Jiné druhy smluv

(K § 424-535)

Vedle smlouvy kupní upravuje osnova i další smluvní typy, pokud se vyskytují v mezinárodním obchodním styku. Při jejich úpravě vychází většinou z ustanovení občanského zákoníku z r. 1950, jež přizpůsobuje potřebám mezinárodního obchodního styku. Kromě toho však zařazuje některé smluvní typy, které doposud upraveny nebyly, jako je smlouva o kontrolní činnosti, smlouva o uložení věci u třetí osoby, smlouva komisionářská. Kromě toho osnova vytváří z dosavadního jediného typu smlouvy schovací dva typy smluv, totiž smlouvu o úschově a smlouvu o skladování.

V zájmu právní jistoty, tj. ke zjištění, zda a kdy smlouva vznikla, je v čele ustanovení o každém smluvním typu, zařazeno základní ustanovení, v němž jsou vymezeny podstatné náležitosti daného smluvního typu; o nichž strany se musejí dohodnout, má-li smlouva vůbec vzniknout.

U smlouvy o výměně je přijata v § 425 zásada, že je zapotřebí na ni přiměřeně použít ustanovení o smlouvě kupní, při čemž každá strana má povinnosti prodávajícího, pokud jde o vlastní plnění; a kupujícího, pokud jde o plnění druhé. Tato ustanovení mají význam především, pokud jde o způsob, místo a dobu plnění, uplatnění reklamačních nároků apod. Poněvadž účelem smlouvy o výměně je vyloučit peněžní plnění mezi stranami, vylučuje osnova ze subsidiární aplikace předpisů o smlouvě kupní ustanovení o slevě z kupní ceny podle § 305 odstavec 1, písm. c). Z povahy věci vyplývá, že nelze vůbec užít ustanovení o měně, v níž je vyjádřena kupní cena, o změnách kursu této měny apod.

Nově zavádí osnova rozdíl mezi smlouvou o úschově a smlouvou o skladování; které se liší pojmově v tom, že smlouva o úschově se uskutečňuje bezplatně; kdežto ve smlouvě o skladování je ukladatel povinen zaplatit za skladování odměnu (skladné). S přihlédnutím k tomu, že při smlouvě o skladování nedostává schovatel za opatrování věci žádnou úplatu, je jeho odpovědnost za škody na věci a vymezení jeho povinností ze smlouvy o úschově mnohem užší než u smlouvy o skladování. Tak např. se může schovatel podle § 456 domáhat toho; aby v případě, že nebyla doba uschování dojednána, ukladatel věc převzal v přiměřené lhůtě po tom, kdy jej schovatel o to požádal. Vzhledem k bezplatnosti smlouvy o úschově je schovatel oprávněn požadovat, aby ukladatel převzal věc ještě před uplynutím smluvené doby uschování, jestliže další opatrování věci by mu způsobilo nepřiměřené. potíže nebo jestliže se vydání věci domáhá třetí osoba (§ 457). I ručení schovatele za věc danou do úschovy je mnohem omezenější než u skladovatele. Schovatel je povinen převzatou věc opatrovat pečlivě, avšak rozsah potřebné péče je vymezen nejen povahou věci dané do úschovy, nýbrž i možnostmi, které má k vykonávání této péče (§ 458).

Skladovatel naproti tomu podle § 464 je povinen vydat věc ukladateli v tom stavu, v jakém ji převzal, spolu s tím, co k ní přibylo. Své odpovědnosti může se zbavit pouze tehdy; jestliže prokáže, že škodu na věci nemohl odvrátit při vynaložení odborné péče.

Zákon stanoví, která škoda se zde považuje za neodvratitelnou, aniž by bylo třeba o tom provádět důkaz.

Speciální ustanovení o skladištních listech (warrantech) nebylo do zákona pojato, poněvadž od této formy cenného papíru se v zahraničním obchodě již upouští a v ČSSR se jich vůbec neužívá.

Zvláštním typem smlouvy s prvky smlouvy o skladování nebo o úschově je smlouva o svěření věci třetí osobě (§ 470 a 471), která je v mezinárodních obchodních vztazích stále aktuální.

Při vymezení okruhu případů, na které se vztahuje ustanovení o smlouvě o dílo, je třeba kromě § 475 přihlédnout i k ustanovení § 277, které podobným způsobem jako Haagský návrh odlišuje smlouvu o dílo od smlouvy kupní. Se zřetelem k obchodní povaze vztahů upravených osnovou a vžité mezinárodní praxí stanoví se na rozdíl od dosavadního občanského zákoníka, že zhotovitel díla je povinen provést dílo osobně, pokud ze smlouvy nebo povahy díla nevyplývá něco jiného (§ 484). Podobná ustanovení mají i některé novější zahraniční úpravy. Pro nárok z vad díla odkazuje osnova v § 480 na ustanovení o kupní smlouvě.

