Neboť, kde je to Německo, které by znovu mělo
diktovat své požadavky na "Lebensraum" ve
střední Evropě? Vždyť i za předpokladu,
že by v Bonnu sebevíce chtěli realizovat představy
revanšistů, nemohou již nikdy mluvit jménem
celého německého národa. Samozřejmě,
mohou žonglovat určitými fikcemi a vydávat
je za skutečnost - ale celý svět ví,
že zcela reálně existují dva německé
státy a že jeden z těchto států
se důsledně distancuje od všeho, co v minulosti
charakterizovalo německou agresivitu. Na tomto faktu nemůže
nic změnit žádná Hallsteinova doktrína,
ani žádné, v poslední době znovu
tak často opakované bonnské prohlašování
o výlučném zastupování všech
Němců.
Právě existence NDR - a to jsem si znovu uvědomil
při čtení zmíněné revanšistické
publikace - je nejnázornějším projevem
historických změn v politické situaci ve
střední Evropě. Jestliže si proto československá
zahraniční politika klade za úkol zajistit
bezpečnost republiky a upevnit mír v Evropě
- protože jsou to dnes zase neodlučitelné pojmy
- musí navázat pokud možno nejširší
přátelské styky s tímto novým,
demokratickým a mírumilovným německým
státem. Státem, který vychází
z pokrokových tradic německého národa
i z pochopení zájmů i života lidu našich
zemí. Z tohoto hlediska je pak třeba březnovou
smlouvu mezi ČSSR a NDR chápat nejen staticky, jako
dovršení jedné etapy vzájemných
styků, ale ještě více dynamicky: jako
zahájení další, kvalitativně
vyšší všestranné spolupráce
mezi oběma zeměmi.
V každé spolupráci pak hrají přirozeně
mimořádně důležitou úlohu
hospodářské vztahy, a je proto jen potěšitelné,
že ČSSR a NDR právě v této oblasti
dosahují tak pozitivní výsledky. Vždyť
jestliže například v roce 1949 obrat vzájemné
výměny zboží činil 297 mil. Kčs,
v roce 1955 1280 mil. a o dalších pět let později
2838 mil., loni přesáhl již 4 mld a letos se
předpokládá další zvýšení
o 8 % ve srovnání s rokem 1966. Vyjádřeno
v ještě globálnějších číslech:
podle dlouhodobé dohody o výměně zboží
pro období 1966 - 1970 dosáhne objem výměny
téměř 21 mld Kčs, což představuje
v porovnání s léty 1961 - 1965 zvýšení
o 34 %.
Za těmito čísly stojí ovšem velmi
konkrétní položky. Tak podle dlouhodobé
dohody dostaneme do roku 1970 z NDR 4,5 mil. briket, 1 860 000
tun draselných výrobků, za 536 mil. kovoobráběcích
a za 360 mil. textilních strojů, za 600 mil. elektrotechnických
výrobků atd. Dovezeme 725 osobních vagónů
a tisíce aut - jen letos 10 000 - a dále stavební
a silniční stroje, zemědělské
nářadí a traktory, foto a kinomateriály,
počítací i kancelářské
stroje, textilní výrobky i sportovní potřeby.
Přitom trh NDR je široce otevřen našemu
vývozu obráběcích strojů, válcovaného
a hutního materiálu, koksu a koksovatelného
uhlí, slévárenských zařízení,
textilních a statistických strojů, osobních
a nákladních vozů, tramvají, traktorů
a vůbec zemědělských strojů,
armatur, kožené a gumotextilní obuvi, sladu,
chmele, kaolínu, výrobků elektrotechnického
průmyslu, polygrafických strojů i spotřebního
zboží.
Účelem tohoto poměrně dlouhého
výčtu není opakovat věci víceméně
známé, nýbrž pokusit se jen na šíři
vzájemné obchodní palety ukázat, jak
významnými obchodními partnery jsou dnes
Československo a NDR. Navíc zvláště
kladně třeba hodnotit skutečnost, že
se obě země zdaleka nespokojují tím,
že jsou si navzájem druhým největším
partnerem v zahraničním obchodu a že dobře
plní své závazky, ale že se snaží
rozvinout nové formy v hospodářské
spolupráci.
