Předseda NS Laštovička: Děkuji.
Slovo má posl. Paťková.
Posl. Paťková: Vážené Národní
shromáždění, soudružky a soudruzi
poslanci, dovolte mi, abych u příležitosti
projednávání tak důležité
otázky, jako je státní rozpočet na
rok 1965, připojila též několik poznámek.
Je již tradicí a výrazem síly a životaschopnosti
našeho socialistického zřízení
a tím i našeho socialistického státu,
že projednávání rozpočtu na jednotlivá
léta je spojeno s hodnocením výsledků,
kterých náš lid pod vedením strany a
vlády za uplynulá období dosáhl. A
to nejen zde, v nejvyšším zastupitelském
orgánu, ale projednávání státního
rozpočtu se stává rok od roku stále
více všenárodní záležitostí
a naše jednání je tak spojeno s milióny
pracujících a občanů ze všech
úseků společenského života.
Naši pracující se zde na těch nejkompletnějších
faktech, a jim také nejblíže pochopitelných,
přesvědčují o tom, jakou péci
věnuje náš stát dalšímu
rozvoji naší společnosti, v níž
péče o blaho socialistického člověka
stojí na předním místě. Dovídá
se zde i o cestách a způsobech, které vedou
k tomuto velikému a humánnímu cíli,
nemajícímu v předsocialistických formách
obdoby.
Tím projednávání rozpočtu socialistického
státu, tedy i našeho rozpočtu, se při
srovnání s rozpočty kapitalistických
států stává jedním z nejdůležitějších
argumentů o přednostech našeho socialistického
zřízení před zřízením
kapitalistickým. O tom se přesvědčuje
stále více lidí nejen u nás, ale i
v celém světě. Je tedy otázka hodnocení
dosažených výsledků a materiálních
zabezpečení našich dalších nejvyšších
cílů jedním z důležitých
prostředků k získání dalších
stoupenců pro socialismus. Tím a v tomto smyslu
přesahuje národní rámec a stává
se daleko širší, a tím i významnější
otázkou.
Dovolte mi nyní, abych uvedla několik zkušeností
z našeho kraje. Náš Jihočeský kraj
přes rychlé tempo zprůmyslnění
po roce 1945 zůstává stále krajem
s převážným těžištěm
v zemědělství. V r. 1962 se např.
podílel 7,7 % na celostátním osevu zrnin,
12 % brambor a 8,4 % pícnin na orné půdě.
Druhý charakteristický rys našeho kraje, na
který se bohužel často v praxi zapomíná,
je ten, že v Jihočeském kraji se zachoval největší
počet významných kulturních památek,
výtvorů architektury, sochařství,
malířství a uměleckých řemesel,
které se shromažďovaly od nejstarších
dob po dnešek. Přes 30 hradů a zámků
celostátního významu, 7 městských
památkových rezervací, v nichž dominující
úlohu má Český Krumlov, přes
100 hradů a zámků druhé a třetí
kategorie a dále velké množství staveb
lidové architektury zdaleka nevyčerpává
nesmírné a jedinečné kulturní
bohatství jižních Čech. Spolu s rozsáhlými
krajinnými chráněnými útvary,
včetně nedávno vyhlášené
chráněné oblasti Šumavy, zámeckých
parků a relativně zachovalé původní
přírody stává se jednou z nejnavštěvovanějších
turistických oblastí, a to nejen domácími,
ale i zahraničními turisty. Téměř
jedna čtvrtina evidovaných turistů v celostátním
měřítku přichází do
našeho kraje, aby se seznámila s jeho kulturním
bohatstvím a získala osvěžení
a nové síly. Přitom současný
stav převážné většiny tohoto
významného kulturního bohatství si
již v současné době vyžaduje mimořádnou
péči a řešení, a to nejen z kraje,
ale i z centra. Chtěla bych upozornit na to, že by
stálo za úvahu, aby se přímo vláda
zabývala otázkou asanace tak cenné kulturní
památky, jakou je Český Krumlov, kde běžné
prostředky okresu ani kraje nestačí na to,
aby toto kulturní bohatství bylo zachráněno.