Zákon jasně rozlišuje mezi úpravou příkazní smlouvy a plnou mocí. Příkazní smlouva řeší podle § 491 vnitřní vztah mezi příkazcem a příkazníkem, kdežto ustanovení o plné moci § 57 vztah příkazce vůči třetím osobám. Poněvadž smlouva příkazní může se týkat jak právních úkonů, tak i obstarání záležitostí, s kterou právní úkony spojeny nejsou; případně právní úkony má příkazník učinit vlastním jménem na účet příkazce; stanoví osnova, že příkazní smlouva neznamená ještě udělení plné moci (§ 492). Je tedy zapotřebí posuzovat udělení plné moci samostatně. Při výkonu příkazní smlouvy musí příkazník postupovat nejen podle pokynů příkazce, ale i s přihlédnutím k jeho zájmům, pokud mu jsou známy (§ 493). Tím se úprava přibližuje potřebám mezinárodního obchodního styku, při nichž se často plnění příkazní smlouvy neřídí pasívně jenom příkazy přesně vymezenými, nýbrž příkazník musí s přihlédnutím k svým zkušenostem a znalostem postupovat samostatně tak, aby dosáhl cíle, kterým se příkazní smlouva sleduje.

Pro vymezení pojmu příkazní smlouvy není významné; zda se za plnění příkazníka poskytuje odměna či nikoliv. Tato okolnost však je významná při stanovení povinností obou stran. Tak např. není-li poskytována odměna; je povinen příkazník jednat pečlivě podle svých schopností a znalostí. Je-li však poskytována za výkon příkazníka odměna, je měřítko potřebné péče stanoveno objektivně s přihlédnutím k odborným znalostem, které má mít příkazník (§ 496).

Rozdíl mezi úplatou a bezúplatnou příkazní smlouvou projevuje se i při stanovení rozsahu povinností příkazníka v § 495.

Smlouva komisionářská liší se od smlouvy příkazní především tím, že komisionář obstarává určitou cizí záležitost vlastním jménem na účet komitenta. Podstatnou částí komisionářské smlouvy je však současně i úmluva stran o tom, že komitent má za provedení komisionářské smlouvy dostat odměnu (§ 506). Při jednání pro třetí osobu vlastním jménem; avšak bez úplaty je nutno použít v rozsahu stanoveném v § 504 ustanovení o smlouvě komisionářské i pro úpravu smlouvy příkazní. Podmínkou vzniku komisionářské smlouvy však není, aby se strany dohodly na výši odměny, pokud by ovšem ve smyslu ustanovení § 106 nepokládaly dohodu o výši této odměny za předpoklad vzniku komisionářské smlouvy, tj. za podstatnou část smlouvy. Důležité je ustanovení § 515; podle kterého může komitent požadovat přímo na třetí osobě vydání věci nebo plnění závazku; které pro něho opatřil komisionář, jestliže komisionář není s to, pro okolnosti týkající se jeho osoby, zajistit vydání věci nebo převedení, plnění na komitenta. Prakticky bude toto ustanovení zejména v případech, kdy komisionář upadl do konkursu nebo když je veden na jeho věci vkon soudního rozhodnutí a má u sebe věci, které získal pro komitenta nebo má nároky, které je povinen podle komisionářské smlouvy na komitenta převést. V těchto případech může komitent, prokáže-li, že se jedná o věci získané na základě komisionářské smlouvy, uplatnit nároky na vydání věci nebo převedení plnění i vůči třetím osobám.

Z ustanovení § 518 vyplývá, že osnova připouští tzv. samovstup komisionáře a pro tento samovstup dokonce stanoví nevyvratitelnou domněnku pro případ, že komisionář ve své zprávě o provedení příkazů neuvedl osobu, s níž uzavřel smlouvu na účet komitenta.

Osnova upravuje samostatně a zároveň vůbec poprvé z hlediska úpravy v mezinárodním obchodním právu smlouvu o kontrolní činnosti (§ 521), jejíž právní povaha (dokud není upravena jako zvláštní smluvní typ) působí v praxi značné potíže. Pojmově se liší smlouva o kontrolní činnosti od smlouvy příkazní zejména tím, že při ní nejde o obstarání záležitosti v zájmu objednatele kontroly, nýbrž o nestranné zjištění jakosti a množství zboží nebo ověření prací objektivním způsobem, tedy bez ohledu na to, zda kontrola vyzní ve prospěch objednatele, či nikoliv (§ 521 a 529). Obvyklým předpokladem ovšem bude, že vykonatel kontroly (tzv. kontrolní společnost) je ve své zemi k vydávání kontrolních osvědčení úředně pověřen. Zákon v § 421, odst. 2 vylučuje ze smlouvy o kontrolní činnosti takové smlouvy, jejichž předmětem je přejímání zboží nebo vykonaných prací a při nichž právě jde o to, aby zboží bylo zkoumáno s ohledem na zájmy odběratele a aby tedy byly zjištěny vady, které je jinak povinen odběratel zkoumat podle předpisu o uplatnění reklamačního nároku. Smlouva o provedení přejímky zboží v tomto smyslu - řídí se proto toliko předpisy o smlouvě příkazní.

V zájmu objektivity kontrolní činnosti vylučuje zákon (§ 529) účinnost těch ustanovení smlouvy o kontrolní činnosti, jež by ukládala vykonateli kontroly povinnosti, které by mohly ovlivnit nestrannost provádění kontroly nebo správnost kontrolního osvědčení. Kontrolní osvědčení v tomto smyslu musí vyjadřovat nejen výsledky zjištěné při kontrole, nýbrž i způsob kontrolní činnosti a metody, které při ní byly použity, poněvadž uvedení těchto údajů do kontrolního osvědčení umožní také posoudit, do jaké míry jsou spolehlivé závěry, uvedené v kontrolním osvědčení.

