Smlouva plně přihlíží především k potřebám železniční a silniční dopravy, zejména dává dobré předpoklady k urychlení a zhospodárnění dopravy na československo-polských železničních a silničních pohraničních přechodech.

Podle návrhu Smlouvy se nyní kontroly neomezují - jak tomu bylo dříve - jen na hraniční čáru, kdy je každá strana prováděla jen na svém území. Navrhovaná úprava naopak umožňuje, aby se kontroly vykonávaly na určených hraničních přechodech - za přítomnosti orgánů obou stran a v železničním provozu navíc i v určitém vymezeném úseku během jízdy vlaků, bez zdržování dopravy.

Tak například v nákladní železniční dopravě dochází ke značnému zkracování pobytu vlaků v pohraničních stanicích, neboť kontrola příslušných orgánů obou stran je prováděna společně pouze v jedné z pohraničních stanic a nikoliv jako dříve odděleně, na území obou států. Toto opatření se prakticky projeví ve zkrácení pobytu na hraničním přechodu asi o 30 minut u jednoho vlaku.

V osobní přepravě jsou kontroly prováděny již během jízdy vlaků, a to až na pohraniční stanici obou států, takže pobyt vlaků na hraničních přechodech je skutečně minimální. Vzhledem ke stále narůstající tendenci zvyšování nákladní přepravy a turistického ruchu, jsou navrhované zásady Smlouvy oboustranně velmi výhodné.

Z jednotlivých článků navrhované Smlouvy je zřejmé, že její celkové pojetí představuje značně pružnější úpravy proti dosavadnímu stavu.

Významná ustanovení článků 8 - 11 upravují zejména právní postavení, výsady, imunity a úlevy orgánů jednoho státu při výkonu jejich služebních povinností na území druhého státu, včetně zásady vzájemného bezplatného poskytování služeb.

Je možno konstatovat, že všech 18 článků Smlouvy plně respektuje směrnice dané usnesením vlády ze dne 17. srpna 1966 č. 298, že články Smlouvy odpovídají zásadám projednávaným a schváleným v ústavně právním a zahraničním výboru Národního shromáždění a že Smlouva plně vystihuje a vyčerpává zájmy obou smluvních stran.

Domnívám se proto, že není třeba dále zdůrazňovat význam a prospěšnost uzavření této Smlouvy pro ČSSR i PLR.

Považuji však za vhodné a nutné upozornit Národní shromáždění, že pro úspěšnou a důstojnou realizaci navrhované Smlouvy bude třeba vytvořit též některé materiální předpoklady ve vybavenosti silničních a železničních přechodů na státní hranici dvou socialistických států. Na československo-polských státních hranicích je celkem 23 silničních přechodů. Z toho se ve 12 místech zajišťují společně služby na území Československé socialistické republiky v budovách Ústřední celní správy. Železničních přechodů je celkem 9 a společné služby se zde zajišťují ve třech budovách Československých státních drah.

Jsem toho názoru, že v souvislosti se schvalováním dnes projednávané Smlouvy, bude třeba i zde podniknout rozhodná opatření ke zlepšení vzhledu budov celnic, jejich vnitřního vybavení, včetně úprav okolí tak, aby jejich stav odpovídal požadavkům na kulturní socialistické prostředí a státní reprezentaci a aby také vyhovoval výkonu společných služeb orgánů ČSSR a PLR.

Navrhuji Národnímu shromáždění, aby v souladu s článkem 42 Ústavy ČSSR Smlouvu o spolupráci při výkonu kontroly osob, zboží a dopravních prostředků přestupujících československo-polské státní hranice v železničním a silničním styku, schválilo. Jejím přijetím budou vytvořeny další dobré předpoklady pro přátelskou a úzkou vzájemnou spolupráci mezi oběma státy při zajišťování jejich dalšího všestranného kulturního a hospodářského rozvoje. (Potlesk.)

Předseda NS. s. Laštovička: Děkuji posl. Gudrichovi. Do rozpravy není nikdo přihlášen. Přeje si někdo slovo? (Nikdo se nehlásil.)

Kdo tedy souhlasí, aby Národní shromáždění schválilo Smlouvu o spolupráci při výkonu kontroly osob, zboží a dopravních prostředků přestupujících československo-polské státní hranice v železničním a silničním styku mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou, nechť zvedne ruku. (Děje se.) Děkuji.

