(K § 653-684)

Úprava bankovního práva ve vztahu k zahraničnímu obchodu je prováděna v čs. právním řádu poprvé.

Při úpravě bankovních obchodů neklade si osnova za cíl obsáhnout zvláštní úpravou veškeré bankovní operace; nýbrž soustřeďuje se pouze na úpravu nejdůležitějších bankovních operací, ke kterým dochází v souvislosti s mezinárodním obchodním stykem.

Poprvé je v československém právu upravován především akreditiv jako samostatný právní msti tuf vzhledem k jeho mimořádnému významu v souvislosti se zajišťováním placení kupní ceny při vývozu zboží. Užívání akreditivu v mezinárodním obchodě je velmi rozšířeno, nejen protože akreditiv ubezpečuje prodávajícímu včasné zaplacení kupní ceny; ale i proto, že chrání do značné míry také kupujícího tím, že kupní cena může být bankou vyplacena teprve po splnění hlavních smluvních povinností prodávajícího, pokud jsou vyjádřeny v předepsaných akreditivních podmínkách. V této souvislosti přichází v úvahu především dokumentární akreditiv. Osnova však upravuje v základních rysech i tzv. osobní (čistý) akreditiv, tj. akreditiv, při němž závazek banky k placení není závislý na předložení dokumentů.

Při formulování jednotlivých ustanovení týkajících se dokumentárního akreditivu přihlíží osnova především k tomu, že téměř ve všech zemích platí určité tzv. bankovní akreditivní zvyklosti. V řadě zemí, jsou bankami zachovávána a respektována "Jednotná pravidla a zvyklosti pro dokumentární akreditivy" z r. 1951, vypracovaná Mezinárodní obchodní komorou v Paříži (tzv. akreditivní uzance), jimiž se řídí oficiálně od roku 1858 i Státní banka československá. Při kodifikaci ustanovení o dokumentárním akreditivu bylo nutno přihlížet k tomu, že akreditivní uzance se neustále mění a vyvíjejí; takže musela být volena dostatečně pružná úprava. Z tohoto důvodu mají i všechna ustanovení upravující bankovní operace dispozitivní povahu; která nebrání odchylné smluvní úpravě.

Ustanovení § 653 a 656 podávají definici osobního akreditivu a dokumentárního akreditivu. Je z nich patrno, že je značný rozdíl mezi jejich právními důsledky a právní úpravou poukázky a smlouvy příkazní, s nimiž bylo nutno dosud vystačit. Vzhledem k ustanovení § 152 odstavec 2 nelze nyní užít ustanovení o poukázce ani podpůrně. Definice stanovené osnovou nejsou obsaženy v akreditivních uzancích, jež počítají s tím, že právní řády v jednotlivých zemích pojímají právní povahu akreditivu rozličným způsobem.

Ustanovení § 656 odpovídá akreditivním uzancím, obsahuje však v odstavci 2 v zájmu zpřesnění výslovný odkaz na obsah závazků z akreditivu. Z ustanovení osnovy vyplývá, že neodvolatelný akreditiv zakládá samostatný a přímý závazek banky, která akreditiv otevřela, vůči oprávněnému. Obsah závazku nemůže být změněn bez dohody mezi všemi zúčastněnými osobami.

Důležitost a specifický charakter inkasa jako instrumentu mezinárodního platebního styku odůvodňuje jeho samostatnou zákonnou úpravu. Osnova rozlišuje jednak bankovní inkaso, při němž se peněžní ústav zavazuje obstarat pro příkazce úkony, jejichž účelem je opatřit zaplacení pohledávky (sem náleží také péče o zaplacení směnek, šeků i jiných pohledávek), jednak bankovní dokumentární inkaso, při němž jsou v souvislosti s inkasem svěřovány peněžnímu ústavu určité doklady, které peněžní ústav je oprávněn vydat příjemci pouze při zaplacení stanovené částky nebo po opatření jiných úkonů.

Jednotlivé vztahy z inkasa jsou jinak upraveny tzv. mezinárodními inkasními zvyklostmi, které vypracovala Mezinárodní obchodní komora v r. 1958 a jimiž se však zatím Státní banka československá oficiálně neřídí; poněvadž bankovní inkaso představuje určitý zvláštní druh příkazní smlouvy, budou podpůrně na ně platit v stanoveném rozsahu i ustanovení o smlouvě příkazní.

