Národní shromáždění Československé socialistické republiky 1962

III. volební období

116

Vládní návrh,

kterým se předkládá Národnímu shromáždění Československé socialistické republiky

k projevu souhlasu Vídeňská úmluva o diplomatických stycích, podepsaná

za Československou socialistickou republiku ve Vídni dne 18. dubna 1961

Návrh schvalovacího usnesení:

Národní shromáždění Československé socialistické republiky souhlasí s Vídeňskou úmluvou o diplomatických stycích, podepsanou za Československou socialistickou republiku ve Vídni dne 18. dubna 1961.

Důvodová správa

Vídeňská úmluva o diplomatických stycích, sjednaná na konferenci svolané z podnětu Valného shromáždění OSN, byla podepsána jménem Československé socialistické republiky dne 18. dubna 1961.

Úmluva představuje kodifikaci pravidel mezinárodního práva, upravujících diplomatické styky a imunity. Úmluva se skládá z preambule a 53 článků.

Ve své preambuli ovlivněné návrhy socialistických zemí podřizuje úmluva činnost diplomacie základním cílům mezinárodního společenství, jimiž je upevnění míru a bezpečnosti a podpora přátelských vztahů mezi národy bez ohledu na rozdílnost v jejich společenském a ústavním zřízení. Preambule jako celek je nesena pokrokovými zásadami a má pro provádění úmluvy velký politicky a právní význam.

V meritorních článcích upravuje úmluva otázky zřízení diplomatických styků, zřízení a činností diplomatických misí, jejich hlavní funkce, způsoby a postup při prověřování vedoucích mise a jmenovaní ostatních členů diplomatické mise, práva a povinnosti diplomatické mise. Důležitou součást úmluvy tvoří ustanovení o výsadách a imunitách mise a jejích členů.

V přijatých ustanoveních bylo dosaženo poměrně vysokého stupně rovnováhy mezi zájmy přijímajících a vysílajících států, což je zárukou praktické použitelnosti úmluvy. Byla odmítnuta tendence některých států zvrátit rozumný poměr mezi právy a závazky přijímajícího a vysílajícího stínu ve prospěch téměř neomezených práv přijímajícího státu a ke škodě postavení státu vysílajícího. Socialistické státy, přihlížejíce k úkolům, jež před nimi stojí v oblasti mezinárodních vztahů a diplomacie, zaměřily hlavní úsilí na to, aby bylo posíleno postavení diplomatických misí a zajištěny nezbytné předpoklady pro plný výkon jejich funkcí. Proto socialistické státy kladly důraz na to, aby práva vysílajícího státu nebyla omezována nad nezbytně nutnou míru.

Pozornosti zasluhuje ustanovení o hlavních funkcích diplomatické mise, do něhož byla kromě tradičních funkcí pojatá zásada, že úkolem míse je podpora přátelských vztahů mezí vysílajícím a přijímajícím státem a rozvoj jejich hospodářských, kulturních a vědeckých styků. Přijetí této pokroková zásady navrhla československá vláda ve svých připomínkách k návrhu úmluvy v roce 1958.

Úmluva provedla částečnou revizi dosavadních tříd diplomatických zástupců tím, že zrušila třídu ministrů-rezidentů, která jíž před lety zcela vymizela. Ponechává dělení šéfů diplomatických mísí na velvyslance, vyslance a chargé d'affaires. Socialistické státy zdůrazňovaly při schvalování úmluvy zásadu svrchované rovnosti všech států a vyslovily se pro podporu obecné tendence směřující ke sjednocení třídy velvyslanců a vyslanců, což by odpovídalo zásadě rovnosti států.

Úmluva podrobně upravuje postavení; práva a výsady a imunity diplomatické mise. Přijímajícímu státu je uložena povinnost všemožně usnadňovat výkon funkcí cizí diplomatické mise. Při zřizování cizí mise je přijímající stát povinen pomáhat při získání vhodných objektů pro misi a pro ubytování jejích členů. Mezi nejdůležitějšími právy, výsadami a imunitami mise jsou uvedeny: právo mise a jejího šéfa na vyvěšování vlajky vysílajícího státu; nedotknutelnost místností mise a zvláštní povinnost přijímajícího státu všemožně chránit místnosti mise před vniknutím nebo poškozením a zabránit rušení klidu mise nebo újmě na její důstojnosti; osvobození od daní a poplatků; nedotknutelnost archivů a korespondence s možnými omezeními právo svobodného pohybu členů mise na území přijímajícího státu; svoboda spojení mise s vládou a úřady vysílajícího státu, včetně šifry, kódu a kurýrního spojení.

