Důvodová zpráva

Československá socialistická republika vychází při úpravě svých mezinárodních vztahů ze zásady mírového soužití a hospodářského soutěžení socialistické a kapitalistické hospodářské soustavy, ze zásady vyloučení jakékoliv diskriminace a ze zásady nevměšování se do vnitřních záležitostí kteréhokoliv státu.

Tyto zásady nacházejí svůj plný výraz nejen v mezinárodních smlouvách, které Československá socialistická republika uzavírá, nýbrž i v jejím vnitřním zákonodárství. Tomu odpovídá i navrhovaná osnova zákoníku mezinárodního obchodu, která, vycházejíc z uvedených zásad, dává základ pro právní úpravu majetkových vztahů v mezinárodním obchodním styku a umožňuje uskutečňování mezinárodního obchodu na základě vzájemných výhod všech jeho účastníků.

V Československé socialistické republice byla dobudována socialistická hospodářská soustava, jejímž výrazem je i Ústava z 11. července 1960. V této souvislosti dochází i k nové právní úpravě majetkových vztahů, jež má přihlédnout k dosavadnímu stupni vývoje naší společnosti. Tato nová úprava vychází z toho, že v podstatě všechny vztahy v československém hospodářství mají socialisticky charakter, který se musí projevit i v jejich právní úpravě. Tyto vztahy vyjadřují z jedné strany jednotnost socialistické ekonomiky, jež je zakotvena v Ústavě, na druhé straně však nejsou všechny československé ekonomické vztahy stejnorodé. Při vzájemném porovnání vztahů existujících v oblasti socialistické výroby a s ní související ostatní hospodářské činnosti socialistických organizací, dále vztahů v oblasti osobní potřeby občanů, a konečně vztahů vznikajících v oblasti mezinárodního obchodního styku, lze, zjistit ekonomické rozdíly, jimiž se jedna skupina těchto vztahů liší od skupiny druhé; je proto zapotřebí právně upravit každou z těchto oblastí vztahů odchylně samostatnými zákoníky, které přihlédnou k ekonomické zvláštnosti upravovaných vztahů.

Hospodářský zákoník upravuje vztahy mezi socialistickými organizacemi při zajišťování rozvoje socialistické výroby. Při úpravě těchto vztahů uplatňuje se zásada bezpodmínečného podřízení těchto vztahů ústřednímu plánovitému řízení hospodářských vztahů Československým státem, jehož cílem je zabezpečit proporcionální rozvoj československého hospodářství. Občanský zákoník upravuje především vztahy mezi socialistickými organizacemi a občany a dále vztahy mezi občany navzájem, k nimž dochází při uspokojování jejich osobních potřeb. Míra uspokojení těchto potřeb, jejichž je občanský zákoník právním výrazem, je ve svém souhrnu závislá na rozvoji socialistického hospodářství a u každého občana především na tom, jak se na tomto rozvoji podílí. Občanský zákoník vychází proto z jednoty zájmů společnosti a občanů a chrání práva občanů, jen pokud jsou vykonávána v souladu se zájmy společnosti.

Povinnosti a práva, která vyplývají z předpisů hospodářského zákoníka a občanského zákoníka nutně předpokládají, že osoby, kterých se týkají, jsou zapojeny do československého hospodářství, a to buď aktivní činností při docilování plánovitých výsledků, nebo tím, že se podílejí na výsledcích tohoto hospodářství při uspokojování osobních potřeb. Tyto předpisy nehodí se proto na vztahy v mezinárodním obchodním styku, na nichž se podílejí zahraniční účastníci.

Účastníci z nesocialistických zemí; jejichž hospodářství je založeno na soukromém vlastnictví, opírají se o principy, které jsou nutně cizí jak čs. hospodářskému zákoníku, tak i občanskému zákoníku. Tyto zákoníky spočívají na socialistické formě vlastnictví, která odpovídá dosaženému vývoji československého hospodářství.

Občanský zákoník je vybudován kromě toho na požadavku, aby účastnici právních vztahů, které občansky zákoník upravuje, dodržovali zásady socialistické morálky, jež spočívá v péči společnosti o občany a v péči občanů o společnost. Plnění zásad socialistické morálky nelze očekávat při obchodních vztazích mezi oběma světovými hospodářskými soustavami od osob, které v socialistické společnosti nežijí a pro něž jsou tyto zásady cizí.

Avšak ani v oblasti stále vzrůstajícího zahraničního obchodu se socialistickými zeměmi, nelze použít předpisů určených pro vztahy vyskytující se v rámci československé ekonomiky, upravené v čs. občanském a hospodářském zákoníku, neboť tyto zákoníky jsou přizpůsobeny jen pro potřeby čs. hospodářství. Proto i na zahraniční obchod se socialistickými zeměmi musí být aplikován zákoník mezinárodního obchodu. Pokud si ovšem tyto vztahy, jež při prohlubující se socialistické mezinárodní dělbě práce jsou stále užší, vyžadují zvláštní úpravy, bude mít každá taková zvláštní úprava obsažená v mezinárodní smlouvě podle § 4 osnovy přednost před úpravou obsaženou v zákoníku mezinárodního obchodu.