Jde přitom i o závažnou otázku, jakou
je modernizace života a bydlení obyvatelstva v tomto
pohraničním městě.
Soudružky a soudruzi, státní rozpočet
na r. 1965 počítá se značnými
částkami na zabezpečení úkolů
na úseku školství a kultury. Je to částka,
která nejvýrazněji odlišuje socialistický
stát od kapitalistických států a dokládá
velikou péči naší společnosti
o výchovu mládeže a všestranné
kulturní vyžití našich občanů.
Na náš kraj připadá pro školství
a kulturu částka ve výši 450 mil. Kčs,
což je 28 % z celkového rozpočtu kraje.
Nejde však jen o přidělené částky,
ale především o jejich účelné
a hospodárné využití. A zde je řada
problémů jak objektivního, tak subjektivního
rázu, nad kterými se musíme vážněji
zamyslet a řešit je. Uvedu některé poznatky
z úseku kultury a osvěty Jihočeského
kraje. Všichni jistě uznáváme za správné
s ohledem na celkovou ekonomickou situaci, že na tomto úseku
je nutná maximální hospodárnost a
chápeme opatření, která zde byla ze
strany státu učiněna. Odpovědnost
za rozvoj bohatého kulturního a společenského
života musí vzít na sebe nejen stát
a národní výbory, ale především
také jednotlivé společenské organizace,
zejména Revoluční odborové hnutí
a jednotná zemědělská družstva.
Úkoly kultury, osvěty a mimoškolní výchovy
pracujících je nutné v jednotlivých
místech zabezpečovat pod vedením národních
výborů sdružováním finančních
prostředků všech organizátorů
kulturní, osvětové a výchovné
činnosti. V tomto směru však máme zatím
pouze ojedinělé dobré příklady.
Ve většině případů jsou
jednostranně kladeny požadavky pouze na státní
prostředky. Nejméně zatím na osvětu
přispívají jednotná zemědělská
družstva, ačkoliv jejich kulturní fondy vykazují
značné částky.
Na druhé straně však v praxi docházíme
ke zjištění, že ani omezené prostředky
na kulturu nejsou čerpány. Tak například
v r. 1963 byly tyto prostředky v Jihočeském
kraji čerpány pouze na 93,2 % a rovněž
výhled na letošní rok není o mnoho odlišný
od skutečnosti minulého roku. Takovýto zjednodušující
pohled bez hlubšího zkoumání může
pochopitelně vést k nesprávným závěrům
- jako by na kulturu bylo dáváno příliš
mnoho a protože je nutné provádět další
krácení a podobně. Jsou to dle mého
názoru nesprávné hlasy obdobně jako
ty, které se snaží veškerou kulturní
a osvětovou činnost krýt pouze ze státních
zdrojů. Je zde nutno najít rozumnou proporci krytí
výdajů na kulturu a osvětu, jak ze státních
zdrojů, tak ze zdrojů dalších spoluorganizátorů,
zejména společenských organizací,
jako ROH a družstevních fondů, proporci, která
je úměrná jejich společenskému
postavení a poslání. Přitom by na
toto sdružování prostředků měly
dle mého názoru více tlačit samotné
ústřední orgány a vést k tomu
po svých liniích orgány v krajích,
okresech a místech.
Hlavní příčinu nedostatečného
uspokojování kulturních a osvětových
potřeb a v této souvislosti i čerpání
prostředků je dle mého názoru nutno
vidět v dosud příliš složité
metodice a vztazích při finančním
zabezpečování úkolů na úseku
kultury a osvěty.
V praxi to pak vypadá tak, že na jedné straně
je ideově odborné řízení kulturního
a osvětového úseku a na druhé straně
ekonomické řízení a v nemálo
případech dochází k protichůdným
stanoviskům zveličujícím tu či
onu stránku činnosti.