Hlavně pokud jde o kooperaci a specializaci ve výrobě
a výzkumu, přičemž tento nesporně
vyšší stupeň spolupráce je možný
a výhodný právě s ohledem na podobnost
průmyslové struktury obou zemí. A že
se věci i na tomto poli daří, alespoň
jeden příklad z poslední doby: v Lipsku byla
v březnu uzavřena dohoda o přímé
hospodářské a vědeckotechnické
spolupráci mezi Československými závody
průmyslové chemie a sdružením národních
podniků NDR VVB Lacke und Farben. Jejím cílem
je urychlit výrobu průmyslu barev a laků
v obou zemích, a to při dosažení úspor
na výzkumných a vývojových kapacitách
v hodnotě asi 10 mil. Kčs.
Změny v ekonomických soustavách plánování
a řízení národního hospodářství,
které se nyní uskutečňují jak
u nás, tak v NDR, přirozeně budou také
stále účinněji ovlivňovat i
vzájemnou hospodářskou spolupráci
a to v tom nejpozitivnějším slova smyslu, neboť
úspěšně se uplatní jen kvalitní
výrobky vysoké technické úrovně,
výrobky vyšší technické úrovně
a výrobky, k nimž bude dostatek náhradních
dílů i dobrý servis. V této souvislosti
stojí za zmínku loňský příklad
našich podniků Aritmy a Tesly, které se nové
situaci v NDR rychle přizpůsobily a které
v konkrétní praxi uplatnily slova o rozšiřování
a prohlubování spolupráce.
Soudružky a soudruzi, právem se říká,
že politika se nemůže stát pouze realizováním
nějaké odtržené ideje, nýbrž
praktickou činností vyplývající
z konkrétních potřeb a podmínek. Jednou
z těchto konkrétních podmínek je i
geografie, neboť třebaže vzdálenosti hrají
v moderním světě stále menší
úlohu, přece jenom stále platí, že
nejlépe je mít za přátele sousední
země. V tomto smyslu je situace, v níž se dnes
nachází Československo, mimořádně
příznivá. Popravdě řečeno
nejpříznivější v celých
našich dějinách, protože s většinou
sousedů nás pojí stejně silný
pocit příslušnosti ke světové
socialistické soustavě a také společné
základní národní zájmy. Pocit,
jehož nejnovějším výrazem jsou
i březnové smlouvy, v nichž tři evropské
socialistické státy, bezprostřední
sousedi, staví svou spolupráci a součinnost
na novou základnu, odpovídající lépe
novým možnostem.
V uplynulých dvaceti letech čs. zahraniční
politika nesčetněkrát projevila iniciativu
nebo podporovala takové kroky jiných zemí,
které usilovaly o zajištění míru
a bezpečnosti ve světě, zvláště
v Evropě. Přitom čs. stanovisko k hlavním
evropským problémům je přesně
vymezené a odedávna známé. Za nejdůležitější
věc v Evropě považujeme vytvoření
takového systému kolektivní bezpečnosti,
který by byl skutečnou a stálou zárukou
suverenity všech evropských států.
Na této koncepci uzavření březnových
smluv s NDR a Polskem nic nemění. Naopak, důsledně
vzato, tyto dohody za současné situace mohou výrazně
prospět myšlence kolektivní evropské
bezpečnosti, neboť kategoricky skoncovávají
s mýty, jejichž výsledkem bylo a je i nadále
udržování mezinárodního napětí
v Evropě. S mýty druhu kalkulací o změnách
existujících evropských hranic, o pohlcení
NDR západním Německem a v neposlední
řadě i o jisté platnosti mnichovského
diktátu.