V souladu se snahou vytvořit v maximální míře podmínky pro vzájemně výhodnou výměnu zboží ve světovém měřítku, chce tedy osnova přispět k tomu, aby na hospodářském poli byly v mírovém soutěžení obou světových hospodářských soustav zajištěny podmínky pro rovné zacházení ve vztahu mezi všemi účastníky mezinárodního obchodního styku.

K hlavě I.

Účel zákona

(K § 1)

Všechny uvedené zásady vyjadřuje navrhovaný zákoník mezinárodního obchodu. Jeho osnova upravuje stejným způsobem práva a povinnosti všech osob bez ohledu na to, zda se jedná o socialistickou organizaci či kapitalistický podnik, neboť vymezení těchto práv a povinností má napomáhat rozbíjení mezinárodní hospodářské spolupráce zabezpečením plné právní jistoty zúčastněných stran a zajištěním dodržování jejich právních závazků.

Potřeba podrobné úpravy majetkoprávních vztahů v mezinárodním obchodním styku je dána požadavky nynější rozvinuté mezinárodní dělby práce a hospodářské spolupráce, s níž jsou spojeny právní otázky, které se ve vnitrostátních poměrech nevyskytují. I v zahraničních občanských a obchodních zákonících, které jsou vydávány především pro vnitrostátní potřeby, nejsou tyto otázky většinou potřebným způsobem právně upraveny. Tento stav snižuje právní jistotu v mezinárodních hospodářských stycích, zvyšuje riziko z uskutečňování mezinárodních obchodních operací a představuje tak jednu ze zbytečných překážek pro rozvíjení mezinárodního obchodu. Potřeba zvláštní právní úpravy vztahů v mezinárodním obchodním styku vyplývá tak nejen ze zvláštní ekonomické povahy těchto styků, ale i z odlišného charakteru techniky zahraničního obchodu. Tak například v mezinárodním obchodě dochází k výměně zboží i mezi velmi vzdálenými účastníky a tato výměna vyžaduje komplikovanou přepravu zboží, s kterou je spojeno riziko větší než v dopravě vnitrozemské. Podobně je tomu i při provádění různých prací v cizině a při rozmanitých platebních a pojišťovacích operacích. Bezpečné uskutečňování těchto obchodů je někdy ohrožováno i devizovými a licenčními překážkami a nepevností měny; v níž má být kupní cena placena, apod.

Odlišná právní problematika, vyskytující se v zahraničním obchodě, vedla časem vůbec k tomu, že jak v socialistických zemích; tak i v zemích kapitalistických se pociťuje potřeba zvláštní občansko-právní úpravy zahraničního obchodu. Ve styku mezi socialistickými zeměmi došlo v této souvislosti k uzavření všeobecných podmínek pro dodávky zboží mezi organizacemi pro zahraniční obchod členských států Rady vzájemné hospodářské pomoci (naposled z roku 1958); které však upravují jen nejdůležitější otázky s tím spojené a odkazují ve svém § 74 pokud jde o úpravu ostatních otázek, na právní řád země prodávajícího. Ve vztahu mezi kapitalistickými zeměmi jsou pak již po dlouhou drbu rozvíjeny snahy; o mezinárodní sjednocení práva kupní smlouvy. Speciální a jednotnou úpravu práva mezinárodního obchodního styku tam stále požadují odborné kruhy (komerční i právní).

V západoevropských zemích s tradičním zahraničním obchodem začaly snahy o zvláštní a pokud možno jednotnou úpravu vztahů vznikajících při uskutečňování mezinárodního obchodu se projevovat již po první světové válce. Z iniciativy Mezinárodního institutu pro sjednocení soukromého práva v Římě byla v roce 1931 vytvořena komise, která vypracovala návrh mezinárodní konvence o zavedení jednotného zákona o mezinárodní koupi hmotných věcí movitých. Unifikační práce byly však přerušeny druhou světovou válkou a až v roce 1951 konala se v Haagu zvláštní diplomatická konference o mezinárodním sjednocení práva kupní smlouvy. Konference vytvořila zvláštní výbor, jenž návrh římského institutu doplnil a přepracoval. Tento přepracovaný tzv. Haagský návrh z roku 1956 nebyl již dále mezinárodně projednáván a nedošlo ještě k druhé diplomatické konferenci, která má vypracovat návrh konvence. To souvisí s důsledky západoevropské integrace, v jejímž rámci se nyní připravuje podobná unifikace. Osnova odpovídá tedy i všeobecným tendencím projevujícím se dnes v mezinárodním měřítku.

Osnova představuje vnitrostátní předpis československého socialistického právního řádu. V zájmu rozvíjení mezinárodní obchodní spolupráce a v zájmu jednotné úpravy mezinárodního obchodu přihlíží však k hlavním principům uvedeného Haagského návrhu; ten se ovšem zabývá jen právními otázkami vyskytujícími se v souvislosti s technikou uskutečňování mezinárodního prodeje zboží a má tedy ve srovnání s osnovou mnohem užší dosah. Osnova se nadto od Haagského návrhu odchyluje všude tam, kde je to účelné v zájmu právní jistoty a kde její znění zaručuje jednoznačnější vymezení práv a povinností účastníků v mezinárodním obchodním styku. Hlavní principy Haagského návrhu, jako rozlišování právních důsledků při podstatném a nepodstatném porušení smlouvy, vyloučení principu zavinění při náhradě škody a podobně, uplatnila na druhé straně osnova zase nejen při kupní smlouvě, nýbrž použila jich vhodným způsobem i pro úpravu ostatních smluv.