Národní shromáždění vyslovilo souhlas se Smlouvou mezi československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o spolupráci při výkonu kontroly osob, zboží a dopravních prostředků přestupujících československo-polské státní hranice v železničním a silničním styku, podepsanou dne 23. září 1966 ve Varšavě.

Přistoupíme nyní k desátému bodu pořadu, kterým je

10. Vládní návrh zákona o znalcích a tlumočnících a zpráva výboru ústavně právního.

Návrh odůvodní ministr spravedlnosti s. dr. Neuman.

Ministr spravedlnosti dr. Neuman: Vážené Národní shromáždění, soudružky a soudruzi, soudobý intenzívní vědeckotechnický rozvoj, který probíhá v celém světě, je doprovázen neustálým členěním jednotlivých oborů lidské činnosti a vědeckých poznatků na stále specializovanější úseky a odvětví. Tyto obory jsou však namnoze tak obsáhlé a složité, že samy o sobě přesahují možnosti jednotlivých pracovníků plně je obsáhnout. Důsledkem tohoto zákonitého vývoje je neustále se prohlubující specializace vědeckých pracovníků, kteří - mají-li být ve svém oboru plně na výši - jsou stále více orientováni v užších vědeckých disciplínách. Jsou však orgány a instituce, jejichž úkolem je posuzovat a hodnotit společenské vztahy souhrnně, v komplexu všech individuálních aspektů, které je přitom třeba brát v úvahu. Domnívám se, že nemusím zvláště zdůrazňovat, jak velká odpovědnost spočívá na těchto orgánech při řešení dílčích, často složitých otázek, v nichž sami nejsou - a ani nemohou být odborníky, a které jsou často rozhodující pro konečné rozhodnutí.

Naším úkolem musí být vytvoření takových podmínek pro činnost státních orgánů, jež by všestranně přispěly k jejich úspěšné, bezporuchové funkci. Je to úkol o to důležitější, že bezprostředně zasahuje do celé významné oblasti rozhodování o právech a zákonem chráněných zájmech občanů i organizací a o jejich povinnostech vůči státu a společnosti, především tedy do oblasti soudnictví.

Z tohoto obecného poznatku musíme vycházet i při hodnocení současného stavu expertizní činnosti, která je nezbytným předpokladem pro práci státních orgánů, pro činnost organizací a zároveň též pro uspořádání právních vztahů mezi občany a organizacemi i občany navzájem.

Význam znaleckých posudků podle mého mínění nutno spatřovat v tom, že umožňují posouzení i takových skutkových otázek, k nimž je třeba odborných znalostí a zkušeností z oboru, jehož se týkají. Znalecký posudek se proto uplatňuje jako velice závažný důkazní prostředek v řízení před státními i jinými orgány.

Kvalitní, zákonu odpovídající rozhodovací činnost orgánů předpokládá a nutně vyžaduje, aby stav věci, tvořící podklad pro právní závěry a tedy pro rozhodnutí, byl přesně zjištěn. Je pochopitelné, že při šířce a složitosti jednotlivých oborů vyžaduje splnění takového úkolu vysokou kvalifikaci u osob, jimž budou svěřeny takové práce.

Způsob podávání znaleckých posudků je upraven v příslušných právních předpisech. Vedle toho je však nutné, aby znalecká činnost byla upravena i organizačním předpisem, který by zajišťoval především náležitý výběr plně kvalifikovaných znalců, pečoval o jejich evidenci a umožňoval státním orgánům, aby bez obtíží vybrali znalce pro daný účel nejvhodnějšího.

To, co jsem považoval za nutné říci úvodem k otázce znalců, platí ovšem plnou měrou i o tlumočnících. Rozvíjející se mezinárodní vztahy, rostoucí hospodářské a kulturní styky i turistický ruch jsou doprovázeny skutečností, že stále více občanů jiných států vstupuje do právních vztahů s československými občany i organizacemi a účastní se řízení před našimi orgány. Rovněž naše státní orgány, hospodářské organizace i jednotlivci stále větší měrou přicházejí do styku s cizozemskými orgány. Nepotřebuji zvlášť zdůrazňovat, jak je proto důležité, aby i tlumočnické úkony byly plněny v nejvyšší míře kvalitně a pohotově.

Dovolte mi, abych po tomto stručném uvedení významu předkládané osnovy několika slovy naznačil vývoj organizace znalecké činnosti v minulé době.

