Tíživý je také stav kysličníku siřičitého (SO₂). Zatímco v centrálních oblastech a okrajových oblastech se jeho hodnoty pohybují pod přípustnou normu nebo v rozmezí přípustnosti, v průmyslové vysočanské oblasti je norma průměrné i nárazové koncentrace SO₂ překračována cca třikrát. Měření přitom ukazuje stálý vzestup.

Koncentrace kysličníku uhelnatého (CO) nepřesahují dosud ani na pražských křižovatkách hodnoty povolené normou pro osmihodinovou pracovní směnu až na jednorázová zjištění, například loni u ústí Letenského tunelu.

Vedle toho jsou však naše ulice zamořovány dalšími toxickými látkami, které již v nepatrném množství ohrožují lidské zdraví; jde zejména o benzpyrén, sloučeniny olova atd.

Hlavními zdroji znečišťování ovzduší Prahy jsou velké kotelny průmyslových podniků a jiných zařízení, domovní a blokové kotelny a nesčetná topeniště v domácnostech. Vlastní příčinou jsou kouřové zplodiny, které vznikají zejména při spalování mouru a méněcenného hnědého uhlí. Nepříznivým faktorem je též často špatná technologie topení, nízká odborná úroveň topičů i nedostatečná údržba kotelen. Dalšími zdroji znečišťování ovzduší jsou parní lokomotivy, např. z Hlavního nádraží, z nádraží Praha-střed atd., jejichž kouř zamořuje okolí tratí, nádraží a motorová vozidla, kde ovzduší hlavně zhoršují výfukové plyny z naftových motorů. Velkým problémem v Praze je tzv. sekundární prašnost, tj. zvířený prach na ulicích a prostranstvích, zanesený sem ze skládek a výkopů, roztroušený podél stavenišť a otloukaných fasád, roznášený zablácenými auty a vozidly, ztrácejícími sypký materiál.

Pomocným řešením pro kotelní zdroje znečištění ovzduší a bezpočet lokálních topenišť je - jak správně uvedla soudružka Závodská - zkvalitnění používání pevného paliva. Hlavní město dostává prostřednictvím Uhelných skladů hnědé uhlí z Komořan, černé z Kladna a koks z Ostravy. Občané v Praze, ale také organizace, nemají dostatek zájmu o získání kvalitnějšího, avšak dražšího topiva. Přitom by Praha v současné době mohla dostávat ještě větší množství koksu a černého uhlí. Záleží na rekonstrukci kotelen na topení koksem a vybavení domácností speciálními kamny, neboť kamna na koks v současné době u nás vůbec nevyrábíme. Dodávky pro vytápění černým uhlím činí v Praze jen cca třetinu všech dodávaných topných těles.

Pokud se týče železniční dopravy, požadavek odstranění parních lokomotiv z území hlavního města je plněn opravdu velmi zdlouhavě a jinými způsoby nežli požadovanou a přislíbenou elektrifikaci tratí.

K omezení sekundární prašnosti byla vydána vyhláška č. 8/63 Sb. NVP o udržování čistoty v hlavním městě a vyhláška č. 9/66 Sb. NVP o zvláštním užívání pozemních komunikací. Také městská inspekce veřejného pořádku byla zřízena především pro dohled nad dodržováním čistoty města. I když je hodnocení situace komplikováno značnou rozkopaností města a rozsáhlou stavební údržbou, je nutno vycházet z toho, že v ostatních ulicích a prostorách nacházíme mnoho nedostatků, které jsou odstranitelné a spočívají v zodpovědnosti jednotlivce i různých podniků a organizací, ale také obvodních národních výborů v Praze.

Chodníky v Praze nejsou denně meteny, asfaltové nejsou myty. Pokud jde o čistotu chodníků, ale i domů, je až s podivem, že nájemníci jsou tak trpěliví a strpí v domech i před domy tolik nečistoty a odpadů, že za úklid správně platí. Zdá se, že do budoucna bude správné, vrátit se v Praze k správcům domů, tedy k domovníkům, neboť uklízecí čety nestačí, domy a chodníky nelze uklízet jednou za týden nebo dokonce za ještě delší dobu.