Příslušná ustanovení jsou formulována jako absolutní práva mise, nepřipouštějící výjimek.

Obdobně i ustanovení vymezující postavení, práva, výsady a imunity diplomatických zástupců mají imperativní povahu. Zahrnují všechny dosud známé výsady a imunity, rozšiřují jejich věcný dosah a prohlašují je za právně závazné.

Novým přístupem k chápání současných úkolů diplomatické mise je vedeno řešení, jež úmluva představuje v otázce okruhu osob požívajících výsady a imunity. Dosud platné normy mezinárodního práva poskytovaly plné výsady a imunity pouze členům dipiomatlckého personálu mise a členům jejich rodin.

Úmluva ve shodě s potřebami současné praxe rozšiřuje ochranu i nediplomatického personálu (administrativního a technického personálu) a přiznává mu všechny výsady a imunity s výjimkou vynětí z civilní a administrativní jurisdikce a s výjimkou osvobození od celní prohlídky a proclení, nejde-li o předměty dovážené při prvním zařízení.

Krokem vpřed je právní uznání diplomatických výsad a imunit členům personálu míse na území třetích států při průjezdu. Dosud se jejich diplomatický statut ve třetích státech respektoval jen na základě zdvořilostí.

V úmluvě je potvrzena zásada, že bez ohledu na přiznávané výsady a imunity musí osoby je požívající respektovat zákony a nařízení přijímajícího státu a nesmějí se vměšovat do jeho vnitřních záležitostí. Úřední styk se děje přes ministerstvo zahraničních věcí, není-li dohody o jiném způsobu styku. Místností mise nesmí být používáno způsobem neslučitelným s funkcemi mise.

Jedním z důležitých článků úmluvy je ustanovení, jež zakazuje při aplikaci úmluvy činit rozdíly mezi státy. Za diskriminaci se však nepovažuje, když si jednotlivé státy poskytují více práv než stanoví úmluva. Zásada nediskriminace je však v úmluvě oslabena ustanovením, na jehož podržení trvaly kapitalistické mocnosti, zejména Spojené státy, podle něhož lze aplikovat určitá ustanovení omezeně v poměru ke státu, jenž je omezeně aplikuje vůči misím ve své zemi. Toto ustanovení pod záminkou reciprocity, negativně pojaté, ospravedlňuje fakticky diskriminační praxí a oslabuje hodnotu právních závazků vyplývajících z úmluvy.

Vídeňská úmluva o diplomatických stycích představuje ve svém celku dobrý smluvní základ pro právní úpravu v oblastí diplomatických styků a imunit. Převážná většina článků úmluvy obsahuje obecně, uznávané normy mezinárodního práva, rozvíjí a doplňuje je v duchu progresivního vývoje. Ustanovení, jež jsou dílem kompromisu mezi stanovisky jednotlivých skupin států, mohou být rovněž ve své většině považována za uspokojivá. Jedinými ustanovenými úmluvy, jež nepředstavují pokrok v rozvoji diplomatického práva a jež mohou za určitých okolností ztížit praxi v této oblasti, jsou ustanovení článku 11 (početnost mise), článku 27, odst. 1 (potřeba výslovného souhlasu přijímajícího státu se zřízením radiostanic na misi) a článku 47 odst. 2 a) (výjimka ze zásady nediskriminace). Záporný účinek těchto ustanovení může však byt do jisté míry paralyzován působením obecných principů, na nichž spočívá celá úmluva. Uplatnění výhrady k těmto článkům by nemělo praktické účinky vzhledem k povaze smluvních závazků v nich obsažených.

Vídeňská úmluva vstoupí v platnost, jakmile ji ratifikuje nebo k ní přistoupí 22 států.