Použije-li vykonatel kontroly k jejímu uskutečnění dalších osob, odpovídá tak; jako by kontrolu prováděl sám (§ 538). Jestliže však objednatel kontroly si vymínil ve smlouvě, že kontrolu má uskutečnit určitá osoba; odpovídá vykonatel kontroly pouze za řádné pověření této osoby. Pro vymáhání nároků z vadné kontroly, bude se řídit jinak vztah mezi objednatelem kontroly a jejím vykonatelem předpisy o smlouvě komisionářské.

Důležitá je zásada, jež je důsledkem povahy smlouvy o kontrolní činnosti a jejího odlišení od smlouvy příkazní, že provádění kontroly se nedotýká právních poměrů mezi objednatelem kontroly a jinými osobami (§ 531). Proto např. zjištění určitých vad při kontrole činnosti nenahražuje ještě oznámení vad, ke kterému je kupující povinen; a to ani tehdy; jestliže prodávající o výsledku kontroly byl informován vykonatelem kontroly. Z těchto důvodů nemá také provádění kontrolní činnosti povahu přejímky zboží, a kupující může proto po provedení kontroly uplatnit v rámci předpisů o reklamačních nárocích své nároky z vadné dodávky. Pokud by se kupující s prodávajícím dohodl, že kontrola má mít povahu přejímky, nemohou mít tyto následky vzhledem k ustanovení § 533 právní následky pro vykonatele kontroly, poněvadž jde o ujednání, které se ho netýká. V důsledku toho by nemohl uplatnit objednatel kontroly vůči vykonateli kontroly nárok na náhradu škody ohledně toho, co nemůže objednatel kontroly uplatnit vůči prodávajícímu z důvodů ujednaní, které s ním uzavřel a podle něhož např. kontrolní činnost má se považovat za přejímku zboží.

Podle § 532 může objednatel kontroly od smlouvy odstoupit bez ohledu na to, zda jde o podstatné nebo nepodstatné porušení smlouvy, jestliže vykonatel kontrolu neprovedl řádně do doby stanovené k jejímu provedení. V ustanovení § 533 řeší se nároky, které má objednatel kontroly vůči osobě, jež kontrolu provedla, a to tak, že odpovědnost vykonatele kontroly je pouze subsidiární a může se uplatnit pouze v případě, nemůže-li docílit objednatel kontroly uspokojení vůči osobě odpovědné za vadné plnění předmětu kontroly. Nerozhoduje, z jakého důvodu tohoto uspokojení nelze dosáhnout, a postačí; jestliže je to např. jen pro špatné majetkové poměry osoby odpovědné za vadné plnění. Pokud je v těchto případech vykonatel kontroly povinen hradit škodu, v níž jsou zahrnuty i nároky z vadné dodávky kontrolovaného zboží nebo kontrolované činnosti, přecházejí na něho všechna oprávnění objednatele kontroly. Z toho důvodu neodpovídá vykonatel kontroly objednateli kontroly za škodu, kterou ten nemůže regresně uplatňovat vůči osobě odpovědné za vadné plnění jenom proto; že objednatel kontroly opomenul včas učinit právní úkon; který je k tomuto uplatnění potřebný nebo jestliže vzhledem k smluvní úpravě uskutečňovaného plnění nelze již nároky vůči osobě odpovědné za plnění uplatnit.

Odpovědnost vykonatele kontroly je omezena všeobecně na vady kontroly, vyplývající z nedodržení povinností stanovených v § 523 a 526. V ustanovení § 523 je stanoveno, v jakém rozsahu a jakým způsobem (tj. metodou) má být kontrola vykonána. V ustanovení § 526 naproti tomu je vymezena péče, která se od vykonatele kontroly vyžaduje při jejím provádění. Pouhá skutečnost, že kontrolované zboží vykazuje vady, které měly být při kontrole zjišťovány nezakládá odpovědnost provozovatele kontroly, ledaže vykonatel kontroly poskytne objednateli kontroly písemně záruku, že zjistí všechny vady předmětu plnění bez ohledu na rozsah a způsob kontroly (§ 535).

Konečně jsou v této části zákona projednány také smlouvy o půjčce; o výpůjčce a o smlouvě nájemní (§ 426 až 453), jejichž použití v zahraničním obchodě je jen omezené; jsou upraveny v podstatě tradičním způsobem bez významnějších odchylek od dosavadního občanského zákoníku.

Smlouvy o dopravě

(K § 536-574)

Osnova omezuje se pouze na úpravu přepravy věcí a právních úkonů s tím souvisejících, a neupravuje přepravu osob, která s uskutečňováním zahraničního obchodu nesouvisí. Osnova omezuje se pouze na základní majetkoprávní předpisy o dopravě bez rozlišování druhu dopravních prostředků a úpravu ostatních otázek ponechává samostatným dopravním zákonům a prováděcím předpisům k nim. Proto osnovou nejsou dotčeny zákon o drahách; letecky zákon, zákon o vnitrozemské plavbě, a prováděcí předpisy, jako např. železniční přepravní řád, automobilový přepravní řád apod. To plyne z ustanovení § 565.