Při vypracování osnovy bylo přihlíženo v plné míře k zkušenostem v československém zahraničním obchodě i k mezinárodním zkušenostem; za jejich výraz lze pokládat Všeobecné podmínky RVHP na jedné straně a Haagský návrh v jeho nynějším znění na druhé straně. Aby osnova odpovídala v dostatečné míře požadavkům kladeným v širokém mezinárodním měřítku na úpravu mezinárodního obchodního styku, byly zhodnoceny i úpravy obsažené v tomto směru v zahraničních moderních občanských a obchodních zákonících (např. švýcarský zákon o právu obligačním, občanský zákoník RSFSR z roku 1922; řecký občanský zákoník, italský občanský zákoník, egyptský občanský zákoník z r. 1948; ethiopský občanský zákoník z roku 1960, Jednotný obchodní zákoník USA (zákon státu Pennsylvania z roku 1953), Zásady občanskoprávního zákonodárství SSSR z roku 1961 a ghanský zákon o prodeji zboží z r. 1962.

S přihlédnutím k zásadě suverenity a nezasahování do vnitřních záležitostí kteréhokoliv státu a se zřetelem k principům mezinárodního práva soukromého, omezuje se osnova pouze na úpravu těch vztahů, které bezprostředně souvisejí s uskutečňováním mezinárodních obchodů a neupravuje vztahy, které se zahraničním obchodem nesouvisejí, jako obsah vlastnického práva, jenž je bezprostředně výrazem výrobních vztahů dané společnosti. Osnova v této souvislosti upravuje v § 321 a násl. nabytí vlastnictví na základě smlouvy, v § 95 a násl. nabytí vlastnického práva vydržením, v § 479 a násl. nabytí vlastnického práva zpracováním při smlouvě o dílo, v § 704 a násl. nabytí vlastnictví zpracováním, sloučením nebo smísením v souvislosti s bezdůvodným obohacením apod.; naproti tomu obsah vlastnického práva řídí se občanským zákoníkem. Podle předpisu mezinárodního práva soukromého bude se obsah vlastnického práva řídit československým občanským zákoníkem, pokud věc získaná kapitalistickým vlastníkem bude v jeho vlastnictví na československém území, kdežto na území jiného státu bude se řídit jeho občanským právem. Osnova však chrání přitom i kapitalistického nabyvatele v nakládání se zbožím v souvislosti s uskutečňováním zahraničního obchodu proti zásahům nejen druhé smluvní strany, ale i třetích osob (§ 329). Nedává však kterémukoliv vlastníku např. oprávnění; aby svého vlastnictví ke zboží ještě na území ČSSR použil k podnikatelským účelům.

Předmět úpravy

(K § 2)

Osnova se omezuje pouze na úpravu vztahů vznikajících při uskutečňování mezinárodního obchodního styku. Bylo tedy nutno napřed definovat pro potřeby zákona pojem "vztahů v mezinárodním obchodním styku". Tyto vztahy jsou vztahy majetkové a jejich rozsah je stanoven v § 2 podle objektivních hledisek; jsou-li tato hlediska v konkrétním případě dána, bude zákona použito - jsou-li dány podmínky § 3 - bez ohledu na to, kdo se účastní daného právního poměru. V odstavci označeném písm. a) jsou, vymezeny majetkové vztahy na základě nichž došlo nebo má dojít za úplatu k převodu práva mezi osobami; které nemají sídlo (bydliště) na území téhož státu. Předmětem převodu může být jakékoliv právo, ať již věcné, závazkové nebo jiné. Nejtypičtějším případem v mezinárodním obchodním styku bude převod práva vlastnického, ke kterému dochází při kupní smlouvě. Převod práva závazkového uskutečňuje se zase například při postupu pohledávky; z jiných práv je třeba poukázat na převody tzv. práva k nehmotným statkům při dispozici těmito právy v rámci licenčních smluv. Osnova upravuje pouze úplatný převod práva, a z její úpravy je tedy vyloučeno například darování, i kdyby k němu mělo dojít mezi osobami majícími sídlo (bydliště) na území různých států. Předpokladem kvalifikace podle odstavce a) není poskytnutí úplaty v peněžní formě; poskytnuta úplata nemusí být ani přiměřená získanému proti plnění. Rozlišení na sídlo a bydliště zúčastněných osob představuje dílo u právnických osob a bydliště u fyzických osob. Dočasný pobyt u osoby, která má bydliště, je právně nerozhodný.

Zákonná úprava se omezuje pouze na úpravu majetkových vztahů; které se dotýkají nakládání právem. Není zde proto přirozeně upraven např. vznik, tj. prvé nabytí práva patentního, práva k ochranné známce, autorského či jiného tzv. nehmotného práva originálním způsobem, které upravují příslušné předpisy týkající se ochrany těchto práv.