Ty to nepříznivé okolnosti, zejména pokud jde o naše hlavní město, sledoval zdravotní výbor Národního shromáždění již několik let. Shodně s vládou jsme konstatovali, že přes veškeré úsilí i významné dílčí úspěchy a zlepšení trvají nadále vážné nedostatky v hygienické péči o životní a zdravotní prostředí i v Praze a jsou v rozporu s úrovní a požadavky naší socialistické společnosti. NVP byl měl daleko důrazněji prosazovat plnění citované vyhlášky.

Ukazuje se, a to potvrdily v plné míře i naše průzkumy, že příčiny pomalého a v mnoha podnicích neúčinného řešení jsou především v nedodržování státní disciplíny, v nedostatečné řídící činnosti, v nedostatečné údržbě již instalovaných zařízení a konečně v nedůsledném provádění kontroly vedoucích pracovníků i samotných ministerstev a v neposlední řadě i NVP.

Zdravotní výbor přijal již před pěti lety usnesení o čistotě ovzduší a veřejné hygieně v hlavním městě Praze. Doporučil NVP a příslušným ústředním úřadům mimo jiné:

- aby nově budované průmyslové závody a provozy byly bezpodmínečně vybaveny zařízeními, která podle současného stavu vědy a techniky maximálně znemožní vypouštění škodlivých exhalací do ovzduší;

- aby nově budovaný průmysl a rozšiřování stávajících závodů bylo umísťováno mimo bytovou zástavbu;

- aby byla účelně zřizována ochranná pásma kolem zdrojů znečišťování a budovány zelené pásy, oddělující průmyslovou výstavbu od bytové atd.

Národnímu výboru města Prahy zdravotní výbor konkrétně doporučil důsledně uplatňovat práva, která mají národní výbory vůči průmyslovým podnikům a dopravním zařízením, znečišťujícím své okolí, využívat a uplatňovat trestní sankce podle vyhlášky min. financí č. 178/1960 Ú. l.

Mnohé z toho, co zdravotní výbor Národního shromáždění doporučil NVP a některým resortům v usnesení, bylo zčásti realizováno, avšak větší podíl zůstává jen na papíře. Ba dokonce dochází k dalšímu zhoršování.

Např. v Praze 7 je kromě elektrárny jedním ze zdrojů výtopna ČSD, a aby byla míra dovršena, instalovaly jatky nedaleko na svém kolejišti, v těsné blízkosti obytných domů, vyřazenou lokomotivu pro výrobu páry. Nízký komín lokomotivy chrlí ve dne v noci obrovské množství kouře a popílku. Lidé si stěžují, ale marně.

Chtěl bych v této souvislosti zároveň uvést, že nás také na podkladě našich interpelací, přednesených u příležitosti projednávání zákona č. 20/66 Sb. neuspokojují odpovědi resortů. Jsou neurčité, nekonkrétní a zůstávají převážně u vysvětlování současného stavu. Vyhýbají se konkrétnímu řešení.

Myslím, že bude třeba realizovat řadu drobných usnesení NVP na tomto úseku. Dnes je možné velmi reálně porovnávat také naše opatření v Praze s návrhy, které v tomto směru uskutečňuje např. Budapešť, která má četné společné zdravotnické znaky, pokud jde o přírodní prostředí.

Na prvním místě je to postupná změna způsobu vytápění bytů, k němuž se v Budapešti používá uhlí a koksu. To je největší zdroj sazí a kouře. Příslušné orgány proto rozhodly co nejrychleji přejit k vytápění plynem a na tuto akci podstatně zvýšila výdaje, i když ve většině oborů se investice spíše omezují.

Na rozšíření produkce a rozvod plynu je do r. 1970 určeno v Budapešti 1,5 mld forintů, což je o 40 % více než v předcházejícím období. V minulých letech byl vybudován přes 200 km dlouhý plynovod od ložisek zemního plynu ve východní části země do Budapešti a v provozu je i plynovod z Rumunska.