Vzhledem k ustanovení § 4 nedotýká se osnova ani mezinárodních smluv upravujících mezinárodní přepravu zboží, zejména mezinárodní smlouvy o přepravě zboží po železnicích (CIM) a obdobné úmluvy mezi socialistickými zeměmi (SMGS). Osnova neupravuje dále ani souborným způsobem právní vztahy vznikající při uskutečňování námořní plavby. Dosavadní ustanovení o obchodní námořní plavbě jsou sice v československém právním řádu obsažena v řadě a předpisů, avšak tyto předpisy z poměrné nedávné doby obsahově celkem vyhovují a kromě toho představují obsáhlou a speciální látku, jejíž úprava by neúměrně a jednostranným způsobem rozšířila rozsah zákona. Osnova nedotýká se proto zákona o námořní plavbě čís. 61/1952 Sb., a řady prováděcích předpisů citovaných v důvodové zprávě k § 2 odstavec 1, písm. d).

Předmětem zasílatelské smlouvy (§ 536) je obstarání přepravy věci z určitého místa (místo odeslání) do jiného místa (místo určení) nebo obstarání úkonů s přepravou souvisejících (tzv. činnost spediterská). Zasilatel vystupuje při obstarání těchto úkonů vlastním jménem a na účet příkazce a zasilatelská smlouva je proto jedním z druhu smlouvy komisionářské, jež však vzhledem k problematice, s kterou je obstarávání dopravy spojeno, vyžaduje si zvláštní úpravy.

Osnova vychází z dosavadní úpravy v občanském zákoníku, která se vcelku v praxi osvědčila. Nově byl do definice zasilatelské smlouvy zahrnut doplněk, že předmětem zasilatelské smlouvy může být nejenom obstarání přepravy, nýbrž i úkonů s přepravou Souvisejících. Zákon tak přihlíží ke skutečnosti, že zasilatel je velmi často pověřován úkoly, které souvisí již přímo nebo nepřímo s uskutečňováním vlastního obchodního kontraktu.

Zasilatel při obstarávám dopravy je povinen jednat s odbornou péčí a musí přihlížet nejenom k pokynům příkazce, ale i k jeho zájmům; pokud jsou zasilateli známy. To plyne z ustanovení § 539. Je tak zdůrazněna nutnost odborné kvalifikace zasilatele a zákon mu ukládá povinnost, aby použil svých odborných znalostí v zájmu příkazce, i když ten mu neuložil v konkrétním případě určitý postup. Z téhož důvodu neodpovídá zasilatel za škodu, jen když prokáže; že při vynaložení odborné péče ji nemohl odvrátit (§ 540).

Poněvadž je pojmovým znakem zasilatelské smlouvy i odměna za obstarávání přepravy, stanoví zákon v § 542 odpovědnost zasilatele za škodu na zasílaných věcech, které má u sebe, podle ustanovení o smlouvě o skladování.

Hrozí-li škoda na zasílaných věcech a nemůže-li si pro nedostatek času vyžádat zasilatel pokyny, jak má s věcmi naložit, nebo prodlévá-li příkazce s takovými pokyny, může zasilatel věc prodat podle ustanovení § 370. Vzhledem k odborné péči, které při tom má použít, bude muset především sám posoudit, zda by na věci vznikla větší škoda v případě, že by tohoto ustanovení nepoužil, než škoda, která pravděpodobně příkazci vznikne tím, že věci budou prodány za méně výhodných podmínek, než při uskutečnění obchodního kontraktu (§ 543). V zájmu větší právní jistoty je značně rozšířena odpovědnost zasílatele za každého dalšího zasilatele; na rozdíl od dosavadní úpravy odpovídá totiž v tom případě podle § 538 jakoby přepravu obstarával sám. Jestliže příkazce určí sám vůči zasilateli osobu dalšího zasilatele, je věcí prvního zasilatele, aby svou odpovědnost omezil nebo vyloučil, nechce-li za dalšího zasilatele odpovídat.

Nově se zahrnuje do osnovy ustanovení § 545, podle něhož přejíme příjemce zasílaných věcí ručení za úhradu pohledávek zasilatele vůči příkazci ze zasilatelské smlouvy, pokud o nich příjemce věděl nebo vědět musil. Také toto ustanovení vynutila si praxe v souvislosti se zapojováním dalších zasilatelů, tzv. mezispeditérů.

V souladu s terminologií, které se užívá i v novém občanském zákoníku, označuje osnova dosavadní nákladní smlouvu jako smlouvu o přepravě věci. Podstatnými částmi smlouvy o přepravě věci je stanovení jednak předmětu přepravy jednak místa odeslání a místa určení. Stanovení těchto míst je třeba posuzovat jenom z dané smlouvy o přepravě věci, takže místo odeslání nemusí být místem, odkud počala přeprava věc; pokud se řídila jiným právním vztahem; ani místo určení nemusí znamenat místo, kam má být v konečném stadiu věc přepravena na základě jiného právního vztahu.

Osnova upravuje ve shodě s dosavadním stavem a se stálou mezinárodní praxí i vydávání náložného listu jako cenného papíru; stanoví však mnohem podrobněji důsledky této jeho právní povahy (§ 550 a násl.). Ustanovení o povinnosti dopravce uvést určité údaje v náložném listu neznamenají stanovení jeho podstatných náležitostí; jejichž nedostatek by měl v zápětí neplatnost náložného listu. Jeho obsah musí však být natolik určitý, aby to umožňovalo platnost právního úkonu. Uplatnění náložného listu se v praxi mezinárodního obchodu projevuje především v dopravě námořní ve formě námořního náložného listu, který je běžně označován jako konosament a jenž je nejdůležitějším cenným papírem při uskutečňování zámořských obchodů, jakož i v dopravě říční. Bližší předpisy o podmínkách přepravy po moři obsahuje vyhláška č. 160/56 Ú. l.