Podle písmena b) náležejí do působnosti zákona majetkové vztahy, jejichž předmětem je užívání věci nebo využití práva nebo jiné hospodářské hodnoty, pokud toto užívání věci nebo práva se má uskutečnit na území státu, na kterém nemá některá ze zúčastněných osob své sídlo nebo bydliště. Postačí tedy pro založení působnosti zákona, jestliže sice všechny zúčastněné osoby mají sídlo na území téhož státu, ale k užívání věci nebo využití práva má dojít na území státu jiného nebo jestliže na území téhož státu má sídlo (bydliště) pouze některá ze zúčastněných osob. Tím spíše ovšem je podle tohoto ustanovení osnova použitelná na vztahy, jejichž předmětem je užívání věci nebo využiti práva nebo jiné hospodářské hodnoty, jež se má uskutečnit na území státu, na němž nemá žádný ze zúčastněných osob své sídlo nebo bydliště a jestliže zúčastněné osoby mají sídlo na území různých států. Termínu "užívání" věcí používá zákon v nejširším slova smyslu a patří sem nejenom např. smlouvy nájemní, nýbrž i jiné vztahy, jejichž předmětem je hospodářské využití věci, pokud jsou osnovou upraveny. Osnova se však omezuje při úpravě věcných práv pouze na úpravu nabytí vlastnického práva, dále na úpravu jeho ochrany a úpravu vzájemného vztahu mezi spoluvlastníky při smlouvě o sdružení (§ 648).

Zákon neřeší otázku obsahu vlastnického práva, kterou přenechává právu občanskému, které bude v daném případě aplikovatelné a které také určí, jaký typ vlastnického práva (osobní, socialistické; soukromé) nabyvatel věcí získává. Pokud zákon mluví o využití práva, má na mysli především licenční smlouvy, při nichž nedochází k převodu práva, nýbrž pouze k dočasnému přenechání jeho využití osobě jiné. Aby bylo lze sem zahrnout i tzv. smlouvy o know-how (tj. smlouvy o využití nepatentovaných technických zkušeností, výrobních postupů atd.); jejichž předmětem není právo, umožňuje osnova aplikaci zákona, i pro vztahy, jejichž předmětem je jiná hospodářská hodnota".

Podle písm. a) náležejí do působnosti zákona majetkové vztahy, jejichž předmětem je činnost nebo zdržení se činnosti; nemají-li všechny zúčastněné osoby sídlo (bydliště) na území téhož státu. Je nerozhodné, kde se činnost vykonává. Nejčastějším případem aplikace zákona podle tohoto ustanovení budou vztahy vznikající při smlouvě o dílo, dále při smlouvě příkazní, pokud jejím předmětem je činnost, dále také smlouvy o obchodním zastoupení, o výhradním prodeji a podobně.

Podle písm. d) spadají pod úpravu osnovy všechny majetkové vztahy vznikající při obstarávání a uskutečňování námořní, dopravy, u nichž podrobnosti upravují i nadále zvláštní předpisy, především zákon o námořní plavbě č. 61/1952 Sb. s prováděcím nařízením č. 75/1953 Sb., dále vyhláška o podmínkách přepravy nákladu po moři č. 160/1956 Ú. l., nařízení o omezení odpovědnosti provozovatele námořní lodi č. 39/1955 Sb. a vyhláška o společné havárii v námořní dopravě č. 86/1955 Sb.

Zákon platí dále podle písm. e) pro obstarávání a uskutečňování veškeré ostatní mezinárodní přepravy bez ohledu na používaný dopravní prostředek, pokud místo odeslání a místo určení nejsou na území téhož státu a bez ohledu na to, kde mají sídlo (bydliště) osoby nadaném právním stavu zúčastněné. Osnova je aplikovatelná i na případy; kdy sice místo odeslání i místo určení je na území téhož státu, avšak některá ze zúčastněných osob nemá na území tohoto státu své sídlo nebo bydliště. Pokud však je mezinárodní doprava upravena mezistátní smlouvou, kterou Československá socialistická republika je vázána, použije se osnovy, jen pokud nejsou ustanovení osnovy v rozporu s obsahem této mezinárodní smlouvy.

Obstaráváním přepravy se rozumí činnost zasilatelská (spediční) (§ 536-547), uskutečňováním přepravy se rozumí činnost dopravce podle smlouvy přepravní (§ 548-566); resp. přeprava podle smlouvy o nájmu lodi a smlouvy o provozu lodi.

Podle písm. f) použije se osnovy i na úpravu majetkových vztahů z mezinárodního bankovního styku; a to jak mezi peněžními ústavy navzájem; tak i mezi těmito peněžními ústavy a osobami jinými; které se na tomto styku zúčastní. Mezinárodní bankovní styk je definován jednak s přihlédnutím k sídlu (bydlišti) účastníků, jednak s přihlédnutím k souvislosti bankovního styku s některým z ostatních vztahů upravených osnovou. V tomto směru se osnova vztahuje i na poměry mezi čs. peněžními ústavy a jinými čs. osobami.

Podle písm. g) zahrnují se do úpravy osnovy i majetkové vztahy vznikající z pojištění proti nebezpečí škody hrozící v souvislosti s ostatními právními vztahy, které jsou definovány zákonem jako právní vztahy v mezinárodním obchodním styku. Náleží sem především právní poměry vznikající z pojistných smluv, jež mají krýt rizika vznikající při přepravě zboží, ať již jde o vztah spadající pod písmeno a) nebo písmeno d), dále pojištění úvěru, poskytovaného v souvislosti s některým vztahem upraveným osnovou nebo na pojištění zboží proti riziku v souvislosti s vystavováním zboží v zahraničí a podobně. V tomto rámci bude osnova rovněž upravovat i vztahy meze čs. účastníky.