Bankovní záruka představuje v dnešním mezinárodním obchodu při vývozu a dovozu důležitý právní institut. Na rozdíl od akreditivu a bankovního inkasa však pro bankovní záruky ani mezinárodní zvyklosti v shora uvedeném smyslu neexistují. Od ručení se bankovní záruka liší především tím; že se u ní nepředpokládá vždy akcesorická povaha závazků. Zvláštní typ záruky představuje tzv. záruka na první vyzvu (§ 672 a 673), jejíž právní podstata spočívá vlastně ve vzdání se námitek, jež by jinak příslušely vydavateli bankovní záruky vůči jejímu příjemci jako věřiteli z důvodu námitek proti základnímu závazku; jehož splnění bankovní záruka zajišťuje.

Samostatnou právní úpravu vyžaduje i cestovní šek, který nabývá na významu při stále rostoucím mezinárodním cestovním styku. Označení "cestovní šek" je převzato z mezinárodní terminologie, která se vžila, ač se šekem ve smyslu směnečného a šekového zákona (zák. č. 191/1950 Sb.) nemá cestovní šek nic společného; to je k zamezení pochybností v osnově přímo vyjádřeno.

Poněvadž instituce cestovního šeku se stále vyvíjí, stanoví osnova jen minimální podmínky pro platnost šeku. Úprava vyplývá z československé bankovní praxe ve styku s cizími bankami.

(K § 686-689)

Zákon upravuje poprvé v československém právu i důsledky vydání slibu odškodnění, jehož se v praxi zahraničního obchodu užívá pod označením "indemnisační prohlášení". Používá se ho jak v bankovním styku, tak i ve styku mezi ostatními účastníky mezinárodního obchodního styku, například nelze-li včas předložit konosament, hrozí-li důsledky z uplatnění nároků třetích osob pro porušení patentních práv nebo práv z ochranných známek, a vůbec v souvislosti s rizikem, že by mohly proti příjemci slibu uplatňovat své nároky třetí osoby. V nedostatku speciální úpravy muselo být dosud vydávání indemnisačních prohlášení zařazeno do tzv. innominátních kontraktů. Náhrada škody poskytovaná na základě slibu odškodnění by nemohla být požadována podle všeobecných předpisů o náhradě škody, poněvadž škoda při něm vzniká nikoliv z jednání slibujícího (zavázaného), nýbrž z postupu příjemce slibu, k němuž dochází v zájmu slibujícího nebo alespoň v společném zájmu slibujícího a příjemce slibu. Požadované jednání příjemce slibu může spočívat jak v pozitivním jednání; tak i v zdržení se určité činnosti.

(K § 690-696)

Osnova upravuje v § 690 až 693 veřejnou soutěž a v § 694 až 698 veřejný příslib. Právní rozdíl mezi oběma institucemi projevuje se především v tom, že vyhlášení veřejné soutěže nezavazuje ještě toho, kdo ji vyhlásil; a nepředstavuje ani návrh na uzavření smlouvy, jež je předmětem veřejné soutěže; pokud nebyly převzaty závazky v rámci § 693; její podstatou je pouze výzva k podávání návrhů na uzavření smlouvy v rámci veřejné soutěže.

Veřejný příslib naproti tomu způsobuje vznik závazku vůči jedné nebo několika z blíže neomezeného počtu osob, jestliže budou splněny podmínky stanovené ve veřejném příslibu.

Veřejné soutěže užívá se v praxi stále častěji zejména v souvislosti se snahou kupujícího získat co nejvhodnější nabídky pro dodávku velkých strojních zařízení a investičních celků. Dosud tato právní instituce nebyla v čs. právu upravena.

(K § 697 až 718)

Osnova upravuje i jednatelství bez příkazu; bezdůvodné obohacení, jakož i upotřebení věci pro jiného. Ustanovení osnovy budou však použitelná přirozeně jen pokud jde o vztahy vymezené v § 2 odstavec 1, písm. h). Proto podmínkou pro aplikaci ustanovení § 697-702 o jednatelství bez příkazu je, aby obstarání cizí záležitosti týkalo se některého ze vztahů, na který se osnova vztahuje. Předpokladem aplikace ustanovení o bezdůvodném obohacení je, aby právní důvod, který nevznikl nebo dodatečně zanikl byl jinak obsahem některého vztahu z mezinárodního obchodního styku.

Stejně tak i ustanovení § 716-718 předpokládají souvislost se vztahem v mezinárodním obchodním styku.

Úprava jednatelství bez příkazu vychází ze zásady dosavadní úpravy obč. zákoníku, která rozlišuje mezi případy jednatelství bez příkazu, jež se uskutečňuji k odvrácení cizí škody, a případy, kdy k němu dochází bez souvislosti s hrozící škodou.

Podobně zůstávají v podstatě v mezích dosavadní úpravy předpisy o upotřebení věci pro jiného, jež se stalo mimo případ jednatelství bez příkazu. Přitom § 717 se týká základu tzv. společné havárie v námořním právu, upravené vyhláškou č. 86/1955 Ú. l.