A přece pro všechny by mělo být jasné,
že oblast kultury a osvěty nemůže být
něčím, co je možno zajišťovat
"až na to zbude", ale že jde o významnou
součást celého systému výchovy
socialistického člověka, o jeho bezprostřední
i zprostředkovanou přípravu pro plnění
úkolů samotné oblasti materiální
výroby.
Takovéto nesprávné chápání
významu kultury a osvěty a její společenské
úlohy se pak projevuje v tom, že se rozpočet
osvětových zařízení, zejména
příspěvkových, vezme často
formálně na vědomí s tím, že
příspěvek bude dodatečně stanoven,
až jak to dopadne. Tato praxe pak vytváří
podmínky pro to, aby právě společensky
důležitá a potřebná činnost
byla odsouvána jako druhořadá.
Jistě, že lze i za stávající
organizace a metodiky řízení a financování
i v tomto směru mnoho zlepšit a udělat. Především
tím, že národní výbory na všech
stupních podrobně a včas projednají
plány činnosti a rozpočty všech kulturních
a osvětových zařízení a poskytnou
jim na zajištění úkolů pevný
příspěvek, a to ihned na začátku
roku. Dále v tom, že případný
další schodek zabezpečí sjednocením
finančních prostředků od dalších
spoluorganizátorů kulturní, osvětové
a výchovné činnosti. K tomu mají právě
v současné době vhodnou příležitost
při zpracování a sestavování
jednotných plánů kulturní a osvětové
činnosti na r. 1965. Jejich nedělitelnou součástí
by měly být v každé obci i plány
finančního zajištění.
Ovšem zásadní řešení vidím
v nové organizaci řízení školství
a kultury a stavím se za návrh ministerstva školství
a kultury vyčlenit a osamostatnit oblast kultury a osvěty,
včetně finančních a materiálních
zdrojů a vytvořit tak podmínky pro komplexní,
ideově odborné a ekonomické řízení
kultury v celostátním krajském a okresním
měřítku.
Dosti si slibujeme i od nových zásad řízení
a plánování, od jejich aplikace na kulturu
a kulturní a osvětová zařízení.
Nové zásady plánování a řízení
národního hospodářství upřesňují
již v plánu na r. 1965 řadu kritérií,
kterými jsme dosud posuzovali kulturní zařízení
a docílené ekonomické ukazatele.
Kladně se již v praxi projevuje řada opatření,
směřujících k prohloubení a
upřesnění ekonomiky. Mám zde např.
na mysli především "Směrnice ministerstva
školství a kultury o plánování
a hospodaření divadel", kterou se mění
dosavadní charakter divadel ze zvláštních
rozpočtových organizací na organizace příspěvkové.
První praktické zkušenosti v uplatňování
této směrnice v Jihočeském divadle
nám potvrzují, že směrnice zjednoduší
dosavadní způsob hospodaření divadel,
umožňují jim pružnější
a efektivnější provoz a zjednodušují
jejich administrativu; přičemž současně
výrazně posilují pravomoc a zvyšují
odpovědnost ředitelů. Rovněž
zavedení nového způsobu odměňování
pracovníků dělnických profesí
vedlo jíž v prvním měsíci po
zavedení k zvýšení zájmu pracovníků
o zpřesnění pracovních úkonů,
zvýšené kázni a také kvalitě
pracovních výkonů. Mnoho si slibujeme i od
dalšího opatření, které bude
obdobným způsobem řešit pracovní
postavení umělecko-technických a administrativních
pracovníků divadla.
Velmi významné je opatření směrnice
MSK o hmotné zainteresovanosti divadel na ekonomických
výsledcích, dle níž divadla s účinností
od 1. 7. 1964 mohou vytvářet kromě rezerv
podle mzdových právních předpisů
i formy odměn a fondy vybavení.