V Praze dne 10. ledna 1963.

Předseda vlády:

V. Široký v. r.

Ministr zahraničních věcí:

V. David v. r.

Vídeňská úmluva o diplomatických stycích

Státy, které jsou stranami této Úmluvy,

připomínajíce, že lid všech zemí od dávných dob uznává postavení diplomatických zástupců,

majíce na zřeteli cíle a zásady Charty Organizace spojených národů tykající se svrchované rovnosti států, udržování mezinárodního míru a bezpečnosti a podpory přátelských styků mezi národy,

věříce, že mezinárodní úmluva o diplomatických stycích, výsadách a imunitách přispěje k rozvíjení přátelských styků mezi národy bez ohledu na rozdílnost jejich ústavního a společenského zřízení,

uvědomujíce si, že účelem takových výsad a imunit není prospěch jednotlivce, nýbrž zajištění účinného výkonu funkcí diplomatických misí jakožto zastoupení států,

potvrzujíce, že pravidla mezinárodního práva obyčejového budou i nadále platit v otázkách, které nejsou výslovně upraveny ustanoveními této Úmluvy,

dohodly se na těchto ustanoveních:

Článek 1

Pro účely této Úmluvy mají následující výrazy tento význam:

a) "vedoucí mise" je osoba pověřená vysílajícím státem, aby vykonávala povinnosti spojené s touto funkcí;

b) "členové mise" jsou vedoucí mise a členové personálu mise;

c) "členové personálu mise" jsou členové diplomatického personálu, administrativního a technického personálu; jakož i služebního personálu mise;

d) "členové diplomatického personálu" jsou členové personálu mise, kteří mají diplomatické hodnosti;

e) "diplomatický zástupce" je vedoucí mise nebo člen diplomatického personálu mise;

f) "členové administrativního a technického personálu" jsou členové personálu mise, kteří jsou zaměstnáni v administrativních nebo technických službách mise;

g) "členové služebního personálu" jsou členové personálu mise, kteří jsou zaměstnáni v domácích službách mise;

h) "soukromá služebná osoba" je osoba, která je zaměstnána v domácích službách člena mise a která není zaměstnancem vysílajícího státu;

i) "místnosti mise" jsou budovy nebo části budov a pozemky k ním příslušející, kterých se používá pro účely mise, včetně rezidence vedoucího mise, bez ohledu na to, kdo je jejich vlastníkem.

Článek 2

Navázání diplomatických styků mezi státy a zřízení stálých diplomatických mísí se uskutečňuje vzájemnou dohodou.

Článek 3

1. Funkce diplomatické mise záleží zejména:

a) v zastupování vysílajícího státu ve státě přijímajícím;

b) v chránění zájmů vysílajícího státu a jeho občanů ve státě přijímajícím v rozsahu dovoleném mezinárodním právem;

c) v jednání s vládou přijímajícího státu;

d) v zjišťování všemi zákonnými prostředky stavu a vývoje situace v přijímajícím státě a v podávání zpráv o tom vládě vysílajícího státu;

e) v podporování přátelských styků mezi státem vysílajícím a státem přijímajícím a rozvíjení jejich hospodářských, kulturních a vědeckých styků.

2. Žádné ustanovení této Úmluvy nebude vykládáno tak, že by bylo diplomatické misi překážkou ve výkonu konzulárních funkcí.

Článek 4

1. Vysílající stát se musí ujistit, zda osobě, kterou zamýšlí pověřit jako vedoucího mise v přijímajícím státě, tento stát udělil agrément.

2. Přijímající stát není povinen sdělit vysílajícímu státu důvody, pro které agrément odmítl udělit.

Článek 5

1. Vysílající stát může, když předem řádně vyrozuměl příslušné přijímající státy, pověřit vedoucího mise nebo podle okolností jmenovat kteréhokoli člena diplomatického personálu ve více než jednom státě, jestliže žádny z přijímajících států nevznese proti tomu výslovné námitky.

2. Pověří-li vysílající stát téhož vedoucího mise v jednom nebo několika dalších státech, může v každém státě, kde vedoucí mise nemá své stálé sídlo, zřídit diplomatickou misi řízenou chargé d'affaires ad interim.

