozvíjeny práva a svobody občanů, neboť jen jejich reálným uplatňováním je možno dále rozvíjet socialismus. Právě na tomto úseku byly dříve tyto zásady hodně deformovány.

Článek 20 naší socialistické ústavy říká, že všichni občané mají rovná práva a rovné povinnosti. Tento článek ústavy však neplatil pro všechny stejně a hodně občanů muselo trpět jako méněcenní občané.

Rovněž článek 32 naší ústavy hovoří o tom, že každý může vyznávat jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání a provádět náboženské úkony, pokud to není v rozporu se zákonem.

Byli jsme však svědky toho, že věřícím lidem, i když poctivým budovatelům socialistické vlasti, bylo upíráno právo jako rovnoprávným občanům tohoto státu jedině proto, že byli věřícími, a proto byli odsouváni na podřadnější místa.

Vládní prohlášení však hovoří o nastoupení nové, spravedlivé cesty, chce odstranit napáchané křivdy a zrovnoprávnit všechny občany. Dodržováním těchto dvou článků naší ústavy a zrovnoprávněním všech uvítají věřící občané tento postup naší vlády a budou ještě s větším nadšením pomáhat při ozdravení našeho hospodářství, budou ještě více přispívat k budování socialistické společnosti, chtějí být věrnými strážci svobody v naší zemi a nebudou litovat svých sil pro všeobecné a spolehlivé zabezpečení obrany naší země.

Věříme, že v budoucnu naše vláda nepřipustí, aby se opakovaly chyby minulosti. S radostí jsme uvítali obrodný demokratický proces, který nastoupila KSČ jako vedoucí politická síla ve státě. Rozvoj demokratizace nemůže však vidět jen chyby a nedostatky, ale nutnost zhodnotit i to, co bylo vykonáno dobře, a zároveň se musí stát hybnou pákou dalšího rozvoje našeho hospodářství ke zkvalitnění výroby, k jejímu zhospodárnění a ke zlepšení služeb obyvatelstvu a tím přispívat i ke zvyšování životní úrovně lidu.

Vláda ve svém programovém prohlášení vytyčila smělé a odvážné úkoly. Mají-li však být splněny, vyžaduje to podíl a účast bez rozdílu všech občanů a potřebujeme k tomu, aby ve světě zavládla spolupráce mezi národy a aby byl nastolen mír. Dnes jsme však svědky toho, že ne ve všech zemích je o tento mír usilováno.

Zde bych se chtěl dotknout alespoň jedné otázky, kterou považuji nejen pro bezpečnost naší vlasti, ale celého našeho evropského kontinentu za klíčovou. Je to otázka Německa, která náš lid po desetiletí plně zaujala a kterou právem považuje za jeden z kardinálních problémů naší zahraniční politiky.

V posledních týdnech se stále častěji u nás i v zahraničí vyskytují názory, že právě v otázce Německa bude muset naše zahraniční politika vyvíjet daleko aktivnější úlohu, než tomu bylo v minulosti. Plně se s těmito hlasy ztotožňuji. Nelze přehlížet existenci dvou německých států a z této existence je pak nutno vyvozovat aktivní zahraniční politiku.

Domnívám se, že pokud jde o našeho severního souseda - Německou demokratickou republiku - jsou naše vzájemné vztahy jasné. Považujeme tak jako v minulosti Německou demokratickou republiku za pevnou součást socialistického tábora, za zemi, s kterou nás spojují četné společné politické, ekonomické a kulturní zájmy. Jsme si dobře vědomi toho, že vláda a lid Německé demokratické republiky spatřují v naší socialistické republice svého přirozeného spojence. Tento náš bratrský vztah však neznamená, že bychom kdokoliv - ať v Československu či v Německé demokratické republice - si měli vzájemně vnucovat své názory na vnitřní vývoj našich zemí, že bychom měli používat mezi socialistickými státy nepřípustné mentorování. Naopak musíme na základě rovnoprávnosti a vzájemné úcty řešit své vztahy jako rovný s rovným, jako státy, které mají společné cíle, i když cesty, jež k těmto společným cílům vedou, odpovídají národním tradicím a zvyklostem té které země.

Prohlašujeme zcela jasně, že v Německé demokratické republice vidíme pevnou součást socialistického tábora a že jakýkoliv pokus o její izolaci nebo dokonce narušení narazí u nás na tvrdý a rozhodný odpor.