Podle písm. h) upravuje osnova majetkové vztahy, jejichž předmětem je kontrolní činnost uskutečňování v souvislosti s ostatními právními vztahy, jež jsou definovány jako vztahy v mezinárodním obchodním styku. V tomto směru půjde především o vztahy uvedené pod písm. a) a c). Pojem kontrolní činnosti je vymezen v § 521 zákona.

Poněvadž osnova má uskutečnit komplexní úpravu všech vztahů v mezinárodním obchodním styku, nemůže se úprava omezit pouze na stanovení práv a povinností z těchto právních poměrů, nýbrž musí také upravit všechny právní poměry, které vznikají v souvislosti s nimi. Proto podle písm. ch) rozšiřuje osnova předmět úpravy i na tyto vztahy a za ně považuje především právní vztahy, které vznikly v důsledku změny nebo zániku těchto poměrů nebo v důsledku neplatnosti právního úkonu nebo vznikající v souvislosti s jejich zajištěním, s plněním nebo porušením povinnosti nebo uplatněním práv z nich plynoucích, pokud jsou upraveny v tomto zákoně. Osnova tedy upravuje i například změnu účastníků v těchto vztazích, pokud bude na takovou změnu použito čs. práva podle mezinárodního práva soukromého, dále právní následky, ke kterým dojde pro případ, že by k vzniku takového právního vztahu nedošlo, např. v důsledku nezpůsobilosti stran, vadnosti právního úkonu a podobně. Totéž platí pro veškeré způsoby zajištění splnění právních povinností vznikajících z právních vztahů v mezinárodním obchodním styku; jako např. formou zástavního práva, ručení, zajišťovacího převodu, konvenční pokuty apod. Osnova upravuje i určitá věcná práva, která netvoří zvláštní část osnovy, nýbrž jsou zařazena do obecné části, např. § 95 a násl., nebo do části o právu závazkovém u ustanovení, pro něž má zvláštní úprava věcného práva význam. Tato ustanovení budou aplikovatelná však jen pro případy, které mají vztah k ostatním poměrům upraveným podle § 2 osnovy. Tak např. ochrany vlastníka podle ustanovení § 329 odst. 1 osnovy použije se pouze v případě, byl-li vlastník rušen v souvislosti, s uskutečňováním plnění závazku upraveného osnovou, obdobně je tomu u ochrany detentora (§ 329 odst. 2).

Rovněž i ustanovení o náhradě škody bude aplikovatelné pouze na případy; kdy škoda vznikne porušením závazku převzatého ve vztahu upraveném tímto zákonem nebo aspoň porušením jiné povinnosti v něm upravené, např. při způsobení neplatnosti právního úkonu, při náhradě škody v souvislosti se zneužitím plné moci apod. Pokud by však škoda byla způsobena porušením jiné povinnosti, tj. zejména porušením obecných předpisů, (např. předpisů o odpovědnosti provozovatele motorových vozidel nebo stavebních předpisů, předpisů o bezpečnosti práce apod.) nebo porušením závazků, které osnova neupravuje, bude nutno použít podle povahy případu buď hospodářského zákoníku nebo občanského zákoníku.

Písm. i) představuje obecné podpůrné ustanovení, jež zahrnuje i jiné majetkové vztahy než výslovně vyjmenované v předchozích bodech § 2, pokud vznikají mezi obchodníky, kteří nemají sídlo (bydliště) na území téhož státu. Formy mezinárodního obchodního styku se totiž neustále vyvíjejí a nelze předvídat, jakého charakteru nabudou v budoucnosti. Osnova používá pojmu "obchodníka", který je četným právním řádům běžný a umožňuje tak přesněji vymezení než obchodní styk, jehož obsah by byl méně určitý. Za obchodníky v tomto smyslu jsou tu považovány jak právnické osoby, tak i osoby fyzické, pokud se účastní hospodářského podnikání. Podle ustanovení § 8 jsou obchodníky v tomto smyslu československé právnické osoby, zejména podniky pro zahraniční obchod, a ostatní hospodářské organizace, které jsou zapsané v podnikovém rejstříku. Z povahy socialistického společenského zřízení vyplývá, že za "obchodníky" nemohou být považovány československé fyzické osoby. Mezinárodní prvek projevuje se tu v tom, že zúčastněné osoby mají sídlo (bydliště) na území různých států. Zúčastní-li se daného vztahu více než dvě osoby, postačí, jestliže aspoň jedna z těchto osob má sídlo (bydliště) na území jiného státu než ostatní zúčastněné osoby.

Osnova přímo nestanoví, který okamžik je rozhodný pro kvalifikaci právních vztahů uvedených v § 2. Z přijaté formulace, zejména odstavce 2 však nesporně vyplývá, že rozhodná je doba, kdy daný právní vztah vzniká, případně kdy má vzniknout u neplatných právních úkonů, a že použitelnosti tohoto zákona není na překážku, jestliže se předpoklady aplikovatelnosti osnovy později změní. V zájmu právní jistoty je totiž nutné, aby daný právní vztah podléhal stále téže právní úpravě; použitelnosti zákona nebude bránit například, jestliže účastníci právního vztahu později změní své sídlo (bydliště), takže po vzniku právního vztahu by měli své sídlo (bydliště) na území téhož státu.