3. Vedoucí míse nebo kterýkoli člen diplomatického personálu mise může vystupovat jako zástupce vysílajícího státu u kterékoli mezinárodní organizace.

Článek 6

Dva nebo více států mohou pověřit tutéž osobu jako vedoucího mise v jiném státě, jestliže přijímající stát nevznese proti tomu námitky.

Článek 7

S výhradou ustanovení článků 5, 8, 9 a 11 může vysílající stát volně jmenovat členy personálu mise. O vojenských, námořních nebo leteckých atašé může přijímající stát žádat, aby mu byla jejich jména předem předložena ke schválení.

Článek 8

1. Členové diplomatického personálu mise mají být v zásadě občany vysílajícího státu.

2. Členové diplomatického personálu mise nemohou být jmenováni z řad občanů přijímajícího státu vyjma případy, kdy s tím tento stát vysloví souhlas, jenž může být kdykoli odvolán.

3. Přijímající stát si může vyhradit totéž právo pokud jde o občany třetího státu, kteří nejsou zároveň také občany státu vysílajícího.

Článek 9

1. Přijímající stát může kdykoli, aniž musí své rozhodnutí zdůvodnit, oznámit vysílajícímu státu, že vedoucí míse nebo kterýkoli člen diplomatického personálu mise je persona non grata nebo že kterýkoli jiný člen personálu mise je nepřijatelný. V každém takovém případě vysílající stát podle okolností bud tuto osobu odvolá anebo ukončí její funkce na misi. Osoba může být prohlášena za non grata nebo za nepřijatelnou dříve než vstoupí na území přijímajícího státu.

2. Jestliže vysílající stát odmítne nebo opomene v přiměřené době vyhovět povinnostem podle odstavce 1 tohoto článku, může přijímající stát odmítnout tuto osobu uznávat za člena mise.

Článek 10

1. Ministerstvo zahraničních věcí přijímajícího státu nebo jiné jeho ministerstvo stanovené dohodou bude uvědomováno:

a) o jmenování členů mise, jejich příjezdu a konečném odjezdu nebo o ukončení jejich funkcí na misí;

b) o příjezdu a konečném odjezdu osoby náležející k rodině člena mise a popřípadě o tom, že určitá osoba se stala nebo přestala být příslušníkem rodiny člena mise;

c) o příjezdu a konečném odjezdu soukromých služebných osob zaměstnaných u osob uvedených v bodě a) tohoto odstavce, popřípadě o tom, že opouštějí zaměstnání u těchto osob;

d) o přijetí a propuštění osob trvale sídlících v přijímajícím státě jako členit míse nebo jako soukromých služebných osob majících nárok na výsady a imunity.

2. Příjezd a konečný odjezd rovněž bude vždy podle možností oznámen předem.

Článek 11

1. Není-li zvláštní dohody o počtu členů personálu mise, může přijímající stát požadovat, aby počet personálu mise byl udržován v hranících, které sám považuje za rozumné a obvyklé se zřetelem k okolnostem a podmínkám v přijímajícím státě a k potřebám příslušné mise.

2. Přijímající stát může rovněž v těchto mezích a bez diskriminace odmítnout přijetí úředníků určité kategorie.

Článek 12

Vysílající stát nemůže bez předchozího výslovného souhlasu přijímajícího státu zřídit úřadovny, jež jsou součástí mise, v jiných místech než těch, v nichž je sídlo mise samé.

Článek 13

1. Má se za to, že vedoucí mise se ujal svých funkcí v přijímajícím státě jakmile odevzdal své pověřovací listiny nebo jakmile notifikoval svůj příjezd a ověřený opis jeho pověřovacích listin byl odevzdán ministerstvu zahraničních věcí přijímajícího státu nebo jinému jeho ministerstvu stanovenému dohodou podle praxe platné v přijímajícím státě, jež bude jednotně prováděna.