Nelze však nevidět, že naše republika nehraničí pouze s Německou demokratickou republikou. Máme společné hranice i s druhým německým státem - Německou spolkovou republikou. Již z tohoto faktu je zcela zřejmé, že máme zájem na řešení našich vztahů i s tímto německým státem. Není to naší vinou, že tyto vztahy nejsou na takové úrovni, jak bychom si přáli. Je to vláda Německé spolkové republiky, která ze zcela nepochopitelných důvodů trvá zatím stále na faktu, že dohoda z Mnichova, která pro naši republiku znamenala smrtelnou ránu a odevzdání se na milost či nemilost hitlerovskému nacismu, je jako právní akt platnou smlouvou. S tímto postojem a názorem nebudeme nikdo a nikdy souhlasit. Mnichovský diktát je pro nás zločineckým aktem a text dohody bezcenným papírem, který odmítáme.

Je nepochopitelné, že téměř čtvrt století po skončení druhé světové války, kdy spojenci rozdrtili hitlerovské armády a přinesli svobodu pokořeným evropským národům, jsou v Německé spolkové republice ještě síly, které v duchu prohnilé a svobodymilovným národům nepřátelské nacistické a šovinistické velkoněmecké ideologie usilují o zvrácení výsledků druhé světové války. Nacistické a ultrapravicové živly v Německé spolkové republice se nemohou smířit s realitou našeho kontinentu, proklamují boj za revizi hranic a jsou tak jedinými v Evropě, jež vznášejí nároky na území svých sousedů.

Nic na této skutečnosti nemění fakt, že čas od času se některý z ministrů Německé spolkové republiky od těch či oněch nejkřiklavějších případů distancuje. Jestliže vláda Německé spolkové republiky skutečně nemá totožné stanovisko s těmito živly, je namístě otázka: co brání Bonnu, aby se jasně a nekompromisně od těchto skupin, které se neštítí často ani těch nejhrubších protisovětských, protipolských a protičeskoslovenských útoků, distancoval?

Jestliže pečlivě sledujeme tento vývoj v Německé spolkové republice, neznamená to, že si nejsme vědomi skutečnosti, že značná část západoněmeckého obyvatelstva se od těchto extrémních živlů distancuje. Mezi odboráři, členy mládežnických organizací, bývalými aktivními protifašistickými bojovníky, ale i mezi členy západoněmeckých politických stran jsou lidé, kteří usilují o zlepšení a vyrovnání vztahů mezi socialistickým Československem a Německou spolkovou republikou. Domnívám se, že za těchto okolností je v našem zájmu, abychom na všech úsecích naší práce a působení v Československu hledali možnost kontaktů s těmito lidmi, diskutovali s nimi a našimi oprávněnými argumenty je přesvědčovali o správnosti našich názorů na řešení a vyřešení vztahů mezi oběma státy.

V tomto směru by měla a mohla sehrát v budoucnu i daleko výraznější úlohu Československá strana lidová. Vždyť nelze opomíjet skutečnost, že v západním Německu je nejsilnější politickou silou Křesťanskodemokratická a Křestanskosociální unie. Jsem přesvědčen, že v řadách těchto stran je mnoho pokrokových lidí, kteří si uvědomují nutnost revize politiky vůči Československu. Mezi kým by tito lidé měli hledat vhodného partnera k rozhovorům, když ne právě mezi členy a funkcionáři naší strany, s nimiž je spojuje myšlenka křesťanského světového názoru. Dialog s těmito pokrokovými realisticky smýšlejícími obyvateli západního Německa, při němž bychom jasně a nekompromisně stáli na pozicích naší socialistické vlasti a její zahraniční politiky, by byl plně v duchu názorů o rozhovorech a kontaktech, jak jsme v právě uplynulých dnech slyšeli z úst těch představitelů naší vlasti, kteří pracují na úseku naší zahraniční politiky. Plně se ztotožňuji s názorem, že dobré sousedské vztahy, které chceme vytvořit na základě těchto kontaktů, jsou v dané chvíli daleko důležitější než ukvapené a nepromyšlené navázání diplomatických styků. Sejděme se, diskutujme o našich názorech. Neslevme však přitom nic z těch našich zásad, o nichž jsme zde již nejednou společně hovořili a které jsou také v souladu s přáním a vůlí našich národů, kterým jsme za svou práci a své konání plně odpovědni.