Součástí plánu na zlepšení ovzduší v Budapešti je zákaz stavby nových továren na území města a jeho okolí a přestěhování na venkov řady dosavadních podniků, které charakterem výroby znečišťují vzduch nebo nejsou v Budapešti nezbytné.

Dosud se přestěhovalo 37 podniků, do r. 1970 to bude dalších 106. A ty podniky, které ve městě zůstanou, musí do doby, než budou převedeny na plyn nebo topný olej, dát si podle nedávného nařízení namontovat odlučovače popela. Výzkumníci velmi intenzívně pracují na zařízení, které by zbavovalo jedovatých součásti i výfukový plyn. Nejprve se budou montovat na autobusy a nákladní auta.

Soudružky a soudružky poslanci, bylo skutečně nejvýš na čase, že dnes schvalujeme zákon, který má přímý vztah k vytváření zdravého životního prostředí jako právní normu, v níž jsou uvedeny i sankce. Je to také dovršení úsilí Komunistické strany Československa, vlády a zdravotního výboru Národního shromáždění, jehož poslanci vyvinuli maximální úsilí o jeho uskutečnění. Bude však třeba zákon plně respektovat, jeho působení kontrolovat a nedopouštět opět výjimky, které zákonnou normu pak oslabují a oddělují výsledky, které jsou předpokladem zdravého života všeho lidu. Myslím, že můžeme všichni pro schválení tohoto zákona hlasovat u vědomí odpovědnosti, kterou máme nejen k zdraví našeho lidu, ale také k zachování krás naší přírody. (Potlesk.)

Předseda NS s. Laštovička: Děkuji posl. Mátlovi, promluví s. Korčák.

Ministr-předseda Ústřední správy energetiky s. Korčák: Soudružky a soudruzi, energetika patří mezi ta odvětví, která se podílejí na znečišťování ovzduší. Chtěl bych proto uvést několik údajů pro objasnění příčin, které vedly k tomu, že naše elektrárny a teplárny vypouštějí při svém provozu do ovzduší tuhé a plynné látky v množství, které v některých oblastech vyvolává značné obtíže.

Rozvoj našeho průmyslu a růst životní úrovně našeho obyvatelstva by byly neuskutečnitelné, kdyby energetika nebyla schopna uspokojit potřeby národního hospodářství elektrickou energií. Jak rychle roste spotřeba, ukazují tato čísla: V roce 1945 bylo vyrobeno u nás 4,5 mld kW hodin, v loňském roce už 36,5 mld kW hodin. Tedy za 21 let se spotřeba u nás zvýšila více než osmkrát. Ve spotřebě elektřiny na jednoho obyvatele předstihla naše republika mnoho zemí, mezi nimi Francii a Itálii. V minulém roce se průměrná spotřeba elektřiny na obyvatele u nás zvýšila na 2450 kWh a naše republika se tak ve spotřebě elektřiny na jednoho obyvatele řadí mezi prvních 10 států na světě.

Největší problémy, které musí naše energetika překonávat - a schválením zákona na ochranu ovzduší se význam této skutečnosti dále zvýší - vyplývají z celkové skladby a charakteru, resp. typu našich energetických výroben.

Vodní elektrárny na výrobě elektrické energie v naší republice se podílejí jen 7 - 8 %. 92 - 93 % elektrické energie je vyráběno v parních elektrárnách s využíváním tepelné energie hnědého a v malé míře černého uhlí. Přitom největší podíl výroby je zajišťován méně kalorickým hnědým uhlím o průměrné výhřevnosti 2400-2700 kcal na kg s vysokým obsahem síry, popela a vody. V celostátním průměru dosahuje obsah popela v uhlí více než 26 %.