Jestliže se tedy někdo pokouší rozhlašovat,
že tyto mírové a obranné dokumenty cílí
proti jeho zájmům, pak tím jen odhaluje,
jaké tyto zájmy ve skutečnosti jsou. Adresně
řečeno: Jestliže se některé západoněmecké
kruhy snažily vyvolat až hysterickou kampaň proti
březnovým smlouvám - přestože
například president republiky soudruh Antonín
Novotný zcela jasně konstatoval, že smlouvy
nejsou namířeny proti žádným
druhým státům - a dnes to bylo znovu konstatováno
- a jestliže se Bonn od této kampaně nijak
nedistancoval, pak to jen dokládá, že v západoněmecké
politice jsou nové jen taktické pohyby a metodické
změny a ne cíle, které se týkají
životních zájmů socialistických
zemí.
Prostě síly, které řídí
Německou spolkovou republiku, nemají zřejmě
dosud konstruktivní politickou koncepci, přizpůsobenou
k dalšímu zmírňování napětí
v Evropě - třebaže všichni víme,
že i v NSR existuje nemalý počet těch,
kteří se více či méně
dokázali vypořádat s neblahou německou
minulostí. Bohužel, jsou však stále bez
rozhodujícího vlivu na politiku vládnoucích
kruhů. Těmto silám je ovšem třeba
pomoci k prosazení a není snad nadsázkou,
řekneme-li, že i tuto funkci v jistém směru
plní březnové smlouvy mezi ČSSR, NDR
a Polskem. Právě pro svoji důslednost, koncepční
jasnost i neoddiskutovatelný realismus.
Soudružky a soudruzi, často se tvrdí, že
německá otázka je naším osudem.
Tvrdí se to právem, z důvodů, o nichž
jistě není zapotřebí se tady šířeji
zmiňovat. Proto vše, co se této otázky
týká, zasluhuje naši všestrannou pozornost.
Tedy i březnové smlouvy, jež jsou jedním
z konkrétních výrazů generální
linie čs. zahraniční politiky. Linie zachovávající
věrnost zásadám socialistického internacionalismu,
přátelství se Sovětským svazem
a druhými socialistickými zeměmi a přitom
vytrvale vyvíjející úsilí o
vytvoření evropské bezpečnosti, o
zmírnění napětí, o mírové
dorozumění mezi národy. (Potlesk.)
Předseda NS s. Laštovička: Děkuji
posl. dr. Kučerovi.
Přerušuji nyní schůzi do 15 hodin.
Předseda NS s. Laštovička (zvoní):
Vážené soudružky a soudruzi poslanci,
zahajuji přerušenou schůzi, pokračujeme
v rozpravě. Promluví nyní posl. Toman.
Posl. Toman: Vážené Národní
shromáždění, vážené
soudružky a soudruzi poslanci. Smlouva o přátelství,
spolupráci a vzájemné pomoci, kterou uzavřela
naše republika s NDR, je mezníkem ve vývoji
vztahů mezi oběma našimi zeměmi. I když
jsme od samého vzniku demokratického Německa
neměli sporných otázek a vztahy mezi oběma
státy byly precizovány v Deklaraci z 23. června
1950, v níž jsme konstatovali, že nejvyšším
cílem obou zemí je budování nového
socialistického společenského řádu,
je nutno na právě uzavřenou smlouvu pohlížet
z nových a současných aspektů.
Vývoj ve světě, agrese Spojených států
ve Vietnamu, pokračující militarizace západního
Německa, která se děje za tichého
souhlasu Spojených států a některých
dalších západních vlád, veřejné
hlásání revanšistických názorů
v NSR, to jsou skutečnosti, které nás musí
znepokojovat. Snaha socialistických zemí po konečném
vyřešení otázek souvisejících
s bezpečností Evropy narážela a naráží
- což není náhodné - na odpor a nesouhlas
právě u našich západních sousedů.
A konečně jsme svědky i toho, že neonacisté
a staří členové hitlerovské
strany, kteří se dosud nepoučili z porážky
hitlerovské třetí říše,
dnes mohou v západním Německu veřejně
hlásat své nacistické názory a zasedají
v zemských parlamentech, v Hessensku a v Bavorsku.