V době první republiky byla tato organizace vybudována na systému stálých přísežných znalců, které ustanovoval a jejichž seznam vedl krajský soud. O výběr kvalifikovaných osob pro funkci znalce nebylo nijak zvlášť systematicky pečováno. Vycházelo se zpravidla ze žádostí jednotlivců, kteří se o tuto funkci ucházeli. Žadatele vedla k podání žádosti leckdy snaha po opatření výhodného vedlejšího příjmu. Z toho pramenily také dosti časté stížnosti na odbornou úroveň některých znalců. Výdělečný charakter této funkce byl patrný i z toho, že poplatek za zápis do seznamu znalců představoval dosti značnou částku, která měla zčásti odčerpat příjem, který znalci plynul z jeho funkce. Právní úprava poměrů znalců a tlumočníků provedená v roce 1939 i později v roce 1949, neznamenala v podstatě žádné větší věcné změny.

Zásadní změnu v dosavadním vývoji přinesla až nová - dnes platná - úprava z roku 1959, jejímž cílem bylo odstranění systému stálých přísežných znalců a tím i některých podnikatelských tendencí v jejich činnosti.

Zákon č. 47 z roku 1959 spočíval především na zásadě, že zajištění znalecké činnosti patří k povinnostem nejen orgánů státní správy, ale též organizací socialistického sektoru. Podle této úpravy se znalci dosud vybírají z řad pracovníků orgánů a organizací, takže znalci vlastně plní podáním posudku vyžádaného soudem, orgánem hospodářské arbitráže apod. své pracovní úkoly.

Dovolte mi, vážené soudružky a vážení soudruzi, abych se na tomto místě poněkud obšírněji zabýval působením dnes platných právních předpisů o znalecké činnosti. Pokládám to za nutné především proto, abych na podkladě rozboru, který z podnětu vlády provedlo ministerstvo spravedlnosti spolu s ministerstvem vnitra a Generální prokuraturou a dalšími resorty a institucemi, ukázal na některé základní nedostatky nynější úpravy, jež nutně vyžadují změnu.

Zmíněný rozbor se opírá o rozsáhlý faktický materiál a shrnuje poznatky soudů, prokuratury, vyšetřovatelů, advokacie, hospodářské arbitráže a jiných orgánů a organizací, jejichž úkolem je zajišťovat výběr znalců. Konkrétních poznatků tedy bylo shromážděno mnoho. Rád bych však shrnul příčiny dnešních nedostatků, za něž nutno považovat především tyto skutečnosti:

1. Značně je oslabena osobní odpovědnost znalců za vypracování posudků, za jejich včasnost a kvalitu. Znalci přistupují k vypracování posudků jako k povinnosti, která je jen odvádí od jejich vlastních pracovních úkolů. Nemají již pocit, že vypracování kvalitního posudku je věcí jejich osobní cti a dobrého jména.

2. Sepětí znalecké činnosti s úkoly organizace - a tu mám na mysli hlavně hospodářské organizace - není podloženo ekonomickými či jinými funkčními důvody. Organizace v důsledku toho nemohou považovat znaleckou činnost za organickou součást náplně své vlastní činnosti. Jejich všeobecně negativní postoj k plnění úkolů, které jim uložil zákon, není proto možné vysvětlovat subjektivními činiteli, např. neochotou, nepochopením atd. Negativní postoj organizací má reálné kořeny v tom, že neexistují důvody pro to, aby podávání expertiz bylo součástí ostatní jejich činnosti. Podání posudku musí proto dnes často být vynucováno administrativními zásahy.

3. Znalecký důkaz je prostředkem ke zjištění materiální pravdy v soudním nebo jiném řízení. Úprava organizace expertizní služby by měla být podřízena požadavkům tohoto řízení. Zejména by měla být úzká součinnost mezi znalcem a orgánem, který vede řízení. Předpoklady pro tuto součinnost však vytvořeny nejsou, neboť orgán, před nímž řízení probíhá, nemá ani vliv na výběr znalce. Při tomto výběru se pak uplatňují jiná hlediska, než aby byl zajištěn hlavní účel znaleckého posudku.

4. Nízká úroveň řady znaleckých posudků vyplývá kromě nedostatků způsobených již při výběru znalce také z toho, že znalci se neustále střídají, že není vytvořen stabilní kádr pracovníků, kteří by měli dostatek zkušeností z posudkové činnosti.

5. Konečně - a zajisté nikoli nejméně podstatnou příčinou nedostatků je, že znalci nejsou buď vůbec anebo jen minimálně hmotně zainteresováni na posudkové činnosti. Neexistují ani zvláštní hmotné stimuly, pokud jde o kvalitu a včasnost posudků.