2. Pořadí odevzdávání pověřovacích listin nebo jejich ověřeného opisu se řídí dnem a hodinou příjezdu vedoucího mise.

Článek 14

1. Vedoucí misí jsou rozděleni do tří tříd, a to:

a) velvyslanci nebo nunciové pověření u hlav států a jíní vedoucí mísí rovnocenné hodnosti;

b) vyslanci, ministři a internunciové pověření u hlav státu;

c) chargé d'affaires pověření u ministrů zahraničních věcí.

2. S výjimkou pořadí a etikety nebude se činit rozdíl mezí vedoucími míse z důvodu jejich zařazení do tříd.

Článek 15

Třídu, k níž budou náležet vedoucí jejich misí, určí státy vzájemnou dohodou.

Článek 16

1. Vedoucí misí budou mít ve svých třídách pořadí určené dnem a hodinou, kdy se ujali svých funkcí podle článku 13.

2. Změna v pověřovacích listinách vedoucího mise, která neznamená změnu třídy, nemá vliv na jeho pořadí.

3. Tento článek se nedotýká praxe zachovávané v přijímajícím státě pokud jde a pořadí zástupce Svaté stolice.

Článek 17

Pořadí členů diplomatického personálu mise oznámí vedoucí mise ministerstvu zahraničních věcí nebo jinému jeho ministerstvu stanovenému dohodou.

Článek 18

V každém státě bude při přijímání vedoucích misí téže třídy zachováván stejný postup.

Článek 19

1. Není-li místo vedoucího mise obsazeno neb, nemůže-li vedoucí mise vykonávat své funkce, bude jako vedoucí mise prozatímně vystupovat chargé d'affaires ad interim. Jméno Chargé d'affaires ad interim oznámí buď vedoucí mise, nebo v případě, že tak nemůže učinit, ministerstvo zahraničních věcí vysílajícího státu ministerstvu zahraničních věcí přijímajícího státu nebo jinému jeho ministerstvu stanovenému dohodou.

2. V případech, kdy v přijímajícím státě není přítomen žádný člen diplomatického personálu mise; může vysílající stát se souhlasem přijímajícího státu pověřit vedením běžných administrativních záležitostí mise některého člena administrativního a technického personálu.

Článek 20

Mise a její vedoucí mají právo používat vlajky a státního znaku vysílajícího státu na místnostech mise, včetně rezidence vedoucího mise, a na jeho dopravních prostředcích.

Článek 21

1. Přijímající stát bud vysílajícímu státu umožní, v souladu se svými zákony; získat místnosti potřebné pro misi na svém území, anebo mu pomůže opatřit umístění mise jiným způsobem.

2. Rovněž pomůže misím opatřit v připadá potřeby vhodné ubytování pro jejich členy.

Článek 22

1. Místnosti mise jsou nedotknutelné. Orgány přijímajícího státu nesmějí do nich vstoupit, leč se svolením vedoucího mise.

2. Přijímající stát má zvláštní povinnost učinit všechna vhodná opatření k tomu, aby místnosti mise byly chráněny před napadením nebo poškozením a aby bylo zabráněno rušení klidu mise nebo újmě na její důstojnosti.

3. Místnosti mise, jejich zařízení a jiné předměty v nich se nalézající, jakož i dopravní prostředky mise nemohou být předmětem prohlídky; rekvizice, zabavení nebo exekuce.

Článek 23

1. Vysílající stát a vedoucí míse jsou osvobozeni od všech celostátních, oblastních nebo místních dani a poplatků, pokud jde o místnosti míse, jejichž jsou vlastníky nebo nájemci, s výjimkou poplatků vybíraných za poskytování zvláštních služeb.

2. Vynětí ze zdanění uvedené v tomto článku se nevztahuje na daně a poplatky, jež mají podle zákonů přijímajícího státu platit osoby vstupující do smluvního poměru s vysílajícím státem nebo s vedoucím mise.

Článek 24

Archívy a dokumenty mise jsou vždy a všude nedotknutelné.

Článek 25

Přijímající stát všemožně usnadní výkon funkcí mise.

Článek 26

S výhradou zákonů a nařízení o oblastech, do nichž je přístup zakázán nebo upraven z důvodů státní bezpečnosti, přijímající stát zajistí všem členům mise svobodu pohybu a cestování na svém území.