Na druhé straně víme a nejednou jsme se o
tom mohli přesvědčit i na vlastní
oči, že za naší severní hranicí
vznikl a rozvíjí se nový německý
stát dělníků a rolníků,
který vytváří všechny předpoklady
k tomu, aby německý lid - věren odkazu svých
velkých humanistických myslitelů - mohl žít
se všemi svými sousedy v míru a v přátelství.
Právě v těchto dnech si žurnalisté
na Západě vymyslili nový šlágr
tzv. železného trojúhelníku a spřádají
úvahy o tom, do jaké míry smluvní
systém mezi bezprostředními sousedy NSR znamená
diferenciaci uvnitř společenství Varšavské
smlouvy - prostě komentují, zda toto vyjádření
jednoty tří socialistických států
nepovede k celkovému změkčení soudržnosti
širšího celku. Iniciátorům takovýchto
úvah úplně uniká skutečnost,
že tím jen potvrzují správnost obezřetnosti
socialistických zemí při utváření
vztahů k NSR.
Denně se přesvědčujeme, že tato
obezřetnost je opravdu na místě. Vždyť
sám západoněmecký president Lübke
tak často zdůrazňuje, že západní
Německo musí být silné a vyzbrojené,
aby mohlo případně provést revizi
spáchané křivdy. Kdo je to Heinrich Lübke
a co konkrétně znamená v pojetí západoněmecké
politiky a mluvy revize spáchané křivdy?
Lübke v roce 1914 jako 19tiletý vyskočil na
lokomotivu z obav, aby nepřišel pozdě do války.
Za druhé světové války sídlil
v Göringově ministerstvu letectví v Berlíně
a tak se osvědčoval, že mu byla svěřena
jedna z nejtajnějších akcí, výstavba
koncentračních táborů, z nichž
se čerpaly pracovní síly pro letectví
a raketový průmysl.
Realizovat revizi spáchané křivdy znamená
pohlcení NDR a její návrat ke kapitalismu,
znamená dále návrat polského území
od hranice Odra - Nisa, znamená však také vrácení
Sudet z naší strany a znamená vrácení
bývalých Prus od SSSR.
S těmito snahami nemohou přece v žádném
případě souhlasit socialistické země
v Evropě - jak říkáme, socialistická
Evropa. Socialistická Evropa a v jejím rámci
- a to podtrhuji - NDR stojí na pevné půdě
normality. Se zadostiučiněním by přijala
též NSR na této půdě. Jedinou
a základní podmínkou je však důvěra.
Tuto důvěru lze získat pouze novou politikou
činů ze strany NSR. Je jistě potěšitelné,
že právě nedávné mírové
velkonoční pochody v západním Německu
staly se občanskou a mírovou manifestací
za uznání hranice Odra - Nisa, čímž
se poctiví a pokrokoví rozumní občané
distancují od nezdravé agresivní vládní
politiky.
Jestliže tedy podepsání Smlouvy vzbudilo v
západním světě tak značný
ohlas, pak především proto, že si tam
uvědomili dvě skutečnosti. Za prvé,
že NDR je a bude jednou provždy věrným
a spolehlivým přítelem naší země
a celého socialistického tábora. Za druhé
pak podpis smlouvy zmařil bláhové naděje
těch politiků v západní Evropě
a ve Spojených státech, kteří se domnívali,
že se jim chytráckým politikařením
podaří narušit jednotu socialistických
zemí a jejich společnou cestu v budování
socialismu.
Náš lid a spolu s ním také všichni
příslušníci Československé
strany lidové uvítali Smlouvu jako garanta naší
národní nezávislosti a bezpečnosti.
S uspokojením jsme konstatovali, že smlouva jasně
stanoví, že Mnichovské dohody bylo dosaženo
hrozbou útočné války a že tedy
tato dohoda je od samého počátku neplatná.
Význam tohoto společného stanoviska vyplývá
zejména z porovnání s matnými, nejasnými
a pro nás neuspokojivými hledisky, s nimiž
se setkáváme v prohlášení bonnské
vlády a jejích členů.