Pro mezinárodní obchod je důležité ustanovení § 554, podle něhož má odesilatel možnost ještě po odeslání během dopravy věci u dopravce disponovat jinak, dokud dopravce nevydal věc příjemci. Byl-li však vydán náložný list, přísluší toto oprávnění odesilateli jen do doby, než odevzdal náložný list osobě z náložného listu oprávněné. Po této době přísluší toto oprávnění této osobě. Osobu oprávněnou z náložného listu určuje ustanovení § 555 odstavec 2.

Úprava přepravní smlouvy řeší nově proti dosavadnímu stavu nejenom vztah mezi odesilatelem a dopravcem, ale i vztah, který s tímto vztahem bezprostředně souvisí, tj. vztah mezi dopravcem a příjemcem. Příjemce totiž podle § 555 nabývá práv ze smlouvy přímo vůči dopravci okamžikem, kdy požádá o vydání věci po jejím dojití do místa, určení nebo po lhůtě, kdy tam měla dojít. Tímto okamžikem stává se také příjemce legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody na přepravovaných věcech podle ustanovení § 559 a 580.

Ustanovení § 554 a 555 jsou důležitá i pro aplikaci ustanovení § 323 osnovy, podle něhož v případě, že vyžaduje smlouva, na základě níž má dojít k nabytí vlastnického práva; přepravu věci, vzniká vlastnické právo teprve okamžikem, kdy nabyvatel získal oprávnění věcí nakládat. Jestliže příjemce nabývá uvedeným způsobem přímých práv z přepravní smlouvy, musí zase převzít podle § 556 ručení za úhradu dopravného v rozsahu, který je tam blíže určen.

Ustanovení o odborné péči dopravce a o jeho odpovědnosti za použití dalšího dopravce jsou nyní shodná pro smlouvu přepravní i zasilatelskou.

Ustanovení § 559 až 561 vymezuji šířeji a podrobněji než dosud odpovědnost dopravce za škodu vzniklou na přepravovaných věcech. Škoda, která vznikla nesplněním přepravní smlouvy řádným způsobem, řídí se jinak obecnými ustanoveními o závazcích, pokud jde o nesplnění závazku a jeho následcích. Ustanovením zákona o odpovědnosti dopravce však nejsou dotčeny zvláštní úpravy platné pro jednotlivé druhy dopravy, v nichž odpovědnost dopravce může být upravena odchylně a v nichž se někdy také omezuje výše náhrady; škody, ke které je dopravce povinen (§ 565). Vedle smlouvy přepravní a smlouvy zasilatelské upravuje nová osnova z úseku námořní dopravy smlouvy o nájmu lodi a smlouvu a provozu lodi, které dosud v československém právu nebyly upraveny.

Smlouva o nájmu lodi je zvláštním druhem smlouvy nájemní (§ 570) a obsahuje některá odlišná ustanovení, pokud jsou nutná vzhledem k odchylné povaze námořní lodi a ve srovnání s ostatními předměty nájmu. To se projevuje především v tom, že pronajímatel je povinen pouze odevzdat loď ve stavu způsobilém k plavbě a k smluvenému užívání, spolu s potřebnými listinami, kdežto nájemce je pak povinen sám udržovat loď ve stavu způsobilém k plavbě a smluvenému užívání (§ 567). Úprava osnovy přihlíží k tomu, že v průběhu plavby a užívání lodi nemůže být pronajímatel v přímém styku s lodí a ukládá proto nájemci povinnost starat se o loď. Tato povinnost však nic nemění na tom, že náklady spojené s udržováním lodi je povinen hradit pronajímatel.

Zákon upravuje i uzavření smlouvy o provozu lodi, tj. tzv. charterování lodi. Za smlouvu o provozu lodi považuje osnova smlouvu, při níž se provozce zavazuje provést přepravu nákladů určitou lodí a přitom vykonat s ní jednu nebo několik předem stanovených cest ("tripcharter") nebo vykonat určitou lodí během smluvené doby neomezený počet cest podle určení objednatele ("timecharter"). Na rozdíl od nájmu lodi zde o loď a její plavbu pečuje stále provozce lodi; který musí sám loď také proto vybavit náležitě posádkou, zásobami a předepsanými listinami. Smlouva netýká se pouze vlastního lodního prostoru, nýbrž zahrnuje i ostatní pomocná zařízení pro lodi, která jsou nutná pro naložení a vyloženi nákladu, případně jejich udržování v určitém stavu během plavby. Kromě toho provozce lodi má přirozeně povinnost uvést loď před vyplutím do stavu způsobilého k plavbě pro příslušnou cestu. Způsobilost k plavbě je třeba posuzovat jednak podle smluveného účelu, tzn. zejména i s přihlédnutím k povaze nákladu, který má být podle smlouvy přepravován, jednak i s přihlédnutím k cestám, které má loď podniknout. Na rozdíl od smlouvy o přepravě není v smlouvě o provozu lodi zapotřebí, aby byla smluvena věc, která se bude přepravovat.

Poněvadž bližší úprava práv a povinností stran smlouvy o pronájmu lodního prostoru je v mezinárodni námořní praxi vžita ve formě zvyklostí, odkazuje jinak zákon na úpravu tam obsaženou. Právní význam § 574 spočívá především v tom; že mezinárodní zvyklosti mají přednost před subsidiárním použitím předpisů o smlouvě o přepravě.