Osnova má upravovat mezinárodní obchodní styk a nemá tudíž zasahovat do právních vztahů, kde dochází pouze k uspokojování osobních potřeb nebo jiných potřeb, které jsou uspokojovány v tuzemsku. Proto § 2 odstavec 2 tyto vztahy z použití zákona vylučuje. V zájmu právní bezpečnosti vychází se z osobního hlediska účastníků, neboť těm má být při vzniku právního vztahu jasno, kterým právním předpisem se jejich vztah řídí. Nerozhoduje však skutečné posuzování těchto účastníků, nýbrž osnova přejímá určité objektivní měřítko při hodnocení vztahu. Z toho vyplývá, že např. právní vztahy cizinců vznikající při koupi drobných věcí pro osobní potřebu, při použití hromadných dopravních prostředků nebo při turistickém pobytu v ČSSR nebudou se řídit tímto zákonem, nýbrž občanským zákoníkem. Osnova k vyloučení své působnosti nepožaduje, aby kupované věci byly cizinci v ČSSR zkonzumovány, nýbrž vzhledem k uvedenému osobnímu hledisku případně postačí, jestliže kupované věci jsou takového druhu, že mohou být použity již na území ČSSR. Uspokojování osobních potřeb třeba chápat v nejširším slova smyslu, takže z působnosti zákona bude vyloučena např. i koupě upomínkových předmětů turisty apod. Podobně i nákup drobných potřeb cizími právnickými osobami uskutečňovaný např. v souvislosti s činností cizích leteckých nebo lodních reprezentací na území ČSSR, pokud ovšem mají být koupené věci vzhledem k povaze a rozsahu nákupu spotřebovány v tuzemsku. Naproti tomu zákona se použije, jestliže jde o právní vztah, který sice má sloužit k uspokojování osobní potřeby fyzické osoby nebo vlastní potřeby právnické osoby na území Československé socialistické republiky, ale tento právní vztah tvoří právně celek s jiným vztahem, u kterého tyto podmínky nejsou splněny. Tak je tomu např. u cestovních šeků (§ 676), které mají uspokojovat osobní potřeby vlastníka cestovního šeku. Vztah mezi vlastníkem cestovního šeku a osobou, která jej má vyplatit, případně osobou, která cestovní šek vystavila tvoří celek s právním vztahem mezi výstavcem cestovního šeku a osobou, která jej má proplatit. Rozhodné bude rovněž osobní hledisko účastníků v shora uvedeném smyslu. Použitelnost zákona v takovém případě bude odůvodněna i tím, že daným právním poměrem nemohu být uspokojovány osobní potřeby účastníka přímo; nýbrž jsou mu k tomu poskytovány pouze peněžní prostředky, o kterých v době vzniku daného vztahu nemusí být jisto, k jakým účelům se použijí. Bude tedy zpravidla i chybět předpokládaná znalost všech účastníků o tom, že jde o uspokojování osobních potřeb.

Zákon nebude aplikovatelný na prodej nemovitostí, které nemohou být předmětem mezinárodního obchodu.

Vztah k ostatním předpisům čs. právního řádu

(K § 3)

Zákon vychází ze zásady, že občanský zákoník nemůže platit ani podpůrně pro vztahy upravené tímto zákonem. Tatáž zásada vyplývá i z návrhu občanského zákoníka, který ve svém § 497 vztahy v mezinárodním Obchodním styku z předmětu své úpravy vylučuje. V § 996 návrhu občanského zákoníka je dále stanoveno, že občanský zákoník vztahuje se na občanskoprávní vztahy v něm přímo neupravené jen tehdy, jestliže tyto vztahy nejsou upraveny jiným zákonem. Takovým zákonem je zákoník mezinárodního obchodu.

Pro vztah jen mezi československými socialistickými organizacemi, který je upraven tímto zákonem, platí podle ustanovení § 389 hospodářského zákoníka podpůrně hospodářský zákoník. Hospodářsky zákoník však nemůže se dotknout práv a povinností účastníků vyplývajících ze zákoníku mezinárodního obchodu, zejména pokud souvisí s právy a povinnostmi ve vztahu k zahraničním osobám. Hospodářský zákoník se v tomto rámci uplatní jen např. při úpravě kontraktační povinnosti mezi čs. socialistickými organizacemi, platebního styku mezi nimi apod. Účastní-li se na právním vztahu v mezinárodním obchodním styku i jiný účastník než čs. socialistické organizace, nemůže být hospodářský zákoník na takový vztah aplikován vzhledem k ustanovení § 3 osnovy ani podpůrně.

Nutnost navrhované úpravy plyne již z úvah uvedených v úvodu k důvodové zprávě. Rozdílnost osnovy a osnovy občanského zákoníka se projevuje i v tom, že občanský zákoník vychází z kogentní povahy svých předpisů; kdežto osnova vychází z obecné zásady dispozitivnosti svých předpisů; jak je patrno z § 5. Je ovšem zřejmé, že pro vztah, který je mimo oblast upravenou. § 2, platí občanský nebo hospodářský zákoník; to se může například uplatnit při posuzování některých předběžných otázek.