Již dnes vidíme, že tato opatření
jsou správná a vedou k zvýšení
hmotné zainteresovanosti divadla a celého kolektivu
umělců a k zvýšenému zájmu
o vysokou uměleckou úroveň inscenací
a k promyšlenější volbě repertoáru.
Nová ekonomická opatření vybavují
zařízení značnou ekonomickou samostatností
a jako podmínku skutečně účinného
využívání nových ekonomických
nástrojů vyžadují omezení dosud
v praxi častých administrativních zásahů
zvenčí. Je nutné vždy pečlivě
předem zvážit, do jaké míry se
tyto zásady a opatření odrazí a s
jakým důsledkem právě v těchto
ekonomických nástrojích.
Ukázalo se, že nový způsob klade i značně
vyšší nároky na kontrolní činnost,
na kontrolní orgány nejen nadřízených
orgánů, ale i objektivních orgánů,
jako např. orgánů Státní banky.
Vyžaduje nutnost zbavit kontrolu dosavadní přílišné
formálnosti tak, aby se stala skutečně kontrolou
hospodaření, zejména pokud hospodařením
rozumíme formu a podíl na čerpání
národního důchodu vůbec. Takto chápaná
kontrola by měla být pilířem a oporou
nových ekonomických metod a nikoliv jen kontrolou
dodržování či nedodržování
různých směrnic.
Chtěla bych poukázat ještě na jeden
problém, který se nám ukázal v souvislosti
s uplatňováním nového způsobu
řízení plánování a hospodaření.
Nejsou to jen dosavadní metody a styl práce, které
je nutno překonávat s uvolňováním
nových způsobů. Celý problém
je nutno řešit komplexně, neboť je ještě
celá oblast směrnic, kterými je řízena
a kontrolována činnost kulturních zařízení
a které dnes zdaleka neodpovídají reálné
skutečnosti, ba dokonce na mnohých místech
jejich činnost v duchu nových zásad brzdí.
Uvedu jeden z mnoha příkladů, a to vyhlášku
ministerstva vnitřního obchodu a financí
z roku 1962, č. j. 49/1962 Sb., kterou je divadlům
prakticky zakázáno opatřovat některé
jejich provozní potřeby na vnitřním
trhu jednoduchým a levným nákupem a která
nutí divadla doslova, aby sama mnohonásobně
dráže - nesériově - vyráběla
tyto provozní potřeby ve svých dílnách.
Toto opatření se pak v praxi odráží
ve zvýšené potřebě pracovních
sil v divadle, ale ve snížení efektivnosti
provozu divadla.
To jsou některé zkušenosti, získané
v našem kraji z nového hospodaření divadla.
Již první zkušenosti potvrzují, že
tato opatření budou znamenat řadu kvalitativních
změn v činnosti i hospodaření těchto
zařízení.
Domnívám se, že je správné o
nich hovořit právě v souvislosti s projednáváním
státního rozpočtu na rok 1965, neboť
ukazují proti stávajícím směrnicím
progresívní cestu ekonomiky celého úseku
kultury a osvěty, která nemůže zůstat
stranou celkového ozdravného procesu, který
v naší společnosti v současné
době probíhá.
Doporučuji, aby zevšeobecnění zkušeností
celé republiky se zde stalo východiskem pro aplikaci
těchto směrnic na ostatní kulturní
a osvětová zařízení s cílem,
aby rozpočtové zdroje byly i v oblasti uspokojování
kulturních potřeb využívány co
nejefektivněji a aby byla posílena účinnost
celé oblasti kulturní a osvětové práce
při výchově socialistického a komunistického
člověka. Toto se pak zpětně musí,
dle mého názoru, příznivě projevit
i do výsledků plnění státního
rozpočtu.
Plán rozvoje národního hospodářství
a rozpočet na rok 1965 zajišťuje kulturním
a osvětovým zařízením řízeným
národními výbory dobré předpoklady
rozvoje jejich činnosti.