Pojistná smlouva

(K § 575-599)

Osnova upravuje samostatně i smlouvu pojistnou, pokud se uzavírá v souvislosti s ostatními právními vztahy upravenými v tomto zákoně; pojistná smlouva dosud byla upravena s ostatními druhy pojištění v zákoně o pojistné smlouvě 189/1950 Sb., který je současně zrušován novým občanským zákoníkem. Proti této úpravě nezavádí osnova žádné zásadní změny.

Jedná se především o pojistná nebezpečí; která jsou spojena s přepravou zboží v mezinárodním obchodním styku, dále s jeho vystavováním nebo skladováním v cizině a o pojišťování námořních lodí proti poškození a ztrátě, popřípadě o pojišťování odpovědnosti spojené s jejich provozem. Spadají sem i pojistné smlouvy, které mají krýt nebezpečí spojené s uskutečňováním vlastních obchodních kontraktů, zejména při poskytování úvěrů zahraničním účastníků mezinárodního obchodního styku.

Pro vznik pojistné smlouvy nevyžaduje osnova písemné formy, což umožňuje pružnější styk v mezinárodních stycích. Na žádost pojistníka musí mu však pojistitel vydat listinu o uzavření pojistné smlouvy (§ 578). K vzniku pojistné smlouvy postačí; jestliže pojistník třeba i konkludentním způsobem projeví s obsahem pojistky souhlas, např. tím; že na jejím základě zaplatí pojistné.

Mezi základní povinnosti pojistníka i pojistitele (§ 577 a 581) patří požadavek rychlého oznámení a zjištění všech okolností rozhodných jak pro určení vlastního obsahu smlouvy, tak zejména i pro posouzení toho, zda došlo k pojistné události a jaké má být pojistitelovo plnění.

Právní jistota zabezpečuje se především povinností pojistitele vydat pojistku, která představuje listinu o uzavřené smlouvě. Pojistku lze vydat na jméno s možností převodu postoupením pohledávky z pojistky, nebo i na řad, s převoditelností rubopisem; pojistka na řad je v mezinárodním obchodním styků dosti častá. Ani tato možnost převoditelnosti rubopisem však nevyžaduje, aby byla pojistce přiznána povaha cenného papíru. Rubopis proto představuje jen určitou formu postupu pohledávky se všemi důsledky postoupení, pokud nejsou v ustanovení o pojistné smlouvě upraveny jinak (§ 578 a 584).

Pojistitel je povinen (podle § 582) plnit pojistnou náhradu bez zbytečného odkladu. Bude proto v prodlení, jestliže by skutečnosti potřebné pro určení jeho náhradové povinnosti byly prokázány a pojistitel s výplatou pojistné náhrady otálel. Pojistitelovo plnění je omezeno jednak výší ujednané pojistné částky, jednak výší skutečné škody. Pro jejich posouzení je rozhodující pojistná hodnota pojištěné věci; která se zpravidla rovná hodnotě obecně docilované při jeho prodeji a uváděné ve faktuře. Pouze při pojištění zvláštních akcesorických zájmů; který představuje například očekávatelný zisk apod., nemusí se plnění, k němuž bude podle smlouvy pojistitel zavázán, shodovat se skutečnou škodou.

Jestliže si pojistník sjedná nižší pojistnou částku; než je pojistná hodnota, tj. pojistí-li si jen ideální část hodnoty pojišťované věci, je i pojistitel povinen k poměrnému plnění, tj. k plnění odpovídajícímu poměru mezi pojistnou částkou a skutečnou hodnotou pojištěné věci.

Zvláštní povaha pojištění v souvislosti s mezinárodní přepravou vyžaduje možnost sjednat si pojištění i pro dobu před uzavřením pojistné smlouvy (§ 579). Ani v takových případech však nesmí býti narušen základní princip pojištění, tj. subjektivní nejistota smluvních stran, zda pojistná událost nastala či nikoliv.

Potřeba rychlého pojistného zabezpečení nebo nedostatečná znalost místních poměrů v cizině vedou výjimečně k tomu; že se totéž nebezpečí vzniku škody pojistí pro tutéž dobu u více pojistitelů. Zákon stanoví v těchto případech v § 577 požadavek, aby pojistník uvědomil pojistitele o takovém dvojitém pojištění, pokud o něm ví, a vylučuje, aby z několika pojistných smluv obou byla vyplacena náhrada přesahující skutečně vzniklou škodu (§ 586).

Povinnost neměnit nebo nerušil žádné z dvojitých pojištění v neprospěch některého pojistitele je přirozeně omezena pouze na vzniklý nárok na pojistnou náhradu a ustanovení § 588 neukládá tedy pojistníkovi povinnost v dvojitém pojištění i po pojistné událostí pokračovat.