To jsou ve srovnání s ostatními státy velmi nepříznivé podmínky. Ve světě je obvyklé užívat pro energetické účely vysoce výhřevná paliva kolem 7000 kcal, ať už tuhá, plynná či tekutá. Tím samozřejmě je i méně odpadních produktů. Spálíme-li v elektrárnách kolem 30 mil. tun uhlí ročně, zůstane na roštech a odletí do komína kolem 8 mil. tun popelovin. Zachytit, zneškodnit a dopravit na skládky mil. tun popelovin klade značné nároky na technické vybavení jednotlivých elektráren a tepláren.

Na rozdíl od některých jiných průmyslově vyspělých států, neměli jsme zatím možnost změnit zásadně skladbu prvotních zdrojů pro výrobu elektrické energie. Surovinové bohatství naší země je omezeno v podstatě jen na černé a hnědé uhlí. Naše hospodářské podmínky zatím nedovolovaly, abychom se v širším měřítku zabývali možností přechodu na jiné palivové zdroje. V souladu s potřebami národního hospodářství jsme se proto zaměřovali dosud výhradně na využívání vlastního méně kalorického hnědého uhlí, jehož hlavní základnu tvoří Severočeská hnědouhelná pánev. Tato skutečnost také vedla k tomu, že v této oblasti je soustředěna největší část výkonů našich elektráren. Přeprava méněkalorického paliva na větší vzdálenosti by vedla jen k zhoršování ekonomických výsledků elektráren. A konečně není ani technicky možné po našich železnicích převézt potřebné množství uhlí na jiná místa.

Změna strukturální skladby paliva v našich elektrárnách bude probíhat v budoucnu jen zvolna a bude záviset na tom, jaké si vytvoříme možnosti pro dovoz ropy a zemního plynu, i pak bude rozumné a výhodné, aby ropa a zemní plyn byly využity především v jiných resortech a v teplárnách ve městech.

Je nesporné, že budoucnost energetiky bude patřit atomovým elektrárnám. Naše první atomová elektrárna s výkonem 150 MW bude uvedena do provozu v r. 1969 a druhou plánovanou atomovou elektrárnu o výkonu asi 300 MW budeme moci uvést do provozu asi kolem roku 1974. Možnosti využití vodních zdrojů jsou u nás omezené. Do r. 1980 musíme tedy počítat ještě s výstavbou dalších elektráren využívajících tepelné energie uhlí.

Ústřední správa energetiky má zájem na tom, aby výroba elektrické energie byla zajišťována takovým způsobem, aby byly maximálně vyloučeny škodlivé vlivy provozu našich elektráren na životním prostředí. Při výstavbě nových elektráren jsme využívali možností a instalovali jsme taková zařízení, která by tento požadavek v nejvyšší míře splňovala.

Při celkovém posuzování vlivu energetiky na životní prostředí musíme vidět, že jsou ještě v provozu elektrárny staré, které byly vybudovány v minulosti, kdy nebyly kladeny tak přísné požadavky na čistotu ovzduší, jak předpokládá projednávaný návrh zákona. A tehdy ani neexistovalo takové technicky vyřešené zařízení, které by bylo schopno snižovat úlet popílku na míru, kterou dnes považujeme za přípustnou z hlediska ochrany lidského zdraví a ochrany zemědělských kultur. Jde o elektrárny malých výkonů, uváděné do provozu v období před rokem 1939. Kromě jiného jsou většinou stavebně řešeny tak, že v současné době není ani možné uvažovat o dodatečné instalaci moderních odlučovacích zařízení. Jde o elektrárny, které postupně ztrácejí na významu v rámci energetické soustavy a jejich využívání bude v souladu se zlepšující se situací ve výkonové bilanci omezováno a postupně budou z provozu vyřazovány. V této skupině elektráren nebudeme dělat žádné úpravy, neboť jsou již na konci své provozní životnosti.

Druhou skupinu tvoří elektrárny postavené v posledních letech, které jsou již vybaveny výrobními agregáty s vysokou účinností a které tvoří základ naší energetické soustavy. V těchto elektrárnách jsou již vesměs instalovány kombinované, tj. mechanické a elektrostatické odlučovače, schopné zachytit až 97 % pevných částic. Všechny tyto elektrárny splňovaly při svém uvádění do provozu podmínky, stanovené v té době platnými hygienickými normami. U elektráren velkých výkonů byly všude, kde v tom jiná hlediska nebránila, stavěny i vysoké dvousetmetrové komíny.