Připouštění subsidiární aplikovatelnosti občanského zákoníka by podlamovalo právní jistotu, které lze docílit jen tím, že osnova upravuje právní otázky mezinárodního obchodu komplexním způsobem a podává i zahraničním účastníkům ucelený přehled o čs. právní úpravě vzájemného hospodářského styku.

Subsidiární aplikovatelnost občanského zákoníka by v sobě obsahovala i zárodek pochybnosti, zda úprava určité otázky v osnově připouští modifikaci právních účinků obecnějším předpisem občanského zákonka, či zda naopak sociální úprava osnovy vylučuje obecnější předpis občanského zákoníka. Správné subsidiární používání občanského zákoníka; založeného na socialistických společenských vztazích, by činilo v státech s odlišným hospodářským zřízením značné potíže a bylo by nebezpečí jeho nesprávného výkladu. Osnova naopak obsahuje úpravu, která má umožnit správný výklad předpisů zákona bez ohledu na to; ke které hospodářské soustavě či právní oblasti patří soud nebo osoba osnovu aplikující. Případné mezery zákona musí být překlenutý podlá ustanovení § 723 osnovy.

Ustanovení § 3 řeší vztah občanského zákoníka k tomuto zákonu v souvislosti s otázkou aplikace československého práva a to tím způsobem, že zákon představuje zvláštní úpravu v poměru k obecné úpravě občanského zákoníka. Proto bude použito tohoto zákona vždy (přirozeně za předpokladu, že se jedná o vztahy vymezené v § 2), jestliže strany v rámci autonomie vůle stran zakládající se na mezinárodním právu soukromém - současně nabývá účinnosti také čs. zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním - zvolí pro své právní vztahy použití čs. práva (čs. právního řádu) nebo čs. občanského práva. Právní vztahy upravené osnovou je nutno totiž legislativně považovat vzhledem k ustanovení § 497 občanského zákoníka a k nadpisu jeho první hlavy části osmé "Úprava jiných občanskoprávních vztahů" za vztahy občanskoprávní. Tímto ustanovením není jinak dotčena volba práva upravená mezinárodním právem soukromým, takže z jeho hlediska musí být také zkoumán rozsah možností volby práva. Naopak však účastníci mohou uvnitř čs. právního řádu, který zvolily, nebo na jehož použití poukázalo mezinárodní právo soukromé, smluvit i použití občanského zákoníka nebo hospodářského zákoníka, na majetkové vztahy určené v § 2 zákona, ale jen potud, pokud to neodporuje donucujícím ustanovením tohoto zákona. Na druhé straně mohou si účastníci zvolit aplikovatelnost osnovy i na vztahy neuvedené v § 2, jen potud, pokud to není v rozporu s úpravou obsaženou v donucujících předpisech jinak aplikovatelných.

Vztah zákona k předpisům mezinárodních smluv.

(K § 4)

Nynější mezinárodní obchod je charakterizován tím; že státy mezi sebou do značné míry upravují otázky, které souvisejí s rozvíjením jejich obchodních styků. Československá socialistická republika je vázána celou řadou takových mezinárodních smluv a osnova proto vychází ze zásady, že úpravy těchto vztahů nelze se dotknout jednostrannou vnitrostátní zákonnou úpravou. Proto osnova vylučuje z předmětu své úpravy ty vztahy, které jsou upraveny mezinárodními smlouvami, kterými je ČSSR vázána.

Pojem mezinárodní smlouvy je osnovou užit v nejširším slova smyslu, takže se jí rozumí jakýkoliv mezinárodně právní závazek ČSSR bez ohledu na použitý název. Předpis § 4 však nevylučuje; aby zákon nebyl na tyto vztahy aplikován -subsidiárně a aby neřešil otázky v mezinárodní smlouvě neupravené. Za speciální mezinárodní úpravu je nutno považovat především Všeobecné podmínky pro dodávky zboží mezi organizacemi pro zahraniční obchod členských států Rady vzájemné hospodářské pomoci; tyto podmínky budou tedy i nadále platit v prvé řadě před ustanovením zákona.

Právní povaha jednotlivých ustanovení zákona.

(K § 5)

Osnova vyjadřuje zásadu, že všechna ustanovení zákona mají zásadně dispozitivní povahu, pokud ze zákonného textu nevyplývá výslovně, že mají charakter donucující. Tím je také zvýšena právní jistota při interpelaci ustanovení zákona, neboť zákon výslovně vyjadřuje, kdy se od ustanovení zákona nemohou účastníci právního poměru odchýlit odlišnou smluvní úpravou. Donucující charakter jednotlivých předpisů je stanoven jednak v § 722 zákona, pokud zákon prohlašuje za kogentní ustanovení některých paragrafů v celém rozsahu, jednak přímo v jednotlivých ustanoveních zákona, pokud má donucující povahu pouze část určitého ustanovení. Pokud nejsou splněny donucující ustanovení zákona tykající se formy a náležitostí právních úkonů, prohlašuje zákon tyto právní úkony za neplatné v § 722 odstavec 2. V zájmu pružnosti obchodního styku však odstraněni tohoto nedostatku působí zpětně k době, kdy měly nastat účinky původního právního úkonu, kdyby byl platný. Odstranění těchto nedostatků může spočívat v doplnění farmy právního úkonu nebo odpadnutí překážky neplatnosti. Tak např. byl-li by obsah smlouvy v rozporu se zákonem v době uzavření smlouvy, ale vzhledem k změně právních předpisů nikoliv v době plnění, pokládala by se smlouva za platnou od počátku. Kdyby se účastníci dohodli na úpravě odchylující se od donucujících ustanovení zákona, netykajících se formy nebo náležitosti právních úkonů, prohlašuje zákon tato odchylná ujednání pouze za neúčinná (§ 722 odstavec 1) a nedotýká se existence právního vztahu.