Pojištění vzniku škody nemá umožnit zprostit osobu, která škodu způsobila; od povinnosti takovou škodu nahradit. Zákon proto stanoví (§ 593), že nárok, který by podle příslušných předpisů příslušel pojistníkovi proti takové osobě; přechází na pojistitele a pojistitel může jej regresním způsobem uplatnit vůči škůdci. Pokud by pojistník uplatnění takových práv zmařil, nemá nárok na pojistnou náhradu a popřípadě, byla-li taková pojistná náhrada poskytnuta, musí ji vrátit pojistiteli. Regresní nároky vůči škůdci uplatňuje pojistitel vlastním jménem a od pojistníka může požadovat jen poskytnutí prostředků, které má pojistník k dispozici. Z důležitých důvodů může být výjimečně pro pojistitele nemožné nebo neúčelné, aby uplatnil své regresní nároky vůči třetí osobě sám. V tomto případě může je smlouvou postoupit pojistníkovi, který je pak uplatňuje, svým jménem; ale na účet pojistitele. Vzhledem k tomu, že jde o uplatnění nároků na účet pojistitele, musí být postup uskutečněn bezplatně, pojistitel je povinen uhraditi pojistníkovi všechny náklady s vymáháním a pojistník je povinen pojistiteli vydat vše, co z vymáhání nároků získal. Pojistitel je povinen přirozeně uhradit pojistnou náhradu podle § 582 a nemůže s její výplatou vyčkávat až do výsledku sporu, který pro něho vede pojistník.

Pro uplatnění nároku na pojistné plnění je stanovena propadná lhůta v § 599. O promlčení nároku z pojistné smlouvy platí ustanovení § 80 a 85 osnovy.

Smlouvy zprostředkovatelské

(K § 600-624)

Zákon upravuje jako samostatný smluvní typ a podstatně šířeji než v dosavadním občanském zákoně smlouvy zprostředkovatelské. V jejich rámci upravuje pak zvláště smlouvu o obchodním zastoupení, přičemž ustanovení o smlouvě o zprostředkování platí podpůrně i pro smlouvu o obchodním zastoupení, pokud v ní není úprava odchylná. Při této koncepci obchodního zastoupení vychází osnova z odlišného pojetí, než které bývá základem pro četné právní úpravy smlouvy o obchodním zastoupení v kapitalistických státech, kde právní úprava obchodního zastoupení je především určena pro vnitrostátní obchodní styk, a to jednak ve velkoobchodě, jednak v drobném obchodě ve styku se spotřebiteli. Obchodní zástupce v mezinárodním obchodním styku není "zástupcem" v pravém slova smyslu, tj. nevystupuje jako právní zástupce zastoupeného a neuzavírá jeho jménem obchody, nýbrž jako samostatný podnikatel opatřuje pro zájemce ve své oblasti okruh zákazníků, a zprostředkuje uzavírání kupních a jiných mluv.

V ustanovení § 600 jsou stanoveny podstatné části smlouvy, o kterých se musejí strany dohodnout, aby smlouva o zprostředkování vznikla. Činnost; ke které se zprostředkovatel zavazuje; nesměřuje pouze k uzavření smlouvy, jejíž uzavření má býti zprostředkováno, nýbrž i k péči o splnění smluvních povinností stranou; s kterou zájemce smlouvu uzavřel (§ 601), třebas bez odchylné smluvní úpravy nevede k ručení zástupce za splnění smlouvy o zprostředkování. Tato povinnost je velmi důležitá v mezinárodním obchodním styku, poněvadž zájemce zpravidla není v přímém nebo alespoň častém obchodním styku s druhou stranou, zatím co zprostředkovatel má většinou sídlo (bydliště) v téže zemi jako tato druhá strana.

S přihlédnutím k této povinnosti zprostředkovatele je rovněž stanoveno v § 602; že nárok na provizi zprostředkovateli vzniká teprve tehdy, až osoba, s níž zájemce uzavřel zprostředkovanou smlouvu; splní své mluvní povinnosti. Výjimka je stanovena v § 603, podle něhož vzniká zprostředkovateli nárok na provizi již obstaráním příležitosti k uzavření smlouvy, jestliže to vyplývá nepochybně z obsahu nebo povahy smlouvy.

Smlouva o obchodním zastoupení (§ 607) liší se od jiné zprostředkovatelské smlouvy především tím, že jejím předmětem je soustavné zprostředkování určitých smluv (obchodů) a dochází tak na rozdíl od jiné zprostředkovatelské smlouvy (smlouvy o zprostředkování) k trvalému vztahu mezi obchodním zástupcem a zastoupeným. Osnova přebírá pro označení stran terminologii vžitou v praxi, avšak výslovně stanoví v § 604 a 611, že obchodní zástupce není oprávněn uzavírat jménem zastoupeného nebo na jeho účet jakékoliv obchody nebo přijímat pro něho jakékoliv plnění nebo jakkoliv jinak zastoupeného zavazovat.

Osnova rozlišuje mezi nevýhradním zastoupením a zastoupením výhradním, při čemž stanoví, že v případě pochybností je třeba považovat zastoupení za nevýhradní (§ 621). Tato úprava je v souladu s ustanovením § 608, které vylučuje vznik pracovního poměru mezi obchodním zástupcem a zastoupeným, takže obchodní zástupce vystupuje jako vlastní podnikatel, který se zabývá zprostředkováním kupních smluv o určitém druhu zboží nebo smluv o určitých službách (obchodů) a opatřuje tímto způsobem pro zájemce okruh zákazníků.

Při úpravě smlouvy o obchodním zastoupení vychází osnova ze zásady rovnosti obou stran. Proto při nevýhradním zastoupení může zastoupený pro zprostředkování obchodu ve stanovené územní oblasti užívat i dalších obchodních zástupců a naopak zase obchodní zástupce je oprávněn zprostředkovávat obchody i pro jiné osoby, po případě i sám uzavírat obchody na vlastní účet, a to i pokud se týče zboží nebo činnosti, jež je předmětem smlouvy o obchodním zastoupení.