Hlavní nedostatky a příčiny, jichž jsem se zde dotkl, mají za následek, že s kvalitou a včasností posudků nemůžeme být v mnoha případech spokojeni. Posudky bývají nejen velmi stručné a kusé, ale nehodnotí ani vyčerpávajícím způsobem skutečnosti zjištěné v řízení a vycházejí někdy ze zastaralých odborných poznatků.

Výsledkem pak bývá posudek nejasný, s vnitřními rozpory. Takové posudky nemohou poskytnout náležitý obraz o skutkovém stavu, což je neustálým problémem zejména v soudní činnosti. Musím připomenout, že na tomto úseku zjišťuje Nejvyšší soud i ministerstvo spravedlnosti ustavičně mnoho nedostatků. Jen namátkou uvádím, že např. v roce 1965 v občanském soudním řízení musela být zrušena pro nedostatečně zjištěný skutkový stav téměř čtvrtina (22,3 %) rozhodnutí, proti nimž byl podán opravný prostředek. Z toho byl nemalý počet případů, kdy chyběl nutný znalecký posudek anebo posudek byl tak nekvalitní, že nemohl být podkladem řádně zjištěného skutkového stavu a musel být popřípadě i opakován. Obdobná situace byla i na trestním úseku.

Dalším nepříznivým důsledkem dosavadní úpravy, která se omezuje na znaleckou činnost pro účely řízení před státními orgány, je, že mnozí účastníci podávají žaloby u soudu jen k tomu účelu, aby v takto zahájeném řízení mohl být proveden důkaz znalcem. Omezení znalecké činnosti jen na rámec řízení brzdí tedy smírčí a preventivní činnost. To zejména tíživě pociťuje Státní pojišťovna, advokátní poradny i některé hospodářské organizace a samozřejmě, že také soudy.

Dosavadní úprava má nepříznivě důsledky i po ekonomické stránce v tom, že pracovníci jsou znaleckou činností odváděni od vlastních úkolů organizace. Nynější úprava vyžaduje také u organizací značnější administrativní činnost, která ostatně nijak nesouvisí s jejich výrobními či jinými hospodářskými úkoly.

Takto se, vážené Národní shromáždění, jeví ve stručném nástinu nedostatky dosavadní úpravy. Podrobným rozborem jsme dospěli jednoznačně k závěru, že nápravu je nutno hledat ve změně dosavadního systému. Soustava expertizy se musí vyhnout nynějším nedostatkům, zároveň musí využít i kladných zkušeností dosavadní úpravy.

Úprava z roku 1959 sledovala správně dvě tendence. Prvou z nich byla snaha, aby do znalecké činnosti nepronikaly podnikatelské prvky, které odporují účelu expertizní činnosti. Druhou byla snaha zainteresovat na expertizní činnosti socialistické organizace, vyvolaná tím, že při současném rozvoji vědy a techniky nemůže jednotlivec sám svými prostředky zvládnout všechny odborné otázky. Prostředky, které úprava z roku 1959 k tomu zvolila, se však ukázaly jednostrannými. Vyvolaly totiž některé nezamýšlené, škodlivé účinky, jak jsem se o nich zmínil. To však nic nemění na správnosti uvedených tendencí, které je nutno respektovat i při novém řešení.

Předložený vládní návrh zákona o znalcích a tlumočnících, který se dnes projednává, bere v úvahu i zkušenosti jiných, zejména socialistických států a přihlíží k celosvětovému vývoji soudní expertizy. V něm stále výrazněji pozorujeme odlišování posudků jednoduchých, které jsou podávány téměř výlučně jednotlivci, od posudků složitějších. Jejich náročnost je dána zejména potřebou úzké součinnosti a koordinace odborných vědeckovýzkumných pracovišť. Proto jsou dnes vytvářeny speciální ústavy, které se zabývají otázkami expertizní činnosti jako takovými. Tato organizační struktura zajišťuje v obtížných případech vysokou odbornost, specializaci a komplexnost expertizy.

Celkově bych chtěl charakterizovat připravený návrh jako syntézu, která vychází z předcházejících zkušeností. Zahrnuje vše, co se osvědčilo, vylučuje však prvky, které vedly ke kritizovaným nedostatkům.

Navržené řešení otevírá možnost uplatnit všechny formy, v nichž podání znaleckého posudku může v praktické činnosti přicházet v úvahu, a respektuje přitom zvláštní povahu jednotlivých druhů řízení před státními orgány.