Článek 27

1. Přijímající stát povolí a bude chránit svobodné spojení mise pro všechny úřední účely. Při spojení s vládou a ostatními misemi a konzuláty vysílajícího státu, ať jsou kdekoli, může mise použít všech, vhodných sdělovacích prostředků, čítajíc v to diplomatické kurýry a kódované nebo šifrované zprávy. Avšak zřídit a používat radiovou vysílací stanici může mise pouze se souhlasem přijímajícího státu.

2. Úřední korespondence mise je nedotknutelná. Úřední korespondencí se rozumí veškerá korespondence mající vztah k misi a jejím funkcím.

3. Diplomatické zavazadlo nesnil být otevřeno ani zadrženo.

4. Zásilky tvořící diplomatické zavazadlo musí být opatřeny zřetelným vnějším označením jejich povahy a mohou obsahovat pouze diplomatické dokumenty nebo předměty určené k úřednímu použití.

5. Diplomatický kurýr, který bude vybaven úřední listinou označující jeho postavení a počet zásilek tvořících diplomatické zavazadlo, bude přijímajícím státem chráněn při výkonu svých funkcí. Požívá osobní nedotknutelnosti a nesmí být žádným způsobem zatčen ani zadržen.

6. Vysílající stát nebo mise mohou jmenovat diplomatické kurýry ad hoc. Na tyto případy se rovněž vztahují ustanovení odstavce 5 tohoto článku s tím, že imunity v něm uvedené nebudou poskytovány, jakmile tento kurýr odevzdal svěřené mu diplomatické zavazadlo na místo určení.

7. Diplomatické zavazadlo může být svěřeno kapitánu civilního letadla přistávajícího na dovoleném vstupním letišti. Kapitán bude vybaven úřední listinou označující počet zásilek tvořících diplomatické zavazadlo, avšak nebude považován za diplomatického kurýra. Mise může poslat jednoho ze svých členů, aby převzal diplomatické zavazadlo přímo a volně od kapitána letadla.

Článek 28

Poplatky a dávky vybírané misí v rámci výkonu jejích úředních povinností jsou vyňaty ze zdanění.

Článek 29

Osoba diplomatického zástupce je nedotknutelná. Diplomatický zástupce nesmí být žádným způsobem zatčen ani zadržen. Přijímající stát s ním bude jednat s náležitou úctou a učiní všechna vhodná opatření, aby zabránil každému útoku proti jeho osobě, svobodě nebo důstojnosti.

Článek 30

1. Soukromé obydlí diplomatického zástupce požívá stejné nedotknutelností a ochrany jako místností míse.

2. Jeho písemností, korespondence, a s výjimkou ustanovení odstavce 3 článku 31 i jeho majetek, požívají rovněž nedotknutelnosti.

Článek 31

1. Diplomatický zástupce je vyňat z trestní jurisdikce přijímajícího státu. Je rovněž vyňat z jeho jurisdikce civilní a správní, vyjma případy kdy jde:

a) o věcnou žalobu týkající se soukromé nemovitosti na území přijímajícího státu, ledaže ji diplomatický zástupce vlastní v zastoupení vysílajícího státu pro účely mise;

b) o žalobu tykající se dědictví, v němž je diplomatický zástupce jako soukromá osoba, a nikoli v zastoupení vysílajícího státu, vykonavatelem poslední vůle, správcem dědictví, dědicem nebo odkazovníkem;

c) o žalobu týkající se výkonu povolání nebo obchodní činnosti, jež diplomaticky zástupce vykonává v přijímajícím státě vedle svých úředních funkcí.

2. Diplomatický zástupce není povinen vypovídat jako svědek.

3. Diplomatický zástupce nepodléhá exekučním opatřením, s výjimkou případů uvedených pod písmeny a), b) a c) odstavce 1 tohoto článku, jestliže taková opatření mohou být provedena, aniž bude porušena nedotknutelnost jeho osoby nebo jeho obydlí.

4. Vynětí diplomatického zástupce z jurisdikce přijímajícího státu neznamená jeho vynětí z jurisdikce státu vysílajícího.

Článek 32

1. Vysílající stát se muže vzdát vynětí z jurisdikce u svých diplomatických zástupců a osob požívajících imunity podle článku 37.