Naproti tomu bylo-li sjednáno výhradní zastoupení (§ 622 a násl.) nesmí pro příslušný druh obchodu zastoupený užívat ve stanovené oblasti jiného obchodního zástupce, avšak ani obchodní zástupce nesmí zprostředkovávat obchody pro jiného než zastoupeného ani nesmí uzavírat obchody na vlastní účet. Toto omezení týká se ovšem pouze zboží nebo činnosti, které obchodní zástupce má pro zastoupeného zprostředkovávat a nikoliv zboží jiného, resp. jiných činností. Z přednostního, postavení výhradního zástupce vyplývá i nárok na provizi z obchodů uzavřených přímo zastoupeným bez spolupůsobení zástupce (§ 623).

Smlouva o obchodním zastoupení má umožňovat rozšiřování obchodních styků zastoupeného s oblastí; v níž má obchodní zástupce vykonávat svou činnost. Proto stanoví osnova § 624, že kterákoliv ze stran výhradního zastoupení může odstoupit od smlouvy, jestliže nebyl během jednoho roku dosažen objem obchodů stanovený ve smlouvě, nebo který je přiměřený odbytovým možnostem. Toto ustanovení má z jedné strany chránit zastoupeného, proti blokování trhu zástupce, z druhé strany však má chránit i obchodního zástupce proti tomu, aby nebyl vázán smlouvou se zastoupeným, který by nebyl s to dosáhnout určitého objevu obchodu. Poněvadž ze smlouvy o výhradním zastoupení nevyplývá žádné ze stran ještě povinnost dosáhnout určitého objemu obchodu, vylučuje osnova možnost; aby obchodní zástupce nebo zastoupený požadoval pro nedosažení objemu obchodů náhradu škody. Zákon přihlíží k tomu; že možnost prokazováni příčin, proč nedošlo k dosažení stanoveného objemu obchodu, byl by velmi obtížný, neboť příčiny mohou tkvět i v komerční situaci na daném trhu, za kterou žádná ze stran nemůže mít odpovědnost. Pro ukončení obchodního zastoupení stanoví osnova ve shodě s praxí podpůrně několik druhů výpovědních lhůt (§ 616).

Závažné je ustanovení § 617, které vylučuje preferování zástupce při ukončení zastupitelského poměru pokud jde o tzv., zvláštní odškodné ze získání zákazníků. Pro zjištění takového odškodnění, které přiznávají některé cizí právní řády, chybějí vždy dostatečné objektivní znaky. Strany si však mohou smluvit, že při skončení obchodního zastoupení takové odškodnění bude poskytnuto.

Smlouva o sdružení

(K § 625-652)

Osnova upravuje podrobným způsobem i smlouvu o sdružení, jejíž význam se může objevit brzy zejména v souvislosti s rozvíjejícími se novými formami mezinárodní hospodářské spolupráce a uskutečňování mezinárodní dělby práce mezi socialistickými zeměmi.

Poněvadž smlouvou o sdružení mohou být sledovány nejrůznější hospodářské cíle, které vyžadují i odlišnou právní povahu sdružení umožňuje osnova, aby smlouvou o sdružení vzniklo buď sdružení se samostatnou právní subjektivitou (§ 636) nebo útvar nemající povahu právnické osoby (§ 643). Jako podmínku pro vznik sdružení jako právnické osoby vyžaduje zápis do příslušného rejstříku. Má-li sdružení povahu právnické osoby; ručí jeho účastníci (členové) za závazky sdružení toliko do výše svých podílů; zápisem v rejstříku může být však upravena výše ručení odchylně (§ 638). Ustanovení o určitém ručení členů sdružení právnické osoby představuje výjimku ze zásady stanovené v § 10 zákona, podle níž členové právnické osoby neodpovídají za její závazky. Nemá-li sdruženi povahu právnické osoby, musejí přirozeně ručit za jeho závazky jeho účastníci v plném rozsahu a v zájmu právní jistoty v mezinárodním obchodním tyku stanoví se v tomto směru, že ze závazků převzatých v souvislosti se smlouvou o sdružení jsou jeho účastníci zavázáni společně a nerozdílně (§ 643); tomu odpovídá ovšem ustanovení, že v tom případě se stávají zase složené vklady i nabytý majetek spoluvlastnictvím všech společníků (§ 644 a § 645). Osnova stanoví podrobně podle období obvyklých předpisů o organizaci a činnosti v obchodním podnikání. Jaké jsou vztahy mezi jednotlivými účastníky sdružení a jakým způsobem sdružení zaniká. V § 626 ukládá osnova každému účastníku povinnost vyvíjet činnost k dosažení hospodářského účelu sdružení. K posílení právní jistoty stanoví § 634 omezení; pokud jde o majetkové vypořádání mezi účastníky sdružení při jeho zániku. Došlo-li by k porušení tohoto předpisu, nemělo by takové vypořádání právních účinků vůči třetím osobám. Cíl zajištění právní bezpečnosti v mezinárodním obchodním styku sleduje i ustanovení § 635.

Podle okolností může být účelně použít někdy pro dosažení společného hospodářského cíle i formy akciové společnosti. Proto ponechává § 725 v platnosti dosavadní zákon 243/1949 Sb.