Vážené Národní shromáždění, soudružky a soudruzi poslanci! Naši novou vládu čekají na úseku zahraniční politiky složité úkoly. Bylo již řečeno, že to bude zahraniční politika odpovídající duchu a vůli lidu této republiky. Buďme si vždy vědomi, že to musí být taková zahraniční politika, která by měla v prvé řadě na mysli bezpečnost a jistotu našeho státu. Tuto bezpečnost a jistotu nám zaručují naši spojenci, země socialistického světového tábora a veliký Sovětský svaz. Tuto bezpečnost a jistotu nám zaručuje silná a vzkvétající republika, která by měla a musí být v očích všech našich sousedů státem, kde vůle lidu je skutečným zákonem a kde plná socialistická demokracie je zárukou jeho dalšího šťastného rozvoje, jak o tom hovoří i prohlášení vlády.

Úkolem poslanců Národního shromáždění je podílet se na vytváření vzájemné důvěry mezi lidem a vládou, důvěry, která by se stala hnací silou pro plnění úkolů vytyčených v programovém prohlášení vlády.

Skupina poslanců Čs. strany lidové vítá toto programové prohlášení, vyslovuje vládě naší republiky plnou důvěru a prohlašuje, že vynaloží plné úsilí při plnění všech nových, náročných úkolů. (Poltesk.)

Předseda NS Smrkovský: Děkuji posl. Gemrotovi, slova se ujme posl. Vaverka.

Posl. Vaverka: Vážené Národní shromáždění, dovolte mi, abych jménem skupiny 27 poslanců NS z Jihomoravského kraje vyslovil dvě připomínky k prohlášení naší vlády, které bylo předneseno včera.

První připomínka se týká zabezpečení vysílání druhého televizního programu do r. 1970, kde ve vládním prohlášení se říká, že má být zabezpečeno na území Prahy, Ostravy a Bratislavy. Jménem uvedené skupiny 27 poslanců a na základě konferencí, které probíhaly v Jihomoravském kraji, na území našeho města, na základě veřejných schůzí a v souladu s připomínkami našich občanů doporučujeme přehodnotit, aby tam bylo uvedeno také Brno, vzhledem k tomu, že k tomu máme velmi vhodné kulturní zázemí, ale také že se tam projevují i některé otázky v souvislosti s ideologickou diverzí z Rakouska a značným překrýváním velké oblasti Jihomoravského kraje a samotného města Brna obrazem z Vídně.

Toto své stanovisko opíráme zároveň o prohlášení ředitele Ústřední správy spojů inž. Laiperta, který ujistil předsedu Jihomoravského KNV, že Brno bude do tohoto vysílání pojato. Jak se říká, co je psáno, to je dáno, a byli bychom proto rádi, aby tato otázka byla přehodnocena a ve vládním prohlášení uvedena, protože se domníváme, že vládní prohlášení je dokument otevřený, který se bude ještě upřesňovat.

Jménem uvedené skupiny poslanců vítám také tu část programového prohlášení, kde vláda oceňuje práci Národních výborů a chce v souladu s rezolucí XIII. sjezdu naší strany podstatně posílit další postavení Národních výborů a prohlubovat demokratické prvky a principy v jejich práci. Předpokládáme, že vláda z tohoto hlediska má na zřeteli realizaci také i těch části zákona o národních výborech a vzorového statutu městských národních výborů, které demokratickým procesem zůstávají nedotčeny. Myslím zvláště z tohoto hlediska na realizaci diferencovaného řízení NV podle jejich ekonomického, kulturního a společenského postavení, jak jsme měli také na zřeteli při jednáni ve výborech a na plénu Národního shromáždění, když jsme projednávali zákon o Národních výborech, a jak jsme to měli na zřeteli i při projednávání vzorového statutu, konkrétně v ústavně právním výboru a ve výboru pro Národní výbory.

Je ovšem třeba konstatovat, že od doby projednávání a schválení zákona o národních výborech v Národním shromáždění uplynula doba téměř 10 měsíců a od projednání a schválení vzorového statutu městských Národních výborů v Národním shromáždění doba téměř pěti měsíců, ale z hlediska realizace, diferencování a řízení Národních výborů se nedělalo zatím vůbec nic.