2. Vzdát se vynětí z jurisdikce je možno pouze výslovně.

3. Zahájí-li řízení diplomatický zástupce nebo osoba požívající vynětí z jurisdikce podle článku 37, nemůže se dovolávat vypětí z jurisdikce pokud jde o žaloby navzájem souvisící přímo s hlavní žalobou.

4. Vzdát se vynutí z jurisdikce ve věcech civilních nebo správních neznamená vzdát se tím též imunity pokud jde o exekuční výkon rozsudku; jíž je nutno vzdát se zvlášť.

Článek 33

1. S výhradou ustanovení odstavce 3 tohoto článku nevztahují se na diplomatického zástupce ustanovení o sociálním zabezpečení, jež plutí v přijímajícím státě, pokud jde o služby vykonávané pro vysílající stát.

2. Vynětí stanovené v odstavce i tohoto článku se vztahuje rovněž na soukromé služebné osoby zaměstnané výlučně u diplomatického zástupce za podmínky:

a) že nejsou občany přijímajícího státu ani v něm trvale nesídlí;

b) že se na ně vztahují ustanovení o sociálním zabezpečení, jež platí ve vysílajícím státě nebo v některém třetím státě.

3. Diplomatický zástupce, který zaměstnává osoby, na něž se nevztahuje vynětí stanovené v odstavci 2 tohoto článku, je povinen plnit povinnosti uložené zaměstnavatelům předpisy o sociálním zabezpečení platnými v přijímajícím státě.

4. Vynětí podle odstavců 1 a 2 tohoto článku nebrána v dobrovolné účasti na sociálním zabezpečení přijímajícího státu, pokud je taková účast tímto státem dovolena.

5. Ustanovení tohoto článku se nedotýkají dříve sjednaných dvoustranných nebo mnohostranných dohod o sociálním zabezpečení a nebrání sjednání takových dohod v budoucnu.

Článek 34

Diplomatický zástupce je osvobozen od všech daní a poplatků, a to osobních nebo věcných, státních; oblastních nebo místních, s výjimkou:

a) nepřímých daní, jež bývají obvykle zahrnuty do ceny zboží nebo služeb;

b) dani a poplatků ze soukromých nemovitostí na území přijímajícího státu, ledaže je vlastní v zastoupení vysílajícího státu pro účely mise;

c) pozůstalostních nebo dědických poplatků vybíraných přijímajícím státem, s výhradou ustanovení odstavce 4 článku 39;

d) daní poplatků z příjmů, které mají svůj pramen na území přijímajícího státu, a daní z výnosu kapitálů a investic vložených do obchodních podniků v přijímajícím státě;

e) poplatků vybíraných za poskytování zvláštních služeb;

f) registračních, soudních nebo listinných, jakož i hypotečních a kolkových poplatků vybíraných v souvislosti s nemovitostmi, s vykradou ustanovení článku 23.

Článek 35

Přijímající stát osvobodí diplomatické zástupce ode všech osobních služeb; od veřejných služeb všeho druhu a od vojenských povinností, jako jsou povinnosti souvisící s rekvizicemi, s vojenskými příspěvky a s ubytováním.

Článek 36

1. V souladu s případnými zákony a předpisy povolí přijímající stát dovoz a poskytne osvobození ode všech celních dávek, daní a s tím souvisících poplatků, pokud nejde o poplatky za skladování, odvoz a podobné služby:

a) u předmětů určených pro úřední potřebu mise;

b) u předmětů určených pro osobní potřebu diplomatického zástupce nebo členů jeho rodiny, kteří jsou příslušníky jeho domácnosti, včetně předmětů určených pro jeho počáteční zařízení.

2. Osobní zavazadla diplomatického zástupce nepodléhají prohlídce, pokud nejsou vážné důvody k domněnce, že obsahují předměty, které nepožívají vynětí podle odstavce 1 tohoto článku, nebo předměty, jejichž dovoz nebo vývoz je zakázán zákony nebo upraven karantéňními předpisy přijímajícího státu. V tomto případě musí být prohlídka vykonána za přítomnosti diplomatického zástupce nebo jeho zmocněnce.