Bezdůvodné obohacení obsahuje naopak úpravu značně podrobnější ve srovnání s dosavadní úpravou. Úprava má především zamezit vzniku neoprávněného prospěchu při nedostatku nebo zániku právního důvodu, naopak však zase má vyloučit zneužívání těchto ustanovení v případech, kdy určitý nárok již nelze uplatnit z původního právního důvodu, např. proto, že zanikl prekluzí nebo že jej nelze vymáhat; poněvadž je promlčen.

Poněvadž osnova neobsahuje samostatnou část o věcných právech a upravuje jednotlivé věcněprávní instituty jen v souvislosti s příslušnými právními vztahy, u nichž se v praxi vyskytují, zařazuje osnova v souvislosti s bezdůvodným obohacením i úpravu nabytí vlastnictví zpracováním, sloučením nebo smísením, a to pro všechny případy nespadající pod úpravu smlouvy o dílo. Osnova při tom rozlišuje, zda k zpracování; sloučení nebo smísení došlo v dobré víře či nikoliv. V souvislosti s bezdůvodným obohacením upravuje se i nárok oprávněného a neoprávněného držitele na náhradu nákladů určených na věc, kterou byl bezdůvodně obohacen. Systematické zařazení těchto ustanovení k předpisům o bezdůvodném obohaceni vyplývá z vymezení předmětu úpravy; které vylučuje, aby osnovou se řídily jinak povinnosti a práva držitele věci při uplatnění věcněprávních nároků osob, s nimiž nebyl držitel ohledně této věci ve vztahu vyplývajícím z mezinárodního obchodního styku.

Osnova neobsahuje samostatné ustanovení na ochraně držby, poněvadž vychází z pojmu ochrany; držby jako přechodného stadia ochrany vlastnického práva, které v zahraničním obchodě nemá praktický význam. Oprávněný držitel je chráněn i podle § 99.

(K § 719 a 720)

Náhrada škody, kterou osnova upravuje, vyplývá především z porušení smluvní povinnosti. Nebude se proto osnova vztahovat na náhradu škody z mimosmluvního porušení povinnosti, jako např. při porušení dopravních, bezpečnostních stavebních předpisů apod., ledaže by šlo o porušení mimosmluvních povinností které se zakládají na tomto zákoně. Půjde tedy předavším o porušení předpisů stanovených v souvislosti s vymezením náležitostí platnosti právních úkonů, takže ustanovení zákona použije se např. pro vymezení povinností k náhradě škody osob, které způsobily neplatností právního úkonu škodu jinému. Podobně se tímto zákonem bude z uvedeného důvodu řídit i povinnost k náhradě škody při porušení závazkových vztahů jiných než smluvních, jež zákon upravuje, např. při jednatelství bez příkazu nebo při stanovení náhrady škody způsobené zúčastněné osobě tím, že zástupce překročil svou plnou moc, nebo z jednání bez plné moci apod.

V zájmu právní jistoty ukládá § 720 ručení účastníka za škodu způsobenou osobou, kterou účastník použil při plnění svého závazku. V tomto případě půjde i o ručení za škodu způsobenou porušením, jiných povinností, než které jsou upraveny tímto zákonem. Předpokladem ručení je vznik závazku osoby, za niž účastník ručí; nahradit škodu podle aplikovatelných právních předpisů.

K hlavě V

(K § 721 až 726)

Zájem na rychlém vyřizování sporů z mezinárodního obchodního styku vede jeho účastníky často k tomu, že si sjednávají rozhodčí smlouvu. Tato smlouva nahrazuje pravomoc soudních orgánů pravomocí rozhodce, který pak má obdobné postavení jako soud. Je proto zapotřebí, aby funkce rozhodce měla tytéž právní účinky podle tohoto zákona jako má funkce soudu, což zabezpečuje § 721 osnovy. Předpokladem těchto účinků je ovšem platná rozhodčí smlouva.

Osnova vychází ze zásady stanovené v § 5, že její předpisy nemají v zásadě donucující charakter a že tudíž strany mohou si upravit svá práva a povinnosti odchylně od úpravy stanovené v zákoně. Donucující povaha předpisů zákona byla proto omezena pouze na nejnutnější míru, a to na případy, kdy kogentnost vyplývá již ze samé povahy předpisu. Tak je tomu především u náležitostí právního úkonu a jeho formy, poněvadž strany si nemohou smluvit odchylku od zákona co do náležitostí, bez nichž zákon odmítá přiznat určité skutečnosti právní význam. Kromě toho je donucující povaha přiznána těm předpisům, na jejichž zachování je nutné bezvýhradně trvat k zabezpečení nutné právní jistoty. Z povahy věci vyplývá, že kogentní povahu mají všechny předpisy obsažené v hlavě V, které mají širší dosah než jen úpravu jednotlivých práv a povinností účastníků a dotýkající se zákona jako celku. Dispozitivní povaha ostatních předpisů umožňuje; aby zúčastněné osoby sjednaly si obsah smlouvy s přihlédnutím k různorodým okolnostem vyskytujícím se při jednotlivých obchodech.