K hlavě II.

Osoby

(K § 6-12)

Subjekty práv a povinností mohou být ve shodě s obecnými právními principy jak osoby fyzické, tak i osoby právnické. Čs. monopol zahraničního obchodu, vyjádřený ve státní organizaci zahraničního obchodu a mezinárodního zasilatelství (zák. č. 119/1948 Sb.); má za následek, že k provádění zahraničního obchodu a mezinárodního zasilatelství jsou oprávněny v ČSSR výlučně podniky zahraničního obchodu, popř. jiné podniky k tomu státem zřízené nebo určené. Proto nepřichází na československé straně zpravidla v úvahu jako účastník mezinárodního obchodu fyzická osoba. Československý občan může být platně účastníkem vztahů upravených zákonem podle § 2 pouze ve výjimečných případech, na které monopol čs. zahraničního obchodu se nevztahuje; například při dispozici svými autorskými nebo patentními právy, ovšem za předpokladu, že získá čs. devizové povolení, (§ 28). Československé právnické osoby, které nejsou zřízeny pro provozování zahraničního obchodu, mohou se účastnit na právních vztazích uvedených v § 2, jen pokud předpisy o organizaci československého zahraničního obchodu tomu nebrání. Tak např. Státní banka čs. v oblasti mezinárodních finančních, platebních a bankovních styků, Státní pojišťovna v oblasti mezinárodního pojišťovacího styku, dopravci oprávnění k provádění mezinárodní dopravy. Pokud by československá osoba vstoupila do právního vztahu uvedeného § 2 v rozporu s předpisy upravujícími organizaci československého zahraničního obchodu a mezinárodního zasílatelství nebo bez předepsaného souhlasu, případně porušila jiný zákonný zákaz, budou její právní úkony neplatné podle § 28.

Otázka, které československé osoby mohou se účastnit na vztazích vymezených v § 2 zákona, je tedy zodpověděna zvláštními předpisy nemajícími občanskoprávní charakter a osnova se jich nedotýká.

Pro určení způsobilosti k právům nebo povinnostem určité organizace či podniku považuje osnova za rozhodující ustanovení právního řádu, podle něhož byla organizace či podnik zřízen. Tento princip nejlépe vyhovuje potřebám mezinárodního obchodu a je i v zahraničí v široké míře přijímán.

Při vymezování způsobilosti právnické osoby k právním úkonům přijímá osnova zásadu, že právnická osoba jedná prostřednictvím svých orgánů sama. Na jednání orgánů právnické osoby nelze proto vztáhnout ustanovení osnovy o zastoupení a plné moci. V zájmu právní jistoty jsou však chráněni účastníci mezinárodního obchodního styku jednající s orgány právnické osoby, neboť by působilo potíže, aby při každém jednotlivém obchodním jednání se zjišťovala otázka rozsahu oprávnění jednotlivého orgánu k právnímu úkonu jménem právnické osoby, která je mimo to pravidelně upravena v interních předpisech veřejné nepublikovaných. Překročí-li proto orgány právnické osoby meze své pravomoci, právnickou osobu zavazují; jestliže právní úkon se týká předmětu jejího podnikání nebo její běžné činnosti (§ 38). Ustanovení § 38 použije se vzhledem k jeho systematickému zařazení nejen pokud jde o právnické osoby československé, nýbrž i pokud jde o právnické osoby zřízené podle cizího práva, pokud na daný vztah je ovšem zákon použitelný. Nejedná se totiž o otázku způsobilosti právnické osoby k právním úkonům, nýbrž o ochranu vzájemné důvěry zúčastněných stran a tato oprava se opírá o zásadu poctivého obchodního styku.

Podobně i tzv. zásada publicity zápisů v rejstříku, jež je upravena v § 12, bude se týkat nejen zápisu v československém rejstříku, nýbrž i zápisu v zahraničních rejstřících, poněvadž jde o úpravu vztahu mezi jednajícími osobami. Naproti tomu právní předpisy státu, na jehož území se rejstřík vede; upravují řízení při zápisu do rejstříku, jakož i rozsah údajů; které je zapotřebí v rejstříku zapsat.

Ze zásady § 10, že členové právnické osoby neodpovídají na její závazky, představuje do určité míry výjimku ustanovení zákona o smlouvě o sdružení, pokud je sdružení právnickou osobou (§ 638).

Pokud se na určitém majetkoprávním vztahu nepodílí přímo československý stát, neručí ani za závazky ostatních československých právnických osob. Ustanovení § 11 však nebrání tomu, aby se v případě potřeby Československý stát zaručil za závazky určitých právnických osob zvláštním právním úkonem. Poněvadž československé právnické osoby jsou samostatné právní subjekty mající vlastní jmění, neručí naopak za závazky československého státu, ani za závazky ostatních právnických osob, ledaže takové ručení převzaly podle předpisů o ručení (§ 195 až 205).