Bude na ředitelích a vedoucích odpovědných
pracovnících těchto zařízení,
aby ve spolupráci se stranickými a odborovými
organizacemi plně využívali nových ekonomických
nástrojů a na národních výborech,
aby svá zařízení k tomuto vedly a
plně je v tomto směru podporovaly. (Potlesk.)
Předseda NS Laštovička: Děkuji
s. poslankyni Paťkové. Nyní bude mluvit s poslanec
Pacner.
Posl. Pacner: Vážené Národní
shromáždění, soudružky a soudruzi
poslanci, dovolte mi, prosím, několik poznatků
k návrhu plánu rozvoje a k rozpočtu tak,
jak jsem je získal z projednání ve výboru
pro národní výbory v průběhu
právě posledních měsíců.
Mohu potvrdit, že výbory věnovaly opravdu velikou
pozornost plánu a rozpočtu, jejich projednávání
a že zpravodajové i další poslanci uplatnili
řadu poznatků a návrhů z volebních
obvodů, resortů a národních výborů,
takže jejich připomínky přispěly
k řešení četných problémů
v etapě sestavy plánu a rozpočtu na příští
rok.
Výbor pro národní výbory tímto
způsobem vlastně rozvinul úzkou spolupráci
s národními výbory a projednání
plánu a rozpočtu jednotlivých krajů
nám všem dalo příležitost k tomu,
abychom se v plném rozsahu mohli seznámit hlavně
s jejich problémy. Pravda, problémy v jednotlivých
krajích byly různé, ale byly i některé,
které byly všem KNV společné a které
se nepodařilo, bohužel, plánem a rozpočtem
vyřešit a které budeme muset patrně
převádět a uplatňovat v příštích
letech.
Jako příklad uvedu některé problémy,
které jsou společné všem národním
výborům: jedním z úseků, který
by měl být řešen celostátně
a to mnohem intenzivněji než dosud, je údržba
domovního fondu. Nedostatečnou nebo nekomplexní
údržbou ztrácíme značné
hodnoty. Ne všechny obce jsou schopny vyřešit
tento problém vlastními silami, tím spíše,
že splnění plánu údržby
závisí na kapacitě stavebních podniků.
Někde by věci prospělo spojit kapacity podniků,
jejich pracovních sil, strojního zařízení
apod. Tady bude jistě vhodná i dobrá spolupráce
a pomoc národních výborů různých
stupňů. Tento problém zvlášť
výrazně vyniká v Praze, kde údržba
bytového fondu řadu let zcela zaostávala.
Veškeré stavební kapacity, které zde
byly, byly používány na novou výstavbu,
především na výstavbu sídlišť.
Ani v plánu příštího roku se
nepodařilo pokrýt potřeby města. Uvádím
Prahu jako příklad, protože to nejlépe
znám, ale podobná situace je v Brně, Ostravě,
Plzni, Hradci, Budějovicích a ostatních městech.
Jde tu o velmi vážnou záležitost, která
nemá jenom ekonomický dopad tím, že
se narůstajícím způsobem snižuje
hodnota bytového fondu, který rok od roku stále
více chátrá, ale že věc má
velmi nepříjemný politický dopad,
což vy jistě cítíte sami. Všichni
jsme se přesvědčili na veřejných
schůzích občanů ve volebních
obvodech, jak občané citlivě reagují
na tyto nedostatky. Žádný z nás, poslanců,
orgánů KNV i ONV nemůže za daného
stavu ujistit občany, že budou učiněna
- nevíme v jaké lhůtě - taková
opatření, která tyto závady v domech
a bytech odstraní. V Praze za to odpovídají
obvodní podniky bytového hospodářství.
Ale opravdu nevím, jak splní své povinnosti,
které vyplývají z § 152 a 161 nového
občanského zákoníku, tak, jak jsou
jim uloženy.
Jde o to, že hodnota a kvalita bytu, za nějž
vybíráme nájemné, je v mnohých
případech pochybná a sporná a mám
vážné obavy, že se řešením
těchto případů nakonec budou muset
v četných sporných případech
zabývat přímo soudy.