Přátelské vztahy mezi Československem
a NDR se podle čtvrtého článku dohody
mají rozvíjet i po linii společenských
organizací. Chtěl bych poukázat na konkrétní
spolupráci, kterou jsme navázali s našimi přáteli
v Křesťanskodemokratické unii NDR. Společná
mnohaletá výměna zkušeností,
rozhovory a besedy, které jsme vedli nejen u nás
doma, ale i v NDR s představiteli i s prostými členy
CDU v NDR, jsou pak zdrojem, z něhož můžeme
čerpat při řešení společných
úkolů a při uskutečňování
společných cílů. Nemalý význam
mají tyto kontakty při poznávání
práce a života lidu obou našich zemí.
Smlouva o přátelství, spolupráci a
vzájemné pomoci je tedy dalším významným
činitelem, jenž přispívá k stabilizaci
míru v Evropě, zabezpečuje a rozvíjí
přátelství socialistických zemí,
obohacuje život našich národů, a proto
budu hlasovat pro jejich schválení.
Předseda NS s. Laštovička: Děkuji
posl. Tomanovi. Promluví posl. Žiak.
Posl. Žiak: Vážené Národné
zhromaždenie, vážení priatelia!
V dejinách národov, a to aj v histórii Čechov
a Slovákov, boli doby neslobody, poníženia
a utrpenia, doby urputného a víťazného
boja za slobodu a obdobia mierovej práce. Národy
majú svoje smutné a radostné dni.
15. marec 1939 bol tragickým dňom našej republiky.
Vtedy nemecká fašistická armáda násilne
uchvátila okyptenú Československú
republiku. Deň predtým ľudácko-gardistická
garnitúra v službách Hitlerovho fašizmu
vyhlásila tzv. slovenský štát. Všetko
toto bolo následkom hanebnej zrady západných
veľmocí v Mníchove a zbabelosti vtedajšej
meštiackej československej vlády. Komu bolo
jasné, že pre Slovákov a Čechov existuje
len jediná cesta slobodného národného
a politického života, a to jednotný štát
Čechov a Slovákov ako rovnoprávnych bratských
národov, v marcových dňoch r. 1939 zatínal
päste proti votrelcom a domácim zradcom, zoceľoval
sa v protifašistickom hnutí a pripravoval sa na vhodný
čas boja za znovuzrodenie Československej republiky.
Tento vhodný čas nastal, keď sovietska armáda
neúprosne bila hitlerovských fašistov, víťazne
napredovala a zvuky jej kanónov zvestovali príchod
slobody. Slovenský národ v auguste 1944 povstal
do boja proti nacistickej presile za novú, sociálne
spravodlivú Československú republiku. Českí
vlastenci, pripravení k zápasu za slobodu, čestne
a hrdinsky bojovali s okupantmi až do víťazného
konca.
Slovenský a český ľud nezabúda
na trpkú minulosť, na boľavé rany, na
nesmierne ľudské straty, na mravné a hmotné
škody, ktoré nám a národom sveta zapríčinil
brutálny nemecký fašistický imperializmus.
Národy Československa práve tak, ako mierumilovné
ľudstvo vôbec, porážku nemeckého
fašizmu vo vojne, ktorú Hitler v mene nemeckého
imperializmu vyvolal, pokladajú za najspravodlivejšiu
udalosť v svetovej histórii, a následky druhej
svetovej vojny, najmä hranice, ktoré vtedy vznikli,
chápu ako logický výsledok víťazstva
pravdy nad krivdou, víťazstva slobody nad otroctvom.
Na tomto víťazstve nehynúcu a najväčšiu
zásluhu má hrdinský Sovietsky zväz.
V najchmúrnejších dňoch poroby sme s
úctou sledovali boj pokrokových síl Nemecka,
nemeckých protifašistov. Boli nám nádejou
Nemecka nového, pokrokového a mierového.
Tieto pokrokové nemecké sily pod vedením
nemeckej robotníckej triedy sa skvele uplatnili vo vybudovaní
prvého mierového štátu na nemeckom území,
Nemeckej demokratickej republiky. V NDR vykonali dôslednú
denacifikáciu, zavládol tam duch skutočnej
demokracie, dobrého susedstva a mieru.