Pokud jde o právní následky kogentnosti, rozlišuje osnova mezi předpisy, jež upravují formu a náležitosti právních úkonů, především smluv, a ostatními předpisy zákona. V prvním případě považuje se právní úkon, u něhož nebyly splněny jeho náležitosti nebo forma, za neplatný a takový úkon nejvýše může mít za následek vznik nároku na náhradu škody způsobené neplatností právního úkonu, jsou-li zde ostatní podmínky pro vznik nároku na náhradu škody. V druhém případě právní úkon je platný, ale neúčinný, pokud je v rozporu se zákonem. V tomto rozsahu bude pak obsah právního úkonu v části, jež odporuje kogentnímu předpisu, nahrazen příslušným kogentním předpisem a účastněným osobám nemůže vzniknout nárok na náhradu škody. V zájmu jednoznačného výkladu zákona a pro zvýšení právní jistoty stanoví osnova výslovně, které právní předpisy považuje za kogentní.

Osnova obsahuje poměrně podrobné, předpisy upravující vztahy v mezinárodním obchodním styku, zejména pokud jde o kupní smlouvu. Přesto nelze vyloučit případ, v němž by nebylo lze určit rozsah práv a povinnosti účastníků podle doslovného znění tohoto zákona, ani podle smyslu jeho jednotlivých ustanovení. Překlenutí těchto tak zvaných mezer v zákoně umožňuje § 723. Jeho použití však musí být naprosto výjimečné a nesmí být zdrojem právní nejistoty. Proto tohoto ustanovení nelze zneužívat při výkladu jednotlivých ustanovení zákona. Zásady, kterých se má použít, vyplývají jednak z § 1 zákona, jednak ze základních principů, na nichž je vybudován ostatní obsah zákona.

Osnova vylučuje v § 724 jakoukoliv zpětnou účinnost, tedy i tzv. nepravou zpětnou účinnost zákona; tím se liší od právních úprav obsažených v občanském zákoníku a v hospodářském zákoníku. Zákonem budou se řídit pouze právní vztahy, které vzniknou po 31. březnu 1964. Právní poměry vzniklé do této doby budou se řídit i nadále předpisy, kterými se řídily k tomuto dni, především tedy občanským zákoníkem z roku 1950. K hodnocení toho, zda jde o tentýž právní poměr, použije se kvalifikace podle nového zákona. Tak například bude považován nárok na náhradu škody způsobené porušením závazku, který vznikl do 31. března 1964, nikoliv za nový právní poměr; nýbrž v souladu s pojetím obsaženým v osnově za důsledky porušení původního závazku. Proto bude dosavadní občanský zákoník aplikován na tyto poměry, i když škoda ze závazku vzniklého do 31. března 1964 vznikne po tomto datu.

Osnova se dotýká některých otázek, které jsou upraveny v jiných zákonech; jako např. v zákoně o námořní plavbě, v zákoně o akciových společnostech, v zákoně směnečném a šekovém apod. K zamezení jakékoliv pochybnosti o tom, do jaké míry jsou tyto předpisy osnovou dotčeny, stanoví se výslovně v § 725, že nejsou novou úpravou zrušeny. Vzhledem k předmětu úpravy, neobsahuje osnova zrušující ustanovení, neboť občanský zákon z roku 1950, kterým se doposud řídily také vztahy v mezinárodním obchodním styku, je zrušován již novým občanským zákoníkem, ve vztahu k němuž představuje osnova speciální úpravu.

Osnova vstoupí dle § 726 v účinnost v souladu s dobou stanovenou pro počátek účinnosti nového občanského zákoníka a hospodářského zákoníka ke dni 1. dubna 1964; k tomuto dni bude novým občanským zákoníkem zrušen i dosavadní občanský zákoník z roku 1950.

S vydáním tohoto zákona nejsou spojeny žádné nové náklady ve smyslu § 11 zák. č. 8/1959 Sb. ani v roce 1964, ani v dalších letech.

V Praze dne 1. listopadu 1963

Předseda vlády:

Lenárt v. r.

Ministr zahraničního obchodu:

Hamouz v. r.