Věnovali jsme mnoho péče zlepšování technické úrovně odlučovačů popílku v těch starších elektrárnách, s jejichž provozem v nejbližší perspektivě dále počítáme. Na tyto rekonstrukce bylo v období od r. 1961 do roku 1965 vynaloženo 79 mil. Kčs a v letech 1965 - 1970 uskutečníme další úpravy za 52 mil. Kčs.

Spolehlivost provozu odlučovacích zařízení v elektrárnách pravidelně kontrolujeme jak my, tak i příslušná oborová ředitelství. Ač nerad, musím přiznat, že tomu tak v minulosti vždy nebylo. V příkazu zaměřeném na zajišťování maximální péče o tato zařízení jsou stanoveny podmínky, za nichž je možno provozovat kotelní agregáty. Je přitom stanovena zásada, že porucha na odlučovačích je postavena na roveň poruše na výrobním zařízení a kotel je v takovém případě nutno odstavit. Pracovníci elektráren, kteří jsou přímo odpovědni za provoz a údržbu odlučovacích zařízení, mají v podmínkách pro získání prémií ukazatel bezporuchového provozu odlučovačů. Speciální měřící skupina průběžně vyhodnocuje provozní stav odlučovacích zařízení a na základě jejich zjištění jsou realizována dalším zlepšením, jimiž bude dosaženo vyšší provozní spolehlivosti a účinnosti odlučovačů.

Chtěl bych se ještě krátce zmínit o tom, co připravujeme k zachycování kysličníku siřičitého obsaženého v kouřových plynech. Odsiřovací zařízení, které by zajišťovalo účinné čištění elektrárenských exhalací, nebylo dosud technicky vyřešeno, a proto nemohlo být v budovaných elektrárnách instalováno a u nás neexistuje ani žádný výrobce takového zařízení. Ani v zahraničí nejsou dosud velké zkušenosti s odsiřováním kouřových plynů a konstrukce, sloužící k tomuto účelu mají vlastně jen provozní charakter. Potvrzuje to skutečnost, že např. firma Lurgi, NSR považuje za možné zajistit odsiřování pro výkon asi 1,5 MW, anglická firma Simon-Carves pro výkon zhruba 110 MW. My však potřebujeme odsiřování u elektráren o výkonu 800 MW. Komplexní dodávku takového zařízení je ochotna převzít jedině japonská firma Mitsubishi, která zatím odsiřování tohoto rozsahu nikde nerealizovala. Vlastní československý výzkum je teprve v začátcích a nedá se předpokládat, že realizaci našich vlastních zařízení bude možno uskutečnit před rokem 1975.

Jde tedy nejen o zařízení dosud ne zcela provozně pro velké elektrárenské výkony ověřené, ale o zařízení velmi nákladná. Jestliže vlastní investiční náklady na výstavbu elektrárny Tušimice II jsou vyjádřeny hodnotou 2140 mil. Kčs, pořizovací náklady na odsiřovací zařízení této elektrárny dosáhnou výše 540 mil. Kčs. Jde tedy ve skutečnosti o zvýšení investičních nákladů o plnou čtvrtinu.

Otázkou péče o čistotu ovzduší se několikrát zabývala vláda a uložila Ústřední správě energetiky dovézt odsiřovací zařízení a vyzkoušet je v průběhu roku 1969 u jednoho 110 MW bloku v elektrárně Tušimice I a v elektrárně Prunéřov. Na splnění tohoto úkolu pracujeme.

Plně souhlasíme s nutností omezit množství škodlivých exhalací, zvláště popílku, kysličníku siřičitého a dalších plynů, které jsou našimi průmyslovými závody vypouštěny do ovzduší. Je nemyslitelné, aby další rozvoj našeho průmyslu byl uskutečňován na úkor zdraví obyvatelstva a ke škodě naší krásné země.